ACTA HISTORICA UNIVERSITATIS SILESIANAE OPAVIENSIS 5/2012
Toto číslo bylo financováno z projektu: „Historizace střední Evropy jako téma pro rozvoj lidského potenciálu v oblasti výzkumu, inovací, vzdělávání a zapojení současných a budoucích vědecko-výzkumných pracovníků do mezinárodních VaV aktivit“ (č. CZ.1.07/2.3.00/20.0031), který je financovaný z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Webové stránky projektu: projekty.slu.cz/historizace
ACTA HISTORICA UNIVERSITATIS SILESIANAE OPAVIENSIS 5/2012
Hornoslezská středověká knížata v komparativní perspektivě Industrializace, migrace, národnostní a kulturní aspekty středoevropských regionů v 19. století Slezská univerzita v Opavě Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě Ústav historických věd
Opava 2012
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012
Redakční rada interní členové Doc. PhDr. Jiří Knapík, Ph.D. (předseda) Prof. PhDr. Zdeněk Jirásek, CSc. Prof. PhDr. Dušan Uhlíř, CSc. Prof. PhDr. Irena Korbelářová, Dr. Prof. PhDr. Rudolf Žáček, Dr. Doc. PhDr. Pavel Šopák, Ph.D. PhDr. Ing. Jaromír Olšovský, Ph.D. Mgr. Robert Antonín, Ph.D. (výkonný redaktor) Mgr. Martin Čapský, Ph.D. externí členové Prof. Mgr. Libor Jan, Ph.D. (Masarykova univerzita, Brno) Prof. PhDr. Jaroslav Pánek, DrSc. (Historický ústav AV ČR) Prof. PhDr. Jiří Pokorný, CSc. (Všeodborový archiv ČMKOS, Praha) Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (Univerzita Karlova, Praha) Prof. PaedDr. et PhDr. Jindřich Vybíral, CSc. (Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha) Doc. PhDr. Josef Hrdlička, Ph.D. (Jihočeská univerzita, České Budějovice) Doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (Univerzita Karlova, Praha) Antonín Kalous, Ph.D., M.A. (Univerzita Palackého, Olomouc) Dr. Lucyna Harc (Uniwersytet Wrocławski, Wrocław) Christiane Brenner, Dr. (Collegium Carolinum, Mnichov) Redakční kruh Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc. (Univerzita Karlova, Praha) Prof. PhDr. Jan Jirák, Ph.D. (Univerzita Karlova, Praha) Prof. PhDr. Jiří Kocian, CSc. (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha) Doc. PhDr. Barbara Köpplová, CSc. (Univerzita Karlova, Praha) Doc. MgA. Martin Štoll, Ph.D. PhDr. Martin Franc, Ph.D. (Archiv AV ČR, Praha) PhDr. Rastislav Kožiak, Ph.D. (Univerzita Mateja Bela, Banská Bystrica) Juraj Marušiak, Ph.D. (Ústav politických vied SAV, Bratislava) Andrea Pokludová, Ph.D. (Ostravská univerzita, Ostrava) Adrian von Arburg, Ph.D. (Masarykova univerzita; Švýcarsko) PhDr. Karel Müller (Zemský archiv, Opava) Dr. Wojciech Dominiak (Uniwersytet Opolski, Opole) © Autors, 2012 © Slezská univerzita, 2012 ISSN 1803-411X 4
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012
OBSAH Hornoslezská středověká knížata v komparativní perspektivě Anna Grabowska Donacje książąt opolskich na rzecz klasztorów. Między pobożnością a polityką (11–32) Anna Pobóg-Lenartowicz Książęta opolscy a miasta (33–41) Wojciech Dominiak Szlachta a miasto na przykładzie średniowiecznego Prudnika (43–55) Martin Čapský Urbánní sítě a jejich proměny na příkladu středověkého opavského vévodství (57–68) Marek Starý Sňatkové strategie opavských Přemyslovců (69–82) Jana Janišová – Dalibor Janiš Několik poznámek ke vzniku Opolsko-ratibořského a Těšínského zemského zřízení (83–94) Industrializace, migrace, národnostní a kulturní aspekty středoevropských regionů v 19. století Dan Gawrecki Vznik a metamorfózy národních a státních identit ve středoevropských regionech (97–109) 5
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012
Bojan Balkovec Remarks on slovenian population in the 19th century (111–123) Ryszard Kaczmarek Akulturacja na przykładzie górnoślązaków w armiach pruskiej i niemieckiej przed i wojną światową (125–140) Marie Gawrecká Národnostní aspekty vývoje školství v Předlitavsku ve druhé polovině 19. století (141–154) Martin Javor Modernizácia a slobodomurári v strednej Európe (155–171) VARIA Irena Korbelářová – Rudolf Žáček „... I přisedl vévoda do vozu ke knížecí nevěstě...“ Příspěvek k poznání dvorských ceremoniálů posledních Piastovců (175–197) Martin Pelc Bertha von Suttner a Třebovice Marie Stony Kulturněhistorická studie (199–212) Pavel Šopák Proměny stálé expozice Slezského zemského muzea v Opavě: Výzva pro současnost (213–230) Miloš Zapletal Nové indikátory pro návrh a hodnocení ekomuzea – příspěvek k nové muzeologii (231–243)
6
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012
RECENZE A ANOTACE (245–261) KOZÁK, Petr – PRIX, Dalibor – ZEZULA, Michal a kol.: Kostel sv. Martina v Bohušově. (Martin Čapský) HANKE, Siegfried – VOGEL, Rainer (Hgg.): Urbare des Fürstentums Jägerndorf aus der Zeit der Markgrafen von Brandenburg-Ansbach 1531–1535–1554/78 (Pavel Pumpr) Eds.: ČAPSKÁ, Veronika – FORSTER, Ellinor – MAEGRAITH, Janine Christina – SCHNEIDER, Christine. Between Revival and Uncertainty. Monastic and Secular Female Communities in Central Europe in the Long Eighteenth Century/ Zwischen Aufbruch und Ungewissheit. Klösterliche und weltliche Frauengemeinschaften in Zentraleuropa im „langen“ 18. Jahrhundert. (Jarmila Kašpárková) MYŠKA, Milan: Hrabě Hodic a jeho svět. Zámecká kultura ve Slezsku mezi barokem a osvícenstvím. (Veronika Marková) ŠOPÁK, Pavel: Výtvarná kultura a dějepis umění v českém Slezsku a na Ostravsku do roku 1970. (Jaromír Olšovský) SECKÁ, Milena: Vojta Náprstek, vlastenec, sběratel, mecenáš (Iveta Fürstová) KLADIWA, Pavel – POKLUDOVÁ, Andrea: Hans Kudlich (1823–1917). Cesta života a mýtu. (Martin Pelc) LACINA, Václav: Co vám mám ještě povídat. (David Váhala) FRIEDL, Jiří: Státní politika vůči polské menšině na Těšínsku v letech 1945–1949. (Stanislav Polnar) LIZCOVÁ, Zuzana: Kulturní vztahy mezi ČSSR a SRN v 60. letech 20. století. (Jiří Knapík) KNAPÍK, Jiří – FRANC, Martin a kol.: Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. (František Švábenický) REGIONALIA POLÁCH, Drahomír: Historické toulky Šumperskem. (Jaromíra Knapíková) SKALÍK, Tomáš: Tiché dominanty veřejného prostoru / OPAVSKÉ SOCHY I. / Historické centrum. (Jaromír Olšovský)
7
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012
KRONIKA (263–288) Ústav historických věd v roce 2012 Opavská pobočka Sdružení historiků ČR (Historický klub 1872) v akademickém roce 2011/2012 Projekt OPVK Zkvalitnění výuky muzejní konzervace a restaurování a průzkumu historických materiálů na Slezské univerzitě v Opavě a Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava Celostátní studentská vědecká konference HISTORIE 2011 Workshopy realizované v roce 2012 v rámci projektu Historizace střední Evropy Zpráva o kolokviu Procesy kulturní výměny ve střední Evropě 1200–1800 (Process of cultural exchange in central Europe 1200–1800), 5.–6. prosince 2012, Opava. Letní škola „Školství, výchova a vzdělávání v 19. a 20. století (ve středoevropské perspektivě)“ Prof. PhDr. Dušan Uhlíř, CSc. jmenován emeritním profesorem FPF SU Seznam přispěvatelů (289–294) Pokyny pro autory příspěvků (295) Dosud vyšlo (297–306)
8
HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
DONACJE KSIĄŻĄT OPOLSKICH NA RZECZ KLASZTORÓW. MIĘDZY POBOŻNOŚCIĄ A POLITYKĄ Anna Grabowska Abstract: The article is focused on donations to the monasteries, made by rulers who sat on the throne of Opole from the end of the twelfth century to the year 1532, so – since the first Duke of Opole (Jarosław) to its last ruler from the Piast dynasty of Opole (John II the Good). Keywords: Dukes of Opole; The Church and the ruler; Economic policy; Foundations; Propaganda of authority; Piety; The role of the Church in politics of the ruler
S
fera religijna w średniowieczu była nieodłączną częścią polityki ówczesnych władców. Kościół odgrywał na ziemiach polskich znaczącą rolę, ponieważ szerząc wiarę chrześcijańską, wywierał wpływ na społeczeństwo, jego kulturę i mentalność. Duchowni byli przy tym ludźmi wykształconymi; stanowili elitę intelektualną.1 Przedstawiciele Kościoła pracowali w kancelariach, przebywali na dworach książęcych, uczestniczyli więc w życiu publicznym i byli dobrze zorientowani w polityce panującego. Władca zabiegający o poparcie Kościoła dla swych działań, zobowiązany był dbać o jego zaplecze ekonomiczne. Fundacje i donacje na rzecz instytucji kościelnych były motywowane pobożnością, w praktyce jednak często służyły podniesieniu prestiżu panującego bądź to jego polityce.2 Były one „formą propagandy władzy“, prowadzącą niekiedy do umocnienia pozycji politycznej panującego.3 Szczególnie w odniesieniu do okresu rozbicia dzielnicowego, widoczne są zabiegi panujących z różnych księstw o przychylność duchowieństwa i wzmocnienie podstaw ideologicznych władzy książęcej.4 1 2 3 4
KłOCZOWSKI, Jerzy – MüLLEROWA, Lidia – SKARBEK, Jan: Zarys dziejów Kościoła katolickiego w Polsce. Kraków 1986, s. 66–67. MICHAłOWSKI, Roman: Princeps fundator. Studium z dziejów kultury politycznej w Polsce X–XIII wieku. Warszawa 1993, s. 153, 163–164. POBóG-LENARTOWICZ, Anna: Działalność fundacyjna książąt opolskich w średniowieczu. In: Milenium Kościoła na Śląsku. Ed. J. KOPIEC. Opole 2000, s. 94. Pisał o tym m.in. PLESZCZYńSKI, Andrzej: Fundacja opactwa klarysek w Zawichoście w 1245 roku a aspiracje polityczne Bolesława Wstydliwego. In: Klasztor w państwie średniowiecznym i nowożytnym.
11
DONACJE KSIĄŻĄT OPOLSKICH NA RZECZ KLASZTORóW. MIĘDZY POBOŻNOŚCIĄ A POLITYKĄ
Nasze rozważania będą koncentrowały się na donacjach na rzecz klasztorów, dokonanych przez władców zasiadających na tronie opolskim od schyłku XII w. do roku 1532, a zatem – od czasów pierwszego księcia na Opolu, do jego ostatniego władcy, na którym wygasła dynastia Piastów opolskich (tj. Jana II Dobrego).5 Rozpatrzenia wymaga nie tylko rola klasztorów w polityce ekonomicznej książąt opolskich. Niebagatelne znaczenie ma bowiem pytanie, na ile działalność fundacyjna panujących była wynikiem ich pobożności, a w jakiej mierze – rezultatem potrzeb księstwa opolskiego oraz chęci zrealizowania celów politycznych przez lokalnych władców? Pierwszym, który tytułował się „księciem na Opolu“ był Jarosław, syn Bolesława Wysokiego, a wnuk Władysława II Wygnańca.6 Przed 1195 r. Jarosław ufundował klasztor cysterski w miejscowości nazwanej później od jego imienia Jarosławiem.7 Cystersi zostali sprowadzeni z Pforty na obszar pomiędzy rzekami: Stradunia i Osobłoga.8 Książę wystawił im zabudowania klasztorne oraz gospodarcze. W 1198 r. został on wprowadzony na biskupstwo wrocławskie.9 Chcąc wspomóc finansowo swą fundację, odebrał opactwu cysterskiemu w Lubiążu dziesięciny z kasztelanii legnickiej.10 Założenie opactwa w Jarosławiu okazało się jednak nieudanym przedsięwzięciem, do czego przyczyniła się śmierć jego fundatora i protektora w 1201 r.11 W 1202 r. w posiadaniu księstwa opolskiego znalazł się władca raciborski, Mieszko zwany Laskonogim, stryj zmarłego księcia Jarosława.12 W źródłach brak jednak wiadomości na temat jego relacji z cystersami z Jarosławia. Do koncepcji tamtejszej fundacji klasztornej powrócił syn i następca Mieszka, książę Kazimierz I Opolski, jednak zakończyła się ona niepowodzeniem, tak jak jej pierwowzór. Te pierwsze fundacje cysterskie, zlokalizowane nad Stradunią, wskazują na zadania, jakie mieli wykonać sprowadzeni tam zakonnicy, tj. prowadzenie działalności osadniczej na terenach pogranicznych – ziemi śląskiej i opolskiej oraz w rejonie granicy z Morawami.13 Prawdopodobnie około 1220 r. Kazimierz I Opolski, we współpracy z biskupem wrocławskim Wawrzyńcem, podjął się jeszcze jednej próby ulokowania
5 6 7
8 9 10 11 12 13
Edd. M. DERWICH – A. POBóG-LENARTOWICZ. Wrocław – Opole – Warszawa 2005, s. 177–191. JASIńSKI, Kazimierz: Rodowód Piastów śląskich. Kraków 2007, s. 587. Kodeks Dyplomatyczny Śląska. Zbiór dokumentów i listów dotyczących Śląska. Tom. 1. Ed. Karol MALECZYńSKI. Wrocław 1951, nr 77. Zob. także SPERKA, Jerzy: Jarosław. In: Książęta i księżne Górnego Śląska. Ed. A. BARCIAK. Katowice 1995, s. 64. RAJMAN, Jerzy: Jarosław/Kazimierz i Woszczyce – pierwsze fundacje cysterskie w księstwie opolskoraciborskim (koniec XII i pierwsza połowa XIII wieku). Śląski Kwartalnik Historyczny Sobótka (=Sobótka) 53, 1998, nr 1–2, s. 7. Zob. także BARCIAK, Antoni: Jarosław–Kazimierz, pierwsza nieudana fundacja cysterska na Górnym Śląsku. Nasza Przeszłość 33, 1994, s. 189–201. RAJMAN, J: Jarosław/Kazimierz, s. 1. PATER, Józef: Poczet biskupów wrocławskich. Wrocław 2000, s. 33. RAJMAN, J.: Jarosław/ Kazimierz, s. 13. POBóG-LENARTOWICZ, Anna – DOMINIAK, Wojciech: Rozwój akcji osadniczej w księstwie opolsko-raciborskim w I połowie XIII w. In: Sacra Silentii provincia. 800 lat dziedzicznego księstwa opolskiego (1202–2002) Ed. A. POBóG-LENARTOWICZ. Opole 2003, s. 148. BIENIAK, Janusz: Powstanie księstwa opolsko-raciborskiego jako wyraz przekształcania się Polski w dzielnicową poliarchię. In: Tamtéž, s. 75. O znaczeniu tych obszarów świadczy m.in. dokument z 1332 r., potwierdzający ugodę zawartą przez opata klasztoru cystersów lubiąskich i klasztor joannitów z Głubczyc, traktującą
12
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
cystersów na terenie swego księstwa.14 Tym razem mnichów sprowadzono nad rzekę Rudę, w okolicę Woszczyc, stanowiących wschodnie kresy władztwa Kazimierza. Proces fundacyjny został jednak po jego śmierci zahamowany. Przed 1238 r. utworzenia opactwa w Woszczycach podjął się „kanclerz B. księcia Galronii“, który – według Norberta Miki – należał do otoczenia lokalnych władców.15 Fundacja ta załamała się jednak po najeździe mongolskim z 1241 r.16 Kolejny władca opolski, Mieszko II Otyły, chcąc zasiedlić południowo – wschodnie rubieże swego księstwa, będące „nabytkiem“ z czasów Mieszka Laskonogiego,17 w 1245 r. nadał cystersom z Lubiąża 500 łanów w ziemi oświęcimskiej.18 Za panowania Mieszka II Otyłego brak jednak „śladów większej akcji osadniczej“ na tym obszarze, co sugeruje, że mnisi lubiąscy w ogóle nie objęli nadanych im łanów.19 W ich posiadanie mógł wejść nowo powstały klasztor cysterski w Rudach (Wielkich) Raciborskich nad rzeką Rudą, oddalonych o około 25 kilometrów od Woszczyc, który został ufundowany pomiędzy 1252 a 1258 r.,20 przez księcia Władysława I Opolskiego.21 W dn. 21 października 1258 r., za zgodą biskupa wrocławskiego Tomasza I, wystawił on dokument będący przywilejem immunitetowym dla tego konwentu.22 Władca sprowadził mnichów z małopolskiego Jędrzejowa. Zdaniem
14
15 16 17
o rozgraniczeniach terytorialnych dotyczących m.in. wsi Kazimierz. Znamienne, że ugodę tą zawarto za zgodą książąt: opawskiego Mikołaja i niemodlińskiego Bolesława. MIKA, Norbert: Początki fundacji cysterskiej nad rzeką Rudą na Górnym Śląsku. In: Cystersi w społeczeństwie Europy Środkowej. Materiały z konferencji naukowej odbytej w klasztorze Cystersów w Krakowie Mogile z okazji 900 rocznicy powstania Zakonu Ojców Cystersów. Poznań–Kraków–Mogiła 5–10 października 1998 r. Edd. A. M. WYRWA – J. DOBOSZ. Poznań 2000, s. 292. Tamtéž oraz TÝŽ: Początki klasztoru rudzkiego (do końca XIII wieku). In: Klasztor cystersów w Rudach. Materiały z ogólnopolskiej konferencji naukowej odbytej 7 czerwca 2008 r. w Rudach. Ed. N. MIKA. Racibórz 2008, s. 8. TÝŽ: Racibórz w obliczu najazdów tatarskich i zagrożenia wałaskiego. Racibórz 2002, s. 38, p. 135. BIENIAK, J.: Powstanie, s. 65; por. PANIC, Idzi: Księstwo cieszyńskie w średniowieczu. Cieszyn 1988, s. 38. Schlesiche Urkundenbuch (=SUb) II. Hg. Winfried IRGANG. Köln 1977, nr 310.
18 19 RYBANDT, Stanisław: Średniowieczne opactwo cystersów w Rudach. Wrocław 1977, s. 29 oraz
JAŻDŻEWSKI, Konstanty Klemens: Lubiąż. Losy i kultura umysłowa śląskiego opactwa cystersów (1163–1642). Wrocław 1992, s. 38, p. 117.
20 Codex diplomaticus Silesiae (=CDS) VII. Cz. 2. Hg. Colmar GRüNHAGEN. Breslau 1875, s. 13. Zob. MIKA, N.: Początki klasztoru, s. 8. 21 Najstarsza nazwa tego klasztoru, brzmiąca: „Wlodislaw” potwierdza, że jego fundatorem był książę Władysław I Opolski. Tamtéž, s. 15; zob. BARCIAK, Antoni: Klasztor w Rudach a władcy. In: Klasztor cystersów w Rudach. Materiały z ogólnopolskiej konferencji naukowej odbytej 7 czerwca 2008 r. w Rudach. Ed. N. MIKA. Racibórz 2008, s. 21; POBóG-LENARTOWICZ, Anna: Cystersi w polityce fundacyjnej książąt Górnego Śląska. In: Scriptura, diploma, sigillum. Prace ofiarowane Profesorowi Kazimierzowi Bobowskiemu. Edd. J. ZDRENKA – J. KARCZEWSKA. Zielona Góra 2009, s. 38. 22 Dyplom ten określa się jako „postfundacyjny”. SUb III. Hg. Winfried IRGANG. Köln – Graz 1984, nr 277. Zob. Pobóg-Lenartowicz, Anna: Uposażenie górnośląskich klasztorów cysterskich na tle uposażenia innych klasztorów cysterskich w średniowiecznej Polsce. In: A Pomerania ad ultima terras. Studia ofiarowane Barbarze Popielas-Szultce w 65 rocznicę urodzin i 40-lecie pracy naukowej. Edd. J. Sochacki – A. Tetrycz-Puzio. Słupsk 2011, s. 353. W 1520 r. książę opawsko-raciborski, Walenty z dynastii Przemyślidów opawskich, na prośbę opata klasztoru w Rudach, transumował
13
DONACJE KSIĄŻĄT OPOLSKICH NA RZECZ KLASZTORóW. MIĘDZY POBOŻNOŚCIĄ A POLITYKĄ
M. L. Wójcika, kwestię tą uzgodniono podczas uroczystości kanonizacyjnych Św. Stanisława, obchodzonych w Krakowie w dn. 8 maja 1254 r., w których partycypował także Władysław I Opolski.23 Nowy klasztor przejął część woszczyckiego uposażenia, w skład którego wchodziły obszary słabo zaludnione, zaś sam konwent ulokowano na obszarze dużego kompleksu leśnego, co wskazuje na postawione przed cystersami zadanie, tj. „kolonizację lasów nad rzeką Rudą i Kłodnicą“.24 Znane hasło tych zakonników, przejęte od benedyktynów, brzmiało: „módl się i pracuj“.25 Nie negowało ono działalności kolonizacyjnej i osadniczej. Badacze podkreślają wręcz, że cystersi „z założenia mieli zagospodarowywać otrzymane ziemie“.26 Zdaniem Antoniego Barciaka, donacje dla omawianego opactwa „przypadają na czasy, gdy klasztor rudzki postrzegany był jeszcze jako promotor kolonizacji na powierzonym sobie terenie“.27 Już w XIV stuleciu brak znaczących nadań książęcych,28 za to wystawiane były dyplomy potwierdzające m.in. umowy i transakcje dokonywane przez opactwo w Rudach.29 Nie była to jedyna fundacja cysterska powstała na obszarze księstwa opolskiego. Prawdopodobnie w latach 80-tych XIII w. rycerze: Adam z Kokorza, Poltko z Szybowic i Aleksy z Leckinsteinu, ufundowali klasztor cysterski w Jemielnicy, zlokalizowanej
23 24 25 26
27
28 29
dyplom Władysława I Opolskiego z 21 X 1258 r. dla tego konwentu. Potwierdził też przywileje na jego rzecz, nadane przez poprzedników. Archiwum Państwowe we Wrocławiu (=APW). Rep. 114, nr 52 oraz CDS II [=Urkunden der Klöster Rauden und Himmelwitz, der Dominikaner und dre Dominikanerinnen in der Stadt Ratibor]. Ed. Wilhelm WATTENBACH. Breslau 1859, s. 1–5, nr 2. WóJCIK, Marek L.: „…dominus Kolhardus cancellarius…” Czy istniał urząd kanclerza na dworze Władysława, księcia opolskiego (1246–1281)? Sobótka 1999, nr 4, s. 463–464. RAJMAN, Jerzy: Pogranicze śląsko-małopolskie w średniowieczu. Kraków 1998, s. 63. Pośrednio dowodzi to, iż poprzednia fundacja cysterska nie zrealizowała swojego zadania na tym obszarze. RYBANDT, S.: Średniowieczne, s. 28 i n. BOBOWSKI, Kazimierz: Zakon cystersów i jego miejsce w społeczeństwach średniowiecznej Europy. In: Monastycyzm. Słowiańszczyzna i państwo polskie. Ed. K. BOBOWSKI. Wrocław 1994, s. 84. Na temat pierwotnego uposażenia omawianego klasztoru: POBóG-LENARTOWICZ, A.: Uposażenie górnośląskich, s. 354, 357 oraz TATÁŽ: Uposażenie klasztoru i klasztorna gospodarka (do początku XVI w.). In: Cystersi w Rudach. Ed. F. WOLNIK. Opole 2009, s. 79–91. Badacze przyjmują, że mnisi z Rud osadzili na prawie niemieckim dziewięć wiosek. Zob. DOMINIAK, Wojciech: Ostatni władca Górnego Śląska. Władysław I, pan na Opolu i Raciborzu (1225–1281). Racibórz 2009, s. 215, p. 1311. Por. Tamtéž, s. 152 oraz RYBANDT, S.: Średniowieczne, s. 38. Zob. także BOBOWSKI, K.: Podstawy gospodarcze cysterskich klasztorów śląskich. In: Korzenie środkowoeuropejskiej i górnośląskiej kultury gospodarczej. Ed. A. BARCIAK. Katowice 2003, s. 243. BARCIAK, A.: Klasztor, s. 25. Opactwem w Rudach interesował się także syn Władysława, książę Kazimierz II Bytomski, któremu klasztor zawdzięczał kilka przywilejów i nadań, jak również potomek tego ostatniego władcy – Władysław Kozielski. Zob. SUb V. Hg. Winfried IRGANG. Köln 1993, nr 55; SUb VI. Hg. Winfried IRGANG. Köln – Weimar – Wien 1998, nr 61, 150, a także CDS II, nr 20, 22, 23, 32 oraz BARCIAK, A.: Klasztor, s. 23. Zob. Tamtéž, s. 22–23, 26 oraz CDS II, nr 38, 46, 57. Zob.: BARCIAK, Antoni: Książęta Górnego Śląska a klasztor w Rudach. In: Klasztor w społeczeństwie średniowiecznym i nowożytnym. Edd. M. DERWICH – A. POBóG-LENARTOWICZ. Opole - Wrocław 1996, s. 392. CDS II, nr 30, 49, 51, 55, 60, 66, 71. Jeszcze w 1525 r. cystersi uzyskali nadania od księcia opolskiego i raciborskiego, Jana II Dobrego. CDS II,, nr 73, 74.
14
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
pod Strzelcami koło Opola.30 Był on filią opactwa w Rudach. Co ciekawe, już w 1297 r. cystersi z Jemielnicy zabiegali u kapituły generalnej o zgodę na translokację ich klasztoru.31 Bulla papieska z 1298 r. wzięła ów konwent pod opiekę Stolicy Apostolskiej.32 Przypuszczalnie było to rezultatem zgłoszenia roszczeń do ziem cystersów przez spadkobierców pierwszych fundatorów, wyżej wzmiankowanych możnych.33 Losem szarych mnichów zainteresował się władca opolski i wkrótce zakonnicy zostali przeniesieni w nowe miejsce, położone również w Jemielnicy, gdzie też zapewne wybudowano im prowizoryczną siedzibę. Bolesław I Opolski został zapamiętany jako ich fundator: „W roku 1307 wybudowany został klasztor jemielnicki przez najjaśniejszego księcia opolskiego Bolka“.34 Bulla papieża Bonifacego VIII z 16 lutego 1302 r., potwierdzająca nadania i przywileje na rzecz konwentu jemielnickiego, wzmiankuje o immunitecie nadanym mu przez wspomnianego władcę, zwalniającym klasztor od ciężarów prawa książęcego.35 Opactwem w Jemielnicy szczególnie interesował się najmłodszy syn Bolesława I Opolskiego, książę strzelecki Albert,36 który w 1361 r. zadbał o wybudowanie cystersom murowanego klasztoru.37 Od XIV w. aż do końca średniowiecza, cystersi jemielniccy
30 Zob. RAJMAN, Jerzy: Jemielnica. Wieś i klasztor cysterski na Górnym Śląsku. Katowice 1995, s. 29–39. Co ciekawe, wszyscy trzej rycerze kilkakrotnie świadkowali w dokumentach Bolka I Opolskiego. SUb VI, nr 157, 174, 175, 327, 329. Stanisław Rybandt datował powstanie klasztoru jemielnickiego na czas „wkrótce po r. 1286 może jeszcze w 1287 r.”. RYBANDT, S.: Średniowieczne, s. 53. Por. WELTZEL, Augustin: Das fürstliche Cisterzienstift Himmelwitz. Schlesisches Pastoralblat 13, 1892, s. 39. Zob. także WóJCIK, Marek L.: Rozbrat Jemielnicy z Rudami. Ze studiów nad wzajemnymi relacjami górnośląskich cystersów. In: Klasztor w Kościele średniowiecznym i nowożytnym. Edd. M. DERWICH – A. POBóG-LENARTOWICZ. Warszawa - Wrocław - Opole 2010, s. 423. 31 Zob. Statuta Capitulorum generalium Ordinis Cisterciensis III. Ed. Josephus CANIVEZ. Louvain 1933–1941, s. 291; CDS II, nr: 2, 3, 4. Zob. także RAJMAN, J.: Jemielnica, s. 40. 32 CDS II, nr 2. 33 Na temat pierwotnego uposażenia omawianego klasztoru RAJMAN, J.: Jemielnica, s. 35 oraz POBóG-LENARTOWICZ, A.: Uposażenie górnośląskich, s. 354. Jak wykazały ostatnie badania A. Pobóg-Lenartowicz, pierwotne uposażenie górnośląskich klasztorów cysterskich nie odbiegało od pierwotnego uposażenia większości polskich opactw cysterskich. Zob. Tamtéž, s. 359. 34 Cyt. za RAJMAN, J.: Jemielnica, s. 30–31. Potwierdza to dyplom jego syna, księcia Alberta z 1325 r.: „Monasterio de Gemelnicz Cistersiensis ordinis Wrat. dyoc. a patre nostro illustri Principe Boleslao in honore beate Virginis Marie fundato”. CDS II, nr 10. 35 Tamtéž, nr 6. W 1311 r. władca opolski nadał 10 łanów w łagiewnikach swemu wiernemu rycerzowi, Wilhelmowi Czechowi, które ten, po śmierci darczyńcy, przekazał opactwu w Jemielnicy. Tamtéž, nr: 8, 14. 36 Należy w tym miejscu zaznaczyć, że po śmierci Bolka I i podziałach księstwa opolskiego, dokonanych przez jego synów, Jemielnica weszła w skład władztwa księcia Alberta. Ten ostatni uposażał cystersów jemielnickich dobrami ziemskimi, a także nadawał im przywileje immunitetowe. CDS II, nr: 9, 10, 12, 13, 14, 15, 16. Do nadania z 11 VI 1325 r. przywieszone zostały pieczęcie starszych braci Alberta, tj. księcia niemodlińskiego Bolesława oraz Bolka II Opolskiego. CDS II, nr 10. Prawdopodobnie książę strzelecki wybrał klasztor jemielnicki na miejsce swego wiecznego spoczynku. WELTZEL, A.: Das fürstliche, s. 68. 37 W jego dokumencie z 1361 r. możemy przeczytać: “ex inspiracione divina in Monasterio antique fundacionis Serenissimi Principis domini Bolkonis Incl*ti ducis Opoliensis nostri karissimi genitoris felicis memorie in Gemelnicz Cystercziensis ordinis Novam fundacionem fecimus, fundavimus et fundamus”. Tamtéž, nr 15.
15
DONACJE KSIĄŻĄT OPOLSKICH NA RZECZ KLASZTORóW. MIĘDZY POBOŻNOŚCIĄ A POLITYKĄ
powiększyli swój majątek o dziesięć wsi.38 Przedstawiciele zakonu cystersów rzadko świadkowali na dokumentach władców Opola, a kiedy już są poświadczeni w źródłach u boku panującego, to najczęściej z powodu dokonywanego na ich rzecz nadania ziemskiego bądź to transakcji majątkowej.39 Co jednak ciekawe, byli odbiorcami licznych dyplomów tutejszych władców i dotyczy to nie tylko fundacji cysterskich na obszarze księstwa opolskiego, ale i szarych mnichów z opactw zlokalizowanych poza jego granicami.40 Już w 1226 r. Kazimierz I Opolski zatwierdził klasztorowi w Lubiążu posiadanie Gościęcina,41 a także nadał mu kościół we wsi Kazimierz.42 Jego syn, Mieszko II Otyły, w czasie swego krótkiego panowania, tj. w latach 1238–1246, wystawił dla cystersów z Lubiąża aż cztery dokumenty.43 Na prośbę opata tamtejszego klasztoru, przeniósł on dobra znajdujące się wokół Kazimierza na prawo niemieckie, a ponadto dokonał z cystersami zamiany wsi.44 Mnisi lubiąscy otrzymali od Mieszka II Otyłego 500 łanów w ziemi oświęcimskiej w celu jej skolonizowania, o czym już uprzednio wspominaliśmy.45 Kolejny władca Opola potwierdził cystersom nadanie swego poprzednika.46 Książęta opolscy rozstrzygali też spory, zatwierdzali ugody i transakcje zawierane przez ich poddanych i mnichów z Lubiąża. Znamy kilka takich dokumentów Bolka I Opolskiego.47 W 1293 r. władca ten uwolnił dobra klasztoru cystersów lubiąskich, zlokalizowane w Kierpieniu (w pobliżu Głogówka), od powinności i służb, a dokonał tego „ob remedium 38 RAJMAN, J.: Jemielnica, s. 45–48. 39 Zob. POBóG-LENARTOWICZ, A.: Działalność, s. 97 oraz BARCIAK, A.: Klasztor, s. 26. Według Jerzego Rajmana, najwięcej zakonników–świadków na dokumentach w XIII – wiecznym księstwie opolskim stanowili dominikanie. RAJMAN, Jerzy: Średniowieczne klasztory na Górnym Śląsku. Problem rekrutacji i zasięg społecznego oddziaływania. In: Klasztor w społeczeństwie średniowiecznym i nowożytnym. Edd. M. DERWICH – A. POBóG-LENARTOWICZ. Wrocław – Opole 2000, s. 72. 40 Z szacunków A. Pobóg-Lenartowicz wynika, że do 1313 r. niemal połowa dyplomów wystawionych przez władców opolskich na rzecz klasztorów, stanowiły dokumenty dla cystersów. TÁŽ: Cystersi, s. 40–41. 41 SUb I. Hgg. Heinrich APPELT – Josef J. MENZEL. Köln - Graz 1971, nr 259. 42 SUb I, nr 271. 43 SUb II, nr 187, 277, 284, 310. 44 Tamtéž, nr 187, 284. 45 Tamtéž, nr 310. Zob. KORTA, Wacław: Rozwój wielkiej własności feudalnej na Śląsku do połowy XIII w. Wrocław - Warszawa - Kraków 1964, s. 85, 165. 46 SUb IV. Hg. Winfried IRGANG. Köln – Graz 1988, nr 239. 47 SUb V, nr 247. W 1301 r. w obecności Bolesława I Opolskiego został rozstrzygnięty spór o las ciągnący się od Kierpienia do rzeki Osobłogi, toczący się pomiędzy cystersami lubiąskimi a Adykiem z Pisarzowic (CDS XVI. Hgg. Colmar GRüNHAGEN – Conrad WUTKE. Breslau 1892, nr 2655). W 1311 r. Bolko wystawił dyplom, którym zatwierdził sprzedaż łanów we wsi Tomice (za 130 grzywien) klasztorowi lubiąskiemu, dokonaną przez wdowę po rycerzu Gierku (CDS VII. Cz. 3. Hg. Colmar GRüNHAGEN. Breslau 1886, nr 3239). Nadmieńmy, że „Alodium Thomyczy wlgariter” (zlokalizowane w pobliżu Głogówka), zostało nadane w 1294 r. prokuratorowi księcia opolskiego, Gierkowi za jego zasługi (SUb VI, nr 174). Nadanie to obejmowało też m.in. łany ziemi w okolicach Głogówka, a także Szonowa nad rzeką Osobłogą, co poświadcza zainteresowanie lokalnych władców tym obszarem. W 1312 r. Bolko I Opolski potwierdził transakcję dokonaną przez Borutę ze Stachowa i konwent lubiąski (CDS XVI, nr 3325).
16
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
anime nostre et progenitorum nostrorum“.48 Co istotne, od zamożnych klasztorów książęta mogli uzyskać wsparcie finansowe, jak tego dowodzi dyplom władcy niemodlińskiego Bolesława (syna Bolka I Opolskiego) z 1321 r.49 Odbiorcami dyplomów książąt opolskich byli też cystersi z Henrykowa. W 1262 r. Władysław I Opolski potwierdził dokonaną przez nich transakcję.50 Jego syn i następca na opolskim tronie książęcym, Bolesław I, wystawił aż pięć dokumentów dla tego samego konwentu.51 Dyplomem z 30 czerwca 1293 r. książę uwolnił ów konwent od cła na sól, zboże „vel quecunque pro necessitate domus ipsorum tam in Cracouiam vel Sleziam aducere vel deducere“.52 Wystawca uczynił to: „pro salute anime nostre“.53 Pozostałe cztery dokumenty dla cystersów zostały wystawione w jednym dniu – 17 listopada 1301 r.54 Na ich mocy, Bolko I Opolski zatwierdził zamianę wsi, dokonaną przez rycerza Adka i opata klasztoru henrykowskiego, Jana.55 Przy tej okazji, książę nadał immunitet ekonomiczno-sądowy, uzyskanym przez cystersów Pisarzowicom.56 Zarówno klasztor lubiąski, jak i henrykowski były opactwami, z którymi władcy liczyli się ze względu na ich wpływowość oraz potencjał ekonomiczny. Oprócz wyżej wspomnianych opactw cysterskich, odbiorcą jednego dokumentu Bolesława I Opolskiego był klasztor cystersów w Kazimierzu.57 Aktem z 25 marca 1290 r., władca uwolnił ich ziemie w Kierpieniu, od wszelkich usług i danin.58 48 SUb VI, nr 124. 49 Książę niemodliński zastawił opatowi konwentu lubiąskiego w zamian za dwieście grzywien, cztery łany w Dzierżysławiach. CDS XVIII. Hgg. Colmar GRüNHAGEN – Conrad WUTKE. Breslau 1898, nr 4091. Władca ten wraz z braćmi: Bolkiem II Opolskim i księciem strzeleckim Albertem, poczynił też nadanie na rzecz cystersów. CDS XVIII, nr 4090. 50 SUb III, nr 418. Zamiana potwierdzona przez Władysława I Opolskiego dotyczyła wsi Brukalice, o której m.in. traktuje „Księga henrykowska”, wzmiankująca tego księcia. Zob. Liber fundationis Claustri Sancte Marie Virginis in Heinrichow. Ed. Roman GRODECKI. Wrocław 2004, Liber I, s. 227, 233–235. 51 SUb VI, nr 113; APW. Rep. 91, nr 134, 135, 136, 137 oraz CDS XVI, nr 2664. 52 SUb VI, nr 113. 53 TAMTÉŽ. 54 APW. Rep. 91, nr 134, 135, 136, 137 oraz CDS XVI, nr 2664. Kwestią sp*rną w literaturze
jest miejsce, w którym wystawiono te cztery dokumenty. Zob. HORWAT, Jerzy: Księstwo opolskie i jego podziały do 1532 r. Książęta – miasta – Kościół – urzędy – własność prywatna. Rzeszów 2002, s. 46. Por. PANIC, Idzi: Historia osadnictwa w księstwie opolskim we wczesnym średniowieczu. Katowice 1992, s. 51 oraz WóJCIK, Marek L.: Cztery dokumenty Bolesława I opolskiego dla cystersów henrykowskich z datą 17 listopada 1301 roku. Problem autentyczności i okoliczności powstania. In: Memorie amici et magistri. Studia historyczne poświęcone pamięci Prof. Wacława Korty (1919–1999). Edd. M. DERWICH – W. MROZOWICZ – R. ŻERELIK. Wrocław 2001, s. 162.
55 TAMTÉŽ, s. 159. 56 CDS XVI, nr 2664. 57 SUb V, nr 441. W 1311 r. Bolesław I Opolski zatwierdził sprzedaż folwarku „Thomicy” Rudgerowi z klasztoru w Kazimierzu, dokonaną przez wdowę po rycerzu opolskim, Gierku. CDS XVI, nr 3239. 58 SUb V, nr 441. Nadmieńmy, że dwóch nadań księcia opolskiego dla cystersów z Lubiąża, dokonano za pośrednictwem brata Rodgera z klasztoru cysterskiego w Kazimierzu. CDS XVI, nr 3239, 3325. Sprawami cystersów kazimierskich zajmował się także urzędnik księcia opolskiego, Gierko, jako „iudex curie domini ducis opoliensis”. SUb VI, nr 337. Syn Bolka I, książę
17
DONACJE KSIĄŻĄT OPOLSKICH NA RZECZ KLASZTORóW. MIĘDZY POBOŻNOŚCIĄ A POLITYKĄ
Książęta wywodzący się z opolskiej dynastii Piastów dokonywali też donacji na rzecz innego konwentu cysterskiego – klasztoru z Mogiły pod Krakowem. Tamtejsi cystersi podejmowali starania mające na celu zagospodarowanie kupionych bądź otrzymanych ziem.59 Dobrodziejem tego klasztoru był Władysław I Opolski,60 a także jego synowie: Mieszko, Kazimierz II Bytomski i Przemko.61 Charyzmat zakonu cystersów spowodował, że córki władców górnośląskich wstępowały do klasztoru cysterek w Trzebnicy, w którym później piastowały wysokie stanowiska.62 Był to drugi w kolejności zakon najczęściej wybierany przez księżniczki wywodzące się z dynastii Piastów opolskich.63 Władcy Opola byli fundatorami żeńskiego klasztoru – premonstratensek, inaczej norbertanek, w Rybniku. Do fundacji tej doszło pomiędzy 1202 a 1211 r., za panowania pierwszej opolskiej pary książęcej, tj. Mieszka Laskonogiego i jego małżonki Ludmiły.64 Oni to sprowadzili i uposażyli zakonnice, których opactwo w 1228 r. zostało translokowane z Rybnika do Czarnowąs (pod Opolem) przez Kazimierza I Opolskiego.65 Prawdopodobnie wówczas Kazimierz umieścił w nim swoją córkę Więcesławę, która po śmierci spoczęła w czarnowąskim klasztorze.66 Tam też pochowano jej
59 60 61 62 63
64
65
66
niemodliński Bolesław zatwierdził rozgraniczenia dokonane przez cystersów z Kazimierza i joannitów głubczyckich. Zob. CDS XVIII, nr 3825. Zob. także nr 3747, 3902. Brat Bolka I, książę Kazimierz, zatwierdzał transakcje dotyczące tego opactwa (np. SUb VI, nr 370), a w 1281 r. poczynił na jego rzecz jedno nadanie. SUb IV, nr 436. Zob. DRABINA, Jan – HORWAT, Jerzy – JEDYNAK, Zdisław: Bytom średniowieczny. Przekazy źródłowe 1123–1492. Opole 1985, nr 61. Chronicon Monasterii Claratumbensis Ordinis Cisterciensis Auctore Fratre Nicolao de Cracovia. In: Monumenta Poloniae Historica (=MPH) VI. Ed. Wojciech KĘTRZYńSKI. Lwów 1893, s. 440 oraz DOMINIAK, W.: Ostatni, s. 223. SUb V, nr 161 oraz Chronicon Monasterii Claratumbensis, s. 441–442. Szerzej POBóG-LENARTOWICZ, A.: Cystersi, s. 41–42. Wybór tego konwentu wynikał m.in. z podtrzymywanego przez śląskich władców kultu św. Jadwigi, związanej z klasztorem trzebnickim. Tamtéž, s. 41. Nadmieńmy, że w 1267 r. w uroczystościach kanonizacyjnych tej księżnej śląskiej, uczestniczyło według „Legendy o Świętej Jadwidze Śląskiej” „wielu książąt opolskich”, a zatem na pewno – Władysław I Opolski wraz z żoną, Eufemią i dziećmi. Legenda o świętej Jadwidze Śląskiej. Ed. Antoni KIEłBASA, rozdział XII. PIERZCHALANKA-JESKOWA, Stefanja: Dzieje klasztoru w Czarnowąsie na Śląsku w wiekach średnich. Poznań 1929, s. 7. M. Kopka datuje powstanie klasztoru norbertanek na około 1206 r. Zob. KOPKA-JĘDRYCHOWSKA, Monika: Jeszcze o początkach rybnickiej fundacji norbertanek. In: Premonstratensi na ziemiach polskich w średniowieczu i epoce nowożytnej. Ed. J. RAJMAN. Kraków 2007, s. 56. Klasztor w Czarnowąsach nazywano: „Domem Bożym”. SUb I, nr 298. Zob. PIERZCHALANKA-JESKOWA, S.: Dzieje, s. 17. Klasztor norbertanek czarnowąskich uposażony był wówczas dwudziestoma trzema wsiami; otrzymał też od księcia immunitet. LANGE, E.: Kloster Czarnowanz. Oppeln 1930, s. 63–64. Szerzej PIERZCHALANKAJESKOWA, S.: Dzieje, s. 6–7. DłUGOSZ, Jan: Roczniki czyli Kroniki sławnego Królestwa Polskiego. Ks. VI. Ed. Julia MRUKóWNA. Warszawa 1973, s. 344–345. Zaznaczmy, że Więcesława, miała zostać ksienią w owym zgromadzeniu. Jerzy Rajman uważa, że integracji rodziny książęcej z rodzinami „podlegających jej rycerzy” służył właśnie fakt, iż ich córki wstępowały do zgromadzenia, w którym przełożoną była córka księcia. RAJMAN, Jerzy: Książę Mieszko Plątonogi jako twórca księstwa opolskiego. In: Sacra
18
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
ojca w 1229 lub 1230 r.67 Słusznie więc przyjmuje się, że fundacja ta w założeniu miała stać się książęcą nekropolią.68 Kolejni władcy Opola nie wykazywali jednak już takiego zainteresowania norbertankami, stąd malejąca ilość nadań na rzecz tego konwentu. Należy zaznaczyć, że po śmierci Kazimierza I Opolskiego, rządy opiekuńcze nad jego synami: Mieszkiem II Otyłym i Władysławem, sprawowali: ich matka, księżna Wiola oraz władca śląski, Henryk Brodaty.69 Ten ostatni w 1234 r., potwierdził dobra i wolności, posiadane przez klasztor czarnowąski.70 Po objęciu samodzielnych rządów, Mieszko II Otyły dokonał tylko jednego nadania dla wyżej wspomnianych premonstratensek – w postaci wsi Brzezie.71 Było ono zawarte w zapisie testamentowym tego władcy,72 prawdopodobnie jednak nie zostało zrealizowane.73 W 1260 r. Władysław I Opolski transumował dyplom swego ojca dla norbertanek z 1228 r., a przy tej okazji nadał kościołowi w Czarnowąsach dziesięć kamieni wosku na oświetlenie lub ekwiwalent w postaci miodu w zamian za cło w Siewierzu.74 W 1279 r. Bolesław I Opolski potwierdził darowiznę wdowy Anastazji na rzecz tego konwentu,75 ale jego własne nadanie dla norbertanek czarnowąskich pochodzi dopiero z 5 lutego 1309 r.76 Mocą wystawionego wówczas dokumentu zostały określone granice posiadłości ich klasztoru: pomiędzy rzekami Mała Panew i Brynica. Bolko I uwolnił też dobra norbertanek od danin i służb, nadając klasztorowi prawo do lokowania „hereditates sive villas iure Polonico vel Teutonico“.77 Jeszcze w czasie współrządów książąt opolskich: Mieszka i Przemka, w 1288 r. doszło do zatwierdzenia posiadanych przez norbertanki kilku wsi oraz prawa patronatu nad
67 68 69 70 71 72
73 74 75 76 77
Silentii provincia. 800 lat dziedzicznego księstwa opolskiego (1202–2002) Ed. A. POBóGLENARTOWICZ. Opole 2003, s. 88. JASIńSKI, K.: Rodowód, s. 501. Zob. np. DOMINIAK, Wojciech: Rządy Kazimierza I w księstwie opolskim. In: Jak powstawało Opole? Miasto i jego książęta. Ed. A. POBóG-LENARTOWICZ. Opole 2006, s. 57. Zob. SOBOCIńSKI, Władysław: Historia rządów opiekuńczych w Polsce. Czasopismo PrawnoHistoryczne 2, 1949, s. 231–232, 276–279. SUb II, nr 80. Zob. BAKALA, Jaroslav: Kazimír I. Opolský ve světle listinných svědectví. In: Confinia Silesiae. K životnímu jubileu Rudolfa Žáčka. [=Acta Historica Universitatis Silesianae Opaviensis 1]. Edd. M. ČAPSKÝ – V. ČAPSKÁ. Opava 2008, s. 40–41. SUb II, nr 295. Testament Mieszka II Otyłego został wydany pod błędną datą w: Listinář Těšínska I. Ed. Emerich Němec. Český Těšín 1955, nr 10. Zob. literatura na temat datacji tego dokumentu RAJMAN, Jerzy: Mieszko II Otyły Książę opolsko-raciborski (1239–1246). Kwartalnik Historyczny (=KH) 100, 1993, nr 3, s. 36; LABUDA, Gerard: Testament księcia opolsko-raciborskiego Mieszka II (1246). In: Viae historicae. Księga jubileuszowa dedykowana profesorowi Lechowi A. Tyszkiewiczowi w 70 rocznicę urodzin. Edd. M. GOLIńSKI – S. ROSIK. Wrocław 2001, s. 283–287; WóJCIK, Marek L.: Appendix do najnowszych badań nad testamentem Mieszka II Otyłego, księcia opolsko-raciborskiego. Wieki Stare i Nowe 4, 2005, s. 57–73; GRABOWSKA, Anna: Życie i działalność księcia opolskiego Mieszka II Otyłego (ok. 1220–1246). Praca magisterska napisana pod kierunkiem prof. A. Pobóg-Lenartowicz. Opole 2007, s. 140–146. DOMINIAK, W.: Ostatni, s. 205. SUb III, nr 340. Zob. SUb IV, nr 382. Zob. także LANGE, E.: Kloster, s. 45. CDS I [=Urkunden des Klosters Czarnowanz]. Hg. Wilhelm WATTENBACH. Breslau 1857, nr 22. TAMTÉŽ.
19
DONACJE KSIĄŻĄT OPOLSKICH NA RZECZ KLASZTORóW. MIĘDZY POBOŻNOŚCIĄ A POLITYKĄ
kościołem w Rybniku.78 W następnym roku, Mieszko, jako książę opolski i pan Raciborza, za zgodą swego brata Przemka, nadał klasztorowi w Czarnowąsach sto łanów frankońskich „in silva nostra circa nowm castrum, que Uitalissoua Poramba dicitur“.79 Z kolei 1 sierpnia 1293 r., samodzielnie już panujący Przemko raciborski, zezwolił norbertankom na lokację dóbr: „Ksegnice“ na prawie niemieckim.80 Wbrew oczekiwaniom władców, klasztor ten nie rozwijał od samego początku swego istnienia szeroko zakrojonej akcji osiedleńczej i kolonizacyjnej. Działania takie datowane są na okres – od drugiej połowy XIII w.81 Śmierć książąt–protektorów sprawiła, że klasztor musiał szukać oparcia społecznego w mieszczaństwie oraz szlachcie,82 co przyczyniło się do utraty znaczenia omawianego konwentu i jego stopniowej degradacji ekonomicznej.83 Na początku XVI stulecia, książę Jan II Dobry zajął liczne wsie norbertanek, zawłaszczając pochodzące z nich dochody, co pogłębiło trudności finansowe konwentu.84 Zainteresowanie władców opolskich męskimi i żeńskimi klasztorami premonstratensów dotyczyło głównie XIII w. Z tego też czasu pochodzą nadania Mieszka Laskonogiego na rzecz opactwa św. Wincentego we Wrocławiu,85 przywilej immunitetowy księżnej opolskiej Wioli,86 fundacja klasztoru premonstratensek w Rybniku – translokowana następnie do Czarnowąs, a także testamentowe nadanie Mieszka II Otyłego.87 Jeszcze w 1247 r. Władysław I Opolski zezwolił premonstratensom wrocławskim na osadzenie osadników na prawie niemieckim we wsi Repty w okolicach Bytomia.88 Dzięki premonstratensom, w 1254 r. lokował on miasto Bytom.89 Z kolei w 1281 r. książę opolski wraz ze swą rodziną, nadał premonstratensom sto łanów frankońskich w okolicach wsi łubna przy granicy morawskiej w celu jej zagospodarowania oraz wzniesienia tam klasztoru.90 78 79 80 81
SUb V, nr 403. TAMTÉŽ, nr 430. SUb VI, nr 119. Jak zauważył Antoni Barciak, cystersi z Lubiąża intensywnie kolonizowali rejon Prudnika. Zob. BARCIAK, Antoni: Czechy a ziemie południowej Polski w XIII oraz pocz. XIV wieku. Politycznoideologiczne problemy ekspansji czeskiej na ziemie południowej Polski. Katowice 1992, s. 48–49. Zob. ZIĘBA, Dariusz: Skorogoszcz – zarys dziejów. Opole 1998, s. 25–26; CDS I, nr 27, 34. Jeszcze w 1325 r. norbertanki uzyskały od Bolka II Opolskiego kościół w Dobrzeniu. Tamtéž, nr 29. W 1328 r. jego brat, książę niemodliński Bolesław, zamienił z klasztorem czarnowąskim miasto Skorogoszcz na trzy wsie. Zob. Tamtéž, nr 31. 82 DOMINIAK, W.: Ostatni, s. 206, p. 1236. 83 TAMTÉŽ. 84 Szerzej HORWAT, J.: Księstwo opolskie, s. 344. 85 Zob. co na ten temat MIKA, Norbert: Mieszko syn Władysława II Wygnańca, książę raciborski i pan Krakowa – dzielnicowy władca Polski. Racibórz 2006, s. 110–112. 86 SUb I, nr 319. 87 Wprawdzie w późniejszym okresie zdarzały się jeszcze nadania dla klasztoru św. Wincentego we Wrocławiu od potomków władców Opola, były one jednak dość rzadkie. Zob. np. SUb VI, nr 156; DRABINA, J. – HORWAT, J. – JEDYNAK, Z.: Bytom, nr 78. 88 SUb II, nr 340. 89 DRABINA, Jan: Prepozytura premonstratensów w średniowiecznym Bytomiu. In: Premonstratensi na ziemiach polskich w średniowieczu i epoce nowożytnej. Ed. J. RAJMAN. Kraków 2007, s. 182 oraz DOMINIAK, W.: Ostatni, s. 134. 90 Zakonnikom został też przyznany immunitet ekonomiczno-sądowy. SUb IV, nr 408 oraz DOMINIAK, W.: Ostatni, s. 207.
20
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
Ostatecznie, nie doszło do realizacji tej fundacji, do czego przyczyniła się śmierć jej inicjatora.91 Innym zakonem, który był wspierany przede wszystkim w XIII stuleciu, byli benedyktyni. Donatorem benedyktynów z Tyńca pod Krakowem był książę Mieszko Laskonogi,92 a także jego syn Kazimierz I, który według lokalnej tradycji, sprowadził zakonników z Tyńca do Cieszyna.93 Według W. Dominiaka, przypuszczalnie około 1268 r. Władysław I Opolski ufundował klasztor benedyktyński w Orłowej.94 Już w 1260 r. książę ten zwolnił benedyktynki staniąteckie z obowiązku wybudowania stu łokci muru zamkowego w Opolu,95 dokonując przy tej okazji wymiany wsi z klasztorem, która „zbliżała go do pogranicza śląsko-małopolskiego, w który książę opolski stale inwestował“.96 Władysław podjął też decyzję o wspólnej lokacji Lędzin oraz Zatora ze wspomnianymi benedyktynkami.97 Należy jednak zaznaczyć, że wyjąwszy powyższe akty, władcy Opola nie byli hojnymi darczyńcami benedyktynów. Także nieliczni spośród tych książąt wykazywali zainteresowanie zakonem joannitów. Ich hojnym dobroczyńcą był Mieszko II Otyły, który wystawił na ich rzecz aż pięć dokumentów, co stanowi największą liczbę dyplomów tego księcia dla klasztorów.98 Pomiędzy 1239 a 1241 r. zatwierdził joannitom ich dobra na terenie księstwa opolskiego, m.in. w Cisku oraz Makowie i Błotnicy.99 Zezwolił przy tym na lokowanie tych miejscowości na prawie niemieckim, a ponadto ustanowił dla zakonników targ w Makowie.100 Uwolnił też joannitów w swym księstwie od ciężarów prawa książęcego.101 Co ciekawe, od około 1240 r. Mieszko II Otyły był konfratrem joannitów z Grobnik koło Głubczyc.102 Zobowiązywało to mnichów do modlitwy za księcia, jego zaś – do złożenia corocznej „ofiary“ w uroczystość św. Jana Chrzciciela na potrzeby ich klasztoru.103 Nie ulega wątpliwości, że władcy opolskiemu przyświecały cele religijne, troska „o zbawienie duszy“, jak również chęć zapewnienia „pomyślności jego panowaniu“.104 Pytanie jednak – czy tylko te moJASIńSKI, K.: Rodowód, s. 511. MIKA, N.: Mieszko, s. 108–109. Tamtéž, s. 109. Zob. DOMINIAK, W.: Ostatni, s. 221–222 oraz SUb IV, nr 440. Zob. BAKALA, Jaroslav: Zakládací listina orlovského kláštera falzum? In: Moravskoslezské pomezí v proměnách 13. věku. Výbor z článků a studií. Edd. P. ELBEL – M. WIHODA. Brno 2002, s. 45–50 oraz WóJCIK, Marek L.: Piastowie górnośląscy a opactwo tynieckie w średniowieczu. In: Klasztor w państwie średniowiecznym i nowożytnym. Edd. M. DERWICH – A. POBóG-LENARTOWICZ. Wrocław - Opole - Warszawa 2005, s. 74–81. 95 SUb III, nr 317. 96 DOMINIAK, W.: Ostatni, s. 140. 97 SUb III, nr 317. 98 Zob. WóJCIK, Marek L.: Dokumenty i kancelarie książąt opolsko-raciborskich do początków XIV 91 92 93 94
w. Wrocław 1999, s. 71, tabela 15.
99 SUb II, nr 210. Zob. KORTA, W.: Rozwój, s. 85. 100 Zob. SUb II, nr 180, 210. Zob. HORWAT, Jerzy: Formowanie się miast księstwa opolsko-raciborskiego do połowy XIV w. Gliwice 1996, s. 83 oraz DOLA, Kazimierz: Zakon joannitów na Śląsku do połowy XIV w. Studia Teologiczne Śląska Opolskiego 3, 1973, s. 84, aneks nr 10. 101 Tamtéž, s. 64. 102 SUb II, nr 144 oraz DOLA, K.: Zakon, s. 75. Zob. MICHAłOWSKI, R.: Princeps, s. 107. 103 Tamtéž, s. 106 oraz DOLA, K.: Zakon, s. 74. 104 MICHAłOWSKI, R.: Princeps, s. 108.
21
DONACJE KSIĄŻĄT OPOLSKICH NA RZECZ KLASZTORóW. MIĘDZY POBOŻNOŚCIĄ A POLITYKĄ
tywy, skoro zakon ten, oprócz pracy parafialnej, nie stronił też od działalności gospodarczej, o czym już wyżej wspomnieliśmy.105 Donatorem joannitów był też Bolesław I Opolski, który 13 kwietnia 1285 r. nadał konwentowi z łosiowa prawo patronatu nad kościołem w Solcu.106 Książę zaznaczył, że czyni to „ad honorem gloriosissime genitricis ipsius ac sancti Johannis Baptiste in terreque sancte subsidium“.107 Co istotne, władca określa przedstawiciela joannitów, brata i komtura Tylmana, mianem: „nostro speciali amico“.108 Związki łączące księcia opolskiego z joannitami potwierdza również dyplom wystawiony na zjeździe w Zwanowicach 25 marca 1297 r. przez możnego, Boguszę z Pogorzeli.109 Zjazd ten miał wymiar polityczny; umożliwił m.in. pogodzenie skonfliktowanych książąt śląskich, a w konsekwencji ich uczestnictwo w koronacji Wacława II na króla czeskiego w Pradze w dn. 2 czerwca 1297 r.110 W literaturze zwraca się uwagę na militarne funkcje klasztorów joannitów na Śląsku.111 Ich konwent w łosiowie mógł być dla księcia Bolesława cennym sprzymierzeńcem, zważywszy na udział tego władcy w różnych wyprawach wojennych.112 Powiązani z polityką średniowiecznych władców byli 105 DOLA, K.: Zakon, s. 72. 106 SUb V, nr 197. W tym samym roku Bolko I wystawił dla joannitów łosiowskich drugi dokument, powielający treść jego poprzedniego nadania. Tamtéž, nr 204. 107 Tamtéž. Władca Opola zwrócił się do biskupa wrocławskiego z prośbą o zatwierdzenie tej donacji, co też hierarcha kościelny wkrótce uczynił. Biskup Tomasz II wystawił odpowiedni dokument w tej sprawie w Raciborzu, w dn. 6 V 1285 r. Zaznaczmy, że dyplomy te zostały wystawione podczas pobytu biskupa na wygnaniu, w czasie jego konfliktu kościelno–politycznego z księciem wrocławskim, Henrykiem IV Prawym. Tamtéž, nr 203, 216. Zob. SILNICKI, Tadeusz: Dzieje i ustrój Kościoła katolickiego na Śląsku do końca w. XIV. Warszawa 1953, s. 183. Robert Heś uważa, że dokonane przez księcia nadanie, przyczyniło się do późniejszego powstania nowej komandorii w Solcu. HEŚ, Robert: Joannici na Śląsku w średniowieczu. Kraków 2007, s. 76. Zob. także TARNASTOMCZYK, Agata: Fundacje joannicie na Śląsku w średniowieczu. Z badań nad początkami śląskich klasztorów. In: Człowiek – obraz – tekst. Studia z historii średniowiecznej i nowożytnej. Ed. M. L. WóJCIK. Dzierżoniów 2005, s. 31. 108 SUb V, nr 197 i 204. 109 SUb VI, nr 301. 110 JUREK, Tomasz: Dziedzic Królestwa Polskiego książę głogowski Henryk (1274–1309).
Kraków 2006, s. 66. Zob. Zbraslavská kronika. In: Fontes rerum Bohemicarum IV. Ed. Josef EMLER. Praha 1884, s. 62. O uczestnikach praskiej koronacji Wacława II m.in.: ŠUSTA, Josef: České dějiny II/1. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha 1935, s. 471 oraz CHARVÁTOVÁ, Kateřina: Václav II. Král český a polský. Praha 2007, s. 154. O związkach ostatnich Przemyślidów z joannitami – zob. np. SMOLIńSKI, Marek: Joannici w polityce książąt polskich i pomorskich od połowy XII do pierwszego ćwierćwiecza XIV wieku. Gdańsk 2008, s. 229–270.
111 HEŚ, Robert: Księża czy rycerze? Militarna rola joannitów na Śląsku w średniowieczu. In: Klasztor w państwie średniowiecznym i nowożytnym. Edd. M. DERWICH – A. POBóGLENARTOWICZ. Wrocław 2005, s. 82–83. 112 GRABOWSKA, Anna: Opolski sprzymierzeniec czeskich Wacławów. Polityka międzynarodowa księcia opolskiego Bolesława I w latach 1291–1306. In: Primum vivere – deinde philosophari. O ludziach czynu w dziejach Europy Środkowej i Wschodniej. Księga jubileuszowa dedykowana Profesorowi Janowi Rzońcy z okazji siedemdziesiątych urodzin. Edd. M. BIAłOKUR – A. SZCZEPANIAK. Opole - Toruń 2009, s. 36–38. Badacze wskazują tez na poparcie udzielane joannitom przez Bolesława II Opolskiego. Zob. MANDZIUK, Józef: Historia Kościoła katolickiego na Śląsku I/2 (1302–1417). Warszawa 2004, s. 214–215.
22
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
również Krzyżacy. Zachowało się tylko jedno nadanie dla nich od Mieszka II Otyłego, zawarte w zapisie testamentowym tego księcia.113 Polityka zewnętrzna jego siostrzeńca, Bolka I Opolskiego, od 1291 r. była ściśle związana z polityką władcy czeskiego Wacława II,114 który współpracował z Krzyżakami,115 jednak władca Opola nie wystawił dla nich ani jednego dokumentu.116 Poświadczone jest za to współdziałanie Krzyżaków z księciem Władysławem Opolczykiem, co wynikało m.in. z faktu, iż zarządzana przez niego ziemia kujawsko – dobrzyńska, sąsiadowała z podlegającym im terytorium.117 Nadmieńmy, że Władysław Opolczyk był pretendentem do tronu polskiego. Sprowadził on paulinów z Węgier na Jasną Górę, gdzie ufundował im klasztor,118 a ponadto osadził paulinów w łąkach pod Głogówkiem i w Wieluniu.119 Liczne donacje i fundacje dokonane przez tego władcę, nie umożliwiły mu jednak zrealizowania marzeń politycznych i zdobycia korony polskiej.120 Odbiorcą nadań władców opolskich, był także klasztor bożogrobców z Miechowa pod Krakowem.121 W dn. 25 marca 1243 r., podczas zjazdu w Mechnicy, książę Mieszko II Otyły uwolnił należące do bożogrobców wsie: „Colini“ oraz Mechnicę, od danin oraz ciężarów wynikających z prawa książęcego.122 Co ciekawe, nieco wcześniej, 113 Na jego mocy przekazane im zostało sto grzywien lub ich ekwiwalent. SUb II, nr 295. 114 SROKA, Stanisław A.: Bolesław I. In: Piastowie. Leksykon biograficzny. Edd. S. SZCZUR – K. OŻóG. Kraków 1999, s. 727–728 oraz GRABOWSKA, A.: Opolski sprzymierzeniec, s. 35–38. 115 Zob. np. WłODARSKI, Bronisław: Udział zakonu krzyżackiego w walkach Przemyślidów
o Polskę. Pamiętnik V Powszechnego Zjazdu Historyków Polskich. Lwów 1931.
116 Zob. WóJCIK, M. L.: Dokumenty, s. 256–258. 117 POBóG-LENARTOWICZ, Anna: Władysław Opolczyk – bohater „czarnej legendy”. In: Opolanie znani i nieznani. Cz. 1: Średniowiecze. Ed. A. POBóG-LENARTOWICZ. Opole 2009, s. 114– 115. Spory z zakonem krzyżackim toczył Jan Kropidło, któremu podlegała diecezja włocławska, częściowo zajęta przez Krzyżaków. Zob. SROKA, Stanisław: Jan Kropidło. In: Piastowie. Leksykon biograficzny. Edd. S. SZCZUR – K. OŻóG. Kraków 1999, s. 761. 118 Szerzej: Książę Władysław Opolczyk. Fundator klasztoru paulinów na Jasnej Górze w Częstochowie. Edd. M. ANTONIEWICZ – J. ZBUDNIEWEK ZP. Warszawa 2007. Paulini z Jasnej Góry otrzymali od wspomnianego księcia obraz Madonny, a także hojne uposażenie. POBóGLENARTOWICZ, A.: Władysław Opolczyk, s. 117. Ikona Matki Bożej znacząco przyczyniła się do rozszerzenia kultu maryjnego. MANDZIUK, Józef: Historia Kościoła katolickiego na Śląsku I/1. Warszawa 2003, s. 260. 119 Zob. ZBUDNIEWEK ZP, Janusz: Fundacje Opolczyka dla paulinów. In: Władysław Opolczyk jakiego nie znamy. Próba oceny w sześćsetlecie śmierci. Ed. A. POBóG-LENARTOWICZ. Opole 2001, s. 68–69. Klasztor paulinów ufundowany pod Głogówkiem, w 1428 r. został spalony w wyniku najazdu husytów. W rezultacie wojen husyckich pomiędzy 1425 a 1428 r. ucierpiały też m.in.: klasztor cystersów w Jemielnicy oraz klasztor franciszkanów z Głogówka. DOLA, Kazimierz: Dzieje Kościoła na Śląsku I. Opole 1996, s. 161. 120 POBóG-LENARTOWICZ, A.: Władysław Opolczyk, s. 114–116. 121 Ich dobrodziejem był książę Mieszko Laskonogi wraz z rodziną, który przekazał bożogrobcom wysoką jałmużnę, co zaowocowało przyjęciem go do „bractwa kościoła Zmartwychwstania Pańskiego w Jerozolimie”. Musimy jednak zaznaczyć, że dokonał tego jako władca raciborski, zanim jeszcze wszedł w posiadanie Opola. MIKA, N.: Mieszko, s. 127. Nadmieńmy, że syn Mieszka, książę Kazimierz I Opolski, był uczestnikiem V wyprawy krzyżowej do Ziemi Świętej. DZIEWULSKI, Władysław: Bułgarka księżną opolską. Sobótka 24, 1969, nr 2, s. 167. 122 SUb II, nr 242.
23
DONACJE KSIĄŻĄT OPOLSKICH NA RZECZ KLASZTORóW. MIĘDZY POBOŻNOŚCIĄ A POLITYKĄ
bo w 1242 r., donację na rzecz tego opactwa poczynił jego teść, Konrad Mazowiecki,123 z którym w następnym roku, wspólnie walczył o tron krakowski.124 Wynika z tego, że przed wyprawą na Kraków obydwaj zabiegali o poparcie tego wpływowego, małopolskiego klasztoru dla swych planów politycznych. Od kolejnego władcy Opola, księcia Władysława I, bożogrobcy otrzymali w 1257 r. przywilej w zamian za bliżej nieokreślone zasługi, jakich panujący doświadczył z ich strony.125 Opat klasztoru, Henryk, uzyskał wówczas pozwolenie na lokację na prawie niemieckim wsi Białobrzezie oraz Chorzów.126 Co ciekawe, powstały w środowisku bożogrobców „Rocznik miechowski“, odnotowuje śmierć Kazimierza II Bytomskiego, a także jego brata Bolesława I Opolskiego.127 Pewne jest, że ten pierwszy był ich darczyńcą, brak natomiast źródeł potwierdzających ewentualne nadania dla bożogrobców miechowskich ze strony Bolka I.128 Autor wspomnianego „Rocznika“ pod rokiem 1312 odnotował wkroczenie księcia opolskiego do Krakowa, co miało miejsce w czasie „buntu wójta Alberta“ przeciwko panowaniu Władysława łokietka w Małopolsce.129 Klasztor bożogrobców z Miechowa za poparcie udzielone „buntownikom“, został ukarany konfiskatą dóbr i wygnaniem przez zwycięskiego Władysława łokietka.130 Nie sposób przy tym odpowiedzieć z całą pewnością na pytanie, czy zakonnicy udzielili poparcia kandydaturze Piasta opolskiego do tronu krakowskiego w 1312 r. i czy w związku z tym odnotowano jego śmierć we wspomnianym źródle. Przywódcy buntu dążyli bowiem do restytucji czeskich rządów w Małopolsce i chcieli w tym celu sprowadzić do Krakowa króla Jana Luksemburskie-
123 RAJMAN, J.: Mieszko II Otyły, s. 34, przypis 89. 124 Zob. DłUGOSZ, J.: Roczniki VII, s. 50. 125 SUb III, nr 235. 126 Tamtéž. Zob. także: DRABINA, Jan: Historia Chorzowa. Od średniowiecza do 1868 roku. Chorzów 1998, s. 24–26. Zdaniem badaczy, wsie te zostały uprzednio immunizowane. DOMINIAK, W.: Ostatni, s. 138. 127 Rocznik miechowski. In: MPH II. Ed. August BIELOWSKI. Lwów 1872, s. 883. 128 Kazimierz II Bytomski w 1299 r. potwierdził bożogrobcom zwolnienie od ciężarów prawa polskiego m.in. we wsi Chorzów. SUb IV, nr 381. W „Liber beneficiorum doecesis Cracoviensis” Jana Długosza czytamy, że Kazimierz II Bytomski ufundował w Chorzowie klasztor-szpital. W tej sprawie wystawił stosowny dokument na rzecz klasztoru bożogrobców z Miechowa, którym powierzono to zadanie. Joannis Długosz senioris canonici Cracoviensis Liber beneficiorum dioecesis Cracoviensis (=Liber beneficiorum). In: Opera omnia III. Ed. Alexander PRZEZDZIECKI. Cracoviae 1864, s. 36. Następnie szpital został przeniesiony z Chorzowa do Bytomia. Zob. PĘCKOWSKI, Zbigniew: Miechów – studia do dziejów ziemi miechowskiej do 1917 r. Kraków 1967, s. 470. Por. KLOCH, B.: Bożogrobcy na Górnym Śląsku do I połowy XIV wieku – wybrane zagadnienia. In: Bożogrobcy: Jerozolima – Miechów – Chorzów. Materiały z sesji naukowej 9 X 1999 r. Ed. J. KURKA. Chorzów 2000, s. 60–62 oraz STARNAWSKA, Maria: Między Jerozolimą a Łukowem. Zakony krzyżowe na ziemiach polskich w średniowieczu. Warszawa 1999, s. 92–93. Szpital św. Ducha wspierał ubogich i chorych. Dobroczyńcą szpitala św. Ducha we Wrocławiu był Mieszko II Otyły. Zob. SUb II, nr 166. Z kolei książę Bolesław I Opolski zatwierdził powstanie takiego szpitala w Sandomierzu, z fundacji kasztelana krakowskiego Żegoty. Zob. Liber beneficiorum, s. 51 oraz Kodeks dyplomatyczny Małopolski (=KDM) II (1153–1333). Ed. Francziszek PIEKOSIńSKI. Kraków 1886, nr 520. 129 Tamtéž. DłUGOPOLSKI, Edmund: Bunt wójta Alberta. Rocznik Krakowski 7, 1905, s. 151. 130 LUCIńSKI, Jerzy: Majątki ziemskie panującego w Małopolsce do 1385 roku. Poznań 1967, s. 45.
24
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
go.131 Fakt, iż klasztor dotknęły represje, świadczy jednak dobitnie o roli tego konwentu w ówczesnych wydarzeniach politycznych.132 Sporą popularnością u władców Opola cieszyły się zakony mendykanckie. Już w latach 40-tych XIII w. książę opolski, Mieszko II Otyły sprowadził dominikanów na swój dwór, a na mocy swego testamentem uposażył ich dwustoma grzywnami srebra, które miały zostać przeznaczone na budowę ich kościoła i klasztoru.133 Co więcej, uczynił ich egzekutorami swego testamentu i wyraził życzenie, by pochowano go w ich klasztorze.134 Fundacji klasztoru dominikanów w Raciborzu dokonał jego następca, Władysław I Opolski.135 W dn. 14 kwietnia 1258 r. wystawił dla nich dokument, będący przywilejem immunitetowym.136 Zaznaczmy, że wśród testatorów kilku dyplomów Władysława występuje Wincenty, identyfikowany z Wincentym z Kielczy pod Strzelcami (koło Opola), autorem takich utworów jak: „Gaude Mater Polonia“ oraz „Żywot mniejszy i większy św. Stanisława“.137 Te ostatnie były nasycone ideologią zjednoczeniową, z którą prawdopodobnie zapoznał się lokalny książę.138 W czasie swego panowania w księstwie opolskim, Władysław I Opolski przygotowywał „grunt“ pod realizację przyszłych planów politycznych, związanych z tronem krakowskim.139 Nadmieńmy, że był on także dobroczyńcą dominikanów w Cieszynie oraz Oświęcimiu.140 Przypuszczalnie Władysław został pochowany w klasztorze dominikanów w Raciborzu.141 Po jego 131 IWAńCZAK, Wojciech: Jan Luksemburski a Polska. In: Polacy w Czechach. Czesi w Polsce X– XVIII wiek. Edd. H. GMITERKA – W. IWAńCZAK. Lublin 2004, s. 15. 132 TOBIASZ, Mieczysław: Bożogrobcy w Miechowie (w 800-lecie sprowadzenia zakonu do Polski). Nasza Przeszłość 17, 1963, s. 45. 133 Dzięki testamentowi Mieszka II Otyłego znamy imiona ośmi dominikanów z otoczenia
tego księcia, przy czym jeden z nich identyfikowany jest z Wincentym z Kielczy. SUb II, nr 295.
134 Tamtéž. Powyższe informacje stanowią dowód „przekonania o sile autorytetu” dominikanów. KłOCZOWSKI, Jerzy: Dominikanie polscy na Śląsku w XIII–XIV w. Lublin 1956, s. 60. 135 W dokumencie z 1258 r. wspomniał o inicjatywie oraz roli, jaką uprzednio odegrali w tym zakresie: jego matka, księżna Wiola i brat Mieszko. SUb III, nr 269. 136 Tamtéž. Władysław, oprócz nadań, zatwierdzał też transakcje dominikanów raciborskich. Np. SUb IV, nr 39. 137 Zob. LABUDA, Gerard: Nowe spojrzenia na źródła dotyczące dziejów dominikanów w Polsce XIII–XIV wieku. Lektor Stanisław i jego Żywot św. Jacka. In: Dominikanie w Środkowej Europie w XIII– XIV wieku. Aktywność duszpasterska i kultura intelektualna. Edd. J. KłOCZOWSKI – J. A. SPIEŻ OP. Poznań 2002, s. 52 oraz WOSKOWSKI, M.: Wincenty z Kielczy. Człowiek i dzieło. In: Kult św. Stanisława na Śląsku (1253–2003). Ed. A. POBóG-LENARTOWICZ. Opole 2004, s. 107–116. Nadmieńmy, że książę Władysław I Opolski był „propagatorem” kultu św. Stanisława. DOMINIAK, Wojciech: Rola kultu św. Stanisława na Śląsku w polityce zjednoczeniowej książąt opolskich w XIII w. In: Tamtéž, s. 59. 138 Tamtéž, s. 54–55 oraz TÝŽ: Ostatni, s. 252. 139 Szerzej na temat polityki ekonomicznej księcia Władysława: Tamtéž, s. 125–187. 140 TÝŽ: Klasztory w polityce gospodarczej Władysława I Opolskiego. In: Klasztor w państwie średniowiecznym i nowożytnym. Edd. M. DERWICH – A. POBóG-LENARTOWICZ. Wrocław - Opole - Warszawa 2005, s. 196. Dominikanom z Oświęcimia przekazał on plac pod budowę klasztoru. Fundację tą wspierał syn Władysława, książę Mieszko. Zob. RAJMAN, J.: Pogranicze, s. 236. 141 JASIńSKI, Kazimierz: Dominikańskie pochówki Piastów. In: Dominikanie w środkowej Europie w XIII–XV wieku. Aktywność duszpasterska i kultura intelektualna. Edd. J. KłOCZOWSKI – J.
25
DONACJE KSIĄŻĄT OPOLSKICH NA RZECZ KLASZTORóW. MIĘDZY POBOŻNOŚCIĄ A POLITYKĄ
śmierci i objęciu rządów w tym mieście przez Przemka, dominikanie raciborscy znaleźli się pod protekcją tego władcy.142 Zdaniem badaczy, duchowość dominikańska nie fascynowała władającego Opolem księcia Bolesława.143 Wprawdzie pomiędzy 1285 a 1287 r. ufundował on klasztor dominikanów w tym mieście, jednak dokonał tego w czasie konfliktu kościelno-politycznego i przypuszczalnie pod „przymusem“.144 Zdaniem badaczy, władca nie czuł z tego powodu zbyt mocno związany z tym konwentem, co też częściowo tłumaczy brak hojnych nadań z jego strony dla opolskich dominikanów.145 Władcą, któremu zakonnicy ci wiele zawdzięczali, był książę Władysław Opolczyk, który podejmując decyzję o budowie nowego zamku (tzw. górnego), zadbał o włączenie świątyni dominikańskiej do systemu obronnego Opola oraz wybudowanie zakonnikom kościoła wraz z zabudowaniami klasztornymi.146 Dzięki nowym fortyfikacjom, ich klasztor nie uległ zniszczeniu podczas najazdu wojsk Władysława Jagiełły na księstwo opolskie w 1396 r.147 Władysław Opolczyk był także hojnym donatorem lwowskich dominikanów oraz franciszkanów.148 Ponadto ufundował klasztory franciszkańskie w Sanoku i Krośnie,149 a także w Dobrzyniu.150 Spośród następnych władców opolskich, dobroczyńcą dominikanów był również książę i biskup zarazem – Jan „Kropidło“,151 który po śmierci A. SPIEŻ OP. Poznań 2002, s. 227. 142 W 1306 r. ufundował on w Raciborzu klasztor dominikanek i go uposażył. Zob. CDS II, nr 9–11. Wstąpiła do niego córka Przemka, księżniczka Eufemia – Ofka. Lokalni władcy byli protektorami dominikanek oraz dominikanów raciborskich. Zob. np. CDS II, nr 12 oraz KłOCZOWSKI, J.: Dominikanie, s. 61 oraz MANDZIUK, J: Historia I/2, s. 360. Warto też nadmienić, że spowiednikiem Przemka raciborskiego był dominikanin z klasztoru raciborskiego, Peregryn z Opola, twórca znanych kazań oraz późniejszy prowincjał. Szerzej POBóGLENARTOWICZ, A.: Peregryn z Opola. In: Opolanie znani i nieznani. Cz. 1: Średniowiecze. Ed. A. POBóG-LENARTOWICZ. Opole 2009, s. 105–109. 143 TÁŽ: Klasztory Opola do 1532 r. Uwagi wstępne. In: Miasto czyni wolnym. W 790. rocznicę lokacji Opola (ok. 1217–2007). Ed. A. POBóG-LENARTOWICZ. Opole 2008, s. 112. 144 Tamtéž. Dokument biskupa wrocławskiego Jana III Romki z 17 listopada 1295 r. wzmiankuje o zbudowanym już klasztorze dominikanów na „Górce” w Opolu. SUb V, nr 225. 145 POBóG-LENARTOWICZ, A: Klasztory Opola, s. 112. Badaczka nie wyklucza, że na stosunku władców Opola do dominikanów w tym mieście zaciążyła też sytuacja ekonomiczna lokalnych książąt. TÁŽ: Książęta opolscy a klasztor Dominikanów w Opolu. In: Święty Jacek Odrowąż i dominikanie na Śląsku. Ed. A. BARCIAK. Katowice 2008, s. 132. 146 TÁŽ: Władysław Opolczyk, s. 116. Zob. także TÁŽ: Książęta opolscy wobec klasztoru franciszkanów w Opolu. In: Kościół i państwo w dziejach, źródłach i studiach nad przeszłością. Ed. M. STAWSKI. Warszawa 2008, s. 90 oraz DOLA, Kazimierz: Rządy Władysława Opolczyka w księstwie opolskim. In: Władysław Opolczyk jakiego nie znamy. Próba oceny w sześćsetlecie śmierci. Ed. A. POBóGLENARTOWICZ. Opole 2001, s. 41–42. 147 POBóG-LENARTOWICZ, A.: Książęta opolscy, s. 130. Władysław Opolczyk w 1399 r. przekazał zakonnikom młyn zlokalizowany w Luboszycach koło Opola. DOLA, K.: Rządy, s. 41. 148 Aktywność Władysława Opolczyka na terenach wschodnich, wynikała z jego polityki oraz pełnionej funkcji namiestnika Rusi, którym mianował go Ludwik Andegaweński. POBóGLENARTOWICZ, A.: Władysław Opolczyk, s. 113, 116. 149 Tamtéž, s. 113. 150 Tamtéž, s. 117. 151 Zakonnicy występowali w otoczeniu tego księcia, a także z nim współpracowali, nie dziwi więc, że Jan przekazał im na mocy swego testamentu czynsz, a ponadto wyraził życzenie, by go
26
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
Władysława Opolczyka, rezydował w nowym zamku w Opolu.152 Opolscy dominikanie uzyskali też nadanie od Mikołaja II Opolskiego.153 W średniowiecznym Opolu funkcjonował też drugi klasztor mendykancki – franciszkanów. Przypuszczalnie bracia mniejsi zostali sprowadzeni do Opola w latach 1234–1238,154 jednak po najeździe mongolskim z 1241 r., zakonnicy opuścili miasto.155 Klasztor ufundował im w 1248 r. książę Władysław I Opolski.156 Ten sam władca był też fundatorem opactw franciszkańskich w Wodzisławiu (około 1257 r.),157 Głogówku (1264 r.)158 oraz Bytomiu (1258 r.).159 W literaturze podkreśla się, że zakony mendykanckie wywierały korzystny wpływ na rozwój ośrodków miejskich.160 Z opolskimi franciszkanami związał się Bolesław I, który 21 marca 1313 r. nadał im jezioro z laskiem zwanym: „Campa“, zlokalizowanym na południe od Opola w kierunku Nowej Wsi, a ponadto prawo połowu ryb.161 Książę opolski zobowiązał mnichów do odprawiania Mszy Św. za zmarłych oraz modlitw o odpuszczenie grzechów.162 Nadmieńmy, że po pożarze z 1307 r.,163 Bolesław zadbał o nowe zabudowania klasztorne dla franciszkanów, a w 1309 r. ufundował przy ich klasztorze kaplicę św. Anny,164 w której to został pochowany po śmierci, w 1313 r.165 Powyższe fakty, w tym wybór klaszto-
152 153
154 155 156
157 158 159 160 161 162 163 164 165
pochowano u opolskich dominikanów „na Górce”. Szerzej na ten temat TÁŽ: Książęta opolscy, s. 128. JASIńSKI, K.: Rodowód, s. 574 oraz VELDTRUP, Dieter: Prosopographische Studien zur Geschichte Oppelns als herzoglicher Residenzstadt im Mittelalter. Berlin 1995, s. 226. MANDZIUK, Józef: Historia Kościoła katolickiego na Śląsku I/3. Warszawa 2005, s. 214. Na mocy testamentu przekazał on dominikanom ozdobne szaty, mające posłużyć do sporządzenia strojów dla zakonników do celów liturgicznych. WółKIEWICZ, Ewa: Testament księcia opolskiego Mikołaja II. In: Miasto czyni wolnym. W 790. rocznicę lokacji Opola (ok. 1217–2007). Ed. A. POBóG-LENARTOWICZ. Opole 2008, s. 99. SZAFRAńSKI, Tadeusz: Klasztory franciszkańskie na Śląsku w XIII w. i ich przynależność organizacyjna. Roczniki Humanistyczne 7, 1958, s. 164. WĄS, Gabriela: Klasztory franciszkańskie w miastach śląskich i górnołużyckich XIII–XIV wieku. Wrocław 2000, s. 75. BERESZYńSKI, Zbigniew: Rudzkie korzenie kultu św. Wojciecha na Śląsku Opolskim a sprawa ponownej lokacji Opola za czasów księcia Władysława I. Chronologia budowy najstarszych świątyń opolskich. In: Jak powstawało Opole? Miasto i jego książęta. Ed. A. POBóG-LENARTOWICZ. Opole 2006, s. 177 oraz DOMINIAK, W: Ostatni, s. 194. SZAFRAńSKI, T.: Klasztory, s. 166–167. Kronika Fürstenheina. In: Franciszkanie polscy (T. I: 1237–1517). Ed. K. KANTAK. Kraków 1937, s. 416. Tamtéž, s. 415. DOMINIAK, W.: Klasztory w polityce, s. 195. APW. Rep. 108, nr 1. Całość tworzyła zwarty kompleks i została później nazwana przez zakonników „wyspą Bolko” – od imienia ich dobrodzieja. Tamtéž. Zob. Także POBóGLENARTOWICZ, A.: Książęta opolscy wobec, s. 87. APW. Rep. 108, nr 1. „Ignis hostilis an. 1307 eundem (conventum opoliensem) vastavit”; GREIDERER, Vigilius: Germania franciscana I. Oeniponte 1777, s. 845 cyt. za: FRANKIEWICZ, Edward P.: Franciszkanie opolscy, s. 71, p. 1. TÝŽ: Freski i malowidła ścienne w budowlach opolskich franciszkanów. Kwartalnik Opolski, 1959, s. 108; TÝŽ: Grobowce i płyty nagrobne Piastów opolskich. Zaranie Śląskie 20, 1957, nr 1–2, s. 90; TÝŽ: Franciszkanie opolscy, s. 69. JASIńSKI, K.: Rodowód, s. 520.
27
DONACJE KSIĄŻĄT OPOLSKICH NA RZECZ KLASZTORóW. MIĘDZY POBOŻNOŚCIĄ A POLITYKĄ
ru minorytów opolskich na miejsce wiecznego spoczynku, wskazują na ścisłe związki Bolesława z tym konwentem.166 Donatorem opolskich franciszkanów był także Bolko II Opolski167 oraz Władysław Opolczyk.168 Znamienne, że u franciszkanów w Opolu pochowano aż ośmiu książąt: Bolka I, II, III, IV,169 władcę niemodlińskiego – również Bolka, Mikołaja I i II,170 a także Władysława Opolczyka.171 Miejsce wiecznego spoczynku w tej samej świątyni znalazło również pięć księżnych opolskich.172 Zaznaczmy, że klasztory klarysek, będących żeńską formacją nawiązującą do reguły św. Franciszka, należały do zakonów najczęściej wybieranych przez opolskie księżniczki.173 W tym miejscu należałoby jeszcze odnotować działalność fundacyjną lokalnych władców względem franciszkanów obserwantów, czyli bernardynów, o których sprowadzenie zabiegał syn Bolka III Opolskiego, książę niemodliński Bernard.174 Sprzeciw lokalnego duchowieństwa spowodował, że jego inicjatywa spełza na niczym, ale podjął ją ponownie Mikołaj I Opolski, który przekazał bernardynom w 1473 r. ziemię poza murami miejskimi Opola i zobowiązał się do sfinansowania im zabudowań klasztornych.175 Pod wpływem poparcia społecznego dla bernardynów i dzięki postawie księcia opolskiego i raciborskiego, Jana II Dobrego, w 1517 r. zakonnikom przekazano dotychczasowe świątynie opolskich franciszkanów, tych ostatnich zaś przesiedlono.176 Prawdopodobnie jednak już w następnym roku, w wyniku kompromisu, obydwie 166 POBóG-LENARTOWICZ, A.: Książęta opolscy wobec, s. 86. Budowę klasztoru franciszkanów zakończono przypuszczalnie dopiero w trzeciej dekadzie XIV stulecia, zaś do poświęcenia ich kościoła doszło około połowy tego wieku. Tamtéž, s. 86–87. 167 HEYNE, Johann: Dokumentirte Geschichte des Bistums und Hochstifts Breslau II. Aalen 1969, s. 990– 991. 168 FRANKIEWICZ, E.: Franciszkanie opolscy, s. 91. 169 Prawdopodobnie dzięki funduszom od Władysława Opolczyka, książę Bolesław III Opolski sprowadził artystów (być może pracowników z praskiego warsztatu Piotra Parlera), którzy wykonali nagrobki Bolka I, II i III oraz żony tego ostatniego władcy, umieszczone w kaplicy pod wezwaniem Św. Anny. POBóG-LENARTOWICZ, A.: Mecenat artystyczny Piastów opolskich w średniowieczu. In: Piastowie w kulturze i europejskich dziejach. Ed. A. BARCIAK. Katowice 2007, s. 60. 170 Książę Mikołaj II, którego ścięto w Nysie w 1497 r., został pochowany w kaplicy św. Anny przy kościele franciszkanów w Opolu. Zgodnie z ostatnią wolą Mikołaja II, jego brat Jan miał opłacać nabożeństwa odprawiane za niego u braci mniejszych. WółKIEWICZ, E: Testament, s. 97–99, 101. 171 POBóG-LENARTOWICZ, A.: Książęta opolscy wobec, s. 87. Księcia opolskiego – husytę, Bolesława V zwanego „Wołoszek”, pochowano u franciszkanów w Głogówku. Annales Glogovienses bis zum Jahre 1493. In: Scriptores Rerum Silesiacarum X. Ed. Hermann MARKGRAF. Breslau 1877, s. 26. 172 Były to: Elżbieta (małżonka Bolka II Opolskiego), Anna (żona Bolka III), Małgorzata (żona Bolka IV) oraz Jadwiga (małżonka księcia strzeleckiego Bernarda) i Magdalena (żona Mikołaja I). POBóG-LENARTOWICZ, A.: Książęta opolscy wobec, s. 87. 173 Spośród księżniczek opolskich przypuszczalnie tylko jedna wstąpiła do klasztoru norbertanek i również jedna – do konwentu dominikanek. TÁŽ: Cystersi, s. 42. 174 TÁŽ: Klasztory Opola, s. 113. 175 TÁŽ: Książęta opolscy wobec, s. 88. 176 TÁŽ: Klasztory Opola, s. 114. Nadmieńmy, że Jan II Dobry nie został pochowany w żadnej z rodzinnych fundacji klasztornych, ale znalazł miejsce wiecznego spoczynku w kościele św. Krzyża w Opolu. BALDY, Stefan: Księstwo opolskie za czasów Jana Dobrego. Opole 1999, s. 24.
28
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
wspólnoty zamieszkały razem, co uznawane jest przez badaczy za swoisty ewenement na Śląsku.177 Reasumując należy zauważyć, że średniowieczni władcy Opola sporo uwagi poświęcali zakonom mendykanckim oraz cysterskim. Te pierwsze uważane są w literaturze za „czynniki miastotwórcze“, ponieważ korzystnie wpływały na rozwój gospodarczy ośrodka miejskiego, w którym powstawały.178 Nie dziwi więc, że Władysław I Opolski, uważany za „ojca miast górnośląskich“, ufundował liczne klasztory medykanckie na obszarze swego władztwa. W XIII-wiecznym Opolu funkcjonował zarówno klasztor franciszkański, jak i dominikański.179 Nie ulega jednak wątpliwości, że z wyjątkiem Władysława Opolczyka i Jana „Kropidło“, opolscy książęta nie byli blisko związani z tamtejszymi dominikanami. Charakter i zakres współpracy pierwszych władców Opola z klasztorami był zdeterminowany sytuacją ekonomiczno-polityczną księstwa opolskiego, w tym nie najlepszym stopniem jego rozwoju gospodarczego.180 Główne kierunki polityki osadniczej i kolonizacyjnej XIII-wiecznych książąt opolskich stanowiły wschodnie oraz południowe rubieże ich władztwa.181 Pierwszy z powyższych kierunków polityki ekonomicznej władców Opola, był związany z niezagospodarowanymi nabytkami ze schyłku XII w., tj. kasztelanią bytomską i oświęcimską, sąsiadującymi z małopolską dzielnicą.182 Zagospodarowanie tych obszarów siłami książąt opolskich pozwalało utrwalić ich rządy na tym pogranicznym obszarze.183 Nadania ziemskie, przywileje, immunitety oraz zezwolenia na lokacje na prawie niemieckim, zawarte w dokumentach Władysława I oraz jego poprzedników, dowodzą troski o rozwój gospodarczy ich księstwa. Szczególną rolę w polityce ekonomicznej, XIII-wieczni władcy opolscy wyznaczali instytucjom kościelnym. Politykę osadniczą i kolonizacyjną prowadziły klasztory cystersów i joannitów, a także benedyktynów i premonstratensów. Część nadań książąt opolskich dla 177 POBóG-LENARTOWICZ, A.: Książęta opolscy wobec, s. 89. 178 DOMINIAK, W.: Ostatni, s. 194. 179 Fakt fundacji w jednym mieście dwóch konwentów mendykanckich, postrzegany jest przez badaczy za dowód zamożności miasta i jego mieszkańców, którzy utrzymywali zakony żebrzące. WIESIOłOWSKI, Jacek: Dominikanie w miastach wielkopolskich w okresie średniowiecza. In: Studia nad historią dominikanów w Polsce 1222–1979. Tom. I. Ed. J. KłOCZOWSKI. Warszawa 1975, s. 195 i n. Jak zauważyli niektórzy badacze, zakony mendykanckie „nie zawsze utrzymywały się tylko z jałmużny, często czerpały dochody z różnych miejskich użyteczności”. POBóGLENARTOWICZ, A.: Klasztory Opola, s. 115. 180 M. L. Wójcik zwrócił również uwagę na słaby stopień rozwoju kancelarii książąt opolskich w XIII w. Jej rozwój został zahamowany po śmierci Kazimierza I Opolskiego, w okresie rządów opiekuńczych sprawowanych nad jego synami. Dopiero po usamodzielnieniu się Mieszka II Otyłego w Opolu w 1238 r. zauważamy notariuszy dworu opolskiego w dokumentach tego władcy, a jak wiadomo, istnienie stałego personelu kancelaryjnego stanowi warunek sprawnego funkcjonowania kancelarii. Zob. WóJCIK, M. L.: Dokumenty, s. 89, 92. Badania M. L. Wójcika ukazują, że wiele dokumentów władców opolskich, wystawionych do początku XIV w., zostało sporządzonych w kancelariach ich odbiorców, w tym klasztorów. 181 RAJMAN, J.: Pogranicze, s. 98. 182 BIENIAK, J.: Powstanie, s. 65. 183 Analogicznie – południowy kierunek polityki gospodarczej księcia zmierzał do utrwalenia
jego rządów, przy czym w tym przypadku chodziło o obszary niedaleko granicy z Królestwem Czeskim. Zob. RAJMAN, J.: Mieszko II Otyły, s. 22, p. 18. 29
DONACJE KSIĄŻĄT OPOLSKICH NA RZECZ KLASZTORóW. MIĘDZY POBOŻNOŚCIĄ A POLITYKĄ
klasztorów, pozostawała w ścisłym związku z sytuacją polityczną doby Polski dzielnicowej. Przypomnijmy, że XIII stulecie przyniosło „oręże ideologiczne“ w postaci literackich wizji dotyczących zjednoczenia ziem polskich. Działający w klasztorze dominikanów w Raciborzu, jego przeor, Wincenty z Kielczy, należący do otoczenia wielokrotnie wzmiankowanego, Władysława I Opolskiego, przypuszczalnie wywarł znaczny wpływ na plany polityczne tego władcy. W „Żywocie większym św. Stanisława“ można przeczytać proroctwo o nadejściu „wybrańca“, któremu uda się zjednoczyć podzielone na dzielnice państwo i koronować się na króla insygniami przechowywanymi w skarbcu krakowskiej katedry.184 Wiek XIII i początek XIV, to okres walk książąt polskich o tron krakowski i zjednoczenie ziem polskich. W tym czasie Kościół starał się umocnić swoją pozycję gospodarczą, ale także polityczną. Stąd też nie dziwi, że niektóre donacje władców opolskich na jego rzecz, miały wyraźny cel polityczny. Tak było przede wszystkim w przypadku fundacji Władysława I Opolskiego, który nie bez przyczyny sprowadzał zakonników do klasztorów na terenie swego księstwa z Małopolski. Jego polityka ekonomiczna z lat 60/70 – tych XIII w. ukierunkowana była na pogranicze śląsko-małopolskie.185 Zdaniem badaczy, wszystko to miało na celu przygotowanie podatnego gruntu pod przyszłe objęcie przez Władysława rządów w Krakowie.186 Zapewne hojne donacje tego księcia na rzecz licznych opactw, przyczyniły się do powołania go w 1273 r. na tron krakowski.187 Bunt przeciwko Bolesławowi V Wstydliwemu zakończył się jednak fiaskiem, choć władcy Opola, udało się przesunąć granice księstwa opolskiego w kierunku Krakowa.188 Do ambitnych planów swego ojca, powrócił syn Władysława, książę Bolesław I Opolski, ale i jego plany ostatecznie się nie powiodły,189 choć zręczna polityka zewnętrzna Bolka oraz jego dobre stosunki z Kościołem, pozwoliły na osiągnięcie przez tego księcia funkcji starosty w Krakowie.190 Klasztory mogły udzielić poparcia kandydatowi ubiegającemu się o władzę lub starającemu się ją utrzymać. Opactwa takie jak małopolski klasztor bożogrobców w Miechowie, były cennym sojusznikiem politycznym. Konwenty nie stroniące od polityki dzielnicowej, stawały się przez to odbiorcami nadań książąt opolskich. Należy przy tym podkreślić, że większość książąt z dynastii Piastów opolskich, prowadziła aktywną politykę zewnętrzną. Wymagało to od nich dbania o wizerunek, a z tym wiązały się stosunki lokalnych władców z Kościołem i jego instytucjami. Jak napisał Roman Michałowski, „fundacje monarsze były składnikiem kultury politycznej Polski piastowskiej“.191 U władców Opola, w niektórych donacjach dla klasztorów uwidacznia się także motyw dewocyjny dowodzący, że oprócz włączania opactw do działalności gospodarVita maior sancti Stanislai. Ed. M. PLEZIA. [tłum. J. Pleziowa], Warszawa 1987, s. 282–283. DOMINIAK, W.: Ostatni, s. 152. Tamtéž, s. 208. Liczebność fundacji książęcych podkreślała prestiż księcia, ale też świadczyła o sytuacji ekonomicznej jego władztwa. Była to jednak także inwestycja polityczna. 188 HALECKI, Oskar: Powołanie księcia Władysława Opolskiego na tron krakowski w roku 1273. KH 27, 1913, s. 298 i n. 189 Zob. POBóG-LENARTOWICZ, Anna: Plany koronacyjne Bolka I opolskiego. In: Jak powstawało Opole? Miasto i jego książęta. Ed. A. POBóG-LENARTOWICZ. Opole 2006, s. 188. 190 KDM II, nr 520. 191 MICHAłOWSKI, R.: Princeps, s. 164. 184 185 186 187
30
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
czej czy polityki, duże znaczenie dla miejscowych książąt miała też modlitwa zakonników.192 Jako przykład pobożności można tu przywołać Mieszka II Otyłego, donatora różnych opactw i konfratra joannitów.193 Pobożnością motywowane były także fundacje Władysława I Opolskiego. Z kolei Bolko I Opolski w 1313 r. poczynił nadanie dla franciszkanów opolskich w zamian za ich modlitwy za jego grzechy, co ma niebagatelne znaczenie, jeśli uwzględni się udział tego władcy w licznych ekspedycjach wojennych.194 W dokumentach władców Opola można też przeczytać o ich nadaniach uczynionych dla klasztorów za dusze ich przodków.195 W XIII w. popularne stały się zakony mendykanckie, które przyciągnęły społeczeństwo dzięki swej pracy duszpasterskiej, kaznodziejskiej, ubóstwie oraz zasadom. W literaturze zwraca się uwagę na ich kulturotwórczą rolę w księstwie opolskim.196 Przyjmuje się, że potrafili oni zapewnić „obsługę religijną, a także intelektualną i kulturalną dworów książęcych“.197 Wydaje się przy tym, że pozostawały one pod wpływem swych protektorów, książąt-fundatorów, którzy wybierali ich świątynie na miejsca swego wiecznego spoczynku. Silną pozycję utrzymywał klasztor franciszkanów w Opolu, ale tamtejsi dominikanie, nie cieszyli się – zdaniem badaczy – równie szczególnym poparciem miejscowych książąt. Podobnie już w XIV w. spadło zainteresowanie władców opolskich klasztorem norbertanek w Czarnowąsach, choć do tego czasu poświadczone są ich kontakty z tym konwentem. Swą wysoką pozycję utrzymywał za to klasztor dominikanów w Raciborzu, który po śmierci fundatora, Władysława I Opolskiego, znalazł protektorów wśród kolejnych, miejscowych książąt z linii raciborskiej. Jak wykazują ostatnie badania, władcy Opola – oprócz opolskich franciszkanów – upodobali sobie też cystersów, co znajduje odzwierciedlenie w nadaniach na rzecz ich opactw, jak i w liczbie wstępujących do nich księżniczek, które niejednokrotnie piastowały w klasztorach wysokie godności.198 Fakt ten mógł służyć silniejszemu powiązaniu danego konwentu oraz lokalnej społeczności z dynastią Piastów opolskich.199 Na sympatie i hojność panujących względem konkretnych zakonów wpłynęły różne czynniki, do których musimy zaliczyć m.in. charyzmat, pracowitość, wykształcenie zakonników oraz ich umiejętności.200 Niektórzy badacze przyjmują, że mendykanci, w tym dominikanie, byli „bardzo dogodnym narzędziem urabiania opinii“.201 Zbadanie wpływu zakonników z klasztorów zlokalizowanych na terenie księstwa opolskiego, 192 193 194 195 196 197
Np. APW. Rep 108, nr 1. SUb II, nr 144 oraz DOLA, K.: Zakon, s. 75. GRABOWSKA, A.: Opolski sprzymierzeniec, s. 36–38. Np. SUb II, nr 165. RAJMAN, J.: Pogranicze, s. 236. KłOCZOWSKI, Jerzy: Zakony na ziemiach polskich w wiekach średnich. In: Kościół w Polsce. Tom I. Średniowiecze. Ed. TÝŽ. Kraków 1966, s. 471. 198 POBóG-LENARTOWICZ, A.: Cystersi, s. 41–42. 199 CZACHOROWSKA, I.: O nowe spojrzenie na śląskie średniowieczne klasztory żeńskie. In: Studia z dziejów kultury i ideologii ofiarowane Ewie Maleczyńskiej w 50 rocznicę pracy dydaktycznej i naukowej. Ed. R. HECK. Wrocław – Warszawa – Kraków 1968, s. 100. 200 Zagadnieniom tym, w odniesieniu do cystersów, poświęcił swą publikację m.in. MORAJKO: Charyzmat zakonu cystersów. Studium historyczno-prawne. Kraków 2006 (tam dalsza literatura). 201 KłOCZOWSKI, J.: Zakony, s. 471 oraz MULARCZYK, Jerzy: Władza książęca na Śląsku w
XIII wieku. Wrocław 1984, s. 105.
31
DONACJE KSIĄŻĄT OPOLSKICH NA RZECZ KLASZTORóW. MIĘDZY POBOŻNOŚCIĄ A POLITYKĄ
na percepcję polityki panującego w średniowiecznym społeczeństwie, na razie pozostaje jednak jedynie postulatem badawczym.
Summary The donations of Dukes of Opole to the Monasteries Between Piety and politics Anna Grabowska The sphere of religion in the Middle Ages was an integral part of the policy of the rulers. The Church had great influence on society and culture of Polish lands by promoting the Christian faith. Clergy were well-educated; they were intellectual elite. Clergymen were working in the office and were staying at prince’s manor house, so they could participate in public life and they well knew the prevailing policy. The ruler, who courted the support of the Church for his actions, was obliged to take care of its economic base. Foundations and donations to church institutions were motivated by piety, but in practice they were often used to raise the prestige of the ruler or his politics. They were „a form of propaganda of authority“. Our considerations are focused on donations to the monasteries, made by rulers who sat on the throne of Opole from the end of the twelfth century to the year 1532, so – since the first Duke of Opole (Jarosław) to its last ruler from the Piast dynasty of Opole (John II the Good). A role of the Church in the economic policy of Dukes of Opole, is not the only thing, that should be considered. The most significant question is: to what extent the relations between them and clergy were a result of devotion, and in which part they were a result of underdeveloped Duchy of Opole and desire of the rulers to achieve the politic purposes.
Translated by Demeter Malaťák
32
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
KSIĄŻĘTA OPOLSCY A MIASTA Anna Pobóg-Lenartowicz
Abstract: The study focuses on the issue of the relationship between a sovereign and a city in the High Middle Ages on the example of the Duchy of Opole. Keywords: dukes of Opole, Middle Ages, medieval city, Silesia
P
owstanie księstwa opolskiego na przełomie XII i XIII wieku zbiegło się z przemianami osadniczymi na Śląsku, swego rodzaju „rewolucją społeczno-gospodarczą”. Stąd nie dziwi, że kolonizacja na nowym prawie, zagospodarowanie nieużytków oraz urbanizacja księstwa znalazły się na pierwszym planie wśród działań władców tej dzielnicy. W polityce tej książęta opolscy byli konsekwentni i skuteczni. Większość bowiem ośrodków miejskich Górnego Śląska zawdzięcza swe początki książętom opolskim. Proces lokowania miast na nowym prawie rozpoczął właściwy twórca księstwa opolskiego – Kazimierz I.1 Już wkrótce po objęciu władzy (1211 r.) zdecydował się na osiedlenie gości na nowym prawie w dwóch głównych ośrodkach księstwa – Opolu i Raciborzu. Sprawa pierwotnej lokacji Opola jest wciąż przedmiotem dyskusji.2 Nie zachował się bowiem dokument lokacyjny. Prawdopodobnie nie był on w ogóle wydany, książę bowiem ogłosił swą wolę na wiecu. Lokacja Opola miała miejsce na pewno przed sierpniem 1217 r. Na ten bowiem czas datowany jest dokument lokacyjny dla Leśnicy, 1
2
Na temat księcia Kazimierza I zob. zwłaszcza MALECZYńSKI, Karol: Kazimierz. In: Polski Słownik Biograficzny. T. XII. Edd. A. KAPOSTAS – K. KLOBASSA. Wrocław - Warszawa - Kraków 1966–1967, s. 275–276; SPERKA, Jerzy: Kazimierz. In: Książęta i księżne Górnego Śląska. Ed. A. BARCIAK. Katowice 1995, s. 69–70; RAJMAN, Jerzy: Kazimierz. In: Piastowie. Leksykon biograficzny. Edd. S. SZCZUR – K. OŻóG. Kraków 1999, s. 715–717. Dyskusję tę przedstawia WóJCIK, Marek: Dokumenty prawa niemieckiego książąt opolskich do połowy XIII wieku. Czy istniał przywilej lokacyjny Opola sprzed 1217 roku? In: Miasto czyni wolnym. W 790. rocznicę lokacji Opola (ok. 1217–2007). Ed. A. POBóG-LENARTOWICZ. Opole 2008, s. 59–74.
33
KSIĄŻĘTA OPOLSCY A MIASTA
w którym czytamy, że otrzyma ona „libertatem, sub eadem forma et gratia, sub qua hospites in Opol et Ratibor olim locavi…”.3 Zwrot olim może wskazywać na to, że od czasu lokacji Opola i Raciborza (w takiej właśnie kolejności) upłynęło już trochę czasu, możliwe, że nastąpiło to nawet dwa lata wcześniej. Za punkt odniesienia mogą nam tu posłużyć przykłady z sąsiedniego księstwa wrocławskiego. Pierwsze miasto lokowane na nowym prawie to Złotoryja (1211 r.). W 1214 r. książę Henryk Brodaty zamierzał przekształcić na nowe prawo także i Wrocław, dowodem na to jest pojawienie się w źródłach sołtysa tego miasta.4 Kazimierz I uważnie przyglądał się temu, co dzieje się w księstwie jego stryjecznego brata i starał się go naśladować. Stąd rok 1215 wydaje się być bardzo prawdopodobną datą pierwotnej lokacji Opola. Lokacja ta przebiegała w sposób zaplanowany. Książę przeznaczył pod nowe miasto teren na prawym brzegu Odry, stanowiący do tej pory pustkę osadniczą. Właściwy rozwój miasta nastąpił po powrocie księcia z V wyprawy krzyżowej, z której przywiózł sobie żonę Violę.5 W połowie lat dwudziestych Opole staje się prawdziwą stolicą księstwa, centrum politycznym, kulturalnym i religijnym. Książę w tym czasie kompletuje swój personel urzędniczy, na potrzeby tworzącego się dworu. Stąd w 1222 r. pojawia się w źródłach pierwszy kasztelan opolski (Zbrosław)6 i pierwszy palatyn opolski (Werner)7. Kulminacyjnym punktem tych działań był wiec w Rybniku (w 1228 r.), na którym książę zawarł umowę z Gryfitami, potężnym rodem małopolskim, w sprawie budowy w Opolu książęcej rezydencji.8 Przypieczętowaniem dotychczasowych dokonań księcia Kazimierza na rzecz stołeczności Opola było przeniesienie w 1228 r. klasztoru norbertanek z Rybnika do podopolskich Czarnowąs.9 Fundacja ta, powstała z inicjatywy księżnej Ludmiły, matki Kazimierza, miała spełnić tę samą rolę na Górnym Śląsku co fundacja św. Jadwigi w Trzebnicy dla Śląska Dolnego.10 Translacja sióstr do Czarnowąs związana była nie tylko z chęcią wstąpienia do klasztoru pierworodnej córki księcia Kazimierza i Wioli – Wieńcesławy, ale i uczynienia z nowej placówki zakonnej rodowej nekropolii książąt opolskich.11 Rychła śmierć księcia Kazimierza I (w 1229 lub 1230 r.) na krótki okres zahamowała rozwój Kodeks dyplomatyczny Śląska II. Ed. Karol MALECZYńSKI. Wrocław 1959, č. 181. ZIENTARA, Benedykt: Henryk Brodaty i jego czasy. Warszawa 1997, s. 155–156. Zdania na temat udziału księcia w 5. krucjacie są podzielone, zob. zwłaszcza DZIEWULSKI, Władysław: Bułgarka księżną opolską. Śląski Kwartalnik Historyczny Sobótka (=Sobótka) 24, 1969, č. 2, s. 159–182; SWOBODA, Wincenty: Księżna kaliska Bułgarką? Przyczynek do rozbioru krytycznego „Annalium” Długosza. Studia i Materiały do Dziejów Wielkopolski i Pomorza 13, 1980, č. 2, s. 61–78; GłADYSZ, Mikołaj: Zapomniani krzyżowcy. Polska wobec ruchu krucjatowego w XII i XIII wieku. Warszawa 2002, s. 157 i n. 6 Schlesisches Urkundenbuch (=SUb) I. Hgg. Heinrich APPELT – Josef J. MENZEL. Köln – Graz 1971, č. 219. 7 Tamtéž, č. 222. 8 Tamtéž, č. 291. 9 Tamtéž, č. 298. 10 PIERZCHALANKA-JESKOWA, Stefanja: Dzieje klasztoru w Czarnowąsie na Śląsku w wiekach średnich. Poznań 1929; MIKA, Norbert: Mieszko, syn Władysława II Wygnańca, książę raciborski i pan Krakowa – dzielnicowy władca Polski. Racibórz 2006, s. 113–125; KOPKA-JĘDRYCHOWSKA, Monika: Jeszcze o początkach rybnickiej fundacji norbertanek. In: Premonstratensi na ziemiach polskich w średniowieczu i epoce nowożytnej. Ed. J. RAJMAN. Kraków 2007, s. 52–57. 11 DOMINIAK, Wojciech: Stosunek Piastów opolskich do klasztoru w Rybniku/Czarnowąsach w średniowieczu. In: Tamtéž, s. 75–83. 3 4 5
34
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
miasta. Kolejny etap jego rozwoju przypada na rządy jego syna Władysława I. Dziś już nie ulega wątpliwości, że za czasów Władysława dokonała się kolejna lokacja miasta, a może raczej – właściwa lokacja Opola. Także i z tej czynności prawnej nie zachował się żaden dokument lokacyjny. Problemem sp*rnym jest tu co najwyżej czas dokonania tych regulacji prawnych. Termin ante quem stanowi tu z pewnością rok pojawienia się w mieście franciszkanów, datowany, wg źródeł zakonnych na 1248 r. Lokacja miasta musiałaby mieć miejsce między 1246 a 1248 r.12 Podobnie jak w przypadku innych dokonań gospodarczych księcia Władysława mamy tu do czynienia z zaplanowaną i przemyślaną akcją osadniczą. Zapewne w tym właśnie czasie rozplanowana została przestrzeń miejska: z jednej strony zarezerwowano plac pod budowę klasztoru franciszkańskiego, w bliskim sąsiedztwie książęcego zamku, z drugiej – nastąpiła rozbudowa miasta w kierunku „Górki”, gdzie – prawdopodobnie – powstać miał nowy kościół przeznaczony dla mieszczan. W 1258 r. pojawia się w źródłach pierwszy znany wójt opolski Mikołaj, syn Wolframa.13 Przypomnienie ojca owego Mikołaja może świadczyć o tym, że to właśnie Wolfram mógł być pierwszym wójtem opolskim (wójtostwo miało charakter dziedziczny). Wydaje się, że tym samym należy odrzucić hipotezy o lokacji Opola w latach 1254–1258 lub jeszcze bardziej o podwójnej lokacji miasta za czasów Władysława I.14 Władysław dokończył tym samym dzieło zapoczątkowane przez swego ojca, na dodatek zapewnił nowo lokowanemu miastu odpowiednie zaplecze osadnicze. Jakkolwiek nie zachował się dokument lokacyjny, to jednak nie ulega wątpliwości, że do samej lokacji doszło. Mamy na to bowiem wiele dowodów. Oprócz wspomnianego już pierwszego wójta opolskiego, na rzecz lokacji miasta przez księcia Władysława I świadczy fakt, że książę ten za czasów swych rządów przyczynił się do lokowania wielu miast górnośląskich (stąd – nie bez powodu – zwany jest „ojcem miast górnośląskich”). I tak: w latach 1246–1257 lokowano Wodzisław Śląski, w 1254 r. – Bytom, w 1255–1258 Racibórz, w 1260 r. Lędziny i Zator, między 1260–1276, r. 1263–1264 – Głogówek, Gliwice, w 1266/1268 – Oświęcim, w 1272 r. – Żory, przed 1277 r. – Kęty, nie mówiąc o lokacjach domniemanych.15 Nie wydaje się prawdopodobne, aby Opole, jako stolica księstwa były lokowane później niż Wodzisław Śląski, Bytom czy Racibórz. Widać też pewną logikę w kierunkach lokacji. Od początku lat sześćdziesiątych XIII wieku Władysław inwestuje przede wszystkim w południowo-wschodnie tereny swego księstwa.16 Od połowy lat siedemdziesiątych XIII w. mieszczanie opolscy regularnie pojawiają się na listach świadków, nie tylko książąt opolskich. Trudno mówić o funkcjonowaniu w mieście rady miejskiej, wiele jednak decyzji zapada z udziałem wybranych mie-
12 TÝŽ: Średniowieczne lokacje Opola. In: Miasto czyni wolnym. W 790. rocznicę lokacji Opola (ok. 1217–2007). Ed. A. POBóG-LENARTOWICZ. Opole 2008, s. 75–84; TÝŽ: Ostatni władca Górnego Śląska. Władysław I, pan na Opolu i Raciborzu (1225–1281). Racibórz 2009, s. 165–170. 13 SUb III. Hg. Winfried IRGANG. Köln - Graz 1984, č. 269. 14 BERESZYńSKI, Zygmunt: Chronologia budowy najstarszych świątyń opolskich a sprawa ponownej lokacji Opola za czasów Władysława I. Sobótka 60, 2005, s. 79–88. 15 Szczegółowa analiza tych lokacji u DOMINIAK, W.: Ostatni, s. 130–175. 16 TÝŽ: Stosunek księcia Władysława I do miasta. (Na przykładzie Opola). In: Jak powstawało Opole? Miasto i jego książęta. Ed. A. POBóG-LENARTOWICZ. Opole 2006, s. 141.
35
KSIĄŻĘTA OPOLSCY A MIASTA
szczan opolskich.17 Ukoronowaniem działań książąt opolskich wobec ich stołecznego miasta były działania księcia Bolesława II z końca lat dwudziestych XIV wieku. W 1327 r. książę ten udzielił mieszczanom immunitetu sądowego. W związku z tym zwrócił się do Środy Śląskiej o pouczenie w sprawie zakresu władzy sądowniczej sprawowanej w mieście oraz sposobów dziedziczenia według prawa średzkiego.18 We wcześniejszej literaturze (zwłaszcza niemieckiej) można przeczytać, że była to właściwa (dla niektórych – pierwsza) lokacja miasta.19 W świetle powyższych wywodów, twierdzenie to nie ma dziś racji bytu, tym bardziej, że pouczenie to zostało skierowane na ręce rajców i ławników opolskich. Oznacza to, że te organy samorządu miejskiego już wówczas w Opolu funkcjonowały. Należy raczej stwierdzić, że w tym czasie Opole staje się w pełni miastem samorządnym i samowystarczalnym.20 Cechą charakterystyczną samorządu Opola była stosunkowo długo utrzymująca się silna pozycja wójta. Wójtowie byli zazwyczaj potomkami zasadźców, ich urząd był dziedziczny. Począwszy od końca XIII wieku w wielu miastach śląskich następuje minimalizowanie roli wójta na rzecz burmistrza i rady miejskiej. Od tego momentu wójt przewodniczy ławie miejskiej (wraz z ławnikami) jako organ sądowniczy miasta. W Opolu wszakże od momentu pojawienia się pierwszego wójta w połowie XIII wieku, jego pozycja jest niewzruszona, także dzięki współpracy z książętami opolskimi. W powstałej radzie miejskiej przez wiele lat to właśnie wójtowie reprezentowali interesy książąt opolskich. Dopiero w XV w. radzie miejskiej udało się najpierw przejąć w zastaw, a następnie wykupić wójtostwo i od tej pory nastąpił spadek znaczenia tego urzędu w mieście.21 Dla interesującego nas okresu znamy imiona 18 wójtów opolskich.22 Posiadali oni dość znaczne uposażenie, na które składało się między innymi: dom w Opolu, 2 ławy (jatki) mięsne, 4 ławy chlebowe, 38 (!) ław szewskich, dochody z kramów, piekarni, łaźni, szwalni oraz zyski ze sprzedaży pieprzu. Do tego dochodziły czynsze z młyna, cła, rybołówstwa, ogrodów i pól leżących poza miastem.23 Rada miejska zaczęła odgrywać większą rolę dopiero w XV wieku. Pierwszego opolskiego burmistrza poznajemy dopiero w 1409 r.24 Ten model sprawowania władzy w mieście (silna pozycja księcia, słabsza rady) musiał się jednak sprawdzać. Miasto, chcąc nie chcąc, zdane było na obecność władcy, bo o ile w pierwszym okresie po lokacji dzieliła mieszczan od zamku rzeka (połączona mostem od 1240 r.), o tyle z chwilą 17 Zob. chociażby dokumenty z 1274 r. (SUb IV. Hg. Winfried IRGANG. Köln – Graz 1988, č. 254); 1285 r. (SUb V. Hg. Winfried IRGANG. Köln 1993, č. 197); 1294 r. (SUb VI. Hg. Winfried IRGANG. Köln – Weimar – Wien 1998, č. 174) i 1297 r. (Tamtéž, č. 328, 329). 18 Regesty dokumentów przechowywanych na Górnym Śląsku (=RDGŚ). T. 1 (do 1400 r.). Edd. Antoni BARCIAK – Karel MÜLLER. Wrocław – Opava 2004, č. 42. 19 IDZIKOWSKI, F.: Geschichte der Stadt Oppeln. Oppeln 1863; TÝŽ: Opole. Dzieje miasta do 1863 r. Ed. S. BALDY [tłum. A. SKOBERLA]. Opole 2002, s. 247–248. 20 Szerzej na ten temat POBóG-LENARTOWICZ, Anna: Pod panowaniem Piastów (ok. 985–1532). In: Opole. Dzieje i tradycja. Edd. B. LINEK – K. TARKA – U. ZAJĄCZKOWSKA. Opole 2011, s. 46–50. 21 TAMTÉŽ, s. 49–50. 22 VELDTRUP, Dieter: Prosopographische Studien zur Geschichte Oppelns als herzoglicher Residenzstadt im Mittelalter. Berlin 1995, s. 314–316. 23 Regesty śląskie III. Ed. Wacław KORTA. Wrocław 1991, č. 475. 24 VELDTRUP, D.: Prosopographische Studien, s. 314, 329.
36
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
budowy drugiego zamku na Górce,25 miasto zostało skazane na niemal stałą obecność księcia w swych murach. Z drugiej jednak strony nic nie słyszymy o jakiś zatargach pomiędzy księciem a mieszczanami, mamy natomiast dowody na to, że książęta żywo interesowali się poziomem życia mieszkańców miasta, niejednokrotnie wspomagając ich finansowo, zwłaszcza po klęskach elementarnych. I tak, po pożarze, który dotknął Opole w 1351 r. książęta Bolesław III i Władysław II Opolczyk polecili zadbać o zniszczone lub opuszczone domostwa w mieście.26 Z kolei książę-biskup Jan Kropidło przepisał miastu w swym testamencie 600 grzywien groszy praskich27 z zastrzeżeniem, że odsetki od tej kwoty mają być przeznaczone na budowę murowanych domów w centrum miasta. Charakter zabudowy tych domów został ściśle określony. Domy te miały być nie tylko murowane (co miało zabezpieczyć przed pożarami), ale też kryte dachówką.28 Jan Kropidło, który wiele podróżował po Europie (między innymi studiował w Bolonii) chciał uczynić z Opola miasto na wskroś europejskie. Z tego też powodu z jego inicjatywy na ratuszowej wieży zawisł pierwszy zegar. Książęta opolscy zadbali także o bezpieczeństwo swej stolicy – i to skutecznie – jako że żadnemu z obcych władców nie udało się zdobyć miasta w trakcie kampanii wojennych (dotyczy to chociażby Bolesława Wstydliwego29 czy Władysława Jagiełły)30. Drugą siedzibą książąt opolskich w XIII wieku był Racibórz. Mimo pojawiających się ciągle głosów, należy przyjąć, że rozwój tego ośrodka miejskiego nastąpił dopiero w XIII wieku, prawdopodobnie już po śmierci Kazimierza I.31 W Raciborzu stosunkowo często przebywał już Mieszko Otyły, starszy syn księcia Kazimierza,32
25 Zamek, tzw. górny, położony obok kościoła i klasztoru dominikanów na opolskiej „Górce” został wybudowany przez Władysława Opolczyka w II połowie XIV wieku, zob. CZECHOWICZ, Bogusław: Książęcy mecenat artystyczny na Śląsku u schyłku średniowiecza. Warszawa 2005, s. 350. 26 RDGŚ, č. 84. 27 KOSZYK, S..: Dokumenty pergaminowe Archiwum Miejskiego w Opolu. Sobótka 5, 1950, s. 101 (dok. č. 10). 28 CZECHOWICZ, B.: Książęcy mecenat, s. 391. 29 Zatarg z księciem Bolesławem Wstydliwym miał miejsce w roku 1273 r., był to odwet za działania prowadzone przez Władysława I opolskiego wobec władcy małopolskiego, zob. DOMINIAK, W.: Ostatni, s. 264–269. 30 Chodzi o działania zbrojne prowadzone przez Władysława Jagiełłę wobec Władysława Opolczyka w 1496 r., zob. SPERKA, Jerzy: Wojny Władysława Jagiełły z księciem opolskim Władysławem (1391– 1396). Cieszyn 2003. 31 Nie mamy pewności, czy Racibórz był rzeczywiście stolicą księstwa Mieszka Laskonogiego (Plątonogiego) już w II połowie XII wieku, tak, jak to sugerowała dawniejsza literatura przedmiotu w oparciu o przekaz Jana Długosza, nazywającego syna Władysława Wygnańca księciem raciborskim, zob. zwłaszcza BARCIAK, Antoni: Tytulatura książąt opolskich – potomków i następców Mieszka, zwanego Laskonogim. In: Sacra Silentii provincia. 800 lat dziedzicznego księstwa opolskiego (1202–2002). Ed. A. POBóG-LENARTOWICZ. Opole 2003, s. 101–106. 32 Na temat Mieszka II Otyłego zob. JURECZKO, Andrzej: Mieszko (Otyły, Crassus), (ok. 1220– 1246), książę opolsko-raciborski. PSB, t. 21. Wrocław 1976, s. 38–39; RAJMAN, Jerzy: Mieszko II Otyły, książę opolsko-raciborski (1239–1246). Kwartalnik Historyczny 100, 1993, s. 19–37; SPERKA, Jerzy: Mieszko II Otyły. In: Książęta i księżne Górnego Śląska. Ed. A. BARCIAK. Katowice 1995, s. 89–91; RAJMAN, Jerzy: Mieszko II Otyły. In: Piastowie. Leksykon biograficzny. Edd. S. SZCZUR – K. OŻóG. Kraków 1999, s. 719–721; WóJCIK, Marek: Mieszko II Otyły
37
KSIĄŻĘTA OPOLSCY A MIASTA
czego dowodem są plany związane z fundacją klasztoru dominikanów.33 Do rozbudowy miasta przyczynić się mógł także najazd Mongołów w 1241 r. – obawa przed kolejnym zagrożeniem mogła skutkować zmianom w rozwoju przestrzennym miasta, tak, aby mogło się ono skutecznie bronić przez najazdami nieprzyjaciół.34 Także jego młodszy brat Władysław w drugiej części swych rządów o wiele chętniej przebywał w Raciborzu niż w Opolu.35 W literaturze pojawiają się głosy o możliwości przeprowadzenia ponownej lokacji tego miasta przez Władysława I, na wzór podobnej akcji prawnej dokonanej w Opolu.36 Nie mamy takiej pewności, bowiem – podobnie jak w Opolu – nie zachował się dokument lokacyjny. Wiemy, że książę otoczył miasto murami i zadbał o jego dalszy rozwój.37 Mówiąc o rządach Władysława I opolskiego należy koniecznie przypomnieć jego zasługi na rzecz urbanizacji Górnego Śląska. Wprawdzie ostatnie badania podważyły część dokonań księcia w tym zakresie,38 jednak i tak liczba lokacji przeprowadzonych osobiście przez władcę lub z jego inspiracji jest imponująca. W. Dominiak, w swej biografii księcia przypisuje mu lokację następujących miast: Bytomia, Żor, Kęt, Gliwic, Pyskowic, Oświęcimia, Wodzisławia Śląskiego, Czeladzi, Głogówka, Mikołowa, Lublińca. Do tego dochodzą miejscowości, które już po śmierci księcia uzyskały status miasta, ale proces lokacyjny został rozpoczęty wcześniej (Zator, Pszów, Pszczyna, Strzelce Opolskie).39 Ta dalekosiężna polityka księcia doprowadziła po jego śmierci do wyodrębnienia się kolejnych księstw górnośląskich, w których władzę, bez przeszkód, objęli jego potomkowie. Każde z tych księstw miało nie tylko ośrodek rezydencjalny, ale także odpowiednie zaplecze gospodarcze, umożliwiające im samodzielne funkcjonowanie w przyszłości. We wszystkich miastach, które stały się siedzibami książąt górnośląskich w krótkim czasie przeprowadzono reorganizację prawną i przestrzenną, co świadczy o tym, że ośrodki te zostały wcześniej do tych zmian odpowiednio przygotowane przez księcia Władysława I lub jego poprzedników. Miernikiem stosunku władców opolskich do miast jest z pewnością pomysł zawiązania związku miast górnośląskich w celu zapewnienia bezpieczeństwa handlu na tym obszarze. Inicjatywa w tej sprawie wyszła z pewnością od księcia Władysława Opolczyka, dołączyli do niej także potem jego bratankowie. Dokumenty zatwierdzające
33
34 35 36 37 38 39
– władca znany i nieznany. In: Jak powstawało Opole? Miasto i jego książęta. Ed. A. POBóGLENARTOWICZ. Opole 2006, s. 109–132. Na ten temat zob. KłOCZOWSKI, Jerzy: Dominikanie polscy na Śląsku w XIII–XIV wieku. Lublin 1956, s. 52; POBóG-LENARTOWICZ, Anna: Konwent w Opolu na tle działalności dominikanów śląskich. In: Dominikanie. Gdańsk – Polska – Europa. Edd. D. A. DEKAńSKI – A. GOłEMBNIK – M. GRUBKA. Gdańsk – Pelplin 2003, s. 118–119. KOZłOWSKA Krystyna – TURAKIEWICZ, Romuald: Początki i rozwój Raciborza. In: Początki i rozwój miast Górnego Śląska. Studia interdyscyplinarne. Edd. D. ABłAMOWICZ – M. FURMANEK – M. MICHNIK. Gliwice 2004, s. 157–170. DOMINIAK, W.: Ostatni, s. 281. Tamtéž, s. 162–165. KOZłOWSKA, K. – TURAKIEWICZ, R.: Początki, s. 157–170. Zob. przywoływane tu prace W. Dominiaka. DOMINAK, W.: Ostatni, s. 125–187.
38
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
ten związek zostały wydane w 1384 r.40 Konfederacja ta obejmowała 22 miasta, jej celem było zapewnienie bezpieczeństwa na drogach oraz wspólne zwalczanie rozbojów. Mówiąc o stosunku władców opolskich do miast nie sposób nie wspomnieć o ich niezwykle aktywnej polityce fundacyjnej.41 Większość kościołów miejskich powstało z ich inicjatywy i dzięki ich wsparciu finansowemu. Wystarczy tu przywołać przykład kolegiaty opolskiej, fundowanej przez Mieszka Otyłego wraz z matką Wiolą.42 Szczególnie wyraźnie widać to na przykładzie fundacji klasztorów mendykanckich: dominikanów i franciszkanów. Były to wspólnoty programowo nastawione na działalność wśród społeczności miejskiej, stąd zakłada się, że ich pojawienie związane jest z wcześniejszą lokacją miasta na nowym prawie. Książęta opolscy przyczynili się do powstania ośmi klasztorów mendykanckich na terenie swego księstwa,43 dodatkowo kolejne trzy klasztory mendykanckie zostały powołane do życia przez księcia Władysława Opolczyka poza terytorium księstwa opolskiego.44 Trzeba podkreślić, że zarówno dominikanie, jak i franciszkanie dzięki swej posłudze religijnej stanowili naturalne zaplecze księcia w realizacji jego polityki społecznej w nowo powstałych ośrodkach miejskich. Nie sposób też nie docenić roli dworu książęcego w kształtowaniu wizerunku miasta. Obecność rezydencji książęcych niemal w sercu miasta – tak jak to miało miejsce chociażby w Opolu, gdzie od II połowy XIV wieku funkcjonowały dwa zamki: dolny (stary na Ostrówku) i górny (nowy) – na pewno wpływała na atrakcyjność tego ośrodka.45 Gośćmi książąt opolskich byli władcy polscy i zagraniczni, liczni biskupi, dyplomaci, ludzie kultury i sztuki. Ich obecność w Opolu wpływała także na jakość życia w mieście oraz na poziom intelektualny jego mieszkańców.46 Podsumowując nasze rozważania na temat stosunku książąt opolskich do miast, należy stwierdzić, że: 40 RDGŚ, č. 169, 170. 41 Zob. zwłaszcza POBóG-LENARTOWICZ, Anna: Działalność fundacyjna książąt opolskich w średniowieczu. In: Milenium Kościoła na Śląsku. Ed. J. KOPIEC. Opole 2000, s. 89–103; TÁŽ: Mecenat artystyczny Piastów opolskich w średniowieczu. In: Piastowie śląscy w kulturze i europejskich dziejach. Ed. A. BARCIAK. Katowice 2007, s. 50–65. 42 SCHRAMEK, Emil: Das Kolegiatschtift zum heiligen Kreuz in Oppeln zugleich Geschichte der katholischen Pfarrkirche zum heiligen Kreuz in Oppeln. Oppeln 1916; NIESZWIEC, Rudolf: Z dziejów kapituły kolegiackiej w Opolu do końca XV wieku. In: Milenium Kościoła na Śląsku. Ed. J. KOPIEC. Opole 2000, s. 69–88. 43 Były to konwenty franciszkanów w Opolu, Bytomiu, Głogówku i Wodzisławiu Śląskim oraz dominikańskie w Raciborzu, Opolu, Oświęcimiu i Cieszynie, zob. POBóG-LENARTOWICZ, A.: Działalność fundacyjna, s. 98–101; TÁŽ: Książęta opolscy wobec klasztoru dominikanów. In: Święty Jacek Odrowąż i dominikanie na Śląsku. Ed. A. BARCIAK. Katowice 2008, s. 124–134; TÁŽ: Książęta opolscy wobec klasztoru franciszkanów. In: Kościół i państwo w dziejach, źródłach i studiach nad przeszłością. Ed. M. STAWSKI. Warszawa 2008, s. 83–92. 44 Były to klasztory: franciszkanów w Krośnie, Sanoku i Dobrzyniu (na Kujawach), zob. WINIARSKA-WARZECHA, M.: Polityka kościelna Władysława Opolczyka na Rusi. In: Władysław Opolczyk jakiegonie znamy. Próba oceny w sześćsetlecie śmierci. Ed. A. POBóGLENARTOWICZ. Opole 2001, s. 87–88; KARCZEWSKA, Joanna: Kujawsko-dobrzyńskie władztwo Władysława Opolczyka. In: Tamtéž, s. 55. 45 CZECHOWICZ, B.: Książęcy mecenat, s. 351–352. 46 POBóG-LENARTOWICZ, A.: Pod rządami, s. 50–55.
39
KSIĄŻĘTA OPOLSCY A MIASTA
1/ to właśnie książęta opolscy przyczynili się do powstania większości miast górnośląskich w średniowieczu, co w późniejszym okresie pozwoliło na podział księstwa na kolejne dzielnicy, które miały wszakże zapewnione zaplecze gospodarcze 2/ książęta opolscy prowadzili umiejętną politykę wobec mieszkańców miast: dość wcześnie obdarzali ich prawami miejskimi i w zależności od potrzeb reagowali na ich potrzeby, dokonując dalszych modyfikacji prawnych. Tam, gdzie to było możliwe, starali się utrzymywać silną pozycję wójta (kosztem rady miejskiej), aby zabezpieczyć także swoje interesy w mieście. Z drugiej jednak strony mieszczanie dość wcześnie (jeszcze w XIII w.) pojawiają się jako świadkowie na dokumentach książęcych 3/ władcy opolscy byli pokojowo nastawieni wobec swoich poddanych. Tak naprawdę nie mamy żadnych dowodów na jakieś zatargi pomiędzy władzami miejskimi a książętami opolskimi, nie mówiąc już o otwartej walce czy sprzeciwie wobec posunięć władców, tak jak ma to miejsce w wielu miastach dolnośląskich 4/ książęta opolscy zasłużyli się jak hojni fundatorzy, dotyczy to nie tylko fundacji kościelnych, ale i świeckich (np. udział księcia Jana Dobrego w rozbudowie opolskiego ratusza). W przypadku klęsk żywiołowych wspomagali swych poddanych, a nawet przekazywali na rzecz miasta spore kwoty pieniężne (testament Jana Kropidły) 5/ władcy Opola dbali o rozwój gospodarczy, społeczny, kulturalny i religijny miast, które znajdowały się w obrębie ich księstwa, także, poprzez obecność ich samych oraz swego dworu w obrębie murów miejskich wpływali na atrakcyjność miasta. 6/ stosunek książąt opolskich w stosunku do mieszczan i miast w obrębie księstwa opolskiego czeka jednakże na dalsze szczegółowe badania.
40
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
Zusammenfassung Die Oppelner Fürsten und die Städte Anna Pobóg-Lenartowicz Die Oppelner Fürsten trugen zur Entstehung der Mehrheit von den oberschlesischen Städten im Mittelalter bei, was in der späteren Periode die Teilung des Fürstentums in weitere Landesteile erlaubte, die doch eine versicherte Wirtschaftsbasis hatten. Die Fürsten führten verständiges Regieren des Landes den Stadtbewohnern gegenüber: ziemlich früh verliehen sie dem Bürgertum Stadtrechte und von der Situation abhängig befriedigten ihre Bedürfnisse, indem sie entsprechende rechtliche Modifikationen vollbrachten. Wo es möglich war, bemühten sie sich eine gesicherte Stellung des Vogts zu behaupten (auf Kosten des Stadtrats), um auch eigene Interessen in der Stadt sicher zu stellen. Von der anderen Seite, erschienen jedoch die Stadtbürger ziemlich früh (noch im XIII Jh.) als Zeugen in den Fürstenurkunden. Die Oppelner Herrscher waren ihren Untertanen gegenüber friedlich eingestellt, wir haben keine Beweise für Reibereinen und Konflikte zwischen der Stadtregierung und den Oppelner Fürsten, sowie für einen offenen Kampf oder einen Widerspruch den Schachzügen der Herrscher gegenüber, wie es in den niederschlesischen Städten stattfand. Zusätzlich erworben sich den Oppelner Fürsten Verdienste als freigiebige Stifter, was nicht nur kirchliche Stiftungen betrifft, sondern auch weltliche. Die Fürsten im Oppelner Land leisteten ihren Untertaten Hilfe, auch während der Naturkatastrophen, sie überwiesen sogar der Stadt zugunsten bedeutende Geldbeträge. Die Herrscher von Oppeln kümmerten sich um die wirtschaftliche, gesellschaftliche, kulturelle und religiöse Entwicklung der Städte, die sich im Umkreis ihres Fürstentums befanden. Sie flossen auch auf die Anziehungskraft der Stadt dadurch ein, dass sie mit ihrem Hof die Stadt besuchten.
41
42
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
SZLACHTA A MIASTO NA PRZYKŁADZIE ŚREDNIOWIECZNEGO PRUDNIKA Wojciech Dominiak Abstract: The article presents the early days of Prudnik in the context of Bohemian rulers’ policy on the Silesia and Moravia borderland. It also shows the influence the Bohemian gentry and then the local Silesian elites had on Prudnik in the Middle Ages. Keywords: Prudnik, the gentry, Wok de Rosenberg, Henryk de Rosenberg, Opole, commune head, Bohemia, Przemysł Otakar II, Bruno the bishop of Olomouc.
Ś
redniowieczny Prudnik nie doczekał się szczegółowych studiów. Od czasów ukazania się w XIX wieku monografii Augustina Weltzla1 i nieco później opracowania Johannesa Chrząszcza,2 minęło już sporo czasu, a mimo wszystko do dzisiaj – pomimo nielicznych przyczynków –3 wciąż czekamy na nowszą monografię tego średniowiecznego miasta, u korzeni którego staje czeska szlachta, a konkretniej – Rosenbergowie i ich działalność polityczno-gospodarcza, wpisująca się w filozofię koncepcji politycznej państwa czeskiego.4 W latach 70. i 80. XII wieku 1 2 3
4
WELTZEL, Augustin: Geschichte der Stadt Neustadt in Oberschlesien. Neustadt 1870. CHRZĄSZCZ, Johannes: Geschichte der Stadt Neustadt in Oberschlesien. Neustadt 1912.
Ostatnio na temat Woka wypowiedział się DOMINIAK, Wojciech: Kim był Wok z Rosenberga? In: Ziemia Prudnicka. Rocznik 2009/2010, s. 22–40; Jeśli chodzi o inne nieliczne opracowania tegoż zagadnienia, to trzeba wskazać prace DZIEWULSKI, Władysław: Pierwsze wieki Prudnika. Kwartalnik Opolski 5, 1959, č. 3, s. 3–18 oraz TÝŽ: Ziemia prudnicka w epoce feudalnej. In: Ziemia prudnicka. Dzieje, gospodarka, kultura. Ed. W. LESIUK. Opole 1978, s. 52–99 czy też przyczynek SZYMKOWICZ, Paweł: Gdy Prudnik był na Morawach. In: Ziemia Prudnicka. Rocznik 2001. Ed. A. DEREń – A. WEIGT. Prudnik 2001, s. 71–73.
Na temat założeń koncepcji funkcjonowania państwa czeskiego za czasów Przemysła II Otakara zob. także ŽEMLIČKA, Josef: Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků. Praha 2011; PROCHÁZKA, Rudolf: Urbanizace středního Pomoraví a vznik Uherského Hradiště. In: Východní Morava v 10. až 14. století. Edd. L. GALUŠKA – P. KOUŘIL – J. MITÁČEK. Brno 2008, s. 219–222; czy też BARCIAK, Antoni: Ideologia polityczna monarchii Przemysła II Otokara. Studium
43
SZLACHTA A MIASTO NA PRZYKłADZIE ŚREDNIOWIECZNEGO PRUDNIKA
w Czechach doszło do przemian, prowadzących do wyodrębnienia się warstwy szlacheckiej.5 Ponieważ tematyka ta jest dobrze znana czytelnikowi czeskiemu i opisywana w literaturze przedmiotu, nie będziemy w tym miejscu odwoływać się do tego zagadnienia. Proces dochodzenia do władzy panów z Rosenberga. Drogę na szczyty polityczno-społeczne zapewniła Vitkovicom służba na dworze króla Władysława I i później Przemysła Otakara I.6 Praojciec rodu – Vitek z Prčice, który zmarł w 1194 roku, dokonał podziału swojego majątku między 5 synów. W następnym pokoleniu – założyciel Rožmberków – Vitek młodszy, dołączył do swego herbu (zaczerpnąwszy z herbu ojca) czerwoną różę, umiejscawiając ją na srebrnym tle.7 Synem Vitka młodszego był Wok, któremu Prudnik zawdzięcza swoją genezę.8 Drugi okres wzrostu potęgi rodu zawiera się w latach 1197–1247. W tym czasie pozostali Vitkovice pełnili swoją służbę na dworze, ale już nie w bezpośrednim otoczeniu władcy. Dopiero wielka polityka zagraniczna zbliżyła ponownie ród i króla czeskiego. Sytuacja w Niemczech, a konkretnie konflikt między rodami Sztaufów a Welfów stał się katalizatorem pojednania.9 Wydarzenie to pokazuje, że Vitkovice nie chcieli się ograniczać jedynie do polityki wewnątrzczeskiej. Ich siła opierała się także na ich karierach i służbach za granicą oraz na związkach społeczno-ekonomicznych majątków panów czeskich z biskupstwem pasawskim z Bawarii. Z biegiem czasu, na początku lat 30. XIII wieku, naddunajskie majątki Vitkoviców zostały przez nich odsprzedane biskupowi Pasawy.10 Około 1250 roku potomkowie Vitka młodszego wybudowali gród, położony nad górną Wełtawą. Nosił on nazwę „Różana Góra” – Rosenberg11 (czeski Rožmberk). Od tego czasu przedstawiciele rodu nazywają się panami z Rožmberka.12 z dziejów czeskiej polityki zagranicznej w drugiej połowie XIII wieku. Katowice 1982. O procesach i mechanizmach powstawania grodów na czeskim Śląsku zob. KOUŘIL, Pavel – PRIX, Dalibor – WIHODA, Martin: Hrady českého Slezska. Brno 2000. 5 Szerzej na temat modelowego procesu formowania się stanu szlacheckiego w Czechach oraz wpływu szlachty na procesy polityczne zob. VANÍČEK, Vratislav: Předpoklady a formováni šlechtické „obce Českého Království” (zemské obce). Mediaevalia Historica Bohemica 1, 1991, s. 13–51. 6 Szerzej na temat tego okresu TÝŽ: Vzestup rodu Vítkovců v letech 1169–1269. Folia Historica Bohemica (=FHB) 1, 1979, s. 94. 7 KUBÍKOVÁ, Anna: Rožmberské kroniky. Krátký a summovní výtah. (Ůvod. I. kapitola – počátky Vítkovců (mýtus a skutečnost). Jihočeský sborník historický (=JSH) 57, 1988, č. 2, s. 87 oraz HALADA, Jan: Lexikon české šlechty. Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. Praha 1999, s. 470. 8 DOMINIAK, W.: Kim był, s. 26. 9 Vitkovice byli zorientowani politycznie (i to jeszcze za sprawą Vitka starszego) prosztaufowsko, co tym razem odpowiadało Przemyślidzie. W 1213 roku doprowadzili do sławnego spotkania króla czeskiego z nowo obranym królem niemieckim Fryderykiem II; VANÍČEK, V.: Vzestup, s. 95–96. 10 Tamtéž, s. 97. 11 W artykule używam nazwy łacińskiej Rosenberg, jaka występowała w źródłach czeskich z XIII. wieku. 12 Wok z Rosenberga jest po raz pierwszy wymieniony na dokumencie Wacława I z 22 czerwca 1250 roku: Codex Diplomaticus et Epistolaris Regni Bohemiae (=CDB) IV–1. Edd. Jindřich ŠEBÁNEK – 44
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
Założenie Prudnika jako efekt konfliktu opolsko – czeskiego o tereny pogranicza śląsko-morawskiego w latach 40. i 50. XIII wieku. W rozdziale II kroniki Václava Březana, żyjącego na przełomie XVI i XVII wieku kronikarza rodu, na temat naszego Woka znajdujemy informację: „(...) Od króla Przemysła drugiego z rodem swym nad inne rodu panów ziemi wywyższony (...)”.13 Nie ma w tych słowach przesady, albowiem Rosenbergowie wypłynęli na służbie królewskiej za czasów Przemysła II Otakara. Ich późniejsza potęga i świetność właśnie wtedy miała swój początek.14 Najznamienitsze rody czeskie, a wśród nich Rosenbergowie, spowinowaciły się i zaprzyjaźniły z europejską arystokracją wysokiego szczebla, i w ten sposób tworzyły własny system klienteli, złożony ze szlachty niższej, którą uzależniają od siebie.15 Wok z Rosenberga zaprzyjaźnił się (spowinowacił się) z Szaunbergami, najpotężniejszym górnoaustriackim rodem, który okazał się wiernym sojusznikiem Rožmberków aż do początków XV wieku.16 Żoną Woka była Jadwiga z Szaunbergu (miasto na południowy-zachód od Linz).17 Przemysł Otakar II stosując model zarządzania nabytkami austriackimi zastosował dobrze znaną w Rzeszy koncepcję, sprawdzoną już uprzednio przez Fryderyka II, który już w 1247 roku mianował niejakiego Otona z Ebersteinu hetmanem18 Styrii i Karyntii. Otakar rozszerzył tę filozofię dodatkowo na granicę węgierską19 i polską. Sukcesy na południu i umocnienie swego panowania zostało powierzone przez władcę czeskiego Wokowi, głowie rodu.20 Najpóźniej w roku 1256 Przemysł Otakar II przekazał jemu zarząd Górnej Austrii, mianując Woka zarządcą prowincji (iudex provincialis). W końcówce roku 1260 Wok z Rosenberga zmienił na urzędzie hetmańskim Henryka z Liechtensteinu.21 Zaprzyjaźniony z tutejszą szlachtą Wok miał być najwłaściws-
13 14 15 16 17 18 19 20 21
Sáša DUŠKOVÁ. Praha 1962, nr 185; BŘEZAN, Václav: Životy posledních Rožemberků. Sv. 2. Praha 1985, s. 642–643. Tym samym przyjmujemy rok 1250 jako cezurę czasową założenia siedziby rodowej Woka. KUBÍKOVÁ, Anna: Rožmberské kroniky krátký a summovní výtah od Václava Březana. České Budějovice 2005, s. 22; tłumaczenie własne. ŽEMLIČKA, Josef: Století posledních Přemyslovců. Praha 1998, s. 330. Tamtéž. VANÍČEK, V.: Vítkovci a český stát v letech 1169–1278. Český časopis historický (=ČČH) 79, 1981, č. 1, s. 99. ŽEMLIČKA, J.: Přemysl, s. 360. Należy powiedzieć, że urząd hetmana w rozumieniu struktury Rzeszy, a w tym i Czech, nie posiada polskiego odpowiednika. Za pewną formę analogii może posłużyć wprowadzony przez Wacława II na ziemiach polskich urząd starosty. ANTONÍN, Robert: Hejtmanský úřad v politice posledních Přemyslovců. In: Hejtmanská správa ve vedlejších zemích Koruny české. Edd. L. BOBKOVÁ – M. ČAPSKÝ – I. KORBELÁŘOVÁ. Opava 2009, s. 28–29. Na temat aktywności Woka zobacz: CDB V/1. Edd. Jindřich ŠEBÁNEK – Sáša DUŠKOVÁ. Praha 1974, nr 46; zob. także KUBÍKOVÁ, Anna: Rožmberské kroniky krátký a summovní výtah. II. a III. kapitola – Vok I. a Jindřich I. (první Rožmberkové). JSH 57, 1988, č. 3, s. 132. ANTONÍN, Robert: Hejtmanský úřad, s. 30. Szerzej o problematyce jak i okolicznościach posługiwania się przez Woka tytulaturą styryjską zobacz Tamtéž, s. 32–34. O sytuacji w Styrii w początkach wybuchu konfliktu o spadek babenberski pisze TÝŽ, Přemysl Otakar II. a zisk zemí babenberského dědictví. In: K 730. výročí smrti českého krále, rakouského vévody a moravského markraběte Přemysla Otakara II. Ed. L. JAN a kol. Brno - Znojmo 2010, s. 56–57 jak i MIKA,
45
SZLACHTA A MIASTO NA PRZYKłADZIE ŚREDNIOWIECZNEGO PRUDNIKA
zą osobą do reprezentowania polityki władcy Czech.22 Jeszcze w roku 1256 prowadził on w interesie Otakara kampanię w Bawarii.23 Po raz kolejny wykazał się w 1260 roku, w bitwie pod Kroissenbrunn, bo dzięki jego szarżom Otakar odniósł zwycięstwo.24 Wok z Rosenberga był bardzo silną postacią; rejony Górnej Austrii były ogniskiem zapalnym opozycji przeciwko polityce rewindykacji domeny królewskiej, jaką Otakar – w późniejszym czasie – uprawiał.25 Rewindykacyjne zapędy króla czeskiego hamował Wok, który miał świadomość swojej pozycji wśród szlachty, jak i tego, że władca czeski musi się z nim liczyć. Po śmierci Woka, która nastała 3 czerwca 1262 r., to właśnie Rosenbergowie stanowili trzon opozycji antykrólewskiej. Wok wszystkie swoje majątki i dobra zapisał żonie, pomniejsze rozdzielił między członków rodziny. Nie zapomniał o klientach i służbie.26 Otakar osadzał na rubieżach swego państwa rody możnych, które miały zabezpieczać interesy czeskie, co doskonale widzieliśmy na przykładzie granicy czesko-austriackiej. Podobne analogie znajdziemy w innych regionach państwa czeskiego. Inwestowanie i dbałość o zachowanie równowagi politycznej widoczne są na pograniczu czesko-węgierskim, na przykładzie miasta Uherské Hradiště,27 czy też związane są z utworzeniem pewnych specjalnych stref buforowych, tzw. prowincji. W przypadku formowania się granicy z Węgrami wskazać należy provinciae Lucensi.28 Miasta tworzono w celu ufortyfikowania i zabezpieczenia niepewnego pogranicza. Aktywność szlachty czeskiej przyczyniła się do zabezpieczenia granicy z Węgrami wzdłuż linii Břeclav – Hodonín – Strážnice – Veselí – Ostroh – Uherské Hradiště. I taki stan utrzymywał się do przełomu lat 60. i 70. XIII stulecia.29 Stosowano pewien prosty mechanizm: tereny zdobyte na przeciwniku w wyniku działań zbrojnych poddawane były procesom osadniczym z wykorzystaniem aktywności szlachty.30 Podobne zjawisko obserwujemy na północnych rubieżach państwa czeskiego, ze szczególnym nasileniem w połowie XIII wieku. Widzimy także, że ak-
22 23 24 25 26 27
28 29 30
Norbert: Walka o spadek po Babenbergach 1246–1278. Racibórz 2008, s. 34–39. Proces rotacji urzędników został precyzyjnie omówiony przez ANTONÍN, R.: Hejtmanský úřad, na s. 58–68. Od czasów przedstawiciela Vitkowiców siedzibą urzędującego hetmana Styrii stał się tamtejszy Grodziec (czeski Štýrský Hradec), zob. Tamtéž, s. 30. VANÍČEK, V.: Vítkovci, s. 99–100. KUBÍKOVÁ, A.: Rožmberské kroniky...Vok I., s. 133. VANÍČEK, V.: Vzestup, s. 98. ANTONÍN, R.: Přemysl, s. 69. ŽEMLIČKA, J.: Přemysl, s. 277–288. GALUŠKA, Luděk: Staré Město–Veligrad v období mezi zánikem Velké Moravy a založením Nového Velehradu–Uherské Hradiště (začátek 10. století – polovina 13. století). In: Východní Morava v 10. až 14. století. Edd. L. GALUŠKA – P. KOUŘIL – J. MITÁČEK. Brno 2008, s. 110–115. Według anonimowego przekazu Gesta Hungarorum pod pojęciem provinciae Lucensi należy rozumieć pograniczy teren, ograniczony ze strony morawskiej rzekami Morawą, Olszawą. Po stronie węgierskiej granica prowincji opierała się na rzece Wag, zob. Tamtéž, s. 165. MITÁČEK, Jiří: „Campus Lusco” – proměny jedné otázky. In: Tamtéž, s. 160–164. JAN, Libor: Proměny královské moci na jihovýchodní Moravě v průběhu 13. století. In: Tamtéž, s. 172. Podobne „linie” miast widzimy na północnych rubieżach państwa czeskiego. Dla interesującego nas obszaru będzie to skupisko krnowskie, rejon Osobłogi czy też okolice Hlučina. Analogicznie na pograniczu z Węgrami, gdzie również tam szlachta czeska widziała możliwości penetracji sp*rnych terenów; zob. Tamtéž, s. 169.
46
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
tywne dotąd na innych ziemiach rody (tam właśnie budowały swoją domenę) zostały zaktywizowane na północy. Hrabiszczyce, Ronowcy czy Vitkovice stali się kreatorami polityki osadniczej na północy, wspomagając działania lokalnych elit (podmiotów gospodarczych), np. biskupa ołomunieckiego Brunona, który zainteresował Otakara ekspansją gospodarczo-polityczną na Śląsku.31 I właśnie z tymi procesami należy wiązać początki średniowiecznego Prudnika a wraz z tym i zamku Woka. W 1249 roku wybuchł konflikt zbrojny pomiędzy księciem opolskim Władysławem a hierarchą kościelnym z Ołomuńca, który trwał z niewielkimi przerwami do 1255 roku.32 Wypadałoby w tym miejscu przedstawić czeskiemu czytelnikowi ów konflikt pomiędzy Władysławem opolskim a Brunonem, biskupem ołomunieckim. Do zaognienia stosunków między stronami doszło – naszym zdaniem – wnet po śmierci Władysława, margrabiego morawskiego. Niepokoje wewnętrzne w Czechach najprawdopodobniej sprowokowały Władysława księcia opolskiego do najazdów na tereny Opawszczyzny. Tym samym ucierpieć mogły jakieś dobra i majątki Brunona z Szauenburga, który w odwecie w 1249 roku najechał pobliski Racibórz, siedzibę książęcą (równoważną jeszcze wówczas z Opolem). Brunon spalił miasto, lecz zamku nie zdobył. Zadowolił się 3000 tysiącami grzywien i następnie odstąpił od oblężenia.33 Władysław zaczął montować koalicję przeciwko Brunonowi, a że trafił na podatny grunt (wojna o spadek austriackich Babenbergów), o taką nie było trudno. Sprzymierzył się z obozem stronników Beli węgierskiego, książętami rusko-halickimi: Danielem Romanowiczem i jego synem Lwem, księciem krakowskim Bolesławem Wstydliwym, czy w końcu z księciem Wielkopolski Przemysławem I. Koalicjanci najechali w 1253 roku północne Morawy. Działania wojenne trwały do roku 1254. W konflikcie tym wojska księcia Władysława opolskiego ze wszech miar postawiły sobie za cel i punkt honoru prowadzenie działań o charakterze łupieżczo-dewastacyjnym, szczególnie w obrębie majątków biskupich. Widzimy zatem, ze dla Władysława wyprawa morawska z lat 1253–1254 miała charakter wojny prywatnej, ze szczególnym uwzględnieniem pomszczenia niedawnych zatargów z Brunonem. Podpisany pokój w 1255 roku, na mocy którego ustalono bieg granicy opolsko-morawskiej nie był już tak pomyślny dla Władysława, co wynikało z ogólnoeuropejskiej sytuacji zwolenników króla węgierskiego. Zawsze wojna rodzi zniszczenie, ale w tym chaosie wojennym wyłonił się Prudnik. Budowa zamku i lokacja Prudnika. W roku 1255 ustalono nowy bieg granicy opolsko-opawskiej. Do Moraw przyłączono Klisino, Tomice i Szonów.34 Co jest nader istotne, to informacja, że granica czesko-opolska biegła pomiędzy Lubrzą a Białą. Tym samym tereny, na których 31 BARCIAK, Antoni: Biskup ołomuniecki Bruno z Schauenburga a Polska. Śląski Kwartalnik Historyczny Sobótka 36, 1981, č. 1, s. 69. 32 DOMINIAK, Wojciech: Ostatni władca Górnego Śląska. Władysław I, pan na Opolu i Raciborzu (1225–1281). Racibórz 2009, s. 226–235. 33 Tamtéž, s. 226–231. 34 BAKALA, Jaroslav: Stosunki wzajemne Śląska Opawskiego i Opolskiego w średniowieczu. Studia Śląskie 55, 1997, s. 16–17.
47
SZLACHTA A MIASTO NA PRZYKłADZIE ŚREDNIOWIECZNEGO PRUDNIKA
powstawał Prudnik, należeć miały do Czech i miały zostać poddane procesom osadniczym po to, by stanowić także przeciwwagę dla pozycji znajdującej się w granicach księstwa opolskiego Białej, która stała się już niebawem, bo w latach 70. XIII wieku, siedzibą kasztelana. Już w XIX i na początku XX wieku A. Weltzel i J. Chrząszcz powiązali początki Prudnika z działalnością Woka, który objął w zarząd prowincję opawską,35 skąd miała być prowadzona działalność osadnicza w kierunku północnym. W tym miejscu od razu nasuwa się analogia do provinciae Lucensi.36 A. Weltzel nie znał konkretnej daty początków kształtowania się Prudnika, zapisał jedynie lakoniczną informację, że zamek prudnicki (Wogendrossel) został wybudowany przez Woka.37 Podobnie niejasno na ten temat wypowiada się J. Chrząszcz, informując nas, że dopiero w 1259 roku Wok z Vitkowiców założył gród/miasto Rosenberg, co poniekąd rzutuje na czas początków Prudnika.38 Z tym jednak zgodzić się nie sposób, gdyż Rosenberg został założony wcześniej, około 1250 roku. Sercem powstającego Prudnika stał się zamek. Był siedzibą Rosenbergów, właścicieli miasta. Zapoczątkowany przez Woka proces lokacyjny, a kontynuowany przez jego syna Henryka, zakończył się kilkanaście lat później, około lub dokładnie w 1279 roku, kiedy to miał być poświadczony kościół farny w Prudniku,39 jednak nie później niż w 1302 r., bo przekazach źródłowych właśnie z 1302 roku występuje Arnoldus advocatus de Nova civitate.40 Oznacza to niezbicie, że miasto było już wybudowane i funkcjonowało na nowych rozwiązaniach jurydycznych, jakie uzyskało w wyniku recepcji prawa niemieckiego (nastąpiła jego lokacja). Przyjrzyjmy się innym ruchom osadotwórczym i miastotwórczym na północnych rubieżach państwa czeskiego. Aktywność osadnicza na pograniczu morawsko-śląskim jest dosyć dobrze widoczna dla połowy XIII wieku. Gród Luginsland, położony nieopodal Města Albrechtice a osadami Burkvíz i Vraclávek, jest typowym grodem z połowy XIII wieku, z czasów nasilonej kolonizacji zachodnich ziem korony czeskiej. Z tego grodu można było dostrzec niedaleki Cvilín, a także kontrolować dolinę Opavicy, którędy biegł trakt drożny z Opavy przez Krnov i Prudnik w kierunku Opola.41 W 1251 roku funkcjonuje już w źródłach na prawie miasta Osoblaha,42 zaś w 1255 r. 35 36 37 38
39 40 41 42
WELTZEL, A.: Geschichte, s. 9. Przypis nr 28. WELTZEL, A.: Geschichte, s. 10. W dosłownym tłumaczeniu „Róża Woka“. CHRZĄSZCZ, J.: Geschichte, s. 9 czytamy: Eine der vornehmsten Familien in Böhmen und Mähren waren die Witigonen, die sich jetzt Gründung der Burg Rosenberg im südlichen Böhmen an der Moldau Rosenberge nannten. Der Witigone Wok gründete diese Burg 1259, von jetzt ab nannte er sich Wok von Rosenberg. Następnie możemy przeczytać informację o darowiźnie na rzecz klasztoru w Vyšším Brodě w postaci wsi Koczem. Datowanie za Scharkowem, proboszczem prudnickim (XVII w.), zob. DOMINIAK, W.: Kim był, s. 33. Codex Diplomaticus Silesiae (=CDS) XXXIII. Die Inventare der nichtstaatlichen Archive Schlesiens. Kreis Neustadt. Ed. Erich GRABER. Breslau 1929, s. 28, nr 1. KOUŘIL, P. – PRIX, D. – WIHODA, M.: Hrady, s. 265–276. Więcej na temat lokacji Racławic i Osoblahy opisał BAKALA, Jaroslav: Zrod městskeho zřízení na středověkém Opavsku. In: Moravskoslezské pomezí v proměnách 13. věku. Výbor z članků a studií. Edd. P. ELBEL – M. WIHODA. Brno 2002, s. 251.
48
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
mamy już potwierdzone istnienie kilku satelickich wsi w rejonie rzeki Osobłogi, również skolonizowanych na prawie niemieckim.43 Fala osadnictwa i lokacji przesuwała się następnie w kierunku północnym i północno-zachodnim. W dokumencie z 1253 roku (a następnie z 1269 r.) wzmiankowany jest w liście testacyjnej Zygfryd wójt Krnova.44 Przed 1253 rokiem w rejonie Osoblahy z pewnością funkcjonowały takie wsie jak: Vysoká, Horní a Dolní Povelice, Sádek, Dívčí Hrad, Menší Hlinka. Z inicjatywy Brunona, doszło w latach następnych do lokacji Petrovic, Janova, Jindřichova, Arnultovic, Bartultovic, Pitárné, Třemešné i Piskořova.45 Widzimy zatem pewną logikę i konsekwencję w prowadzonej skupiskowo akcji kolonizacyjnej. Przypatrując się typologii lokacji na pograniczu śląsko-morawskim należy powiedzieć, że Bohumín, Frýdek, Krnov, Odry, Opava, Osoblaha, Cieszyn poddały się procesom kolonizacyjnym jako osady wcześniej już rozwinięte, w przeciwieństwie do kolonizacji na surowym korzeniu – te widzimy na przykładzie takich miast i osad jak Frenštát, Horní Benešov, Klimkovice, Příbor, Hlučín.46 Istnieją przesłanki źródłowe, potwierdzające aktywność Woka we wczesnych latach 50. na Opawszczyźnie. Herbord z Fulštejna uzyskał potwierdzenie od Przemysła Otakara II, że jest właścicielem dziedzicznym nabytych wsi Krzanowice, Szczepankowice oraz innych majątków w prowincji opawskiej, z określonymi prawami, identycznymi do tych, jakie uzyskał wcześniej Wok z Rosenberga. Jednocześnie Krzanowice zostały podniesione do godności miasta i przeniesione na prawo głubczyckie.47 Pełny immunitet sądowy, jaki otrzymał Wok od Przemysła, stać się miał wzorcem „swobody” dla stolnika biskupa ołomunieckiego Herborda,48 którego dobra ucierpiały w wyniku działań Władysława I opolskiego.49 Herbord z Fulštejna uzyskał zatem z początkiem 1265 r. od samego króla rozszerzenie egzempcji sądowych w swych dobrach. Z treści dokumentu dowiadujemy się, że podobny immunitet został już przyznany Wokowi z Rosenberga, a dotyczył – także jak w przypadku stolnika biskupa Brunona – jego posiadłości opawskich.50 Dodatkowo należy wskazać na to, że w 1255 r. Otakar wysłał Woka do dzisiejszej Polski aby wspomóc zachodzące tam przedsięwzięcia kolonizacyjne,51 których efektem końcowym było założenie Prudnika. Również jesienią 1255 43 DZIEWULSKI, W.: Pierwsze wieki, s. 5. 44 BAKALA, Jaroslav (rec.): KEJŘ, Jiří: Počátky města Krnova. Krnov 1968. Časopis Slezského muzea – B 17, 1968, s. 189. Szczegółowo zagadnienie lokacji Krnova opisał TÝŽ, Zrod, s. 247–249. 45 KOUŘIL, P. – PRIX, D. – WIHODA, M.: Hrady, s. 430. 46 BAKALA, Jaroslav: Nástup emfyteutické kolonizace a její úloha při stabilizaci feudální společnosti v českých zemích. In: Moravskoslezské pomezí v proměnách 13. věku. Výbor z članků a studií. Edd. P. ELBEL – M. WIHODA. Brno 2002, s. 186. Modelowe ujęcie problemu zostało opisane na s. 187–194. Więcej na temat lokacji Hlučina pisał TÝŽ, Zrod, s. 256. 47 KOUŘIL, P. – PRIX, D. – WIHODA, M.: Hrady, s. 134 i 431. O Krzanowicach pisał także BAKALA, J.: Zrod, s. 256–257 jak i MIKA, Norbert (ed.): Krzanowice i okolice. Monografia gminy. Krzanowice 2006, s. 46. 48 ŽEMLIČKA, J.: Přemysl, s. 302–303. 49 DOMINIAK, W.: Ostatni, s. 235. 50 ŽEMLIČKA, Josef: České 13. století: „privatizace” státu. ČČH 101, 2003, č. 3, s. 533. Bynajmniej nie chodzi tu o Prudnik jako posiadłość Rosenbergów, ale o inne, bliżej nieokreślone majątki na Opawszczyźnie. Ich immunizowanie świadczy o aktywności Woka w tym rejonie i czasie. 51 KUBÍKOVÁ, A.: Rožmberské kroniky...Vok I., s. 133.
49
SZLACHTA A MIASTO NA PRZYKłADZIE ŚREDNIOWIECZNEGO PRUDNIKA
roku została ustalona treść traktatu regulującego kształt granicy śląsko-czeskiej, a zatem był to czas dogodny do wzmacniania jurysdykcji Przemyślidów. Per analogiam przywołajmy model umacniania swej władzy na terenie Austrii. Każdy etap konfliktu zbrojnego z Węgrami i Habsburgami, zakończony traktatem bądź porozumieniem pokojowym, skutkował niemal natychmiastowym wysłaniem na nowe obszary Rožmberków, by w imieniu króla umacniali jego zwierzchność nad nowymi nabytkami terytorialnymi. Podobnie jest i tutaj, na północy. Jeśli uwzględnimy, że w toczących się rokowaniach granicznych ustalono czeską przynależność polityczną Lubrzy i terenów leżących na południe od niej, to naturalną konsekwencją tych ustaleń powinno być umocnienie terenów pogranicza. Przyglądając się wydarzeniom w Austrii z lat 1253–125452 znajdziemy wiele analogii, które przedstawiają się dosyć koherentnie: mamy działania wojenne na pograniczu (do 1254 roku), zakończone wytyczeniem granicy czesko-opolskiej, widzimy także postępującą falę osadnictwa na prawie niemieckim, przebiegającą wzdłuż linii Krnov – Osoblaha i dalej w kierunku północno-zachodnim, właśnie w kierunku terenów dzisiejszego Prudnika. Prudnik leżał zatem wzdłuż ciągu komunikacyjnego Opawa – Nysa i Opawa – Opole, a zatem idealnie wkomponowywał się w koncepcję osadniczą. Przybliżone datowanie założenia Prudnika uzyskamy poprzez odtworzenie itinerarium Woka. Przedział ten zamknie się w cezurach czasowych między: po 6 listopada do końca pierwszej dekady grudnia 1255 roku.53 Podsumowując ten etap rozważań należy powiedzieć, że sztandarowym przykładem aktywności szlachty czeskiej w regionie północy Czech jest kolonizacja skupiska prudnickiego przez Woka z Rosenberga, który wybudował w Prudniku zamek nazwany od jego imienia „Woggendrossel”; niestety nie jest nam znany żaden dokument, który potwierdzałby funkcjonowanie zamku w Prudniku przed 1420 rokiem. Aktywność ta posunęła Opawszczyznę do nowej epoki, na którą złożyła się praca trzech pokoleń ludzi aktywnie kolonizujących tę ziemię w XIII wieku. Skutkowało to też powstawaniem na Opawszczyźnie pierwszych alodiów.54 Główne ośrodki lokowane najwcześniej podług prawa magdeburskiego na Opawszczyźnie to Opava i Bruntál, zaś do regionalnych centrów skupisk kolonizacyjnych zaliczymy Osoblahe, Prudnik i Zlaté Hory.55 Polityka Woka z Rosenberga i jego syna Henryka względem miasta. Dzieje miasta po śmierci Henryka Prudnicki epizod Woka był ledwo zauważalny. Wok miał inne obowiązki, rozpoczęte sprawy na południu, toteż sprowadził do Prudnika (bądź przywiózł ze sobą) swojego syna Henryka, który miał kontynuować rozpoczęte dzieło ojca. Rožmberkowie preferowali na południu świecki model kolonizacji,56 który zapewne został zastosowany w przypadku Prudnika. Wok przekazał teren na którym 52 53 54 55 56
DOMINIAK, W.: Kim był, s. 27–29. Szczegółowo Tamtéž, s. 35–36. KOUŘIL, P. – PRIX, D. – WIHODA, M.: Hrady, s. 437. BAKALA, J.: Zrod, s. 268–269. VANÍČEK, V.: Vítkovci, s. 101.
50
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
lokowano Prudnik swojemu synowi Henrykowi, aby ten dokończył dzieło lokacji miasta. Proces ten rzecz jasna musiał przebiegać w czasie. Budowa od podstaw miasta i stworzenie organizacji prawno-administracyjnej wymagały wzmożonego wysiłku i pracy, a co za tym idzie – czasu. Jeśli wierzyć nowożytnym przekazom źródłowym (proboszcza fary prudnickiej Szarkowa) lokacja miała dojść do skutku w 1279 roku. Lokacja Prudnika nastąpiła na tzw. „surowym korzeniu”, na co może wskazywać etymologia nazewnicza, występująca w źródłach dyplomatycznych jak i okres od rozpoczęcia procesów lokacyjnych do ich zakończenia (wolnizna w przypadku lokacji na surowym korzeniu wynosiła ok 20–24 lat). Pierwszym poświadczonym źródłowo wójtem prudnickim jest Arnold (1302 rok). Był on z pewnością zaufanym właściciela areału, w charakterze którego występował przedstawiciel czeskich Rožmberków.57 W przekazach źródłowych Prudnik określany jest „miastem nowym” (wzmiankowany pod rokiem 1302 Arnoldus advocatus de Nova civitate).58 Etymologia nazw miejscowych wywodzi się z obserwacji społecznej. Jeśli mamy do czynienia z „nowym miastem” bez podania określnika, to językoznawcy skłonią się do wydania tezy, że wcześniej nic na tym obszarze nie istniało. W przeciwnym razie mielibyśmy do czynienia z zależnością nazw typu: „Nowe Miasto Mikołów” – „Stary Mikołów”, itp. Nie ma żadnego przekazu źródłowego mówiącego nam o istnieniu osady przed pojawieniem się na tych terenach Woka. Tezę tę potwierdza mechanizm założenia miasta: powstaje zamek (warownia) z którego bierze swój początek średniowieczny i lokacyjny Prudnik. Skłaniałbym się właśnie do takiej możliwości interpretacyjnej. Po śmierci Henryka (1314 r.?) miasto na krótko stało się własnością śląskiej rodziny rycerskiej Schnellewalde. Niestety z tego czasu nie zachowały się żadne materiały źródłowe, pozwalające na przyjrzenie się baczniejsze temu okresowi. Nie miej jednak wiemy, że po kilku latach, między 1321 rokiem a 1337 (najpóźniej) Prudnik przeszedł pod bezpośrednią jurysdykcję króla Czech i jako miasto królewskie funkcjonował do 1337 roku. Martin Čapský, opawski badacz dziejów dojrzałego średniowiecza twierdzi, że jeszcze w 1318 roku księstwo opawskie w pełni się nie ukonstytuowało i nie usamodzielniło. Król czeski rościł sobie pretensje niektórych ziem księstwa, jeszcze wówczas udzielnego. Zatem w okresie sprzedaży tych udziałów księciu opawskiemu Mikołajowi II, Jan Luksemburski wykupił Prudnik z rąk prywatnych i dzierżył tu swą władzę do momentu odsprzedania ziemi prudnickiej księciu Niemodlina.59 Od począt57 Dokument w którym Henryk z Rosenberga poświadcza transakcję kupna-sprzedaży był wystawiony w Prudniku; CDS XXXIII, s. 28, nr 1. 58 Tamtéž. 59 W tym miejscu pragnę serdecznie podziękować czeskiemu historykowi za okazaną mi pomoc i udzielone sugestie. N. Mika twierdzi zaś, że Albert z Krzanowic był od 1337 roku [!] właścicielem dóbr prudnickich, mimo iż nie znaleźliśmy tej wzmianki bezpośrednio w źródłach, MIKA, N. (ed.): Krzanowice, s. 46. Spostrzeżenie dr. N. Miki nie jest jednak bezpodstawne. Należy pamiętać, że w Prudniku znajdował się zamek i przypisane do niego dobra, które musiały mieć swojego zarządcę (czyli czeskiego hejtmana). Pisałem już wcześniej (przypis nr 18) o zależności między urzędem hejtmana a starosty. W okresie Polski dzielnicowej szczególną rolę odgrywali kasztelanowie. Była to rola przede wszystkim administracyjna i gospodarcza. Jako zarządcy majątków książęcych zniknęli na Śląsku wraz z wejściem tej ziemi w orbitę władztwa czeskiego. Ich naturalną kontynuacją była godność urzędnicza starościńska: TÝŽ, Dzieje ziemi raciborskiej. Kraków 2010, s. 54. Analogię możemy dostrzec przy urzędzie hetmana w Czechach i jego
51
SZLACHTA A MIASTO NA PRZYKłADZIE ŚREDNIOWIECZNEGO PRUDNIKA
ku XIV wieku obserwujemy politykę Jana Luksemburskiego zmierzającą do umniejszenia wpływów księcia opawskiego Mikołaja II. Mikołaj popadł u progu 1339 roku w niełaskę króla czeskiego, który rozpoczął politykę osłabiania pozycji księcia Mikołaja. Ten drugi musiał się pogodzić z utratą regionu Zlátých Hor, następnie Prudnika, jak i innych grodów swojego władztwa.60 Prudnik w granicach jurysdykcji książąt górnośląskich Z dokumentu datowanego na 6 stycznia 1337 roku dowiemy się, że król czeski Jan Luksemburczyk odsprzedał okręg Prudnika wraz z miastem księciu Bolesławowi Niemodlińskiemu, czyniąc z terytorium sprzedaży lenno czeskie. Wtedy, po raz pierwszy jednocześnie w tym samym źródle, pojawiają się dwie formy nazewnicze: „Nowe Miasto” i „Prudnik” (nie mylić z „Nowe Miasto Prudnik”).61 Wydarzenie to zdeterminowało na długie lata dalsze dzieje Prudnika, które od teraz związane były z Piastami śląskimi. W 1383 roku Władysław Opolczyk odkupił od księcia Przemka II opawskiego Prudnik, Gryżów i Sośnicowice. Następnie ziemia prudnicka weszła w posiadanie książąt opawskich na mocy układów po śmierci Henryka niemodlińskiego.62 Prudnicka aktywność księcia opolskiego Władysława obfitowała w nieliczne dokumenty. I tak oto 21 kwietnia 1384 roku potwierdził Władysław sędziom z Dytmarowa (braciom Opilmannom) dokument z 1302 roku.63 Osiem dni później Prudnik znalazł się w gronie miast (obok Opola, Głogówka, Niemodlina, Białej, Strzelec, Częstochowy, Lublińca i innych głównych miast położonych na terenie władztwa Władysława Opolczyka), które zawiązały konfederację, mającą ścigać i ostro karać przestępców (...) „aby wszystkich złych i niesprawiedliwych ludzi, powstrzymywać i zatrzymywać (…) by złodzieje, rabusie, mordercy, gwałciciele, rozbójnicy (…) oraz ci, którzy się
60 61
62 63
imporcie z obszarów Rzeszy niemieckiej. Albert z Krzanowic pełnił najprawdopodobniej urząd owego zarządcy (hetmana) w dobrach prudnickich (na co wskazuje M. Čapský). Tym bardziej, że po odsprzedaniu Prudnika Albert z Krzanowic został starostą dóbr królewskich Strzelina na Dolnym Śląsku (od 1338 roku) oraz – od 1348 r. – starostą Kłodzka TÝŽ (ed.), Krzanowice, s. 46. KOUŘIL, P. – PRIX, D. – WIHODA, M.: Hrady, s. 470–471. Patrz DOMINIAK, W.: Kim był, s. 38–39. Podobnie jak w przypadku Prudnika, stosowano nomenklaturę „Nova civitas” i „Nova villa” w przypadku innych miejscowości, lokowanych na terenie Opawszyzny w okresie wielkiej kolonizacji. Można by tutaj wymienić chociażby Uničov, (niem. Neustadt), którego nazwa miała służyć klasyfikacji prawnej; Uničov przejął wzorzec prawny z pobliskiego Bruntala, Bruntál był wobec niego zatem miastem „starszym” zaś Uničov – nowszym, młodszym; zob. BAKALA, J.: Zrod, s. 242–243. W przypadku Prudnika między nazwą kolonizacyjną (Nova civitas) a potocznym nazewnictwem nie egzystuje żadna leksykalna zależność. Trudno zatem mówić o jakieś osadzie, która mogłaby dać początek lokacyjnemu Prudnikowi. Jeżeli już – twierdzi J. Bakala – to mogła to być osada o charakterze agrarnym, Tamtéž, s. 257–258, co jednak nie znajduje potwierdzenia w nowszych badaniach (Zob. DOMINIAK, W.: Kim był, s. 38–39). WELTZEL, A.: Geschichte, s. 36. CDS XXXIII, s. 28, nr 1; WELTZEL, A.: Geschichte, s. 37.
52
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
z nimi zadają, pomagają (…) zostali życia pozbawieni”.64 Na początku stycznia 1388 r. książę Władysław przebywał w Prudniku, gdzie potwierdzał sołtysowi Peregrynowi z Rudziczki darowiznę na rzecz dzieci.65 Również w tym roku książę podarował miastu wieś Stary Chocim, sąd grodzki oraz młyn do mielenia kory.66 Władysław chcąc przekazać miasto wraz z ziemią prudnicką swojemu zięciowi Henrykowi, ze względu na podległość lenną, udał się na dwór króla Czech Wacława IV, by ten wyraził na to zgodę. Henryk ziemie te mógł w pełni odziedziczyć dopiero po śmierci Ofki, żony Władysława Opolczyka. Niestety Henryk zmarł już w 1397 roku w wyniku rany odniesionej na turnieju rycerskim. Po tych wydarzeniach Prudnik przeszedł w ręce książąt oleśnickich, jednak nie jesteśmy w stanie podać dokładnych okoliczności oraz daty tego wydarzenia. Wszystko zamknęło się w latach 1397–1400. Z krótkim okresem panowania książąt oleśnickich (do 1420 roku) miasto zostało obłożone klątwą (ekskomuniką). Rzecz to jest niebywała i ciekawa, bowiem pan Prudnika biskup wrocławski Konrad oznajmił w 1420 roku, że gdyby w sytuacji koniecznej musiał sprzedać Prudnik, prawo pierwokupu będą mieli ze względu na sympatię i powiązania polityczne Piastowie opolscy: Bernard, książę niemodliński oraz Bolesław IV, książę opolski.67 Co ciekawe, niewiele później – 30 IV 1420 roku ten sam Konrad oznajmił, że jest winny braciom 6000 marek. W tym celu zastawił braciom Prudnik, Głogówek i okoliczne ziemie. W przypadku braku środków obowiązek spłaty zadłużenia miałby przejść na miasto. Po pożarze Prudnika w sierpniu 1420 roku Konrad potrzebował pieniędzy już nie tyle na spłatę zastawu, ale i na odbudowę zamku. Dlatego też zastawił po raz kolejny (bezprawnie!) Prudnik kolegiacie w Otmuchowie, na co przystali mieszczanie prudniccy. Jednakże do wypłaty pieniędzy nie doszło, biskup zmarł, a posiadaczami zastawu pozostawali nadal książęta opolscy i niemodlińscy. Jednak kolegiata domagała się (!), mimo iż nie spłaciła zastawu biskupa Konrada, czynszów od mieszkańców miasta. Wobec odmowy i sprzeciwu prawowitych właścicieli miasta (czyli książąt) magistrat i mieszczanie zostali objęci ekskomuniką.68 Kiedy wybuchła wielka husycka rewolucja w Czechach, jej echa dotarły także na Śląsk. Przez Prudnik przetoczyły się oddziały wojsk husyckich, nadciągające z Głogówka do Nysy.69 Książę Bolesław V podarował Prudnikowi opustoszałą wieś Nowy Chocim wraz z polami wokół Jędrzychowa.70 Cel takiego nadania nasuwa nam się sam: rekompensata i pomoc w odbudowaniu miasta po wydarzeniach z 1428 roku. Po śmierci Bolka V, zwanego „Husytą”71 (20 maja 1460 roku) jego posiadłości prudnicko-głogóweckie przejął Mikołaj I. I tak oto, po kilkudziesięciu latach przerwy, powrócił Prudnik pod władanie książąt opolskich. Dopiero czasy panowania jego następców, Mikołaja II i Jana Dobrego zaowocowały dla Prudnika rozwojem stosunków wewnętrznych, 64 Zob. DOMINIAK, W.: Ostatni, s. 179 oraz Regesty listin uložených v Horním Slezsku I (do r. 1400). Edd. Antoni BARCIAK – Karel MüLLER. Wrocław - Opava 2004, nr 169 oraz nr 170. 65 CDS XXXIII, s. 28–29, nr 2. 66 Tamtéž, s. 32, nr 10. 67 WELTZEL, A.: Geschichte, s. 42. 68 Tamtéž, s. 42–43. 69 Tamtéž, s. 43. 70 CDS XXXIII, s. 33, nr 12. 71 Bolek był heretykiem, przyjął nauki Husa.
53
SZLACHTA A MIASTO NA PRZYKłADZIE ŚREDNIOWIECZNEGO PRUDNIKA
głównie rzemiosła. Jan Dobry nadał w 1506 roku prudnickiemu cechowi szewców „Porządek Rzemieślniczy Cechowy”.72 Również książęta opolscy czynili starania o wyswobodzenie się spod zwierzchnictwa lennego monarchów czeskich. W styczniu 1506 roku w Prudniku odbył się z inicjatywy królewicza polskiego Zygmunta (najwyższego zwierzchnika na Śląsku) zjazd stanów i książąt. Debatowano o tym, w jaki sposób oczyścić Śląsk z wszelkiego rodzaju zbójców i przestępców.73 Zresztą książę Jan Dobry dał się poznać jako dobry i mądry gospodarz, dbający o rozwój gospodarzy Śląska. Na uwagę zasługuje wydany w 1528 roku „Ordonek Gorny”, tzw. „prawo górnicze”, spisane i wydane w języku polskim. Władza książęca a umniejszanie roli możnych przez książąt. Konflikty Wraz ze zmianą statusu prawno-politycznego Prudnika i przejścia z systemu kancelaryjnego czeskiego pod zwierzchnictwo książąt górnośląskich, zmieniły się mechanizmy ogólne, związane z modelem zarządzania miastem. Z dawnej, czeskiej elity społecznej w mieście nie zostało wiele. Dawna szlachta czeska utraciła swe wpływy wnet po śmierci Henryka Rosenberga. Odkąd miasto stało się miastem prywatnym, odtąd do coraz większego znaczenia dochodzić zaczęły rody możnych, jak Schnellwaldowie, a po nich bogaci mieszczanie, jako „spadkobiercy dawnej elity”. Stan szlachecki w Polsce dopiero co zaczął raczkować, wykształcil się na dobre w latach 70. XIV wieku, zatem przed rokiem 1374 (pierwszy generalny przywilej dla szlachty) mówimy prędzej o elicie społecznej niż szlachcie jako takiej. Wkraczająca do miast polityka książęca uwypukla się dość wyraźnie w XV i XVI wieku. W 1481 roku rządzący Prudnikiem książęta opolscy: Mikołaj i Jan sprzedali wójtostwo prudnickie feudałowi Jerzemu z Wierzbna. Wójtostwo było dziedziczne do czasów śmierci Henryka Rosenberga, później stało się przedmiotem transakcji handlowych, czego przykład powyższy obrazuje.74 W miastach lokowanych na prawie niemieckim (a do takich z całą pewnością zaliczał się Prudnik) obligatoryjnie tworzyły się instytucje o charakterze samorządowym. Była to więc rada miejska z burmistrzem na czele, obok której funkcjonowała ława sądowa, a tej przewodniczył z kolei wójt. Ponieważ ten ostatni był najczęściej reprezentantem pana zwierzchniego, reprezentował go i dbał o jego interesy w mieście. Pan powierzał więc urząd wójta w ręce najbardziej zaufanych ludzi, często na zasadzie dziedziczenia urzędu. W ten oto sposób w miastach funkcjonowała rada, a obok niej wójt, którego kompetencje ta pierwsza starała się ograniczać aż do czasu całkowitego wykupienia jego urzędu, co miało niekiedy miejsce jeszcze w XV w. Dopóki istniał bowiem w mieście urząd wójta, trudno mówić o pełnej samorządności miasta, znajdującej się w rękach rady i burmistrza. Wójt nie stał na przeszkodzie w wykształcaniu się rady, ale ograniczał nieco jej samodzielną działalność. Stąd proces wykupu wójtostw.75 72 73 74 75
WELTZEL, A.: Geschichte, s. 53.
Tamtéž, s. 52–53. Zob. także inne tego typu potwierdzenia, np. CDS XXXIII, s. 38, nr 31–32. W tym miejscu pragnę serdecznie podziękować dr. Markowi Wójcikowi za cenne rady i wskazówki.
54
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
Jeszcze bardziej niż Mikołaj II uległą politykę wobec feudałów lokalnych prowadził jego brat Jan II zwany „Dobrym”. W 1531 roku wydał przywilej w którym kategorycznie zakazał odwoływania się od wyroków sądowych do sądu ławniczego w Magdeburgu. Tym samym apelacje miały być kierowane do sądów ziemskich, składających się z czterech rycerzy i dwóch mieszczan. To oczywiście godziło w interesy mieszczaństwa. Aby niejako zrekompensować dysonans Jan Dobry nadawał liczne przywileje cechowe.76 Podsumowując nasze rozważania na temat dziejów średniowiecznego Prudnika i roli szlachty w mieście należy powiedzieć, że początkowo siłę miasta stanowiła szlachta czeska, przybyła tutaj wraz z kształtowaniem się ośrodka miejskiego, zatem już w II połowie XIII wieku. Stopniowo jednak zaczęła tracić na znaczeniu wraz z przejmowaniem Prudnika przez książąt śląskich. Ich miejsce zajmowała lokalna elita, wywodząca się głównie z okolicznych miejscowości. Wśród nich byli m. in. panowie z Wierzbna. Pozycja elity społecznej rosła, co dobrze widać w okresie panowania ostatnich Piastów opolskich: Mikołaja II i Jana Dobrego.
Summary Nobility and a City: The Example of Medieval Prudnik Wojciech Dominiak Prudnik was founded around 1255 by an outstanding representative of the Czech gentry, Wok de Rosenberg, who undertook a lot of initiatives in the borderland of Silesia and Moravia. It remained in the Czech hands until the death of Wok de Rosenberg’s son, Henryk, in 1314. The Czech rule was relatively short as it was only in 1337 that Prudnik and the surroundings areas were taken over by the Dukes of Opole. This shift of power marks a new era in the town history. At first, dominant power lay in the hands of the Czech gentry who began to settle down in the area in the second half of the13th century, when the town was just beginning to develop. However, the Czech gentry were slowly starting to lose influence as the town was gradually getting under the Silesian Dukes’ rule. The Czech gentry were replaced by the local elite e.g. the lords of Wierzbno. The role of the new elite was growing in significance which best illustrates the rule of the last Opole Piasts Mikołaj II and Jan Dobry.
Translated by Demeter Malaťák
76 DZIEWULSKI, W.: Ziemia, s. 62.
55
56
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
URBÁNNÍ SÍTĚ A JEJICH PROMĚNY NA PŘÍKLADU STŘEDOVĚKÉHO OPAVSKÉHO VÉVODSTVÍ. PŘÍSPĚVEK K DISKUSI O ROLI ZEMĚPANSKÉ MOCI1 Martin Čapský Abstract: The article focuses on the transformation of the strategies of ducal power regarding the formation and administration of the market network after the substantial territorial changes in the duchy. The study shows that a number of ducal privileges which have been regarded and interpreted as isolated can be considered as part of the functional strategies of reigning within the framework of the development of the urban network of the Duchy of Opava as well as of other duchies in Silesia. Keywords: Urban Networks; Duchy of Opava; Middle Ages; Silesia
V
roce 1481 udělil opavský vévoda Viktorin obyvatelům osady v podhradí hradu Hradce městská práva podle vzoru blízké Opavy, povolil vznik městské rady, v jejímž čele stanul purkmistr, odsunující zde dosud vystupujícího fojta do role správce předměstských majetků, a také ustanovil termíny trhů. Vedle týdenních získal Hradec právo konat také výroční trhy na den svatého Michala. Z pohledu zeměpanské moci se nejednalo o nijak revoluční čin. V prostorově omezené ploše podhradí jednoho z klíčových rezidenčních sídel opavských vévodů (a současně sídla s nejdelší sídelní kontinuitou) už od raného středověku fungovala osada, která se svým charakterem vymykala okolnímu venkovskému zázemí. Zdejší trh využívající pohyb kupců na jedné z větví Jantarové stezky spojující Pobaltí se Středomořím můžeme předpokládat už ve velkomoravském období, kdy se na svahu jednoho z posledních výběžků Jeseníků nacházelo hradiště využívané Přemyslovci až do poloviny 13. století. Tehdy je nahradil poněkud výše položený, a na nově vyrovnaném terénu vybudovaný hrad. Někdy v průběhu druhého decennia 13. století také vznikla relativně blízká 1
Tento text vychází ze společného opavsko-opolského kolokvia věnovaného komparaci knížecí moci v prostředí hornoslezských knížectví, které se uskutečnilo díky podpoře MZV ČR, a byl dopracován v rámci vědecko-výzkumných aktivit projektu OP VK 2.3 „Historizace střední Evropy” (CZ.1.07/2.3.00/20.0031), jehož nositelem je Slezská univerzita v Opavě.
57
URBÁNNÍ SÍTĚ A JEJICH PROMĚNY NA PŘÍKLADU STŘEDOVĚKÉHO OPAVSKÉHO VÉVODSTVÍ.
Opava (vzdálená cca 10km vzdušnou čarou), jež se velmi rychle stala skutečným ekonomickým centrem holasické provincie – pozdějšího Opavského vévodství. Podhradí Hradce zůstávalo v jejím stínu. Přesto se i ono postupně transformovalo.2 Edit Ennen ve svých úvahách o vývoji středověkých evropských měst představila model konstituování malých městeček jako proces postupné kumulace práv a výsad, které v delší časové vlně vydělily sledovanou osadu z okolního venkovského zázemí. Přechod mezi kategoriemi trhových vsí – městeček – malých měst přitom zůstával velmi nezřetelný a ve své typologii lokálně odlišný. Opakovaně podniknuté pokusy o stanovení společných rozlišovacích matric sice nevedly ke smysluplnému cíli, městečka a trhy se však z pozornosti historiků už nevytratily. Současná urbánní medievistika pouze své úvahy rozvinula jiným směrem – ke zkoumání role těchto osad v rámci širší struktury, pro niž se ujal termín „Städtelandschaft“.3 Tento pojem a zároveň badatelský koncept využívají historici v několika základních rovinách, přičemž patrně nejčastěji bývají zdůrazňovány politické a ekonomické aspekty. Základem všech interpretací přitom zůstává vnímání měst jako součásti širší vztahové sítě, která už není omezena na vazbu města a jeho venkovského zázemí, ale hovoříme o skutečné struktuře s hierarchií jejích jednotlivých členů a také s jejím geografickým ohraničením. Koncept vztahových sítí, který se v bádání historiků začal více objevovat od začátku sedmdesátých let minulého století, se opírá o interdisciplinární kontakty historické vědy s dalšími sociálně orientovanými disciplínami. Výrazným impulsem k jeho prosazení byly i podněty vycházející z tzv. nové ekonomie pronikající do myšlení hospodářských teoretiků v šedesátých letech téhož věku. Jejím jádrem se stala reakce na zjištění proměny chování velkých podniků od konkurence ke kooperaci. Do centra pozornosti ekonomů se tak začaly dostávat pojmy jako je sociální, právní a politické vymezení prostoru a také skutečnost, že naplňování těchto kategorií prochází evoluční proměnou. Jádrem zkoumání, záhy rozšířeného i na předmoderní společnosti se stávaly vztahové sítě, kooperace jednotlivých subjektů v jejich vnitřním jednacím poli a naopak konkurence těchto sítí v zónách vzájemného dotyku. Tento model chování byl popsán i u velkých obchodních domů přelomu středověku a raného novověku jako byli Fuggerové či Welserové, které byly starším bádáním vnímány jako prototyp budoucího, ekonomicky aktivního přístupu vlastního modernímu období. Přináležitost do vzájemně se překrývajících sociálních, ekonomických či mocenských sítí zpětně formovala chování jedince či celých sociálních institucí, za něž můžeme považovat i městské komunity. Do českého jazyka obtížně přeložitelný pojem „Städ2
3
Moravský zemský archiv Brno (=MZA v Brně). Archiv Mitrovských (=AM), sign. A 266 Mitr. K vývoji středověkého Hradce nad Moravicí nejnověji ČAPSKÝ, Martin: Hradec nad Moravicí do pozdního středověku. In: Hradec v dějinách. Ed. Z. JIRÁSEK a kol. Hradec nad Moravicí 2010, s. 24–43. Blíže ENNEN, Edit: Die europäische Stadt des Mittelalters. Göttingen 19874, s. 108–110, kde také zdůrazňuje, že jedním z hlavních kritérií odlišujících trhovou ves od městečka bylo opevnění. Cíleně aplikovali pojem Städtelandschaft na síť malých městeček přispěvatelé sborníku Städtelandschaften in Altbayern, Franken und Schwaben. Studien zum Phänomen der Kleinstädte während des Spätmittelalters und der Frühen Neuzeit. Hgg. H. FLACHENECKER – R. KIESSLING. München 1999. K nezřetelné typologii „městeček“ se krátce vrátil MEZNÍK, Jaroslav: Problém rozlišování měst, městeček a vesnic ve 13.–15. století. In: Královská a poddanská města od své geneze k industrializaci a protoindustrializaci. Ed. J. JUROK. Ostrava – Nový Jičín – Příbor 2000, s. 17–21.
58
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
telandschaft“ a jeho využívání současnou medievistikou tak lze považovat za výsledek prolnutí takto formovaných interdisciplinárních pohledů i vnitřní dynamiky samotného urbánního bádání. Vzájemné ovlivňování obou pohledů přitom paralelně probíhalo ve více centrech a v současné literatuře se tak setkáváme spíše s okruhy jeho vymezení než s jeho jednoznačnou a obecně přijímanou definicí.4 V případě svobodných říšských měst v Porýní, ve Švábsku nebo i v Sasku přitahuje zájem badatelů (v podstatě již od 19. století) jejich vystupování v rámci říšského politického pole. Interpretační posuny, vyvolané odlišně kladenými akcenty, v nedávné době shrnula Eva-Marie Distler, která současně upozornila na hlavní znak podobných politických struktur, a to postupný posun od bilaterálních k multilaterálním smlouvám mezi jednotlivými městy. Do takto ustavené mocenské sítě přitom mohli vstupovat i zástupci církevních institucí či lokální moci.5 S rozdílným pohledem či spíše rozdílnou výchozí definicí modelu urbánní sítě v jejích politických aspektech vystoupil například Rolf Kiessling. Výchozím podnětem se mu stala situace v jihovýchodních německých oblastech, v územích přímo podléhajících Wittelsbachům nebo s jejich výrazným vlivem. I zde bychom se podle názoru zmiňovaného historika mohli setkávat s hierarchizovanou urbánní sítí, na jejímž rozložení se však výrazně podílely zájmy zeměpanského rodu. Pojmu „Städtelandschaft“ bychom se tak nemuseli nutně vzdávat i při studiu výrazně mocensky odlišného prostředí, než jaké představovaly pozdně středověké městské svazy říšských měst. Ve sborníku z weissenburgského kolokvia se ke Kiesslingovým tezím připojil i Wilhelm Störmer. I jeho zajímaly možnosti studia utváření sítě malých a středních měst, v jejichž lokaci či povýšení z kategorie trhových vsí v průběhu 13. století nacházel doklady cíleného utváření politického prostoru ze strany bavorských vévodů a tedy průvodní znaky teritorializace říšského prostoru. V řadě rozhodnutí řečených vévodů zjevně převažovaly mocensko-politické aspekty nad ekonomickými. Lokality nesoucí jména jako Landsberg, Landshut či Landau také často zůstávaly v úzké vazbě s některým ze zeměpanských hradů, jimž zajišťovaly potřebné zázemí. Oba představené pohledy přitom spojuje důraz na urbánní síť jako prostorově omezenou jednotku, přičemž jejím dalším důležitým znakem zůstává její hierarchizace či dokonce vůdčí role tzv. centrálního města.6 Právě koncept centrálních měst, o kterém se v německé historiografii začalo hovořit již v meziválečném období, sbližuje pole politických a hospodářských dějin. Winfried Schenk se při úvahách o roli menších měst a městeček opíral o situaci v Porýní a tamní, převážně ekonomickými aspekty diferencovanou urbánní síť. Kladl přitom 4 5 6
SELZER, Stephan – EWERT, Ulf Christian: Netzwerke im europäischen Handel des Mittelalters. Konzepte –Anwendungen – Fragestellungen. In: Netzwerke im europäischen Handel des Mittelalters. Hgg. G. FOUQUET – H.-J. GILOMEN. Ostfildern 2010, s. 21–47. Srov. DISTLER, Eva-Marie: Städtebünde im deutschen Spätmittelalter. Eine rechthistorische Untersuchung zu Begriff, Verfassung und Funktion. Franfurkt am Main 2006.
STÖRMER, Wilhelm: Kleinere Städte und Märkte im mittelalterlichen Altbayern südlich Donau. In: Städtelandschaften in Altbayern, Franken und Schwaben. Studien zum Phänomen der Kleinstädte während des Spätmittelalters und der Frühen Neuzeit. Hgg. H. FLACHENECKER – R. KIESSLING. München 1999, s. 39–80 a KIESSLING, Rolf: Kleinstädte und Märkte als regionalpolitische Instrumente Ostschwaben vom 14. bis zum 16. Jahrhundert. In: TAMTÉŽ, s. 243–288. 59
URBÁNNÍ SÍTĚ A JEJICH PROMĚNY NA PŘÍKLADU STŘEDOVĚKÉHO OPAVSKÉHO VÉVODSTVÍ.
důraz na často připomínanou tezi, že malé trhy nefungovaly jako solitérní jednotky, ale jako součást tržních okruhů větších měst. Roli těchto tržních míst zároveň nelze přehlížet, neboť usnadňovaly bezprostřední kontakt obchodníků s venkovem a představovaly tak nutnou součást systému zajišťujícího přísun potravin a dalšího zboží do velkých městských celků. Winfried Schenk se při úvahách o sférách provázanosti města a jeho zázemí pokusil definovat vztah prostorové vzdálenosti a intenzity vztahu města a jeho venkovského zázemí. V jeho představách lze první sféru bezprostředního kontaktu města vymezit okruhem o poloměru cca 10 km. Druhá sféra o dvojnásobné velikosti už představuje oblast ekonomického zázemí, odkud se ještě vyplatí do města dovážet zboží krátkodobé spotřeby, resp. její vzdálenost překoná muž s vozem a vrátí se téhož dne zpět. Tato vzdálenost stále umožňovala specializaci běžných řemesel závislých na dovozu surovin. Třetí sféra už byla vyhrazena kupcům věnujícím se dálkovému obchodu či soustředěným na jednotlivé specializované komodity.7 Koncept navazujících sfér, jehož kořeny bychom opět mohli hledat ve starším období a obracet se tak například k tezím Hektora Ammanna, který s těmito sférami začal jako jeden z prvních pracovat, aplikoval na příkladu středověkých Brém Thomas Hill. Ve své obsáhlé monografii se pokusil blíže definovat náplně zmiňovaných okruhů, a proto stojí za to, si jeho teze stručně připomenout. Sféru nejbližšího venkovského zázemí města Thomas Hill označuje termínem „Umland“ a zatímco v dílech jiných historiků je tento výraz synonymně používán s pojmem „Hinterland“, zde jsou oba důsledně odlišovány a představují dva, na sebe navazující okruhy. Nejbližší venkovské zázemí splývá s prostorem vymezeným mílovým právem, lze je sledovat na základě hustoty rozmístění venkovských statků brémských měšťanů, distribuce piva či, což je zajímavý aspekt i při sledování opavských reálií, na základě okruhu vsí, z nichž bylo do města odváděno mostné.8 7 8
SCHENK, Winfried: „Städtelandschaft“ als Begriff in der Historischen Geographie und Antropogeographie. In: Städtelandschaft – Résau urbain – Urban Network. Städte im regionalen Kontext im spätenmittelalterlicher und früher Neuzeit. Hgg. T. GRÄF – K. KELLER. Köln 2004, s. 25–45.
HILL, Thomas: Die Stadt und ihr Markt. Bremens Umlands- und Auβenbeziehungen im Mittelalter (12.–15. Jahrhundert). [=Vierteljahrschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte 172]. München 2004, s. 80–101. Podobně si definuje i oblast nejbližšího venkovského zázemí, byť bez rozlišení pojmů „Umland“ a „Hinterland“, KIESSLING, Rolf: Die Stadt und ihr Land. Umlandspolitik, Bürgerbesitz und Wirtschaftsgefüge in Ostschwaben vom 14. bis ins 16. Jahrhundert. Köln 1989, s. 16. Sám okruh mílového práva je samozřejmě třeba vnímat jako ekonomickou sféru s výraznější závislostí na řečeném městu, než jako striktně vymezený okruh. Už proto, že se jednotlivé okruhy často protínaly, jak zdůraznil například BAKALA, Jaroslav: Monopolizace tržních vztahů a mílové právo v městech severní Moravy a Opavska do počátku 15. století. In: Moravskoslezské pomezí v proměnách 13. věku. Výbor z článků a studií. Edd. P. ELBEL – M. WIHODA. Brno 2002, s. 111–135. Obtížně se v podmínkách odlišného postoje k písemnému pořízení, jaké panovalo mezi středoevropským prostorem, resp. jeho periferiemi, a ekonomicky prosperujícími oblastmi říše, sleduje například rozmístění venkovských majetků. Zatímco Jaroslav Mezník se mohl díky zachovaným moravským zemským deskám pokusit o reprezentativní sondu věnovanou brněnským měšťanům a přiblížit proměnu rozložení venkovských majetků v dlouhé časové ose, podobně motivovaný výzkum Jaroslava Bakaly se mohl opírat pouze o zachovaná privilegia a nepočetné kupní smlouvy. I tak si však tento autor všímal relativní blízkosti udělených lesů, vesnic či území umožňující lokaci dalších vsí. I v tomto případě hrála vzdálenost jedné 60
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
Druhou ekonomickou sféru si Thomas Hill pokouší vymezit do vzdálenosti zhruba 20-30 kilometrů od města. Jde o prostor, který samozřejmě nemůžeme sledovat v podobě prosté kružnice, ale v závislosti na lokálních podmínkách, průběhu cest či zájmových sférách dalších měst. V podstatě jde o hospodářský region města se sítí vesnic a městeček a oblast, ze které přichází největší podíl přistěhovalců. Jedním z možných kritérií při sledování tohoto zázemí je i oběh drobných městských mincí používaných ve všedních platebních transakcích. Tato oblast, jak již bylo řečeno, může být i přechodovou zónou mezi dvěma velkými tržními centry, jejichž případná spolupráce například při udržování bezpečnosti na cestách pak odkazuje na třetí sféru – sféru dálkového obchodu, velkých tržních okruhů a v případě Brém i na zapojení do hanzovní sféry.9 Třetím užívaným pojetím termínu „Städtelandschaft“ bychom už opustili pole regionálně ukotvených dějin a přesunuli se k sítím měst spojených jedním charakteristickým rysem, jímž může být například společné užívání jednoho právního vzoru. I v tomto případě bychom mohli hovořit o hierarchizované komunikační síti. Například v okamžiku, kdy se na Vratislav obracela města typu Opavy či Olomouce s žádostí naučení v oblasti magdeburského práva a se samotným Magdeburkem komunikovala pouze sama Vratislav. Model komunikačních sítí ale někdy bývá přenášen i na vazby univerzit či humanistických učenců, neboť ani tato struktura nefungovala při zcela rovnocenném zapojení všech partnerů. Významnější, byť spíše neformální roli sehrávali moderátoři výměny listů a informací.10 Přesuneme-li se od příkladů čerpaných převážně z říšského prostředí do středoevropského prostoru, můžeme konstatovat, že posun bádání směrem ke konceptu urbánních sítí je možné zachytit i v rámci medievistiky zabývající se středověkým Slezskem. V modelech fungování středoevropských monarchií se ke slovu dostává především koncept spojující strukturování sídelní sítě s osobou zeměpána, byť současné bádání už na jeho roli pohlíží s větším odstupem, než tomu bylo ještě před několika desítkami let.11 Mateusz Goliński a Idzy Panic své představy příznačně formulovali na příkladu menších měst – Świebodzic a Žárů. Oba uvedené příklady čerpají z podobných výchozích premis. Za základní jednotku vymezující prostorový rozsah každé ze sledovaných sítí považují knížectví. Moderátorem sídelních proměn zůstávala, alespoň po formální stránce, knížecí vůle. Ani v jednom z případů se přitom nejednalo o čistě formální naplňování zeměpanského regálu ve smyslu pouhého dodržení knížecího svolení k lokaci města. Świebodzice doplňovaly síť měst svídnického knížectví o aglomeraci s cíleně urbánně-venkovským charakterem a Žáry představovaly segment míle, i na středověké poměry relativně snadno překonatelné vzdálenosti, klíčovou roli. Srov. TÝŽ: Venkovské majetky měst a měšťanů na severní Moravě v předhusitské době. In: TAMTÉŽ, s. 137–151. HILL, T.: Die Stadt, s. 106–292.
9 10 KIESSLING, Rolf: Kommunikation und Region in der Vormoderne. Eine Einführung. In: Kommunikation und Region [=Forum Suevicum. Beiträge zur Geschichte Ostschwabens und der benachbarten Regionen 4]. Hgg. C. A. HOFFMANN – R. KIESSLING. Konstanz 2001, s. 11–39. 11 Za vzorovou postavu cíleného budování země býval považován Jindřich Bradatý. Už díky vynikající a pro mnohá další díla vzorové biografii od Benedykta Zientary. Kriticky se k představám o knížeti v roli hlavního moderátora změn vyjádřil CETWIńSKI, Marek: Historia i politika. Teoria i praktyka mediewistyki na przykładzie badań dziejów Śląska. Kraków 2008.
61
URBÁNNÍ SÍTĚ A JEJICH PROMĚNY NA PŘÍKLADU STŘEDOVĚKÉHO OPAVSKÉHO VÉVODSTVÍ.
posilující správní struktury knížectví. V druhém z uvedených příkladů stály hospodářské zájmy až na druhém místě knížecího rozhodnutí a teprve sekundárně vtáhla nová lokace do svých hradeb jednu z větví „hohe Strasse“, procházející Slezskem směrem ke krakovským branám.12 Také v úvodu této studie uvedený příklad povýšení městečka Hradce nad Moravicí nese podobné znaky. V jeho pozadí nepochybně nestály strategické důvody, podobně nemůžeme uvažovat ani o cíleném budování nových správních struktur. Stanovení Opavy jako odvolací stolice zdejšího práva a zařazení výročního trhu na svátek, který neohrožoval zájmy opavské komunity, však svědčí nejen o snaze předejít možným obchodním konfliktům, ale i o způsobu ekonomického uvažování všech zúčastněných. Ostatně hradecké týdenní trhy byly také posunuty, aby nekolidovaly s opavskými, a pro jejich konání byl zvolen poměrně neobvyklý termín – pondělí.13 Rok 1481, ve kterém byla vydána Viktorinova listina, představuje sám závěr strategických úvah opavských zeměpánů věnovaných městské síti opavského vévodství. Turbulence provázející změny dynastií usedajících na pomyslný vévodský stolec ukončilo převzetí vévodství do rukou českého krále Vladislava II. Jagellonského. I když ani další léta nebyla prosta sporů vymezujících roli zeměpána a zemské obce, můžeme konstatovat, že vláda bez přímého kontaktu vladaře se zemí vedla k opuštění dosavadních zeměpanských strategií.14 Nejednalo se přitom o první zásadní změnu, se kterou bychom měli počítat při našich úvahách nad rolí zeměpánů při utváření urbánní sítě opavského vévodství. Už sám nástup dynastie, potomků legitimizovaného syna Přemysla Otakara II. Mikuláše, nutně přinášel nové, prostorově vázané přístupy vládnutí, než jaké v průběhu 13. století uplatňovali čeští panovníci. Nová dynastie, s počátkem působení kladeným k symbolickému roku 1318, byla odkázána na omezené zdroje vévodství, musela hledat modely uplatňování své moci vůči zemské obci a v neposlední řadě se ještě několik desítek let po složení lenního slibu potýkala s ingerencemi českých králů do vnitřních záležitostí země.15 Nejstarší pokusy o definování zeměpanských strategií při utváření sídelní sítě opavské (dříve holasické) provincie bychom tak měli hledat ještě dříve, v době plného působení královské moci, už hluboko ve 13. století. Zde se naše úvahy mohou protnout s přístupy uplatňovanými při úvahách o teritorializaci říše, resp. upevňování kontroly nad zemí, tak jak byla charakterizována na příkladu bavorských vévodů. 12 Již při lokaci tak byla vymezena budoucí role Świebodzic, vřazených mezi Strzegom a lokálně dominující Svídnici, jak usoudil GOLIńSKI, Mateusz: Przyczynek do dyskusji o podstawach gospodarczych miasta średniowiecznego na Śląsku. In: Korzenie środkowoeuropiejskiej i górnośląskiej kultury gospodarczej. Ed. A. BARCIAK. Katowice 2003, s. 267–279 a PANIC, Idzy: Uwagi nad okolicznościami nadania Żorom praw miejskich. Śląski Kwartalnik Historyczny Sobótka 56, 2001, s. 225–236. 13 MZA v Brně. AM, sign. A 266 Mitr. 14 Na příkladu rozpadu zeměpanské domény doložil nový přístup centrální moci POHANKA, Viktor: Proměny zeměpanské domény v prostoru středověkého ratibořského předměstí Opavy. Slezský sborník 109, 2011, s. 5–32. Ke změně na knížecím stolci podrobněji KOZÁK, Petr: Zástavní pán nebo „freyer Fürst“? Několik poznámek k opavské vládě Zikmunda Jagellonského. In: Confinia Silesiae. K životnímu jubileu Rudolfa Žáčka. [=Acta Historica Universitatis Silesianae Opaviensis 1]. Edd. M. ČAPSKÝ – V. ČAPSKÁ. Opava 2008, s. 87–97. 15 K pozadí sporu mezi Janem Lucemburským a Mikulášem II. Opavským v roce 1339 nejnověji ČAPSKÝ, Martin: Opavská a ratibořská knížata ve službách Lucemburků. In: Lucemburkové, v tisku.
62
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
Tradičním výchozím bodem příspěvků věnovaných nejstarší přemyslovské správě v severovýchodním cípu českého státu se stal akt ovládnutí jižní části ratibořské kastelánie markrabětem Přemyslem kolem roku 1179 a s ním související vytvoření holasické provincie. Teritoriální moc českých knížat se posunula na sever od donedávna pomezního hradiště Hradce a přemyslovské posádky začaly kontrolovat území sahající až za později lokované Hlubčice. Jejich hlavní protiváhou se stalo ostrovní polohu využívající hradiště v Ratiboři.16 Ještě v poslední čtvrtině 12. století se přitom v těsné blízkosti Opavy nacházely přinejmenším tři vzájemně se blokující opěrné body, přemyslovský Hradec a piastovská centra v katastru dnešních Kylešovic a Holasovic. O obou piastovských opevněních sice máme jen málo přesnou představu, lze však předpokládat, že kontrolovala klíčové větve obchodní cesty vystupující v prostoru Hradce z masivu Jeseníků, resp. z Moravy. První větev nejspíše mířila podél kylešovského hradiště směrem k Ratiboři, druhá směřovala podél řeky Opavice k otmuchovské kastelánii a dále do Dolního Slezska, případně překračovala řeku a pokračovala směrem k Opolí. Zatímco přemyslovskou expanzi spojujeme se zánikovým horizontem kylešovského hradiska a zdejší trasa se, z blíže neurčených důvodů, patrně přesunula více k západu a v prostoru budoucí Opavy nalezla výhodné říční prahy k překročení řeky, holasovické sídliště si svoji roli udrželo déle. Současně archeologické výzkumy prováděné na jejich území dokonce potvrzují, že se staly důležitým bodem přemyslovské správy v nově ovládnutém území a tuto roli si vedle Hradce dokázaly zachovat ještě delší čas i po založení Opavy před rokem 1224.17 K těmto úvahám nás může vést přirozená setrvačnost již jednou ustálených vazeb a také dlouhé období fungování hradiště a pozdějšího hradu Hradce jako centra provinčních úřadů. Jestliže nedávné výzkumy Martina Wihody ukazují na poměrně problematické zajištění nejstarších lokačních aktů spojených se jménem markraběte Vladislava Jindřicha, k nimž řadíme i Opavu, nelze než se přiklonit k nastíněné tezi o nástrojích, které na prahu 13. století přemyslovská správa ještě plně neovládala.18 Sama Opava nebyla založena jako správní bod, ale jako hospodářské centrum provincie, záhy přebírající její jméno. V literatuře často zdůrazňovanou napěťovou vazbu mezi Opavou a Holasovicemi bychom tak nejspíš měli změnit a nástupce Holasovic spíše hledat v nově zbudovaném hradu Cvilínu (polovina 13. století), v jeho roli obranného a správního bodu, než v Opavě, která hrála v představách Přemyslovců dlouhou dobu především ekonomickou úlohu. Zázemí Cvilína doplnila pravděpodobně po polovině 13. století i nová městská lokace – Krnov, přičemž prostorová distance Krnova a Opa16 Přesun hranic položil k počátkům osmdesátých let 12. století Martin Wihoda a jeho teze je dnes obecně akceptována. Blíže WIHODA, Martin: Mocenský zápas českého a polského státu v 11. a 12. století. Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity. Řada historická (=SPFFBU) 44, 1997, s. 5–15. 17 Za laskavé zpřístupnění katalogových hesel připravovaných do tisku děkuji kolegovi Michalu Zezulovi. Srov. Holasovice, Holasovice-kostel a Holasovice (fragmenty), v tisku. Ústřední roli holasovického hradiště na přelomu 12. a 13. století předpokládal BAKALA, Jaroslav: Holasické pomezí v 11. a 12. století. In: Moravskoslezské pomezí v proměnách 13. věku. Výbor z článků a studií. Edd. P. ELBEL – M. WIHODA. Brno 2002, s. 53–69 a TÝŽ: Holasická provincie a formování opavského vévodství. In: TAMTÉŽ, s. 70–90. 18 WIHODA, Martin: Geneze městského zřízení na Moravě jako zakladatelské dílo markraběte Vladislava Jindřicha? SPFFBU 45, 1998, s. 21–35.
63
URBÁNNÍ SÍTĚ A JEJICH PROMĚNY NA PŘÍKLADU STŘEDOVĚKÉHO OPAVSKÉHO VÉVODSTVÍ.
vy posilovala rozvojový potenciál obou měst. Pozornost, jakou prostoru moravsko-slezského pomezí Přemyslovci věnovali, koneckonců podtrhovala i lokace Bruntálu, považovaného za nejstarší městské založení v českých zemích, byť se jeho faktický vývoj ubíral mnohem spletitějšími cestami, a nejstarší sídelní fáze byla patrně spojena s dnešním Starým Městem. Výčet měst spojovaných se zeměpanskou iniciativou přitom doplňují i Hlubčice, Benešem z Cvilína založený Horní Benešov, patrně po polovině 13. století lokovaný Hlučín a díky toponymu (Königsberg) bývají s jistou mírou pochybností do této skupiny řazeny i Klimkovice.19 Z hlediska časového zařazení jednotlivých lokací bychom snad mohli hovořit o dvou velkých vlnách přemyslovské pozornosti. První byla spojena s prvními dvěma či třemi desetiletími 13. století, a za jejího iniciátora můžeme považovat markraběte Vladislava Jindřicha. Druhá zakladatelská fáze nastala po polovině 13. století. Právě v tomto období sáhla královská moc k nástroji, který pak v prostoru moravsko-slezského pomezí použila opakovaně, když do rukou některého z předních aristokratů svěřila pomezní městečko i s přilehlým venkovským obvodem. Příklad Prudníku, který v intencích panovnické politiky, a patrně v reakci na napětí mezi opolskými knížaty a Přemyslovci, založil Vok z Rožmberka, následoval v roce 1264 s Křenovicemi Herbort z Fulštejna. Šlechtic, který si dokázal zajistit přízeň Přemysla Otakara II., získal z královských rukou privilegium povyšující manskou ves na alodní statek. Současně se z trhové vsi stávalo institucionální město. Požívat měl přitom stejných práv jako již jmenovaný Vok.20 V nastíněných analogiích však můžeme dále pokračovat, když zmíníme příklad Hlučína. Městečko, založené snad v druhé polovině 13. století doplňovalo pomezní zeměpanský hrad Landek a před rokem 1303 se, patrně z vůle krále Václava II., dostalo do moci Zikmunda z Baruthu.21 Všechny tři zmíněné lokality ležely na hranici opavské provincie s piastovským Slezskem a kontrolovaly cesty opouštějící v jejich blízkosti moravské území. Žádná ze zmíněných lokalit nesloužila jako ekonomická brána regionu. Důvody založení či povýšení těchto sídel tak ležely především v mocenské a nikoli ekonomické rovině. Po změně poměrů na moravsko-slezském pomezí na počátku 14. století se také jejich strukturální vazby s opavským knížectvím oslabily. Prudník i s přiléhající sítí osad byl dokonce z vůle českého krále odstoupen opolským Piastovcům a Hlučín spravovala v pozdním středověku řada zástavních držitelů. Urbánní síť opavské provincie nás tak ve svých transformacích upozorňuje na nezpochybnitelnou podmíněnost reálnou politickou situací i proměnami strategií panujícího rodu.22 19 PRIX, Dalibor: Stavební vývoj kostelů Nanebevzetí Panny Marie (dříve sv. Václava) v Bruntále a Zvěstování Panny Marie ve Starém Městě u Bruntálu ve středověku. Časopis Slezského muzea – B 40, 1991, č. 2, s. 110–132. Shrnutí pohledu na zeměpanskou iniciativu při vytváření základní sídelní sítě nabídli KOUŘIL, Pavel – PRIX, Dalibor – WIHODA, Martin: Hrady českého Slezska. Brno - Opava 2000, s. 420–424. 20 KOUŘIL, P. – PRIX, D. – WIHODA, M.: Hrady, s. 431. 21 TAMTÉŽ, s. 463. 22 V podobném duchu se neslo utváření urbánní sítě v Braniborsku. Srov. SCHIECH, Winfried: Berlyn, Struzberch, Vrakenvorde... et alia loca plurima exstruexerunt. Zum Bau der Städte in der Mark Brandenburg im 13. Jahrhundert. In: Mitteleuropäisches Städtewesen im Mittelalter und Frühneuzeit Edith Ennen gewidmet. Hgg. W. JANSSEN – M. WENSKY. Köln 1999, s. 104–140. Středověké osudy prudnické enklávy nejnověji shrnul Wojciech Dominiak v textu studie obsažené v tomto čísle časopisu.
64
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
Omezený počet dochovaných privilegií ze sledovaného období přitom dovoluje hovořit pouze o tendencích, nikoli o jednoznačných znacích. Z výpovědi písemného materiálu nelze vysledovat reálné fungování takto utvářené urbánní sítě. Doklady o mobilitě obyvatel opavské provincie nabízejí pouze celní imunity, z jejichž ustanovení se dozvídáme o vynětí z povinnosti placení cel v opavských branách pro poddané příslušející k zeměpanskému Hradci, dále olomouckého biskupa a také měšťanů z Hlubčic. Pokud je datování zachovaného opisu celních předpisů Opavy, kladené nejpozději do prvních dvou desetiletí 14. století správné, neboť v pozdějším období se jen stěží objevila v textu zmínka o opavské provincii, můžeme počítat s recipročním uvolněním opavských měšťanů v Hlubčicích a naopak, ale na kupce z Krnova či Bruntálu se už tyto svobody nevztahovaly.23 Znovu se tak potvrzuje, že klíčovým opěrným bodem přemyslovské mocenské přítomnosti na moravsko-slezském pomezí se jednoznačně stávala Opava, u jejíchž bran se také zastavil vpád opolsko-haličských vojsk v roce 1253. Udělení mílového práva (r. 1224), osvobození od cel v Hlubčicích,24 snížení povinného skladu olova v Uherském Hradišti na tři dny (r. 1271)25 a posléze udělení práva skladu Václavem II. (r. 1296)26 posilovalo postavení zdejších měšťanů nejen vůči nejbližšímu okolí, ale i v rámci vrcholně středověké Moravy. Neexistence zmínek o celních svobodách pro opavské měšťany v bruntálské celní komoře současně naznačuje, že hlavní trasy opavských kupců vedly jiným směrem – ke Krakovu. V Opavě se konaly výroční trhy spojené se svátkem Nanebevzetí Panny Marie. Městem procházely důležité trasy obchodu se solí, olovem, vínem a tradiční komoditou zastoupenou ve všech významnějších městech – suknem. Výroční trh, který roku 1316 přiznal Jan Lucemburský cca 25 kilometrů vzdálenému Krnovu, byl stanoven na den Zvěstování Panny Marie a neohrožoval tak prosperitu opavských kupců a řemeslníků.27 Na přelomu 13. a 14. století představovala opavská provincie natolik správně kompaktní strukturu, že mohla střídavě fungovat jako kvaziúděl pro levobočka Přemysla Otakara II. Mikuláše, jako zástava vratislavským knížatům a po roce 1318 i jako prostor pro nově se utvářející vévodství, aniž by docházelo k jejímu dalšímu drobení. Sama Opava, už vzhledem k získaným privilegiím a blízkosti zeměpanského hradu Hradce, fungovala jako centrální město knížectví. Se-
23 Opis celních předpisů vložený do někdejší městské knihy Ratiboře se zachoval v sekundárním opisu z 19. století. Srov. Archiwum państwowe we Wrocławiu. Rep. 135 (Grotenfends Nachtraege und Verbesserungen zu Kopetzky, Regesten zur Geschichte des Herzogthums Troppau), č. mikrof. 79 106. 24 Codex diplomaticus nec non epistolaris regni Bohemiae (=CDB) II. Ed. Gustav FRIDRICH. Pragae 1912, s. 256–257, č. 265. 25 „...quod civibus nostri in Opauuia..., quod currus eorum plumbum deferentes in Brod circa metas Ungariae tribus diebus tantummodo stare debeant, abinde quarto die, sive plumbum venditum fuerit sive non, versus Ungariam vel quocunque ipsis placuerit, processuri.“ CDB V/2. Edd. Jindřich ŠEBÁNEK – Sáša DUŠKOVÁ. Prague 1981, s. 275–276, č. 647. 26 Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae V. Edd. Antoni BOCZEK – Jaroslao CHYTIL. Brunnae 1850, s. 56, č. 56. 27 Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae III. Ed. Josef EMLER. Pragae 1890, s. 132, č. 324.
65
URBÁNNÍ SÍTĚ A JEJICH PROMĚNY NA PŘÍKLADU STŘEDOVĚKÉHO OPAVSKÉHO VÉVODSTVÍ.
bevědomí opavských měšťanů ostatně prokázalo jejich úspěšné politické vystupování, včetně nasazení městské hotovosti.28 Přední postavení města vůči dalším třem významným komunitám – Krnovu, Bruntálu a Hlubčicím – však nikdy nebylo formálně potvrzeno. Také ustavení soudních vikpildů v roce 1325 vévodou Mikulášem II. neukazovalo, že by Opava mezi těmito městy zaujala rozhodující postavení, například v roli odvolací stolice poskytující těmto městům naučení. Každé ze zmíněných center, včetně Opavy, si utvářelo svůj vlastní, ekonomicky a také právně závislý obvod.29 V roce 1377 tak mohlo dojít k rozdělení knížectví na základě fakticky existujících správních okruhů. Nedošlo tak sice k narušení jednotlivých lokálních trhů, nová situace se však neblaze odrazila na ekonomickém postavení Opavy, resp. umocnila její problémy vyplývající z dluhů zeměpanské dynastie, a tím i jejího komorního zboží. Z Opavy v této době odcházejí některé měšťanské rody spojené se starším fungováním města a pokles váhy jejich mateřské stolice je možné zachytit i v písemnostech malopolského Krakova. Právě toto město a nikoli Vratislav se přitom pro řadu hornoslezských měst a měst moravsko-slezského pomezí stávalo branou k obchodu s produkty evropského východu a zbožím přicházejícím do Černomoří po Hedvábné stezce.30 Opět se tak dostáváme ke klíčové otázce, nakolik lze přístupy uplatňované při výzkumech urbánních sítí jednoduše aplikovat na středoevropské prostředí. Zatímco v případě centralizované monarchie, jakou bylo české království s Prahou, máme k dispozici dlouhou časovou osu společného politického vývoje rozsáhlého prostoru, v případě slezských knížectví (a opavského vévodství) stojíme před složitějším problémem. Prvním je už samotná teritoriální roztříštěnost Poodří. Ulrich Schmilewski, který v nedávno vydaném sborníku shrnul badatelské přístupy spojené s výzkumem středověkých slezských měst, nepochyboval o tom, že Slezsko můžeme plným právem označit jako „Städtelandschaft“. Hlavními znaky takto vymezeného prostoru mu byla vysoká míra urbanizace a existence nezpochybnitelného kulturního, hospodářského a církevního centra – Vratislavi.31 Následoval tak teze Ludwiga Petryho, který tento pojem aplikoval na raně novověké období. Spojil je tak s časem, kdy Slezsko vykazovalo řadu znaků země, tedy i společnou politickou reprezentaci, která se ve své plné podobě dotváří v poslední třetině 15. století.32 V procesu teritorializace slezských knížectví, jejich 28 Blíže WIHODA, Martin: Mikuláš I. mezi Přemyslovci a Habsburky. Český časopis historický 99, 2001, s. 129–134. 29 TÝŽ: K problematice šilperského fojtského privilegia a jeho vzniku v roce 1278. Časopis Matice moravské 111, 1992, s. 3–11. 30 PRIX, Dalibor: Opava vrcholného středověku. In: Opava. Historie, kultura, lidé. Edd. K. MüLLER – R. ŽÁČEK a kol. Praha 2006, s. 57–95 a ČAPSKÝ, Martin: Příspěvek k problematice pozdně středověké městské migrace. Opavští měšťané v Krakově. In: Sociální svět středověkého města. [=Colloquia mediaevalia Pragensia 5]. Ed. M. NODL. Praha 2006, s. 97–106. K obecnějším rysům městského přistěhovalectví NODL, Martin: Sociální aspekty středověkého městského přistěhovalectví. In: TAMTÉŽ, s. 3–96. 31 Blíže SCHMILEWSKI, Ulrich: Stadtgeschichte. In: Historische Schlesienforschung. Methoden, Themen und Perspektiven zwischen traditioneller Landesgeschichtsschreiberung und moderner Kulturwissenschaft. Ed. J. BAHLCKE. Köln 2005, s. 383–405. 32 PETRY, Ludwig: Breslau in der schlesischen Städtelandschaft des 16. Jahrhunderts. In: Die Stadt ab der Schwelle zur Neuzeit. Hg. W. RAUSCH. Linz - Donau 1980, s. 259–274.
66
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
lenním či přímém podřízení českému králi, potažmo Koruně, sice nevymizelo povědomí sdílení společného politického prostoru, slezská knížata však vládla na svém území jako držitelé zeměpanských regálů a vyhradila se vůči zásahům královské moci. Také čeští panovníci věnovali maximum pozornosti bezprostředním knížectvím a jejich zásahy (například vůči novým clům) byly vesměs vedeny zájmy vratislavského patriciátu. Posilování postavení Vratislavi v její centrální funkci se tak obvykle neslo prostřednictvím úlev a svobod v dalších, králi bezprostředně podléhajících doménách, či v době držby říšských hodností výsadami v říši. Důležitá byla i ochrana, jakou mohl český král poskytovat slezským (ale opět především vratislavským) kupcům v jejich konfliktech s výsadami Krakova a dalších polských měst.33 I když byla Vratislav nejvýznamnějším slezským městem a současně obcí s nejrozsáhlejšími kontakty a obchodními vazbami, lze ji po značnou část vrcholného a pozdního středověku jen stěží označovat za cíleně protěžovanou a obecně respektovanou metropoli slezské urbánní sítě. Jak se ukazuje i při sledování vnitřních politických vazeb Slezska, při vzájemné komunikaci Vratislavi, Břehu, Lehnice či Svídnice nevystupovaly tyto obce jako izolované městské komunity, ale jako centrální města knížectví.34 Ve Slezsku tak stěží můžeme hovořit o jedné urbánní síti naplňující koncept „Städtelandschaft“ v politické či ekonomické rovině, ale daleko více o paralelních sítích utvářených na bázích jednotlivých knížectví. Právě mezi těmito sítěmi probíhala nejvýraznější konkurence, která tak byla směřována vně a nikoli dovnitř řečené struktury. Také hospodářskou sílu jednotlivých měst nelze posuzovat jako výkon izolovaných jednotek. Prosperita či regrese postihovaly vždy celou síť. Už proto, že přes lokální naleziště drahých kovů, olověných rud či polohu na rušné obchodní tepně byla slezská města především centry místních trhů. Role zeměpanské dynastie při rozvíjení hospodářského potenciálu měst v takovém případě nabírala na důležitosti, ať již v pozitivním smyslu, tj. strukturováním takto fungující sítě, nebo v negativním, v okamžiku přenášení dluhů na bedra městských komunit. Působení dynastie opavských Přemyslovců pro nás může být v tomto směru novou badatelskou výzvou, už proto, že ta od konce třicátých let 14. století vládla v sousedních, fakticky pouze personální unií spojených zemích – Opavsku a Ratibořsku. Opis opavského celního předpisu, zahrnutý v 17. století do jedné z ratibořských městských knih, naznačuje, že tak jako nedošlo k rezidenčnímu propojení obou knížectví, tak vedle sebe paralelně fungovaly i obě urbánní sítě, aniž by docházelo k jejich provázání přinejmenším poskytnutými svobodami. Srovnáváme-li proměnu hospodářského obrazu Opavy ve 13. a v 15. století a hovoříme-li na základě řady indicií o ztrátě prosperity, měli bychom do svých úvah zahrnout i proměnu samotné urbánní sítě. Úvodem zmíněnou hradeckou listinu z roku 1481 bychom tak mohli použít i jako svého druhu metaforu obrazu pozdně středověké Opavy, komunity v prstenci hradeb zaplněných už od 13. století kamennou měšťanskou architekturou, nyní však obklopených pouze věncem trhových vsí a od jejich obrazu se nepříliš vzdalujících malých městeček. 33 Čeští panovníci využívali při posilování postavení Vratislavi podobné nástroje, jaké uplatňovali vůči Praze v samotném českém království. Blíže GRAUS, František: Prag als Mitte Böhmens 1346–1421. In: Zentralität als Problem der mittelalterlichen Stadtgeschichtsforschung. Hg. E. MEYNEN. Köln 1979, s. 22–47. 34 ČAPSKÝ, Martin: Komunikační sítě pozdně středověkých slezských měst mezi kooperací a konkurencí,
v tisku.
67
URBÁNNÍ SÍTĚ A JEJICH PROMĚNY NA PŘÍKLADU STŘEDOVĚKÉHO OPAVSKÉHO VÉVODSTVÍ.
Summary Urban Networks and Their Transformations on the Example of the Duchy of Opava in the Middle Ages: A Contribution to the Discussion on the Role of Ruling Power Martin Čapský The approaches based on the concept of urban networks are not uniform. There are several parallel branches of this area of research. The author of the present article mostly applies the findings of Rolf Kiessling, who examined connections between medieval central and local markets. The German historian put emphasis on the hierarchism of markets and the role of ruling power in their genesis. These theses are used in the analysis of the urban sources from the medieval Duchy of Opava. The article focuses on the transformation of the strategies of ducal power regarding the formation and administration of the market network after the substantial territorial changes in the duchy. The study shows that a number of ducal privileges which have been regarded and interpreted as isolated can be considered as part of the functional strategies of reigning within the framework of the development of the urban network of the Duchy of Opava as well as of other duchies in Silesia.
Translated by Demeter Malaťák
68
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
SŇATKOVÉ STRATEGIE OPAVSKÝCH PŘEMYSLOVCŮ Marek Starý Abstract: The present article sketches some general strategic motives of the marriage policy of the Přemyslids of Opava. Keywords: Přemyslids of Opava; Late Middle Ages; Marriage Policy; 15th century; Silesia
S
ňatková politika (jako součást šíře pojímané politiky dynastické) patřila ve středověku k běžnému arzenálu prostředků, jimiž byla ovlivňována, determinována, popřípadě přímo utvářena síť zahraničně-politických vztahů v evropském prostoru. Je mimo veškerou pochybnost, že i v hierarchicky nižších společenských vrstvách byla manželství v převažující míře motivována spíše pragmaticky než citově. Jen u příslušníků vládnoucích vrstev lze ale zřejmě hovořit v plném toho slova smyslu o sňatkové politice a stejně tak pouze na této úrovni lze v souvislosti s uzavíráním manželství hovořit o strategiích, tj. dlouhodobých plánech směřujících k dosažení určitého cíle (cílů). K popularizaci sňatkové politiky jako historického fenoménu u nás dozajista přispěla čtivá publikace Reinharda Lebeho, přeložená pouhý rok po vydání německého originálu.1 Je ale třeba říci, že vědecké práce k této problematice lze u nás (v nevelkém množství) najít spíše pro období raně novověké.2 Příznačná je skutečnost, že nebyla zevrubné analýze podrobena ani sňatková politika naší první a jediné domácí panovnické dynastie. Naproti tomu historiografie polská je v tomto směru nepoměrně bohatší
1 2
LEBE, Reinhard: Království jako věno. Sňatková politika v dějinách. Praha 1999. Např. PÁNEK, Jaroslav: Říšská sňatková politika Viléma z Rožmberka. In: Zlatá stezka 4. [= Sborník Prachatického muzea]. Prachatice 1997, s. 41–56; SMÍŠEK, Rostislav: Šlechtic a sňatek ve druhé polovině 17. století. Sňatkové strategie Jan Adolfa a Ferdinanda ze Schwarzenberku. Folia Historica Bohemica 24, 2009, č. 1, s. 167–198.
69
SŇATKOVÉ STRATEGIE OPAVSKÝCH PŘEMYSLOVCŮ
a vyznačuje se primárním zájmem o genealogické, potažmo zahraničně-politické aspekty.3 Pozoruhodná je také řada prací německých.4 Pokud jde o manželství opavských Přemyslovců, již dříve byl podniknut pokus o vytvoření jejich úplného statistického souboru a o naznačení některých základních trendů a motivů.5 Předložená studie reaguje na některé nové poznatky, doplňující a zpřesňující uvedený soubor,6 a snaží se hlouběji postihnout strategický aspekt těchto manželství, to jest komplex motivačních prvků, které se při výběru sňatkových partnerů opavských knížat a kněžen pravděpodobně uplatňovaly. Karl-Heinz Spiess vymezuje šest kritérií pro volbu partnera mezi pozdně středověkou německou aristokracií – biologické aspekty, právní úvahy, sociální zhodnocení, materiální zisk, endogamní strategie a politické záměry.7 Zdá se ale, že postačující je provázat zmíněné motivační prvky se čtyřmi hlavními funkcemi aristokratického sňatku, které pregnantně vymezil Petr Maťa – reprodukční, majetkovou, symbolickou a socializační.8 Lze namítnout, že Maťova práce směřuje do doby mnohem pozdější a zčásti do přece jen nižších pater feudální hierarchie, než jaká reprezentovali příslušníci přemyslovské dynastie jako vládci nevelkých, ale do značné míry suverénních knížectví na česko-polském pomezí. Přesto 3
4
5 6
7 8
Roli jakéhosi gurua tu dlouhá léta hrál profesor Jasiński – viz především JASIńSKI, Kazimierz: Powiązania genealogiczne Piastów (małżeństwa piastowskie). In: Piastowie w dziejach Polski. Ed. R. HECK. Wrocław 1975, s. 135–148; TÝŽ: Polsko-niemieckie powiązania dynastyczne w średniowieczu ze szczególnym uwzględnieniem małzeństw córek Siemowita IV, Cymbarki i Amelii. In: Niemcy – Polska w średniowieczu. Ed. J. STRZELCZYK. Poznań 1986, s. 283–301; TÝŽ: Polsko a sňatková politika Václava II. Zpravodaj Klubu genealogů a heraldiků Ostrava DK ROH Vítkovice 26, 1986, s. 34–39; TÝŽ: Małżeństwa i koligacje polityczne Kazimierza Wielkiego. Studia Źródłoznawcze. Commentationes 32–33, 1990, s. 67–76; TÝŽ: Polityka małżeńska Władysława Lokietka. In: Genealogia – rola związków rodzinnych i rodowych w życiu publicznym w Polsce średniowiecznej na tle porównawczym. Edd. A. RADZIMIńSKI – J. WRONISZEWSKI. Toruń 1996, s. 9–28; TÝŽ: Česko-polské dynastické vztahy v raném středověku. Dějiny a současnost 21, 1999, č. 2, s. 6–10. Z novějších prací stojí za pozornost např. TĘGOWSKI, Jan: Władcy śląscy w polityce małżeńskiej króla Władysława Jagiełły (1386–1412). In: Piastowie śląscy w kulturze i europejskich dziejach. Ed. A. BARCIAK. Katowice 2007, s. 232–244. Jako jeden vynikající příklad za všechny se sluší jmenovat práce SPIESS, Karl-Heinz: Familie und Verwandschaft im deutschen Hochadel des Spätmittelalters. [= Beiheft der Vierteljahrschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte 111]. Stuttgart 1993; TÝŽ: Europa heiratet. Kommunikation und Kulturtransfer im Kontext europäischer Königsheiraten des Spätmittelalters. In: Europa im späten Mittelalter. Politik – Gesellschaft – Kultur. Hgg. R. SCHWINGES – Ch. HESSE – P. MORAW. München 2006, s. 435–464, plné pozoruhodných metodických podnětů. V těchto dílech lze najít i četné odkazy na další německou literaturu. STARÝ, Marek: Manželství opavských Přemyslovců. Genealogické a heraldické informace 3, 1998, s. 38–47. Zde je třeba upozornit zejména na následující práce: TĘGOWSKI, Jan: Pierwsze pokolenia Giedyminowiczow. Poznań – Wrocław 1999, s. 85–86 (první manželství Jana II.); STARÝ, Marek: Anna „von der Luczka“. (K původu první manželky vévody Přemysla I. Opavského). In: Genealogia ac heraldica Bohemica. Ed. M. STARÝ. Praha 2002, s. 57–65 (identifikace Anny Lucké, první manželky Přemysla I.); PRIX, Dalibor: Vévoda Václav II. Opavský a Hlubčický. Ve stínu otce, husitů a bezvládí. Časopis Slezského zemského muzea – B 48, 1999, č. 2, s. 165–166 (přesvědčivé úvahy o identitě Alžběty, manželky Václava II.). SPIESS, K.-H.: Familie, s. 36–82. MAŤA, Petr: Svět české aristokracie (1500–1700). Praha 2004, s. 605.
70
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
se zdá, že se v ní podařilo strukturovaně a vcelku věrohodně vymezit některé obecné a prakticky nadčasové aspekty této problematiky, použitelné i pro tuto práci. K tomu je třeba dodat, že na úrovni knížecí je patrně nutno socializační funkci (vytváření příbuzenských vazeb v rámci aristokratické společnosti) nahradit šířeji pojatou funkcí politickou. Zmíněné vazby tu byly jen jedním z komponentů zahraničně-politických vztahů. Do hry také v některých případech vstupovaly zájmy českých králů jako lenních suverénů, kteří v několika případech využili své opavské příbuzné, respektive jejich sňatky, k realizaci vlastních politických plánů. U opavských, podobně jako jiných středověkých zeměpánů tak šlo nejen o zakotvení do sociálních sítí, ale přímo do geopolitického prostoru. Jak již bylo uvedeno, patřily sňatkové strategie k prostředkům dynastické politiky a jejich utváření bylo tedy primárně v rukou vládnoucích knížat. Ta samozřejmě rozhodovala o sňatcích svých, svých dcer i neprovdaných sester. Pokud jde o syny, k uzavření jejich manželství ještě za otcova života došlo u opavských Přemyslovců pouze ve dvou případech. Není sporu, že názor hlavy rodiny tu hrál také klíčovou úlohu, i když Janovi I. byla formálně ponechána svoboda volby (ostatně velmi uvážlivé a sladěné se zájmy císaře Karla IV.), a nelze vyloučit, že také Václav II. pojal Alžbětu Tvorkovskou z Kravař za choť alespoň zčásti v souladu s vlastním rozhodnutím. Pole pro mapování přemyslovských manželství a pro rozvíjení hypotéz a obecných závěrů je nevyhnutelně limitováno stavem pramenné základny a poznáním rodové genealogie jako takové.9 Prostor pro další badatelskou aktivitu je tu ale bezesporu ještě otevřený. I. Zajištění kontinuity rodu Jedním z hlavních smyslů středověkého manželství mělo být bezpochyby zplození dětí, což podporovala i oficiální věrouka.10 Na první pohled by se přitom mohlo zdát, že zejména v urozené společnosti, nota bene pak na úrovni vládnoucích rodin, hrála touha a potřeba zachování dynastie obzvlášť významnou úlohu. Nebylo by ale zřejmě na místě tuto motivaci absolutizovat a vnímat ji jako imanentní součást každého sňatkového projektu. Ostatně stojí za připomenutí, že i královský prapředek opavských 9
Z hlavních novějších prací, mapujících rodopis opavských Přemyslovců, se sluší jmenovat alespoň WEGENER, Wilhelm: Die Herzöge von Troppau und Leobschütz, Jägerndorf und Ratibor des Stammes der Přemysliden 1278–1521. [=Genealogische Tafeln zur mitteleuropäischen Geschichte, Lieferung 2]. Göttingen 1964; CHOCHOLATÝ, František: Genealogie opavských Přemyslovců 1255–1525. Listy Genealogické a heraldické společnosti v Praze. 6. řada, září 1978, s. 129– 153; SCHWENNICKE, Detlev: Europäische Stammtafeln. Stammtafeln zur Geschichte der Europäischen Staaten. Neue Folge. Bd. III/1. Herzogs- und Grafenhäuser des Heiligen Römischen Reiches. Andere Europäische Fürstenhäuser. Marburg 1984, Tafel 18; KOUŘIL, Pavel – PRIX, Dalibor – WIHODA, Martin: Hrady českého Slezska. Brno 2000, s. 584–585. 10 Plození dětí nebylo sice – jak se někdy uvádí – Písmem a katolickou církví považováno za primární smysl svazku muže a ženy, bylo ale nepochybně velmi vysoce ceněno. Srovnej k tomu stručně ŠRAJER, Jindřich: Plodnost v kontextu starozákonního manželství. Teologické texty 14, 2001, č. 5, s. 184–185; TÝŽ: Význam plodnosti v manželství Nového zákona. Studia Theologica 4, 2002, č. 3, s. 1–36.
71
SŇATKOVÉ STRATEGIE OPAVSKÝCH PŘEMYSLOVCŮ
vévodů, Přemysl Otakar II., uzavřel z tohoto pohledu značně neodpovědný sňatek s takřka padesátiletou Markétou Babenberskou, dvojnásob nezodpovědný vzhledem k tomu, že zachování vládnoucí dynastie již spočívalo výhradně na jeho bedrech. A že právě od něj vedla přímá cesta k založení mimomanželské opavské linie Přemyslovců. Na druhou stranu není důvod popírat, že u většiny sňatků byla vyhlídka na zplození legitimních potomků vcelku samozřejmou součástí strategických úvah, především při zasnubování mužských příslušníků rodu. Je ovšem zajímavé, že opavští vévodové vstupovali do manželství zpravidla až dosti pozdě, kolem třicátého roku věku. Tuto tradici založil již Mikuláš I., jemuž v časnějším uzavření sňatku zabránilo mimo jiné i uherské zajetí po bitvě na Moravském poli. Podobně Mikulášův stejnojmenný syn musel se sňatkem počkat na okamžik, kdy mu bylo jako třicetiletému Opavsko znovu postoupeno a kdy z ústraní moravského exilu opět vstoupil na šachovnici středoevropské politiky. V dalších generacích se tomuto vzoru vzepřel pouze nejmladší syn Mikuláše II., Přemysl I., jenž se oženil velmi brzy, ve dvaceti letech. Mimo jiné zřejmě i pod dojmem toho, že oba jeho starší příbuzní (bratr Mikuláš III. a synovec Jan II.) si dávali s uzavřením manželství načas.11 Do průměrného věku, v němž opavští Přemyslovci vstupovali do stavu manželského, nelze samozřejmě počítat jejich další sňatky, uzavírané pochopitelně v pokročilejším stádiu jejich životní pouti. Shodou okolností žádné z těchto manželství, u nichž reprodukční funkci určitě nelze považovat za prvořadou (Mikuláš II., Přemysl I. i Mikuláš VI. již v okamžiku jejich uzavírání disponovali dostatečně početným potomstvem), nezůstalo bezdětné. Stejně jako druhé manželství Jana II., se kterým naopak novomanžel nepochybně vyhlídku na zajištění kontinuity rodu výrazně spojoval. Podrobnější analýza souboru přemyslovských nevěst naráží sice na omezenou výpovědní hodnotu dochovaných pramenů, zdá se nicméně, že v době uzavírání manželství byly bez výjimky v ideálním produktivním věku. Nevyskytují se tu ani vysloveně dětské nevěsty, představující poněkud aleatorní investici do budoucna, ani starší dámy, u nichž by omezené reprodukční možnosti byly vyváženy jinými formami atraktivity. Dvě vdovy, které se do opavské vévodské rodiny přivdaly, Markéta ze Szamotuli i Markéta Klemová, měly za sebou zřejmě jen epizodická a nejspíš bezdětná manželství, obě nicméně svou plodnost vzápětí dostatečně prokázaly. Stejně jako Barbora Rokembergová, která za sebou měla dokonce již dvě manželství s krakovskými měšťany. Vůbec stojí za upozornění, že z devatenácti doložených manželství, které opavští a ratibořští vévodové uzavřeli, zůstala bezdětná jen dvě: první manželství Jana II. a také to úplně
11 Ve své starší práci STARÝ, M.: Manželství, s. 43, jsem jako druhou výraznou odchylku od standardu uvedl právě Jana II., který se s Helenou Korybutovnou oženil v 45 letech. Toto málo pochopitelné vyčkávání do velmi pozdního věku vysvětluje první manželství, které Jan uzavřel ve 33 letech a které do literatury uvedl TĘGOWSKI, J.: Pierwsze pokolenia, s. 85–86. Oporou mu byl nedatovaný list, na který upozornila již Monumenta medii Aevi Historica Res Gestas Poloniae ilustrantia VI. [Codex epistolaris Vitoldi magni ducis Lithuaniae 1376–1430]. Ed. Antoni PROCHASKA. Cracoviae 1882, s. 336–337, č. 660, pozn. 1 („ouch so wisset, das si herczogen Hannus von Radmar Woldymerz tochtir gegeben habin. Och so habit herczoge Lengwenne genomen eines grosin herczogin tochtir of iener siet Moskowe“).
72
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
poslední, Mikuláše VI. s Annou Teczynskou.12 Jeho délka se ale počítala spíše na měsíce než na roky. Vymření rodu tak zapříčinila předčasná úmrtí a dobrovolná setrvání v neženatém stavu (včetně posledního příslušníka rodu, knížete Valentina Ratibořského), z hlediska zajištění rodové kontinuity byly sňatkové strategie opavských Přemyslovců bez nadsázky vynikající. Mnohem menší zájem na reprodukční funkci manželství pravděpodobně ovlivňoval sňatky knížecích dcer a sester. Jejich případní potomci mohli sice samozřejmě posílit síť politicky využitelných příbuzenských vazeb, je ale otázkou, nakolik lze zohlednění podobných úvah reálně předpokládat. Ostatně to svým způsobem dokumentuje i skutečnost, že i když mezi nupturenty opavských Přemysloven nebije do očí nějaký výrazný exces, pokud jde o věk, procento bezdětných manželství je u nich (při srovnatelné velikosti statistického souboru) podstatně vyšší. Každopádně se zdá, že snaha o zajištění rodové kontinuity byla pro opavské Přemyslovce jedním z motivů při výběru nevěst (a v menší míře i při výběru ženichů pro jejich ženské příbuzné), ovšem motivem spíše komplementárním, nežli primárním. Snad jen u prvního, výrazně morganatického manželství Mikuláše VI. Krnovského lze reprodukční funkci manželství označit jako hlavní. Je ale otázkou, nakolik tu vůbec ještě lze hovořit o strategii a nakolik přemyslovský kníže prostě popustil uzdu svým osobním preferencím. Původ jeho choti, Markéty Klemové, je ostatně prozatím natolik nejasný, že lze toto manželství a cesty k němu vedoucí jen stěží podrobněji komentovat. II. Ekonomické aspekty Klasický bonmot praví, že peníze jsou vždy až na prvním místě. Středověký svět měl proti dnešku jistě poněkud posunutou hierarchii hodnot, přesto ale není sporu o tom, že majetkové aspekty se do výběru sňatkových partnerů velmi silně promítaly, a to i (a možná lze poněkud kacířsky doplnit: zejména) v kruzích aristokratických. Základním majetkoprávním institutem, doprovázejícím manželský svazek a nepochybně se promítajícím výrazně již do fáze jeho sjednávání, bylo věno. V evropské kultuře byla jeho podoba zřejmě nejvíce ovlivněna právem římským,13 jakkoliv se jeho přímá recepce ubírala poměrně křivolakými cestami. U věna, podobně jako u zajištění kontinuity rodu platí, že šlo o samozřejmou součást každého majetkového spojení a že jeho inkasování samo o sobě nemohlo být v rámci sňatkových strategií rozhodujícím impulzem, stejně tak jako recipročně jeho výplata u sňatků ženských příslušnic rodu. Nabízí se sice hypotéza, že nedostatečné finanční prostředky, na něž byly poslední generace opavských Přemyslovců vesměs odkázány, komplikovaly hledání sňatkových partnerů pro knížecí dcery, jejich symbolický, 12 Započítána jsou i dvě nejistá manželství, potenciálně uzavřená po polovině 15. století a doložená pouze z pozdějších zdrojů, – Jana III. Hlubčického († 1482/7) s blíže neznámou Kateřinou a Arnošta I. Opavského († 1485) s Jitkou z Cimburka. Ani ta nezůstala podle zmíněných zdrojů bezdětná, i když tu další rodové linie založeny z různých důvodů nebyly. 13 Základní nástin římskoprávní úpravy institutu věna viz KINCL, Jaromír – URFUS, Valentin – SKŘEJPEK, Michal: Římské právo. Praha 1995, s. 140–143. Srovnej též SPIESS, K.-H.: Familie, s. 131–198.
73
SŇATKOVÉ STRATEGIE OPAVSKÝCH PŘEMYSLOVCŮ
společenský kapitál byl ale s to ekonomický deficit překlenout. Ostatně tím spíše, že věno se v aristokratických kruzích při sjednávání sňatku pouze slibovalo a k jeho výplatě vedla později mnohdy dlouhá cesta, nezřídka lemovaná výčitkami nebo dokonce právními spory.14 To, co při uzavírání sňatků dozajista na misku vah padalo a co se stávalo bodem vyjednávání, byla výše věna. Prostá ekonomická úvaha samozřejmě velí, aby věno nevěst bylo co nejvyšší, věno dcer a sester co nejnižší. Ve skutečnosti ale do hry vstupovaly další faktory. Za prvé tu byla otázka reprezentační, resp. sebeprezentační, která opavské a ratibořské vévody nutila, aby věno jejich ženských příbuzných odpovídalo míře jejich urozenosti a nevymykalo se dobovým standardům. Výše věna se sice logicky musela odvíjet od ekonomických možností rodiny, zároveň ale veřejné mínění s určitou spodní hranicí společenské přijatelnosti, byť právně nezakotvenou, operovalo. Kromě toho je třeba si uvědomit, že od výše věna nevěstina se odvíjela i výše věna vdovského, které byli naopak manželé povinni garantovat svým manželkám pro případ, že je ženy přežijí. Vysoké inkasované věno tak mohlo potenciálně nepřiměřeně zatížit dědictví potomků, nízké věno vyplacené Přemyslovnám by pak neposkytovalo dostatečnou záruku jejich odpovídajícího zabezpečení ve stáří. Pokud jde o výše věna, badatelské úsilí je tu limitováno šíří dochovaných pramenů, která přemyslovská manželství ani zdaleka nepokrývá. Řada údajů se ale přece jen dochovala. Výše věna byla zpravidla zakotvována v manželských smlouvách, případně může vyplývat z kvitancí vystavených při skutečném vyplacení dohodnuté částky manželovi. Pouze u Jana VI. Ratibořského je jednoznačně patrné, že vysoké věno bylo nade vší pochybnost hlavním hnacím motorem jeho zásnubních aktivit. Vévodové opolští, bratři jeho nastávající, mu totiž poskytli jako věno vysokou částku 5000 zlatých, dalších 2000 zlatých od nich obdržel již předtím. Tyto peníze představovaly spásný moment v neradostném vývoji ratibořských financí. Naproti tomu ale zapsal Jan Magdaleně Opolské pro případ jejího ovdovění jako věnnou zástavu celé své knížectví a souhlasil s tím, aby při absenci dědiců z tohoto manželství zdědili posléze Ratibořsko právě opolští vévodové.15 Ke sňatku Jana I. s Annou Hlohovskou se vztahuje listina z 20. ledna 1361, v níž se přemyslovský kníže zavázal pojmout v případě získání papežské dispense za choť svoji vzdálenou sestřenici. Výše věna („Aussteuer“), kterou jí její otec poskytl, je v listině vyčíslena na 2000 hřiven stříbra. K tomu měl Jan své choti přidat stejnou částku
14 Takto se kněžna Guta, provdaná hraběnka ze Svatého Jiří, obrátila 30. března 1441 na opavského zemského hejtmana Mikuláše z Vladěnína, komořího Hřivnáče ze Štítiny, Jana Kravařského z Vřesiny a veškeré opavské stavy se stížností, že jí vévoda Václav II. a ostatní bratři dosud neodevzdali dědický podíl, a požádala opavské stavy o pomoc ve věci uspokojení svých nároků. Regesten zur Geschichte des Herzogthums Troppau (1061–1464) (=Regesten). Ed. Franz KOPETZKY. Wien 1871, s. 246, č. 522. Tímto „dědickým podílem“ bylo nepochybně odpovídající věno, neboť její otec Přemysl odkázal svou državu pouze synům. 15 Codex diplomaticus Silesiae (=CDS) VI. Edd. Wilhelm WATTENBACH – Colmar GRüNHAGEN. Breslau 1865, s. 101–102, č. 306 a 307. Dále srovnej též s. 102–103, č. 308–309 a 311–312; s. 105, č. 316; s. 115, č. 346.
74
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
a garantovat jí v celkové výši 4000 hřiven vdovské věno („Leibgedinge“).16 Zřejmě stejné výše – 2000 hřiven – dosahovalo i věno Judity Falkenberské, se kterou se Janův otec Mikuláš II. oženil o několik let dříve. I jí byla totiž věnná zástava pojištěna ve výši 4000 hřiven, a to na Landeku a Hlubčicích.17 Dá se v tomto kontextu patrně uvažovat o standardní výši věna udržované ve slezských knížecích rodinách. Ostatně také Jan Jičínský z Kravař nechal v roce 1424 zapsat do opavských zemských desk své choti Anežce, dceři Přemysla I., vdovské věno ve výši 4000 kop (hřiven) grošů.18 I zde tedy bylo zřejmě poskytnuto věno nevěstino ve výši 2000 hřiven.19 V těchto případech ekonomické aspekty sňatků zřejmě ustupovaly do pozadí a věno a související obvěnění pro případ ovdovění pouze kopírovaly společenské zvyklosti.20 Zajímavé je, že nižší částkou 3000 hřiven pražských grošů zapsaných na Pštině a Beruni obdařil svoji budoucí druhou choť, neteř polského krále, Jan II. Ratibořský.21 Naproti tomu Janův mladší syn Václav přiznal své choti Markétě ze Szamotuli jako „dotalicium“ částku 6000 kop pražských grošů, do jejíhož jednorázového vyplacení se měla uvázat v celé ratibořské panství.22 Dá se předpokládat, že toto štědré obvěnění (podobně jako ve výše uvedeném případě Magdaleny Opolské) má souvislost s nadstandardními prostředky, které Markéta do manželství vnesla. V pozdější době zřejmě ekonomické potřeby pomohly vytvořit prostor pro uzavírání společensky ne zcela rovných sňatků opavských Přemysloven s příslušníky českých a moravských šlechtických rodů. Tak Anna Opavsko-Hlubčická obdržela od svého bratra podle svatební smlouvy ze 4. prosince 1461 částku 1000 zlatých, přičemž se musela vzdát veškerých dědických nároků k Opavsku a Hlubčicku. Naproti tomu její choť jí měl zaručit a do desk zemských nechat zapsat obvěnění ve výši 3500 zlatých.23 Stejně tak velkoryse ve vztahu k rozsahu majetku do manželství vneseného byla zřejmě zabezpečena Annina teta Kateřina Opavská, jež měla od svého chotě Jana Jičínského
16 Lehns- und Besitzurkunden Schlesiens (=LBUS) II. Edd. Colmar GRüNHAGEN – Hermann MARKGRAF. Leipzig 1883, s. 476–478, č. 16; Regesten, s. 186–187, č. 334. 17 Srovnej k tomu list Karla IV. z 5. srpna 1359, editovaný v LBUS II, s. 475–476, č. 15. 18 Pozůstatky knih zemského práva knížetství Opavského II/1 (1431–1536). Ed. Jan KAPRAS. Praha 1908, s. 12–13, č. 2. Anežka měla ročně dostávat roční plat 400 kop a k tomu držet jako věnnou zástavu tvrz Třebovice. Místo Třebovic jí byl původně zapsán panský dům v Bílovci, později byla zástava přenesena na Fulnek. TAMTĚŽ, s. 24–25, č. 46. 19 PRIX, D.: Vévoda, s. 166 soudí, že Přemysl poskytl dceři věno 4000 hřiven, přehlížeje, že věno vdovské bylo zpravidla oproti věnu nevěstinu dvojnásobné (v Čechách se později dokonce ustálilo pravidlo, podle něhož bylo vyšší 2,5 krát). 20 Pro úplnost je vhodné dodat, že u některých manželství je známo pouze konkrétní statkové zajištění vdovského věna. Tak Přemysl I. v roce 1404 vdovské věno zapsal své první choti Anne Lucké na hrad v Opavě, dva přilehlé mlýny a ves Kylešovice. Třetí manželce Heleně Bosenské pak ve své závěti určil hrad a panství Vikštejn a plat zapsaný na městu Opavě. Srov. Zbytky register králův římských a českých z let 1361–1480. Ed. August SEDLÁČEK. Praha 1914, s. 71, č. 459; KAPRAS, Jan: Testament knížete Přemka Opavského a jeho provedení. Věstník Matice opavské 15, 1907, s. 2–3. 21 LBUS II, s. 390, č. 10. 22 CDS II. Ed. Wilhelm WATTENBACH. Breslau 1859, s. XXIV–XXVI. 23 PAPROCKÝ Z HLOHOL A PAPROCKÉ VŮLE, Bartoloměj: Diadochos. Litomyšl 1602, s. 87.
75
SŇATKOVÉ STRATEGIE OPAVSKÝCH PŘEMYSLOVCŮ
z Cimburka na jičínském panství zapsané vdovské věno ve výši 3000 zlatých a 1133 kop a 20 grošů.24 Obdržením věna byla nevěsta majetkově oddělena od své rodiny a další ekonomický přínos proto nebylo od manželství možno očekávat. Spíše výjimkou bylo nepochybně blíže neznámé majetkové zázemí Heleny Bosenské, na něž ve své závěti vzpomínal Přemysl Opavský.25 Dosti pravděpodobně také dvakrát ovdovělá krakovská měštka Barbora Rokembergová zaujala Mikuláše VI. nejen svými půvaby, ale také movitým bohatstvím. Kuriózní spor se odehrál po roce 1482, kdy výše zmíněný Jan Zajíc vypověděl před vratislavským biskupem a slezskými knížaty, že si od něj jeho tchýně svého času vypůjčila množství oděvů, šperků a dalších cenností, které si následně přivlastnila.26 Velmi pravděpodobně se tak stalo v souvislosti s jeho svatbou s Annou Hlubčickou.27 Tato kauza jasně dokumentuje, že spojení s bohatými šlechtickými rody bylo pro chudnoucí slezská knížata po ekonomické stránce skutečně velmi zajímavé a bohaté příbuzné bylo možno v ideálním případě možné připravit nejen o věno… Z pozadí některých manželství, která opavská přemyslovská knížata uzavírala, vystupuje jako silný strategický motiv vyhlídka na využití budoucích dědických nároků jejich manželek k rozšíření rodové mocenské základny. Sňatek s dědičkou patřil k tradičním „majstrštykům“ sňatkové politiky, šlo ale samozřejmě o to, aby se vybraná dědička skutečně dědičkou stala. V realitě přemyslovské politiky sehrálo tuto úlohu především spojení Mikuláše II. s Annou, sestrou bezdětného ratibořského knížete Leška. Po jeho smrti v roce 1336 musel sice Mikuláš absolvovat přímý střet s piastovskými bratranci zesnulého vévody, cíle ale bylo posléze dosaženo a Ratibořsko se udrželo v rukou přemyslovské primogenitury až do jejího vymření v roce 1521.28 Dosti pravděpodobně stály naděje na případné dědictví i v pozadí volby dalších dvou Mikulášových manželek, Hedviky Olešnické a Judity Falkenberské, a je pravděpodobné, že se vyhlídka na dědictví jako potenciální strategický motiv objevila i u dalších sňatkových projektů. 24 Die Landtafel des Markgrafthumes Mähren. Text der Olmützer Cuda. Ed. Joseph CHYTIL.
Brünn 1856, s. 440, č. 249. Ještě lépe na první pohled dopadla Kateřinina sestra Guta, která oba manžele nalezla v řadách šlechty uherské. Druhý choť, hrabě Jiří ze Svatého Jiří, jí zapsal jako jitřní dar („pro consimilibus dotibus seu dotaliciis vulgo morgengab“) hrady Červený Kameň (Vöröskö) a Plavečský hrad (Detrekö), ves Rusovce (Rust) a pustou ves Štvrtok na Ostrove (Csütörtök). Dne 2. listopadu 1441 potvrdila toto obvěnění ovdovělá královna Alžběta – viz Sopron vármegye törénete. Oklevéltár második kötet 1412–1653. Ed. Imre NAGY. Sopron 1891, s. 306–308, č. 176. V tomto případě je ale zdánlivou manželovu velkorysost nutno interpretovat nadmíru opatrně. Panství Červený Kameň držel totiž předtím první Gutin choť Pavel Wolfurt. Za avizovaným věnováním se tak spíše skrývá nejasná právní konstrukce, která měla usnadnit přechod majetku do držby hrabat ze Svatého Jiří.
25 KAPRAS, J.: Testament, s. 2 („dvůr někdy Augustinův před Opavú, kterýž jsme jí na penězech v naši pilnú potřebu zapůjčených zapsali“). 26 LBUS II, s. 519–520, č. 62. 27 PRIX, D.: Vévoda, s. 206. 28 Ke sporu blíže BAKALA, Jaroslav: Problematická integrace Opavska s Ratibořskem ve světle listin Jana Lucemburského. In: Sto let od narození profesora Jindřicha Šebánka. Ed. K. SMUTNÁ. Brno 2000, s. 69–77; MIKA, Norbert: Przejęcie księstwa raciborskiego przez władcę opawskiego Mikołaja II. In: Opava. Sborník k dějinám města 2. Edd. D. GAWRECKI – K. MüLLER. Opava 2000, s. 11–13.
76
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
Vedle Ratibořska získali opavští Přemyslovci v polovině 15. století také dolnoslezské knížectví minstrberské. Manželství, které Vilém Opavský uzavřel se Salomenou z Častolovic, jednou ze tří dcer dřívějšího zástavního držitele Půty z Častolovic, ale mělo spíše podpořit jeho nejisté nároky (přes matku Kateřinu), ostatně k jeho uzavření došlo pravděpodobně až poté, co ho za svého pána uznaly minstrberské stavy.29 Při sjednávání sňatků svých dcer opavská knížata dědické otázky neřešila, demografický vývoj přemyslovské dynastie potřebu hledat zetě-nástupce nevytvářel.30 Za zmínku tu tak stojí jen nerealizovaný projekt posledního opavského Přemyslovce, Valentina Ratibořského, se sestrou braniborsko-ansbašského markraběte Jiřího, který chtěl jeho prostřednictvím posílit své vyhlídky na zisk opolského a ratibořského vévodství.31 Nakonec měl ale štěstí pouze Jan IV. Osvětimský, jehož žena Barbora se po smrti svých bratrů a krále Matyáše ujala osamostatněného Krnovska, byť musela strpět spoluvládu Jana ze Šelmberka.32 Otázkou k zodpovězení zůstává, nakolik opavští Přemyslovci případně přihlíželi k možnosti dědění svých dcer a sester (které se mohlo sekundárně obrátit v jejich prospěch). Zajímává je z tohoto pohledu kauza Anežky Opavské – po smrti Jana Jičínského z Kravař přišlo možná opavským knížatům vhod, když se jejich sestra ujala fulneckého panství. Jakmile se ale znovu provdala a na Fulneku se usadil její druhý choť Jiří Lukovský ze Šternberka, prohlásili Fulnek za odúmrť a zahájili soudní proces, na jehož konci část fulneckého zboží se samotným městem skončila v rukou Přemyslovců (namísto přisouzené částky 16.000 kop grošů, kterou Šternberkové nedokázali zaplatit).33 III. Politické konsekvence Z šestatřiceti sňatkových partnerů, s nimiž příslušníci a příslušnice opavské linie Přemyslovců své životní pouti spojili, jich největší počet, jedenáct, pocházel z rodin dalších drobných slezských vládců, odvozujících svůj původ ze starodávné polské královské dynastie Piastovců. Bylo by samozřejmě ukvapené tento soubor paušalizovat, jeden každý sňatek měl své vlastní, více či méně specifické pozadí. Zdá se nicméně nepochybné, že vedle jiných strategických motivů směřovaly tyto sňatky vždy také (a to výraznou měrou) k upevnění sítě sociálních vazeb v širším slezském regionu a k opětovnému zdůraznění příslušnosti opavských zeměpánů k exkluzivnímu společenství 29 Blíže STARÝ, Marek: Dynastická spojení opavských Přemyslovců s českou a moravskou šlechtou. Genealogické a heraldické listy 18, 1998, č. 1–2, s. 36–39. 30 Jako na opačný příklad lze upozornit na posledního minstrbersko-olešnického Poděbrada Karla Bedřicha († 1647), který cíleně provdal svou jedinou dceru za Silvia Nimroda Würtemberského. K tomu ŽUPANIČ, Jan: Dědici Poděbradů – württemberští vévodové ve Slezsku. Historický obzor 14, 2003, č. 9–10, s. 194–196. 31 Zmiňuje se o něm f*ckALA, Radek: Hohenzollernové v evropské politice 16. století. Mezi Ansbachem, Krnovem a Královcem. Praha 2005, s. 18 a 40. 32 Základní údaje soustředil již BIERMANN, Gottlieb: Geschichte der Herzogthümer Troppau und Jägerndorf. Teschen 1874, s. 229–232. Také tady byl prostředkem k řešení sňatek, konkrétně Janovy a Barbořiny dcery Heleny Osvětimské s Janovým synem Jiřím. 33 Blíže STARÝ, Marek: Spor o fulnecké panství mezi opavskými Přemyslovci a pány ze Šternberka v letech 1437–1441. Právněhistorické studie 36, 2003, s. 65–73.
77
SŇATKOVÉ STRATEGIE OPAVSKÝCH PŘEMYSLOVCŮ
suverénních, byť lenním závazkem zatížených, a mocensky druhořadých vládců česko-polského pomezí. Zejména pak byl tento aspekt významný při sňatcích Mikuláše II. a jeho syna Jana I., kteří museli navazovat jemné předivo společenských vztahů po restauraci (či zřízení) opavského vévodství v roce 1318. V poněkud širším měřítku lze sociální zakotvení a navázání korektních politických vztahů hledat i za dvěma sňatky opavských Přemysloven s Piastovci mazovskými. Pokud je řeč o korektních vztazích, je nasnadě, že právě manželství mohlo být prostředkem k jejich opětovnému navázání tam, kde byly vzájemné vztahy v minulosti pošramocené, nebo dokonce přímo nepřátelské. V tomto směru by jistě bylo zajímavé prozkoumat podrobně pozadí dvou sňatků, jejichž prostřednictvím se ratibořští Přemyslovci v první polovině 15. století sblížili s těšínskými Piastovci. A to ve vztahu k důvodnému podezření, které na Janovi II. ulpělo v souvislosti se zavražděním Přemysla mladšího Těšínského v roce 1406. S tímto konfliktem nepřímo souvisí i druhý sňatek Jana II. s Helenou Korybutovnou, jímž ratibořský kníže hledal cestu k podpoře (minimálně politické) polského krále. A v neposlední řadě tu šlo i o obecné posílení politických vazeb na krakovský dvůr, položených již prvním, málo známým Janovým manželstvím. Polský král takto naopak posiloval svou pozici ve Slezsku a v konfliktech s Řádem německých rytířů.34 Významné politické konsekvence měla také sňatková spojení, navázaná ve dvacátých letech 15. století s moravskou šlechtou.35 Jak sňatek Václava II. (který tak, nepochybně z rozhodnutí svého otce, jako první mužský příslušník rodu nalezl manželku mimo knížecí vrstvu) s Alžbětou Tvorkovskou z Kravař, tak záhy nato slavené manželství jeho sestry Anežky s Janem Jičínským z Kravař, spoluformovaly regionální zázemí pro opavskou knížecí politiku v extrémně neklidném období rozbíhajících se husitských válek.36 Otázkou je, nakolik se politické potřeby přemyslovských vládců promítly i do dalších aliancí s českými a moravskými šlechtickými rody, spíše se zdá, že iniciativa v těchto případech přicházela z druhé strany a byla vyvolána vidinou symbolického kapitálu, rezultujícího ze sňatku s knížecí nevěstou. Jak již bylo naznačeno, významnou roli při rozhodování opavsko-ratibořských vládců tu mohly sehrát faktory ekonomické. Zcela neprozkoumaná co do politického pozadí jsou manželství ratibořských Přemyslovců s šlechtou polskou, zde lze spatřovat jeden z významných dluhů dosavadní historiografické produkce.37 34 TĘGOWSKI, J: Władcy, s. 239 a 241. 35 K nim podrobněji SEDLÁČEK, August: Ein Beitrag zur Geschichte der Herzoge von TroppauMünsterberg. Zeitschrift des Vereins für Geschichte Schlesiens 48, 1914, s. 152–159; CHOCHOLATÝ, František: Opavští Přemyslovci a rod Barbory z Lobkovic. Heraldika a genealogie 22, 1989, č. 4, s. 269–288; nejnověji STARÝ, M.: Dynastická spojení, s. 28–51. 36 Jako pravděpodobnou dceru Ondřeje Tvorkovského z Kravař na Polské Ostravě identifikoval Václavovu choť Alžbětu PRIX, D.: Vévoda, s. 165, který také popsal politické pozadí sňatku a naznačil obdobný charakter manželského svazku Anežčina. 37 Markéta ze Szamotuli, manželka Václava III. Ratibořského, byla dcerou wschowského a międzyrzeckého starosty a v letech 1431–1439 generálního starosty ruského, navíc byla ovdovělou kněžnou mazovskou. Z jejich dcer se Helena provdala za Jana z Ostrorogu, pozdějšího vojvodu poznaňského, syna břesko-kujavského starosty, který byl na začátku slibné kariéry v polské královské kanceláři. Další dceru Kateřinu pojal za choť Vladislav Danaborski, syn inovroclavského vojvody, jenž sám zastával post nakielského starosty a kastelána. Konečně
78
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
Za pozornost nepochybně stojí, že se Přemyslovci jako vazalové českého krále nechali několikrát (a zřejmě ochotně) vmanévrovat do sňatkových spojení, která se s jejich politickými zájmy zcela míjela, která ale měla přispět k naplňování dynastických zájmů českých králů. Tak když se zároveň se sňatkem Anny Lucemburské a Oty Habsburského slavila v roce 1335 ve Znojmě i svatba Anny Opavské a hraběte Burgharda z Hardeka a Retzu, těžko lze pro ni nalézt přesvědčivější vysvětlení než snahu markraběte Karla navázat prostřednictvím své vzdálené příbuzné užitečné konexe v rakousko-moravském pohraničí. Také spříznění opavských Přemyslovců s hlohovskými vévody, zajištěné svatbou Jana I. s Annou Hlohovskou v roce 1361, císař jistě vítal a nelze vyloučit, že se v jeho zprostředkování sám angažoval. V širším slova smyslu se ostatně se zájmy lucemburského panovníka shodovala celá sňatková politika Mikuláše II.38 Zájem císaře Zikmunda pak pro změnu vystupuje do popředí u manželství, které uzavřel – zřejmě na počátku roku 1423 – Přemysl Opavský s Helenou Bosenskou, patrně sestrou tamního krále Tvrtka II. Odpadlo tím totiž nebezpečí potenciálně nevhodného ženicha z jihoslovanského prostředí.39 Jistě pozoruhodným projektem se spletitým pozadím bylo první manželství jmenovaného Přemysla s Annou Luckou. Vzhledem k tomu, že jen stěží lze přeceňovat rozvoj obchodních vztahů směrem na východ (nalezl svůj odraz v listině Přemkova nového švagra, knížete Fjodora, který zprostil opavské kupce povinnosti platit v jeho državách clo),40 byl zřejmě hlavním hnacím motorem této aliance zájem knížete Vladislava (II.) Opolského, který vytvářel pozadí pro své ambiciózní mocenské plány.41 Co ale tento zkušený diplomat mohl nabídnout přemyslovskému knížeti? Nabízí se lákavá hypotéza, že Přemysl tu obdržel nějaký blíže nespecifikovaný příslib, že bude moci získat krnovskou část opavského vévodství, kterou Vladislav krátce předtím koupil. Taková vyhlídka by mu jistě osobu nevěsty náležitě zidealizovala. Jinak totiž není příliš jasné, proč by měl Přemysl svou sňatkovou strategii založit na snaze pomoci nepokojnému opolskému vévodovi a v čem jiném mohl Annin přínos do manželského svazku spočívat.42
38 39 40 41 42
Mikuláš VI. se krátce před smrtí oženil s Annou Teczynskou, dcerou zesnulého krakovského podkomořího a sestrou dvou královských dvořanů. Ve všech případech šlo tedy o spojení s vlivnými rodinami, jejichž pozice u královského polského dvora, resp. v regionální správě polského království, mohla být z hlediska ratibořských vévodů určitým způsobem užitečná. Blíže ČAPSKÝ, Martin: Vévoda Přemek Opavský (1366–1433). Ve službách posledních Lucemburků. Brno - Opava 2005, s. 56–57. TAMTÉŽ, s. 260–262. Zemský archiv v Opavě. Pozůstalost Františka Tillera, inv. č. 3, f. 220–221; edice STARÝ, M.: Anna „von der Luczka“, s. 64. Srovnej ČAPSKÝ, M.: Vévoda, s. 70–78. Jen na okraj se sluší poznamenat, že tuto hypotézu nepodporuje, ale ani nevylučuje skutečnost, že v roce 1390 Vladislav prodal Krnovsko markraběti Joštovi. LBUS II, s. 494–495, č. 29. Spíše je otázkou, jak by taková Přemyslova iniciativa byla vnímána jeho synovcem Janem II., k jehož dílu Opavska Krnovsko původně patřilo, a který o jeho vyplacení také vehementně usiloval.
79
SŇATKOVÉ STRATEGIE OPAVSKÝCH PŘEMYSLOVCŮ
IV. Hledisko prestižní (statusové) Středověký svět byl, pokud jde o jeho axiologickou náplň, výrazně postaven na hierarchickém rozvrstvení společnosti a u příslušníků elit se očekávalo neustálé zdůrazňování jejich sociálního zařazení. K tomu mohly sloužit nejrůznější prostředky, z nichž volba sňatkových partnerů zdaleka nepatřila k nejméně významným. Potenciál opavských Přemyslovců jako potomků českých králů měl být tedy na první pohled velmi zásadně limitován. Skutečnost byla ale poněkud odlišná. Těžko říci, nakolik představoval nadčasové stigma nemanželský původ Mikuláše I., spíše se dá předpokládat, že tento handicap se v dalších generacích postupně setřel. Od 15. století ale rostoucí sebevědomí bohatých šlechtických rodů na jedné a mocenská marginalizace, v některých případech pak přímo pauperizace knížecích slezských rodin na straně druhé vytvářely dostatečně živné podhoubí pro sňatky propojující tyto dvě aristokratické složky pozdně středověké, resp. raně novověké společnosti. Podobně jako tomu bylo u biologických aspektů, také prestižní hledisko bylo zřejmě spíše samozřejmou součástí, než rozhodujícím kritériem pro výběr nevěsty, respektive ženicha. Obecně platilo, že za standardní se považovalo, jestliže nevěsta a ženich zaujímali v rozvrstvení středověké feudální společnosti stejnou pomyslnou příčku. Již bylo konstatováno, že nejčastějšími sňatkovými partnery byli opavským Přemyslovcům slezští a mazovští Piastovci, a to hned v 36% doložených případů. Ti představovali jakousi samozřejmou volbu. Komplikovanou ovšem příbuzenskými svazky z minulosti, vyžadujícími v některých případech předchozí (a jindy, s ohledem na pozdější zjištění pokrevního spříznění, i následné) dosažení dispenzu ze strany papežského stolce. Druhý nejčastější případ představuje manželské spojení opavských Přemyslovců s českou a moravskou šlechtou. Takovýchto spojení lze v 15. století napočítat minimálně sedm, což reprezentuje 19%. Je pravdou, že spojení mezi českými velmožskými rody a slezskými knížaty lze nalézt již v polovině 14. století,43 po určitou dobu mohlo být na takové sňatky nicméně pohlíženo jako na společensky problematické.44 Ne tak již v době pohusitské, kdy sice knížecí titul a královský prapůvod slezských knížat nadále představoval vyšší sociální kapitál než příslušnost k panskému stavu, namísto společenské propasti již ale obě skupiny feudálů dělil jen nevelký stupínek. Jak již bylo výše naznačeno, mělo navíc spojení se sebevědomými aristokratickými rodinami pro opavské Přemyslovce neoddiskutovatelné výhody ekonomické. Totéž lze zřejmě mutatis mutandis konstatovat i o čtyřech sňatcích s aristokracií polskou. Jako klíčový moment sňatkových strategií vystupovaly otázky sociálního kapitálu zřejmě pouze u dvou druhů aliancí. Na jedné straně tam, kde se podařilo navázat spojení s významnými vládnoucími evropskými rodinami. Takové sňatky samozřejmě 43 Nejstarším doloženým sňatkem tohoto druhu je manželství Boleslava Kozelského s Markétou ze Šternberka, jehož uzavření se datuje na počátek roku 1347. Blíže JASIńSKI, K.: Rodowód, s. 548. 44 V této souvislosti přichází na mysl hlavně list císaře Zikmunda pro piastovskou kněžnu Anežku Olešnickou z 25. července 1437, v němž jí potvrdil, že sňatek s jeho kancléřem Kašparem Šlikem není na újmu jejímu knížecímu důstojenství. Regesta Imperii XI/2. [=Die Urkunden Kaiser Sigmunds (1410–1437)]. Ed. Wilhelm ALTMANN. Innsbruck 1900, s. 410, č. 11903. V originále nedochovaná listina představuje ale s velkou pravděpodobností falzum, určené k potvrzení Kašparova urozeného původu po matce.
80
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
přispívaly k růstu prestiže opavských a ratibořských vládců, což mohlo být samo o sobě hlavním motivem jejich uzavření. Na druhou stranu tam, kde by nevěsta či manžel pocházeli z výrazně nižších pater feudální společnosti, musela přemyslovská knížata opatrně hledat kompenzace, které by podobnou skvrnu na štítě dynastie zaretušovaly. Nepochybně prestižním a lesk rodu posilujícím svazkem bylo manželství Markéty Opavské, dcery Mikuláše II., s moravským markrabětem Janem Jindřichem, mladším bratrem a po určitou dobu i následníkem císaře Karla IV. Ženich byl synem a bratrem vládnoucích králů a ve společenské feudální hierarchii tak patřil k naprosté špičce. Prestižní dozajista, alespoň v jistém smyslu, byla i spojení Přemysla I. a Jana II. s polským králem na přelomu 14. a 15. století. Bylo by ovšem zajímavé poznat skutečné mínění ženichů a jejich okolí o nevěstách, které sice byly ve dvou případech neteřemi a v jednom případě vzdálenější příbuznou Vladislava Jagella, pocházely ale z široce rozvětveného litevského rodu, který teprve nedávno přijal křesťanství a jehož renomé v západní Evropě nestálo příliš za řeč. Podobně Helena, „dědička bosenská“, byla sice sestrou krále, její rod se ale nevyznačoval ani starobylostí, ani stabilitou mocenského postavení na periferii evropského křesťanského prostoru. Na druhé straně je třeba připomenout především dva již výše zmíněné sňatky známého bojovníka proti husitům, knížete Mikuláše VI. Krnovského. Jeho první žena měla být vdovou po příslušníkovi rytířského rodu Klemů ze Lhoty, druhá pocházela z řad krakovského patriciátu a měla za sebou dvě manželství s muži své sociální skupiny.45 Jak již bylo uvedeno výše, ve druhém případě byla jeho společensky málo šťastná volba zřejmě kompenzována majetkovým přínosem ze strany nové choti, okolnosti vedoucí k uzavření manželství prvního nejsou dostatečně objasněny. Určité pochybnosti budí i postava kněžny Kateřiny, manželky Jana III. Opavsko-Hlubčického. Absence jakýchkoliv písemných zpráv o její rodové příslušnosti by mohla naznačovat málo významný původ, vyloučit ale samozřejmě s ohledem na míru genealogického poznání nelze ani její příslušnost k vyšší šlechtě některé země Koruny české, popřípadě některé ze zemí sousedních. Jak tento stručný nástin problematiky uzavřít? Sňatkové strategie opavských přemyslovských knížat se svou povahou nijak nevymykaly tomu, co bylo běžnou součástí dynastické politiky jiných slezských knížat a co minimálně v základních konturách platilo i pro další knížecí rody středověké Evropy. Významným cílem většiny manželství mužských příslušníků dynastie bylo zajištění kontinuity rodu, což vytvářelo určité základní nároky na osobu nevěsty. U sňatků Přemysloven ustupoval tento požadavek zřejmě poněkud do pozadí. Za samozřejmé se považovalo navazování sňatkových aliancí v rámci sociální vrstvy, k níž se opavská knížata počítala, v 15. století ale již bylo běžné a přijatelné rozšíření této vrstvy i o aristokratické rodiny české, moravské, polské či uherské, byť nedisponující knížecím titulem. Samozřejmou součástí knížecích manželství bylo řádné obvěnění, a to jak ve formě věna nevěstina, tak na něj navazujícího věna vdovského. Konečně je třeba připomenout, že sňatek byl jedním z významných 45 Joannis Długossii seu Longini canonici Cracoviensis Historiae Polonicae libri XII. Tom. V/Liber XII.
Ed. Alexander PRZEDZIECKI. Cracoviae 1878, s. 128 („prima uxore Margaretha, Clemae terrigenae sui relicta … secunda uxore Barbara, filia Rokemberg civis Cracoviensis et Wilhelmi et Georgii Orienth civium Cracoviensum relicta“). 81
SŇATKOVÉ STRATEGIE OPAVSKÝCH PŘEMYSLOVCŮ
prostředků zahraniční politiky a pomáhal vytvářet a upevňovat vazby v rámci užšího či širšího geopolitického prostoru. Souběh čtyř naznačených faktorů (biologického, ekonomického, politického a prestižního) formoval strategické uvažování opavských, krnovských, hlubčických, ratibořských a minstrberských knížat při výběru sňatkových partnerů pro sebe, své syny, dcery či sestry. U konkrétních sňatkových aliancí se ale tato hlediska pochopitelně uplatňovala v různé míře. Dalším úkolem na poli takto směřovaného výzkumu tak nepochybně zůstává podrobit jednotlivá manželství mnohem hlubšímu analytickému prozkoumání, než jaké mohla nabídnout tato rozsahem omezená a spíše obecně laděná studie, a případně v budoucnu směřovat k novému, syntetickému a systematickému zpracování této látky. To by se mohlo stát součástí monografie, kterou by si opavští Přemyslovci, obzvláště v kontextu rostoucího zájmu o šlechtické rody zemí Koruny české, bezpochyby zasloužili.
Summary: The Marriage Strategies of the Přemyslids of Opava Marek Starý Marriage policy, inspired by a number of various motives, was one of essential elements of the dynastic policy of the Přemyslids of Opava. In the male line, the maintenance of dynastic continuity was crucial. The high status of the dynasty required a bride form the same social stratum; the Masovian or Silesian dukes were the most common partners in such negotiations. Marital connections with reigning royal dynasties were the most valuable. Marriage strategies also played their role in terms of foreign policy; they helped to anchor the Přemyslids of Opava in the social networks and power structures on a larger scale. Entering to marriage had also important property implications. Optimally, dynastic properties were enhanced thanks to a marriage, as was the case with Nicholas II, who gained the Racibórz region; a large dowry could rescue diminishing ducal finances. A dowry of daughters, in contrast, could mean unpleasant budget cuts. Thus, from mid-fifteenth century, there was a mutually advantageous tendency to marital connections between the Přemyslid dukes and non-princely noble families from adjacent countries. The present article sketches some general strategic motives of the marriage policy of the Přemyslids of Opava. Still, it is necessary to understand that these motives were intertwined in various ways in concrete cases and that any single marriage was an issue sui generis, deserving an individual analysis.
Translated by Demeter Malaťák
82
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
NĚKOLIK POZNÁMEK KE VZNIKU OPOLSKO-RATIBOŘSKÉHO A TĚŠÍNSKÉHO ZEMSKÉHO ZŘÍZENÍ V KONTEXTU PŘEDBĚLOHORSKÝCH KODIFIKACÍ V ZEMÍCH KORUNY ČESKÉ1 Jana Janišová – Dalibor Janiš Abstract: This contribution deals with the issue of codification of land law (land constitutions) in the lands of the Bohemian Crown at the beginnings of the early modern times. A special attention is paid to the circ*mstances of the origins of the Opole-Racibórz and Cieszyn land constitutions of 1562 and 1573. Keywords: Silesia, land constitutions, reception of law, estates
K
oncem středověku došlo v zemích střední Evropy k rozvoji světského zákonodárství, který byl umocněn vynálezem knihtisku. Ten umožnil hromadné a relativně levné šíření identického zákonného textu, jehož jednotlivá ustanovení mohla rychle vstoupit do právní praxe. Odpadala tak do jisté míry nejistota o obsahu právních norem, jejichž dodržování bylo zpětně možné rychleji a účinněji vymáhat. Samotný přechod od psaných k tištěným právním předpisům započal ve své rané fázi přibližně v 70. až 80. letech 15. století a v jednotlivých evropských teritoriích tento proces trval s ohledem na místní poměry a možnosti až do začátku 17. století.2 1 2
Studie byla zpracována s podporou Grantové agentury ČR v rámci grantového projektu č. P405/12/0639.
WOLF, Armin: Die Gesetzgebung der entstehenden Territorialstaaten. In: Handbuch der Quellen und Literatur der neueren europäischen Privatrechtsgeschichte. I. Band. Mittelalter (1100– 1500) – Die gelehrten Rechte und die Gesetzgebung. Hg. von H. Coing. München 1973, s. 534–539; HOLZBORN, Timo: Die Geschichte der Gesetzespublikation – insbesondere von den Anfängen des Buchdrucks um 1450 bis zur Einführung von Gesetzesblättern im 19. Jahrhundert. Berlin 2003, s. 3–9, 69–94; JANIŠ, Dalibor (ed.): Práva a zřízení Markrabství moravského z roku 1545 (Pokus moravských stavů o revizi zemského zřízení). Brno 2005, s. 52–54. 83
NĚKOLIK POZNÁMEK KE VZNIKU OPOLSKO-RATIBOŘSKÉHO A TĚŠÍNSKÉHO ZEMSKÉHO ZŘÍZENÍ
Nejstarší takto vzniklé tištěné soubory právních ustanovení se zpravidla týkaly soudního řízení (procesní právo) a také rozmanitých záležitostí spojených s bezpečností a veřejným pořádkem na teritoriích jednotlivých zemí. Tyto kodifikace domácího, tedy zemského práva byly označovány jako zemská zřízení, soudní a policejní řády (v německy mluvících zemích většinou jako Landes- / Gerichts- / Polizei- Ordnung; Landrecht apod.) a přes tato variantní označení se často obsahově překrývaly. Zejména označení Landesordnung lze s ohledem na různorodý obsah některých sbírek považovat za obecné a neurčité.3 V zemích Koruny české se pro tento typ raně novověkých kodifikací používal zpravidla dobový termín zemské zřízení (v jazykově německých textech převážně ekvivalent Landesordnung).4 V zemích Koruny české vznikala tištěná zemská zřízení v 16. století v několika etapách (začátek století, 30.–40. léta, 60.–70. léta) a svým rozsahem a obsahem odrážela právní vyspělost a politické prostředí v rámci dané zemské stavovské obce. Nejprve se objevila v největších korunních zemích, v Čechách a na Moravě, s institucionálně konstituovaným a plně rozvinutým zemským právem. Na přelomu 15. a 16. století podobně vznikala nejstarší zemská zřízení také v některých okolních zemích s vyspělým domácím právem, jako bylo sousední Bavorsko či Sasko.5 Ve slezských knížectvích se obsáhlejší tištěná zemská zřízení objevila až v letech 1562/1563 v podobě opolsko-ratibořského a v letech 1572/1573 v podobě těšínského zemského zřízení.6 Krátce lze 3 4
5
6
Srov. JANIŠ, D.: „Zkrocení pýchy zlých lidí.“ Policejní ustanovení v usneseních moravského zemského sněmu před rokem 1520 ve středoevropském srovnání. Folia Historica Bohemica 22, 2006, s. 8–11.
K zemským zřízením v zemích Koruny české přehledně JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 33–52, 59–71; PÁNEK, Jaroslav: Zemská zřízení v kontextu ústavních proměn ve střední Evropě v 16. a na počátku 17. století. In: Vladislavské zřízení zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500–1619). Edd. K. MALÝ, J. PÁNEK, D. JANIŠ. Praha 2001, s. 403–414; TÝŽ: Land Codes of the Bohemian Kingdom in Relation to Constitutional Changes in Central Europe on the Threshold of the Early Modern Age. In: Historica 9, Prague 2002, s. 7–39.
Srov. WOLF, A.: Die Gesetzgebung, s. 586–605; HOLZBORN, T.: Die Geschichte, s. 69–94; FOLLAK, Klaus Peter: Die Bedeutung der „Landshuter Landesordnung“ von 1474 für die niederbayerische Gerichtsorganisation. München 1977; SCHLOSSER, Hans: Die Landesordnung in Bayern im 16. und 17. Jahrhundert. In: Vladislavské zřízení zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500–1619). Edd. K. MALÝ, J. PÁNEK, D. JANIŠ. Praha 2001, s. 293–308; FRANZ, Monika Ruth (hg.): Die Landesordnung von 1516/1520. Landesherrliche Gesetzgebung im Herzogtum Bayern in der ersten Hälfte des 16. Jahrhunderts. München 2003, s. 9–12, 104–168; LINGELBACH, Gerhard: Landesordnungen in Sachsen und die Rechtsreformen im 16. und 17. Jahrhundert – dargestellt am Beispiel der Entstehung der „Kursächsischen Konstitutionen“. In: Vladislavské zřízení zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500–1619). Edd. K. MALÝ, J. PÁNEK, D. JANIŠ. Praha 2001, s. 309–332.
Ke slezským zemským zřízením a policejním řádům srov. WEBER, Matthias: Die schlesichen Polizei- und Landesordnungen der Frühen Neuzeit. Köln–Weimar–Wien 1996; BAHLCKE, Joachim: Die Landesordnung in Schlesien im 16. und frühen 17. Jahrhundert. Zum Verhältnis von Gesetzgebung und Staatsentwicklung im Osten des ständischen Europa. In: Vladislavské zřízení zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500–1619). Edd. K. MALÝ, J. PÁNEK, D. JANIŠ. Praha 2001, s. 137–151; PTAK, Marian: Śląskie ordynacje ziemskie. Śląski Kwartalnik Historyczny Sobótka 34, 1979, s. 17–35; KINSTLER, Marek: Uwagi o śląskich ordynacjach ziemskich XVI i XVII w. Śląski Kwartalnik Historyczny Sobótka 31, 1976, s. 397– 408; WIĄZEK, Paweł: Ordynacje ziemskie w systemie źródeł prawa Śląska. In: Acta Universitatis Wratislaviensis No 2367. Prawo 276. Wrocław 2002, s. 87–103. 84
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
doplnit, že v Horní Lužici vzniklo první neúplné zemské zřízení v letech 1538–1539, obsáhlejší kodifikace byla vydána až v letech 1582 a 1597. V Dolní Lužici byl vydán v roce 1538 jen zemský soudní řád.7 Na sklonku 15. století vznikla poměrně obsáhlá kodifikace českého zemského práva, Vladislavské zřízení zemské, vytištěná v roce 1500. Jde o sbírku starších soudních nálezů, sněmovních usnesení a královských výpovědí, učiněných většinou na sněmech, přičemž celková systematika tohoto díla není příliš na vysoké úrovni. Hlavní pozornost je věnována českému zemskému soudu, jeho organizaci a příslušným procesním pravidlům. Další z článků Vladislavského zemského zřízení se dotýkají postavení nejvyšších zemských úředníků, příslušnosti a složení soudů (menšího zemského, dvorského, komorního, pražského purkrabího), majetkového a dědického práva a v závěru celé kodifikace jsou zastoupena ustanovení týkající se bezpečnosti v zemi a s nimi související články o poddaných. Zákoník, jehož výlučnými tvůrci byly toliko oba šlechtické stavy Českého království, mlčí o právech královských měst a také o postavení a právech panovníka – výslovně jsou zmíněna pouze některá královská regální práva. Samotných základů politického systému Království se týká jen článek o volbě krále a články týkající se zákazu odcizování statků od země a ochrany celé Koruny české. Král Vladislav II. schválil zemské zřízení dodatečně v roce 1502; jeho souhlas měl jen formální ráz.8 Po nástupu Ferdinanda I. na český trůn v roce 1526 se situace ohledně panovnického vlivu na vznik zemských zřízení radikálně změnila. Sebevědomý a energický král se v roce 1530 aktivně podílel na revizi zemského zřízení, které bylo následně vytištěno, ovšem v neúplné podobě. Prosazování panovnických práv potom vyvrcholilo po porážce stavovského odboje v roce 1547. Zemské zřízení z roku 1549 (tisk dokončen v květnu 1550) do jisté míry realizovalo Ferdinandův politický program vyhlášený na bartolomějském sněmu konaném na přelomu srpna a září 1547. Král je v úvodu označen za iniciátora nového zřízení a série šesti článků hned za úvodem jasně definuje svrchovanou moc panovníka. I přes tyto změny však zemské zřízení z roku 1549 a jeho mírně revidované vydání z roku 1564 zachovávají dualistický model rozdělení moci mezi panovníka a stavy.9 7
8
9
BOBKOVÁ, Lenka: Zemská zřízení a zemské stavy v Horní a Dolní Lužici v 16. století. In: Vladislavské zřízení zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500–1619). Edd. K. MALÝ, J. PÁNEK, D. JANIŠ. Praha 2001, s. 165–191; BOBKOVÁ, L. – ZDICHYNEC, Jan: Kodifikace zemského práva pro Horní Lužici v 16. až 18. století. In: Vývoj české ústavnosti v letech 1618–1918. Edd. K. MALÝ, L. SOUKUP. Praha 2006, s. 112–134.
Moderní edici zřízení přinášejí KREUZ, Petr – MARTINOVSKÝ, Ivan (edd.): Vladislavské zřízení zemské a navazující prameny (Svatováclavská smlouva a Zřízení o ručnicích). Edice. Dolní Břežany 2007, zde také ke vzniku celé kodifikace; ze starších studií zejména MARTINOVSKÝ, I.: Okolnosti vzniku Vladislavského zřízení zemského. In: Ústecký sborník historický 1979, s. 107–132; TÝŽ: Zápas o uznání Vladislavského zřízení zemského. In: Ústecký sborník historický 1983, s. 133–171; TÝŽ: Vznik a počátky Vladislavského zřízení zemského. In: Vladislavské zřízení zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500–1619). Edd. K. MALÝ, J. PÁNEK, D. JANIŠ. Praha 2001, s. 85–100; k obsahu zřízení JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 37–39. JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 41–45; PÁNEK, J.: Stavovská opozice a její zápas s Habsburky 1547–1577. Praha 1982, s. 25–26, 35–36; TÝŽ: Land Codes, s. 12–14; edice JIREČEK, Josef – JIREČEK, Hermenegild (edd.): Codex juris bohemici. Tomus IV. Pars 1, Sectio 1 (Jura et constitutiones regni Bohemiae). Pragae 1882, s. 129–496 (1549); 497–703 (1564).
85
NĚKOLIK POZNÁMEK KE VZNIKU OPOLSKO-RATIBOŘSKÉHO A TĚŠÍNSKÉHO ZEMSKÉHO ZŘÍZENÍ
Na Moravě byly okolnosti vzniku nejstarších zřízení odlišné. Důležitou roli pro sjednocování zemského práva ve sféře zemské bezpečnosti sehrál institut landfrýdu, který od konce 14. století až do začátku 17. století byl pevnou součástí moravského stavovského systému. Jeho znění se ustálilo roce 1484.10 Znění moravského landfrýdu přijatého 9. ledna 1516 bylo zařazeno do nerozsáhlého tisku z téhož roku, který obsahuje dále sérii poměrně obsáhlých článků přijatých jako celek („zřízení“) na olomouckém zemském sněmu v lednu 1516. Většina ustanovení směřovala k otázkám bezpečnosti v zemi a měla tak výrazně policejní charakter. V tomto smyslu doplňovala také příslušné články landfrýdu. Celý tisk, jehož název není s ohledem na ztracený titulní list v jediném dochovaném exempláři znám, se svým obsahem blíží ostatním zemským zřízením a policejním řádům, které v té době ve středoevropském prostoru vznikly. I přes relativně malý rozsah lze tento tisk zařadit do chronologické řady předbělohorských moravských zemských zřízení (1516, 1535, 1545, 1562, 1604).11 Tištěnému moravskému zemskému zřízení z roku 1535, které svým rozsahem a skladbou již odpovídá českým zemským zřízením, předcházela tzv. Tovačovská kniha z 80. let 15. století, která byla dílem zemského hejtmana Ctibora Tovačovského z Cimburka. Z formálního hlediska šlo ještě o soukromou právní knihu, jejíž vznik na základě iniciativy moravské stavovské obce vedl k jejímu rychlému zavedení do praxe, takže od okamžiku svého zrodu fakticky plnila úlohu moravského zemského zřízení.12 Většina ustanovení se týkala chodu zemského soudu a podobný charakter mělo i zřízení z roku 1535. Mezi předlohy jednotlivých článků této kodifikace patřila vedle starších sněmovních usnesení, soudních nálezů a listin také ustanovení Tovačovské knihy.13 Její články tak byly v době vzniku zemského zřízení jednoznačně považovány za platné normy zemského práva. Když moravští stavové v polovině 40. let 16. století vydali bez souhlasu panovníka revidované zemské zřízení, řada nově zařazených článků byla vedle nových sněmovních usnesení převzata opět z Tovačovské knihy.14 Zdlouhavá jednání stavů s panovníkem ohledně revize zemského zřízení potom stavy vedla v roce 1560 k přijetí usnesení, podle kterého se až do přijetí nového zřízení měli řídit vedle zřízení
10 K moravským landfrýdům nověji JANIŠ, D.: K úloze institutu landfrýdu v moravském zemském
právu na prahu novověku (Vznik a vývoj landfrýdů a role panovníka). Folia Historica Bohemica 25, 2010, č. 2, s. 7–28. 11 Ke vzniku a obsahu zřízení z roku 1516 podrobně JANIŠ, D.: Moravské zemské zřízení z roku 1516. K otázce vzniku zemských zřízení v českých zemích na přelomu 15. a 16. století. In: Per saecula ad tempora nostra. Sborník prací k šedesátým narozeninám prof. Jaroslava Pánka. Edd. J. MIKULEC, M. POLÍVKA. 1. sv. Praha 2007, s. 153–162.
12 DEMUTH, Karel Josef (ed.): Kniha Tovačovská aneb Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova zemského hejtmana markrabství Moravského sepsání obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a práv markrabství Moravského. Brno 1858; její zhodnocení podal ČÁDA, František: Kniha Tovačovská. Studie o rukopisech 6, 1967, s. 1–52; TÝŽ: Kniha Tovačovská – její rukopisy. Studie o rukopisech 7, 1968, s. 77–192; TÝŽ: Kniha Tovačovská – základy jejího textu. Studie o rukopisech 9, 1970, s. 1–56; JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 59–65. 13 Ke skladbě zemského zřízení a jeho předlohám srov. komentáře k jednotlivým článkům ČÁDA, F. (ed.): Zemské zřízení moravské z roku 1535 spolu s tiskem z roku 1562 nově vydaným. Praha 1937. 14 JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 66–85.
86
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
z roku 1535 také Tovačovskou knihou.15 V roce 1562 byla vydána nová redakce zemského zřízení, která ovšem vedle několika málo doplňků opakovala verzi z roku 1535.16 Skladba a obsah českých a moravských zemských zřízení vzniklých v první polovině 16. století ovlivnily podobu obdobných kodifikací v dalších korunních zemích, zejména ve Slezsku. Zvláštní pozici mělo v tomto směru zejména Opavsko, které se na počátku 14. století vydělilo jako samostatné lenní knížectví z území Moravy. Zemské právo užívané v tomto knížectví tak vycházelo z moravského zemského práva a bylo jím silně ovlivňováno. Opavský zemský soud bral naučení u zemského soudu na Moravě a na Opavsku byla užívána také tištěná moravská zemská zřízení – jeho poslední předbělohorská redakce z roku 1604 platila v knížectví dokonce až do roku 1671, kdy byla na základě rozhodnutí císaře nahrazena moravským Obnoveným zřízením zemským z roku 1628.17 Silné vlivy moravského a českého zemského práva prostřednictvím tištěných zemských zřízení se projevily zejména na textaci dvou nejvýznamnějších zemských zřízení, která v Horním Slezsku v předbělohorské době vznikla, tedy zřízení knížectví opolsko-ratibořského a těšínského.18 Zemské právo užívané na území Slezska bylo vzhledem ke složitému vývoji tohoto teritoria Koruny české a cizím právním vlivům poměrně roztříštěné. Na začátku vývoje směrem k uceleným zemským zřízením a policejním řádům stál v pozdním středověku institut landfrýdu, který hrál významnou roli, jak již bylo zmíněno, také na Moravě. Za zmínku v tomto ohledu stojí slezské landfrýdy z let 1505, 1512 a 1528, na které částečně navázaly pozdější předpisy policejního charakteru (Fehdeordnungen, policejní řády).19 Důležitou roli měla také některá zeměpanská privilegia, z nichž zásadní význam má listina krále Vladislava II. Jagellonského s datem 28. listopad 1498. Týká se vý15 ČÁDA, F. (ed.): Zemské zřízení, s. LXI–LXII. 16 Srov. pozn. 13. 17 KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské. Jejich složení, obor působnosti a význam
od nastoupení na trůn krále Ferdinanda I. až po vydání Obnoveného zřízení zemského (1526–1628). II. Brno 1902, s. 415–440; HORNA, Richard (ed.): Návrh Obnoveného zřízení zemského pro knížectví opavské z r. 1675. Bratislava 1938; WEBER, M.: Die schlesichen Polizei- und Landesordnungen, s. 440–441; f*ckALA, Radek: Státoprávní spor o Opavsko v letech 1529–1606. In: Sborník prací historických (Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas philosophica, Historica 29, 2000). Olomouc 2000, s. 69–83. Pro Krnovsko srov. HORNA, Richard: Návrh zemského zřízení pro Krnovsko z r. 1673. Příspěvek k dějinám recepce římského práva v zemích českých. Praha 1922.
18 Vlivy českého a moravského zemského práva (bez znalosti zejména Kaprasových prací) zcela pominul ve svém pojednání WIĄZEK, P.: Ordynacje ziemskie, zejm. s. 99–103, a podobně PTAK, M. J.: Zemské právo Horního Slezska – stav bádání a badatelské perspektivy. In: Jan, L. – Janiš, D. a kol.: Ad iustitiam et bonum commune. Proměny zemského práva v českých zemích ve středověku a raném novověku. Brno 2010, s. 63–64. 19 Ke slezským landfrýdům srov. JUREK, Piotr: Śląskie pokoje krajowe. Wrocław 1991; TÝŽ: Geneza landfrydów na tle rozwoju form ustrojowych gwarantujących pokój. Acta Universitatis Wratislaviensis No 1247. Prawo 194. Wrocław 1992, s. 17–29; TÝŽ: Konfederacja i landfryd na Śląsku. Uwagi terminologiczne. Acta Universitatis Wratislaviensis No 516. Prawo 91. Wrocław 1980, s. 21–36; ORZECHOWSKI, Kazimierz: Przyczynek do genezy pokoju krajowego Macieja Korwina z 1474 r. Śląski Kwartalnik Historyczny Sobótka 42, 1987, s. 185–198; WIĄZEK, P.: Prawo karne w śląskich ordynacjach ziemskich. Wrocław 2002, s. 17–27; JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 49–50.
87
NĚKOLIK POZNÁMEK KE VZNIKU OPOLSKO-RATIBOŘSKÉHO A TĚŠÍNSKÉHO ZEMSKÉHO ZŘÍZENÍ
znamných stavovských institucí – slezského vrchního hejtmanství a vrchního knížecího soudu.20 V první polovině 16. století se objevují privilegia jednotlivých knížat, která zakotvovala základní instituce zemského práva daného knížectví a tvořila předstupeň pro vydání zemských zřízení.21 V případě Opolsko-Ratibořska se jedná o privilegium knížete Jana II. ze dne 8. září 1531 určené stavovské obci. Bylo vydáno na základě předchozího souhlasu (1528) krále Ferdinanda I., který ho později zvláštní listinou z 30. ledna 1558 s určitými dodatky potvrdil. Znění privilegia je v českém jazyce a dle názoru J. Kaprase se jedná o významný doklad recepce českého a moravského zemského práva. Ustanovení privilegia byla ve stejném či pozměněném znění převzata do pozdějšího zemského zřízení.22 Zásadní role při vzniku opolsko-ratibořského zemského zřízení připadla panovníkovi.23 Již v citované konfirmaci z roku 1558 byl obsažen doplňující článek, podle kterého mohli podle potřeby vrchní hejtman, přísedící soudu a stavy přijímat či rušit ustanovení zemského práva („práv svých přičiniti neb ujíti“) opolsko-ratibořského knížectví, ovšem pouze s povolením českého krále nebo opolsko-ratibořského knížete.24 Podle tohoto pravidla bylo v zásadě sestaveno i zemské zřízení, jehož vznik stručně rekapituluje listina Ferdinanda I., datovaná 29. září 1562, která tvoří úvod a závěr textu celé kodifikace.25 Na sněmu v Opolí, který se konal ke dni 29. září 1561, byla zvolena „k sepsání tohoto zřízení zemského a nařízení soudu vyššího zemského“ zvláštní komise složená ze zástupců stavovské obce. Panovníka zastupoval na sněmu i při práci komise vrchní knížectví Jan z Oppersdorfu a na Dubu. Úkolem komise bylo sepsat „zřízení a práva svá zemská“ a výsledný rukopis byl předložen panovníkovi ke schválení. Ferdinand I. kodifikaci z titulu českého krále a nejvyššího slezského knížete potvrdil. Závěrečná ustanovení zemského zřízení v duchu stavovsko-panovnického dualismu připomínají, že „jest s vůlí jeho císařské milosti a všech obyvatelí stavu panského, prelátského a rytířského v knížetství opolským a ratiborským přijato“. V závěru je zmíněna také otázka případných nejasností či neú20 K privilegiu nověji ORZECHOWSKI, K.: Rola przywileju króla Władysława z 1498 r. w dziejach śląskiego stanowego parlamentaryzmu. In: Vladislavské zřízení zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500–1619). Edd. K. MALÝ, J. PÁNEK, D. JANIŠ. Praha 2001, s. 153–163. 21 Srov. PTAK, M. J.: Zemské právo, s. 62–63. 22 K privilegiu (včetně jeho komentované edice) KAPRAS, Jan: Velké privilegium knížetství OpolskoRatibořského. Sborník věd právních a státních 12, 1912, s. 395–412; k opolsko-ratibořskému zemskému právu také TÝŽ: Zemské knihy opolsko-ratibořské. Příspěvek k recepci českého práva a českého jazyka v Horním Slezsku. Praha 1907. Nověji též KUBICIEL, Romuald: Wybrane problemy badawcze zwiazane z Wielkim Przywilejem Ziemskim księcia Jana II opolskiego z 1531 roku. In: Z dziejów Śląska. Zbiór studiów. Ed. A. BARCIAK, T. RDUCH-MICHALIK. Katowice 2000, s. 55–84; k tomu srov. MÜLLER, Karel: Dvě nové edice slezských právních pramenů. Časopis Slezského zemského muzea, B 50, 2001, s. 286–287. 23 K politice Ferdinanda I. ve Slezsku přehledně CZAPLIńSKI, Marek – KASZUBA,
Elżbieta – WĄS, Gabriela – ŻERELIK, Rościsław: Historia Śląska. Wrocław 2002, s. 129– 132, 135–138.
24 KAPRAS, J.: Velké privilegium, s. 411. 25 Zřízení zemské knížetství opolského a ratiborského i jiných krajův k nim příslušejících MDCLXXI. Nisa, Ignatius Schubarth 1671 (Knihopis č. 17473; citováno podle exempláře Biblioteka Śląska Katowice, sign. 222798 I, elektronická fotoedice na www.sbc.org.pl), fol. 1r–3v, 60v–61v.
88
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
plnosti jednotlivých ustanovení a také možnost změn (novelizací) zemského zřízení. Vše, co bylo „ne světle vyjádřeno, nedostaveno aneb čemu právě rozumíno býti nemohlo“, mělo být interpretováno vrchním hejtmanem a zemskými soudci formou nálezu a toto stanovisko mělo být právně závazné. V případě jakýchkoliv změn zemského zřízení ve smyslu doplnění či vypuštění některých ustanovení („práv a zřízení svých kdy kterého času přičiniti neb ujíti chtěli“) však hejtman, soudci a stavy museli žádat o souhlas panovníka.26 Podle kolofonu bylo zemské zřízení vytištěno v roce 1563 v Olomouci v dílně Jana Günthera.27 V roce 1671 bylo vytištěno v Nise tiskařem Ignácem Konstantinem Schubartem druhé vydání, obsahově, a s drobnými odchylkami i graficky shodné s prvním.28 Je známo také několik rukopisných opisů tohoto zemského zřízení29 a také německý překlad dochovaný v několika rukopisech a otištěný poprvé v roce 1625.30 Také vzniku těšínského zemského zřízení předcházelo privilegium vládnoucího knížete Václava III. Adama z 30. června 1572, určené stavům jeho knížectví. Jeho textace se opírala o zmiňované privilegium opolsko-ratibořské z roku 1531. Také v těšínském privilegiu byla hlavní pozornost věnována zemskému soudu. Kníže se v jednom článku stavům zavázal, že pokud by „zřízení jaké slušné a spravedlivé s raddú naší sepsali, to jim stvrditi máme a přiříkáme“.31 Tvůrcem nového zemského zřízení však byl především kníže. O rok později, 24. června 1573, kníže za spoluúčasti stavů nový zákoník vyhlásil – rukopisný originál celého textu byl v závěru stvrzen pečetí a podpisem knížete Václava.32 Podobně jako v případě opolsko-ratibořského zemského zřízení i úvod těšínského zřízení tvoří první část listiny zeměpána – knížete Václava III. Adama, obsahu26 TAMTÉŽ, fol. 1r–3v, 60v–61r; ke vzniku zřízení KAPRAS, J.: Zemská zřízení opolsko-ratibořské a těšínské. Sborník věd právních a státních 22, 1922, s. 243–250. 27 Zřízení zemské knížetství opolského a ratiborského i jiných krajův k nim příslušejících MDLXIII. Olomouc, Jan Gunther 1563 (Knihopis č. 17472). Srov. PUMPRLA, Václav: Stručný přehled olomouckého knihtisku do roku 1600. In: Knihtisk v Brně a na Moravě. Sborník z konference Brno 4. září 1986. Brno 1987, s. 126–132. 28 Srov. pozn. 25; RESKE, Christoph: Die Buchdrucker des 16. und 17. Jahrhunderts im deutschen Sprachgebiet. Wiesbaden 2007, s. 296. 29 K rukopisům KAPRAS, J.: Zemská zřízení, s. 246–247; srov. také rukopis Moravský zemský archiv Brno, G 12 – Cerroniho sbírka, inv. č. 526, Cerr II, č. 413, Zřízení zemské knížetství opolského a ratiborského i jiných krajův k nim příslušejících 1671. 30 KAPRAS, J.: Zemská zřízení, s. 247–248. 31 TAMTÉŽ, s. 14. 32 ŠEFČÍK, Erich (ed.): Zemské zřízení těšínského knížectví z konce 16. století. Studie o Těšínsku 17,
Český Těšín 2001, s. 6–8. Kromě Šefčíka editoval text nověji PANIC, Idzi (ed.): Ordynacja ziemska cieszyńska. Zbiór praw i porządków ziemskich księstwa cieszyńskiego. Zrzyzeni Zemske knizeczstwi tiessynskeho. Cieszyn 2001, tato edice vydaná formou nepovedené transliterace s řadou chyb je však nevyhovující, k tomu srov. ŠEFČÍK, E. (ed.): Zemské zřízení, s. 15–16; MÜLLER, K.: Dvě nové edice; JEŽ, Radim (ed.): Listiny těšínských knížat renesančního věku. Rekonstrukce knihy „Matrica privilegiorum ab anno 1558“. Český Těšín 2010, s. 20 (zde také podrobněji k dalším edicím týkajících se Těšínska). Ke vzniku těšínského zřízení srov. ŠEFČÍK, E.: Zemské zřízení těšínské z roku 1573 a jeho další vývoj za vlády posledních Piastovců. Studie o Těšínsku 3, Český Těšín 1974, s. 256–325; TÝŽ: Právní řád Knížectví těšínského z roku 1573. Těšínsko 18, 1975, č. 1, s. 27–29; TÝŽ: Čtyři sta let od sestavení těšínského zemského zákoníku. Těšínsko 33, 1990, č. 4, s. 18–22; TÝŽ: Boje o zemské zřízení těšínské z konce 16. století. Vlastivědný věstník moravský 46, 1994, s. 16–25. 89
NĚKOLIK POZNÁMEK KE VZNIKU OPOLSKO-RATIBOŘSKÉHO A TĚŠÍNSKÉHO ZEMSKÉHO ZŘÍZENÍ
jící doslovnou konfirmaci citovaného privilegia z roku 1572. Druhá část listiny včetně eschatokolu potom tvoří závěr celého zřízení.33 Podle znění úvodu měla o vzniku zemského zřízení existovat shoda mezi knížetem a stavy, o sestavení a vydání zřízení však rozhodoval výslovně jen kníže („práva a zřízení zemské tuto sme jim nařídili, na papíře uvésti a pořádně sepsané vydati poručili“). Podle druhé části listiny bylo zemské zřízení „s vůlí jeho milosti knížecí a všech obyvatelí stavu panského a rytířského a města Těšína v knížecství těšínským přijato“, což je obdobná formulace jako v opolsko-ratibořském zřízení.34 V závěru těšínského zemského zřízení je podobně jako v opolsko-ratibořském zřízení řešena otázka interpretace jednotlivých článků a podmínek, za jakých je možné ustanovení zřízení „změniti, opraviti, přičiniti neb ujíti“. Textace se zde opět opírá o opolsko-ratibořskou předlohu, faktické řešení je však odlišné. Interpretace formou nálezu náležela společně knížeti a zemskému soudu, novelizace zemského zřízení pak měla být výsledkem společné dohody či usnesení („snešení“) knížete, zemského soudu a stavů knížectví.35 O rok později, v roce 1574, bylo těšínské zemské zřízení vytištěno v Olomouci tiskařem Šebestiánem Olivetským z Olivetu.36 Vydání zemského zřízení nevyvolalo u stavů negativní reakce, ostatně samo zřízení dokládá jejich určitý podíl na jeho vzniku. Kolem roku 1577 vypukl konflikt mezi knížetem Václavem III. Adamem a rodem Sedlnických z Choltic, kteří kolem sebe zformovali protiknížecí opozici. Spor pokračoval i po Václavově smrti v roce 1579 a skončil až na počátku 90. let.37 Výsledkem byl nový tisk těšínského zemského zřízení z roku 1592,38 který oproti předchozímu tisku obsahoval i německý text stavovské deklarace z roku 1590 a dvě listiny císaře Rudolf II. z května 1591. Ty potvrzovaly starší knížecí privilegium z roku 1571 a jako celek také novou redakci zemského zřízení.39 Jak již bylo zmíněno, obě zemská zřízení byla při textaci ovlivněna normami moravského i českého zemského práva. Samotná zemská zřízení tuto recepci nijak nezmiňují, naopak listina Ferdinanda I. tvořící úvod opolsko-ratibořského zřízení, odkazuje ke starší právní tradici knížectví s tím, že do nové kodifikace byly komisí sepsány „starodávne dobré obyčeje, zvyklosti a práva i spravedlivosti“.40 Starobylost práva byla již ve středově33 34 35 36
37 38
39 40
ŠEFČÍK, E. (ed.): Zemské zřízení, s. 18–20, 56. TAMTÉŽ, s. 18, 56. TAMTÉŽ, s. 56. Zřízení zemské knížetství těšínského, vytištěno léta MDLXXIIII. Olomouc, Šebestián Olivetský z Olivetu 1574 (v Knihopisu tisk neuveden); popis ŠEFČÍK, E.: Zemské zřízení těšínské z roku 1573, s. 294–296; KAPRAS, J.: Zemská zřízení, s. 251 (s některými nepřesnostmi). K Olivetskému srov. BOHATCOVÁ, Miriam: Knihtiskařská linie Olivetských. Časopis Národního muzea, Řada hist., 151, 1982, s. 129–160. Ke sporu srov. literaturu uvedenou v pozn. 33 a dále edici dosud neznámých pramenů k průběhu sporu – JEŽ, R.: Prameny ke sporům o těšínské zemské zřízení z poslední třetiny 16. století. In: Práce a studie Muzea Beskyd – Společenské vědy, č. 20, 2008, s. 268–304. Práva a zřízení zemské knížetství těšínského, léta Páně MDLXXXXII. Olomouc, Bedřich Milichthaler – dědici 1592 (Knihopis č. 14314); popis ŠEFČÍK, E.: Zemské zřízení těšínské z roku 1573, s. 295– 296 (zde také k německému překladu). K opisům a německému překladu též KAPRAS, J.: Zemská zřízení, s. 253–254. ŠEFČÍK, E. (ed.): Zemské zřízení, s. 59–61, 98–106. Zřízení zemské knížetství opolského a ratiborského i jiných krajův k nim příslušejících MDLXIII, fol. 1r–v.
90
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
ku zdůrazňována jako jistá záruka jeho kvality, trvalost práva byla vnímána jako projev uspořádaných poměrů společnosti.41 Je však otázkou, zda byla ustanovení moravských a českých zemských zřízení pouhou formální oporou pro formulaci obyčejového zemského práva užívaného v Opolsku-Ratibořsku či zda se jedná o skutečnou recepci práva. Bez dalšího studia nelze vyslovit konečný verdikt, zdá se však, že řešení této otázky leží někde uprostřed. Komparace s předlohami ukazuje, že recipovaná ustanovení byla komisí upravována s ohledem na místní poměry (např. jiná skladba a kompetence úřadů) a právní zvyklosti.42 V případě těšínského zemského zřízení došlo k této recepci prostřednictvím opolsko-ratibořského zřízení s tím, že přebíraná ustanovení byla dále upravována s ohledem na poměry na Těšínsku. Řada článků však převzata nebyla a některá recipovaná ustanovení byla zjednodušena. Vedle opolsko-ratibořského zřízení však těšínský kníže se stavy nepochybně přímo využil i moravské zřízení (do úvahy připadají všechna zřízení z let 1535, 1545, 1562).43 Císařští komisaři, kteří byli vysláni k řešení sporů o těšínské zemské zřízení, ve své zprávě z roku 1584 konstatovali, že „dotčený soud a zřízení zemské z starého zřízení vzat a podle zřízeních moravských Markrabství moravského a Knížectví opolského a ratibořského korigován od někdy knížete Václava přijat“.44 Opolsko-ratibořské i těšínské zemské zřízení tak vznikalo značně odlišným způsobem, než tomu bylo u zřízení českých a moravských. V případě moravských kodifikací platí, že v zásadě vycházela z již platných norem zemského práva, obsažených ve starších sněmovních usneseních, soudních nálezech, listinách a také v Tovačovské knize, jejíž ustanovení byla stavy vnímána jako platné právo (v tomto směru byl ale odlišný pohled panovníka).45 Jednotlivé články zemského zřízení tak tvořila starší ustanovení, která byla do kodifikace zařazena v původním znění; textové úpravy byly spíše výjimečné. Výsledný text ovšem nebyl příliš kohezní, neboť často šlo o normy vzniklé v různých časových rovinách a jejich formulace a obsah se různě lišily či si dokonce do jisté míry odporovaly. Systematika moravského zemského zřízení z roku 1535 tak byla značně nedokonalá a pokus stavů o novou redakci zřízení z roku 1545 přinesl jen částečně zdokonalení. Jednotlivé články pokrývaly upravovanou problematiku zpravidla jen neúplně a „zbylá“ část právní úpravy se tak nacházela většinou ve sněmovních 41 Srov. GUREVIČ, Aron J.: Kategorie středověké kultury, Praha 1978, s. 128–129. 42 Skladbou opolsko-ratibořského i těšínského zřízení se zabýval KAPRAS, J.: Zemská zřízení, s. 256–265, řešení těchto komplikovaných otázek však nepřináší. K otázce recepce v Horním Slezsku srov. také TÝŽ: Právo hornoslezské. Lwów 1925; TÝŽ: Právní dějiny zemí Koruny české. I. Právní prameny a vývoj právnictví. Praha 1913, s. 19–21, 46–47. Obsahem některých ustanovení se zabýval WIĄZEK, P.: System kar w ordynacji ziemskiej księstwa opolsko-raciborskiego z roku 1562. Acta Universitatis Wratislaviensis No 1953. Prawo 256. Wrocław 1997, s. 47–63; TÝŽ: Klasyfikacja przestępstw w ordynacji ziemskiej księstwa opolsko-raciborskiego z roku 1562. Acta Universitatis Wratislaviensis No 2070. Prawo 261. Wrocław 1998, s. 83–95, obě práce ovšem nereflektují vlivy českého a moravského zemského práva. 43 Nepřesné je tak konstatování E. Šefčíka, že těšínský kníže „kodifikoval doposud na Těšínsku používané právní zásady, psané i nepsané, zvykové“ – ŠEFČÍK, E.: Právní řád, s. 27. 44 JEŽ, R.: Prameny, s. 294–295, č. 13. 45 Srov. JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 59–71; ČÁDA, F.: Moravští stavové v boji o svá práva (Historie
jednoho článku zemského zřízení). In: Miscellanea historico-iuridica. Praha 1940, s. 24–35. 91
NĚKOLIK POZNÁMEK KE VZNIKU OPOLSKO-RATIBOŘSKÉHO A TĚŠÍNSKÉHO ZEMSKÉHO ZŘÍZENÍ
usneseních, která nebyla do zřízení zařazena, či dokonce zůstávala v rovině nepsaného obyčejového práva.46 Tvůrci opolsko-ratibořského a následně i těšínského zemského zřízení starší sněmovní usnesení či soudní nálezy, ze kterých by mohli vycházet, k dispozici neměli. Textace článků těchto zřízení tak probíhala najednou (a v poměrně krátké době) a využití ustanovení starších, právně vyspělých českých a moravských zřízení umožnilo vytvořit mnohem dokonalejší systematiku a úplnější právní úpravu jednotlivých okruhů problémů.47 Proces vzniku obou kodifikací se tak blížil „modernímu“ způsobu legislativy, který se v průběhu raného novověku postupně prosazoval a souvisel s posilující se úlohou panovníků a absolutismem. Otázku předloh jednotlivých článků obou hornoslezských zřízení nelze na tomto místě podrobně objasnit, neboť se jedná o obsáhlé badatelské téma. Samotná recepce českého a moravského zemského práva mohla být poměrně složitým procesem, jak ukazuje příklad problematiky deliktu urážky šlechtické cti.48 Zatímco moravské zemské právo přesněji nedefinovalo urážku na cti a znalo jen jediný delikt – nářek cti, české zemské právo rozlišovalo tři delikty týkající se cti (nářek chlapstvem, nářek cti, zhanění). Příslušná úprava v moravském zemském zřízení je poměrně stručná,49 a proto tvůrci opolsko-ratibořského zřízení využili podrobnější úpravu v českých zemských zřízeních z let 1530 a 1549.50 V sérii ustanovení nazvané „O nářku cti“ zachovali základní formulace, na rozdíl od české předlohy však nebylo zařazeno zvláštní ustanovení pro nářek chlapstvem a urážka chlap byla zahrnuta pod delikt nářek cti, který je, stejně jako v české úpravě, odlišován od deliktu zhanění.51 Těšínské zemské zřízení pod stejnou rubrikou „O nářku cti“ přejímá základní textaci z opolsko-ratibořského zřízení, ovšem s některými, často podstatnými úpravami. Rozlišuje již jen jedinou kategorii nářek cti (snad pod vlivem moravského práva) a článek o deliktu zhanění (tj. urážka hanlivými slovy) tak byl zcela vynechán. Tvůrci těšínského zřízení však nebyli v úpravě textu důslední a urážka hanlivými slovy zůstala zmíněna v jiném článku, který byl z opolsko-ratibořské kodifikace přejat bez dalších úprav.52 Obě hornoslezská zřízení pak obsahují samostatnou úpravu trestů v souvislosti s danými delikty.53 Znění řady článků opolsko-ratibořského zemského zřízení zřetelně odkazuje na předlohy v moravském zemském zřízení. V této souvislosti stojí za zmínku skutečnost, že komise, která pracovala v rozmezí mezi zářím 1561, kdy byla ustavena, a zářím 1562, kdy zřízení potvrdil panovník, patrně ještě neměla k dispozici redakci moravského zřízení vytištěnou v roce 1562.54 Komparace vybraných článků zřetelně ukazuje, 46 JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 71–73. 47 K obsahu obou zřízení srov. KAPRAS, J.: Zemská zřízení, s. 256–265. 48 K tomu podrobně JANIŠOVÁ, Jana (ed.): Šlechtické spory o čest na raně novověké Moravě (Edice rokové knihy zemského hejtmana Václava z Ludanic z let 1541–1556). Brno 2007, s. 150–151, 177–178, 180, 182, 192, 216, 221, 223. 49 ČÁDA, F. (ed.): Zemské zřízení, s. 66–68, čl. 57; JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 160, čl. 117. 50 JIREČEK, J. – JIREČEK, H. (edd.): Codex, s. 19–20, čl. 34; s. 208–210, čl. E27–E28. 51 Zřízení zemské knížetství opolského a ratiborského i jiných krajův k nim příslušejících MDLXIII, fol. 35v–37r. 52 JANIŠOVÁ, J. (ed.): Šlechtické spory, s. 177. 53 ŠEFČÍK, E. (ed.): Zemské zřízení, s. 42–43. 54 K tisku ČÁDA, F. (ed.): Zemské zřízení, s. LXII–LXIV.
92
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 HORNOSLEZSKÁ STŘEDOVĚKÁ KNÍŽATA V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ
že při vzniku opolsko-ratibořského zřízení jeho tvůrci vycházeli z moravského zřízení z roku 1545, které však bylo moravskými stavy vydáno bez souhlasu Ferdinanda I. a na sněmu v roce 1550 bylo na základě dohody panovníka se stavy od jeho užívání upuštěno.55 Prostřednictvím zemského zřízení z roku 1545 se tak do opolsko-ratibořského zřízení dostalo například ustanovení o poručnické správě nad šlechtickými sirotky, která nebyla právně zajištěna za života jejich otce. Jde o článek „Sirotci, když bez poručenství zůstanou, kdo k nim právo má“, který byl do zřízení z roku 1545 převzat přímo z Tovačovské knihy a který moravská zřízení z let 1535 a 1562 neobsahují.56 Opolsko-ratibořské zřízení toto ustanovení převzalo do obsáhlejší série článků nazvané „O sirotcích“; textace je však oproti moravské předloze výrazně upravena.57 Odtud bylo znění přejato do těšínského zřízení.58 Pozoruhodné tak v této souvislosti je, že tvůrci opolsko-ratibořského zřízení využívali formálně neplatnou kodifikaci, i když není jisté, zda si tuto skutečnost plně uvědomovali (pravdou ovšem je, že většina ustanovení byla platná i po odvolání zemského zřízení, neboť byla zahrnuta v platném zřízení z roku 1535 nebo se jednalo o platná sněmovní usnesení). Je také pravděpodobné, že v době prací na přípravě opolsko-ratibořského zřízení redakce moravského zřízení z roku 1562 nebyla ještě vytištěna (přesné datum tisku není známo) a zároveň výtisky platného zřízení z roku 1535 již nebyly k dispozici. Pro komisi také otázka platnosti moravského zřízení z roku 1545 nemusela být nijak zásadní – její členové využili pro ně vyhovující formulace moravského práva s tím, že konečné znění opolsko-ratibořského zemského zřízení stejně podléhalo souhlasu krále a teprvé poté se jednalo o platný zákoník zemského práva. Zemská zřízení opolsko-ratibořské a těšínské tak představují významné právní památky dokládající vývoj zemského práva na teritoriu Horního Slezska i vývoj raně novověkých kodifikací v podobě zemských zřízení a policejních řádů v zemích Koruny české. Jsou také důležitým dokladem o způsobu a formách recepce moravského a českého zemského práva ve Slezsku a v neposlední řadě také o podobě stavovského systému v slezských knížectvích a úloze českého krále, knížat a zemských stavů.
55 JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 69–70. 56 TAMTÉŽ, s. 188–189, čl. 182. 57 Zřízení zemské knížetství opolského a ratiborského i jiných krajův k nim příslušejících MDLXIII, fol. 16r–18r. 58 ŠEFČÍK, E. (ed.): Zemské zřízení, s. 35.
93
NĚKOLIK POZNÁMEK KE VZNIKU OPOLSKO-RATIBOŘSKÉHO A TĚŠÍNSKÉHO ZEMSKÉHO ZŘÍZENÍ
Summary: Few Remarks on the Origins of the Opole-Racibórz and Cieszyn Land Constitutions in the Context of the Pre-White-Mountain Codifications in the Lands of the Bohemian Crown Jana Janišová – Dalibor Janiš In the Late Middle Ages, codifications of land law known as land constitutions (Landesordnungen) emerge in Central Europe. In the sixteenth century, such codifications were also made in the lands of the Bohemian Crown, namely in the largest lands with an advanced system of land law. In Bohemia, Vladislaus’s land constitution was printed in 1515. In Moravia, an incomplete constitution was written in 1516 and a larger codification in 1535. Bohemian as well as Moravian law influenced legal forms of land constitutions in Upper Silesia, namely the constitutions of Opole-Racibórz in 1562 and Cieszyn in 1573. Both constitutions were preceded by ducal privileges summarizing the fundamental rights of the estates and the operation of the land institutions, particularly the land court of justice. The text of the constitution of Cieszyn was inspired by that of Opole-Racibórz. These two land constitutions are significant sources on the ways and forms of the reception of Moravian and Bohemian land law in Upper Silesia, on the shape of the estate system in the Silesian duchies and on the role of the Bohemian king, dukes and land estates.
Translated by Demeter Malaťák
94
INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
VZNIK A METAMORFÓZY NÁRODNÍCH A STÁTNÍCH IDENTIT VE STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONECH1 Dan Gawrecki Abstract: The article focuses on the processes of nation-building and assimilation in the Central European metropolises and in the ethnically heterogeneous areas before the World War I. and concentrates on the connection between the national processes and the modernization of the industrial regions in Alsace, Prussian Upper Silesia and the industrial part of the Cieszyn region.
narchy
Keywords: National Identities; State-Based Identities; Central Europe; 19th century; Habsburg Mo-
T
ematika bude nastíněna na příkladu některých středoevropských regionů a administrativních center v dlouhém 19. století. Jejich výběr je do jisté míry dán celkovým pojetím workshopu – hledáním souvislostí s modernizačními procesy, zejména s industrializací a s migracemi. Zvláštní pozornost chceme věnovat postižení složitých procesů v periferních oblastech státních celků, případně dalších územích a místech, v nichž se střetaly státní, politické a národní či národnostní zájmy. Je zřejmé, že industrializace – motor utváření občanské společnosti – měla na formování národních a státních identit nemalou zásluhu, lze předpokládat, že území více zasažená industrializačními procesy se mohou vykazovat odlišnými vývojovými rysy než oblasti zemědělské. Současně v utváření sledovaných identit sehrávala roli geografická poloha – např. to, zda se území, jež jsou předmětem našeho zájmu, nalézala na okraji nebo uvnitř národního nebo státního celku atd. Pojmů spjatých s naší problematikou se týká poměrně rozsáhlá literatura, kterou naposledy v české literatuře shrnul a charakterizoval Miroslav Hroch.2 Pokud jde o potřeby tohoto příspěvku, zjednodušeně konstatujeme, že identity chápeme jako vě1 2
Studie vznikla v rámci plnění vědecko-výzkumných aktivit projektu OP VK 2.3 „Historizace střední Evropy“ (CZ.1.07/2.3.00/20.0031), jehož nositelem je Slezská univerzita v Opavě. HROCH, Miroslav: Národy nejsou dílem náhody. Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Praha 2009. K definici pojmů zejména text na s. 16–47.
97
VZNIK A METAMORFóZY NÁRODNÍCH A STÁTNÍCH IDENTIT VE STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONECH
domí sounáležitosti (Zugehörigkiet) k nějakému etnickému, národnímu, územnímu, sociálnímu, politickému, kulturnímu aj. celku, aniž bychom se pokoušeli tímto pojmem vyjádřit míru angažovanosti. Národ a nacionalismus spojujeme především s modernizačními změnami v důsledku industrializace, a přitom si uvědomujeme vznik historických předpokladů v předešlých epochách. Pro utváření moderního národa považujeme za rozhodující akceptování národní identity předpokládající národní agitaci. Různě pojímanému termínu nacionalismus, chápanému ve střední a východní Evropě spíše negativně, v západní Evropě spíše neutrálně, se raději vyhýbáme a dáváme přednost jiným označením – národní vědomí, národní myšlení, národní hnutí, extrémní nacionalismus, šovinismus. Podobné konkrétnější upřesnění vyžadují podle našeho názoru pojmy patriotismus, vlastenectví ap. Budeme se věnovat problémům národnostní asimilace, tedy změnám národnostních identit v souvislosti s industrializačními a modernizačními procesy. Položme si otázku, zda rozvoj velkých průmyslových center a oblastí vede k prosazování vládnoucího etnika vzhledem k poměrně rozsáhlým masám přistěhovalců pocházejících do značné míry z jiného národního či jazykového prostředí. Dá se předpokládat, že v habsburské monarchii mohly být tyto procesy nejrychlejší a nejúspěšnější ve Vídni, hlavním městě monarchie a současně středisku německojazyčných národních aktivit. V roce 1783 měla Vídeň 207 tisíc obyvatel bez vojska, v roce 1910 za posledního předválečného sčítání přes 2, 031 mil. Vídeň rostla připojováním předměstských obcí, které byly současně hlavními zdroji přistěhovalectví.3 V roce 1900 se 438 695 obyvatel Vídně, kteří byli počítáni za státní příslušníky, narodilo v českých zemích, z toho téměř 300 000 z nich v okresech s převahou českého obyvatelstva a více než 400 000 mělo v těchto okresech domovské právo. Z toho doboví statistikové a komentátoři vyvozovali, že se počet Čechů žijících ve Vídni pohyboval mezi 310–350 tisíci.4 Podstatné rozdíly jsou ovšem mezi těmito spekulacemi a údaji o národnosti zjišťovanými v letech 1880–1910 podle tzv. obcovací řeči, tj. jazyka, kterým sčítaný převážně mluvil na veřejnosti. Podle obcovací řeči se pohybovalo procento Čechů ve Vídni mezi 4,0–6,9%, nejvíce jich bylo zjištěno při sčítání v roce 1900 – 102 974. Při dalších sčítáních počet Čechů ve Vídni absolutně i relativně klesal. Příslušníků jiných národností bylo podstatně méně, podíl žádné z nich nepřesahoval 0,3%, nebudeme se jimi proto zabývat. Rozdíly byly vysvětlovány obcovací řečí jako kritériem národnosti, což se projevilo v dobových polemikách. Monika Gletterová ve své práci 3
4
V roce 1783 žilo ve Vídni (kromě vojska) 207 797 obyvatel, v roce 1830 317 768, v roce 1890 1 341 897 a v roce 1910 2 031 421. Předměstí rostla mnohem rychleji než vnitřní město, v roce 1820 bydlelo na předměstích jen 16 754 lidí, kdežto o sedmdesát let později, tj. v roce 1890 464 110 lidí. V roce 1850 bylo k Vídni připojeno 33 obcí, které vytvořily pozdější vídeňské okresy II–IX. V roce 1905 bylo ve Vídni již XX okresů, jako poslední byl integrován Floridsdorf, který vznikl spojením několika obcí. – BAKALA, Jaroslav: Charakter národnostní asimilace v největších průmyslových metropolích Rakouska-Uherska. Opava 1990, s. 10–14. Tam je uvedena další literatura a prameny, z méně dostupných upozorňujeme na rukopis PITRONOVÁ, Blanka: Migrace do Vídně v období do roku 1914. Opava 1988 (uloženo v Slezském ústavu Slezského zemského muzea v Opavě). BAKALA, J.: Charakter, s. 22. (Odhad podle práce SRB, Jan: Sčítání lidu v král. hlavním městě Praze a obcech sousedních provedené 31. prosince 1900. Díl III. Poměry populační v podrobném zpracování. Praha 1908, s. 286–287.)
98
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
o vídeňských Češích z roku 1972 konstatovala, že přesný počet českého obyvatelstva ve Vídni nelze zjistit, nicméně uvedené cifry jasně prokazují, jak rychle bylo české přistěhovalé obyvatelstvo asimilováno.5 Oněch 100 tisíc lidí, kteří se přihlásili k české obcovací řeči, můžeme považovat za národně uvědomělé Čechy, případně k nim patřili ti, kteří se chtěli na etnicky české teritorium vrátit, dále mezi ně byli započteni nesp*rně i ti, kteří ještě nebyli schopni německy komunikovat. Praha rostla pomaleji než Vídeň, v roce 1830 měla 103 670 obyvatel, v roce 1890 175 751. Bylo to způsobeno především tím, že předměstí byla s Prahou slučována jen pozvolně. Když v roce 1784 vznikla Praha, skládala ze čtyř měst – Starého Města, Malé Strany, Hradčan a Nového Města. V roce 1850 byl připojen Josefov a od počátku 80. let 19. až do světové války jen Vyšehrad, Holešovice-Bubny a jako poslední v roce 1901 Libeň. Pokud bychom chápali Prahu v územním rozsahu z roku 1982, měla by mít v roce 1869 270 264 obyvatel a v roce 1910 667 579. Vzrůst Prahy byl podobně jako ve Vídni způsoben přistěhovalectvím do okrajových částí, ve vnitřním městě obyvatel ubývalo.6 O Praze se ještě do konce 50. let 19. století psalo jako o městě s německou většinou. Avšak již v obecních volbách v roce 1861ovládli pražskou radnici Češi.7 Když se v roce 1880 poprvé statisticky zjišťovala obcovací řeč, mělo podle tohoto kritéria žít ve městě Praha 79,3% Čechů a 20,60% Němců. V žádném ze soudních okresů patřících dnes k Praze nepřesáhl podíl Němců 6%. V celé tehdejší pražské oblasti tvořené městem a příslušnými soudními okresy žilo jen 12,2% Němců, do roku 1910 jejich podíl poklesl na 5,6%. Je zajímavé, že podíl Němců jak v celém Předlitavsku, tak i v rámci Českých zemí byl v letech 1880–1910 víceméně téměř stejný, pohyboval se vesměs mezi 35–37%. Počet Němců klesl v letech 1880 ve vnitřní Praze z 32 657 na 18 753, v celé pražské oblasti pak ze 42 735 na 37646.8 Pro Němce nebyla Praha většinou migračně přitažlivá, jejich destinací byla jednoznačně Vídeň. Analogicky se to týká např. i vylidňované moravské osoblažské enklávy ve Slezsku, pro jejíž obyvatele, donucené ekonomickými poměry k vystěhování mnohem bližší bouřlivě se rozvíjející ostravská průmyslová oblast nemohla konkurovat svou migrační přitažlivostí vzdálené Vídni.9 5
6 7 8 9
BAKALA, J.: Charakter, s. 24–26. (Die Ergebnisse der Volszählung vom 31. Dezember 1910 in den im Reichsrate vertretenen Königreiche und Ländern. In: Österreichische Statistik, Neue Folge 1/2. Wien 1914, s. 6–7.); GLETTER, Monika: Die Wiener Tschechen um 1900. Strukturanalyse einer nationalen Minderheit in der Großstadt. München 1972, s. 30 aj. BAKALA, J.: Charakter, s. 13–16. (Podle: Spojení měst pražských roku 1784. Pražský sborník historický 1967–1968, s. 133; BOHÁČ, Zdeněk: Tisíciletý vývoj Prahy. Historická geografie 14–15, 1979–1980, s. 23, 27 aj.).
JANÁČEK, Josef: Malé dějiny Prahy. Praha 19833, s. 255; BAKALA, J.: Charakter, s. 30.
BAKALA, J.: Charakter, s. 32–36. Vymezení pražské imigrační oblasti: DANEŠ, Jiří V.: Obyvatelstvo království českého v letech 1843–1910. Oblast pražská. Národopisný věstník českoslovanský 11, 1916, s. 103–106. GAWRECKÁ, Marie: Die mährischen Enklaven in den Jahren 1848–1918. In: Die mährischen Enklaven in Schlesien. Schriften der Sudetendeutschen Akademie der Wissenschaften und Künste. Bd. 27. Opava – München 2006, s. 127 – 128.
99
VZNIK A METAMORFóZY NÁRODNÍCH A STÁTNÍCH IDENTIT VE STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONECH
Ukazuje se, že čechizace Prahy byla rovněž způsobena migračními pohyby do pražských okrajových částí, v menší míře pak přechodem části Židů k české obcovací řeči, např. v roce 1900 se z vyznavačů židovského náboženství hlásilo 9800 k Čechům a 5382 k Němcům. Židé tenkrát tvořili 46% ze všech osob, které se hlásily k německé obcovací řeči.10 Je tedy otázkou, zda v Praze docházelo od 80. let 19. století k rozsáhlejší čechizaci německého obyvatelstva, v každém případě tempo germanizace Čechů ve Vídni bylo mnohem rychlejší než čechizace Němců v Praze a jejím bezprostředním okolí. Podíl migrací, i to, že se do Prahy stěhovali hlavně lidé z Čech (mnohem více než z Moravy), jasně ukazují údaje o domovském právu. V roce 1900 mělo v Praze jen 21,4% Pražanů domovské právo, 73,8% mělo domovské právo v jiné obci Českého království; přitom jen 20,7% Pražanů se v Praze skutečně narodilo.11 Pešť byla ještě v roce 1873, před spojením s Budínem, méně lidnatá než Praha, v roce 1878 však měla již 323 659 obyvatel a při posledním předválečném sčítání v roce 1910 v ní žilo již 880 371 lidí. Pokud bychom do tehdejší Budapešti zahrnuli všechny obce tzv. Velké Budapešti, která vznikla v roce 1950, mělo by hlavní uherské město v roce 1910 1 109 752 obyvatel. Zdrojem nárůstu obyvatel bylo jako ve Vídni a Praze přistěhovalectví do okrajových částí města.12 Budapešť byla maďarizována, ve srovnání s rostoucí převahou Němců ve Vídni, rychleji. Maďarizace probíhala na úkor Němců a Slováků. V roce 1890 žilo v Budapešti 66,3% Maďarů, 24% Němců a 5,5% Slováků, v roce 1910 85,9% Maďarů, 9,0% Němců a 2,3% Slováků. Podíl ostatních národností byl z našeho hlediska bezvýznamný.13 Dnešní hlavní město Slovenska Bratislava, tehdy Prešpurk, jehož počet obyvatel vzrostl mezi lety 1850-1907 ze 42 tisíc na 70 tisíc, se zmaďarizovat nepodařilo, počet a podíl Maďarů však výrazně vzrostl. V roce 1850 žilo ve městě 74,6% Němců, 17,9% Slováků a 7,4% Maďarů. V roce 1907 však Maďaři tvořili přibližně třetinu z celkového počtu obyvatel, Němci polovinu, Slováci sedminu. Židé se hlásili jazykově buď k Němcům, nebo Maďarům. Stav v meziválečném období nebyl pak již výsledkem modernizace ale výsledkem změny státně politických poměrů.14 Mohli bychom dále rozšiřovat počet zkoumaných středoevropských metropolí nebo velkoměst, například o Berlín nebo Varšavu. Shledali bychom třeba, že rusifikační tendence prosazované po porážce lednového povstání neovlivnily národnostní skladbu polské metropole, na druhé straně bychom zjistili více než třicetiprocentní
10 BAKALA, J.: Charakter, s. 43; SRB, J.: Sčítání. 11 BAKALA, J.: Charakter, s. 44–45; Statistická příručka království Českého. Sest. Zemská statist. kancelář království Českého. Díl II. Praha 1909, s. 32. 12 BAKALA, J.: Charakter, s. 17–19; Historische Enzyklopädie von Budapest. Hg. TóTH-EPSTEIN,
Elisabeth. Budapest 1974, s. 19–22, 46.
13 BAKALA, J.: Charakter, s. 48–50 (podle Ungarische statistische Mitteilungen. Neue Folge. Bd. I. Budapest 1893, s. 106–107). 14 HORVÁTH, Vladimír – LEHOTSKÁ, Darina – PLEVA, Ján: Dejiny Bratislavy, Bratislava 19823.
100
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
podíl židovského obyvatelstva s vlastními kulturními i politickými organizacemi.15 Pro Berlín se zase uvádí, že v roce 1890 více než 85% tzv. Novoberlíňanů pocházelo z vesnic a provinčních městeček, také se setkáme s tvrzením, že každý druhý Berlíňan je původem Slezan.16 Zde ovšem nejde hlavně o změny národních identit, byť tyto procesy v různé míře souvisejí s modernizací a industrializací jako jejich součásti. Vraťme se proto raději k rakousko-uherským metropolím s pokusem o dílčí závěr k této části příspěvku. Jejich růst byl nesp*rně výsledkem přistěhovalectví. Asimilační procesy v Budapešti a v Bratislavě by ovšem nebylo správné považovat hlavně za výsledek modernizace, byly spjaty převážně s úředně prosazovanou maďarizací v zalitavské části monarchie. Jinak tomu bylo v Praze a ve Vídni, kde národnostní asimilace souvisela s modernizací podstatným způsobem. Najdeme zde přece jen podstatné rozdíly. V Praze byla od 80. let 19. století asimilační tendence ve prospěch Čechů rozmachem masového a organizovaného německého národního hnutí, resp. nacionalismu, výrazně oslabena. Pokles podílu Němců byl zapříčiněn především přistěhovalectvím z národnostně českého venkova a jazykovou konverzí části židovské populace. Ve Vídni šlo ovšem o skutečnou masovou asimilaci českých přistěhovalců, pro něž se většinou „jazyk chleba“ stával jazykem obcovacím a posléze i mateřským. Tato asimilace byla do značné míry přirozeným jevem, na druhé straně by bylo dosti problematické souhlasit s názory historika a publicisty Karla Tschuppika, který ve svém životopise Františka Josefa I. charakterizuje Vídeň jako „pokojného a nenásilného germanizátora“ miliónu lidí z Čech a Moravy, kterým germanizace přinesla jen prospěch, podobně jako přistěhovalci prospěli Vídni. Kromě Paříže nenašel žádné jiné evropské kulturní centrum, které uskutečnilo takový zázrak, že bylo pro cizince tak přitažlivé, jako habsburská Vídeň. „Es war sein schönster Beitrag zur deutschen Kultur.“17 Věnujme nyní prostor některým teritoriím na periferii národních nebo i státních celků, kde bylo formování národních identit a mnohdy i státní sounáležitosti mnohem komplikovanější. Z velké řady možností, které se nabízejí, jsme také vzhledem ke stavu výzkumu vybrali území Rakouského Slezska, zvláště Těšínského, Pruského Slezska, zvláště Horního, a Alsaska. Pokusíme se o zjednodušené srovnání bez nároků na podrobný výklad, který je obsažen v poměrně rozsáhlé literatuře, o niž se opíráme.18 Modernizační procesy v eko15 Encyklopedia Warszawy. Warszawa 1975; DROZDOWSKI, Marian Marek – ZACHORSKI,
Andrzej: Historia Warszawy. Warszawa 19813 aj. 16 http://de.wikipedia.org/wiki/Einwohnerentwicklung_von_Berlin; DüSPOHL, Martin: Abrbeitsmigration nach Berlin im 19. Jahrhundert. Jeder zweite Berliner stammt aus Schlesien. In: Wach auf, mein Herz, und denke. Zur Geschichte der Beziehungen zwischen Schlesien und BerlinBrandenburg. Berlin – Opole 1995, s. 190–208. 17 TSCHUPPIK, Karl: Franz Joseph I. Der Untergang eines Reiches. Hellerau bei Dresden, 1928, s.
405–406.
18 Pro Alsasko: KACZMAREK, Ryszard – KUCHARSKI, Maciej – CYBULA, Adrian: Alzacja/ Lotaryngia a Górny Śląsk. Dwa regiony pogranicza 1648–2001. Katowice 2001. (Tam seznam další literatury.) Pro Horní Slezsko: Historia Górnego Śląska. Politika, gospodarka i kultura europejskiego regionu. Red. BAHLCKE, Joachim – GAWRECKI, Dan – KACZMAREK, Ryszard. Gliwice 2011; GAWRECKÁ, M.: Politické poměry ve Slezsku v letech 1815–1939. Opava 2011. Pro pruské
101
VZNIK A METAMORFóZY NÁRODNÍCH A STÁTNÍCH IDENTIT VE STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONECH
nomice, sociální struktuře i v oblasti administrativy i vědomí obyvatel byly v Alsasku mnohem rychlejší. V Horním a prakticky i v Dolním Alsasku byly stavovské regionální orgány zlikvidovány už před třicetiletou válkou, proces etatizace správy předběhl o půldruhé století pruskou i rakouskou část Slezska. Také daleko dříve se zde projevily a řešily otázky náboženské a jazykové. A přitom v polovině 19. století ve městech jen 5–7% lidí mluvilo francouzsky, na vsi jen 1%, nejvíce se francouzština uplatnila ve Štrasburku, kde ji mělo znát 12% obyvatel. Tlak státu na pofrancouzštění Alsasanů byl přitom poměrně značný a byl spojován nejen s ekonomickými, ale i politickými a dalšími aspekty. Bertrand Barrére v Národním konventu horlil proti odstředivým snahám spojeným s jiným než francouzským jazykem: „Federalismus a předsudek mluví bretonsky, emigrace a nenávist k Republice německy, kontrarevoluce hovoří italsky, fanatismus baskicky.“19 Charakteristický je také výrok gymnazijního profesora z Mylhúz ze 40. let 19. století: „Hodně lidí v Alsasku si myslí, že jejich mateřským jazykem je němčina, to je však omyl. Mateřským jazykem je jazyk vlasti.“20 V Pruském nebo Rakouském Slezsku se s takovými výraznými odsudky nesetkáme, nenašly by ani vhodného adresáta, i když se setkáváme i s vulgárními výrazy vůči polským Hornoslezanům, a to dokonce i z úst pruského ministra pro Slezsko hraběte Ernesta Wilhelma von Schlabrendorfa.21 Politické vědomí Alsasanů bylo na mnohem vyšší úrovni než ve Slezsku, jak o tom svědčí i skutečnost, že v Mylhúzách byl v roce 1791 uskutečněn jeden z prvních plebiscitů v dějinách, na základě jehož výsledků bylo město znovu navráceno ze Švýcarské konfederace do Alsaska. Politická zkušenost a úroveň uvažování tehdejšího Alsasana o politických a jiných společenských záležitostech byla nesrovnatelná s názory lidí v Horním i Rakouském Slezsku. Pro Těšínské Slezsko platí charakteristika z pera polského historika Józefa Chlebowczyka: „Až do konce 30. let 19. století chybí jakékoli národní vědomí příslušnosti k utvářejícím se národům – polskému nebo českému“.22 Podobné úsudky nalezneme pro Opavsko v částech vzpomínek jednoho z prvních českých národních buditelů v regionu Vincence Praska, které se týkají 40. let.23 Obyvatelé jednoho ze dvou slezských měst s převahou českého obyvatelstva Klimkovic jednoznačně odmítali národní aktivity „zaslepených Čechů“, zejména Slovanský kongres, dávali přednost „ně-
19 20 21 22 23
Horní Slezsko: Dzieje Górnego Śląska w latách 1816–1947. Red. HAWRANEK, Franciszek. Opole 1982; LIS, Michał: Górny Śląsk. Zarys dziejów do połowy XX wieku. Opole 2001. Pro Rakouské (České) Slezsko: GAWRECKI, D. a kol.: Dějiny Českého Slezska 1740–2000. I–II. Opava 2003. V dalších poznámkách uvádíme odkazy hlavně u citátů, nebo pokud považujeme za žádoucí uvést speciální literaturu k dílčím tématům. KACZMAREK, R. – KUCHARSKI, M. – CYBULA, A.: Alzacja, s. 30. Podle: WALICKI, Andrzej: Idea narodu w polskiej myśli oświeceniowej. Warszawa 2000, s. 92. KACZMAREK, R. – KUCHARSKI, M. – CYBULA, A.: Alzacja, s. 31. Podle: LEUILLIOT, Paul: L´Alsace au debut du XIXe siècle. Essais d´histoire politique, économique et religieuse (1815–1830). III, Paris 1959, s. 318. „Mládež vyrůstá jako dobytek a v německé řeči se nenaučí zhola nic.“ – PALLAS, Ladislav: Jazyková otázka a podmínky vytváření národního vědomi ve Slezsku. Ostrava 1970, s. 38. CHLEBOWCZYK, Józef: Główne problemy i etapy stosunków polsko-czeskich na Śląsku Cieszyńskim w XIX wieku i na początku XX wieku (do 1914). Katowice 1964, s. 7. PRASEK, Vincenc: Půlstoletí kulturních našich snah pro Slezsko. Věstník Matice opavské 36, 1931, příloha. Srov. ŠÍL, Jiří: Vincenc Prasek (1843–1912). Opava 2010, s. 39–40.
102
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
mecké svobodě“ před „ruskou knutou“. Za Čechy se nepovažovali, podobně jako většina Moravanů mluvících česky.24 Ačkoli i v polovině 19. století v Alsasku ještě „němčina zůstávala jazykem lidu, rodinným, liturgickým a sentimentu“, státní identita Alsasanů byla francouzská, ostatně německý stát ještě neexistoval. Ještě v roce 1678 Alsasané zaujímali postoj pasivního odporu vůči armádě Ludvíka XIV. Do napoleonské armády vystupovali už Alsasané bez větších výhrad, často i dobrovolně, i když někteří pozorovatelé tvrdili, že se nechali zverbovat ne z patriotismu, ale proto, že nenacházeli ve své domovině prostředky k obživě. Konflikty týkající se jazyka ve školách, úřadech apod. se sice vyskytovaly, ale nedaly by se v prostoru, kde víceméně splývaly národní a státní identity, resp. státní identita byla současně chápána jako národní, charakterizovat jako národnostní střetnutí, jak tomu bylo např. v národnostně smíšených oblastech českých zemí. Formování státních identit bylo ve Slezsku nesp*rně pomalejší, podle znalce slezských dějin Colmara Grünhagena měl rozhled prostého člověka do roku 1740, tedy před slezskými válkami, dosahovat podobně jako ve středověku hranic panství, resp. městských hradeb.25 Uvažování v zemské či státní dimenzi bylo vlastností knížat, státních úředníků a elit s nimi spjatých. S tímto jistě poněkud zjednodušeným pohledem se dá v podstatě souhlasit, jakož i s tvrzením zmíněného autora: „To se změnilo za vlády Friedrichovy, a když ten zavřel oči, stali se Slezané již Prusy a cítili se příslušníky tohoto státu.“26 Podobně lze charakterizovat situaci v Rakouském Slezsku, včetně státem oktrojovaného patriotismu při nejrůznějších příležitostech, např. nepříliš častých vojenských vítězstvích.27 Vratislavský filozof Christian Garve koncem 18. století ve známém výroku opěvoval, jak bylo Slezsko integrováno do pruského státního mechanismu, takže „nyní již není téměř žádný rozdíl v národním charakteru jeho obyvatel, jak se jinak obecně o tom soudí, na základě letmých pozorování těch, kteří individuální rozdíly mezi lidmi pocházejícími z různých zemí směšují s národním charakterem. My, Slezané, jsme se stali více vojáckými. Naše šlechta se cítí být uctěna vojenskou uniformou. Braniboři a Pomořané zmírnili místo toho jemnějšími mravy a některými poznatky svůj starý válečnický charakter. Jsme nakonec dětmi jedné rodiny, které podobnými způsoby vychování, zvyklí na podobný způsob myšlení, nadšení týmž příkladem velkého krále právem se považují za vzájemně stejné, liší se od sebe jen náhodnými výhodami štěstí nebo vrozenými vlastnostmi“.28 24 ČEPELÁK, Václav: Opavsko a Slovanský sjezd 1848. Věstník Matice opavské 36, 1931, s. 15–35; Adresse an das hohe Ministerium des Innern. Troppauer Zeitung, č. 31, 17. 4. 1848 (Ausserordentliche Beilage). 25 GAWRECKI, D.: Śląskość w państwie Habsburgów 1742–1918. Studia Śląskie 52, 1993, s. 47–62. 26 GRüNHAGEN, Colmar: Geschichte des Ersten schlesischen Krieges. Bd. 2. Gotha 1881, s. 356. 27 Např.: Vollständige Beschreibung der viertägigen Feierlichkeit zu Troppau auf Loudonens Einnahme von Belgrad und auf den Sieg des Prinzen Coburgs am Rimnik. Troppau 1789; Rede auf jene zween herrlichen Siege die Österreich über die Pforte am Flusse Rimnik und über Belgrad nacheinander hat. Troppau 1789. Obě brožury byly přetištěny v práci: GIELER, Ernst: Die viertätige Siegesfeier der Troppauer. Troppau 1929. 28 GARVE, Christian: Vermischte Aufsätze, welche einzeln oder in den Zeitschriften erschienen sind. Bd. 1. Breslau 1796, s. 249–250. Citováno podle BAHLCKE, J.: Schlesien und Schlesier. München 1996, s. 86.
103
VZNIK A METAMORFóZY NÁRODNÍCH A STÁTNÍCH IDENTIT VE STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONECH
Tato výpověď zřejmě vyjadřuje názory části vratislavské inteligence té doby. Nesetkáme se s podobným centralizačním velebením ani v Alsasku, Rakouském Slezsku a zřejmě ani v pruském Horním Slezsku. Tyto rozdíly nebyly jistě dány tempem modernizace, která byla ve Slezsku v počátcích, ale měrou státního tlaku a zájmu. Povšimněme si na uvedeném citátu, jak byl v té době chápán termín „národ“ (Nation). Jsou za něj považováni obyvatelé jedné země. I přední opavský historik Faustin Ens považuje v roce 1835 primordialisticky Slezany za jeden národ s tisíciletou historií; uvádíme jeho hodnocení rozdělení Slezska po slezských válkách: „A tak bylo násilně roztrženo Slezsko, které již více než tisíc let tvořilo jedno tělo. Po jeho rozdělení záhy zanikla jednota jeho národního charakteru, z čehož vyplývá, že ten záleží méně na zemi a více na státním zřízení a náboženství.“29 Z charakteristických rysů národa chybí jazyk, ale to nemusí být žádným překvapením, vždyť i Palacký ještě o několik let později považoval za Čechy obyvatele Čech bez rozdílu jazyka. Středoevropským mezníkem zde byla revoluce tel 1848/1849, což se týká více Slezska než Alsaska. Ekonomické a sociální poměry zde sledovaných regionů byly dosti odlišné. Alsasko mělo nástup modernizace v podstatě za sebou, rolníci byli svobodní, podíl šlechty v administrativě i ekonomice byl již za Velké francouzské revoluce podstatně omezen, přírůstek obyvatelstva byl pomalejší než v Horním Slezsku, počet dělníků byl v Alsasku mnohem větší než v celém Opolském vládním obvodě, nemluvě již o Rakouském Slezsku, kde industrializace neměla ještě masový charakter. I proces urbanizace, kdybychom ji měli měřit počtem větších měst, byl v Alsasku výraznější než v pruském Horním a Rakouském Slezsku. Dolnoalsaský Štrasburk, město se starou universitou, na níž studovali Pasteur a Goethe, město, v němž se zrodila Marseillaisa, měl v polovině 19. století kolem 70 tisíc obyvatel, hornoalsaské Mylhúzy 30 tisíc a Colmar více než 20 tisíc obyvatel. V Rakouském Slezsku nemělo ani jedno město více než 10 tisíc obyvatel, v Opolském vládním obvodu přesáhla deset tisíc obyvatel pouze Nisa. Zajímavý rozdíl byl mezi jazykovou orientací dělníků – v alsaském textilním průmyslu, který v zemi dominoval, mluvilo koncem 60. let 19. století 74 395 dělníků německy, kdežto v celém pruském Horním Slezsku, tedy i mimo hornoslezskou průmyslovou oblast, německy umělo z dělníků jen asi 10%, a přitom byla němčina jazykem vládnoucí národnosti. Pro utváření národního vědomí bylo důležité, že na Horním Slezsku byly poddanské povinnosti rušeny od počátku 19. století, ale tento proces byl dokončen až koncem 60. let. V Rakouském Slezsku započal v roce 1848 a byl dokončen až v 80. letech. Stěží lze prohlašovat za rovnoprávného člena národa člověka, který by nebyl politicky svobodný. Revoluce 1848/1849 znamenala přes všechny komplikace pro vrstvy polského a českého obyvatelstva ve Slezsku počátek národního a jazykového obrození. Na Horním Slezsku a na Opavsku byly jazykové odlišnosti mezi německy a polsky či česky mluvícími jasné, lze proto lépe rozpoznat projevy národnostní asimilace nebo proces národního uvědomování. Na Těšínsku byl jazyk tamního obyvatelstva smíšený, na západě převažovaly dialekty české, ve středu a na východě polské. Pro pozdější národnostní vědomí byla zřejmě rozhodující národnostní agitace, v níž se prosadili Poláci 29 ENS, Faustin: Das Oppaland oder Troppauer Kreis nach seinen geschichtlichen, naturgeschichtlichen, bürgerlichen und örtlichen Eigenthümlichkeiten. Bd. 1. Wien 1835, s. 155.
104
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
a dali tak ráz polskému národnímu charakteru etnických procesů s výjimkou Frýdecka.30 V Alsasku se o jazyku příliš nediskutovalo, hlavními tématy tehdejších diskusí byly problémy republikanismu a snaha o prosazení provinční autonomie. Jinak se s voláním po autonomii v jisté podobě setkáme jen v Rakouském Slezsku, kde došlo v roce 1849 k odloučení od Moravy a obnovilo se tak Slezsko jako korunní země. Tyto snahy byly prosazovány německými slezskými elitami, stěží je však můžeme považovat za projevy demokratismu spjatého s modernizačními tendencemi. Daly by se spíše charakterizovat jako projev regionálního partikularismu, který byl do jisté míry motivován obavami z možného uskutečnění českého státoprávního programu. Češi ve Slezsku byli této ideologii značně vzdáleni, často se považovali za Moravce a hledali inspiraci u česky mluvících Moravanů. Těšínští Poláci se snažili upevňovat vazby k Haliči. Léta 1848–1871 znamenala pro Horní a Rakouské Slezsko počátek výrazné modernizace spojené s migračními procesy, protože místní obyvatelstvo nebylo již schopno uspokojovat poptávku po pracovních silách. Alsasko spolu s Lotrinskem, pruské Horní Slezsko a Rakouské Slezsko patřily k nejprůmyslovějším regionům ve Francii, Prusku a s mírným zpožděním i v habsburské monarchii. Přes demokratické změny spojené s rozvojem ústavního života v Prusku a Předlitavsku lze hodnotit společenskou strukturu v Alsasku a politické svobody ve srovnání se středoevropskými regiony jako mnohem modernější a demokratičtější. Průmyslové oblasti Horního a Těšínského Slezska měly však mnohem více rozvinutý průmysl. Také růst počtu obyvatel byl mnohem výraznější. V roce 1905 bylo na Horním Slezsku 13 měst s více než deseti tisíci obyvatel, v Rakouském Slezsku čtyři. Byla to dnešní centra hornoslezského průmyslu Hlivice, Královská Huť (Chořov), Bytom, Katovice, přitom více než desítka obcí bez městského statutu na Horním Slezsku přesáhla 10 tisíc obyvatel – největší z nich bylo Zabře s 55 tisíci obyvatel (a to bez později připojené, tehdy ještě samostatné obce Zaborze – 26 tisíc obyvatel), podobně tomu bylo v průmyslové části Těšínského Slezska, kde rostly spíše hornické obce než města, jak to ostatně odpovídalo charakteru uhelné těžby.31 Největším městem této oblasti a jejím přirozeným střediskem byla Moravská Ostrava a k ní později připojená města a obce ležící ovšem na Moravě. V letech druhého francouzského císařství se projevovala větší jazyková tolerance než v předchozím období. Sám Napoleon III. ve své řeči ke štrasburským učitelům v roce 1867 brzdil nadšení francouzských patriotů: „Francouzština je jazykem 30 O rozmístění národností a sporech týkajících se počátků národního hnutí není v literatuře jednota. Srov.: CHLEBOWCZYK, J.: Główne problemy, s. 7 aj.; ŽÁČEK, Václav: Počátky obrození slovanského obyvatelstva ve Slezsku. Opava – Ostrava 1959; KUDĚLKA, Milan: Češi a Poláci na Těšínsku v době národního obrození. Ostrava – Opava 1957; GROBELNÝ, Andělín: Češi a Poláci ve Slezsku v letech 1848–1867. Přípravné studie z dějin národního a dělnického hnutí. Ostrava 1958; GAWRECKÁ, M.: Problematyka narodowościowa Śląska Austriackiego w latách 1742–1918. Studia Śląskie 52, 1993, s. 61–74; GAWRECKI, D.: Jan Winkler a počátky formování novodobých národů na Těšínsku. In: Práce a studie Muzea Beskyd ve Frýdku-Místku. Frýdek-Místek 1995, s. 5–13; TÝŽ: K rozdílným pohledům české, polské a německé historiografie na národnostní vývoj v rakouském Slezsku. In: Evropa mezi Německem a Ruskem. Sborník prací k sedmdesátinám Jaroslava Valenty. Praha 2000, s. 239–254 aj. 31 GAWRECKI, D.: Některé problémy slezských měst v procesu modernizace (1740–1914). In: Město a městská společnost v procesu modernizace. Edd. KLADIWA, Pavel – ZÁŘICKÝ, Aleš. Ostrava 2009, s. 133–146.
105
VZNIK A METAMORFóZY NÁRODNÍCH A STÁTNÍCH IDENTIT VE STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONECH
národním, Ale Alsasan by neměl zapomenout na němčinu.“32 Po porážce Francie bylo Alsasko spolu s třetinou Lotrinska připojeno k nově založené Německé říši. Alsasané usilovali v jejím rámci o autonomii, kterou v jisté, ale ne pro regionální politiky uspokojující podobě získali až za kancléře Bethmanna Hollwega v květnu 1911. Po roce 1918 se však Alsasané dovolávali tohoto regionálního statutu v argumentaci proti francouzskému centralismu. Od roku 1871 se stala němčina povinným jazykem ve školách, francouzština nicméně zůstala jazykem elit. Pěstoval se i alsaský dialekt, nestal se však instrumentem politiky nebo nějakých autonomistických či separatistických snah. Pro charakteristiku tehdejších alsaských autonomistických snah použijeme citát předáka autonomistické strany Augusta Schneeganse: „Jsme tady jako němečtí poslanci německé země. Museli jsme se bolestně rozloučit s naší někdejší vlastí, ale i Francie nás opustila. Co nám tedy zbylo? Alsasko musí mít vlastní statut.“33 Takový projev by nebyl v Horním nebo Rakouském Slezsku z řady důvodů, které zde nebudeme rozebírat, možný. Věnujme pozornost migracím jako průvodním procesům industrializace a jejich vztahům k národnostním poměrům. Na Horním Slezsku přicházejí venkované do měst, většinou německých, současně přicházejí němečtí odborníci, odborné školství bylo německé. Statistiky z let 1890–1910 ukazují rychlý postup germanizace v průmyslové oblasti. I v takovém středisku polského národního života, jakým byla Královská Huť (Chořov), poklesl podíl Poláků z 56,2% na 34%. Jedině ve skupině tří měst okresu Pština34 převažovali Poláci, jejichž počet nepatrně vzrůstal. Pokud jde o přistěhovalectví Poláků, které bylo úředními normami v Bismarckově době značně regulováno, měl často zásadní vliv pro formování polské národní myšlenky příliv inteligence z Velkopolska, ale změnu národnostní struktury neovlivnil. Přistěhovalci z Království nebo Haliče patřili k těm nejubožejším, jejich vliv na polské národní uvědomování nebyl jistě vysoký. Podobně tomu bylo v Rakouském Slezsku. V zemi stoupal celkový podíl Čechů a Poláků, města se bez výjimky germanizovala. Do roku 1910 ztratili Češi převahu ve Frýdku, udrželi ji jen v Klimkovicích, kde s více než 90% dominovali. Poláci měli z měst většinu jen v podhorském Jablunkově a v průmyslovém Fryštátě. Přitom je evidentní, že centrem českého národního života byla Opava s pouhou sedmiprocentní českou menšinou, střediskem polských aktivit byl Těšín s necelými 32% Poláků v r. 1910.35 Podobně tomu bylo na Horním Slezsku, kde centry polského národního života byla města průmyslové oblasti, dále Ratiboř a Opolí. Významné bylo, že počátkem století se na Horním Slezsku polské národní hnutí politicky osamostatnilo od katolické 32 KACZMAREK, R. – KUCHARSKI, M. – CYBULA, A.: Alzacja, s. 31. Podle: VOGLER, B.: Histoire culturelle de l´Alsace. Du Moyen Age à nos jours, les très riches heures d´une region frontière. Strassbourg 1994, s. 285. 33 KACZMAREK, R. – KUCHARSKI, M. – CYBULA, A.: Alzacja, s. 113. Podle VOGLER, B.: Histoire politique de l´Alsace. De la Révolution à nos jours, un panorama des passions alsaciennes. Strassbourg 1995, s. 177–178. 34 Pszczyna, Stary Bieruń, Mikołów 35 GAWRECKÁ, M.: Národnostní problémy slezských měst v době modernizace. In: Město a městská společnost v procesu modernizace. Edd. KLADIWA, P. – ZÁŘICKÝ, A. Ostrava 2009, s. 147–159; TÁŽ: K národnostní problematice slezských měst do roku 1914. In: Národnostní problémy v historii měst. Prostějov 1993, s. 61–74.
106
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
(v podstatě německé) strany Centrum. V Rakouském Slezsku Poláci a Češi měli již od počátku ústavního života své vlastní kandidáty. Česky mluvící obyvatelstvo v obou částech Rakouského Slezska se od 60. let již vesměs považovalo za Čechy. Složitější to bylo s těšínskými Poláky. Autochtonní obyvatelstvo se vyhraněněji identifikovalo vůči přistěhovalcům z Haliče, hledajícím obživu v uhelném revíru i v jeho moravské části. Dělník z Haliče byl pro ně „robotnik galicyjski, analfabeta ciemny“.36 Tzv. Šlonzáci, organizovaní i politicky, byli snad jedinými upřímnými představiteli integrálního slezanství a současně i rakušanství; jejich vůdce Josef Kožďoň v bílském volebním obvodu v roce 1909 rozhodujícím způsobem ve volbách do zemského sněmu porazil polského národního kandidáta. O svých stranících tvrdil: „… nazýváme se Rakušané a odmítáme každý nacionalismus, polský stejně jako německý. Jsme svázáni s Vídní a nechceme mít nic společného s Varšavou, polským vlastenectvím a polskou vlastí.“37 Čeští publicisté zase tvrdili, že obrovské migrace z Haliče zásadním způsobem změnily národnostní skladbu regionu ve prospěch Poláků, z té doby pocházejí Bezručovy verše o stotisících popolštěných a poněmčených před Těšínem.38 Když v roce 1910 Poláků na Těšínsku statisticky ubylo, rozvinuli polští politici kampaň proti čechizaci. Polsko-český antagonismus v regionu byl snad vyostřenější než vztah obou slovanských národností k Němcům. Je příznačné, že podobné slezské aktivity se objevily v pruském Horním Slezsku ale až po porážce Německa ve světové válce, a znovu získaly určitý prostor po zásadní změně společenských poměrů od konce 80. let minulého století. Němci jak v německém Horním Slezsku, tak na Opavsku a Těšínsku kompenzovali svou početní slabost zdůrazňováním své kulturní převahy a snažili se zabránit procesu utváření polského a českého národního povědomí teoriemi o Vasrpolácích a Moravcích, odlišných od Poláků nebo Čechů, které zařazovali do německého kulturního okruhu s perspektivou germanizace.39 Národní vědomí na Těšínsku na přelomu 19. a 20. století nebylo vyhraněné, jak o tom svědčí národnostní statistiky, např. obec převážně česká se stala obcí převážně polskou změnou faráře. Agitace z kazatelny nebo ve škole stále sehrávala důležitou roli. Stupeň národního uvědomění slovanských národů se před světovou válkou nedostal do rozporu se státní identitou, tedy loajalitou vůči státu. Snad to může vyznívat paradoxně, Češi a nakonec i Poláci byli ve vztahu ke státu loajálnější než Němci, jejichž nacionalistická část snila o Velkém Německu, ať již v podobě Großdeutschland nebo Alldeutschland.40 Sledované vývojové rysy a metamorfózy jistě souvisely s modernizací, ovšem spíše v obecném rámci, nedalo by se zcela jednoznačně tvrdit, že by nutně rychlejší změny v tempu ekonomického vývoje přinášely také rychlejší změny ve sféře kultur36 37 38 39 40
PALLAS, L.: Jazyková, s. 53. TAMTÉŽ. BEZRUČ, Petr: 70 000. In. Slezské písně. Praha 1974, s. 45. WITT, Kurt: Die Teschener Frage. Berlin 1935. GAWRECKI, D.: Polska, czeska i niemiecka historiografia wobec problematyki narodowościowej na Śląsku Austriackim. In: Przełomy w historii. XVI Powszechny Zjazd Historyków Polskich. Wrocław 15–18 września 1999 roku. Pamiętnik. Tom I. Toruń 2000, s. 271–286.
107
VZNIK A METAMORFóZY NÁRODNÍCH A STÁTNÍCH IDENTIT VE STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONECH
ní – a tedy také v národní agitaci a šíření národní identity.41 Příchod migrantů z Haliče se například projevil ve statistikách ze sčítání lidu enormním nárůstem negramotných v regionu, který předtím procentem lidí ovládajících čtení a psaní patřil k nejvyspělejším v monarchii. Pro změny státních i národních identit ve sledovaných regionech měl zásadní význam výsledek Velké války. O problému existuje rozsáhlá literatura. Zmíníme se jen o některých skutečnostech. Zajímavé je, že v souvislosti s Wilsonovými proklamacemi o sebeurčovacím právu měly proběhnout jak v Alsasku a Německem zabrané části Lotrinska, tak v Horním Slezsku i na Těšínsku plebiscity. V Alsasku-Lotrinsku francouzský prezident Raymond Poincaré (rodák z lotrinského Bar le Duc) jako reprezentant vítězné velmoci odmítl plebiscit jako zbytečný. Závazky zachování autonomního státu, jakých požívalo území v Německu, i zachování ustanovení konkordátu z roku 1810, nebyly dodrženy. Na Těšínsku se z různých důvodů plebiscit neuskutečnil, byl nahrazen mezinárodní arbitráží, jejíž výsledek byl příznivější pro Československo. Nejsložitější byla situace na Horním Slezsku. Skupiny v té době vytvořených organizací Slezanů, požadujících mezinárodní garanci pro Slezsko jako samostatný nárazníkový stát, jehož území by zasahovalo i na Těšínsko, našly sice určitou podporu, ale hranice byly nakonec narýsovány výsledky plebiscitu pro Poláky méně úspěšného než očekávali, a třetího slezského povstání. Hranice nebyly vyjádřením jazykových a národnostních pozic jednotlivých národností. Např. Poláci přistupovali k plebiscitu s nadějí, že se jim podaří získat území v rozsahu, v němž zvítězili polští kandidáti v celkem nedávných obecních volbách. Byli zklamáni. Stěžovali si i na to, že plebiscitu se mohli účastnit lidé, kteří se narodili v plebiscitním území. Byli to většinou polští emigranti do Porýní a Porúří. Ti, i když v nové domovině zakládali své kulturní organizace, hlasovali v drtivé většině pro Německo. Výsledky plebiscitu ukazovaly, že není soulad mezi národním vědomím a přáním žít v národním státu.42 Můžeme závěrem konstatovat, že sledování národotvorných a asimilačních procesů v středoevropských metropolích i v národně smíšených či národně nevyhraněných oblastech před první světovou válkou prokázalo větší či menší souvislosti s procesy modernizace a utvářením občanské společnosti. Komplikovanější byla situace v periferních oblastech než v centrech národního života. Po dlouhém 19. století docházelo rovněž ke značným posunům v územním rozložení i národních a státních identitách obyvatelstva. Tyto změny byly většinou výsledkem státních a politických tlaků než modernizačních procesů. Dnešní migrace obyvatelstva z východu i arabských zemí do států, v nichž přistěhovalci nacházejí lepší zdroje obživy i plnohodnotnějšího života, spojované např. s různými i sympatickými představami o multikulturalismu, představuje značně komplikovaný a někdy i kontroverzní nezakončený vývoj, jehož hodnocení přísluší příštím 41 K tomu HROCH, M.: Národy, s. 112. 42 CHLEBOWCZYK, J.: Miȩdzy diktatem, realiami a prawem do samostanowienia. Prawo do samookreślenia i problem granic we wschodniej Europie Środkowej w pierwszej wojnie światowej oraz po jej zakończeniu. Warszawa 1988; VALENTA, Jaroslav: Česko-polské vztahy v letech 1918 – 1920 a Těšínské Slezsko. Opava 1961; Encyklopedia Powstań Śląskich. Opole 1982 (Wybory komunalne …, s. 618–619; výsledky plebiscitu podle okresů a jednotlivých obcí na str. 677 – 704 = Aneks 1).
108
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
generacím. Jde ovšem o podstatně nové problémy ve srovnání s obsahem naší studie. Podle našeho názoru se však dá pochybovat o tom, zda analogie s 19. stoletím mohou pro řešení dnešních problémů přinést něco podstatně významného. Summary: The Genesis and Metamorphoses of the National and State-Based Identities in the Central European Regions Dan Gawrecki The processes of nation-building and assimilation in the Central European metropolises and in the ethnically heterogeneous areas before the World War I were connected with the process of modernization and the formation of civic society. The situation in the peripheries was more complicated than in the centres of national life. The growth of the Central European metropolises was undoubtedly a result of immigration. The assimilative processes in Budapest and Bratislava were mostly linked to the officially administered Hungarization in Transleithania, while the national assimilation in Prague and Vienna was essentially connected with economic modernization. Since the 1880s, the assimilative tendencies in Prague in favour of the Czechs considerably diminished owing to the boom of the large-scale and organized German national movement. The ratio of the Germans decreased particularly because of the immigration from the nationally Czech countryside and the language adoption by part of the Jewish population. In Vienna, in contrast, there was a massive assimilation of the Czech immigrants, for whom the “language of bread” became the language of public communication and then also their mother tongue. The second part of this article concentrates on the connection between the national processes and the modernization of the industrial regions in Alsace, Prussian Upper Silesia and the industrial part of the Cieszyn region. The intensity of national consciousness of the Slavic nations (and German-speaking Alsatians) was not contrary to loyalty to the state before the World War I. The Czechs and the Poles were more loyal to the Habsburg Monarchy than the Germans, whose nationalist part dreamt of a Greater Germany. The Alsatians endeavoured to gain autonomy. It is not possible to make a sweeping claim that the faster changes in the pace of economic development immediately led to cultural transformations including national campaigning and spreading of national identity. For instance, the immigration from Galicia resulted in an enormous increase of the illiterate in the relevant regions in the statistics based on the census. The extent of Germanization in Prussian Upper Silesia was much larger than in the Silesian parts of the Habsburg Monarchy. The transformations of the national identities in the regions in question were substantially influenced by the results of the Great War. The victorious powers decided on the boundaries of states. The considerable changes in the understanding of the national and state-based identities in the discussed regions were a consequence of political pressures rather than modernizing processes.
Translated by Demeter Malaťák
109
110
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
REMARKS ON SLOVENIAN POPULATION IN THE 19TH CENTURY1 Bojan Balkovec
I
dentifying the number of Slovenians from the time of Maria Theresa to World War I is to some extent enabled by various censuses, which the Monarchy carried out in the allotted time. In the Austrian part of the Monarchy methods of counting the population were comparable and therefore the data is comparable with results obtained elsewhere in the empire. At the same time it should not be overlooked that the methods of counting differed in different times, which to some extent hampers the comparison of results, although it is nevertheless possible with high scientific credibility to find the common denominator for all results. The biggest problem is the fact that after the introduction of the modern census in the beginning of the second half of the 19th century the population was not counted according to the national population criterion in which today’s researchers are most interested. The Monarchy used the language definition, but it was not a native language, but the so-called Umgangssprache. The result of such a criterion was that in certain regions the actual national structure was hidden. A fixed obstacle in determining the number of residents is also the administrative division of Slovenia within the Monarchy. At the time of dualism the territory of the present-day Republic of Slovenia was mostly located in the Austrian part, with only Prekmurje located in the Hungarian part. In the Austrian part of the Monarchy Slovenians lived in the southern part of Styria, in the southern part of Carinthia, in the eastern part of Gorizia, in Trieste, in the northern part of Istria, and the most compactly in Carniola (Kranjska). Carniola was also the only region in which Slovenians formed the majority of the population.2 The native language of the majority population in Carniola was Slovenian. Article 19 of the December Constitution of 1867 discussed the equality of nations and 1 2
Studie vznikla v rámci plnění vědecko-výzkumných aktivit projektu OP VK 2.3 „Historizace střední Evropy“ (CZ.1.07/2.3.00/20.0031), jehož nositelem je Slezská univerzita v Opavě. Overview of Slovene history in 19th see ŠTIH, Peter – SIMONITI Vasko – VODOPIVEC Peter: A Slovene History Society – politics – culture. Ljubljana 2008 /e-book/ (http://www.sistory. si/?urn=SISTORY:ID:2250), Vodopivec Peter: Od Pohlinove slovnice do samostojne države: slovenska zgodovina od konca 18. stoletja do konca 20. stoletja. Ljubljana 2006. Slovenska kronika XIX. stoletja. Ljubljana 2005. (three volumes), Slovenska novejša zgodovina, Ljubljana 2006, pp 13–174.
111
REMARKS ON SLOVENIAN POPULATION IN THE 19TH CENTURY
the rights of languages. In fact, German was not declared the official state language anywhere, “but it was traditionally and also practically exactly that.”3 In Carniola Slovenian language was the language of teaching in elementary school, but not in high school. Until the end of the Monarchy Slovenian was used as the language of teaching in only two private high schools: Episcopal Grammar School in Ljubljana and partly in the Secondary Modern School in Idrija. In the countryside only a small German community in the area around Kočevje spoke German. There a German community preserved from the Middle Ages. Elsewhere in Carniola, except in the cities, Slovenian language dominated. The cities began to use the Slovenian language as the language of the local government in the middle of the second half of the 19th century.4 In other countries the language status of Slovenian was even less favorable. The language definition of the population was strengthened through education. As the Germans, Slovenians also formed societies (among Slovenians the society was the so-called St. Cyril and Methodius Society or in Slovenian: Družba svetega Cirila in Metoda), which struggled to build schools. School language disputes were so sharp that they caused the resignation of the Austro-Hungarian government. The national situation was obviously connected with the legal frameworks and economic power. The economic power of Slovenians was weaker and this weakness reflected in the limited political power of Slovenians in the cities of Lower Styria.5 A general characteristic of the 19th century was population growth. The population growth was firstly affected by fertility. Another important factor was the improvement of health conditions; in the 19th century the health and hygiene situation greatly improved. An important cornerstone of medical progress brought about the introduction of vaccination against certain infectious diseases. The occurrence of plague and similar diseases, which had in the past significantly reduced the population, disappeared. In Western Europe the fertility rate in the late 19th century amounted to about 30‰, and was similar in Slovenia. Differences between regions or countries are of interest. After 1846, the birth rate in Styria was between 30.5‰ and 31.7‰ throughout. It fell below 30 ‰ only in the first decade of the 20th century. In Carinthia, Carniola and the Littoral, the situation was the opposite. There was no declining of the birth rate. In all three cases, the birth rate was lower in the middle of the century than at the end of the century. In Carinthia, the fertility rate in 1910 was 31.8‰, 34.4‰ in Carniola and even higher in the Littoral, nearly 36‰. In the middle of the century the mortality rate in Styria was over 30‰; it was lower in the other three provinces, the lowest found in Carinthia, 26.6‰. By the beginning of the 20th century, the mortality rate declined. The biggest drop occurred in Styria, where at the beginning of the 20th century it fell to the 3 4 5
ZWITTER, Fran – BOGDANOV, Vaso – Šidak, Jaroslav: Nacionalni problemi v habsburški monarhiji. Ljubljana 1962, p. 153. The City Council of Ljubljana Slovenes had a majority of seats from the 1882. For more on the relationship between Germans and Slovenians in Celje see CVIRN, Janez: Boj za Celje: politična orientacija celjskega nemštva 1861–1907. Ljubljana 1988. On Germans in Carniola see MATIČ, Dragan: Nemci v Ljubljani 1861–1918, Ljubljana 2002 (http://www.sistory. si/?urn=SISTORY:ID:2562) and by the same author Nemci na Kranjskem od druge polovice 19. stoletja do prehoda v jugoslovansko državo, Migracije in Slovenski prostor od antike do danes,. Ljubljana 2010, pp. 551–567.
112
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
lowest mortality rate among these regions, to 22.3‰. In Carinthia, the mortality rate was 23.9‰, in Littoral 24.2‰, and in Carniola 24.4‰. Natural growth, as the difference between the birth rate and mortality rate, was low in Styria and Carinthia and for a long time ranged between 2 and 4‰. It was only towards the end of the 19th century and in the first decade of the 20th century that it increased and approached 8‰. The reason for the rise of natural growth lay mainly in a significant reduction in mortality rates. On the other hand, in the beginning natural growth in Carniola and the Littoral was higher than in Styria and Carinthia. It remained so also in the first decade of the 20th century, when natural growth in Carniola was 10‰, and even higher in the Littoral with 11.7‰.6 In his Slovenian population trend analysis Dolfe Vogelnik divided the time between early 18th century and mid-20th century into seven periods. A slight increase was typical for the first half of the 18th century. Moderate growth followed from the mid-18th century to the time of Emperor Joseph II. In the next period, until the end of the Napoleonic Wars, a decline followed. The period from the end of the Napoleonic Wars to the mid-19th century was a period that Vogelnik described as “the flight of population growth.” From the mid-19th century and until World War I population growth was slow but stable. The period between the two World Wars and after World War II is the time of growth stagnation.7 In the period from 1780 to the end of the Napoleonic era European countries already began showing an obvious decrease in mortality, which lead to population growth. In our country population was stagnating; Vogelnik summarizes Zwitter, who claimed that reasons for that were frequent military conflicts, which affected our region at that time. The war was followed by famine. In the pre-March period, after 28 years, Slovenian population increased by nearly 30%. Natural growth was 9‰, which is only slightly less than the European average, which was 9.3‰. Vogelnik writes “that Slovenian population was included in the European growth tempo.” Population growth was a result of the drop in mortality, which fell from 36 to 26 per mill, while the birth rate was preserved at the same level between 34 and 36‰. After 1846 several years of stagnation followed, while afterwards, until 1910, followed stable weak growth. The actual rate of annual growth was only 4 ‰, which Vogelnik describes as “very low”. He also points out that this low growth rate was completely contrary to the general European trends. The growth rate at the beginning of the second half of the 19th century was about 7‰ and in the last decade before World War I reached 10‰. Lower increment in Slovenia was a result of emigration.8 From the mid-18th to the mid-20th century the evolution of Slovenian population was highly distinct from European trends. Data shows that in this period the population of Europe increased by 350%, while Slovenian population increased by only 90%. Therefore, in the last half of the 18th century, Europe’s population increased by 34%, while on the 6 7 8
More in ZWITTER, Fran: Prebivalstvo na Slovenskem od XVIII. stoletja do današnjih dni. Ljubljana 1936, p. 94. (http://www.sistory.si/?urn=SISTORY:ID:9169) VOGELNIK, Dolfe: Razvoj prebivalstva Slovenije zadnjih dvesto let z jugoslovanske in evropske prespektive. Ljubljana 1965, p. 74. VOGELNIK, D.: Razvoj prebivalstva, p. 76.
113
REMARKS ON SLOVENIAN POPULATION IN THE 19TH CENTURY
contrary the Slovenian one rose by only a scant 4%. The first half of the 19th century was somewhat better. In the second half of the 18th century European and Slovenian progress held a ratio of almost 8.5:1, and in the first half of 19th century of 1.8:1 (European population increased by 43% and the Slovenian one by 24%). The second half of the 19th century brought back the very low growth of the Slovenian population. European population grew by 54%, but on the other hand Slovenian population grew by only 18% (3:1). Vogelnik also pointed out another consequence. Around 1750 Slovenians represented about 0.58% of European population, however, in 1961 Slovenians represented only 0.25% of European population.9 Modern demography identifies four stages of development of the population.10 The first stage is characterized by high mortality, about 35‰ (exceptional circ*mstances such as war and natural disasters cause it to rise towards 40‰), and high fertility, which is as high as or slightly lower than mortality. In this type population growth is stagnant or very slow. In the case of Slovenia, this stage lasted until the last decade of the 19th century. Despite of signs of increasing population growth, due to emigration, the final increment was very small. In the second stage mortality is reduced, but fertility remains at a high level and the population starts to grow. This stage is found in Slovenia in the first decade of the 20th century. One cannot deduce how long it would have lasted, as this early stage ended prematurely because of World War I. The third stage is achieved with a reduction in mortality and a more rapid reduction in fertility, causing the population growth to stabilize. In Slovenia, this stage occurred between the two World Wars. The last stage is achieved when both fertility and mortality rates are stabilized at low levels. Population may stagnate or even decline. For Slovenia, this level is typical in the period after World War II. Fran Zwitter wrote about the national relations in the Monarchy in his text on the population. This had been already discussed by other authors before him.11 He pointed out features that had been observed and written down by other authors before the end of the 19th century. In the German districts of the Austrian part of the Monarchy natural growth was higher than in non-German districts. Among German population younger generations were underrepresented. The relative number of marriages was lower than among Slovenians. In the German 15-45 age group the number of unmarried women was higher, brides were on average older, there were more illegitimate children, and child mortality was higher. The reasons were purely social. The predominant farm estate in the German Alps was a large or medium-sized farm. These farms were not shared among the heirs. An heir could marry only when he took possession of the farm; the remaining sons were not to be married, and the servants were not married either. There was also an important law, which was valid until 1868 and even further in the Tyrol. Those without assets were required to obtain a marriage license issued by the municipality. There were many illegitimate children; among them mortality was also greater. On the opposite side was the Littoral, where estates were highly fragmented and divided among all the descendants. Therefore, the age at 9 VOGELNIK, D.: Razvoj prebivalstva, p. 79. 10 VOGELNIK, D.: Razvoj prebivalstva, pp. 81–84. 11 ZWITTER, F.: Prebivalstvo, p. 80 and pp.
114
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
which they married was lower; less people were unmarried and the number of illegitimate children was smaller. Carniola and southern Styria were transitional between these two demographic types. As Zwitter writes, some German writers, in the fear of losing political influence, sought for the causes or solutions in an analysis of demographic characteristics. At the same time there were exciting findings such as that in 1900 in the German peasant districts in Styria more than 27% of children were illegitimate. In the Slovenian rural districts the number reached just over 10%. In Carinthia the proportion of illegitimate children was comparable with German Styrian districts and in Carniola with Slovenian Styrian ones. In the Littoral the proportion of illegitimate children was even lower. Zwitter emphasizes that the reasons for the difference in the birth rate go far back to the past. He also points out that in the case that natural growth was decisive for changing the number of inhabitants, the ratio between the Slovenians and Germans in the former provinces of Inner Austria would have changed in favor of the Slovenians.12 But in reality this did not happen, as shown in the table below. In fact, the number of population is a result of natural population growth and migration. These sums show exactly the opposite picture. The result, which takes into account natural growth and immigration or emigration, is negative for Slovenian lands. 1846
1880
1890
1900
1910
Styria
1003074 362742
1186393 388419
1124998 400480
1313325 409531
1394699 409684
Carinthia
318577 95544
344064 102252
355936 101030
360800 90495
387072 82212
Carniola
466209 428419
477607 447632
495654 466928
504332 475477
520327 491183
Trieste
80300 25300
120515 26263
135415 27725
151010 24679
190913 56916
Gorizia
191766 128462
206019 129857
213862 135020
225402 140582
249893 154564
Istria
228035 31995
284154 43004
310003 44418
335963 47717
386463 55134
Slovenians
1054765
1140304
1176672
1192780
1253148
Civil population living in different countries. The second rows show the number of Slovenians. 12 ZWITTER, F.: Prebivalstvo, p. 82.
115
REMARKS ON SLOVENIAN POPULATION IN THE 19TH CENTURY
1846
1880
1890
1900
1910
Styria
36.16
32.74
35.60
31.18
29.37
Carinthia
29.99
29.72
28.38
25.08
21.24
Carniola
91.89
93.72
94.20
94.28
94.40
Trieste
31.51
21.79
20.47
16.34
29.81
Gorizia
66.99
63.03
63.13
62.37
61.85
Istria
14.03
15.13
14.33
14.20
14.27
Slovenian populatin as a percentage of total population After the initial stagnation the population of Styria gradually increased throughout after the March Revolution. Even in the Slovenian part of Styria the population increased, but the proportion of Slovenians from the middle of the century until the fall of the Monarchy declined a few percent. Carinthian population grew relatively slowly. There is no data for the period between 1846 and 1880 in the table, but as Zwitter points out, Carniola was actually a phenomenon.13 Between 1850 and 1857 the population in Carniola actually fell. Zwitter writes “that this was a direct effect of the first railroads and the social revolution.”14 A subsequent increase in the population in Carniola was very slow. From 1847 to 1910 it rose by only 12%. Trieste and other Austrian Littoral provinces obtained a very large population. In addition to natural growth, immigration was important, which stimulated the development of the port. Despite the fact that censuses did not inquire about national determination, one is able to determine the number of Slovenians living in the Austrian half of the Monarchy with reasonable accuracy. The number of Slovenians rose from 1054765 in 1847 to 1253148 in 1910; this is slightly less than 19%. On the other hand, in the entire Austrian half of the Monarchy the population increased by more than 57%. The increase in the Slovenian population was the lowest among the eight major language groups in Cisleithania.15 The proportion of Slovenian population in all the countries, with the exception of Carniola, was declining. The oscillation of the number of Slovenians in Trieste was connected with immigration to the city. Carinthia was a special case, where Slovenians were losing not only in proportion to the total population, but also decreased in the absolute number. Slightly more than 17,000 Slovenians in Carinthia represented a nearly 14% decline in the Slovenian population. At the micro level, the image varies from district to district. The areas that stood out particularly were where the population rise was significant, up to 60% in a few decades. In the provincial capitals and in their surroundings, for example Ljubljana, Klagenfurt, Gorizia, it increased from 20% to 40%. Most of the districts in the era from 1869 to 1914 gained between 13 ZWITTER, F.: Prebivalstvo, pp. 57 and 58. 14 ZWITTER, F.: Prebivalstvo, p. 58. 15 ZWITTER, F.: Prebivalstvo,, p. 59.
116
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
0 and 20% of the population. As a specific example Zwitter states Bela Krajina, where, in the second half of the 19th century, the population fell by 16%.16 The “missing” populations are partly migrants within the Monarchy, but mainly emigrants from Austria-Hungary. In the period between 1857 and 1914, Slovenia lost about 23% of its population. The table shows the number of inhabitants in 1857 and 1914. The number of “lost” population that has emigrated is added in the last column.17 Lands
1857
1914
Emigrated
Carniola
451792
533019
-131778
Styria
403463
551591
-80443
Littoral
157634
202895
-59722
Prekmurje
59351
91738
-21953 -293896
Population according to the natural increase and the migration losses.18
In the diagram below, numbers from 1914 were used, to which the number of emigrated persons was added. From this the following diagram is obtained, in which the blue color represents people who lived in the region and the red color represents people who emigrated from a particular region. As regards number, the largest number of people emigrated from Carniola, however, in percentage, the population of the Littoral fell the most. Many Slovenians emigrated to the U.S., which is also noticeable in U.S. censuses. Slovenians emigrated primarily to the east of the U.S., to the mining and industrial towns of Pennsylvania, Ohio and the neighboring states. Slovenian communities in the U.S. were strongly correlated with one another and often densely populated in individual districts. Slovenian colonies were found in many places. In Carniola, natural population growth was higher than in Carinthia and Styria, and lower than in the Littoral.19 Until 1890 half of the natural growth in Styria emigrated. 16 ZWITTER, F.: Prebivalstvo,, p. 66. 17 DRNOVŠEK, Marjan: Pot slovenskih izseljencev na tuje. Ljubljana 1991, p. 42. 18 DRNOVŠEK, M.: Pot, p. 42. The number refers to present-day Slovenian territory. Migration to Trieste is not included. 19 ZWITTER, F.: Prebivalstvo, p. 63
117
REMARKS ON SLOVENIAN POPULATION IN THE 19TH CENTURY
The consequence was a decline in Slovenian territory and population. The population of Carniola increased by 50,000 people in 65 years, but three times as many people emigrated. In the cities the actual increase amounted to up to 60%. In the surroundings of Ljubljana, Klagenfurt and Gorizia it amounted to 20-40%. The average increase between 1869 and 1910 was from 0 to20%. Bela Krajina is a special case with a 16% decline. Emigration is also reflected in the population age structure, because the middle generation is relatively weaker than it could have been. The diagram below20 shows the age structure in 1869 and 1910. High fertility and better health care increased the segment of younger population. Better health care also increased the segment of the older population group. A noticeable decrease can be detected in the number of people in the adult group (14-64). The reason for that was certainly emigration. From the time of military censuses in 1771 until the 1930s the population of Slovenian Styria increased by approximately 77%. About 52% more people lived in Carinthia, while in Carniola the population increased by approximately 66%. One third of the Carniolan increment was due to Ljubljana. In 196 years the population of Trieste grew by 3342%. From 1818 to 1910 Istria and Gorizia gained 81% and 139% respectively. Some of this increase was also due to the military, which is, of course, not a native population. Nevertheless the growth was significant. After World War I there was similarly little growth in Istria and even a decline in Gorizia.21 The comparison shows that compared with Europe our territory lagged behind in population growth.22 An important image of the rising population and the changing economic and social images show changes in the size of settlements. In his research, conducted decades ago, Vasilij Melik drew attention to certain problems that arise when researching the development of urban areas in Slovenia.23 He emphasized that the basic problem was the criterion for a settlement to be described as urban. Sources for his research were statistical publications from the Austria-Hungary censuses. Melik claims that the only usable criterion could be the size of the settlement. It would be difficult to use the size of the municipality, because their sizes differ in different lands. For example, 20 21 22 23
Diagram based on data from Slovenska novejša zgodovina. Ljubljana 2005, book 1, p. 18. ZWITTER, F.: Prebivalstvo, pp. 73-76. ZWITTER, F.: Prebivalstvo, pp. 76, 77. MELIK, Vasilij: Rast mestnega prebivalstva na Slovenskem pred 1. svetovno vojno. In: Ekonomska revija, 7, 1956, No. 4, pp. 507–524.
118
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
at the end of the 19th century, a municipality in Istria was, typically greater than 2000 inhabitants, while in Styria the average-sized municipality had 871 residents.24 On the other hand, a settlement could consist of several hamlets. In the feudal period, individual places received a privileged position by being nominated as a city or market-town. According to Melik, there were 106 places and market-towns in Slovenia in 1910, including those that had received this title in the post-feudal period.25 But only half of these settlements were inhabited by more than 1000 people. These settlements had received city status in circ*mstances that were important in the feudal period. By the early 20th century they may have become insignificant little villages. Many of them stalled their development or even declined in number or did not have the necessary foundation to develop and expand. On the other hand, there were many settlements in which the number of inhabitants increased during the 19th century. The increase in population was a result of new economic activities that were characteristic of a capitalist economy. Melik points out that Austrian statistics lack data on the economic structure of the population. This data was only available for counties and cities having the legal status of such.26 According to Melik, only the criterion of size remains. Austrian statistics used this criterion, with settlements divided by size of the population into separate groups. In his article, Melik presents a detailed description of the table of settlements in the Austrian provinces. This table contains both the small settlements of 500 inhabitants and the larger ones, divided into several groups. The present article focuses only on changes in the share of the population in settlements of up to 2000 people. These were settlements with a predominantly agrarian activity.27 In Styria, the share of the population that lived in settlements with about 2000 citizens decreased from 85% to 76% between 1880 and 1910. Similar figures were found in Gorizia. Lower rates were found in Carinthia and Carniola, where around 8% of the population in 1880 lived in urban settlements. In the next thirty years the share doubled but nevertheless remained the lowest one among the countries concerned. In Istria the urban population represented a third in 1880 and by 1910 the proportion rose to almost half. In the case of Istria and Gorizia it is necessary to draw attention to the anomaly 24 25 26 27
MELIK, V.: Rast, p. 508. MELIK, V.: Rast, p. 508. MELIK, V.: Rast, pp. 508 and 509. MELIK, V.: Rast, pp. 509 and 510.
119
REMARKS ON SLOVENIAN POPULATION IN THE 19TH CENTURY
caused by the Austrian system of denomination or identification of settlements. It was common practice especially in Gorizia and Istria that a place consisted of few separate settlements. In statistical terms these settlements were part of a bigger settlement and the number of inhabitants was simply the sum of the residents in these settlements. This statistical distortion is the cause for the number of urban areas in these two lands being higher than it in fact was.28 A special case is, of course, Trieste, which had land status, but also included a small part of the non-urban surroundings. Since 1880 the share of urban population in Trieste has increased from 94.8% to 95.9%. The problem with classifying settlements with more than 2000 inhabitants is that there were only a few cities in Slovenia. Slovenian villages were on average small. In Slovenia a village was considered a large village when it had more than 100 houses. Very few had around 200 houses. However, these settlements with approximately 1000 inhabitants were not necessarily rural in character. There were many settlements that had about 1000 inhabitants, who were widely employed in trade or industry. These were mostly suburbs of bigger cities, which had stronger industry and crafts.29 Useful information for determining the character of a settlement is also the number of people living in an inhabited house. It is characteristic of the city that more residents live in one house than in rural areas. Taking this element into account one can view certain places with city status as non-urban settlements too, as fewer residents live in houses than in the more industrial towns, yet more than in villages with a purely peasant character.30 In the broader Slovenian territory31 between 1869 and 1910 Trieste was the only city with more than 100,000 inhabitants. In 1869 there were no cities with the number of citizens in the range from 25,000 to 100,000, in 1880 and 1890 there were two, and in 1900 and 1910 four. Growth in the number of cities with more than 25,000 inhabitants led to a decline in the number of cities with between 10,000 and 25,000 inhabitants. In 1869 there were four cities in this group, in 1880 and 1890 two, and in 1900 and 1910 just one.32 In the first two groups of larger cities the total number of their inhabitants also increased. The population of Trieste was 117,748 in 1869 and almost doubled by 1910 to 225,721. In 1869 in two of the cities in the group with between 25,000 and 100,000 inhabitants lived almost 56,000 inhabitants. In 1880 this number increased by less than 7,000 inhabitants. But in 1910 in four of the cities in this group lived more than 168,000 inhabitants. The above-mentioned trend of the declining numbers of cities with 10,000 to 25,000 inhabitants was reflected in the decreasing number of inhabitants who lived in these cities. In 1869 there were four cities with almost 75,000 inhabitants. Forty-one years later in one of these lived only 17,412 people. Thus, this city was smaller than the average city in this group in 1869. Which were the cities with over 10,000 inhabitants? The only really big city was Trieste, which had more than 225,000 inhabitants in 1910. It was followed by Ljubljana, Klagenfurt and Gorizia; later Maribor and Villach also reached 10,000 inhabitants.33 In 1869 one eighth of the population lived in settlements 28 29 30 31 32 33
MELIK, V.: Rast, p. 512. MELIK, V.: Rast, p. 511. MELIK, V.: Rast, p. 516. Melik listed the juridical districts he had taken into account, MELIK, V.: Rast, p. 520. MELIK, V.: Rast, p. 520. MELIK, V.: Rast, p. 522.
120
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
with over 10,000 inhabitants, while in 1910 this already amounted to one fifth of the population. Urban settlements were growing faster than other settlements and large cities grew even faster than smaller ones. As Melik wrote, the growth tempo of cities was faster than the growth of non-urban settlements. In the decade between 1880 and 1890, the population in cities with over 10,000 inhabitants increased by 10%, in the following decade by nearly 20%, and in the first decade of the 20th century by nearly 30%. In settlements with less than 10,000 inhabitants the growth tempo was slower. Rates of increase in the total number of population were even lower.34 In the decade between 1880 and 1890 the population growth in cities was lower than growth in the villages. But in the next two decades cities gained more inhabitants than villages. It should be noted that much of the urban growth came from the growth in Trieste.35 With regard to this period of population growth, it should not be ignored that much of the natural growth was leaving Slovenian territory, migrating to industrial centers abroad, a large part of it to the U.S. Industrialization in Slovenia picked up the tempo after 1830. Industrialization caused the downfall of crafts. Textiles and metal products were imported from abroad. Agricultural activity became dominant. Expansion of the railroad transportation network caused the old traditional ways of wagon transportation to disappear.36 In the middle of the 19th century there was a strong belief that the economic development of Trieste is linked with the development of the hinterland.37 However, in the 1860s it became clear that Trieste was primarily an export port for Hungarian agricultural products and an import port for industrial products for Carniola and Styria.38 Many had hoped that Trieste would become an important port for German and Czech Lands. Unfortunately, this did not happen. Trade routes from these lands led mainly to Germany. The unification of Italy and the transformation of the Habsburg Monarchy into Austria-Hungary had a significant impact on the position of the Port of Trieste. Trieste became a port for only the eastern Alpine provinces of the Monarchy. The Hungarian part of the Monarchy used its port in Rijeka. The construction of railroads on the one hand connected trade routes and on the other hand redirected them. After the construction of the Brenner Railroad an important part of the traffic flowed to Venice and not to Trieste. The hope that Trieste would encourage economic development turned out to be false, because the city was not capable of stimulating economic development in the hinterland. The fact should not be ignored that the trade of Trieste and the marine was interested in expanding to southern Germany and not to investing directly in the hinterland. By the mid-sixties of the 19th century the idea dominated that the most important element for successful economic development was good education. The reason for insisting on this line of thought was the fear of foreign influences. Among its deMELIK, V.: Rast, p. 522. MELIK, V.: Rast, p. 522. ZWITTER, F.: Prebivalstvo, pp. 86, 87. VODOPIVEC, Peter: O gospodarskih in socialnih nazorih na Slovenskem v 19. stoletju. Ljubljana 2006. p. 245. (http://www.sistory.si/?urn=SISTORY:ID:1560) 38 VODOPIVEC, P.: O gospodarskih, p. 246.
34 35 36 37
121
REMARKS ON SLOVENIAN POPULATION IN THE 19TH CENTURY
fenders was Janez Bleiweis. After 1860 the realization increased that the elements that were more important for economic development were capital, transport infrastructure, and new forms of work.39 The economic recession following the stock market crash in 1873 was an important factor in economic life. At the same time it must not be overlooked that the consequences of this collapse were sometimes exaggerated. The crisis affected the western, more industrialized part of the Monarchy more strongly than the more agrarian eastern part.40 A greater consequence of the crisis was the slower construction of the railroad in Slovenia.41 In Slovenia the crisis led to stagnation in certain years and not to a long-term decline.42 Companies that had advanced successfully made progress after the crisis with a dominant share of foreign capital as domestic sources were too small. The crisis did not cause a significant reduction in the number of employees in the non-agrarian sector. The crisis grew in rural areas due to poor capital accumulation during the favorable fifty years, and loss of income from non-agrarian production (downfall of rural crafts and wagon transportation). The worsening of the situation in agriculture was not due to the stock market crash, but was more a result of the falling prices of agricultural produce. The reason for the decline in prices was the increased food supply, which was a result of the modernization of agriculture, improving transportation connections and reducing transportation costs. Rumpler wrote that the economic crisis was an ideological one rather than a serious economic one. According to public opinion the causes for the crisis had been a liberal economy, the stock market, liberals, and the Jews. The crisis strengthened anti-liberalism, anti-capitalism, anti-industrialism, and anti-Judaism.43 Austria-Hungary returned to economic protectionism. Before the crisis, liberal economy had not been strongly supported in Slovenia. There was often talk of “the protection of domestic labor.”44 And what was the interaction between economic development and population like? Jasna Fischer has analyzed the development of the industry and the changes in the population structure. Fischer wrote that in the period surroun39 40 41 42 43 44
Vodopivec, P.: O gospodarskih, p. 137 and pp. Vodopivec, P.: O gospodarskih, p. 264. Vodopivec, P.: O gospodarskih, pp. 268, 269. Vodopivec, P.: O gospodarskih, p. 270. Vodopivec, P.: O gospodarskih, p. 273. Vodopivec, P.: O gospodarskih, p. 278.
122
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
ding the economic crisis between 1869 and 1880 the share of active population in the trade and industry in the whole of Slovenia increased by 16%. On the other hand, the total population increased by only 6.1%. Growth was greater in the Littoral and slightly smaller in Carinthia and Styria. In Carniola the share of employees in the industry even declined.45 In the last decades before the collapse of the Monarchy, the growth of the population in the non-agrarian sector in Slovenia was the highest among the Austro-Hungarian language groups. However, in 1910 67% of the population was still employed in the agricultural sector, while in the German language group this share was only 30%.46
45 Vodopivec, P.: O gospodarskih, p. 272. 46 Fischer, Jasna: Prebivalstvo v obrti in industriji na Slovenskem od sredine 19. stoletja do prve svetovne vojne Prispevki za novejšo zgodovino, 1-2, 1988, p. 27. The language groups are German, Czechoslovak, Polish, Ukrainian, Serbo-Croatian, Italian, Romanian, and Hungarian.
123
124
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
AKULTURACJA NA PRZYKŁADZIE GÓRNOŚLĄZAKÓW W ARMIACH PRUSKIEJ I NIEMIECKIEJ PRZED I WOJNĄ ŚWIATOWĄ1 Ryszard Kaczmarek Abstract: The author of the present article deals with the acculturation process of Polish speaking Upper Silesians by means of their service in the Prussian and German armies in the nineteenth century. Keywords: Acculturation, Upper Silesians, Prussian Army, German Army, second half of the 19th century, officers’ reports
R
efleksję na temat postaw Górnoślązaków w armii pruskiej chciałbym rozpocząć od wydarzenia, które skłoniło mnie do bliższego przyjrzenia się temu zagadnieniu. To relacja z okresu, kiedy 3. Górnosląski pułk piechoty (3. Oberschlesische Infanterie-Regiments Nr. 62) pełnił służbę na granicy prusko-rosyjskiej nad Brynicą, a kordon który utworzono na prośbę władz rosyjskich miał pomóc w stłumieniu polskiego zrywu niepodległosciowego. Incydent, który miał miejsce 13. Października 1863 roku na moście nad Brynicą (prawdopodobnie w Szopienicach) według opisu pułkowego kronikarza wyglądał następująco: „Der Muskieter Grzibiela der 7. Kompagnie (aus Richtersdorf Kreis Glewitz gebürtig) erst seit dem 1. Februar 1863 im Dienst, steht in der Nacht vom 12. zum 13. Oktober 1863 an dem Uebergange über die Brinitza bei Kunermühle auf Posten. Es erscheint plötzlich ein Unteroffizier seiner Kompagnie, vollständig bewaffnet, und versucht bei dem Posten über die Brücke zu gehen. Der Unteroffiezier steht auf den Aufruf: „Halt! Wer da? – und gibt seine Namen an. Der Muskieter Grzibiela, der nur polnisch spricht, examiniert weiter, um den sienstlichen Auftrag des Unteroffiziers zu erforschen. Der Unteroffizier gibt an, Patrouille zu gehen. Dem Muskietier Grzibiela kam das aber nich zu glaubhaft vor. Er arrestiert den Unteroffizier, der sein Gewehr geladen hatte. Es stelle sich später heraus, daβ der Unteroffizier in der Tat habe nach Russland desertieren wollen, wozu ihn seine 1
Studie vznikla v rámci plnění vědecko-výzkumných aktivit projektu OP VK 2.3 „Historizace střední Evropy“ (CZ.1.07/2.3.00/20.0031), jehož nositelem je Slezská univerzita v Opavě.
125
AKULTURACJA NA PRZYKłADZIE GóRNOŚLĄZAKóW W ARMIACH PRUSKIEJ I NIEMIECKIEJ PRZED I WOJNĄ ŚWIATOWĄ
schlechte Führung veranlaβt hatte. Der Muskieter Grzibiela wurde […] wegen seines Umsichtigen und entschlossenen Benehmens zum Gefreitern befördert”2. Wizerunek tego Górnoślązaka, nie znającego niemieckiego, a tylko niemieckie komendy, nie przepuszczającego jednak uciekającego do Królestwa Polskiego podoficera wydała mi się nie tylko kuriozalna, został za to bowiem nawet nagrodzony i awansowany (zginął potem podczas wojny w 1866 roku z Austrią), ale przede wszystkim sprzeczna z dość mocno utrwalonym obrazem w polskiej historiografii sympatii Górnoślązaków do polskich powstańcow styczniowych i ich chęci niesienia im pomocy wbrew oficjalnemu stanowisku władz pruskich. Szerzej, ten przypadek skłaniał do dokładniejszego przyjrzenia się postawom narodowym Górnoślązaków w trakcie ich służby wojskowej. Górnoślązacy w armii pruskiej w XIX wieku Problem postaw narodowych na Górnym Śląsku w XIX wieku był oczywiście wielokrotnie poruszany w historiografii, zarówno polskiej jak i niemieckiej. Jednak jego analiza jest ciągle oparta na terminologii wytworzonej w dobie państw narodowych, a interpretacje opierają się na znanych od ponad stulecia faktach źródłowych: wśród źródeł masowych są to przede wszystkim wyniki spisów pruskich, a wśród źródeł narracyjnych przeważa prasa i publicystyka oraz wspomnienia działaczy politycznych i społecznych, przede wszystkim polskich. Możliwość wykorzystania nowych faktów źródłowych i to w dodatku opierających się nie na obserwacjach jednostkowych, ale wieloletnich i masowych, wydaje się być postulatem badawczym zasadnym i dającym nadzieję na wzbogacenie tego zasobu. Jest zresztą zadziwiające, że do tej pory nie skorzystano ze źródeł odnoszących się do służby wojskowej Górnoślązaków, która obejmowała od drugiej połowy XIX wieku prawie połowę ówczesnej populacji. Specyfika poboru rekruta oparta na powszechnym poborze daje przecież spore szanse na znaczne wzbogacenie dotychczasowych argumentów używanych we wspomnianej dyskusji na temat postaw narodowych. Nie ulega wątpliwości, że przewaga żołnierzy-Górnoślązaków w tych pułkach wśród żołnierzy była znaczna. Nawet w 2. górnośląskim pułku artylerii polowej (2. Oberschlesische Feldartillerie-Regiment Nr 57.), a więc rodzaju broni uważanym za elitarny, pisano że: „Der Ersatz des Regiments bestand zum groβen Teil aus oberschlesischen Gruben- und Hüttenarbeitern, doch dienten auch viele ober und mittelschlesische Landwirte, Handwerker und Kaufleute freiwillig im Regiment”3. Po reformie wojskowej Helmutha von Moltkego pobór żołnierzy do wszystkich pułków górnośląskich, poza oczywiście korpusem oficerskim, w Prusach oparty był na podziale administracyjnym, czyli nabór nawet do kawalerii, a także saperów i artylerii odbywał się prawie wyłącznie w wrocławskim VI. Korpusie Armijnym (VI. Armeekorps), co oznaczało po prostu Prowincję Śląską, a dla poszczególnych pułków, w zależności od dyslokacji batalionów, szwadronów i baterii, ze względu na potrzeby pla2 3
Kurze Darstellung der Geschichte des 3. Oberschlesischen Infanterie-Regiments Nr. 62, zusammengestellt von Oberleutnant Petri, Berlin b.r.w., s. 28–29. Das 2. Oberschlesisiche Feldart. Regiment Nr. 57, bearb. von Friedrich Uebe, Berlin 1923, s. 5.
126
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
nu mobilizacyjnego, ograniczał się do najbliższych od garnizonu powiatów 4.Pozwala to na traktowanie żołnierzy pułków stacjonujących na Górnym Śląsku jako reprezentantów miejscowej społeczności. Możliwe, że do tej pory badaczy zniechęcała do zadawania takich pytań nie tylko niechęć do zajmowania się dziejami armii pruskiej, bo stanowiło to domenę krytycznie ocenianych badań niemieckich w XIX i pierwszej połowie XX wieku. Dodatkową trudnością po II wojnie światowej było także utracenie większości materiałów wytworzonych przez VI. Okręg wojskowy we Wrocławiu. Posiadamy jednak źródła drukowane na ten temat, którymi są monografie pułkowe, ukazujące się już od drugiej połowy XIX wieku. Jak pisze John Keegan w swojej książce „Kultura wojny” (tłum. niemieckie Die Kultur des Krieges, oryg. angielski A history of Warfare) pułk (Regiment) stał się dla mężczyzn w okresie powszechnej służby wojskowej w XIX wieku miejscem ich inicjacji do dorosłości i to nie tylko w Prusach, ale w większości krajów europejskich. W pułku przyjmowali ostatecznie normy społeczne, a w ślad za tym kształtowały się również ich postawy względem państwa i narodu5. Te zjawiska opisują właśnie oficerowie, będący autorami monografii pułków górnośląskich. Oczywiście, to obraz służby wojskowej widziany oczyma pruskiego oficera, a więc wiarygodność takich interpretacji musi zawsze budzić wątpliwości. Jednak opisy zdarzeń i faktów, często cytowane bezpośrednio z dzienników pułków, listów żołnierzy, ekspertyzy czy raporty nie zachowane do dzisiaj, są źródłem do tej pory w ogóle nie branym pod uwagę, chociaż dotyczą prawie wszystkich młodych mężczyzn z Górnego Śląska w XIX wieku. Armia pruska organizacyjnie podzielona była na: armie, korpusy armijne, dywizje, brygady i pułki. Na Górnym Śląsku w drugiej połowie XIX wieku mobilizowano żołnierzy do 12. Dywizji (nyskiej), będącej częścią wspomnianego VI. Korpusu Armijnego. Przed wybuchem wojny dywizja nyska składała się z 3 brygad piechoty (23. Brygady Piechoty ze sztabem w Gliwicach; 24. Brygady Piechoty ze sztabem w Nysie i 78. Brygady Piechoty ze sztabem w Brzegu), 2 brygad kawalerii (12. Brygady Kawalerii ze sztabem w Nysie i 44. Brygady Kawalerii ze sztabem w Gliwicach), a także 12. Brygady Artylerii Polowej ze sztabem w Nysie. W tej samej Nysie, gdzie znajdowało się dowództwo dywizji, stacjonował także samodzielny batalion saperów. W ramach 23. Brygady Piechoty z Gliwic znajdowały się dwa pułki: 1.Górnośląski pułk piechoty nr 22 (1. Oberschlesisches Infanterie Regiment Keith, Nr. 22) – jego bataliony stacjonowały w Gliwicach (sztab) i Katowicach. Sięgał swoja tradycją jeszcze wojen napoleońskich. Utworzony został w 1813 roku i uczestniczył w bitwach pod Dreznem i Lipskiem, a po kampanii wiosennej na pograniczu francuskim w 1814 roku jego żołnierze wkraczali do Paryża 30 marca 1815 roku. Za zasługi w kampaniach w XIX wieku otrzymał nazwę „pułku Keitha”, na cześć marszałka polnego armii pruskiej Jakoba von Keitha, który poległ w czasie wojny siedmioletniej pod Hochkirch. 4 5
Geschichte des Schlesischen Pionierbataillions Nr. 6, bearb. von Tiersch, Leipzig 1906, s. 56. KEEGAN, John: Die Kultur des Krieges. Reinbek bei Hamburg 1997, s. 47.
127
AKULTURACJA NA PRZYKłADZIE GóRNOŚLĄZAKóW W ARMIACH PRUSKIEJ I NIEMIECKIEJ PRZED I WOJNĄ ŚWIATOWĄ
3.Śląski pułk piechoty nr 156 (3. Schlesisches Infanterie-Regiment Nr.156) – jego bataliony stacjonowały w Bytomiu (sztab) i w Tarnowskich Górach. Powstał w 1897 roku. Najpierw stacjonował w Brzegu, potem przeniesiono go do Bytomia. W ramach 24. Brygady Piechoty z Nysy znajdowały się dwa pułki: 2.Górnośląski pułk piechoty nr 23 (2. Oberschlesisches Infanterie Regiment von Winterfeldt, Nr. 23) – jego bataliony stacjonowały w Nysie. Sięgał tradycją jeszcze wojen napoleońskich. Utworzony został w 1813 roku i także uczestniczył w bitwach pod Dreznem i Lipskiem, a po kampanii wiosennej 1814 roku na pograniczu francuskim jego żołnierze wkraczali do Paryża 30 marca 1815 roku. Za zasługi otrzymał nazwę „pułku Winterfeldta”, na cześć generała armii pruskiej z czasów wojen śląskich i wojny siedmioletniej Hansa Karla von Winterfeldta, który poległ w bitwie pod Moys. 3. Górnośląski pułk piechoty nr 62 (3. Oberschlesisches Infanterie Regiment Nr. 62) – jego bataliony stacjonowały w Koźlu (sztab) i w Raciborzu. Powstał w 1860 roku. W ramach 78. Brygady Piechoty z Brzegu znajdowały się 2 pułki: 4. Górnośląski pułk piechoty nr 63 (4. Oberschlesisches Infanterie Regiment Nr. 63) – jego bataliony stacjonowały w Opolu (sztab) i w Lublińcu. Rozpoczęto go formować w 1860 roku. Podczas I wojny światowej za zasługi w walkach na froncie włoskim otrzymał w 1917 roku nazwę „pułku Cesarza Austrii i Króla Węgier Karola I” (Infanterie-Regiment Kaiser Karl von Österreich und König von Ungarn) 4. Śląski pułk piechoty nr 157 (4 Schlesisches Infanterie Regiment Nr. 157) – jego bataliony stacjonowały w Brzegu (sztab) i Nysie. Został utworzony w 1897 roku. Dwie brygady kawalerii należące do 12. Dywizji tylko w części stacjonowały na Górnym Śląsku. W składzie 12. Brygady Kawalerii z Nysy znajdował się 1. Śląski pułk huzarów nr 4 (1. Schlesisches Husaren-Regiment von Schill Nr. 4), który jednak miał garnizon na Dolnym Śląsku - w Oławie. Tylko drugi z pułków tej brygady stacjonował na Górnym Śląsku. 2. Śląski pułk huzarów nr 6 (2. Schlesisches Husaren-Regiment Graf Goetzen Nr. 6) – jego szwadrony stacjonowały w Lublińcu (sztab) i w Raciborzu. Sięgał tradycją jeszcze wojen napoleońskich. Utworzony został w 1808 roku. Uczestniczył w bitwach pod Lipskiem i kampanii wiosennej 1814 roku na pograniczu francuskim. Za zasługi w kampaniach XIX wieku otrzymał nazwę „pułku hrabiego Goetzena”, na cześć generała armii pruskiej Friedricha Wilhelma von Götzena (starszego), generalnego adiutanta Fryderyka II podczas wojny siedmioletniej. Z kolei ze składu 44. Brygady Kawalerii z Gliwic obydwa pułki stacjonowały na Górnym Śląsku.
128
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
Śląski pułk ułanów nr 2 (Schlesisches Ulanen-Regiment von Katzler Nr. 2) – jego szwadrony stacjonowały w Gliwicach (sztab) i Pszczynie. Był najstarszym i najbardziej zasłużonym pułkiem wśród jednostek górnośląskich. Został utworzony już w 1745 roku. W czasie wojen napoleońskich walczył między innymi w bitwach pod Dreznem i Lipskiem, potem brał udział w oblężeniu Erfurtu, Luksemburga i po kampanii wiosennej 1814 roku w zajmowaniu Paryża 30 marca. W 1815 roku, podczas „100 dni Napoleona I”, pułk walczył w bitwie pod Ligny. Za zasługi otrzymał nazwę „pułku Katzlera” na cześć generała porucznika Nikolausa Andreasa von Katzlera, który zginął w czasie wojny siedmioletniej w 1760 roku Pułk strzelców konnych nr 12 (Jäger-Regiment zu Pferde Nr. 12) – jego szwadrony stacjonowały w Tarnowskich Górach (sztab) i w Lublińcu. Strzelcy konni byli nową formacją w armii niemieckiej. Pułk tarnogórski został utworzony na rok przed wybuchem I wojny światowej, w 1913 roku. Uzupełnieniem składu górnośląskiej 12. Dywizji była 12. Brygada Artylerii Lekkiej z Nysy, w której składzie znajdowały się dwa pułki. 1. Górnośląski pułk artylerii polowej nr 21 (1. Oberschlesisches Feldartillerie-Regiment von Clausewitz Nr. 21) – jego baterie stacjonowały w Nysie (sztab) i Grodkowie. Został założony w 1872 roku. Nosił nazwę „pułku Clausewitza“ na cześć najwybitniejszego pruskiego teoretyka wojny - Carla von Clausewitza. 2. Górnośląski pułk artlerii polowej nr 57 (2. Oberschlesisches Feldartilerie-Regiment Nr. 57) – jego baterie stacjonowały w Prudniku (sztab) i Gliwicach. Został założony w 1899 roku. W swoich poszukiwaniach ograniczyłem się do analizy monografii pułkowych pułków stacjonujących wyłącznie na Górnym Śląsku. Starałem się odnaleźć odpowiedzi na dwa główne pytania: Co oznaczały określenia „niemiecki nacjonalizm” i „pruski nacjonalizm” w szkoleniu rekruckim? Czy da się zauważyć przejawy polskich postaw narodowych, jak je nazywano i jaka była reakcja dowództw pułków na te zjawiska? Antypolski „niemiecki nacjonalizm” w pruskiej armii Wprowdzenie trzyletniej służby wojskowej zdecydowanie kojarzone jest w historii Polski z nowym elementem świadomych poczynań germanizacyjnych. Mieczysław Pater pisze, że na górnośląskiej wsi (w domyśle polskiej) obowiązkowa służba wojskowa z tego powodu była powodem do wstydu, ale tę odosobnioną wzmiankę na temat roli wojska w jego pracy potwierdza tylko obserwacja zamieszczona w krakowskim „Czasie”, która powstała prawdopodobnie na podstawie korespondencji polskiego działacza6. 6
MIECZYSłAW, Pater: Polskie postawy narodowe na Śląsku w XIX wieku, cz. I (do 1870 r.), Wrocław – Warszawa 1993, s. 230–231.
129
AKULTURACJA NA PRZYKłADZIE GóRNOŚLĄZAKóW W ARMIACH PRUSKIEJ I NIEMIECKIEJ PRZED I WOJNĄ ŚWIATOWĄ
Oficerowie pruscy ten fakt oceniali w drugiej połowie XIX wieku inaczej, co zadziwiające, nie w kategoriach narodowych, ale społecznych, pozytywnie opisując służbę Górnoślązaków: „Durch das neue Wehrgesetz wurde die Heranbildung der Jugend Oberschlesiens zu tüchtigen Soldaten und Staatsbürgern in die Hände der Offiziere gelernt, welche hierdurch in eine noch engere Berührung mit allen Klassen der Provinz traten. Auch hatten dieselben während der verflossenen Kämpfe die kriegerische Tüchtigkeit und gute Gesinnung des gebildeten Bürgerthums vorurteilsfreier schätzen gelernt und manchen tapferen Kameraden aus den Reihen der Freiwilligen in ihren Kreis aufgenommen.”7 Inni oficerowie wskazują z kolei na konieczność niesienia swoiście rozumianej misji cywilizacyjnej. Oczywiście podkreśla się tradycje niemieckiego oręża oraz pruski patriotyzm, nigdzie jednak nie pojawia się zarazem kategoria zniemczania, germanizacji, wojska jako narzędzia walki politycznego. Przymiotnik polski, często uzywany w stosunku do rekrutów górnosląskich, nie wiąże się nigdy z konotacją narodową, a wyłącznie socjalną i etniczną. Często bywa nieprzyjemny, arogancki, ale nie determinowany jest nacjonalistyczną ideologią. Oczywiście najłatwiej to zjawisko pokazać na konkretnych przykładach. „Kwestia polska”, jeżeli można ją tak definiować, we wspomnianych monografiach pułkowych pojawia się w 3 aspektach: zaangażowania przeciw polskim zrywom wolnościowym w XIX wieku, problemom dotyczącym nieznajomości przez ludność polską języka niemieckiego i tzw. niższego poziomu cywilizacyjnego rekrutów polskich. Pułki górnośląskie przeciw polskim powstaniom narodowym. Tak się złożyło, że oddziały górnośląskie były zaangażowane we wszystkie działania militarne skierowane przeciwko polskim powstańcom w XIX wieku, podejmowanych w ramach współpracy z pozostałymi zaborcami. Nigdy nie pojawia się w zachowanych dokładnych relacjach z tych wydarzeń nawet wzmianka, o potencjalnym zagrożeniu dezercjami, brakiem karności, czy wątpliwościami w angażowanie na granicy z Rosją czy z Austrią niepewnych ze wzgledów narodowościowych górnośląskich pułków, w których przeważają rekruci polskiego pochodzenia. W 1830 roku, po wybuchu powstania listopadowego, zmobilizowano ponad 1 tys. żołnierzy z VI. Armeekorps (na pozostałych granicach na północy przesłonę wykonywały I. i II Armeekorps) na mocy rozkazu gabinetowego z 5 grudnia tego roku (Kabinets-Ordre von 5. Dez. 1830), a na ich czele stanął feldmarszałek August Neidhardt v. Gneisenau. Nie ogłoszono wprawdzie formalnej mobilizacji w Prowincji Śląskiej, ale podnoszone stopniowo do stanów wojennych oddziały górnośląskie szybko rozmieszczono wzdłuż granicy z Rosją pod pretekstem budowy kordonu sanitarnego przed epidemią cholery. Cała akcja zakończyła się fatalnie dla dowódców, na cholerę zmarł marszałek Gneisenau, a potem jego słynny szef sztabu generał Carl v. Clausewitz. Koncentrację utrzymano do lipca 1831 roku8. W kontroli granicy wzięły udział oba ów7 8
IR Keith 1 Oberschlesisches Nr 22, Kattowitz 1913, s.135. IBIDEM, s. 150–151.
130
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
cześne górnośląskie pułki piechoty, 22. (1. Górnośląski) i 23. (2. Górnośląski), jednak do żadnych wypadków dezercji, bądź odmowy służby w obu nie doszło9. Faktem jest jednak, że również nie doszło do militarnych działań wojskowych, a więc trudno było by oczekiwać takich prób. Już inaczej przebiegały wypadki w latach 1846-1848, w których również pułki górnośląskie odegrały znaczącą rolę, skoncentrowane zimą 1846 roku w momencie wybuchu powstania w Krakowie. Stworzono wówczas oddział mieszany, rozlokowany koło Mikołowa pod dowództwem generał majora von Feldena. Miał on współpracować z oddziałami austriackimi i rosyjskimi w tłumieniu powstania krakowskiego. Składał się m.in. z idących na czele ułanów 2. Śląskiego Pułku Ułanów z Gliwic i Pszczyny, 1. batalionu piechoty 22. Górnośląskiego pułku z Gliwic, 1.i 2. batalionów 23. Górnośląskiego pułku z Nysy. Oddział wyruszył 24-25 lutego, najpierw koleją a potem pieszo i po przekroczeniu granicy 5 marca wkroczył do Krakowa na czele z von Feldenem już po kapitulacji powstańców. Batalion Górnoślązaków pozostał w Rzeczypospolitej Krakowskiej pod formalnym dowództwem austriackiego feldmarszałka Heinricha Castiglione przez tydzień, do 12 marca, a potem po pewnym czasie pobytu w okolicach Chrzanowa i Trzebini powrócił stopniowo do miejsc zakwaterowania w lipcu 1846 roku. Zmobilizowane już rezerwy do pozostałych batalionów zostały wówczas zwolnione do domów 10 Również w tym przypadku nie odnotowano we wszystkich pruskich oddziałach jakichkolwiek objawów braku dyscypliny, dezercji, niechęci do działania na obszarze polskim. Bez problemu przebiegło również internowanie części powstańców, którzy przekroczyli pruską granicę. Rozbrajali tych około 100 powstańców krakowskich żołnierze z 23. Górnosląskiego pułku, prowadząc ich potem do Koźla, gdzie również zajmowali się pilnowaniem tych jeńców polskich11. Jedyną trudnością w tej służbie były według tych relacji warunki zakwaterowania i uciążliwość służby w warunkach bojowych. W 1846 roku drużyny i plutony działały samodzielnie, okazji do bezpośrednich kontaktów z ludnością polską było sporo, tym bardziej, że zarówno w Krakowie, jak i później w Chrzanowskiem zakwaterowanie najczęściej miało miejsce w domach prywatnych. Pisano jednak tylko o fatalnym zakwaterowaniu i trudach służby wartowniczej: „Der Dienst in diesen Unterkunftsorten war äuβerst anstrengend. Der Mann kam in jeder dritten Nacht entweder auf Wache oder wurde zu nächtlichen Patrouillen verwandt. Auβerdem muβten Tagespatrouillen gegangen und Arresttransporte ausgeführt”12; „Die Unterbringung in den zum groβen Teil erbärmlichen polnischen Bauernhütten, die nich immer Schutz gegen Wind und Wetter gewährten, war recht mangelhaft. Kaum das nötige Stroh für die Lagerstätte war vorhanden, als Decke muβte der Mantel verwendet werden. Die Verpflegung sollte durch Beitreibung und, soweit diese bei Armut der Bevölkerung nich ausreichte, aus den Magazinbeständen für Rechnung des Freistaates erfolgen” 13. 9 10 11 12 13
Geschichte des Infanterie-Regiments von Winterfeldt (2. Oberschlesisches) Nr. 23, bearb. von Tronchin, Naumann, Berlin 1913, s. 189–190. IR Keith 1 Oberschlesisches …, s. 157–158. Geschichte des Infanterie-Regiments von Winterfeldt, s. 197. IBIDEM, s. 197. IBIDEM, s. 197.
131
AKULTURACJA NA PRZYKłADZIE GóRNOŚLĄZAKóW W ARMIACH PRUSKIEJ I NIEMIECKIEJ PRZED I WOJNĄ ŚWIATOWĄ
W dwa lata później, w 1848 roku, udział pułków górnośląskich nie ograniczył się jednak już tylko do służby wartowniczej i przemarszów przez ziemie polskie. Gliwicki 22. Pułk piechoty został tym razem wysłany do Wielkopolski do tłumienia powstania polskiego. Naprzeciwko siebie walczyli więc po obydwu stronach Polacy, a kiedy według niemieckiego oficera niedaleko Krotoszyna doszło do potyczki: „Während der Monate April und Mai unterstützte das 2. Bataillion die Niederkämpfung der südlich der Warthe bei Krotoschin ausgebrochenen Unruhen. Die dortige Gegend war seit Wochen in groβer Aufregung. Von der Kirchtürmen, den Rathäusern und vielen Privatwohnungen wehten die polnischen Fahnen. In den bei Krotoschin gelegenen Städten – Sulmierzyce, Ostrowo, Raszkow, Pleschen und Kosmin – Waren Werbedepots unter Leitung eines Herrn v. Lipsky [chodzi prawdopodobnie o Wojciecha Lipskiego] errichtet. Zwei andere Edelleute exerzierten in dem erstgenannten Orte und in Raschkow das Fuβvolk und die Ulanen. […] Enterhaken […], sowie alle Arten von Feuergewehren, Piken und Heugabeln bildeten die Bewaffung dieser Volkshaufen. Einzelne Rebellen, im Gürtel und an der Seite mit Pistolen versehen, erschienen drei- und vierfach gewappnet. Die Insurgenten lieβen die Absicht erkennen, von der Warthe her über Pleschen, Ostrowo, Schildberg, Pitschen und Kreuzburg nach dem Krakauer Gebiete durchzubrechen. Zur Verteilung dieses Vorhabens und zur Beunruhigung der dortigen legend wurden Alle an der Grenze stehenden Truppen des VI. Armeekorps zu einem ungefähr 5380 Mann starkę Detachement unter dem Kommando des Oberstleutnants v. Bonin vereinigt. Auch unser 2. Bataillion, dessen Stärke sich auf 680 Mann bezifferte, hatte Befehl, über Treibnitz, Sulau, Freihan nach Krotoschin abzurücken.” 14 Górnośląskie oddziały wzięly udział w zajmowaniu Raszkowa, który po dość ciężkich walkach, ale przy niewielkich jednak stratach własnych (2 poległych żołnierzy i 5 rannych) zakończyły się wyparciem oddziałów polskich powstańców (nie poznano liczby poległych zabranych przez wycofujących się Polaków) i wzięciem do niewoli 56 jeńców, jak zaznaczono w zachowanym raporcie z najbardziej znaczący rodzin z Prowincji Poznańskiej15. Pułk wziął również udział w operacji wojsk pruskich 30 kwietnia-1 maja zakończonych największą bitwą powstania – pod Miłosławiem. Bronił kluczowej dla zwycięstwa pruskiego drogi z Nowego Miasta do Miłosławia, którą Prusacy przeprowadzali kolumnę swoich wojsk przeciwko Mierosławskiemu. Potem Górnoślązacy odcięli nad Wartą powstanie od granicy z Rosją. Tam pułk pozostał do 12. maja, kiedy otrzymano informację o ugodzie w Jaroslawcu i rozwiązaniu oddziałów powstańczych. W Wielkopolsce pozostał jednak ostatecznie aż do października i dopiero potem odkomenderowano oddział do tłumienia rozruchów na Dolnym Śląsku 16. I w tym przypadku brak najmniejszych wzmianek o problemach, wynikających z polskiego pochodzenia żołnierzy 22. Pułku. Nie odgrywało to żadnej roli dla pruskich oficerów, którzy pełnym zaufaniem darzyli swoich żołnierzy, nie podejmując jakichś szczególnych działań mających ewentualnie zapobiec dezercji, bądź powstrzymać udział w walkach. 14 IR Keith 1 Oberschlesisches, s. 159–163. 15 IBIDEM, s. 159–163. 16 IBIDEM, s.159–163.
132
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
Pod tym względem, stosunku do narodowych powstań polskich, zdecydowanie najciekawiej rysują się jednak wydarzenia z 1863 roku. W tym przypadku po raz pierwszy doszło powtórnie do zaangażowania się pruskich oddziałów w walki przeciwko Polakom i to we współpracy z Rosjanami. Operacja trwała długo, bo ponad rok i odbiła się znacznym echem we wszystkich dziennikach bojowych górnośląskich pułków. Dokładne opisy tych wydarzeń znalazły się w monografiach obydwu najstarszych górnośląskich pułków piechoty (22. i 23.). Podobnie jak w 1830 roku po nadejściu informacji o wybuchu antyrosyjskiego powstania w Królestwie Polskim rozkazem gabinetowym z 9. lutego 1863 roku VI. Armeekorps został postawiony do stanu gotowości wojennej i około 1 tys. żołnierzy najbliżej stacjonującego 22. Pułku obsadziło granicę prusko-rosyjską. Zostały urzutowane w dwie linie wzmacniane stopniowo przez siły 11. i 12. dywizji do sierpnia 1863 roku. Wspólpraca z Rosjanami nie ograniczyła się już tylko do przeslony granicy, jak 30 lat wcześniej, ale tym razem była bardziej bezpośrednia. Oficerowie po obydwu stronach regularnie się kontaktowali, zgodnie z panującą wtedy tradycją podtrzymywania etosu pułkowego zawodowych żołnierzy, utrzymywali także koleżeńskie stosunki. Apogeum tego zbliżenia nastąpiło w 22. Pułku w momencie zaproszenia na uroczystości patrona jednego z pułków rosyjskich po drugiej stronie granicy, w Częstochowie. Szczególnie złowrogo w tej relacji pobrzmiewa opis odbywającego się w tle zabawy podpisywania wyroków śmierci na polskich powstańców: „Alle irgend dienstlich abkömmlichen Offiziere entsprachen sehr gern dieser kameradschaftlichen Aufforderung. Bald waren in den einzelnen Kantonnements-Quartieren die wenigen, zum Theil höchst primitiven Fuhrwerke engagiert. Zur bestimmten Stunde hatte man den Rendezvous-Platz, welcher unweit Lublinietz an dem russischen Zollhause verabredet wurde, erreicht. Auf das freudigste sahen sich die Ankömmlinge überrascht, als się an dem Schwarz-orange-weiβen Grenzpfahle von mehreren russischen Offizieren begrüβt, und in sehr bequeme Wagen geführt wurden. Letztere Waren niedrig und klein gebaut und nach russischer Sitte mit drei Pferden bespannt. Oberst Alexander von Stückradt [geb. Ostpreussen] eröffnete den langen Zug, dessen Sicherheit ein Pulk Kosaken überwachte. Nach einer zweistündigen Fahrt durch prachtvolle Waldungen hatte man das 3 Meilen entfernt gelegene Städchen erreicht. Umgeben von seinem ganzen Offizierskorps bewillkommete hier Oberst v. Ehrenroth [von Częstochowa] mit einer deutscher Ansprache die preuβischen Kameraden auf das herzlichste. Derselbe, Anfang der Dreiβiger stehend, entstammte dem landsässigen Adel der Ostseeprovinzen. Zur Stärkung nach der kalten Fahrt wurde zunächst ein kleiner Imbiβ eingenommen und alsdann die alte Stadt mit ihrem interessanten, Reich ausgestattenen Kloster besichtigt. Zu Ehren des Doppelfestes zog die Wache mit Musik auf. Die strammte und doch elegante Haltung der Mannschaft sowie der vortrefflich eingeschulte Militärkapelle fanden die ungetheilte Anerkennung der Gäste. – Zur Theilnahme an dem sich hieran anschliesenden glänzenden Diner war nur ein Kleiner Theil des russischen Offizierskorps erschienen. Die Fehlenden waren meist aus dem Unteroffizierstande hervorgegangene Offiziere. Die Köpfe erhitzen sich stark, eine notwendige Folge des aus Wassergläsern getrunkenen Sekts. Trotz der zuweilen wenig an „Paris” erinnernden französischen Konversation herrschte dennoch eine sehr animirte Stimmung. Nach Austausch mehrere Toaste wurde allenthalben kameradschaftliche Freundschaft gelobt. Allein mit ten in diese Stunden der Lust warf der Krieg 133
AKULTURACJA NA PRZYKłADZIE GóRNOŚLĄZAKóW W ARMIACH PRUSKIEJ I NIEMIECKIEJ PRZED I WOJNĄ ŚWIATOWĄ
Seine schwarze Schatten. Einen unvergeβlichen Eindruck machte es auf die Offiziere des Regiments, als der russische Kommandeur, in der linken Hand das Sektglas haltend, die Todesurtheil mehrer Insurgenten unterschrieb. Bei des Obersten v. Stückradt Rückfahrt, welche noch denselben Abend in gleicher Weise wie die Hinfahrt erfolgte, fehlte ein groβer Theil der jüngeren Offiziere. Diese wollten sich nich sobald von den liebenswürdigen Wirthen trennen. Auch hatte der „Wein” seine Opfer gefordert und mehrere Kameraden in einen wenig mobilen Zustand versetzt. Auf wiederholtes bitten des Obersten v. Ehrenroth, welcher sich für die pünktliche Rücksendung der Gäste verbürgte, wurde der Jugend gestattet, auf russischem Boden die Nacht zu verbringen. In der liebenswürdigsten Weise sorgte man für die zurückgebliebenen Kameraden.” 17 Dopiero w styczniu 1864 roku stosunki w Królestwie Polskim pozwoliły na zmniejszenie środków bezpieczeństwa. Pułk powrócił wówczas do garnizonu i nastąpiła demobilizacja, tylko 2 batalion pozostał jako wysunięta placówka do końca kwietnia na odcinku lublinieckim. Lekarz pułku, doktor Zeissing zajmował się jednak wtedy nadal troskliwie ciężko rannymi 5 żołnierzami rosyjskimi w szpitalu garnizonowym w Katowicach i doprowadził do ich całkowitego wyleczenia, za co dostał order św. Stanisława 3 klasy we wrześniu 1864 roku18 Podobny opis ścisłej współpracy, niczym nie zakłóconej znajdziemy także w 23. Pułku19 i właśnie co zorganizowanym 63. Górnośląskim pułku piechoty20. Powstania polskie w świetle tych dokładnych opisów, opartych na dziennikach pułkowych, nie spowodowały żadnych problemów dyscyplinarnych w pułkach górnośląskich. Miejscowi rekruci wypełniali swe zadania zgodnie z rozkazami. To co budziło problemy to raczej warunki służby, a nie sympatie i antypatie oparte na etnicznym pokrewieństwie. Język polski i język niemiecki w pułkach górnośląskich Jeżeli spojrzymy na drugi z wskazanych wyznaczników postaw narodowych – język, to sytuacja wygląda jednak inaczej. Oficerowie niemieccy z pułków górnośląskich nie mieli wątpliwości po ustanowieniu garnizonów w miastach rejencji opolskiej, że ich żołnierze w dużej części posługują się wyłącznie językiem polskim i za swoje zadanie uznawali zmiane tej sytuacji. Piszą o tym w sposób otwarty, nazywając swoich żołnierzy Polakami, albo, by odróżnić od Polaków na terenach zaborczych, a tylko podkreślić nieznajomość języka niemieckiego, „tzw. Polakami”21. Nigdzie ta nieznajomość niemieckiego, ani używanie słów „polski” i „Polacy” nie jest jednak połączone z negatywnymi ocenami. Traktuje się to zjawisko jako naturalne, aczkolwiek utrudniające proces szkolenia wojskowego. 17 IBIDEM, s. 175–177. 18 IBIDEM, s. 175–177. 19 Das Königl. Preuβ. Infanterie-Regiment Nr. 63 (4.Oberschlesisches), hg. Von Franz Kaiser, Berlin 1940, s.208–209. 20 IBIDEM, s. 15 21 IBIDEM, s. 21
134
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
Do lat 70.-80. XIX wieku, a więc do zmian w szkolnictwie wynikających z ustaw w okresie kulturkampfu, za oczywistą uważano konieczność nauczania przez oficerów swoich żołnierzy języka niemieckiego. Wynikało to jednak z potrzeb wojskowych, a nie nacisku administracyjnego na zniemczanie. Potem ta potrzeba zanikła, ponieważ roczniki ze schyłku XIX wieku bez problemu posługiwały się językiem niemieckim po ukończeniu szkół ludowych. We wszystkich monografiach pułkowych potwierdza się istnienie specjalnych szkół na poszczególnych szczeblach organizacyjnych armii pruskiej, których celem było nauczanie języka polskiego. W nyskim 23. Pułku piechoty ta konieczność utrzymywania szkoł nauczających języka polskiego dla zwykłych żołnierzy wprost uzasadniana była ich kompletną nieznajomością niemieckiego, co jednak nie obniżało w zasadzie pozytywnej oceny polskiego rekruta: „Das Regiment hatte vornehmlich polnischen Ersatz, dessen Ausbildung dadurch sehr erschwert war, daβ ein groβer Teil der eigestellten Leute die Sprache nicht beherrschte. Im allgemeinen erwies sich aber der Ersatz anstellig und zeichnete sich durch groβe Ausdauer aus”.22 To że nieznajomość niemieckiego i posługiwanie się wyłącznie językiem polskim nie miała wówczas konotacji pejoratywnej, a była traktowana jako przejaw obiektywnej sytuacji państwa pruskiego na jego wschodnich kresach, potwierdza także utrzymywanie polskich kazań przez kapelanów wojskowych na Górnym Śląsku aż do lat 90. Realnie oceniano bowiem, że żołnierze z polskojęzycznych wsi nie znają nadal języka niemieckiego na tyle, by zrozumieć skomlikowany przekaz językowy po niemiecku: „Uebrigens, soweit und solange in die Neiβe eingestellten „Polen” der deutsche Sprache noch nich voll mächtig waren, wurde im Gottesdienste ihnen polnisch gepredigt, in den achtziger und Anfangs der neunziger Jahre. Bei der fortschreitenden Schulbildung war das später nicht mehr nötig” 23 Modernizacja czy germanizacja Te zastanawiające przykłady podane wyżej, a nie wyczerpujące przecież zjawiska lojalności górnośląskich rekrutów w XIX wieku podczas służby w armii pruskiej, co do czego nie mieli wątpliwości niemieccy oficerowie tych pułków, skłaniają do zadania pytania, co było źródłem takich postaw? Wydaje się, ze lojalizm pruski (inaczej można by go nazwać pruskim nacjonalizmem), traktowany jako wierność własnemu państwu, jest tutaj łatwiejszy do wytłumaczenia. Występuje wszędzie w krajach Europy Środkowo-wschodniej, nawet jeżeli dotyczy grup żądających dla siebie specjalnych uprawnień językowych czy autonomii. W skali masowej przed 1914 rokiem zjawiska irredenty są rzadkie. Nawet w wielonarodowościowej monarchii austro-węgierskiej, którą przyzwyczailiśmy się traktować jako wzorcowy przykład dekompozycji mocarstwa ze względu na piętrzące się problemy nielojalności, szczególnie słowiańskich nacji, mniejszości zachowywały się w armii lojalnie. Rok Stergar, analizujący stosunek krajów słowiańskich do powszechnej służby 22 Geschichte des Infanterie-Regiments von Winterfeldt, s.184. 23 Das Königl. Preuβ. Infanterie-Regiment Nr. 63…, s.21
135
AKULTURACJA NA PRZYKłADZIE GóRNOŚLĄZAKóW W ARMIACH PRUSKIEJ I NIEMIECKIEJ PRZED I WOJNĄ ŚWIATOWĄ
osjkowej w Austro-Węgrzech, zdecydowanie ocenia to zjawisko jako efekt nie ślepego legitymizmu, ale pragmatycznego dopasowania (pragmatischer Anpassung)24. To określenie, ostatnio coraz częściej używane dla nazywania postaw nie tylko w XIX wieku, ale także w XX wieku w Europie środkowo-wschodniej, szczególnie na pograniczach, jak się wydaje najlepiej oddaje problem postaw Górnoslązaków. To nie był „pruski nacjonalizm”, którego podstawą był lojalizm względem dynastii Hohenzollernów, to było dopasowanie do istniejących warunków, do momentu, kiedy nie następował konflikt z władzą o ważne dla tej tradycyjnej społeczności wartości, takie jak religia katolicka i język. Armia tego konfliktu nie szukała, stąd zjawisko dopasowania przetrwało w pułkach górnośląskich, mimo kulturkampfu, a tradycja przywiązania do „swojego” pułku, wieszanie z dumą portretów z okresu służby wojskowej, popularność związków wojackich, czczenie rocznic bitew z XIX wieku (przede wszystkim Sedanu), a ostatecznie entuzjazm w momencie wybuchu I wojny światowej podczas mobilizacji, były innymi przejawami tego samego zjawiska dopasowania. Jak wyglądały zaś postawy oficerów pruskich wobec swoich polskich podkomendnych. Czy armia z powszechnego poboru, podobnie jak sto lat wczesniej armia fryderycjańska ze swoim archetypem pruskiego feldwebla, rzeczywiście w XIX wieku była jednym z trzech najważniejszych miejsc germanizacji obok szkoły i przemysłu? Z pewnością w ocenie samych oficerów pruskich ciagle przewija się znany motyw przewagi cywilizacyjnej wobec polskojęzycznej ludności. Część idealistycznie nastawiona nie ukrywa nawet konieczności niesienia kultury na wschód, nie pada wprawdzie pojęcie Kulturträger, ale bez trudu odnajdziemy takie własnie opisy wyższości narodu niemieckiego nad innymi. Nie można inaczej odczytać opisu pierwszego zetknięcia się oficera gliwickiego 22. Pułku piechoty z rekrutami polskimi w rejencji opolskiej, który w typowy dla tamtej epoki sposób pisze: „Der Ersatz des Regiments eröffnete den Chargen ein vornehmlich reiches Arbeitsfeld. In jener Zeit warf der alljährliche Ersatztransport ein charakteristisches Bild auf die phisische und psychische Verkommenheit der damaligen Bevölkerung Oberschlesiens. Barfuβ, in zerrissenen, grobleinen Hosen, mit einem Rocke aus gleichem Stoffe, den in Guirlanden um die Lenden hing, oder mit einem nich viel werthvolleren Stücke aus einem Trödelladen bekleidet – so stand diese nur polnisch sprechende Masse mit gleichgültig stup idem Ausdrucke vor den Kasernenplätzen. Die langen Haare, welche mit einer alten Pudel- oder Hundefellmütze bedeckt waren, hatte noch niemals ein Kamm gescheitelt. Die Augen der Neuankömmlinge waren getrübt durch den Kohlendunst der heimischen Bergwerke. Gleich willenlosen, unmündigen Kindern lieβ sich dieser „hoffnungsreiche” Nachschub stoβen, schieben, scheeren und scheuern. Als Oberst v. Goszicki im Jahre 1834 zum erstenmal einen solchen Transport sah, sagte er: „Man sollte uns ebenso viele Frauenzimmer mit hierher senden, damit solche mit den Männern an Reinlichkeit, Ordnung und angemessene Kost gewöhnt wurden. Hierdurch könnte allen diese verkommene Race in neue Lebensgewonheiten eingeführt werden”. Namentlich machte die Neigung
24 STERGAR, Rok: Die Bevölkerung der slowenischen Länder und die Allgemeine Wehrpflicht. In: GlanzGewalt-Gehorsam. Militär und Gesellschaft in der Habsburgermonarchie (1800 bis 1918). Hg. von Laurence Col, Christa Hämmerle, Martin Scheutz. Essen 2011, s. 142.
136
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
dieser Bevölkerung zum Trunke eine besonders scharfe Beauffsichtigung nothwendig. Dennoch herrschte keineswegs eine Voreingekommenheit gegen diese Ersatz.” 25 Ten opis, na pierwszy rzut oka pełen pogardy dla innego narodu, nie wynikał jednak z poczucia przewagi nad Polakami, jeżeli chodzi o cechy narodowe. Raczej odnosił się do trwałego w armiach z powszechnego poboru stereotypu „cywilizowania” rekruta. Wszystkie te uproszczone przekonania o przychodzącym ze wsi rekrucie znajdziemy w tym opisie: brak dbałości o czystość, długie włosy, skłonność do picia bez ograniczeń wódki. O tym, że ta pogarda nie rozciągała się na Polaków jako naród, ale ogólne pojęcie kim jest rekrut, szczególnie ze wsi, świadczy druga część tego samego opisu: „Die sehr bald zum Ausdruck gelangenden soldatischen Eigenschaften des Polen – seine Antelligkeit bei Erlernung des Dienstes, seine unübertreffliche Ausdauer bei Marschstrapazen und jene groβe Anhänglichkeit zu seine Vorgesetzten, bei selbst strenger Behandlung – lieβen den hohen Werth dieser Bevölkerung erkennen”26. Pruski oficer w górnośląskim pułku przede wszystkim kładł nacisk na szkolenie swoich żołnierzy. Idąc za wręcz apoteozowanym Clausewitzem uznawał za swój obowiązek budowę nowoczesnego, czyli dobrze wyszkolonego wojska, zdolnego do absolutnej wojny. Polacy z Górnego Śląska spełniali w mniemaniu pruskiego oficera kryteria Clausewitza nie po wynarodowieniu, ale po narzuceniu im innych norm cywilizacyjnych: „Ein Heer, welches im zerstörendsten Feuer seine gewohnten Ordnungen hielt, welches niemals von einer eingebildeten Furcht geschreckt wird und einer gegründeten den Raum Fuβ für Fuβ streitig macht, Stolz im Gefühl seiner Siege, auch mitten im Verderben der Niederlage die Kraft zum Gehorsam nicht verliert, nicht die Achtung und das Zutrauen zu seine Führern, dessen körperliche Kräfte in der Űbung von Entbehrung und Anstrengung gestärkt sind wie die Muskeln lines Athleten, welches diese Anstrengungen ansieht als ein Mittel zum Siege, nicht als einen Fluch, der auf Seine Fahnen ruht, und welches an alle diese Pflichten und Tugenden durch den kurzen Katechismus einer einzigen Vorstellung erinnert wird, nämlich die Ehre seiner Waffen – ein solches Heer ist vom kriegerischen Geiste durchdrungen”27. To był prawdziwy cel działań pruskich oficerów w górnośląskich pułkach – szkolenie wojskowe, którego warunkiem było wzajemne zrozumienie, a więc nauka języka niemieckiego, uczenie samodzielności na polu bitwy i zaufania do przełożonych oraz wykształcenie ogólne, którego coraz bardziej wymagało, szczególnie od podoficerów, nowoczesne pole walki. Wspomniany już pułkownik Goszicki uczył tej samodzielności nie tylko na polu walki. W swoim górnośląskim batalionie wykorzystał do tego możliwość samodzielnego wykorzystywania żołdu. Żołnierz otrzymywał w połowie XIX wieku miesięczny żołd w wysokości 2 talarów, 16 srebrnych groszy i 6 fenigów oraz specjalny dodatek na zakup środków żywnościowych (Viktualienzuschuβ) - 12 srebrnych groszy i 6 fenigów. Tylko poranna zupa była taka sama w całym batalionie i odprowadzano z tego tytułu 10 fenigów. Reszta posiłków była przygotowywana już na kompanii, codziennie 25 IR Keith 1 Oberschlesisches, s.144–145. 26 IBIDEM, s.144–145. 27 CLAUSEWITZ von, C.: Vom Kriege. Frankfurt am Main – Berlin 1994, s. 160, cyt za: KEEGAN, J.: Die Kultur, s. 47.
137
AKULTURACJA NA PRZYKłADZIE GóRNOŚLĄZAKóW W ARMIACH PRUSKIEJ I NIEMIECKIEJ PRZED I WOJNĄ ŚWIATOWĄ
przez innego człowieka pod opieką podoficera, który dbał o jakość. Zakupy robił wyznaczony podoficer z kucharzem i jednym żołnierzem – świadkiem zakupów. Goszikki uzsadniał to następująco: „Diese Einrichtung wurde eine nicht zu unterschätzende Kulturquelle. Kannte doch die gröβte Zahl der Rekruten noch nicht das Geld und wuβte weder mit Gemüse, Fleisch noch mit Gewürzen umgehen! Sogar das Fleisch muβten viele Ankömmlinge erst Essen lernen. Dennoch wurde recht Gut gekocht, weil die bald gelehrige Korporalschaft eine scharfe Kritik über das Produkt der gastronomischen Kunst ausübte. Oberst v. Goszicki überzeugte sich nunmehr, daβ er zur Hebung der Bevölkerung in seinem Ersatzbezirke der Weiber nicht mehr bedurfte! Es hat sich die Kultur aus dem Regimente direkt auf das andere Geschlecht übertragen. Der – nach drei Jahren heimkehrende – Soldat wuβte es, daβ für wenig Geld eine schmackhafte Kost zu beschaffen war, und verstand sie selbst zu bereiten; er war an Ordnung und Reinlichkeit gewöhnt, hatte gelernt sein Alltagskleid und Schuhzeug selbst auszubessern, und endlich waren ihm eine Menge Bedürfnisse – wie Kamm, Bürste, Seife, Handtuch – zur zweiten Natur geworden. Seine künftige Frau muβte dies alles rasch von ihm erlernen, wollte sie nicht dieselben treu und auch empfindlichen Erfahrungen machen, welche einst dem Manne als Rekrut beschieden waren”. 28 Te działania nie były szykaną, uznawano je za konieczny element modernizacji społecznej, skuteczny poprzez masowość powszechnego poboru. Część pruskich oficerów, pozostających pod wpływem idealistycznej filozofii niemieckiej, traktowała to nie tylko jako obowiązek, ale swego rodzaju misję, która umożliwi części ich uzdolnionym podkomendnym, dość szybko uzyskującym stopnie podoficerskie, awans zawodowy29. Wojsko było dobrym miejscem uzupełnienia przez tych ludzi niezbędnego wykształcenia ogólnego: „Eine gleich treu hingebende Arbeit, wie der Mannschaft, widmete das Offizierkorps der Ausbildung der Unteroffiziere. Die Regimentsschule hatte drei Klassen, in welchen – in Ermangelung geeigneter Instruktionskräfte aus dem Unteroffizierstande – fast alle jüngeren Leutnants als Lehrer täthig waren. Aus gänzlich ungeschulten, polnischen Rekruten sind durch jeden Unterricht tüchtige Feldwebel und ausgezeichnete Subaltern-Beamte hervorgegangen. Indessen gab es auch in den dreiβiger und vierziger Jahren noch viele Unteroffiziere, welche nich schreiben konnten; selbst mehrere Feldwebel waren diese Fertigkeit unkundig. Ein solcher, welcher als alter Herr zum Lieutnant in der Garnison-Kompagnie avancierte, schrieb die parolebefehle mit seine eigenen Zeichen nach, d.h. er stenographierte nach einem selbst gewählten System und las sodann das Geschriebene mit Sicherheit und Ausdruck vor. Die Kompagnie- Bataillons- und Regimentsschulen begannen gewöhnlich mit den 1. Oktober und endigten im Frühjahre mit der Rekruteneinstellung” 30 W szkołach tych uczono na wielu poziomach. W 23. Górnośląskim pułku piechoty w latach 60. Było aż 10 takich placówek, pomiędzy którymi zachowano drożność w procesie kształcenia: „10. Lehranstalten. Die verschidenen im Regiment seit dem 1. Nov. stattfindenden Lehranstalten gehen in gleicher Art. Demgemäβ befinden sich die Schüler des I. und II. Bataillions unter Leitung des Kapitain von Schaeffer, sowie die zu 28 IR Keith 1 Oberschlesisches, Nr 22, s. 1–47. 29 Das Königl. Preuβ. Infanterie-Regiment, Nr. 63, s. 21 30 IR Keith 1 Oberschlesisches Nr 22, s.147–148.
138
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
Cosel unter der Direktion des Kapitans Baumann vereint. In der ersten Schule geben auβer dem Präses die Lieutnants Woltersdorf, Graf von Monts und von Wyschetzky an 36 Schüler, in der zu Cosel die Lieutnants Schmidt und von Keβlitz an 34 Schüler mit vielem Fleiβ und Nutzen in zwei Klassen, im Rechnen, Lesen, Schreiben, Ortographie, Stilübung, Geographie und Geschichte Unterricht. Die besten Schüler der 1. Klasse erhalten auch schon in der Geometrie Anweisung. Beim I. Bataillion befinden sich auβerdem 13 Unteroffiziere von allen Bataillionen des Regiments vereinigt, welche dereinst Feldwebel werden sollen, und erhalten hier unter Leitung des kapitan von Fabian, der selbst in mehereren Fächern Unterricht ertheilt, durch den Premier-Lieutenant von Lilienhoff und den Sekonde-Lieutnant von Kleist in der Mathematik, Geschichte, Geographie, deutsche Sprache und Briefstil Anweisung. Bei den Compagnien erhalten die meisten jungen Leute unter Leitung eines Offiziers und des Feldwebels in den Anfangsgründen des Lesens, Schreibens und Rechnens Unterricht.”31 Podsumowując te uwagi, oczywiście niepełne i wymagające badań na znacznie szerszym materiale źródłowym, wydaje się, że z działań określanych w dotychczasowej terminologii historycznej jako nacjonalistyczne, lub wręcz szowinistycznie i antypolskie w armii pruskiej w XIX wieku, można uznać raczej za efekt dążeń modernizacyjnych, stworzenia nowoczesnego społeczeństwa, zdolnego, idąc za teorią Clausewitza, do prowadzenia w przyszłości „wojny absolutnej”, z wykorzystaniem nowoczesnej techniki i taktyki wojskowej przez wszystkich rezerwistów. Takie działanie powodowało wprawdzie wyobcowanie (Entfremdung) funkcji społecznych armii i działanie na rzecz „społeczeństwa wojny” (Kriegergesellschaft), dzisiaj często nazywanego pruską soldateską, ale przyczyniało się zarazem do dużych zmian cywilizacyjnych, niekoniecznie motywowanych ideologicznym pangermanizmem. Wspomniany na wstępie przypadek muszkietera Grzibieli, nie znającego języka niemieckiego, ale karnie wypełniającego swoje obowiązki i powstrzymującego ucieczkę do objetego powstaniem Królestwa Polskiego, nie jest w tym świetle już tak paradoksalny. Nie wynikał z łatwego do przypisania neofickiego zapału zgermanizowanego Górnoślązaka, był raczej efektem sprawnie przeprowadzonej modernizacji pruskiej armii, która obejmowała nie tylko zmiany technologiczne, logistyczne, taktyczne i strategiczne, ale także wytworzyła typowy dla armii obywatelskich obustronny stosunek zaufania pomiędzy podkomendnym i oficerem. Jeżeli tak popatrzeć na to zjawisko, to wówczas obydwie strony, ku naszemu pewnie zdumieniu, nie widziały w XIX wieku w armii sprzeczności między niemieckim nacjonalizmem pruskiego oficera a polskim językiem górnośląskiego rekruta.
31 Geschichte des Infanterie-Regiments von Winterfeldt, s.187.
139
AKULTURACJA NA PRZYKłADZIE GóRNOŚLĄZAKóW W ARMIACH PRUSKIEJ I NIEMIECKIEJ PRZED I WOJNĄ ŚWIATOWĄ
Summary Acculturation on the Example of Upper Silesians in the Prussian and German Armies before the World War I Ryszard Kaczmarek The author of the present article deals with the acculturation process of Polish speaking Upper Silesians by means of their service in the Prussian and German armies in the nineteenth century. Upper Silesians served in the units of the VIth Army Division. The article is based on the sources so far neglected in Polish historiography: the reports of regiment officers which were published in the form of monographs in Germany at the threshold of the century. Although the author is aware of the problems with their use (biased views, ambiguous interpretations), the reports give valuable information on how Polish Upper Silesians acquired basic norms of social behavior by means of their military service and on a substantial influence of the army on the formation of their relationship to the state, nationality, etc. In the army, Upper Silesians learnt Prussian patriotism, which the author proves by means of their attitudes towards Polish revolts, particularly in January 1863. The author also points out that the German lessons and other trainings which were part of the military service of Upper Silesians should not be interpreted as a sign of forced Germanization, but rather as part of modernization and the endeavor to prepare a qualified soldier independently solving his missions in terms of state patriotism.
Translated by Demeter Malaťák
140
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
NÁRODNOSTNÍ ASPEKTY VÝVOJE ŠKOLSTVÍ V PŘEDLITAVSKU VE DRUHÉ POLOVINĚ 19. STOLETÍ.1 Marie Gawrecká Abstract: The study analyses national aspects of the development in the educational system in Cisleithania, particularly in primary and secondary education. The author points out that the establishment and spreading of the network of national education in the individual countries of Cisleithania should not be considered only as a result of national conflicts, since the extent, structure and quality of education often depended on the requirements of modern industrialized society and its mobility. Keywords: Cisleithania; 19th century y; Educational System; Habsburg Monarchy
P
ro 19. století, které označujeme jako éru modernizace a nacionalizace, je formování národních identit a jejich snaha po národní rovnoprávnosti jedním z jeho významných rysů. Škola, které sehrávala velmi důležitou roli ve výchově a vzdělávání jednotlivce, byla základním nástrojem alfabetizace a měla mimořádný význam i z hlediska formování národní identity, protože poskytovala prostor pro přenos národně formativních informací do širokých vrstev obyvatelstva.2 Proto také bylo školství významnou složkou národně politického soupeření v habsburské monarchii zejména od druhé poloviny 19. století. V historické literatuře vystupuje často jednoznačně do popředí národnostní soupeření a je opomíjen další důležitý aspekt, a to vztah mezi industrializací a širokou výstavbou vzdělávacích institucí. Porovnáme-li rozsah a kvalitu zejména základního školství na přelomu století např. v Haliči, Bukovině, Dalmácii, Kraňsku i některých agrárních německých alpských zemích a v průmyslových českých zemích, v Dolním Rakousku nebo Štýrsku, je vidět, že jak Němci, tak i Češi měli na přelomu století relativně vyvinutý rozsáhlý systém škol, který se diferencoval a rozšiřoval podle potřeb industriální společnosti. Výstavbu a rozšiřování sítě národního školství nelze tak vidět jen jako výsledek nacionálních střetů, protože 1 2
Studie vznikla v rámci plnění vědecko-výzkumných aktivit projektu OP VK 2.3 „Historizace střední Evropy“ (CZ.1.07/2.3.00/20.0031), jehož nositelem je Slezská univerzita v Opavě. HROCH, Miroslav: Národy nejsou dílem náhody. Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Praha 2009, s. 119.
141
NÁRODNOSTNÍ ASPEKTY VÝVOJE ŠKOLSTVÍ V PŘEDLITAVSKU VE DRUHÉ POLOVINĚ 19. STOLETÍ.
rozsah, struktura a kvalita školství často závisely i na požadavcích moderní industriální společnosti a její mobilitě, svou roli sehrávaly i tradice školství v jednotlivých zemích apod. Povinná školní docházka byla sice uzákoněna v habsburské monarchii ve třetí čtvrtině 18. století, ale její skutečné zavedení a fungování v praxi trvalo v západní části monarchie několik desetiletí, ve východní pak v některých oblastech téměř celé století. Pokud sledujeme základní mezníky ve vývoji národního školství v monarchii od roku 1848, patří k nim nesp*rně přeměny, k nimž došlo v důsledku ústavních změn a školského zákona koncem 60. let. Dále pak léta osmdesátá, kdy dochází pod vlivem hospodářského, sociálního i kulturního vzestupu slovanských národů v Předlitavsku a představ Němců o německém národním ohrožení k prohloubení nacionální radikalizace. Němci, ve snaze o udržení privilegovaného postavení německého školství, Češi, Poláci i Slovinci s cílem prosazovat národní školství, zakládají obranné spolky jako masové nacionální organizace, které se považovaly za nepolitické a nadstranické a jejichž rozvětvená síť zahrnovala celé Předlitavsko. Měly regionální i nadregionální charakter a různou náplň činnosti. Nás vzhledem k tématu budou zajímat zejména ty spolky, jejichž hlavní náplní bylo na tzv. jazykové hranici, tedy v jazykově smíšených oblastech monarchie, zřizovat soukromé školy a podporovat vznik a rozvoj národního českého, německého, polského a slovinského základního a středního školství. Jazyková otázka byla upravena v Předlitavsku prosincovou ústavou z roku 1867, jejíž článek 19 deklaroval právo na vzdělání ve vlastním jazyku. „Všichni národové ve státě mají rovné právo a každý národ má neporušitelné právo chovati a vzdělávati národnost i řeč svou. Rovné právo všech v zemi obvyklých jazyků ve škole, úřadě a životě veřejném se od státu uznává. V zemích, v nichž bydlí několik národů, zřízena buďte veřejná učiliště tím způsobem, aby se každému národu dostalo náležitých prostředků vzdělati se ve své řeči, aniž by byl kdo nucen učiti se druhému jazyku zemskému.“3 Znamenalo to, že v podstatě všech osm zákonem stanovených jazyků (němčina, čeština, polština, ukrajinština, slovinština srbochorvatština, italština a rumunština) mohlo být vyučujícím jazykem v korunních zemích, ve kterých byly jazyky obvyklé, u všech typu škol. Tento článek proměnil Předlitavsko de facto v národnostní stát, naproti tomu Zalitavsko svým národnostním zákonem z prosince 1868 nastoupilo cestu k unitárnímu maďarskému národnímu státu. Provádění a prosazování rovnoprávnosti podle článku 19 ústavy významným způsobem ovlivňovalo až do konce monarchie politiku, správu, soudnictví a školství Předlitavska na úrovni státu, zemí i obcí a utvářelo právní rámec pro rozvoj národnostního úsilí. Je však třeba také zdůraznit, že prosincová ústava vytvořila z Předlitavska i moderní právní stát, ve kterém říšský soud i správní soudní dvůr dohlížely na dodržování národnostních jazykových práv.4 3
4
BURGER, Hanelore: Das Sprachenrecht und Sprachengerechtigkeit im österreichischen Unterreichtswesen 1867–1918.Wien 1995 s. 235; Die Habsburgermonarchie 1848–1918. WANDRUZSKA, Adam – URBANITSCH, Peter (Hg.), Band III/1.2. Wien 1980, s. 1124; Dějiny českého státu v dokumentech. Praha 1994, s. 287. SUPPAN, Arnold: Die Untersteiermark, Krain und Küstenland zwischen Maria Theresia und Franz Josef (1740–1918). In: TÝŽ (Hg.): Zwischen Adria und Karawanken. Berlin 1998, s. 264.
142
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
V květnu 1869 byl vydán Školní zákon Leopolda von Hasnera o všeobecné povinné školní docházce, který je základním elementem pro pochopení vývoje základního a středního školství v Předlitavsku ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století. Zavedl nadkonfesijní státní školu s osmiletou povinnou školní docházkou a na středním stupni zřídil vedle gymnázií i moderní reálky.5 Tento zákon stanovil mimo jiné, že o vyučovacím jazyce a o výuce v druhém zemském jazyce rozhoduje v mezích zákona a po vyslechnutí vydržovatele školy zemský školní úřad a že obecná škola má být zřízena všude tam, kde se v okruhu jedné hodiny a v pětiletém průměru nalézá více než 40 dětí, které musí navštěvovat školu vzdálenou přes čtyři kilometry (§ 59). Vrchní dozor nad školstvím v jednotlivých zemích měly zemské školní rady (v Čechách od roku 1890, na Moravě od roku 1905 byly rozděleny do dvou sekcí podle národností), které byly podřízeny ministerstvu vyučování ve Vídni. Prostřednictvím zemských školních fondů bylo financováno zemské školství. Specifické postavení měla vzhledem k široké autonomii, kterou Halič získala počátkem 60. let, zemská školní rada haličská, tzv. Rada Szkolna Krajowa, která měla daleko větší kompetence a do jejíhož okruhu působnosti vedle zřizování, dozoru a vydržování obecných a středních škol patřila i tvorba učebních osnov a školních řádů pro všechny školy jí podléhající, posuzovala návrhy zemských školských zákonů, schvalovala učebnice i pomůcky pro všechny školy, jmenovala okresní školní inspektory i středoškolské profesory a de facto tak nahrazovala v Haliči vídeňské ministerstvo vyučování. V roce 1867 schválil haličský zemský sněm polštinu jako vyučovací jazyk na obecných a středních školách. 6 Pokrytí výdajů na zřízení obecné školy a její vydržování připadalo v první řadě místním školním obcím, i když bylo stanoveno, že pokud prostředky obce nedostačují, musí se na nákladech na školu podílet okresy i země (Čechy, Morava, Kraňsko, Štýrsko). Ve Slezsku, Bukovině, Haliči, obojím Rakousku, Korutanech, Salcbursku, Dalmácii a Istrii hradily náklady jen školní obce a země, v Tyrolsku a Vorarlbersku pouze obce.7 Tím byl dán podnět pro vznik a projevy nacionálního konfliktu, který v některých korunních zemích, zejména v zemích Koruny české, ve Štýrsku a Kraňsku, hrál důležitou roli. Zatímco ještě na přelomu 60. a 70. let nesehrávalo národní školství úlohu významnějšího nástroje v národně politickém zápase, v 80. a 90. letech postupující národní emancipace, demokratizace a industrializace, která kladla zvýšené nároky na rozvoj a kvalitu školství, se projevily v prosazování požadavků neněmeckých národností na rozšíření základního a středního školství, jejichž realizace narážela na odpor 5
6 7
Školy se dělily na obecné a měšťanské, veřejné nebo soukromé. Školy měšťanské byly na rozdíl od obecných nepovinné. Zákonem byly zavedeny místní školní rady jako orgány obce, okresní a zemské školní rady jako orgány dohlížející na školu. Zákon také definoval pojem školní obec, což byl souhrn všech obcí nebo částí těchto obcí přiškolených do místa školy. Školní obec měla právo na obsazování učitelských míst. K hrazení nákladu na školu byl v místě školy založen místní školní fond, který spravovala daná obec. Pro financování školství v zemi byl založen zemský školní fond, který byl spravován zemským výborem. Hasnerův zákon byl také významným krokem při emancipaci školství ze závislosti na katolické církvi a umožňoval podstatně kvalitnější přípravu učitelů. Učitelé a učitelky se měli připravovat odděleně ve čtyřletých učitelských ústavech. KRASUSKI, Józef. Historia wychowania. Warszawa 1985; KWIECIńSKI, Zbigniew – ŚLIWERSKI, Bogusław: Pedagogika, cz. 1. Warszawa 2006. KÁDNER, Otakar: Vývoj a dnešní soustava školství. I díl. Praha 1929, s. 153–154.
143
NÁRODNOSTNÍ ASPEKTY VÝVOJE ŠKOLSTVÍ V PŘEDLITAVSKU VE DRUHÉ POLOVINĚ 19. STOLETÍ.
privilegované německé majority, ale často i na neporozumění širších vrstev vlastního etnika či národa. Obce ovládané národnostní většinou se všemožnými prostředky snažily zabránit zřízení a vydržování škol pro národnostní menšinu. Důvodem bylo jak finanční zatížení, tak především obava, že povolením školy bude oslabena nebo dokonce ohrožena vlastní většina. To se týkalo především snahy Němců o udržení privilegovaného postavení německého školství, ve východní Haliči pak prosazování polských škol na úkor rusínských a rumunských, v 90. letech pak i sporů česko-polských v oblasti východního (Těšínského) Slezska, které měly v oblasti školství charakter nacionálního soupeření. Ve smíšených oblastech byla od 80. let každá škola s „vlastním vyučovacím jazykem“ považována za nástroj k zachování nebo rozšíření národní državy, škola s jiným vyučovacím jazykem jako zbraň v rukou národních protivníků.8 To platilo jak pro obecné, tak i pro střední školství. Dalším předmětem národnostních konfliktů ve školství byly tzv. utrakvistické školy, školy se dvěma vyučovacími jazyky, které byly rozšířeny v jazykově smíšených oblastech. Utrakvismus nebyl legitimován zákonem z roku 1869, ale až pozdějšími ministerskými výnosy. Např. výnos pro Moravu z roku 1885 jej definoval jako formu vyučování, kdy „byly na škole některé předměty (kromě vyučovacích jazyků) vyučovány v jednom a ostatní v jiném vyučovacím jazyce, nebo vyučovací jazyk pro týž předmět byl různý a takové zřízení bylo povinné pro všechny žáky“. Utrakvistické obecné školy se nacházely v řadě korunních zemí, zejména ve Slezsku, v Bukovině, Štýrsku, Korutanech, Kraňsku a Přímoří. Objektem nacionálně-politického konfliktu byly zvláště takové utrakvistické školy, ve kterých při počátečním vyučování převažoval mateřský jazyk dětí, který byl postupně nahrazován dalším zemským jazykem. Konkrétně to znamenalo v jižním Štýrsku a Korutanech vytlačování slovinštiny ve prospěch němčiny, v Přímoří slovinštiny ve prospěch italštiny, ve Slezsku pak byla čeština nebo polština nahrazována němčinou. Ve Slezsku platilo na českých a polských veřejných školách od roku 1873 nařízení zemské školní rady o výuce německého jazyka, označované podle svého tvůrce Gustava Zeynka jako „Lex Zeynek“, které zavádělo na školách jazykový utrakvismus.9 Měl se realizovat ve vyšších třídách obecných škol a bylo použito § 6 říšského školního zákona, podle nějž mohly zemské školní rady rozhodnout o zavádění druhého zemského 8
9
Die Habsburgermonarchie, s. 1124–1125; LUKEŠ, Josef: Vývoj národního školství ve Slezsku od roku 1865–1923. Vlastivědný sborník slezský 1, Opava 1925, s. 210; GAWRECKI, Dan: Německé školy na Těšínsku 1848–1918. In: Książka – biblioteka – szkoła w kulturze Śląska Cieszyńskiego. Cieszyn 2001, s. 268–269; GRUCHAłA, Jerzy: Narodwościowe i polityczne aspekty szkolnictwa polskiego na Śląsku Cieszyńskim w końcu XIX i na początku XX w.(do 1914 r.). In: Lyceum im. A. Osuchowskiego w Cieszynie 1895–1995. Red. I. Panic. Cieszyn 1995, s. 63–66. G. Zeynek působil dlouhá léta ve Slezsku jako zemský školní inspektor. Smyslem jeho nařízení bylo podle něj „uzpůsobit žáky, aby jednak správně rozuměli ústním i písemným sdělením v řeči německé, jednak, aby své myšlenky po německu korektně vyjadřovali ústně i písemně“. V nařízení se dále uvádělo, že při stanovení vyučovacího jazyka na škole nejsou školní úřady vázány míněním vydržovatelů školy. Zemská školní rada mohla nařídit na škole vyučovací jazyk německý, i kdyby se obec vyslovila pro školu českou. Erlass des k.k. schlesischen Landesschulrates vom 16. Jänner 1873 ex 1872. In: J. Kasprzykiewicz (ed.): Landesgesetze für Schlesien. Bd. 2, Teschen 1910, s. 45; GAWRECKI, D.: Německé školy ve Slezsku, s. 272–273.
144
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
jazyka do škol. Němčina se měla vyučovat již od 1. ročníku a v dalších ročnících s rostoucími požadavky. V 1. ročníku měla být zavedena jedna hodina němčiny, ve druhém dvě, ve třetím čtyři. Od 5. ročníku měla mít výuka již ráz utrakvistický. Ve vícetřídních školách měla být němčina převážně vyučovacím jazykem, čímž se tyto školy lišily od pravých utrakvistických, kde se ve vyšších třídách vyučovalo pouze německy. Ministerstvo kultu sice už v 70. letech Zeynkovo nařízení zrušilo jako odporující čl. 19 ústavy, ale po zakročení slezského zemského výboru své rozhodnutí odvolalo. Je třeba říci, že ani mnozí Češi a Poláci ve Slezsku si úplné zrušení němčiny nepřáli, jak je možno doložit i na výroku českého zemského poslance Josefa Lukeše: „Úplného odstranění němčiny ze slovanských škol některé obce si nepřejí z důvodu praktických a zvláště, že německému jazyku ve Slezsku se dává přednost a že od znalostí tohoto jazyka závisí často i existence jednotlivců“.10 Podobně i v dalších zemích Předlitavska nebylo utrakvistické školství slovanským obyvatelstvem jednoznačně odmítáno, širší vrstvy obyvatelstva v něm viděly hlavně možnost budoucího profesního růstu, sociálního vzestupu a perspektivu studia na odborných nebo středních školách, které byly většinou německé. Jen nacionálně uvědomělé elity jednotlivých etnik si uvědomovaly a argumentovaly, že utrakvistické školy otevírají prostor německé asimilaci, a od 80. let vystupovali čeští, polští i slovinští poslanci na říšské radě stále intenzivněji za „národní obecné školy“ s mateřštinou jako jediným vyučovacím jazykem a druhým zemským jazykem jen jako předmětem nepovinným.11 Často velmi složité vztahy i uvnitř jednotlivých etnik dokládá příklad polských poslanců z Těšínska v říšské radě, kteří protestovali proti Zeynkovu nařízení. Větší podporu však našli u českých poslanců z Moravy a slovinských poslanců než v Kole polských poslanců z Haliče, kteří většinou spolupracovali s německými liberály. Je však třeba zmínit, že proti utrakvistickým školám vznášeli protesty i někteří němečtí poslanci, avšak se zcela protichůdnou argumentací. Např. podle štýrského poslance říšské rady Hoffmanna von Wellenhofa byly tyto školy utrakvistické jen podle názvu, ve skutečnosti se často jednalo o školy slovinské, kde němčině byla věnována nedostatečná péče a děti německých rodičů byly tak odněmčovány.12 Význam utrakvistických škol klesal od 70. let a v důsledku zostření národnostních rozporů v 80. a 90. letech ustupovaly tyto školy školám jednojazyčným, nebo byly rozděleny. Např. ve Štýrsku v období let 1880–1900 se jejich počet snížil o polovinu ze 76 na 39 škol.13 V roce 1908 rozhodl nejvyšší správní soud, že vyučování na obecné škole má být jen v jednom jazyku a že druhý zemský jazyk smí být nabídnut jen jako vyučující předmět k poskytnutí
10 LUKEŠ, Josef: Obraz Slezska v číslech. Opava 1912, s. 16. 11 GAWRECKÁ, Marie: České školství na Těšínsku. In: Książka – biblioteka – szkoła w kulturze Śląska Cieszyńskiego. Cieszyn 2001, s. 256; Z řeči poslance Karla Adámka o obecném školství českém na říšské radě. Opavský týdeník, č. 14, 18. 2. 1893, s. 1; Die Habsburgermonarchie. s. 1138–1139. 12 KURZ, M.: Der Volksschulstreit in der Südsteiermark und in Kärnten in der Zeit der Dezemberverfassung. Wien 1986, s. 556–557. 13 Srov. Statistik der Unterrichtsanstalten im Reichsrathe vertretenen Königsreichen und Ländern für das Jahr 1881–1882. In: Österreichische Statistik, III. Band, 2. Heft, Wien 1884; Statistik der Unterrichtsanstalten im Reichsrathe vertretenen Königsreichen und Ländern für das Jahr 1899–1900. In: Österreichische Statistik, LXVIII. Band, 3. Heft, Wien 1903.
145
NÁRODNOSTNÍ ASPEKTY VÝVOJE ŠKOLSTVÍ V PŘEDLITAVSKU VE DRUHÉ POLOVINĚ 19. STOLETÍ.
příležitosti se jej naučit, přesto, jak dokládají statistiky, nedošlo k úplnému zániku těchto škol a pro zájem slovanské veřejnosti existovaly až do konce monarchie. Utrakvistické formy vyučování se uplatňovaly především u obecných škol méně již ve středním školství, kde se již měly připravovat potencionální elity a bylo proto ve státním zájmu prosazovat jako vyučovací jazyk státní jazyk a nikoli jazyk etnické skupiny. Při sporech o vyučovací jazyk na středních školách, zejména gymnáziích v jižním Štýrsku, Kraňsku, Dalmácii, Bukovině i v Haliči, se uplatňovalo nejen hledisko nacionální, podle kterého jím měl být jazyk většiny žáků, ale také hledisko vědecko-metodické, které zdůrazňovalo fakt, že jazyky nevládnoucích etnik (slovinština, chorvatština nebo rusínština) nemají dostatečně vysokou odbornou a vědeckou úroveň, aby školy připravily studenty pro univerzitní studium. Toto hledisko v praxi vítězilo a uplatňovalo se často až do konce monarchie. Pro přijetí na německé gymnázium byli nuceni mnozí žáci navštěvovat tzv. přípravné třídy, aby mohli skládat přijímací zkoušku.14 Národní hnutí proto usilovala o povolení místního jazyka jako vyučovaného předmětu a poté jako jazyka vyučovacího. V důsledku sílících národnostních sporů od 80. a zejména v 90. letech začaly vznikat v jižním Štýrsku, Kraňsku a také v Bukovině, kde byla vyučovacím jazykem na gymnáziích pouze němčina, na nižších gymnáziích slovinské, v případě Bukoviny rusínské a rumunské paralelky, v nichž některé předměty jako náboženství, latina, matematika se vyučovaly v mateřském jazyce studentů a ostatní v němčině. Pro žáky to znamenalo, že již nemuseli navštěvovat přípravnou třídu, ale rovnou z obecné školy mohli přestoupit na gymnázium a po absolvování nižšího stupně pak mohli pokračovat na vyšším stupni gymnázia.15 V Kraňsku existovaly německo-slovinské paralelky na gymnáziu v Lublani a Kranji (Krainburgu) od 80. let 19. století, ve Štýrsku povolil v roce 1889 ministr von Gautsch zřízení požadovaných paralelek na nižším gymnáziu v Mariboru (Marburg). V Celje ( Cilli) vedl boj o slovinské paralelky dokonce k pádu rakouské vlády v roce 1895. Paralelní třídy byly nakonec povoleny a v roce 1897 bylo zřízeno samostatné státní nižší gymnázium se slovinsko-německým vyučovacím jazykem. Na ústavu, Němci označovaném jako „Trutzanstalt“ a „Gefahr für das Deutschtum“, se slovinsky vyučovalo jen náboženství, latina a matematika, ostatní předměty byly vyučovány v němčině.16 Případ „Cilli“ nebyl uzavřen do konce monarchie a snahy Němců o zrušení tohoto ústavu pokračovaly. Předmětem ostrých národnostních sporů bylo 14 CIPERLE, Jože: Mittelschulen und höhere Studien im slowenischen Gebiet unter besonderer Berücksichtigung des nördlichen Teiles bis zum Jahre 1918. In: Internationales Kulturhistorisches Symposion Mogersdorf 1976. Band 8. Szombathely 1978, s. 257. 15 BURGER, H.: Das Sprachenrecht und Sprachengerechtigkeit, s. 140–142; WAGNER, Rudolf: Das multinationale österreichische Schulwesen in der Bukovina. Bd. II. München 1986, Verlag „Der Südostdeutsche“, s. 36. 16 I když počet slovinských žáků byl v Celje větší než v Mariboru, byla slovinská paralelka zřízena v Celje později. Slovinští poslanci ohlásili své požadavky ohledně paralelek znovu po odstoupení Taaffeho 1894. Situace se radikalizovala i na německé straně, když 1893 uspořádali dolnoštýrští Němci „Parteitag“ v Celje kde ve svých požadavcích, tzv. Ciller Programm, odmítli zrovnoprávnění se Slovinci a konstatovali, že přeměna německých gymnázií ve slovanská cestou paralelek musí být odmítnuta jako útok na německé národní državy. „Fällt Cilli, das mächtigste Bollwerk des Deutschtums gegen das Slawenthum, dann ist es mit dem Deutschtum im steierischen Unterlande zu Ende….“ ČUČEK, Filip: Uspehi spodnještajerskih Slovencev v Taaffejevi dobi. Gospodarske, sociálne,
146
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
také nižší gymnázium v dolnoštýrské Ptuji (Pettau), převážně německém městě ležícím ve slovinské oblasti. V roce 1890 podalo město „ z důvodu udržení a rozšíření německé školy v Dolním Štýrsku a na obranu před rozpínavostí Slovinců“ petici zemskému sněmu s požadavkem rozšířit ústav na osmitřídní gymnázium. Zemský sněm žádost odmítl kvůli nedostatečnému počtu žáků i z důvodu finančních, na gymnáziu však i přes velký počet slovinských žáků nebyly prosazeny slovinské paralelky, slovinští žáci měli pouze povinnou výuku slovinštiny.17 V Bukovině byly v polovině 90. letech zřízeny paralelky na nižším německém gymnáziu v Černovicích, rusínská 1895, rumunská 1898.18 Na německých středních školách v Předlitavsku patřilo vyučování druhého zemského jazyka do kategorie relativně povinných předmětů. Rodiče mohli rozhodnout, zda je dítě bude navštěvovat. Jako povinný byl druhý zemský jazyk zaváděn na gymnáziích v některých zemích (Kraňsko, Štýrsko, Istrie, Dalmácie) až v posledních předválečných letech, v Bukovině byla rumunština nebo rusínština povinným jazykem na středních školách až od roku 1916/17. V Čechách a na Moravě se na německých gymnáziích učilo češtině nepovinně, teprve v posledních letech před Velkou válkou se na některých ústavech začala čeština zavádět jako předmět relativně povinný. Na českých gymnáziích v Čechách byla němčina od 60. let relativně povinným předmětem, na Moravě byla předmětem povinným, což platilo i pro reálky, které nepodléhaly státnímu dozoru, ale zemským úřadům.19 Na polských gymnáziích v Haliči a na italských v Terstu a Dalmácii byla němčina povinným jazykem. Vedle veřejných škol existovaly i školy soukromé – četné školy konfesijní a menšinové, podřízené také státnímu dozoru. Ke vzdělání národnostních menšin sloužily od 80. let i tzv. národnostní (menšinové) školy. Tyto školy mohly být zřízeny na základě žádosti rodičů, kteří se přihlásili k určité národnosti a odvolávali se na článek 19 ústavy a §59 říšského zákona. Rozhodující byla v těchto případech vůle rodičů posílat děti do školy s vyučovacím jazykem svého národa. Národnostní škola byla jednou z nejvíce sp*rných otázek v národnostním boji a současně hrála významnou roli jako nástroj konkrétní ochrany menšin. Až do konce monarchie bylo zřizování těchto škol předmětem střetů národnostní menšiny s většinou. Probíhaly v mnoha zemích monarchie, ale velmi důležitou roli hrály vedle Štýrska a Kraňska zejména v českých zemích, kde souvisely nejen s národní emancipací českého obyvatelstva, ale významnou úlohu zde sehrávala i prosazující se industrializace a s ní spojená migrace českého obyvatelstva do průmyslových regionů severozápadních Čech, Ostravska nebo do měst s německou kulturne in politične razmere na Spodnjem Štajerskem v času Taaffejeve vlade (1879–1893). Celje 2008, s. 209. 17 PROMITZER, Ch. – PETROWITSCH, M.:“Wes Brot du isst ,des Lied due sinost.“– Slowenen in Graz. In: STEINER, Ch. (Hg.): Slowenische Steiermark: Verdrängte Minderheit in Österreichs Südosten. Zur Kunde Südeuropas II/23. Sien – Köln –Weimar 1997, s. 185–192; CIPERLE, J.: Mittelschulen und höhere Studien im slowenischen Gebiet. s. 259. 18 WAGNER, R.: Das multinationale, s. 35–36. 19 Povinně se učilo němčině na českých gymnáziích v Čechách jen v letech 1866–8, kdy byl v Čechách v platnosti zákon o rovnoprávnosti češtiny a němčiny jako vyučovacího jazyka na středních školách. Druhý zemský jazyk měl být vyučován na všech středních školách jako povinný. V roce 1868 německá většina na sněmu prosadila jeho zrušení právě pro povinnou výuku češtiny. ŘEZNÍČKOVÁ, Kateřina: Študáci a kantoři za starého Rakouska. České střední školy v letech 1867–1918. Praha 2007, s. 21.
147
NÁRODNOSTNÍ ASPEKTY VÝVOJE ŠKOLSTVÍ V PŘEDLITAVSKU VE DRUHÉ POLOVINĚ 19. STOLETÍ.
většinou. Národnostní konflikt byl ještě přiostřován i složitým mechanismem, kdy zřízení každé jednotlivé školy se muselo prosadit složitou byrokratickou cestou a všemi instancemi od místní školní rady až po správní soudní dvůr.20 Se stejnou intenzitou jako zřízení národních škol se probojovávalo i otevření paralelních tříd či rozšíření škol pro národnostní menšinu. Pro podporu a rozvoj národního školství na tzv. jazykové hranici zvláště v českých zemích, jižním Štýrsku a Kraňsku, sehrály s nástupem masového nacionalismu od 80. let důležitou roli tzv. národně obranné spolky (Schutzvereine), které přinesly nové impulzy pro zakládání a vydržování soukromých škol. Příznačný byl vznik těchto organizací k „ochraně národní državy“ pro německou politickou scénu. V roce 1880 vznikl ve Vídni Deutscher Schulverein, jehož úkolem bylo zakládání německých soukromých škol v národnostně smíšených oblastech. Byla to nejmasovější německá spolková organizace v monarchii. Její aktivity se doplňovaly s činností největšího slezského „hospodářsko-obranného“ spolku Nordmark, který za svůj vznik v roce 1894 vděčí rozporům mezi liberály a extrémními schönererovskými nacionály. Na jižní jazykové hranici říše v oblasti Štýrska, Korutan, Kraňska a Přímoří plnil obdobný úkol německý obranný spolek Südmark, založený 1889 ve Štýrském Hradci (Graz). 21 Své protějšky měly tyto organizace, které usilovaly o rozvoj národního školství v oblasti, na české, polské i slovinské straně. Zásluhou obranných spolků byly vydržovány desítky škol ze soukromých prostředků, jako nacionální organizace se pak stávaly jakousi osou národního soupeření v oblasti. Rozvoj českého školství v českých zemích byl spjat s Ústřední maticí školskou, která vznikla v Praze 1880 a o dvacet let později vydržovala jedno gymnázium a čtyřicet pět obecných škol. V regionu západního Slezska podporovala český rozvoj školství hlavně Matice Opavská, jejíž zásluhou byla zřízena roku 1880 první česká obecná škola v Opavě, roku 1883 první české gymnázium v Opavě, jediná česká střední škola ve Slezsku, postátněná až 1897. Matice Opavská dala popud k založení první české měšťanské školy v moravské enklávě Jaktaři (1909). Rozvoj českých mateřských, obecných i středních škol na Těšínsku (ve východním Slezsku) byl spjat s angažovaností Matice osvěty lidové (MOL) založené v roce 1898 v Těšíně. Aktivita polských spolků na Těšínsku Macierz szkolna a Towarzystwo Szkoły Ludowej, které usilovaly v souvislosti s přílivem imigrantů z Haliče o zřízení polských obecných a středních škol (gymnázium v Těšíně, v Orlové) v oblasti, přispívala k zostřování česko-polských vztahů. Na obranu slovinského školství v jižním Štýrsku. Kraňsku, slovinských částech Korutan a v okolí Terstu byl založen jako protiváha Schulvereinu v roce 1885 v Lublani spolek Družba sv. Cirila in Metoda, jehož péčí byla vydržována řada slovinských obecných škol, zakládány knihovny, tělovýchovné spolky apod.22 Pokud sledujeme stav, strukturu a kvalitu školství v jednotlivých zemích Předlitavska, existovaly mezi zeměmi značné rozdíly, které byly dány jednak tradicemi škol20 K prvním snahám o zřízení menšinových škol s českým vyučovacím jazykem dochází v průmyslové oblasti severozápadních a západních Čechách (Most, Nýřany), kam přicházeli čeští dělníci z vnitrozemí za prací do dolů a průmyslových podniků. Die Habsburgermonarchie, s. 1128–1130; BURGER, H.: Das Sprachenrecht, s. 100–114. 21 ČUČEK, F.: Uspehi spodnještajerskih Slovencev v Taaffejevi dobi, s. 235. 22 VOVKO, Andrej: Mal položi dar: portrét slovenske narodnoobrambne eolské organizacije Družbe sv. Cirila in Metoda 1885–1918. Slovenska Matica v Ljublani 1994, s. 35.
148
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
ství v jednotlivých zemích, ale také rozdílným stupněm jejich hospodářského a sociálního vývoje. Nejpokročilejší bylo školství v průmyslově vyspělých zemích Koruny české, z rakouských zemí pak hlavně v Dolním, Horním Rakousku a Štýrsku, kde si postupující industrializace a rozšiřující se státní správa vynucovaly rozsáhlý a relativně vyvinutý systém škol od obecných přes střední až po vysoké školy. V agrárních, méně vyspělých zemích, jako byly Halič, Bukovina, Dalmácie, Kraňsko a Přímoří, bylo zejména obecné školství na velmi nízké úrovni a jednotřídní, poněvadž chyběly školní budovy a učitelé. K jistému zintenzivnění školní docházky podle počtu školou povinných dětí dochází (podle statistických údajů v 70. a 80. letech), přesto však změny v kvalitě základního školství byly pozvolné. Např. v Haliči v roce 1868 chodilo do školy pouze 34% dětí školního věku, v roce 1900 již 60% a v roce 1908 tedy krátce před Velkou válkou, nebyly děti vůbec vyučovány ještě v 938 obcích (tj. 15% všech obcí).23 Problémem byl naprostý nedostatek učitelů, špatný stav školních budov, převažovaly školy jednotřídní, na učitele připadalo v průměru 92 žáků, ale někde i 240. V Bukovině, kde s výjimkou převážně německy orientovaných elit měly široké vrstvy obyvatelstva nepříliš vyvinuté národní vědomí, měla výuka na obecné škole často i několikajazyčnou povahu, vyučovalo se dvěma či třemi jazyky (německy, rusínsky, rumunsky, polsky) a k zakládání jednojazyčných obecných škol docházelo ve větší míře až na přelomu století. Takovým poměrům odpovídal i velmi vysoký stupeň analfabetismu, který podle posledního rakouského sčítání v roce 1910 dosahoval v Haliči 63,9%, v Bukovině 65,2%, v Dalmácii dokonce 75%, v Kraňsku 31,4%, v Korutanech 24%, ve Štýrsku 18%, zatímco v Čechách nebo v Dolním a Horním Rakousku byl podíl analfabetů jen 5–6%, na Moravě 7–8% a ve Slezsku 11%.24 Vedle rozšiřování sítě základního školství dochází od poloviny 19. století a zejména v jeho posledních dvou decenniích v Předlitavsku k velkému rozmachu středního školství (gymnázií, reálek, reálných gymnázií, popř. dívčích lyceí), ale i učitelských ústavů, živnostenských, později průmyslových a dalších odborných škol. Vedle kvalitativních změn, kdy se střední školy začínají proměňovat v moderní vzdělávací ústavy, dochází ve všech zemích k několikanásobnému nárůstu počtu těchto institucí a současně i ke zvyšování počtu studentů, a tento trend dosahuje vrcholu v předválečných letech. Tento vývoj byl ovlivněn součinností celé řady faktorů: nárůstem populace, urbanizací, rostoucí poptávkou rozvíjejícího se průmyslu, obchodu a státní správy po odborných a kvalifikovaných pracovnících, dále pak vládní politikou i měnícím se postojem veřejnosti ke vzdělání.25 Střední školy byly zakládány a vydržovány většinou státem, přičemž podíl státních středních škol od 60. let 19. století trvale stoupal, ze 44,4% v roce 1865/6 na 70,7% v roce 1905/6.26 Vedle státu vydržovala některé školy, především reálky na Moravě, země, vedle církevního středního školství vznikaly i soukromé střední školy nákladem obce či např. Matice a některé z nich byly později zestátněny. Nárůst počtu středních 23 KRASUSKI, Z.: Historia, s. 138; KWIECIńSKI. J. – ŚLIWERSKI, B.: Pedagogika. s. 205. 24 TAMTÉŽ; KÁDNER, O.: Vývoj a dnešní soustava, s. 165. V rakouské statistice se mezi analfabety počítaly i děti předškolního věku. 25 COHEN, Gary B.: Education and Modele- Clas Society in Imperial Austria 1848–1918. West Laffayette 1996, s. 61–63. 26 KÁDNER, O.: Základy obecné pedagogiky. Díl II., s. 294.
149
NÁRODNOSTNÍ ASPEKTY VÝVOJE ŠKOLSTVÍ V PŘEDLITAVSKU VE DRUHÉ POLOVINĚ 19. STOLETÍ.
škol a jejich studentů dokládají statistické údaje. V posledních třech desetiletích před Velkou válkou (1881/1882 – 1909/1910) vzrostl počet gymnázií a reálek v Předlitavsku téměř dvojnásobně z 252 na 420 škol a zdvojnásobil se i počet studentů: z 65 525 se zvýšil na 138 882.27 Podle vyučovacího jazyka bylo podle statistiky z roku 1909/1910 208 německých gymnázií a reálek, 98 českých, 72 polských, sedm rusínských, tři italská, dvě slovinská, šest srbochorvatských a 15 utrakvistických. Sledujeme-li k uvedenému roku počet gymnázií a reálek v jednotlivých zemích, připadá na Dolní Rakousko 35 gymnázií a 23 reálek, Horní Rakousko 8+2, Salcbursko 2+1, Štýrsko 10+8, Korutany 3+1, Kraňsko7+2, Přímoří 18+4, Tyroly 13+4, Čechy 69+44, Moravu 31+32, Slezsko 10+4, Halič 66+13, Bukovinu 10+1, Dalmácii 5+3.28 Při bližším srovnání jednotlivých zemí je patrné, že rozvoj středního školství neprobíhal v předlitavských zemích rovnoměrně. Nejhustší síť středních škol byla ve vyspělých českých zemích29 a v Dolním Rakousku, kde industrializace a rostoucí byrokratizace státní správy vyžadovaly stále více středoškolsky vzdělaných lidí. V Haliči se na rozvoji středního školství podílel významnou měrou soukromý sektor, který zakládal a vydržoval především klasická gymnázia. Z hlediska zastoupení obou typů škol je v Čechách a zejména na Moravě nápadný vysoký počet reálek, které zajišťovaly střední vzdělání pro technické obory a byly stále více vyžadovány industrializující se společností. Naproti tomu byla v převážně agrární Haliči jednoznačně upřednostňována zejména gymnázia klasická před techničtěji a praktičtěji zaměřenými reálkami. Statistické údaje jednoznačně ukazují na dominantní roli německého středního školství v rámci Předlitavska. Roku 1900 tvořili Němci v Předlitavsku 35,8% obyvatelstva, německé střední školy však tvořily téměř 50% všech škol (49,5%). Je však třeba zdůraznit, že na rozvoji středního školství, který byl jedním z důležitých znaků modernizačního procesu, participovaly zejména od 80. let i neněmecké národností monarchie, v prvé řadě Češi. V Čechách a na Moravě dochází v průběhu 80. let v souvislosti s českou aktivní politikou a s rozsáhlejším zastoupením Čechů v zemských institucích k rychlému rozvoji českého středního školství, živnostenských, průmyslových a dalších odborných škol. V posledních desetiletích 19. století, kdy již existoval v českých zemích propracovaný systém středních škol, se střední školství stává součástí národnostního soupeření Čechů, Němců a Poláků.30 27 Statistik der Unterrichtsanstalten im Reichsrathe vertretenen Königsreichen und Ländern für das Jahr 1881– 1882. In: Österreichische Statistik, III. Band, 2. Heft, Wien 1884; Statistik der Unterrischtsanstalten im Reichsrathe vertretenen Königsreichen und Ländern für das Jahr 1909–1910. Österreichische Statistik, Band 7, 3. Heft, Wien 1913. 28 Statistik der Unterrischtsanstalten im Reichsrathe vertretenen Königsreichen und Ländern für das Jahr 1909– 1910. In: Österreichische Statistik, VII. Band, 3. Heft, Wien 1913. 29 Ve školním roce 1909/10 bylo v českých zemích 45% středních škol Předlitavska a studovalo na nich 39% všech středoškoláků. 30 Z nejnovější literatury o českém středním školství: ŘEZNÍČKOVÁ, Kateřina: Študáci a kantoři…; VESELÁ, Zdenka: Vývoj české školy a učitelského vzdělání. Masarykova univerzita v Brně 1992; KADLEC, Petr: Dějiny středního školství a vzdělanosti 19. a na počátku 20. století v české a zahraniční historiografii. In: Historica. Revue pro historii a příbuzné vědy 2, 2011, č. 2, s. 199– 218; KOSTLÁN, Antonín – SVATOŠ, Michal: Dějiny vzdělanosti v českých zemích. In: VIII. Sjezd českých historiků. Hradec Králové 10.–12. září 1999. Dolní Břežany 1999, s. 215–219.
150
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
Tento vývoj neměl jen nacionální aspekt, ale souvisel i s národní emancipací ve všech oblastech hospodářského i společenského života. Zatímco v roce 1866 bylo v Čechách s třetinovým zastoupením německého obyvatelstva pouze deset českých gymnázií a na Moravě, kde žila jedna čtvrtina Němců, nebyly české střední školy vůbec a první dvě “slovanská“ gymnázia byla otevřena až roku 1867 v Brně a Olomouci, na přelomu století již bylo v Čechách 34 českých a 28 německých gymnázií, 18 českých reálek (z nich 15 státních) a 12 německých, 12 českých a 11 německých učitelských ústavů. O prudkém nárůstu českých středních škol, zejména reálek, v prvním desetiletí 20. století v Čechách svědčí, že před válkou podíl českého a německého školství zhruba odpovídal poměru obou národností. 31 Na sklonku 19. století dochází také k realizaci dlouhodobého požadavku umožnit i dívkám přístup ke středoškolskému vzdělání, které by jim otevřelo cestu i k univerzitnímu studiu. Na základě prozatímního statutu vydaného v roce 1900 byl realizován nový typ střední školy, šestitřídní dívčí lyceum.32 Na Moravě, která byla na přelomu století středními školami téměř přesycena,33 byla situace českého školství z hlediska poměru obou národností horší. V roce 1899/1900 bylo na Moravě 14 českých a 14 německých gymnázií a jedno utrakvistické arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, 11 českých a 15 německých reálek, převážně zemských, a čtyři české a čtyři německé učitelské ústavy.34 Ve Slezsku se proces prosazování českého školství podstatně opožďoval jak v důsledku převahy a dominantní role Němců v zemských institucích, tak i narůstajícího česko-polského antagonismu v 90. letech. Města v jazykově smíšených oblastech, ve kterých mělo být pro jazykově nedominantní skupinu obyvatel zřízeno slovanské gymnázium či jiná střední škola, se stávala místem národnostního boje, kde se Němci všemi prostředky snažili zabránit zřízení či postátnění těchto ústavů. Oproti pěti německým gymnáziím v roce 1899, jejichž síť byla doplněna vznikem gymnázia ve Frýdku v roce 1895 a gymnázia v Bohumíně 1911, bylo zřízeno první české gymnázium péčí Ústřední Matice školské až roku 1883 v Opavě (postátněno 1897), 1909 pak vzniklo soukromé reálné gymnázium v Orlové, česká reálka na rozdíl od čtyř německých reálek ve Slezsku chyběla, státní německé učitelské ústavy byly v Opavě a v Těšíně, církevní učitelské ústavy byly zřízeny v Bílsku (evangelický) a v Těšíně (katolický).35 Slovinci byli v úsilí o národní střední školství méně úspěšní než Češi. Ve Štýrsku, kde byla široká síť německých středních škol, k roku 1899/1900 se uvádí osm německých gymnázií a tři reálky, slovinská paralelka byla zřízena 1889/90 jen v Mariboru a 1895/96 v Celje. O dva roky později tam vzniklo samostatné státní nižší gymnázium 31 Statistik der Unterrischtsanstalten im Reichsrathe vertretenen Königsreichen und Ländern für das Jahr 1899– 1900. In: Österreichische Statistik, LXVIII Band., 3. Heft, Wien 1903; KÁDNER, O.: Základy, díl II., s. 299. 32 Vyšší dívčí školy, které byly zakládány v Čechách i na Moravě od 60. let, aby rozšiřovaly dívkám vzdělání poskytované na obecné škole, si nekladly za cíl přípravu absolventek pro vysokoškolské studium. Až 1890 vzniklo v Praze soukromé dívčí gymnázium spolku Minerva, první dívčí střední škola v českých zemích. VESELÁ, Zdenka: Vývoj české školy, s. 53. 33 Na Moravě bylo více středních škol než v Horním Rakousku, Salcbursku, Štýrsku a Korutanech dohromady. KÁDNER. O.: Základy. díl II., s. 337. 34 Statistik der Unterrichtsanstalten im Reichsrathe vertretenen Königsreichen und Ländern für das Jahr 1899– 1900. In: Österreichische Statistik, LXVIII. Band., 3. Heft, Wien 1903. 35 GAWRECKI, Dan: Německé školy na Těšínsku 1848–1918, s. 278–279.
151
NÁRODNOSTNÍ ASPEKTY VÝVOJE ŠKOLSTVÍ V PŘEDLITAVSKU VE DRUHÉ POLOVINĚ 19. STOLETÍ.
se slovinsko-německým vyučovacím jazykem. V Kraňsku existovaly od 80. let na gymnáziích v Lublani a Kranji německo-slovinské paralelky, z nichž na přelomu století vznikla samostatná slovinská gymnázia, lublaňské bylo postátněno roku 1910, a německý učitelský ústav v Lublani byl rozšířen o německou paralelku. V posledním desetiletí před Velkou válkou docházelo v Kraňsku i v Přímoří k postupnému rozšiřování utrakvistického středního školství a vzniku neněmeckých paralelek, z nichž některé se ještě před válkou osamostatnily. Unikátní mezi rakouskými gymnázií bylo státní gymnázium v Gorici, které roku 1911/12 mělo v první třídě šest paralelek, dvě slovinské, dvě italské, dvě německé, a teprve roku 1913 bylo rozděleno na tři školy (německou, slovinskou a italskou).36 Specifické byly poměry ve středním školství v Haliči, kde v roce 1867 byl přijat haličským sněmem zákon, že všechny státní i zemské střední školy mají mít polský vyučovací jazyk a od roku 1907 bylo toto nařízení rozšířeno i na učitelské ústavy, které vedle polských mohly být nanejvýš utrakvistické (polsko-rusínské nebo polsko-německé). Charakteristický pro Halič, ve srovnání s jinými zeměmi Předlitavska, byl vysoký počet státních a především soukromých gymnázií s velmi vysokým počtem studentů, zatímco počet praktičtěji zaměřených reálek nebo odborných škol byl velmi nízký.37 V roce 1881/82 bylo v zemi celkem 21 státních gymnázií, z toho 19 polských, ve Lvově jedno německé a jedno rusínské, v následujících třech desetiletích jejich počet stoupl trojnásobně, v roce 1909 již statistiky uvádějí 66 státních gymnázií, z nichž převážná většina byla polských (60), dvě německá, jedno rusínské a přibyla také tři gymnázia s polsko-rusínskými paralelkami (Přemyšl, Tarnopol, Kolomya). Počet reálek, které byly pouze polské, se rozšiřoval jen pozvolna a zejména na přelomu století, kdy mezi lety 1890 a 1910 se jejich počet zvýšil z šesti na třináct. Ani pozvolna se rozšiřujících počet učitelských ústavů nemohl zdaleka zajistit dostatek kvalifikovaných učitelů na obecných školách a ještě před válkou se mohly v Haliči stát učitelkami i dívky, které vychodily jen obecnou školu a prázdninový kurz. Zatímco v roce 1899 bylo v Haliči pouhých 13 učitelských ústavů, z nich pět polsko-rusínských, do roku 1909 se počet polských i polsko-rusínských ústavů zdvojnásobil.38 V Bukovině bylo střední školství do 90. let výlučně německé, existovala zde dvě státní německá gymnázia, jedno církevní řecko-ortodoxní gymnázium, dvě německé reálky a dva německé učitelské ústavy. Teprve od
36 Statistik der Unterrichtsanstalten im Reichsrathe vertretenen Königsreichen und Ländern für das Jahr 1899– 1900. In: Österreichische Statistik, LXVIII. Band, 3. Heft, Wien 1903; VOVKO, Andrej: Mal položi dar, s. 49. 37 Např. roku 1905 byl průměrný počet studentů na haličském gymnáziu 687 a šest ústavů mělo dokonce přes 1000 žáků. KWIECIńSKI, J. – ŚLIWERSKI, B.: Pedagogika, s. 179; KÁDNER, O.: Základy, s. 340. 38 Statistik der Unterrichtsanstalten im Reichsrathe vertretenen Königsreichen und Ländern für das Jahr 1881– 1882. In: Österreichische Statistik, III. Band, 2. Heft, Wien 1884; Statistik der Unterrischtsanstalten im Reichsrathe vertretenen Königsreichen und Ländern für das Jahr 1899–1900. In: Österreichische Statistik, LXVIII. Band, 3. Heft, Wien 1903; Statistik der Unterrichtsanstalten im Reichsrathe vertretenen Königsreichen und Ländern für das Jahr 1909–1910. In: Österreichische Statistik, VII. Band, 3. Heft, Wien 1913.
152
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
90. let byly zřizovány na gymnáziích a reálkách německo-rumunské a německo-rusínské paralelky.39 Rozvoj průmyslu a zemědělství od druhé poloviny 19. století vyžadoval zakládání odborných škol živnostenských, později průmyslových a obchodních, které by připravily kvalifikované síly pro nejrůznější obory průmyslu a živností. Od poloviny 19. století do roku 1874 vzniklo postupně v Předlitavsku za podpory průmyslových společností, spolků a nadací cca 130 řemeslnických nebo průmyslových škol, z nichž více než 60 bylo v českých zemích, přičemž největší nárůst těchto škol (88) zaznamenáváme v době průmyslové konjunktury v letech 1867-1873. Průmyslové školy měly zaměření odborné, řemeslnické, pokračovací a speciální. V roce 1876 bylo otevřeno v Předlitavsku prvních devět státních průmyslových škol, vesměs s německým vyučovacím jazykem.40 Do konce 90. let se jejich počet zvýšil na 23, nejvíce jich přibylo v Čechách (6), a to české i německé, na Moravě tři. O velmi rychlém rozvoji průmyslových škol svědčí statistické údaje z přelomu století, kdy v Předlitavsku již bylo 1000 pokračovacích škol, 11 všeobecných řemeslnických, 18 průmyslových odborných, 23 státních a dvě městské průmyslové školy.41 Pokud jde o vysoké školství, vedle Němců, kteří od 80. let měli v monarchii pět univerzit (Vídeň, Praha, Štýrský Hradec, Innsbruck, Černovice) a řadu technických vysokých škol, měli nejlepší podmínky pro získání vysokoškolského vzdělání v národním jazyce Poláci v Haliči, kteří kromě univerzity v Krakově získali v roce 1870 druhou univerzitu ve Lvově, v roce 1877 zde vznikla z technické akademie polytechnika. Poté, co se lvovská univerzita „polonizovala“, žádali němečtí pedagogové, aby německá univerzita byla přeložena do „německého Rakouska“. Vedle jiných měst Salcburku či moravské Olomouce, připadala v úvahu i Opava v Rakouském Slezsku, kterou označoval dobový tisk za „opěrný bod němectví v národnostně smíšeném území“. Ministerstvo kultu a vyučování se nakonec rozhodlo v roce 1875 pro založení německé univerzity v Černovicích v Bukovině. Nacionální motivace zřízení univerzity v rumunsko-rusínském prostředí byla výrazná a jednoznačná.42 Češi slavili úspěch v roce 1882, kdy byla pražská Karlo-Ferdinandova univerzita císařským rozhodnutím rozdělena na českou a německou. (Technická vysoká škola v Praze byla národnostně rozdělena již v roce 1868/9). Byla to jediná česká univerzita v českých zemích, snahy o druhou českou univerzitu v Brně se do konce trvání monarchie nepodařilo prosadit, v roce 1899 byla v moravském zemském hlavním městě založena druhá česká vysoká škola technická. Pro národní hnutí, které nedosáhlo na zřízení univerzity, mělo pro jeho jazykový program význam institucionalizování stolic na univerzitě, pověřené vyučováním 39 WAGNER, R.: Das multinationale österreichische Schulwesen, s. 37; Statistik der Unterrischtsanstalten im Reichsrathe vertretenen Königsreichen und Ländern für das Jahr 1889–1890. In: Österreichische Statistik, XXVIII. Band, 4. Heft, Wien 1892. 40 V Dolním Rakousku byly čtyři, v ostatních rakouských zemí s výjimkou Horního Rakouska vždy jedno, v Haliči tři, v Bukovině jedno, v Terstu jedno, státní průmyslová škola nebyla v Horním Rakousku a Kraňsku. 41 Statistik der Unterrichtsanstalten im Reichsrathe vertretenen Königsreichen und Ländern für das Jahr 1899– 1900. In: Österreichische Statistik, LXVIII. Band, 3. Heft, Wien 1903. 42 WAGNER, R.: Das multinationale österreichische Schulwesen, s. 142; GAWRECKI, Dan: Školství ve Slezsku a na Ostravsku do roku 1945. In: Vysoké školství ve Slezsku a na Ostravsku. Sborník z konference konané v Opavě 24 .4. 2001, Opava 2001, s. 8.
153
NÁRODNOSTNÍ ASPEKTY VÝVOJE ŠKOLSTVÍ V PŘEDLITAVSKU VE DRUHÉ POLOVINĚ 19. STOLETÍ.
národního jazyka. Např. na lvovské univerzitě existovaly již od 50. let 19. stol. rusínské stolice, jejichž počet se do roku 1910 zvýšil na deset, ale snahy Rusínů v předválečných letech o zřízení vlastní univerzity ve Lvově byly neúspěšné. Z hlediska formování národní identity mělo vzdělání mimořádný význam. Podle M. Hrocha hrála pro národní mobilizaci závažnější roli než obecné školství návštěva škol poskytujících středoškolské a vysokoškolské vzdělání, a to jednak proto, že se na nich připravovali potencionální představitelé národního hnutí, a také proto, že se zde mohla prostřednictvím výuky formovat národní solidarita. Rozhodující pro osud a vývoj národního hnutí nebyl však podle něj vyučovací jazyk, ale to, že „příslušníci nevládnoucí etnické skupiny mohli od jisté doby pravidelně absolvovat střední vzdělání, aniž by se jazykově asimilovali a aniž by přijali identitu státního národa“.43 I když se neněmeckým národům v Předlitavsku zdaleka nepodařilo prosadit všechny požadavky na národní školství, jejich národně politický zápas, jehož důležitou součástí bylo budování školství v národním jazyce, lze chápat jako významný rys modernizačního úsilí o vytváření relativně úplných struktur občanské společnosti, jež dosáhlo dílčích pokroků a formovalo předpoklady pro konečný úspěch realizovaný ovšem v jiných státně politických podmínkách po roce 1918. Summary: The National Aspects of the Development of the Educational System in Cisleithania in the Second Half of the Nineteenth Century Marie Gawrecká The study analyses national aspects of the development in the educational system in Cisleithania, particularly in primary and secondary education. From the second half of the nineteenth century to the beginning of the Great War, this system made an unprecedented progress. Education was crucial in terms of the formation of national identities. Therefore, together with industrialization and in agreement with advancing national emancipation and democratization, education became a significant factor of nationally determined political rivalry in the Habsburg Monarchy. In nationally mixed regions, besides national primary and secondary schools, the so-called utraquist schools (i.e. bilingual schools) were a source of national disputes. The author points out that the establishment and spreading of the network of national education in the individual countries of Cisleithania should not be considered only as a result of national conflicts, since the extent, structure and quality of education often depended on the requirements of modern industrialized society and its mobility. The educational traditions of the individual countries also played their role. The development of the educational system was not uniform, but differed on the basis of the individual countries and types of schools. The densest network of primary and secondary schools was in the Czech lands and in Lower Austria, where the Germans as well as the Czechs had a relatively advanced and extensive system of schools, which differentiated according to the needs of industrialized society.
Translated by Demeter Malaťák
43
HROCH, M.: Národy nejsou dílem náhody, s. 123.
154
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
MODERNIZÁCIA A SLOBODOMURÁRI V STREDNEJ EURÓPE1 Martin Javor Abstract: Based on archival documents, the paper highlights the role of the Freemasons in the processes of modernization of society. Keywords: Freemasons; Central Europe; 18th century
S
lobodomurárske hnutie predstavuje zaujímavý fenomén novovekých stredoeurópskych dejín. Svojou uzavretosťou, množstvom symbolov a rituálov fascinovalo a fascinuje ľudí stojacich mimo neho. Prísnou usporiadanosťou, poriadkom, disciplínou a rovnosťou členov priťahovalo do svojich radov významné osobnosti Európy. Slobodomurári možno ako jediné necirkevné spoločenstvo vylúčili zo svojho prostredia ženy. Tento zákaz trvá dodnes a prešiel rôznymi podobami. Popri ušľachtilých a poctivých mužoch zanietených pre myšlienky slobodomurárstva, hlboko presvedčených o správnosti a poslaní svojich ideálov, vstupovali do hnutia aj členovia s inými cieľmi. Išlo o istý druh snobstva, o „módu“ zaobalenú do exkluzívneho závoja akéhosi provokatívneho tajnostkárstva. Predovšetkým v časti šľachty sa vytvorila v priebehu 18. storočia módna predstava, ako keby k dobrému profilu šľachtica patrila povinnosť stať sa slobodomurárom. Vyčerpávajúcu definíciu slobodomurárstva, ktorá by dokázala výstižne postihnúť všetky špecifiká a odlišnosti jeho foriem a pôsobení vtesnať do niekoľkých slov či viet, sa zatiaľ nepodarilo nikomu zostaviť. Všeobecne sa dá povedať, že lóže boli pôvodne aristokraticko-meštianskymi, neskôr elitnými buržoáznymi, výrazne kozmopolitnými klubmi sociálno-etického a humanitárneho charakteru, predstavujúce jednu z najrozšírenejších tajných spolčovacích foriem v ľudských dejinách slúžiacu hlavne 1
Studie vznikla v rámci plnění vědecko-výzkumných aktivit projektu OP VK 2.3 „Historizace střední Evropy“ (CZ.1.07/2.3.00/20.0031), jehož nositelem je Slezská univerzita v Opavě.
155
MODERNIZÁCIA A SLOBODOMURÁRI V STREDNEJ EURóPE
na emancipáciu neprivilegovaných vrstiev spoločnosti.2 Po tejto fáze, v ktorej slobodomurárstvo bolo jednou zo zjednocujúcich síl „európskeho nepokoja“, potom v priebehu 19. storočia prekročilo vlastný tieň a zo združenia elity ducha degradovalo na úroveň nátlakových skupín karieristov, pochádzajúcich väčšinou z podnikateľskej, dôstojníckej a úradníckej honorácie, v ktorých bolo spoločné priateľstvo nahradzované spoločnými záujmami, v ktorých bolo niekdajšie osvietenské budovanie duchovného chrámu humanity v ľudských myšlienkach a srdciach vystriedané budovaním a upevňovaním vlastných politických a ekonomických pozícií. V slobodomurárskych kluboch dokázala rodová šľachta i panovníci sadnúť si spolu do jednej lavice s tými, s ktorými by sa za iných okolností vôbec nebavili. Sprostredkovateľská úloha slobodomurárstva v komunikácii jednotlivých zložiek spoločnosti bola pritom taktiež v súlade s politikou osvietených absolutistických režimov, v ktorých sa štát snažil navonok vystupovať nad všetkými stranami spoločenského spektra. Vábivá bola každopádne aj medzinárodná dimenzia slobodomurárstva, ktorá členom systému zaisťovala pri cestách do zahraničia prijatie v lóžach rovnakého typu a ich podporu. Pre celý rad aristokratov bola lákavá aj istá dávka ilegálnosti, tajomnosti, pseudoorientálnej mystiky a mágie. Určitú úlohu tu zohrávalo aj presvedčenie, že slobodomurárske lóže ukrývajú tajomstvo múdrosti minulých dôb. Tomuto vonkajšiemu zdaniu napomáhala exkluzívna odlišnosť lóží od iných dobových spoločností, predovšetkým v tom, z akých vzdialených hlbín dávnoveku odvodzovali svoj pôvod a poslanie. Negatívnym rysom tejto dobovej módnosti slobodomurárstva, ktorá vrcholila v posledných rokoch pred Veľkou francúzskou revolúciou, bol príliv osôb, ktoré v slobodomurárskych lóžach hľadali okrem rozptýlenia predovšetkým výhodné kontakty. Azda najvýstižnejšie sa v tomto zmysle vyjadril Giacomo Casanova: „Každý mladý muž, ktorý cestuje a chce sa pohybovať v dobrej spoločnosti, ktorý nechce zaostávať a byť vylučovaný zo spoločnosti sebe rovných, musí sa v našej dobe dať zasvätiť do toho, čomu sa hovorí slobodomurárstvo.“3 Spoločenské združenia vznikali obyčajne ako výsledok diskusií v okruhu priateľov. Priateľstvo malo pre osvietencov veľký význam, bola to téma, o ktorej sa neustále písalo. Keď takáto „spoločnosť priateľov“ vznikla, bolo jej cieľom prispievať k reforme doterajšieho kultúrneho, sociálneho alebo hospodárskeho stavu. Medzi protagonistami osvietenstva zaujímali slobodomurári popredné miesto. Slobodomurárske hnutie poskytlo všeobecným prianím a predstavám osvietenstva inštitucionálny rámec. Jeho organizačná štruktúra mala medzinárodne kozmopolitný charakter a slobodomurári sa objavili vo vedúcich štátnych orgánoch a v reformných spoločnostiach. Dejiny slobodomurárskeho hnutia v strednej Európe môžeme rozdeliť do troch časových úsekov. Prvým je druhá polovica 18. storočia charakterizovaná prienikom hnutia na územie habsburskej monarchie, filantropickou, alchymistickou a osvetovou činnosťou. Sľubný vývoj lóží bol zastavený zákazom ich činnosti v r. 1794. Zatiaľ čo v Predlitavsku sa s činnosťou slobodomurárov stretávame až v roku 1918, v Zalitavsku sa ich činnosť podarilo naštartovať po rakúsko – maďarskom vyrovnaní v roku 2 3
BERÁNEK, Jiří: Tajemství lóží. Praha 1994, s. 17. CASANOVA, Giacomo: Historie mého života. Praha 1968, s. 186.
156
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
1867. Tretím obdobím, „zlatým vekom“ slobodomurárstva, je obdobie medzivojnovej Ćeskoslovenskej republiky, kde slobodomurárskymi bratmi boli špičky politiky a hospodárstva. Modernizáciu spoločnosti mali ako základný cieľ vo svojom programe už v 18. storočí slobodomurári v Uhorsku. Tu sa podarilo koncom 70- tych rokov zjednotiť väčšinu tunajších lóží do tzv. Draškovičovej observancie, národnej slobodomurárskej organizácie. Štatút a rituál tzv. Draškovićovej observancie boli schválené 17. decembra 1777 vo Varaždine. Draškovičová observancia je dôležitým dokumentom pre pochopenie progresu slobodomurárstva vo vzťahu k spoločnosti. Jej program je proklamáciou pozdvihnutia uhorskej spoločnosti: „Nevyvrátiteľná je pravda, že sme si všetci od prírody rovní, že nerovnosť je ľudským dielom podvodu a ctižiadosti a že bohatstvo jednej malej časti a bieda a prenasledovanie väčšiny pochádza odtiaľ. Je chybné veriť, že zákony dostatočné chránia slabých; takto uvažujú iba nevedomí... No my, ktorí bdieme nad šťastím veľkej väčšiny, môžeme mať jasno v tom, že všetky tieto zákony, pretože ich schvaľovali mocnári, sú prostriedkom potláčania a že sú ešte nebezpečnejšie, lebo sa prezentujú ako posvätné. Pozrime sa len pozorne na našich poddaných, ktorí platia dane a uvidíme, že takmer sa idú zrútiť pod tlakom tohto bremena. Ak získame skutočný obraz tejto biedy, v srdci každého poctivého človeka sa zrodí zlý pocit, preto treba zaobstarať také prostriedky, ktoré môžu toto zlo vyliečiť.“ Draškovićova observancia poukazuje aj na cesty k zmene jestvujúceho, pre ňu neuspokojujúceho stavu: „Keďže je najrozhodnejší a konečný cieľ nášho spoločenstva zveľadenie blahobytu ľudstva za každú možnú cenu, prirodzene z toho vyplýva, že povinnosť lásky k blížnemu je u nás na prvom mieste a táto spočíva v tom, že my neustále pracujeme na tom, aby sme vykonávali prospešné skutky, ako jednotlivcom, tak všetkým ľuďom vôbec. Jednotlivcom pomáhame dobrými radami alebo skutočnou pomocou a ľudstvu osožným svetlým príkladom pestujúc pravdu, odkrývajúc nové sily a odovzdávajúc všetko toto všeobecnému využitiu. Preto aj brat ctihodný majster, vzhľadom na blahobyt jednotlivcov, má mať na obyčajných zhromaždeniach a počas osobných stretnutí prejavy, v ktorých bude bratov nielen upozorňovať na tieto vznešené cnosti, ale sa bude starať aj o tých ľudí, ktorí upadli do biedy a nešťastia, dokonca aj tých, ktorí sa vydali po zlej ceste, bude sa snažiť prinavrátiť na správnu cestu. Ctihodný majster, teda má s bratmi jednať o prostriedkoch, ktorými sa tieto ciele budú dosahovať. No on sa nesmie uspokojovať iba s jednaním, ale má priviesť vec až k úspešnému koncu. Preto má brat ctihodný majster stále informovať bratov o tom, čo bolo vykonané a dosiahnuté. Aby aj bratia mohli v tom prakticky sa spolupodieľať, brat Ctihodný majster zavedie lóžovú pokladňu, ktorej polovička sa má využiť na potreby lóže a druhá polovica na podporu profánnej chudoby. Preto brat Ctihodný majster má dohliadať, pomáhať povedzme zaťaženým mnohopočetnými rodinami, potom jednotlivých synov takýchto otcov, ak by sa ukázali ako duševne spôsobilí, pomáhať v dobrých zvykoch, má liečiť chorých, alebo ich opatrovať atď. Takéto príklady budú silno pôsobiť na bratov. Zvlášť by sa mali vyhľadať aj také prípady, kedy sú nevinní vystavení pre157
MODERNIZÁCIA A SLOBODOMURÁRI V STREDNEJ EURóPE
nasledovaniu, lebo v takýchto prípadoch sa vykonáva dvojaká povinnosť. Na jednej strane sa zachraňuje prenasledovaná nevinnosť a na strane druhej sa tresce spupnosť a mocnárstvo. Pri výkone takejto vznešenej povinnosti Ctihodný majster má sústrediť všetku svoju energiu na dosiahnutie úspechu. No nestačí ak Ctihodný majster na zhromaždeniach iba pekne reční, lebo on sám by mal byť vzorom všetkých cností a svojim súkromným životom a prácou ukázať, že aj sám robí tak, ako prikazuje. Keď ide o ľudstvo, ctihodný majster na jednotlivých zasadaniach a zhromaždeniach poučí bratov aké smutné následky priniesli plody tyranie, predsudkov a absolutistická moc; teda ujarmenie a prenasledovanie i tisícky iných ťažkostí. Tiež im povie, že naše spoločenstvo je jediná korporácia, od ktorej prenasledované a takpovediac na zem hodené človečenstvo môže dúfať v pomoc a že v žiadnom prípade nemôžeme pripustiť, aby ľudstvo aj naďalej bolo podvádzané. Preto Ctihodný majster bude zverovať talentovaným bratom rozličné úlohy, aby konali v tejto veci.“4 Do organizačnej štruktúry Draškovićovej Veľkej lóže boli prijímaní iba „dobrí a zdraví“ kandidáti vo veku od 20 do 50 rokov. Kvalita kandidátov na vstup do lóže bola rozhodujúcim kritériom pri ich výbere – musel to byť človek bez predsudkov, rozumný, správny, odmietajúci tyraniu, „sukničkárčenie“ a nestálosť. Len po dvoch vzájomne na seba nadväzujúcich šesťmesačných obdobiach bdelého sledovania a pozorovania mohol byť takýto človek aj prijatý. Budúci členovia sa museli hľadať v každom spoločenskom stave, samozrejme s prihliadnutím na spojenie predchádzajúcich kritérií. Osobitná pozornosť sa musela venovať prijatiu nových členov z radov lekárov, ľudí z blízkosti dvora a štátnej služby.5 „Draškovičov systém“, alebo „Draškovičova observancia“ ako organizácia zastrešujúca uhorské lóže síce nedosiahla významu viedenskej provinciálnej lóže alebo Prefektúry Rodomskoy v Prahe, výsledky jej činnosti sú aj tak pozoruhodné. Členmi lóží patriacich pod tento systém boli uhorskí príslušníci majetných vrstiev, župani jednotlivých stolíc, dôležití úradníci Miestodržiteľskej rady a dištriktov vytvorených Jozefom II. a niekoľkí im blízki príslušníci inteligencie. Činnosť lóže spočívala na prednáškach o národohospodárskych a politických otázkach. V jej štatútoch sú zakorenené jozefínske princípy hovoriace o tom, že slobodomurári nechceli zmeniť spoločenský poriadok, ale mali za cieľ: „...veľkých vrátiť späť k nášmu stavu a malých k nám pozdvihnúť“.6 Úloha slobodomurára mala tkvieť v hľadaní zlepšenia a pomoci. Jednotlivým bratom sa mali dať určité úlohy, oni by mali jednotlivé problémy preskúmať, napísať o nich články, a tie, ak je to možné, publikovať. Zachoval sa zoznam úloh uvádzajúci otázky, ktoré majú spracovať duchovní, armáda, úradníci a právnici.7 Pre úradníkov boli navrhnuté témy, ako napríklad či je potrebné zvýšiť počet obyvateľov v Uhorsku, či sa majú cudzinci usadiť, či je možné podporovať obchod Uhorska, akým spôsobom a akými zákonmi. Medzi témami bol aj spôsob prerozdelenia daní, zlepšenie situácie roľníctva, zmeny v zmýšľaní národa. Zaujímavou mohla byť prednáška „Dá sa zmeniť zmýšľanie národa a na čom sa za4 5 6 7
HHStA Wien (Haus, Hof und Staatsarchiv), Vertrauliche Akten 60/2, fol. 74–107. NENEZIČ, Zoran: Masoni u Jugoslaviji (1764-1980). Beograd 1987, s. 88–89. HHStA Wien, Vertrauliche Akten 67, Nr. 10, fol. 148.
HHStA Wien, Vertrauliche Akten 67, Nr. 10, fol. 147–150. 158
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
kladá láska k vlasti.“ Právnici sa mali zaoberať podstatou konštitúcie v Uhorsku, alebo otázkami o najlepšej forme vlády. Diskusia sa viedla o uhorskej ústave. Problémami uhorského obchodu, modernizácie ústavy a situácie sedliactva sa spočiatku zaoberali prevažne slobodomurári pochádzajúci z juhu Uhorska, ktorí tvorili jadro Draškovičovho systému. Významným slobodomurárskym mestom boli Košice. Lóža tu dostala pomenovanie „Zur ungefährdeten tugend“ (K neohrozenej cnosti). V roku 1793 mala 34 členov.8 O lóži sa zmieňuje 28. júla 1794 František Kazinczy, keď lóži „Zur Vereinigung“ v Pešti píše o obnovení činnosti košickej lóže.9 Predovšetkým účasť grófa Ľudovíta Töröka10 napovedá, že to bola spoločnosť progresívne uvažujúcej šľachty a meštianstva. K najvýznamnejším členom lóže patril maďarský spisovateľ František Kazinczy, ktorý v Košiciach vydával časopis Orpheus, čo bolo jeho slobodomurárske meno. 11 Prvý diel časopisu napríklad obsahuje Reinisov preklad Vergília, geografický opis cesty z Miskolca do Košíc,12 preklady Hamleta, Diogena, Rousseaua. Obsahuje aj báseň „Vzduch okolo Košíc“.13 Ďalšie číslo obsahuje Lessingove básne,14 cestovného sprievodcu po Jágri, ale napríklad aj „ódu na slávnosť pri prenesení uhorskej koruny do vlasti“. Časopis obsahoval politické diskusie, napríklad porovnanie foriem správy v Anglicku a Uhorsku, ale aj „Opis divého človeka nájdeného roku 1781 v okolí mesta Brašov“.15 Tak široko koncipovaný časopis svedčí o vyspelosti košickej inteligencie. Príslušníci košickej inteligencie v časopise Orpheus pri predstave nového typu štátu poukazujú na vývoj v Anglicku, vo Francúzsku, v Holandsku. Predovšetkým anglické politické pomery sú orientačným bodom pre nastolenie novej formy vlády v Uhorsku. Časopis priniesol rad článkov, v ktorých sa venovala pozornosť forme vlády v Anglicku 8
9
10
11 12 13 14 15
Veľmajstrom bol riaditeľ školského úradu gróf Ľudovít Török, jeho zástupcom mestský radný Daniel Dobay, medzi členov patrili aj hlavný lekár mesta Jozef Viczay, senátor a obchodník Samuel Fried, mestský radný Fülöp. Medzi inými aj Gašpar Stetz, zámočník z Prešova na základe čoho sa dá usudzovať, že lóža organizovala stretnutia aj v Prešove. In: ABAFI, Lajos: Szabadkömüvesség története Magyarországon. Budapest 1993, s. 342. Kazinczy Ferenc levelezése. XXIII., Budapest 1960, Kazinczy – a pesti Vereinigung szabadkömüves páholynak. s. 38. Kazinczy uvádza Jozefa Viczaya ako veľmajstra, ako majstrov uvádza Samuela Frieda a Petra Neumányiho. Asistentom bol Ötvös, kontrolórom Heinzeli, ďalšími členmi boli Daniel Dobay a Erazmus Schröt. Gróf Ľudovít Török bol v občianskom živote hlavným riaditeľom školského obvodu v Košiciach a prvoradým realizátorom Ratia educationis prostredníctvom podriadených školských inšpektorov, riaditeľov škôl a profesorov. Török je autorom dvoch prác politickej publicistiky. Sú to Dissertatio statistica de potestate exequente regis Angliae (Štatistická rozprava o výkone moci anglického kráľa, Košice 1790) a Conspectus regiminis formae regnorum Angliae et Hungariae (Úvaha o vládnej forme anglického a uhorského kráľovstva, Košice 1790). František Kazinczy vstúpil aj do lóže „Zum tugendhaften cosmopoliten“ (K cnostnému cosmopolitovi) v Miskolci v roku 1784. In.: ABAFI, Lajos: Kazinczy Ferencz mint szabadkömüves. Budapest 1879, s. 14. Sprievodca upozorňuje na také fakty, ako napríklad, že keď sa cestujúci blíži do Košíc, tak vidí najprv cintorín a zvonicu; že od hornej košickej brány po dolnú je 1173 krokov a pod. Orpheus. Kassa 1790, I. diel. Napríklad: „Či budem zajtra žiť, to ešte neviem presne; ale keď zajtra budem žiť, že zajtra budem piť, to viem celkom presne.“ Lessing. In: Orpheus, Kassa 1790, I. diel. Orpheus. Kassa 1790, III. diel.
159
MODERNIZÁCIA A SLOBODOMURÁRI V STREDNEJ EURóPE
a Uhorsku16, Rousseauov spis o vláde v Poľsku.17 Zaujímavý je obšírny traktát zaoberajúci sa otázkou, či možno rušiť staré zákony a ustanoviť nové.18 Príspevok nazvaný „Výstraha milujúceho vlasť“, podpísaný Jozefom Darvasom, radcom miestodržiteľskej rady, varoval pred krvavou revolúciou, ktorá sa odohrala vo Francúzsku. Progresívnym bolo aj slobodomurárstvo na Morave. Tunajší slobodomurári po roku 1789 sa začali vážne prejednávať tri projekty. Išlo o projekt na zlepšenie výchovy hospodárskych úradníkov, založenie hospodárskej spoločnosti, vydanie Beckerovej príručky19 a Mährisches Magasin.20 Prvý projekt stroskotal, ale obidva ďalšie už boli úspešnejšie. V apríli 1789 Riecke v mene slobodomurárov uzavrel zmluvu s tlačiarom Jánom Siedlerom na vytlačenie prvého dielu Beckerovej knihy v češtine.21 Toho roku začali slobodomurári vydávať časopis „Mährisches Magazin“. Programový úvod z 1. marca 1789 hovorí o tom, že časopis je určený nielen k zábave, ale chce zoznámiť s prírodnými a politickými dejinami Moravy, s jej polohou a ústavou, pamätihodnosťami a zvláštnosťami a rovnako budúcemu historikovi, prírodovedcovi alebo topografovi dať do rúk pomôcku. V programe je zdôraznená sloboda myslenia.22 V časopise boli uverejňované články z histórie, ekonómie, štatistiky, geografie a prírodných vied.23 Napriek ušľachtilému cieľu nemal časopis veľký ohlas. Vyšli len tri čísla, z toho posledné bolo znova vytlačené roku 1792 a s iným titulom vydané ešte roku 1805. Výťažok z predaja bol venovaný na humanitárne účely. Brnenskí slobodomurári sa venovali širokému okruhu spoločenských otázok. V novembri 1789 predložili cisárovi Jozefovi II. memorandum s návrhmi na zlepšenie poľnohospodárstva na Morave.24 Z týchto návrhov sa dozvedáme o stave poľnohos16 Orpheus. Kassa 1790, I. diel, s. 327–342: Anglia és Magyar Ország igazgatások formájanak elöadása. 17 Orpheus. Kassa 1790, I. diel, s. 90–99. „A törvény-szabásról“ (Rousseaunak Governement de Pologne nevü irásából). 18 Orpheus. Kassa 1790, II. diel, s. 41–67, 312–354. Azon okokról, a mellyek szerint új törvényeket szabni, vagy a´régieket el-törieni kelletik? A´Ildik Fridrich Prusszai király irásai kozzül. 19 Jednou z najrozšírenejších nemeckých kníh konca 18. storočia bola Beckerova kniha Noth- und Hülfsbüchlein für Bauersleute oder lehrreiche Freuden – und Trauergeschichte des Dorfes Mildheim. Táto populárna práca šírila myšlienky umierneného osvietenstva medzi ľudom na vidieku. 20 KROUPA, Jiří: Alchymie štěstí. Brno 1987, s. 85. 21 MZA Brno, G 13 Zbierka rukopisov Nemeckého historického spolku, kartón 591. 22 Návrh na vydávanie časopisu sa nachádza v MZA Brno, Rodinný Archív Mittrovských, kartón 46. 23 KUBÍČEK, Jaromír – ŠIMEČEK, Zdeněk: Brněnské noviny a časopisy od doby nejstarší až do r. 1975. Brno 1975. s. 332–333. 24 V memorande sa píše: „Chceme si zaslúžiť láskavej ochrany Vašeho Veličenstva podporou občanov v núdzi a štátu prospešných, výchovou osirelých dievčat a podporou vied, tak aj nabádame jednotlivých odborných členov svojho rádu zvlášť ku štúdiu poľnohospodárstva, radíme sa s nimi o užitočnom zlepšení orby, podporujeme ich pokusy a pokladáme to za povinnosť dobrých občanov, aby sme predložili návrhy na zlepšenie poľnohospodárstva podľa nášho vlastného presvedčenia, tak aj v duchu zákonov cisárových: aj keby tieto návrhy neboli schválené, predsa chceme vznešenému ochráncovi slobodomurárstva ukázať aspoň svoje vlastenecké snahy a zložiť účet za svoje práce.“ In: ČERNÝ, Václav: Návrh lóže svobodných zednářú v Brně na zlepšení moravského zemědělství (r. 1789). Časopis pro dějiny venkova, 1926, roč. XIII, s. 250.
160
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
podárstva na Morave na konci vlády Jozefa II. Lóža v nich žiadala založenie vlastenecko – hospodárskej spoločnosti a rozdelenie neobrábanej pôdy.25 Žiadala tiež založenie poľnohospodárskeho školstva a poukazovala na nutnosť poľnohospodárskej osvety.26 Jozef II. predložil memorandum dvorským úradom a požiadal ich o hodnotenie slobodomurárskych návrhov. Na to reagovalo moravsko – sliezske gubernium, ktoré súhlasilo so slobodomurárskymi návrhmi. Sliezska hospodárska spoločnosť prijala návrhy slobodomurárov kladne a súhlasila hlavne s návrhom, že v každej krajine bude vydané v reči obyvateľstva poučenie, ako pestovať obilniny s návrhom na zlepšenie pastvín. Úplne ináč reagovala Moravská hospodárska spoločnosť.27 Spoločnosť sa vyjadrila proti urbariálnemu systému a vystupovala proti lóži, ktorá schvaľovala jozefínske reformy. Podľa Moravskej hospodárskej spoločnosti návrhy, ktoré podala slobodomurárska lóža na zlepšenie pastvín a chovu dobytka, sú dobré, avšak sú už známe z vydaných ekonomických kníh.28 Politický program slobodomurárov v 18. storočí je teda dokladom snáh o modernizáciu spoločnosti. Hlavná činnosť bola sústredená na konanie osvetových prednášok a konkrétnych návrhov na zlepšenie spoločnosti. Iná situácia bola v strednej Európe po rakúsko – maďarskom vyrovnaní. Hnutie bolo oficiálne povolené vlastne len v Uhorsku, kde sa do popredia takmer okamžite po jeho zlegalizovaní dostala otázka modernizácie. Aj keď sa mnohí slobodomurári po vyrovnaní z roku 1868 aktívne zúčastňovali na politickom živote, v činnosti samotných lóží dlho prevažovalo sústredenie sa na ceremoniálne otázky, vnútorné problémy lóží a ich celouhorskej organizácie. Navonok sa venovali najmä podpore umenia a filantropii. Napríklad s podporou „bratov“ vyštudoval známy sochár, autor sochy Márie Terézie v Bratislave Ján Fadrus, bratislavské lóže postavili pomník J. N. Hummela. Lóže financovali alebo svojimi členmi zabezpečovali napríklad bezplatné lekárske ošetrenie, vydržiavali škôlky, útulky, vzdelávanie učňov, podporu chudobných študentov, knižnice, kultúrne podniky. Filantropická činnosť všade viedla aj k hlbšiemu záujmu o sociálnu otázku a cez ňu k orientácii na širšie spoločenské problémy. Medzinárodné styky i rozhľadenosť slobodomurárov signalizovali nielen jestvujúce, ale aj budúce problémy, s ktorými sa už museli zaoberať lóže v rozvinutejších krajinách. V súvislosti so slobodomurármi sa politika a verejný život dostali v Uhorsku prvýkrát do popredia v poslednom desaťročí 19. storočia, pri presadzovaní sekularizačných zákonov, ktoré dovršovali zrovnoprávnenie cirkví a súčasne prenášali niektoré úkony, ako vedenie matrík, sobáš, na štátne orgány. Zápas o tieto zákony, konzervatívcami označené ako „proticirkevné“, bol podnetom k vzniku katolíckej ľudovej strany. Za iniciátorov zákonov boli označovaní práve slobodomurári. Teda tajomná a tajná sila v pozadí, ideálny objekt sprisahaneckej interpretácie dejín i súčasnosti, 25 Názvy jednotlivých kapitol memoranda zneli: O zlepšení neobrábanej pôdy; O zlepšení pastvín; Hlavné nedostatky orby; Striedanie poľných kultúr; Chyby v chove dobytka; Starostlivosť o lesy; Následky chýb a prostriedky k náprave. In: ČERNÝ, V.: Návrh, s. 250–257. 26 ČERNÝ, V.: Návrh, s. 255. 27 Mohlo to byť spôsobené aj tým, že odpoveď moravskej spoločnosti prišla až pol roka po smrti Jozefa II. 28 ČERNÝ, V.: Návrh, s. 260.
161
MODERNIZÁCIA A SLOBODOMURÁRI V STREDNEJ EURóPE
s ktorou bola katolícka cirkev v ostrom konflikte. Slobodomurárstvo ostro odsúdili viacerí pápeži, pod záštitou cirkvi sa konal protislobodomurársky kongres v Tridente roku 1896 a o rok podobný pre územie monarchie vo Viedni. Praktikujúci katolík už nemohol byť slobodným murárom, hoci za Jozefa II. bolo v lóžach 185 kňazov, medzi nimi aj biskupi. Po spore o sekularizačné zákony, proti ktorým sa v Uhorsku postavili aj protestantské cirkvi, aj v archíve Hlavnej lóže v Budapešti sú často namiesto mien protestantských kňazov iba tri bodky v trojuholníku.29 „Bratia“ sa stali objektom vášnivých útokov ako „tajná vláda“ práve vo chvíli, keď vnútri lóží začal spor svedčiaci o niečom celkom inom. Z iniciatívy lóže László Király v Oradei sa začala diskusia, ktorá vyústila roku 1903 do modernizačného programu. Jeho hlavné body boli: čo najúplnejšie uplatnenie národnostného zákona z roku 1868, správne a spravodlivé vyriešenie sociálnej a robotníckej otázky, reforma porotných súdov, boj proti súbojom, reformy cirkevnej politiky, všeobecné, rovné a tajné volebné právo, reforma poľnohospodárskeho vlastníctva, verejnej správy, bezplatné štátne školy, zrovnoprávnenie žien. O podporu takéhoto radikálneho pokrokového programu sa rozpútal zápas v samotných lóžach. Jeho motorom bola lóža Martinovics. Založil ju Oszkár Jászi spolu s niekoľkými spolupracovníkmi z časopisu Huszadik század (Dvadsiate storočie) a zo Sociologickej spoločnosti. Noví členovia dostávali pri prijímacom obrade osembodový demokratický radikálny program. Bod 7 požadoval „demokratické, hospodárske, kultúrne a politické riešenie národnostnej otázky“.30 Pokrokový program narážal v mnohých lóžach na tuhý odpor konzervatívcov. V apríli 1910 niekoľkoročný spor zhrnul Jászi v článku, ktorý uverejnil interný časopis slobodomurárov Kelet. Podľa Jásziho ich vízia slobodomurárstva ako iniciátora demokratických premien krajiny už má podporu „niekoľko sto bratov“, ktorí sa necítia už byť iba priateľmi kontemplácie, ale aj ako „smelí a odvážni vojaci v otázke pokroku ľudstva“. „Názory sa rozvíjajú v konkrétnej krajine a vteľujú sa v konkrétne činy. Pokrok všade na svete znamená niečo iné, v Uhorsku ide predovšetkým o vytvorenie občianskej spoločnosti. Pokrok v Uhorsku znamená bojovať proti pozemkovému vlastníctvu „mŕtvej ruky“, teda cirkví, fideikomisu, proti cirkevným školám. Pokrok znamená usilovať o intenzívne poľnohospodárstvo a výkonný priemysel, riešenie cirkevných a národnostných otázok. Pokrokom je úsilie o maďarskú kultúru, ktorá by bola porovnateľná so Západom, duchovné, morálne a materiálne povznesenie širokých más.“ Cestou k tomu je všeobecné, rovné a tajné volebné právo. Na čele boja o jeho presadenie musia byť slobodní murári ako „najvzdelanejšia, najnezávislejšia, k ľudu najviac naklonená časť uhorskej meštianskej triedy“.31 Spor o smerovanie slobodomurárstva, mieru angažovanosti v politike prebiehal s rôznou intenzitou až do roku 1918. Zapájali sa do neho aj lóže na území Slovenska, a to na oboch stranách – „konzervatívcov“ i „progresívnych“. 29 LIPTÁK, Ľubomír: Slobodní murári a modernizácia Slovenska. In: OS – Fórum občianskej spoločnosti, 2000/2, s. 24. 30 MOL Budapest (Magyar országos levéltár), Szabadkömüves szervezetek levéltára, P 1083, 128– LXX: Magyarországi symbolikus nagypáholy (Martinovics, Budapest). 31 KELET. A magyarországi symbolikus nagypáholy közlönye. Budapest 1910.
162
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
V júni 1915 bolo v celom Uhorsku 82 lóží so 7370 členmi, na území Slovenska mali 477 členov.32 Počet členov zo Slovenska v budapeštianskych lóžach je ťažko odhadnúť. Od začiatku storočia sa sociálna štruktúra lóží dosť zmenila. Vysoká šľachta, ktorá pôvodne mala dôležité postavenie, bola zatláčaná mešťanmi, podnikateľmi, príslušníkmi slobodných povolaní. Zoznamy členov v lóžach na území Slovenska ukazujú, že predstavy o slobodomurároch ako akéhosi exkluzívneho klubu veľkopodnikateľov a superbohatých ľudí sú nepresné. Väčšina lóží bola prevažne „inteligentská“ a táto tendencia stúpala. Do bratislavskej lóže Bratstvo, ktorá vznikla roku 1902, vstúpilo 29 úradníkov a riaditeľov podnikov, 21 učiteľov a stredoškolských profesorov, 17 advokátov, deväť lekárov, sedem inžinierov, štyria továrnici a obchodníci, lekárnik a herec. Lóžu Imrich Thököly XXX v Prešove založili roku 1902 prevažne pedagógovia z právnickej akadémie, gymnázia. Aj z novoprijatých členov do roku 1918 bolo 12 pedagógov, deväť úradníkov a riaditeľov, päť advokátov, štyria obchodníci, traja lekári, dvaja lekárnici, po jednom inžinierovi a podnikateľovi.33 Podobné zloženie, s vysokým podielom úradníkov, pedagógov a príslušníkov slobodných povolaní, mali aj iné lóže. Prejavilo sa to v tom, že väčšina zápasila s nedostatkom peňazí, pretože prevádzka lóže bola dosť nákladná – museli mať osobitnú miestnosť, vybavenie. Mnohí záujemcovia nemali ani na príspevky, a tak sa museli organizovať pomocné akcie, pedagógovia ako tradične sociálne slabší dostávali rôzne zľavy. Malým lóžam muselo ústredie často odpúšťať nedoplatky a veľké lóže im prispievali na vybavenie predpísaným zariadením. V oku 1915 lóža Spiš upozorňovala, že sú v inom postavení ako bohaté peštianske lóže: „Väčšina vidieckých bratov sú slabo platení úradníci, ktorí už teraz s najväčšími obeťami a napätím síl dokážu poskytovať lóžami vyžadované príspevky pre charitatívne a progresívne ciele.“34 Viaceré lóže, napríklad v Žiline, v Nových Zámkoch, v Spišskej Novej Vsi ešte v 19. storočí zanikli, najmä pre nedostatok solventných členov. V spore o orientáciu uhorského slobodomurárstva, či zostať pri starom kontemplatívnom a filantropickom zameraní, alebo sa obrátiť čelom k „profánnemu životu“, slovenské lóže nemali jednotné stanovisko. Bratislavské Bratstvo v roku 1910 konštatovalo: „V našej lóži sú takí, ktorí zastávajú zásadu, že slobodomurárstvo je v prvom rade intímna záležitosť, má sa teda venovať predovšetkým výchove svojich členov. Sú však aj bratia, ktorí zastávajú extenzívnu činnosť a chcú sa všetkou silou uplatniť v službe pokroku spoločnosti. Zatiaľ je ešte možné udržiavať spoluprácu oboch smerov...“35 Košická lóža Resurrexit už roku 1905 rozoslala všetkým lóžam v krajine „slávnostný a rozhodný protest“, aby neboli lóže zaťahované do straníckych sporov a dennej politiky. To by mohlo viesť k rozkolu. Prešovskí bratia vydali prednášku Jánosa Jonása „Lóža alebo strana?“ dokonca tlačou. Konštatuje v nej, že zmena volebného práva, sekularizácia školstva a sociálna otázka sú dôležité témy, ale sú rôzne názory, ako to uskutočniť a tu hrozí rozkol. Na brožúru odpovedali v prvom čísle novozaloženého 32 Podľa údajov v MOL v Budapešti 33 MOL Budapest, Szabadkömüves szervezetek levéltára, P 1083, 128–LXX: Magyarországi symbolikus nagypáholy (Thököly Imre – Eperjes 1902–1918). 34 LIPTÁK, Ľ.: Slobodní murári, s. 25. 35 LIPTÁK, Ľ.: Slobodní murári, s. 26.
163
MODERNIZÁCIA A SLOBODOMURÁRI V STREDNEJ EURóPE
časopisu reformných slobodomurárov Dél 30. januára 1908.36 Uznávali zásluhy Jonása, ktorý je 30 rokov bratom, ale nie to, že interpretuje slobodomurárstvo ako útočisko pre tých, ktorí nevedia, kde je ich miesto vo svete. Pre takých ľudí sú stolové spoločnosti a krúžky, kde sa človek samovzdeláva. Slobodní murári nechcú sledovať program jednej strany, ale nemôžu sa uzavrieť pred dôležitými otázkami dňa.37 Rozpory dvoch smerov sa prehĺbili, keď roku 1910 začali reformní slobodomurári vydávať denník Világ (Svet). Ten hneď v prvom čísle, ako hlavný nástroj, ktorý má vyviesť Uhorsko zo súčasnej zlej situácie, označil všeobecné tajné a rovné volebné právo, ktoré rozbije „kasíno, aristokraciu a politickú moc feudalizmu“. Vo štvrtom čísle úvodník Világu tvrdil, že bez sekularizácie nie je predstaviteľné „občianske Uhorsko“. V tom čase v novinách si vybrali ako román na pokračovanie protiklerikálne dielo Anatola Francea „Ostrov tučniakov“. V čísle 10 uverejnili otvorený list Istvánovi Tiszovi, v ktorom opísali víziu uhorskej občianskej spoločnosti na „troskách uhorského agrárneho feudalizmu“. List podpísalo tristo osobností, medzi nimi aj traja slovenskí podnikatelia.38 V otázke rozšírenia volebného práva lóže na území Slovenska stáli najprv na konzervatívnom, alebo aspoň opatrnom stanovisku. Bratislavská Mlčanlivosť v správe za rok 1905 opisuje svoju rozsiahlu humanitárnu, osvetovú činnosť, ale nie sú vraj ochotní debatovať o všeobecnom volebnom práve, ako „čisto politickej záležitosti“.39 Felvidék v Banskej Bystrici si rok predtým sťažoval, že niektorí členovia túto otázku zaťahujú do lóže, a tým kopú hrob „doteraz prekvitajúcemu slobodomurárskemu životu“. Všeobecné volebné právo je síce v zhode so slobodomurárskymi princípmi, ale je to záležitosť politických strán a tu môže každý brat zaujať svoje vlastné stanovisko. Vo výročnej správe za rok 1908 Felvidék konštatuje: „Podobne ako asi väčšinu lóží zamestnávala nás otázka bezplatného svetského školstva a všeobecné volebné právo.“ O problémoch usporiadali interné diskusie i prednášky referentov z Budapešti. Lóža namietala proti všeobecnému volebnému právu nízkou úrovňou vzdelania. Roku 1909 to rozšírili aj o nacionálny argument, proti jeho zavedeniu hovoria vraj aj národné pohyby v oblasti ich pôsobenia. Bol to vtedy veľmi rozšírený šovinistický argument a dokladá, že ani „bratia“ proti duchu doby neboli imúnni. Vo Felvidéku vraj pracujú mnohí, „ktorí žijú priamo medzi národnosťami a môžu pozorovať z bezprostrednej blízkosti hrozivé nebezpečenstvo, ktoré sa vznáša nad maďarským národom“. Práca lóže tým, že pre spory sa bratia starostlivo vyhýbali všetkým politickým otázkam, bola roku 1913 skoro paralyzovaná.40 Proti všeobecnému volebnému právu sa vyslovila aj lóža Spiš s tým, že najprv treba ľudí vzdelávať. Takéto otázky vedú k nežiaducemu priblíženiu sa politickým stranám. Kežmarčania však odmietli aj iniciatívu lóže Eötvös, ktorá roku 1908 navrhla zmeniť tretí paragraf stanov Veľkej lóže tak, že najdôležitejšou úlohou uhorského 36 37 38 39
Dél, 30. január 1908, s. 2. LIPTÁK, Ľ.: Slobodní murári, s. 26. Časopis Világ sa nachádza v Szechényiho národnej knižnici v Budapešti. MOL Budapest, Szabadkömüves szervezetek levéltára, P 1081, 6–XIX: Magyarországi jánosrendü nagypáholy (Hallgatagság – Poszony). 40 MOL Budapest, Szabadkömüves szervezetek levéltára, P 1081, 9–XXXII: Magyarországi jánosrendü nagypáholy (Felvidék – Besztercebánya).
164
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
slobodomurárstva je šíriť maďarskú národnú myšlienku a spolupôsobiť pri výstavbe štátu, sústrediť sa na to, aby „v hraniciach Uhorska všetci a všetko bolo maďarské“. Takýto postoj, podľa názorov lóže Spiš, prináleží skôr strane alebo nacionálnemu spolku. Slobodní murári hľadajú to, čo ľudí spája, nie rozdeľuje. „Je predsa najkrajšou úlohou slobodných murárov pracovať na odstránení nacionálnych sporov.“ Stanovisko lóže iste ovplyvnilo aj jej zloženie, s veľkým podielom etnických Nemcov. Po slede prednášok o národnostnej otázke lóža spochybnila aj argument, že všeobecné volebné právo by priviedlo do parlamentu množstvo národnostných poslancov. Podľa názoru lóže to nemusí byť chyba, pretože potom sa povedie diskusia „povolanými mužmi“, a nie slúžnymi a „agitátormi“.41 Materiálom pre úvahy o národnostnej otázke v lóžach boli najmä diskusie v Budapeštianskej Demokracii, Jásziho brožúra „Národnostná otázka a budúcnosť maďarstva“ a od roku 1910 aj články Világu. Program zhrnul časopis Dél roku 1912 takto: „Dobrá škola, dobré hospodárstvo, dobrá administratíva v reči ľudu, uznanie práv všetkých národností, aby mohli slobodne rozvíjať svoju reč a kultúru.“ V jednej prednáške v lóži Haladás (Pokrok) v Debrecíne dokonca odznelo, že tí Nemaďari, ktorí sa usilujú o zrovnoprávnenie, vlastne vykonávajú slobodomurársku aktivitu a treba im pri tom pomáhať. „Šovinistické slobodomurárstvo nemôže byť slobodomurárstvom.“42 Sp*rnou otázkou bol aj postoj k cirkvi. Od roku 1906 patrilo zriaďovanie svetských základných škôl medzi najdôležitejšie programové požiadavky uhorskej Veľkej lóže. Konzervatívne lóže ako prešovská s tým súhlasili, ale žiadali opatrný postup, „v rámci možností“, aby zavedenie štátnych škôl nemusel každý brat vždy a všade zastávať. Podobne opatrne argumentovali aj lóže v Bratislave. Oproti tomu košická lóža Ressurexit v decembri 1908 po prednáške a diskusii prijala jednomyselné uznesenie, že považujú sekularizáciu cirkevného majetku za „prvoradú národnú úlohu“ a budú ju podporovať. Košickí bratia však už tradične boli v ostrom konflikte s miestnymi cirkevnými činiteľmi, s desaťročia trvajúcimi vzájomnými útokmi a odvetami. Košické noviny uverejňovali na pokračovanie výňatky z obradných predpisov lóže s komentárom: takto sa bavia dospelí muži. Košickí bratia dostali drobnú satisfakciu, keď sa im od mesta podarilo zakúpiť pozemok na výstavbu lóže hneď vedľa dominikánskeho kláštora za 20 000 K. Predstavení rádu ho radšej od „bratov“ kúpili za 40 000 K, ako by mali trpieť také susedstvo. Lóža získala iný pozemok za 30 000 K. a tak dostala vlastne od cirkvi príspevok na stavbu a zariadenie svojho stánku.43 Ostré protiklerikálne tóny zaznievali aj z iných lóží, ale boli skôr ojedinelé. Malomestské prostredie nútilo k opatrnosti pri príliš radikálnych návrhoch a bola aj obava, že protiklerikalizmus bude spoločnosť stotožňovať s ateizmom. Lóža Felvidék rozoslala roku 1908 obežník, v ktorom odsúdila ako klerikalizmus, tak aj „hypermodernizmus“. Ostrie kritiky bolo namierené skôr proti „hypermodernizmu“. „Jedni chcú viesť ľudí k stredovekej hlúposti, iní chcú búrať stĺpy toho, čo je ľuďom sväté, ostane im potom iba alkohol, nikotín, ópium, absint, hašiš a každodenná drina.“ Bratislavská 41 MOL Budapest, Szabadkömüves szervezetek levéltára, P 1134, 19 - 9: Vegyes iratok gyujteménye 1862–1920 (Szepes – Késmárk 1902 - 1915). 42 LIPTÁK, Ľ.: Slobodní murári, s. 26. 43 BENCZÚR, Vilmos: A Kassai Szabadkömüvesség 1870–1913. Košice 1914, s. 18.
165
MODERNIZÁCIA A SLOBODOMURÁRI V STREDNEJ EURóPE
lóža Bratstvo sa postavila za názory v obežníku a ostro žiadala od Veľkej lóže upustiť od požiadavky sekularizácie cirkevného majetku. V rokoch 1900 – 1918 boli lóže neustále konfrontované aj s ďalšími problémami, ktoré modernizácia prinášala, ako bola sociálna otázka, rozpad rodiny, zrovnoprávnenie žien. Zápisnice lóží Správy pre Veľkú lóžu v Budapešti, diskusné príspevky v interných časopisoch i početné brožúry ukazujú, že „kontemplatívny“ smer bol postupne zatláčaný v prospech angažovania sa do behu „profánneho sveta“. Medzi lóžami na území Slovenska, ostatne ako väčšina vidieckych boli skôr umiernené ako konzervatívne, roku 1908 zaradil časopis Dél iba lóžu v Prešove. Rôzne vzájomné polemiky počas diskusií a sporu je však potrebné brať s rezervou: prešovská lóža sa napríklad vyslovila ostro proti založeniu „profánneho“ slobodomurárskeho časopisu, ale roku 1912 si všetci jej členovia Világ predplácali. Roku 1917 Dél „kvalifikoval“ lóže v celom Uhorsku podľa ochoty zúčastniť sa na reformách, pričom medzi pokrokové ich zaradil 18, pritom ani jednu z územia Slovenska, 12 označil za nepriateľov reformy, zo Slovenska to boli obidve bratislavské a košická.44 Postupne sa však spor o základný princíp z konca storočia, či vôbec verejne účinkovať, posunul do diskusie o metódach a nástrojoch. V menších, vidieckych a chudobnejších lóžach, pritom denne konfrontovaných s inertným, často konzervatívnym prostredím, prevládal opatrný postoj, vytváranie radikálnej meštianskej strany, čo bol cieľ Jásziho a jeho okruhu, označovali za krok z hľadiska tradičných metód slobodomurárstva nesystémový. V skutočnosti mnohým bratom nevyhovoval ani obsahovo, lóže neboli ideovo vôbec hom*ogénne a „bratia“ patrili k širokému spektru politických názorov, s výnimkou krajného konzervativizmu a socializmu. Rôznosť názorov slobodomurárov nebola však taká, aby ich činnosť nepodporovala niekoľko základných prvkov modernizácie. Bola to myšlienka pokroku, vývoja, spoločenských premien, a predovšetkým orientácia spoločnosti na racionálne konanie. To posledné sa môže u spolku opradeného toľkými povesťami, s veľkou váhou na nespočetné zložité rituály zdať protirečivé, racionalita bola však v účinkovaní „bratov“ naozaj podstatná. Jej jadrom bol dôraz na vedu a vzdelanie. Prejavovalo sa to ako vo vnútri lóže, tak aj pôsobením navonok. Na schôdzkach lóží členovia alebo pozvaní hostia, často univerzitní profesori, novinári, národohospodári prednášali o témach z oblasti vedy, politiky, filozofie. V košickom Ressurexite odzneli prednášky napríklad o národných ideáloch, o hospodárskych pohyboch veľkých západných národov a našich úlohách, o rozšírení volebného práva, o duševnej a mravnej výchove a ochrane učňov, o nemeckom historikovi Momsenovi, o socializme a sociálnej otázke, o tuberkulóze, darwinizme, ženskej otázke, sekularizácii, o povinnom a bezplatnom svetskom vzdelávaní, o reforme strednej školy. Navonok nové poznatky a nové myšlienkové prúdy lóže podporovali rôznymi spôsobmi: prostredníctvom škôl, miestnej tlače, štandardných spolkov. Kde bolo potrebné, zakladali aj nové. Vplyv na školy bol budovaný systematicky. Zo 16 pedagógov v lóži Bratstvo v Bratislave piati boli riaditeľmi škôl. V lóži Gemer v Rimavskej Sobote bolo z 30 členov 12 pedagógov, z toho päť riaditeľov škôl. Slobodomurársky kruh Banský kahanec v Banskej Štiavnici bol vyslovene zameraný 44 LIPTÁK, Ľ.: Slobodní murári, s. 27.
166
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
na tamojšiu vysokú školu, zo 14 členov bolo deväť pedagógov. V Prešove bolo tiež medzi bratmi 12 pedagógov, z toho 4 riaditelia a 4 učili na miestnej právnickej akadémii. Týchto pedagógov potom nachádzame spolu s miestnymi lekármi, advokátmi vo výboroch i na čele rôznych osvetových spolkov i kultúrnych inštitúcií. V Košiciach sa miestnym konzervatívnym a klerikálnym kruhom dlho darilo mariť lóži osvetovú a prednáškovú činnosť. Podobne ako v Banskej Štiavnici i v Košiciach iniciovala lóža pre študentov právnickej akadémie filiálky založenie Spolku voľnomyšlienkárov pod menom Batsányiho kruh. Kruh robil prednášky i pre robotníkov. Roku 1911 usporiadal cyklus jedenástich verejných prednášok o „prírodovednom svetonázore“, 12. 12. 1911 usporiadali prvú feministickú prednášku v Košiciach, V. Glücklichová hovorila o poslaní ženy v 20. storočí.45 V Kežmarku lóža Spiš, ktorá mala prostredníctvom niekoľkých podnikateľov obrovský vplyv na mesto i okolie, založila ženský spolok a odbočku spolku Slobodné lýceum, ktoré usporadúvalo osvetové a zdravotnícke prednášky v širokom okolí. Roku 1908 ich bolo 35 na 20 miestach. Roku 1912 hrdo napísali Veľkej lóži: „V Kežmarku všetky dobročinné a osvetové inštitúcie sú pod naším intenzívnym vplyvom.“ Slobodné lýceum založili už roku 1883, pri jeho vzniku na čele bol veľmajster György Joanovics. Systém vidieckych pobočiek tak dobre maskoval slobodomurárske pozadie spolku, že 5. marca 1914 v Bánovciach v ňom prednášal aj Jozef Tiso. Lóža Sever založila veľmi aktívnu pobočku Spoločnosti pre šírenie znalostí, ktorá bola dielom lóže Kazinczy. Bratislavské lóže založili a podporovali filiálku spoločnosti Uránia, ktorá mala tiež slobodomurárske pozadie. Prvým predsedom bol Mihályi Perjésy z lóže Bratstvo, vo výbore a medzi prednášateľmi boli členovia oboch bratislavských lóží.46 Činnosť slobodomurármi založených, iniciovaných, alebo z pozadia podporovaných spolkov bola impozantná rozsahom i obsahom. Bratislavská Uránia už v prvom roku činnosti usporiadala množstvo prednášok pre deti, stredoškolákov, učňov, robotníkov. Prednášky boli sprevádzané divadelnými výstupmi, najnovšími technickými vymoženosťami, teda premietaním diapozitívov, neskôr Uránia disponovala aj filmovými premietačkami. Prednášali o významných osobnostiach, spisovateľoch, o Amerike, Alpách, Vysokých Tatrách, Pompejách, Nansenovi, o pračloveku. Prednášali aj priamo v továrňach, v Apolke, Westenovej smaltovni. Diapozitívy dostávali z požičovne v Düsseldorfe.47 Prednášky v tom čase patrili medzi obľúbené zdroje nielen informácií, ale aj ušľachtilej zábavy a záujem bol obrovský. Najmä ak sa podarilo zabezpečiť prednášateľov zvučných mien, čo slobodomurárom nerobilo pri ich kontaktoch problémy. Účasť i v menších mestečkách bola často 400–500 ľudí, mnohí po prvýkrát sú počuli o problémoch, ako je správna reforma, reforma súdnictva, ženská otázka, rozvoj školstva, objavy vedy, poznatky cestovateľov, otázky hygieny. Náročnejšie obecenstvo sa z úst odborníkov dozvedalo o názoroch Spencera, Sombarta, o sociológii. Najmä v mestách, kde boli vyššie školy, ako Prešov, Štiavnica, Bratislava či Košice, pomáhali lóže vytvárať akési intelektuálne moderné podhubie, databázu poznatkov a postojov, 45 MOL Budapest, Szabadkömüves szervezetek levéltára, P 1134, 19 - 9: Vegyes iratok gyujteménye 1862–1920 (Ressurexit - Kassa). 46 LIPTÁK, Ľ.: Slobodní murári, s. 27. 47 LIPTÁK, Ľ.: Slobodní murári, s. 27.
167
MODERNIZÁCIA A SLOBODOMURÁRI V STREDNEJ EURóPE
ktoré prechádzajú cez prevraty a politické zmeny. Ich rozsah a teda aj vplyv ťažko môžeme odhadnúť, pretože vplyv na miestne pomery, tlač, rokovanie samospráv odhalí iba postupný regionálny výskum. Na pôsobivosť môžeme usudzovať niekedy iba nepriamo, na základe prudkých reakcií konzervatívnych kruhov. A to často aj na prácu lóží, ktoré boli interne označované za „konzervatívne“. Prešovská lóža organizovala rôzne aktivity na podporu rozvoja mesta: večerné obchodné kurzy, akcie na podporu hygieny v meste, výstavbu vodovodu. Robili mnoho prednášok, ich najdôležitejším nástrojom bol Martinovičov kruh. Hlásil sa k ideám Galileiho kruhu v Budapešti založeného roku 1908, jednoznačne podporovaného lóžou Comenius. Galileiho kruh bol elitným strediskom západoeurópsky orientovanej mladej inteligencie, o jeho zameraní svedčia mená prednášateľov: M. Adler, W. Sombart, I. Bloch, E. Bernstein. Odznievali tam prednášky a diskusie o sociálnych problémoch, Freudovi, Machovi, sexuálnej otázke, historickom materializme, demokracii, kapitalizme, o revízii marxizmu a pod. Martinovičov kruh v Prešove to samozrejme nevládal kopírovať, ale smer jeho činnosti bol podobný. V letáku, ktorým roku 1910 oznamoval svoje pôsobenie, vyhlásil za svoj cieľ presadzovanie prírodovedného svetového názoru a tomu zodpovedajúce spoločenskovedné poznatky, čo je mimoriadne potrebné najmä v tomto kúte Uhorska, kde ešte často panuje stredovek a páni si robia posmech z dedinského učiteľa, ktorý robí kurzy pre analfabetov. Usporiadal prednášky o Marxovi, Darwinovi, Spencerovi, o modernej ruskej literatúre, o vývoji morálky, o vzťahu vedy a náboženstva. Martinovičov kruh sa snažil vychovávať aktivistov pravidelnými seminármi a prednáškami, na ktoré povolával známych spisovateľov, lekárov, vedcov, právnikov. Členovia mali k dispozícii čitáreň s modernými knihami, časopismi ako Nyugat (Západ), Világ (Svet), Huszadik Század (Dvadsiate storočie), Szocializmus, Rainessance a podobne. Bol ale aj predmetom útokov župnej džentry, vedenia mesta, no i vedenia právnickej akadémie a miestnej tlače. Zámienkou na zákrok proti Martinovičovmu kruhu sa stala roku 1911 netradičná prednáška poslucháča právnickej akadémie o revolúcii roku 1848–49. Predsedu pod hrozbou straty zamestnania prinútili sa funkcie vzdať a spolku zakázali používať priestory akadémie.48 Aktivizácia uhorského slobodomurárstva vo verejnom živote sa časovo zhoduje s aktivizáciou slovenskej politiky. Priamy ohlas našla v skupine okolo časopisu Prúdy, ktorú oslovoval radikálny meštiansky racionalizmus. Idey reformných lóží tejto skupine slovenskej mladej inteligencie sprostredkoval predovšetkým Galileiho kruh v Budapešti a noviny Világ. Na rôznych akciách Galileiho kruhu sa zúčastňovali aj slovenskí študenti. Prúdy o tom viackrát informovali. Roku 1911 Galileiho kruh zorganizoval sériu diskusií o národnostnej otázke, jednu z nich otvoril prednáškou Milan Hodža. V diskusii vystúpil aj O. Jászi a rumunskí, srbskí a maďarskí účastníci. Hodža tu vyslovil zásadu, že demokratické, meštianske Uhorsko, ktoré bude pokrokové a slobodné, môže jestvovať iba za spolupráce nemaďarských národov. Prúdy odporúčali svojim čitateľom čítať Világ, pretože tým môžu veľa získať, v ročníku 1912–1913 uverejnili na päť pokračovaní akýsi politický cestopis Jásziho po dánskych oblastiach Nemec48 MOL Budapest, A szabadkömüves szervezetek levéltára, P 1083, 147–CXVII, Magyarországi symbolikus nagypáholy 1886–1920.
168
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
ka. V článku sa konštatuje, že kde vládne asimilácia a násilie, výsledkom je posilnené národné sebavedomie a oddeľovanie potlačených národov. Liekom môže byť jedine demokratizácia verejného života. Mladú inteligenciu okolo Prúdov priťahovalo najmä spájanie demokracie s národnostnou otázkou, názor, že bez takejto politiky nemôže byť Uhorsko ani právnym, ani kultúrnym štátom.49 Vzájomné sympatie alebo aspoň paralelnosť názorov skupiny okolo Prúdov a reformných slobodomurárov treba z hľadiska vtedajšej politiky posudzovať striedmo, v oboch prípadoch išlo o skupiny menšinové. Ako konštatuje Milan Podrimavský v štúdii Oszkár Jászi a národnostná otázka, práve v Galileiho kruhu sa mnohí Slováci národnostne prebudili. Ale došiel aj k záveru, že pre maďarských radikálnych demokratov bola slovenská otázka okrajovou. Keď si porovnáme predvojnové programy slovenských politických zoskupení a reformných slobodomurárov, nachádzame mnoho styčných bodov, ktoré však sú paralyzované zásadnými rozdielmi v iných otázkach. Lóže si predstavovali riešenie národnostnej otázky ako posilnenie individuálnych práv občanov na používanie svojho jazyka v škole, na súde, na úradoch. Vylučovali však kolektívne práva a práve tieto sa pred prvou svetovou vojnou stávali súčasťou slovenskej politiky. Aj slovenské strany a smery podporovali obmedzenie hospodárskej a politickej moci veľkostatku, ale väčšina to odmietala spájať s oslabením pozície cirkvi. Zhoda bola v tom, že treba zlepšiť školu a vzdelávanie, ale zavedenie výlučne svetského vzdelávania slovenskí politici pokladali za ideovo nevhodné a národne nebezpečné. Štátna škola, ako ukazovala vtedajšia skúsenosť, bola náchylnejšia k asimilačnej politike. Všeobecná zhoda všetkých slovenských smerov, od ľudákov až po sociálnych demokratov, sa týkala požiadavky všeobecného volebného práva. Je zaujímavé, že práve to predstavovalo jeden z najpálčivejších rozporov vnútri lóží. Zatiaľ čo navonok to bola všeobecná požiadavka a stanovisko „bratov“, hlasy proti boli stále silné. Bratislavská lóža Bratstvo usporiadala ešte roku 1911 spoločnú schôdzu s reformnou lóžou Petöfi, aby si vyjasnili rozp*rné názory na volebné právo. Diskutéri z bratislavskej lóže znova použili vtedy bežný argument, že umožnenie hlasovať širokým vrstvám by podlomilo v štáte maďarskú supremáciu. Po diskusii, aspoň podľa zachovanej správy, sa názory priklonili k reforme. K všeobecnému volebnému právu mali výhrady aj niektoré sedmohradské lóže.50 Posledné predvojnové roky teda diskusie o smerovaní, metódach práce i účinnosti pôsobenia lóží pokračovali. Nech už boli názory akékoľvek, zhoda bola, že treba rady „bratov“ i lóží rozšíriť. V októbri 1910 Veľká lóža v okružnom liste uverejnila projekt šírenia do významnejších miest. Na území Slovenska boli vytipované Komárno, Šahy, B. Štiavnica, Kremnica, Spišská Nová Ves, Levoča. V žiadosti lóže Sever vo Vrútkach sa výslovne píše, že okrem kultúrnych a sociálnych otázok je jej úlohou „vyrovnávanie národnostných problémov“. Členov mala z Kysúc, Oravy, Liptova, Turca a Horného Považia. Bola to jediná lóža, v ktorej boli aj Slováci, hlásiaci sa otvorene k svojej národnosti. Z banskobystrickej lóže sem prestúpil Peter Makovický zo známej podnikateľskej rodiny, prijali Kornela Stodolu, roku 1914 maliara Petra Kerna.
49 LIPTÁK, Ľ.: Slobodní murári, s. 27. 50 LIPTÁK, Ľ.: Slobodní murári, s. 28.
169
MODERNIZÁCIA A SLOBODOMURÁRI V STREDNEJ EURóPE
Na malý počet príslušníkov národností v lóžach upozorňovala budapeštiansku Veľkú lóžu aj centrála Grand Orient v Paríži. Neúspech náboru na Slovensku možno vysvetliť jednak spormi „bratov“ s cirkvami a rozšíreným antisemitizmom. Hlbšie skúmanie zoznamov členov možno ukáže aj iné príčiny. Iba vzťah slobodomurárstvo – cirkev nemôže byť rozhodujúci, pretože v rovnako katolíckom Chorvátsku sa podarilo zvýšiť počet členov v existujúcich lóžach aj spomedzi Chorvátov a v chorvátčine niektoré lóže rokovali. Mnoho napovedá fakt, že už roku 1902 sa rozišli bratislavské lóže na nacionálnom, nemecko-maďarskom základe. Maďarskí členovia z lóže Mlčanlivosť neboli spokojní ani s jej nemčinou, ani s „prešpuráckym“ duchom. Založením samostatnej lóže, ako napísali v správe za rok 1903, chceli dosiahnuť, „aby sa v širších kruhoch šírila myšlienka jednotného maďarského národného štátu a pôsobilo sa na mestské záležitosti vlasteneckým a slobodomurárskym vplyvom“.51 Smerovanie slobodných murárov k demokratickým premenám pred vojnou bolo očividné, aj keď konkrétne výsledky neboli nejako oslnivé, a najmä nie viditeľné. Súviselo to s ich programom a pôsobením najmä v sfére vzdelávania, osvety, kultúry, materiálneho vzostupu, ale aj s reformou správy a spoločenských vzťahov. To sú všetko behy na dlhú trať, najmä ak sa priamo dotýkajú toľkých vrstiev, priamo zainteresovaných na konzervovaní starých pomerov, ako to bolo v postfeudálnom Uhorsku. Programové zásady „reformných“ slobodomurárov zo začiatku storočia boli také radikálne, že sa ich nepodarilo dôsledne presadiť ani vo vlastnom prostredí. Strach pred „nevzdelanými masami“, ktoré v národnostných oblastiach početne prevažovali nad maďarskými správnymi, hospodárskymi elitami, sa nezastavil ani pred dverami lóží.
51 LIPTÁK, Ľ.: Slobodní murári, s. 28.
170
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 INDUSTRIALIZACE, MIGRACE, NÁRODNOSTNÍ A KULTURNÍ ASPEKTY STŘEDOEVROPSKÝCH REGIONŮ V 19. STOLETÍ
Summary: Modernization and the Freemasons in Central Europe Martin Javor
Freemasonry represents an engaging contribution to the world’s history as well as the history of modernization. Modernization entered the Masonic agenda of Central Europe as early as in the 18th century. In their pursuit of modernization of society, Drašković’s Observance and the Moravian Lodges followed differing ends. In Hungary, the focus was on a modernization of the political system, as opposed to the evolvement of economy, agriculture, etc. in Moravia. However, in the period of dualism, modernization was a primary end involved in the agendas of the Hungarian Freemasons. Issues such as voting right, national problems, secularization of the property of the Church, equal rights for women, social issues, development of infrastructure, etc. became the focal point of Masonic discussions in lectures and magazines. Largely, the Freemasons contributed to the modernization of urban environment by founding of libraries, kindergartens, student hostels and building of water supply and other infrastructure, which enormously improved the awareness of the Freemasons in the urban localities of Hungary. It is an interesting fact that there were nearly 5000 registered Freemasons in Hungary in the period of dualism, centered in the territory of today’s Slovakia. Based on archival documents, the paper highlights the role of the Freemasons in the processes of modernization of society.
Translated by Demeter Malaťák
171
VARIA
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
„... I PŘISEDL VÉVODA DO VOZU KE KNÍŽECÍ NEVĚSTĚ...“ 1 PŘÍSPĚVEK K POZNÁNÍ DVORSKÝCH CEREMONIÁLŮ POSLEDNÍCH PIASTOVCŮ NA PŘÍKLADU JIŘÍHO III. BŘEŽSKÉHO Irena Korbelářová – Rudolf Žáček Abstract: The contribution deals with the wedding as one of elementary rites of passage. The author describes the court wedding of Duke George III of Brieg, a member of the penultimate generation of the Silesian Piasts, with Elisabeth Maria Charlotta of Pfalz-Simmern. The article concentrates on the preparations, rites and ceremonials of culinary, cultural and artistic nature in the context of private fates, ties and public activities of the family members. Keywords: Silesia, Brieg, the Piasts, Baroque, court festivities, wedding
Ž
ivotní styl a každodennost vysoké aristokracie renesanční a barokní doby patří k vyhledávaným tématům historických bádání současnosti. Bydlení a odívání, stejně jako zvyky, modely chování a ustálené rituály provázející všední i sváteční dny šlechtické společnosti českých zemí jsou nejen českými historiografy zkoumány ve vztahu k představitelům nejpřednějších rodů, v pobělohorském období často v kontextu dvorského působení některých z nich.2 Také urozená 1 2
Studie vznikla v rámci plnění vědecko-výzkumných aktivit projektu OP VK 2.3 „Historizace střední Evropy“ (CZ.1.07/2.3.00/20.0031), jehož nositelem je Slezská univerzita v Opavě. Srov. nejnověji BŮŽEK, Václav a kol.: Společnost českých zemí v raném novověku. Struktury, identity, konflikty. Praha 2010, zvl. s. 223–298 a zde publikované přehledy literatury. Stolováním, stravováním a zásobováním šlechtických dvorů a domácností potravinami a viktuáliemi se intenzivně zabýval zejména Josef Hrdlička z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, který k tematice publikoval řadu podnětných příspěvků. Srov. např. HRDLIČKA, Josef: Hodovní stůl a dvorská společnost. Strava na raně novověkých aristokratických dvorech v českých zemích (1550–1650). České Budějovice 2000; TÝŽ: Kuchyně, stolování a jídelníček. In: Dvory velmožů s erbem růže. Edd. V. BŮŽEK – J. HRDLIČKA. Praha 1997, s. 120–130; TÝŽ: Potraviny na předbělohorském dvoře pánů z Hradce.
175
„... I PŘISEDL VÉVODA DO VOZU KE KNÍŽECÍ NEVĚSTĚ...“ PŘÍSPĚVEK K POZNÁNÍ DVORSKÝCH CEREMONIÁLŮ POSLEDNÍCH PIASTOVCŮ
společnost svázaná se slezským prostředím se pozvolna dostává do popředí moderně pojatých studií zvláště zahraničních badatelů, přednostní zájem se ale stále upírá na politické a veřejné působení výjimečných osobností z jejích řad, případně na jejich aktivity ekonomického charakteru.3 Stále spíše sporadické jsou příspěvky věnované kulturně společenským aspektům veřejného i soukromého života slezské šlechtické společnosti, třebaže i ty se začínají objevovat, jak ukazují přínosné příspěvky dotýkající se Nosticů, Skrbenských z Hříště či Schaffgotschů.4 Do centra pozornosti německých, polských a českých historiků se s jistými přestávkami dostaly i slezské knížecí dynastie a jejich příslušníci, knížata i kněžny, byť jen příležitostně a nesoustavně.5 Každodennosti v pravém slova smyslu, tedy privátního života, zvyků či festivit, se ovšem dotýká jen část z nich. Možná i proto, že vinou řady okolností, včetně válečných událostí posledních staletí, přetrval do současnosti jen poměrně omezený a spíše útržkovitě zachovaný pramenný materiál, který o uvedených záležitostech vypovídá.6 Naznačují to i nejnovější studie a příspěvky dotýkající se
3
4
5
6
(Způsob zásobování a finanční náklady). In: Opera historica 4. Příspěvky ke každodenní kultuře novověku. Ed. V. BŮŽEK. České Budějovice 1995, s. 5–62; TÝŽ: Potraviny, stolování a jídelníček na raně novověkých aristokratických dvorech. ČČH 98, 2000, s. 18–45. Např. CONRADS, Norbert: Prolegomena einer schlesischen Adelgeschichte. In: Schlesien in der Frühmodern. Zur politischen und geistigen Kultur eines habsburgischen Landes. Ed. J. BAHLCKE. Köln - Weimar - Wien 2009, s. 313–344; HARASIMOWICZ, Jan – WEBER, Mathias (Hgg.): Adel in Schlesien. Herrschaft – Kultur – Selbstdarstellung, Bd. 1–2, Oldenburg 2009–2010; BAHLCKE, Joachim (Hg.): Das Haus Schaffgotsch. Konfession, Politik und Gedächtnis eines schlesischen Adelsgeschlechtes vom Mittelalter bis zur Moderne. Freiburg 2010. KUBEŠ, Jiří (ed.): Kryštof Václav z Nostic. Deník z cesty do Nizozemí v roce 1705. Praha 2004; KUBEŠ, Jiří – MAREŠOVÁ, Marie – PANOCH, Pavel: Rodová paměť a sebepředstavení v podání Kryštofa Václava z Nostic (1648–1712). Příspěvek k reprezentačním strategiím barokní slezské šlechty. In: Slezsko – země Koruny české. Historie a kultura 1300–1740. Edd. H. DÁŇOVÁ – J. KLÍPA – L. STOLÁROVÁ. Praha 2008, s. 347–374; KORBELÁŘOVÁ, Irena: „Buď Bohu chvála a čest, že jest dáti ráčil, z cizích zemí domů v dobrým zdraví se navrátiti...“ Cesty Kryštofa Bernarda Skrbenského z Hříště ve světle jeho Knihy pamětí. Acta historica Universitatis Silesiae Opaviensis 3, 2010, s. 33–52; BRŇOVJÁK, Jiří a kol. (ed.): Kryštof Bernard Skrbenský z Hříště. Paměti hornoslezského barokního šlechtice. Ostrava - Opava - Český Těšín 2010; BAHLCKE, J.: Das Haus, ad. Ze sborníků nutno připomenout např. Šlechtic v Horním Slezsku/Szlachcic na Górnym Śląsku. Red. J. BRŇOVJÁK – W. GOJNICZEK – A. ZÁŘICKÝ, Ostrava 2012. WINKELBAUER, Thomas: Fürts- und Fürstendiener. Gundaker von Liechtenstein, ein österreicher Aristokrat des konfessionellen Zeitalters. Wien - München 1999; f*ckALA, Radek: Jan Jiří Krnovský. Stavovské povstání a zápas s Habsburky. Praha 2005; f*ckALA, Radek – FELCMAN, Ondřej a kol.: Poděbradové. Rod českomoravských pánů, kladských hrabat a slezských knížat. Praha 2008 ad. K nejvýznamnější slezské knížecí dynastii Piastovců zatím vznikly jen sborníkové práce a dílčí příspěvky, srov. např. SCHIMMELPFENNIG, Carl Adolf: Herzog Johann Christian von Brieg zweite Ehe mit Anna Hedwig Sitsch und die aus derselben abstammende piastische Nebenlinie der Freiherren von Liegnitz. Zeitschrift für Geschichte Schlesiens 11, 1871, č. 1–2, s. 121–173, 275–302; LESZCZYńSKI, Józef: Nowożytni Piastowie śląscy. In: Piastowie w dziejach Polski. Zbiór artykulów z okazji trzechsetnej rocznicy wygaśnięcia dynastii Piastów. Ed. R. HECK. Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1975, s. 96–114 (a passim); nejnověji Historia u Piastów, Piastowie w historii. Z okazji trzechsetlecia śmierci ostatniej z rodu, księżnej Karoliny. Red. B. CZECHOWICZ. Brzeg 2008.
KORBELÁŘOVÁ, Irena: Kavalírská cesta Ferdinanda Jana z Lichtenštejna. ČSlM–B 57, 2008, s. 220–227; JEŽ, Radim: Těšínští Piastovci a jejich vztahy s Pernštejny v 16. století (s edicí 176
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
problematiky dvorských festivit a rituálů slezských Piastovců, konkrétně jejich těšínské knížecí větve, v jejichž rámci byla věnována pozornost rovněž svatebním obřadům a s nimi spojeným slavnostem a pohostinské péči poskytované jejich účastníkům.7 V následujícím příspěvku bychom rádi věnovali pozornost svatbě jako jedné z nejvýznamnějších festivit v životě každého jedince (či alespoň většiny z nich) bez ohledu na jeho společenský původ a s ní spojeným slavnostem a ceremoniálům. Konkrétně tak učiníme na příkladu Jiřího III. Břežského,8 příslušníka poslední žijící větve slezských Piastovců, a tedy jednoho z nejurozenějších aristokratů své doby nejen ve Slezsku, ale v české Koruně vůbec. Pro českou historiografii, s výjimkou badatelů soustředěně se zabývajících silesiakální problematikou, není Jiří osobou příliš známou. A to navzdory tomu, že patřil ke starobylým vévodským (a polským královským) rodům, nikoli k vrstvě nově povýšených knížat, a že jeho předkové (a přinejmenším okrajově i on sám) náleželi k aktivním účastníkům politického dění v českých zemích i ve střední Evropě. Spřízněni byli s nejpřednějšími rody, především luterskými a kalvínskými, včetně braniborských a saských kurfiřtů, přátelské svazky udržovali rovněž s polskými magnáty i královskými rodinami. Jiří III. byl z generace vzdělaných a scestovalých barokních kavalírů s osobními zkušenostmi – privátními i politickými – z neklidné doby třicetileté války, o to horlivěji po jejím skončení holdujících nádheře a přepychu, pohodlí, intelektuálním, uměleckým, ale i fyskulturním, mnohdy nebezpečným, ale o to prestižnějším, zábavám.9 Narodil se jako nejstarší syn Jana Kristiána Břežského a jeho první manželky Dorotey Sibylly Braniborské.10 Jan Kristián, vrchní hejtman a čelný představitel protihabsburské opozice
7 8
korespondence z let 1554–1581). Diplomová práce vypracovaná na FF MU Brno 2007; TÝŽ: Manželské soužití knížete Václava III. Adama s Marií z Pernštejna v polovině 16. století. Těšínsko 51, 2008, č. 4, s. 1–15; TÝŽ: Těšínský kníže Fridrich Kazimír a Vratislav z Pernštejna (vzájemné vztahy s edicí korespondence z let 1564–1571). In: Práce a studie Muzea Beskyd 18. Ed. P. JUŘÁK. Frýdek-Místek 2007, s. 137–175; TÝŽ: Slavnosti na dvorech těšínských knížat renesančního věku. Těšínsko 52, 2009, č. 4, s. 1–10 ad.
TAMTÉŽ, s. 1–10. Jiří/Georg III. (4. 9. 1611–7. 10. 1664). V hlavním textu užíváme jména zúčastněných osob v souladu s dobovým zvykem v češtině (vlastní jména příslušníků šlechty a většinou i měšťanstva byla uváděna v jazyce hlavního textu). Vzhledem k tomu, že poslední slezští Piastovci – ve shodě s kulturními poměry v Dolním Slezsku – prokazatelně užívali jako svůj hlavní, „mateřský“ jazyk němčinu, byť polštinu (vedle latiny, případně jiných evropských jazyků) či alespoň její základy pro běžné dorozumívání znali, připomínáme u nejvýznamnějších z nich v poznámce i německou variantu jména. 9 K nim náležela i turnajová klání, která stála život Jiřího bratra Ludvíka/Ludwiga IV. Lehnického (10. 4. 1616–24. 11. 1663). Zemřel v důsledku vážného zranění, které utrpěl při turnaji v Meklenbursku, rodné zemi své manželky Anny Žofie. Pro podobnou aktivitu přitom již nebyl v nejideálnějším věku, bylo mu 47 let. Viz LUCAE, Friedrich: Schlesiens curieuse Denckwürdigkeiten oder vollkommene Chronica von Ober- und Nieder- Schlesien. Frankfurt am Main 1689, s. 1335. 10 Jan Kristián/Johann Christian (28. 8. 1591–25. 12. 1639) byl synem Jáchyma Fridricha (1550– 1602) a Dorothey Sibylly (1590–1625), dcery braniborského kurfiřta Jana Jiřího, s níž se oženil roku 1611. Pod vlivem příbuzných přestoupil roku 1614 ke kalvinismu. Po smrti manželky se podruhé oženil, s Annou Hedvikou (1611–1639), dcerou maršála Fridricha von Sitsch. Děti z tohoto morganatického sňatku (srov. dále) se po nenadálém úmrtí Jiřího Viléma LehnickoBřežského (srov. dále) pokusily získat následnictví, avšak bezúspěšně. JASIńSKI, Kazimierz:
177
„... I PŘISEDL VÉVODA DO VOZU KE KNÍŽECÍ NEVĚSTĚ...“ PŘÍSPĚVEK K POZNÁNÍ DVORSKÝCH CEREMONIÁLŮ POSLEDNÍCH PIASTOVCŮ
ve Slezsku, se v době českého povstání spolu se svým bratrem Jiřím Rudolfem Lehnickým11 i dalšími slezskými knížaty otevřeně postavil na stranu odbojné české šlechty a podporoval vojenské operace stavovské armády pod velením Jana Jiřího Krnovského, úhlavního císařova nepřítele. Po porážce povstání a bitvě na Bílé Hoře se Jan Kristián vzdal hejtmanského postu (záhy na něj byl jmenován jeho bratr Jiří Rudolf) a počátkem roku 1621 odešel načas do emigrace, ke dvoru svého švagra, braniborského kurfiřta ve Frankfurtu nad Odrou. Po svém návratu do Slezska v proticísařských aktivitách neustal. V roce 1633 se stal členem tzv. konjunkce, aliance s představiteli protestantských států, a o rok později se postavil do čela dolnoslezské konfederace, orgánu pod protektorátem saského kurfiřta, reprezentujícího svrchovanou stavovskou vládu v zemi.12 Jediným východiskem po následném posílení císařských pozic byla Janova opětovná a opakovaná emigrace během třicátých let. Jako velký příznivec Polska13 a polského krále pobýval nejprve se souhlasem Vladislava IV. v Toruni v Královských Prusích, poprvé od podzimu 1633 až do léta 1634 a pak znovu počátkem roku 1636. Po Vladislavově sňatku s habsburskou arcikněžnou Renatou Cecilií a změně politického milieu ale musel Jan Kristián Polsko opustit. Usadil se v Osterode v Knížecích Prusích, kde měl spolu s rodinou a malým dvorem, čítajícím okolo padesáti osob, k samostatnému užívání bývalý komturský hrad. Relativní klid byl ale vykoupen nevraživostí místních stavů – břežští dvorští exulanti prý byli označováni za „slezské psy“ – a nedostatkem prostředků, který sice asi neznamenal materiální strádání, rozhodně ale neumožňoval žít rodině na úrovni, které byli její členové přivyklí.14 Jiří III. se v době otcova exilu zdržoval převážně doma. Měl již za sebou pobyt na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou,15 kavalírskou cestu do zahraničí, při níž navštívil německé země, Francii, Nizozemí i Anglii (údajně pobýval i u královského dvora a byl přijat samým králem)16 i diplomatickou misi do saských Drážďan, na niž se spolu s dalšími slezskými stavy vydal roku 1634. Během svých cest po Evropě se zastavil i v To-
11 12 13
14
15 16
Rodowód Piastów śląskich. Piastowie wrocławscy, legnicko-brzescy, świdniccy, ziębiccy, głogowscy, żagańscy, oleśniccy, opolscy, cieszyńscy i oświecimscy. Kraków2 2007, s. 239; SCHIMMELPFENNIG, C. A.: Herzog, s. 121–173, 275–302; KREBS, Julius: Johann Christian, Herzog von Brieg. In: Allgemeine Deutsche Biographie 14. Leipzig 1881, s. 189–200. Jan Kristián vládl ve zděděných zemích nejprve spolu se svým bratrem Jiřím Rudolfem/Georg Rudolf (22. 1. 1595–14. 1. 1653), roku 1621 si vládu rozdělili tak, že starší Jan Kristián obdržel Břežsko a Jiří Rudolf Lehnicko a Volovsko. ŽÁČEK, Rudolf: Dějiny Slezska v datech. Praha 2004, s. 164–165. V propolském duchu údajně vychovával i své syny. Nejmladší Kristián nějaký čas pobýval na dvoře Janusze Radziwilla, předního litevského magnáta, a v dospělosti snad uvažoval po smrti Jana Kazimíra o kandidatuře na polský královský trůn. Jako kalvín ale neměl v podstatě žádné šance. LESZCZYńSKI, J.: Nowożytni Piastowie, s. 107–108; LUCAE, F.: Schlesiens, s. 1506–1507. Osterode/Ostróda, dnes Polsko, Varmiňsko-Mazurské vojvodství. CONRADS, Norbert: Das preußische Exil des Herzogs Johann Christian von Brieg. In: Schlesien in der Frühmoderne. Zur politischen und geistigen Kultur eines habsburgischen Landes. Hg. J. BAHLCKE: Köln Weimar - Wien 2009, s. 46–52. Na studia byl vyslán roku 1620. Už roku 1623, jako dvanáctiletý, vykonal příslušnou zkoušku před rektorem a univerzitním kolegiem. LUCAE, F.: Schlesiens, s. 1481. Vyjel na ni spolu s bratrem Ludvíkem roku 1629 či 1630. TAMTÉŽ, s. 1331, 1482.
178
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
runi, odkud jej ale otec vyslal zpět, spravovat rodové Břežsko. Domů jej doprovázel mladší bratr Ludvík, zatímco nejmladší, sedmnáctiletý Kristián i menší děti z druhého manželství zůstali s otcem v Polsku. Jan Kristián, vědom si své nejisté pozice, inicioval už v té době u císaře potvrzení Jiřího nástupnictví v rodové doméně. Za jisté ústupky v podobě synova osobního holdování císaři se mu toho podařilo dosáhnout. Pro jistotu ještě synovu správu Břežska formalizoval roku 1637 jeho jmenováním místodržícím.17 Třebaže o ekonomických aktivitách mladého knížete Jiřího mnoho nevíme, byl zřejmě dobrým hospodářem. Je vysoce pravděpodobné, že z výnosů válkou strádajícího komorního panství zásoboval nejnutnější hotovostí otcův osterodský dvůr. Požadavky na sice pochopitelné, avšak zbytné náklady rázně odmítal,18 pokud ale výdaje byly opodstatněné, neváhal je vynaložit. Tak tomu bylo v případě požadavku na návrat nejmladšího Kristiána domů roku 1638, což ostatně znamenalo i úsporu nákladů na vydržování exilového pruského pobytu, či naopak návštěvy obou mladších bratrů po oznámení otcova onemocnění na podzim 1639. A samozřejmě zařízení přepravy otcových ostatků do vlasti po jeho vcelku náhlém úmrtí 25. prosince 1639.19 Břežské knížectví představovalo pro pozůstalé dědice po Janu Kristiánovi velmi solidní majetkovou základnu opírající se, přes nepochybné problémy způsobené válečnými útrapami a vleklou stagnací,20 o rozvinutá města a výnosnou zemědělskou výrobu komorních statků i poddaných, ekonomicky poměrně výkonných (navzdory tomu – anebo právě proto –, že byli v podstatně menší míře zatíženi robotními požadavky velkostatku než kupříkladu v Horním Slezsku). Zprvu vládli všichni tři bratři rodovému knížectví společně, jak na to upomínají například i ražby s jejich trojportrétem.21 Pozice knížecích sourozenců22 se z ekonomického hlediska navíc významně zlepšila poté, co 17 CONRADS, N.: Das preußische Exil, s. 47–49. 18 Jednalo se kupříkladu o žádost na vyslání deputace, snad za účasti obou knížecích synů, na pohřeb druhé otcovy manželky Anny Hedviky v létě 1639. TAMTÉŽ, s. 51. 19 Pohřeb se uskutečnil v Břehu v prosinci 1640. JASIńSKI, K.: Rodowód, s. 229. 20 Hlavní město Břeh bylo opakovaně postiženo nejen bezprostředními vojenskými akcemi v okolí, ale rovněž kvartýrováním císařského vojska, včetně Valdštejnových jednotek (1626/7) a Lichtenštejnových dragounů (1629). V roce 1632 byl Břeh a okolí obležen sasko-švédskými vojsky, která po kapitulaci knížete vpadla do města a opanovala je. Opětovně byl Břeh soustavně dobýván Švédy roku 1642, díky dobrému opevnění i mobilizaci a vydatné spoluúčasti měšťanů se ale ubránil. Škody na majetku a živnostech ale byly obrovské. DZIEWULSKI, Wladysław (ed.): Brzeg. Dzieje, gospodarka, kultura. Opole 1975, s. 63–67. 21 Mince znázorňují poloportréty tří mladě působících mužů v jednotných vypasovaných
kabátcích s výraznými, snad krajkovými límci. KOPICKI, Edmund: Katalog podstawowych typów monet i banknotów polski oraz ziem historycznie z Polską związanych. Tom. VIII/1. Monety śląskie okresu nowożytnego. Warszawa 1982, s. 270, 271, 274, 277.
22 Kromě uvedených tří bratří Jiřího, Ludvíka a Kristiána/Christian (19. 4. 1618–28. 2. 1672) – bezprostředních dědiců v duchu staré zásady, že každý dospělý piastovský kníže má nárok na vládu nad rodovým územím (vyděleným, nebo společným s dalšími), byl v době úmrtí Jana Kristiána naživu ještě půltucet dalších dětí. Z vlastních sourozenců, tedy z prvního otcova manželství, to byla Sibyla Markéta (20. 6. 1620–26. 6. 1657) provdaná roku 1637, během otcova pruského exilu v Osterode, za pomořanského vévodu Gerharda von Dönhoff, polského správce Marienbergu, s nímž posléze žila v Gdaňsku, a Žofie Magdaléna (14. 6. 1624–8. 4. 1660), provdaná následně roku 1642 za Karla Fridricha Minstrberského. Ostatní ze 13 známých dětí již zemřely. Ze sedmi nevlastních sourozenců z otcova druhého manželství (od roku 1628 směli
179
„... I PŘISEDL VÉVODA DO VOZU KE KNÍŽECÍ NEVĚSTĚ...“ PŘÍSPĚVEK K POZNÁNÍ DVORSKÝCH CEREMONIÁLŮ POSLEDNÍCH PIASTOVCŮ
po smrti svého bezdětného strýce Jiřího Rudolfa roku 1653 zdědili knížectví Lehnické a Volovské. Bratři si je o rok později rozdělili, údajně losem. Jiří si nadále podržel vládu na Břežsku, které spravoval již dříve, Ludvíkovi připadlo Lehnicko a nejmladšímu Kristiánovi nejmenší Volovsko s Olavskem.23 Jiří III. poskytl následně majetkové zajištění svým nevlastním bratřím, kteří byli vyloučeni z následnictví na knížecím stolci. Nejstarší z nich, šestadvacetiletý August, obdržel z piastovské domény statek Kantersdorf a navíc byl jmenován do funkce břežského hejtmana, mladší Zikmund dostal statek Kurtwitz.24 Břežský kníže v té době dosáhl na stále ještě nejprestižnější, byť vliv již ztrácející stavovský post ve Slezsku. Podobně jako dříve jeho otec i strýc byl roku 1653 jmenován vrchním slezským hejtmanem. Uspořádán byl u té příležitosti ve Vratislavi složitý ceremoniál za účasti nejpřednějších aristokratů i měšťanů. Vratislav žila přítomností knížat a svobodných stavovských pánů a jejich doprovodů, sledovala jejich slavnostní průvody při vjezdech do města i v rámci inauguračního programu a snažila se splnit jejich náročná přání související s ubytováním, stravováním i zábavou.25 Výnosná doména (a možná i půjčky, pokud postupoval stejně jako mnozí jeho příbuzní)26 umožňovala Jiřímu III. nejen reprezentovat svůj úřad, vydržovat početnější dvůr a žít a bavit se v souladu s barokním stylem nejvyšších vrstev, ale rovněž podporovat kulturu a vzdělávání. Díky jeho příspěvkům se podařilo kupříkladu znovu povznést protestantské břežské gymnázium,27 na němž studovali i příznivci české Jednoty
23
24
25
26
27
užívat, stejně jako jejich matka, titulu svobodných pánů/paní z Lehnice) už nežily tři. Další čtyři – August (21. 8. 1627–14. 5. 1679), Zikmund (31. 1. 1632–14. 7. 1664), Johanna Alžběta (8. 6. 1636–30. 10. 1673) a Anna Kristýna (18. 10. 1638–5. 9. 1642) – byli nezletilí. Životopisná data viz JASIńSKI, K.: Rodowód, s. 233–242, příloha I/9; srov. také http://de.wikipedia.org/wiki/ Schlesische_Piasten. Olavsko neslo status testamentárního vdovského majetku (něm. Wittum) poskytovaného jako sídlo i zdroj příjmů kněžnám-vdovám. Všechna území spojil ve svých rukou roku posléze nejmladší kníže Kristián, když roku 1663 poměrně nečekaně, v důsledku turnajového zranění v Meklenbursku, zemřel Ludvík a o dva roky později i Jiří. Kristiánův syn Jiří Vilém byl posledním mužským potomkem rodu, jeho skonem roku 1675 vymřela legitimní větev Piastovců. MALECZYńSKI, Karol (ed.): Historia Śląska, Tom. I/III. Wrocław 1961, s. 306– 307, 421; LUCAE, F.: Schlesiens, s. 1193–1195, 1329–1341, 1484–1527. Kantersdorf, dnes Kantorowice, gm. Lewin Brzeski; Kurtwitz, dnes Kondratowice, pow. Strzelin. Po Zikmundově smrti roku 1664 získal jeho statek August. Na základě testamentu Jiřího III. obdržel August posléze ještě Prieborn, dnes Przeworno, pow. Strzelin. V roce 1664 byl jmenován hejtmanem na Lehnicku, jež Jiří zdědil po smrti Ludvíka IV. SCHIMMELPFENNIG, C. A.: Herzog, s. 121–170; http://wikipedia.org/wiki/Kantorowice; http://wikipedia.org/ wiki/Kundratowice; http://wikipedia.org/wiki/Przeworno (vše 23. 2. 2012). MOLENDA, Maria – SEPIAł, Marcin: Ubiory książąt brzeskich jako środek manifestacji ich ksiązęcej pozycji. In: Historia u Piastów, Piastowie w historii. Z okazji trzechsetlecia śmierci ostatniej z rodu, księżnej Karoliny. Ed. B. CZECHOWICZ. Brzeg 2008, s. 198; k obřadům podrobněji Archiwum Państwowe we Wrocławiu. Akta miasta Wrocławia, sign. 557 ad. Velkým zadlužením byla proslulá zejména těšínská piastovská knížata, včetně poslední příslušnice rodu Alžběty Lukrécie. V přehledu KORBELÁŘOVÁ, Irena – ŽÁČEK, Rudolf: Těšínsko – země Koruny české. (K dějinám knížectví od počátků do 18. století). Český Těšín 2008, zvl. s. 113; JEŽ, R.: Těšínský kníže, s. 137–175; WINKELBAUER, T.: Fürst, s. 528 ad. Gymnázium bylo založeno roku 1564, vydržováno bylo mimo jiné z fundace při zámeckém kostele sv. Hedviky. Během války sice počet žáků poklesl, po jejím skončení se ale i díky této
180
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
bratrské.28 Pod Jiřího záštitou, a možná i s jeho finanční pomocí, našli v Břehu útočiště příslušníci polské Jednoty bratrské v čele s velkopolským seniorem Janem Bitnerem.29 Zejména ale břežský kníže, podobně jako jeho předkové, investoval do rekonstrukce a modernizace svého zámeckého sídla. Za jeho éry byly rovněž upraveny zámecké interiéry, pořízeny byly nové výmalby slavnostních sálů. Ve francouzském stylu nechal Jiří III. přebudovat park, oddělený od okolního prostoru zdí. Novým prvkem zámeckého areálu se stala jízdárna.30 Modernizované interiéry zámku i jeho okolí, byť vinou položení v těsné blízkosti řeky a díky přilehlému baroknímu opevnění nepříliš rozlehlé, nepochybně přispěly k působivosti všech slavností a obřadů, které se tam uskutečnily. Početné společenské i soukromé místnosti zámku nabízely dostatek prostoru nejen pro konání slavnostních tabulí a kulturních a společenských programů, ale rovněž pro ubytování přinejmenším nejvýznamnějších hostí. Ostatní museli vzít zavděk přilehlými měšťanskými domy, které sice možná nebyly tak přepychově vybavené jako aristokratické sídlo, rozhodně ale byly dostatečně pohodlné a „prakticky“ po ruce.31 Svatba, o níž chceme podrobněji pojednat, byla už Jiřího druhá v pořadí. Poprvé se oženil v únoru 1638 s Žofií Kateřinou, dcerou otcova spojence Karla II. Minstrberského. Obřad se ale uskutečnil v Bernštatu, tedy v domovině nevěsty. Žofie Kateřina byla Jiřího blízká příbuzná, sestřenice z druhého kolena.32 Možná i to bylo důvodem, proč z manželství vzešla, teprve po osmi letech, jen jediná dcera, již vzpomenutá Dorotea Alžběta.33 Nevěsta byla navíc při uzavření sňatku podstatně starší než ženich, dělilo je údajně plných deset let. Krátce poté, co Žofie Kateřina v 58 letech zemřela, začal se Jiří III. poohlížet po nové manželce. Snad i v naději na mužského dědice padla jeho volba na mladičkou Alžbětu Marii Karolínu, dceru Ludvíka Filipa Falckého ze Simmern a Marie Eleonory Braniborské.34 Nevěsta, jinak neteř Fridricha V. Falckého, českého „zimního“ krále, podpoře znovu zvýšil a škola patřila k nejlepším v zemi, na níž studovali chlapci nejen ze Slezska a dalších českých zemí, ale i z Polska, Litvy, Uher. Po vymření Piastovců byla škola utlumena a posléze zavřena. MALECZYńSKI, Karol (ed.): Historia, s. 564. 28 Na břežském gymnáziu studovali například synové těšínského, resp. opavského nekatolíka Kryštofa Bernarda Skrbenského z Hříště, Franz Albrecht (od 1659) i Hans Kryštof (od 1673). Není bez zajímavosti, že Břeh se stal cílem pobytu Skrbenského, a možná i jiných příslušníků opavské šlechty, v době tureckého nebezpečí roku 1663. KORBELÁŘOVÁ, I.: „Buď Bohu...“, s. 33–52; BRŇOVJÁK, J. a kol. (edd.): Kryštof Bernard, s. 164–165, 174. 29 LESZCZYńSKI, J.: Nowożytni Piastowie, s. 101; Österreichische Nationalbibliothek Wien.
Series Nova, sign. 29173, č. 142–147.
30 LESZCZYńSKI, J.: Nowożytni Piastowie, s. 101; DZIEWULSKI, W. (ed.): Brzeg, s. 68. 31 Měšťanské domácnosti, zvláště v tak významné lokalitě jako byl Břeh, byly pohodlně zařízené a velmi dobře vybavené. Není žádným tajemstvím, že kupříkladu měšťané jihočeských měst z rožmberské domény půjčovali na velmožské slavnosti své soukromé nádobí, cínové i z drahých kovů. 32 Žofie Kateřina (2. 9. 1601–21. 3. 1659) byla dcerou Alžběty Magdalény Břežské, Jiřího pratety (sestry děda Jáchyma Fridricha). Viz JASIńSKI, K.: Rodowód, s. 233. 33 Dorotea Alžběta /Dorothea Elisabeth se narodila 17. 12. 1646, zemřela 9. 6. 1691. Tamtéž, s. 242. 34 Nevěstina matka Marie Eleonora (1607–1675) byla dcerou braniborského kurfiřta Jáchyma
Fridricha. Otec Ludvík Filip (23. 11. 1602–8. 1. 1655) byl synem kurfiřta Fridricha IV. 181
„... I PŘISEDL VÉVODA DO VOZU KE KNÍŽECÍ NEVĚSTĚ...“ PŘÍSPĚVEK K POZNÁNÍ DVORSKÝCH CEREMONIÁLŮ POSLEDNÍCH PIASTOVCŮ
byla pro břežského knížete zajímavou „partií“, mimo jiné díky přízni braniborského kurfiřta Fridricha Viléma. Sňatek se údajně dokonce uskutečnil z jeho iniciativy, což by zcela odpovídalo přetrvávajícímu zájmu Hohenzollernů o bohatá slezská knížectví, datujícímu se již od počátku 16. století. Alžběta Marie Karolína nepochybně splňovala všechny požadavky na Jiřího manželku a novou členku piastovské knížecí rodiny. Poměrně mladá princezna – ještě jí nebylo 22 let – byla pro knížete, staršího sice o více než čtvrtstoletí, avšak stále ještě na vrcholu mužných sil, ideální partnerkou. Pocházela z rodiny jeho politických (i privátních) přátel a co bylo neméně podstatné, budila naděje na ne-li četné, tedy alespoň nějaké potomstvo, včetně kýženého syna. Snad byla i hezké, či alespoň vlídné tváře a ladné postavy.35 Podobně jako Jiřího první manželka, i mladá nevěsta s ním ovšem byla spřízněna, byť vzdáleněji, tentokrát z matčiny strany.36 Svatba knížete Jiřího III. Břežského a jeho vyvolené proběhla v říjnu 1660. Předcházely jí nepochybně všechny kroky nezbytné pro událost podobného charakteru. Přesně podle pravidel musely proběhnout námluvy a dojednání sňatku. Ve společensky přijatelné lhůtě po úmrtí své první ženy vypravil Jiří do Krosna,37 vdovského sídla dam z domu braniborských kurfiřtů, kde vyhlédnutá nevěsta s ovdovělou matkou žila, svého „kavalíra“, aby „rekognoskoval“ možnosti nového svazku. Obě strany si při této příležitosti vyměnily portréty a Jiří byl následně zpraven o nevěstině vzhledu a povaze, ve svém rozhodnutí ucházet se o falckou princeznu se jen utvrdil a záhy nato se do Krosna osobně vydal na „visitu“.38 Poté, co byl dojednán sňatek a prostřednictvím tajného rady simmernské falchraběnky uzavřena svatební smlouva, mohly přijít na pořad důkladné přípravy obřa-
a mladším bratrem Fridricha V., s nímž také krátce pobýval v letech 1619–1620 v Čechách a poté ve Vratislavi. Po Fridrichově smrti roku 1632 se stal poručníkem jeho nezletilého syna Karla Ludvíka. WILLE, Jakob: Ludwig Philipp von Simmern. In: Allgemeine Deutsche Biographie 19. Leipzig 1884, s. 580–581; http://de.wikipedia.org/wiki/Ludwig Phillip Pfalz-Simmer (18. 2. 2012).
35 Alžbětin portrét se zatím, na rozdíl od manžela Jiřího, nepodařilo v otevřených zdrojích a dostupné literatuře dohledat. Srov. dále. 36 Alžběta Marie Karolína/Elisabeth Marie Charlotta (23. 10. 1638–22. 5. 1664) se narodila
v Sedanu. Po otcově smrti žila s matkou v Krosnu, sídle vdov z braniborského rodu. Srov. Biblioteka Uniwersytecka we Wrocławiu (=BUW). Sign. Akc 1948/1094 (WERNER, Friedrich Bernard: Topographia Silesiae.); http://de.wikipedia.org/wiki/Elisabeth_Marie_ Charlotte_von_Pfalz-Simmern (18. 2. 2012).
37 Krosensko náleželo původně k Hlohovsku. V poslední čtvrtině 15. století se dostalo do správy zaháňského knížete a za Matyáše Korvína bylo zastaveno braniborským markrabatům. Roku 1701 se stalo součástí Pruska. ŽÁČEK, R.: Dějiny, s. 426. 38 LUCAE, F: Schlesiens, s. 1488–1489; srov. také BUW. Sign. Akc 1948/1094.
182
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
du a slavností.39 Kníže Jiří, zastánce přísné dvorské etikety,40 jistě požadoval, aby byly do posledních drobností promyšleny všechny body složitého scénáře vlastních oddavek i jim předcházejících kroků, včetně příjezdu nevěsty a výjimečných hostí, nezbytných kulinárních slavností a doprovodných uměleckých programů. Sestaven musel být seznam hostí a připraveny pozvánky, které bylo potřeba s dostatečným předstihem rozeslat. Samozřejmostí byly přesné rozpisy ubytování hostí a jejich služebnictva, ustájení koní a umístění odstavených kočárů a vozů. Připraveny musely být chronologické sledy hostin a jejich jídelníčky, jistě odlišné pro tabule knížete a jeho nejbližší, jednotlivé kategorie hostí, řadové členy dvora i všechny ostatní přítomné. Zajistit bylo třeba dostatečný počet specializovaných zaměstnanců a zvlášť pro tuto příležitost pozvaných profesionistů, služebnictva, čeledi a pomocných sil všeho druhu. Vyřešeny musely být rovněž všechny náležitosti angažmá mladých šlechticů, kteří se měli v roli truksasů, pážat či jiných čestných služebníků podílet na obsluze nejurozenějších hostí. Nejpozději 10. října, kdy se pravděpodobně začali sjíždět hosté,41 bylo vše připraveno. Prvním vyvrcholením knížecího „veselí“ byl příjezd nevěsty, falcké hraběnky Alžběty Marie Karolíny. Kníže pro ni do Krosna poslal přepychový kočár s celou suitou v čele se svým bratrem a břežským hejtmanem Augustem z Lehnice, dvorským maršálkem Melchiorem Fridrichem sv. pánem z Kanitz a dalšími šesti kavalíry, početným služebnictvem a dokonce osobní gardou ve slavnostních uniformách.42 Z Břehu skupina vyjela 28. září a pokračovala přes Vratislav, Lehnici, Lubín, Hlohov a Frajštat do cílového Krosna, kam dorazila po sedmi dnech, 5. října. Její cesta probíhala zřejmě bez větších problémů. Jen ve Vratislavi se prý setkali, na rozdíl od dalších měst, s poněkud střídmým uvítáním a lamentací na chudobu.43 V Lehnici čekalo břežské vyslance jiné uvítání. Osobně se jim věnoval sám kníže Ludvík, který nechal u příležitosti jejich příjezdu uspořádat slavnostní ohňostroj. Na bratrovu nevěstu se již údajně velmi těšil, dokladem čehož byla připravená slavobrána s inskripcí „Vivat Georgius, vivant principes Lyg., Breg. Vivat Elis. Mar. Charl.“ Na jedné z dalších zastávek, v Hlohově, uvítal hosty 2. října zemský hejtman, ubytoval je na hradě a připravil pro 39 K problematice šlechtických festivit, zejména svateb, ale i pohřbů a křtin např. KRÁL, Pavel: Křtiny, svatby a pohřby. K vzájemné reflexi panovnických a šlechtických přechodových rituálů ve druhé polovině 16. a první polovině 17. století. In: Opera historica 10. Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr (1526–1740). Edd. V. BŮŽEK – P. KRÁL. České Budějovice 2003, s. 439–456; v přehledu BŮŽEK, V. a kol.: Společnost, s. 279–287, následně podrobněji literatura. Nutno podotknut, že dosavadní historické výzkumy pro šlechtickou societas se chronologicky týkaly převážně, byť ne výhradně, předbělohorského období a posléze pokročilejšího období od 18. století. Za podnětný lze považovat rovněž sborník z konference pořádané roku 2007 v Pardubicích Oznamuje se láskám naším... aneb svatby a svatební zvyky v českých zemích v průběhu staletí. Ed. M. HALÍŘOVÁ. Pardubice 2007 ad. Srov. také BOLOGNE, Jean-Claude: Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě. Praha 1997. 40 DZIEWULSKI, W.: Brzeg, s. 67. 41 Výkaz dvorské komory, shrnující vydání na suroviny pro zajištění stravování, naznačuje, že celá „akce“ trvala od 10. do 23. října 1660. Archiwum Państwowe w Opolu (=APO). Akta miasta Brzegu (=AMB), sign. 116. 42 LUCAE, F.: Schlesiens, s. 1489–1491; BUW. Sign. Akc 1948/1094. 43 Pro „tělesnou potřebu“ obdržela delegace prý jen 20 věder vína (přes 100 litrů), seno, píci a slámu pro koně.
183
„... I PŘISEDL VÉVODA DO VOZU KE KNÍŽECÍ NEVĚSTĚ...“ PŘÍSPĚVEK K POZNÁNÍ DVORSKÝCH CEREMONIÁLŮ POSLEDNÍCH PIASTOVCŮ
ně opulentní hostinu, jejíž hlavní součástí bylo osm divočáků a 16 srnců, ulovených samotným hejtmanem na jeho panství. Hostina to zřejmě byla nebývalá, neboť Melchior z Kanitz ji ve svém pravidelném „zpravodajském“ listu domů okomentoval slovy, že „ sliny se mi sbíhaly a přál bych si v Břehu mít jen to, co tady přišlo do záhuby“. August se svým doprovodem byl v Hlohově rovněž seznámen s programem připraveným pro uvítání nevěsty: kromě ohňostroje se jednalo o společenské hry, inscenaci komedie a baletu a další atrakce.44 Zpáteční cesta průvodu knížecí nevěsty Alžběty Marie Karolíny se údajně podobala triumfálnímu tažení. K jejímu průvodu patřili kromě břežských vyslanců a její matky Marie Eleonory Falcké ze Simmern dále hofmistryně, pět dvorních dam, dva hofmistři, dvorní rada s právnickým vzděláním, dvorní kazatel, osm urozených pacholat neboli junkerů, sekretář, tři vyslanci – braniborský, simmerinský a břežský, rada břežského knížete, maršálek, stájník a šest hofjunkerů. Nevěstina simmerinská ekvipáž údajně čítala na stovku koní a 80 osob, dva zahraniční vyslance doprovázela 18-ti členná skupina osob a 24 koní.45 Jednu z hlavních zastávek si cestující udělali podle plánu v Hlohově, kde je čekalo vedle již zmíněných kulturních akcí ještě jedno překvapení. Poprvé zde byla na nevěstinu počest inscenována 10. října žertovná hra Andrease Gryphia o zamilované Šípkové Růžence.46 Vítaným osvěžením byl jistě i krátký pobyt na středověkém knížecím hradě v Lehnici, kde Alžbětu Marii Karolínu s doprovodem uvítal, kromě slavnostních salv z kanónů, její budoucí švagr Ludvík s rodinou a „vším rytířstvem“. V Lehnici se společnost zdržela několik dní, vyplněných slavnostmi, ale také náboženskými obřady v zámeckém kostele.47 Z Lehnice se nevěstin průvod vydal přes Vratislav a Olavu do Břehu a jakmile byl městu na dohled, převzal režii uvítacího ceremoniálu do svých rukou sám kníže Jiří III. Vyjel Alžbětě Marii Karolíně spolu s několika stovkami plně vystrojených šlechticů a množstvím kočárů naproti a poté, co se necelou míli od města setkali, sledovali společně první ze slavnostních dělových salv. Poté kníže přisedl ke své nevěstě do vozu a vydali se společně na poslední část trasy do zámku. Projeli centrem města, hlavními ulicemi a rynkem, kde je vítaly davy měšťanů i dalších zvědavců. Bezprostředně okolo cesty stály čtyři ozbrojené setniny břežských měšťanů s prapory, s kordy a šavlemi a také dvě kompanie střeleckých měšťanů.48 Na prostranství u hlavní strážnice, zřejmě před zámeckou bránou, byly shromážděny dvě setniny vojáků. Ve chvíli, kdy kočár s knížetem a jeho nevěstou projížděl bránou, ohlušila město druhá dělová salva a z městské radniční věže se současně ozvaly bubny a trumpety. Se stejnou noblesou jako vně zámku pokračoval ceremoniál slavnostního vjezdu budoucího manželského páru i v jeho areálu. Všichni jezdci tam sesedli z koní, ostatní vystoupili z kočárů a rozestavili se tak, aby dodali prvním krokům Alžběty Marie Karolíny v jejím novém domově slavnostní rámec. Kníže Jiří III. pak sám své nevěs44 Podrobněji o cestě podle SCHIMMELPFENNIG, C. A.: Herzog, s. 148–149 s odkazem na šest tehdy ještě dochovaných listů Augusta z Lehnice, resp. Melchiora z Kanitz, břežskému dvoru. 45 SCHIMMELPFENNIG, C. A.: Herzog, s. 149. 46 TAMTÉŽ, s. 149. 47 K lehnickému pobytu zvl. LUCAE, F.: Schlesiens, s. 1489–1490. 48 Střelce/Strehlen/Strzelce, vikpildní město na Břežsku.
184
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
tě pomohl z vozu, jeho bratr August, jako jeho nejbližší přítomný mužský příbuzný a současně zemský hejtman a tedy nejvyšší stavovský představitel Břežského knížectví, poskytl stejnou službu její matce Marii Eleonoře. Obě pak byly představeny Jiřího dceři Dorotei Alžbětě, „hraběnkám, svobodným paním a urozeným dámám a mnoha jiným“, pozvaným na svatbu. Současně zazněly třetí dělové salvy. Celý obřad příjezdu a uvítání nevěsty vyvrcholil pozdravem měšťanských setnin, které přepochodovaly s vlajícími praporci přes zámecké nádvoří, rozestavili se na velký bastion zámeckého opevnění a pozdravily ji třemi salvami z mušket.49 O dalším průběhu knížecí svatby bohužel tak podrobně zpraveni nejsme, určitou představu o jejím programu a působivosti si můžeme přesto udělat na základě drobných zmínek, rozesetých v nejrůznějších dochovaných pramenech. Vlastní obřad „kopulace“, tedy církevních oddavek, se uskutečnil v zámeckém kostele sv. Hedviky večer 19. října při světle svící a za doprovodu hudby, za účasti dvorského kazatele superintendenta Johanna Gualthera Biermanna, členů knížecí rodiny a nejpřednějších hostů.50 Kníže i jeho mladá manželka byli pro tuto příležitost jistě oděni podle poslední francouzské módy, která se mezi aristokracií rychle rozšiřovala. Dochované ikonografické i textové doklady, bohužel nikoli vážící se k vlastní svatbě, ale k jiným příležitostem, totiž naznačují, že se Jiří III., milovník přepychu, aktuálními módními vlivy (a nejen v oblékání) rád inspiroval. Koneckonců nejen jako příslušník jednoho z nejvznešenějších rodů, ale také jako vrchní hejtman převážně se zdržující ve Vratislavi, patřil k nejsledovanějším osobnostem v zemi a svému postavení se tedy musel – a asi i rád – přizpůsobit i vnější úpravou. Na svých cestách do Vídně,51 a jistě i do jiných evropských center, měl dostatek příležitostí, aby všechny aktuální trendy zaznamenal a pořídil si oděvy i doplňky „à la mode“. Zatímco na časnějších portrétech je tedy kníže oděn ve střídmém vypasovaném kabátci ve stylu vojenského kavalíra, s malým košilovým límcem a nevýraznou šerpou, s bujnou hřívou ležérně upravených kratších vlasů sotva pod uši,52 na vyobrazeních 49 LUCAE, F: Schlesiens, s. 1490–1491; BUW. Sign. Akc 1948/1094. 50 LUCAE, F: Schlesiens, s. 1491. Dnes neobvyklý čas pro konání svatebního obřadu byl patrně v 17. století v prostředí ovlivněném francouzskými obyčeji spíše pravidlem. Srov. zprávu o svatbě vévody Saint-Simona s Marií Gabrielou de Durfort, která se konala v palácové kapli o půlnoci, za světla svící. Také některé pohřební obřady posledních lehnicko-břežských knížat, připravené kněžnou Luisou, byly pořádány ve večerních hodinách, ať už se jednalo o rozloučení s Kristiánem IV., nebo jeho synem. Je nepochybné, že zejména pohřební kondukt, ubírající se městem za světla svící a loučí, jako tomu bylo při pohřbu knížete Jiřího Viléma, musel být vskutku působivý. BOLOGNE, J.-C.: Svatby, s. 180; LUCAE, F.: Schlesiens, s. 1338, 1530. 51 Vídeň navštívil Jiří prokazatelně například v roce 1659. Vypravil se tam jen krátce po úmrtí své první manželky Žofie Kateřiny, ještě před jejím pohřbem, a cestoval prý proto v černé smuteční livreji. Do Vídně jej vedla neodkladná záležitost, účast na holdu novému králi Leopoldu I., který mu současně potvrdil lenní držbu jeho knížectví. Při té příležitosti pravděpodobně jednal rovněž o možnosti dědění slezských knížectví v ženské linii, neboť v té době ani on, ani jeho bratři neměli syna. Tato jeho soukromá mise úspěšná nebyla, panovník mu přesto prokázal svou náklonnost a ocenil loajalitu, kterou navzdory odlišnému vyznání císařskému domu už od válečných dob projevoval. Jmenoval jej tajným radou a komorníkem. TAMTÉŽ, s. 1487, 1492–1493; BUW. Sign. Akc 1948/1094; DZIEWULSKI, W.: Brzeg, s. 67. 52 Doznívání strohého německého stylu, ovlivněného vojenským úborem, je patrný zejména na mincovních portrétech Jiřího i jeho bratří z padesátých let. Na mědirytině Johanna
185
„... I PŘISEDL VÉVODA DO VOZU KE KNÍŽECÍ NEVĚSTĚ...“ PŘÍSPĚVEK K POZNÁNÍ DVORSKÝCH CEREMONIÁLŮ POSLEDNÍCH PIASTOVCŮ
z počátku šedesátých let je už zpravidla vypodobňován poněkud odlišně. Jeho běžný oděv se tehdy asi skládal ze štepovaného kabátce ušitého z drahocenné látky, na ramenou oživeného krajkou zdobeným přeloženým límcem, střihově se proměňujícího podle příležitosti i nálady.53 Pro slavnostní portrétování se kníže oblékl do kabátce s výrazným transparentním límcem překrývajícím žabó, s vysoko prostřiženými rukávy, z nichž vykukovaly bohatě nabírané rukávy košile s krajkovými manžetami.54 Kabátec býval v té době zpravidla delší, doplněný užšími kalhotami pod kolena, zakončenými manžetami, anebo nově se objevujícími označovanými kalhotami zvanými „Reichsgrafen“. Jednalo se o volné nabírané kalhoty ne nepodobné suknici, zdobené volány a krajkami, někdy i střapci.55 Namísto vojensky působících holínek se k modernímu baroknímu ustrojení nosily nízké střevíce na podpatku s hranatou špičkou, na nártu s výraznými stuhami či sponami. I ve středním věku, kdy se kníže podruhé ženil, jej zdobil úzký knír nad horním rtem, zvaný „muška“ či „Chevalierbard“. Delší vlasy už začal nosit umně upravené v účes komplikovanější než dříve, na hlavě napomádovaný a těsně přiléhající, od uší přecházející v pravidelné, silně nakadeřené lokny. O rychlém přizpůsobování se módním trendům svědčí i skutečnost, že na zřejmě posledním vyobrazení už Jiří má černou alonžovou paruku.56 Nelze pochybovat o tom, že kníže, uvyklý nádheře a výjimečným věcem, si nechal pro slavnostní příležitost své svatby ušít luxusní oděv, který byl pro drahocennost materiálu i vytříbenost střihu předmětem obdivu jeho okolí – navzdory kalvínské rodinné tradici, upřednostňující obvykle ve všech směrech střízlivost. Nákladně a ve sho-
53 54
55
56
Batisty Paraviciniho, vyhotovené podle portrétu Ezechiela Paritia (ostatně velmi podobné co do kompozice i osobních rysů portrétovaného knížete s mědirytinou znázorňující knížete Kristiána), je už Jiří III. Lehnicko-Břežský zpodobněn v košili s vysokým měkkým límcem, v brnění, které překrývá bohatě řasená šerpa položená přes rameno. WIĘCEK, Adam: Medale Piastów Śląskich. Warszawa 1958, s. 31, tab. V/14; KOPICKI, E.: Katalog, č. 277; Biblioteka Narodowa Warszawa (=BNW). Zbiory Ikonograficzne, sign. G 41888 (rytina ze sbírky rodiny Schaffgotschů), repro in f*ckALA, Radek: Slezsko. Neznámá země Koruny české. Knížecí a stavovské Slezsko do roku 1740. České Budějovice 2007, s. 195. Například mincovní ražby z let 1660, 1663, 1664. Takto je kníže vyobrazen na portrétu neznámého autora v Muzeu Piastów Śląskich v Brzegu. PESZKO, Andrzej – PARMA, Christian: Brzeg. W zwierkadle czasu. Brzeg 2006, s. 83; WIĘCEK, Adam: Portret w grafice śląskiej XVII i XVIII wieku. Opolski Rocznik Muzealny 1, 1963, s. 41; BNW. Zbiory Ikonograficzne, sign. G 41888. Pojmenování souvisí s rýnským hrabětem Karlem Florentinem v. Salm, který se v takovémto vysoce zdobeném oděvu z hedvábných, zlatem protkávaných látek, s měkkými řasenými kalhotami zdobenými stuhami poprvé údajně objevil roku 1655 v Paříži. Navzdory německému, resp. holandskému původu (Salm byl nizozemským velvyslancem), proslavil reingrafy (reingrafhosen, také rhingrave) francouzský král Ludvík XIV. V nejvyšší společnosti se nosily až do osmdesátých let 17. století. Kalhoty Jiřího III. ale na žádném vyobrazení nevidíme, jednalo se vždy o poloportréty. KYBALOVÁ, Ludmila: Dějiny odívání. Barok a rokoko. Praha 1997, s. 67–69, 102; MOLENDA, M. – SEPIAł, M.: Ubiory książąt, s. 199. Zda měl Jiří III. bohatou alonžovou paruku již u příležitosti své druhé svatby, nelze s jistotou potvrdit. Nemůžeme to ale ani vyloučit. V Paříži se začaly paruky vyrábět kolem roku 1655 a v následujícím období se rychle rozšířily do dalších evropských zemí. KYBALOVÁ, L.: Dějiny, s. 70.
186
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
dě s poslední módou byla určitě oděna i Alžběta Marie Karolína, tím spíše, že se jednalo o mladou dívku s bohatými rodinnými kontakty na západoevropská dvorská centra. Můžeme předpokládat, že měla hluboko dekoltované šaty s živůtkem planžetového typu, se sukní prodlouženou do vlečky, ušité z hedvábného brokátu či taftu a zdobené stuhami a krajkami, možná i výšivkami ze zlatých nití a perel.57 Během svatebních slavností byly dny i večery na břežském zámku zaplněny nejrůznějšími kulturními programy, při nichž si mohli hosté zatančit, pobavit se a možná i trochu – v odlehčeném duchu – poučit. Večer po oddavkách byl na prostranství před Vratislavskou bránou uspořádán velký ohňostroj trvající až do rána. Ohňostroj byl údajně plný „důvtipu a figur“, umocněný raketami a světelnými koulemi znázorňujícími jména nevěsty a ženicha. V baště u Vratislavské brány, bezprostředně u zámku, byla vybudována dráha pro rytířské turnaje. Přestože nikdo z knížat se jich prý osobně neúčastnil (například Ludvík IV. Lehnický přitom byl jejich velkým vyznavačem),58 věnovala alespoň cennosti určené vítězům.59 Jiří byl asi spíše milovníkem hudby. Kromě bálů a tanečních představení proto můžeme při slavnostech počítat s každodenní hrou k běžnému poslechu – běžná byla hudební produkce například při slavnostních tabulích60 – i s koncerty instrumentální hudby a zpěvu. U břežského dvora v té době působil například mladý hudebník a skladatel Esaias Reusner, původem z Lemberka, který sklízel velké úspěchy s kompozicemi pro loutnu i pro smyčcové nástroje a posléze s evangelickými písněmi. Jistě se nenechal zahanbit a u příležitosti významné životní události svého chlebodárce složil soubor skladeb, s nimiž se před jeho hosty prezentoval.61 Velkou pozornost asi budila divadelní představení, bezpochyby inscenovaná jako výpravné kostýmní show. Výjimečné postavení mezi nimi měly hry známého a uznávaného slezského básníka a dramatika Andrease Gryphia Das verliebte Gespenst a Die verlieb57 V podobných šatech byla portrétována Luisa Anhaltsko-Dessavská, manželka knížete Kristiána a tedy její švagrová, která se údajně cítila spíše Francouzkou než Němkou. MOLENDA, M. – SEPIAł, M.: Ubiory książąt, s. 200. 58 K jeho osudovému turnaji srov. výše. 59 LUCAE, F.: Schlesiens, s. 1492. Turnaje přetrvávaly jako oblíbená festivita urozené společnosti již od středověku. Konaly se například také v Lehnici u příležitosti svatby Fridricha Kazimíra Těšínského s Kateřinou, dcerou lehnického knížete Fridricha III. roku 1563. Viz JEŽ, R.: Slavnosti, s. 4. 60 Zda si Jiří III. vydržoval dvorskou kapelu, není zatím známo, vzhledem k jeho kulturnímu rozhledu i společenskému postavení je pravděpodobné, že ano. Hudebníci jsou rozhodně zahrnuti do evidence zaměstnanců, služebnictva a sil vypomáhajících při svatbě. Srov. APO. AMB, sign. 116; také HRDLIČKA, Josef: Rituál stolování na raně novověkých aristokratických dvorech v českých zemích. In: Opera historica 7. Aristokratické rezidence a dvory v raném novověku. Edd. V. BŮŽEK – P. KRÁL. České Budějovice 1999, s. 624, zde i odkazy na další literaturu. 61 Esaias Reusner (1636–1679), označovaný někdy za skladatele „soumraku piastovské
éry“. Po smrti Jiřího III. působil na dvoře knížete Kristiána a posléze od roku 1674 na braniborském kurfiřtském dvoře v Berlíně. Známé jsou například jeho skladby pro loutnu, ale také suity pro smyčcové nástroje a basu a evangelické písně (Delitiae Testudinis Oder Erfreuliche Lautenlust, Breslau 1668; Musikalische Taffel-erlustigung, Brieg 1668; Musicalische Gesellschaftsergetzung, 1670; Hundert geistliche Melodien evangelischer Lieder Berlin 1676 ad.). PETRY, Lugwig – MENZEL, Joachim (edd.): Geschichte Schlesiens. Bd. 2. Die Habsburger Zeit 1526–1740. Darmstadt 1973, s. 272; http://de.wikipedia.org/wiki/Esaias_Reusner (24. 2. 2012). 187
„... I PŘISEDL VÉVODA DO VOZU KE KNÍŽECÍ NEVĚSTĚ...“ PŘÍSPĚVEK K POZNÁNÍ DVORSKÝCH CEREMONIÁLŮ POSLEDNÍCH PIASTOVCŮ
te Dornrose, sepsané u příležitosti sňatku.62 Ke slovu se možná dostala díla proslulých i méně známých literátů a poetů. Nejen ženich, ale i jeho knížecí bratři Ludvík a Kristián a další vzácní hosté totiž patřili jako členové barokní literární společnosti Fruchtbare Gesellschaft k velkým podporovatelům literatury a lze s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že tak velkolepá společenská akce barokní doby se bez deklamativní prezentace slovesné tvorby stěží obešla.63 Oslavy a zábavy spojené s významnými událostmi lidského života ovšem neměly potěšit pouze ducha všech přítomných. Stejně důležité, ba pro někoho možná důležitější, byly ty části „programu“, které směřovaly k uspokojení základních lidských pocitů, hladu a žízně. Tím spíše, pokud byla „culina“, tedy jídlo a pohoštění, povznesena na společenskou událost vrcholného významu, ba umění schopné potěšit většinu lidských smyslů – zrak, čich, chuť a – vzhledem ke způsobu stolování – někdy i hmat. Není pochyb, že jak vnější úprava tabulí a „profesionalita“ obsluhy, tak zejména vybranost a bohatost pokrmů a rafinovanost jejich zpracování, přítomnost cizokrajných pochoutek, včetně ovoce, a samozřejmě skvělých nápojů – piva vyhlášených producentů a vína z dovozu – podtrhávaly výjimečnost podzimní břežské události. Stravování bylo zajištěno pro všechny hosty i jejich doprovod a služebnictvo bez výjimky po celou dobu konání svatebních obřadů a s nimi spojeného pobytu. Nemáme bohužel k dispozici soupis svatebních hostí, dokonce ani zmínky o významnějších z nich. Můžeme ale předpokládat, že k nim patřili příslušníci rodiny obou svatebčanů, Jiřího i Alžběty Marie Karolíny – vlastní i nevlastní sourozenci s partnery a dětmi, další příbuzní blízcí i vzdálenější, také nejbližší dvořané a fraucimory, dále přátelé a vlivní političtí souputníci (a někdy i soupeři) ženichovi, vyslanci sousedních zemí, zejména Saska 62 Andreas Gryphius, vl. jménem Greif (1616–1664), byl představitelem neostoicismu,
vysoce hodnoceným německy píšícím básníkem, skladatelem sonetů a dramatikem. Pocházel z Hlohova, kde také celý život působil, studoval v Gdaňsku a Leidenu. Profesí byl úředníkem, podílel se například na formulování hlohovského zemského zřízení. Alžbětě Marii Karolíně Falcké ze Simmern poslal Gryphius svou hru Papinian s epigramem již v roce 1659. O první inscenaci hry Die verliebte Dornrose v Hlohově o několik dní dříve již byla řeč. SZYROCKI, Marian: Andreas Gryphius. Sein Leben und Werk. Tübingen 1964; KAMIńSKI, Nicola: Andreas Gryphius. Stuttgart 1998 ad., ve zkratce CONRADS, Norbert a kol.: Schlesien. Deutsche Geschichte im Osten Europas. Berlin 1994, s. 317; SCHIMMELPFENNIG, C. A.: Herzog, s. 149; http://de.wikipedia.org/wiki/Elisabeth_Marie_Charlotte_von_PfalzSimmern (25. 2. 2012). 63 Fruchtbare Gesellschaft/societas fructifera byla založena roku 1617 pod patronátem Ludvíka z Anhalt-Köthen. Ve znaku měla palmovník, proto se jí někdy také říká Palmový řád. Cílem této společnosti, jejímiž členy byli zejména příslušníci nejurozenějších šlechtických vrstev, ale také spisovatelé, básníci a učenci, bylo udržení vysoké úrovně německého jazyka, literatury i vlasteneckých ctí, sjednocení němčiny jako jazyka literárního a rozvoj jako jazyka vědeckého. Společnost, která byla na vrcholu kolem poloviny 17. století, čítala postupně takřka devět set členů, včetně zahraničních, zaujímajících často velmi rozdílné politické a náboženské pozice (vedle německých protestantských knížat mezi nimi byli i katolíci, například Octavio Piccolomini). Ludvík a Kristián (jako 505. v pořadí) se stali členy společnosti během roku 1648, Jiří – díky přímluvci Janu Jiřímu Anhaltsko-Dessavskému – pak o rok později. Viz BARTHOLD, Friedrich W.: Geschichte der Fruchtbringenden Gesellschaft. Berlin 1848/Hildesheim 19692; http://de.wikipedia.org/wiki/Fruchtbringende_ Gesellschaft (23. 2. 2012), zde podrobný přehled literatury. 188
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
a Braniborska, snad i císaře,64 a další osobnosti zaujímající ve veřejném životě země nepřehlédnutelné místo (anebo k němu prokazatelně kráčející), příslušníci nejpřednějších aristokratických rodů, duchovní a mnoho dalších. Zprávy vypovídající o obdobných svatbách naznačují, že se v říjnu 1660 mohla v Břehu sejít i více než tisícovka hostí nejrůznějšího společenského původu a postavení.65 Během svatebních slavností, trvajících podle některých zdrojů pět dní, do 23. října, bylo na břežském zámku uspořádáno pro novomanžele a jejich oficiální hosty celkem 107 tabulí.66 Nejdůležitější byla večerní hostina uspořádaná v den oddavek. A hostitel prý „na tomto vzácném traktamentu“, po němž následovaly tance a zábavy, nešetřil.67 Vedle oficiálních tabulí pro přední hosty byly další stoly připraveny pro dvořany a fraucimor, úředníky i knížecí zaměstnance vyšších kategorií. Odlišovaly se od sebe pochopitelně v návaznosti na urozenost a význam strávníků jak z hlediska servírovaných pokrmů, jejich různorodosti a množství, tak kvality stolní výbavy i způsobu obsluhy, podobně jako tomu bylo v aristokratických „domácnostech“ ve všední dny.68 Ani nejurozenějším hostím se nepodávala všechna denní jídla při slavnostních tabulích, svázaných přísnými pravidly a rituály. Snídaně a běžnější jídla byla servírována v menších jídelnách a salónech, možná i v soukromých komnatách.69 Mnozí z hostů ostatně pobývali v Břehu dlouho před svatebním obřadem a zdrželi se dny, snad i týdny po jeho skončení. Stravování při dvoře zajišťovala během svatby zámecká kuchyně ve spolupráci s dalšími, více či méně specializovanými zaměstnanci a pro tuto příležitost zvlášť najatými silami. Oficiální výkaz břežské komory naznačuje,70 že do vydání na stravování při svatebních slavnostech byly započítány položky za viktuálie, koření, pochutiny, otop a další nezbytnosti, spotřebované knížecí kuchyní ve dnech 10. až 23. října, tedy v období čtyř dní před a čtyř dní po konání oddavek. Na chodu kuchyně se podílelo celkem 13 osob. V prvé řadě to byl kuchmistr, který měl na starosti vše týkající se vlastní gast64 Lze tak usuzovat podle seznamů hostí při funerálních slavnostech posledních Piastovců. Habsburskou stranu zastupovali obvykle vysocí funkcionáři vrchního úřadu ve Vratislavi. 65 Pro srovnání: svatby Adama II. z Hradce v roce 1574 se údajně účastnilo 1836 hostí, již vzpomenuté svatby Fridricha Kazimíra Těšínského s Kateřinou Lehnickou roku 1563, které se mimochodem účastnil i císař Maxmilián II., se údajně účastnilo kolem dvou tisíc osob. JEŽ, R.: Slavnosti, s. 4–5. 66 APO. AMB, sign. 116. 67 LUCAE, F.: Schlesiens, s. 1491. 68 Srov. např. PÁNEK, Jaroslav: Dvůr olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského ve světle hofmistrovské instrukce z roku 1592. In: Seminář a jeho hosté. Sborník prací k 60. narozeninám doc. dr. Rostislava Nového. Edd. Z. HOJDA – J. PEŠEK – B. ZILYNSKÁ. Praha 1992, s. 189–199; HRDLIČKA, Josef: „...kuchyni svou k správě tobě poroučím“. Kuchyňský personál v rezidencích posledních pánů z Hradce a Rožmberku. Jihočeský sborník historický 65, 1996, s. 148–169; TÝŽ: Rituál stolování, s. 619– 651 ad. K organizaci dvora, včetně pravidel pro každodenní stolování dvořanů i zaměstnanců na roudnickém dvoře Lobkoviců koncem 17. století, také PLACHT, Otto: Lidnatost a společenská skladba českého státu v 16.–18. století. Praha 1957, s. 273–275. 69 Ke každé komnatě byli během svatebních slavností určeni dva sloužící, „trabanti“, kteří nepřetržitě zajišťovali péči o osoby, které ji obývaly, a samozřejmě plnili jakékoli jejich požadavky, případně o nich informovali kompetentní osoby. Trabantů bylo celkem na břežském zámku během svatby na 60. 70 Následující rekonstrukce provedena na základě výtahu z kuchyňských účtů břežské komory z 11. listopadu 1660. APO. AMB, sign. 116.
189
„... I PŘISEDL VÉVODA DO VOZU KE KNÍŽECÍ NEVĚSTĚ...“ PŘÍSPĚVEK K POZNÁNÍ DVORSKÝCH CEREMONIÁLŮ POSLEDNÍCH PIASTOVCŮ
ronomie – skladbu jídelníčku, receptury, organizaci přípravy pokrmů, vedení kuchyňského personálu a řadu dalších speciálních věcí bezprostředně souvisejících s vařením a estetickou úpravou jídel, ale také zásob ve spíži, jejich doplňování apod. Úzce s ním spolupracoval kuchyňský písař, který vedl administrativu spojenou se stravováním a činností kuchyně, mimo jiné evidenci a vyúčtování zásob. Pod vedení kuchmistra spadalo dalších 11 osob, kuchaři, kuchtíci a pomocné kuchyňské síly. Perfektně musela být připravena obsluha při tabulích a stolech nejváženějších hostí v „tafelštubě“ neboli velké hodovní síni. Nejvýše postavení z obsluhujícího personálu byli „truksasové“ neboli jídlonoši. Celkem jich bylo ke službě připraveno 24, všichni byli urozeného původu. K ruce měli další pomocníky a podavače. Po roznesení pokrmů se servírování, zejména porcování masa a ryb, ujali „foršnajdři“ neboli kráječi. Pro hlavní tabuli byli určeni dva kráječi šlechtického původu, v případě potřeby byli povoláni ještě další. Celkem 19 „tafeldekerů“ neboli pokrývačů bylo určeno pro přípravu tabulí, stolů a zvláštních „šenktišů“, stolů s nápoji, s nimiž spolupracovalo dalších osm nosičů. Třináct osob z nich bylo určeno pro knížecí jídelnu, z toho sedm „tafeldekerů“ a šest nosičů speciálně pro servírování piva a vína.71 Až sedm osob, podle potřeby, bylo přiděleno do další jídelny a až šest osob zajišťovalo obsluhu fraucimoru.72 Dodávky vody, včetně obsluhy měděnic, zajišťovalo střídavě několik osob z řad urozenějších kavalírů, včetně manů. Stříbrníci, cínovníci a další speciální zaměstnanci měli na starosti drahocenný stolní mobiliář. Jim na pomoc byli výhradně pro tuto příležitost přizváni někteří profesionisti z řad měšťanů, například břežští zlatníci. Jejich manželky pak měly být k ruce stříbrníkům k drhnutí stříbrného nádobí. Zvlášť k tomu určená žena se starala o stolní textilie, ubrusy, prostírání, také o ručníky, utěrky, povlečení a prádlo.73 Jídelníček hlavní svatební hostiny ani dalších doprovodných tabulí se nám nedochoval, o servírovaných pokrmech, jejich pestrosti a vybraných delikatesách si ale dokážeme učinit základní představu díky seznamům kuchyni dodaných viktuálií, koření a pochutin. Jaká byla konkrétní podoba slavnostních kulinárních slavností z hlediska aranžmá servírování i konkrétních receptur, konsistencí a chutí jídel, se z nich ovšem nedozvíme. Po třicetileté válce sice pronikal do českých zemí nejen francouzský způsob odívání, ale také vaření a hodování, který znamenal ústup od podávání bezbřehého množství pokrmů spíše jednoduché až rustikální úpravy a naopak příklon k propracovanějšímu způsobu servírování menšího, počtu hodujících přizpůsobeného množství jídla, připraveného podle sofistikovanějších receptur a složitějším postupem dušení, smažení a pečení a servírovaného v přesněji daných kombinacích a pořadí.74 Zda se ale 71 Vzhledem k nedostatku personálu byli pro nošení piva a vína využiti stájnící a šoltýsi. 72 Původně německá terminologie (užívaná také v břežských pramenech) zdomácněla již v dřívější době i na jazykově převážně českých dvorech (a v českých dokumentech) v počeštělé, někdy poněkud zkomolené podobě. Srov. také HRDLIČKA, J.: Rituál stolování, s. 639–642. 73 Kromě toho se na zajištění hostin, běžného stravování a obsluhy podíleli sklepmistři a šenkýři, cukráři, pekaři a také městští apotekáři, dodávající speciální cukrovinky, některé pochutiny a špiritus, nejrůznější nádeníci, topiči – svatba se konala ve druhé polovině října, kdy už bylo potřeba zámek pro větší pohodlí svatebčanů alespoň trochu vytápět – ad. Srov. APO. AMB, sign. 116. 74 PETRÁŇ, Josef a kol.: Dějiny hmotné kultury. Kultura každodenního života od 16. do 18. století. Sv. II/2. Praha 1997, s. 826–830.
190
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
tento moderní styl uplatnil už na břežské knížecí svatbě, nelze ani hypoteticky odhadnout. Dvorské výkazy potvrzují, že finanční nákladnost kulinárních částí svatebních slavností byla vskutku vysoká. Celkové vydání75 na jejich zajištění činilo 9556 slezských tolarů, což byla v té době hodnota menšího statku či několika měšťanských domů.76 Více než polovinu z této částky, 5167 tolarů, činila cena potravin, pochutin a koření. Maso běžných druhů (hovězí, vepřové, skopové) stálo 1752 tolarů, uzené maso 66 tolarů, drůbež 524 tolarů, zvěřina (včetně pernaté) 275 tolarů, dohromady tedy něco přes 2600 tolarů. Poměrně vysoká částka – 660 tolarů – byla vydána za ryby, sladkovodní i mořské, čerstvé, uzené i sušené, a také za šneky a raky. Nezbytnosti k vaření, jako je máslo, sádlo a špek, stály 224 tolarů a vejce 1 tolar. O tehdejší ceně soli vypovídá, že se jí spotřebovalo za 96 tolarů! Drahé bylo – podle očekávání – koření (šafrán, muškátový oříšek i květ, pepř, skořice, hřebíček, zázvor, také cukr) a pochutiny (rozinky, sušené cibéby, mandle, citronová kůra, také kapary, olivový a rostlinný olej), stály dohromady 301 tolarů. K delikatesám lze přiřadit také „confectiones“ neboli cukrovinky (ořechové a cukrové konfekty, kdoulovou pastu, marcipán, cukroví ad.) za 863 tolarů, cizokrajné ovoce (pomeranče a citrony) za 95 tolarů a také některé výjimečné výrobky z dovozu, jako byl například sýr parmezán.77 Významnou položku v nákladech na „obživu“ svatebčanů představovaly nápoje, které stály celkem 3117 tolarů. Takřka dvě třetiny z toho, 1943 tolarů, stála vína. Drtivou většinu přitom tvořila vína uherská o celkovém obsahu takřka 140 věder za 1737 tolarů, doplňovala je, zřejmě jen jako speciality podávaná, vína rýnská, rakouská a španělská (asi 8 věder za 172 tolarů), alikant a malvasia. Pivo, pořízené za celkovou částku 1174 tolarů, bylo zastoupeno světlým i tmavým pivem domácí produkce o objemu 661 achtlí za 1101 tolarů, pro ozvláštnění tabule byla dovezena piva z Olavy, Střihomi a Goldberku v celkovém množství asi 35 achtlí za 72 tolarů.78 75 Jednalo se přitom o cenu potravin, koření, soli, pochutin, ovoce, alkoholických nápojů a dalších poživatin, dále o cenu dříví a osvětlení (575 tolarů) a námezdní práce (178 tolarů), vyčíslenou v tak zvaných kuchyňských účtech za přímé výdaje. Srov. dále. Abstrahováno bylo od platů a odměn stálého personálu. Částky jsou dále uváděny v celých tolarech. 76 Měšťanské domy s propinačním právem v Břehu, stejně jako v Opavě, Opolí a jinde, stály obvykle jeden až dva tisíce tolarů, domky v ulicích několik set tolarů. APO. AMB, sign. 6406; Státní okresní archiv v Opavě. Archiv města Opavy, inv. č. 274–275, sign. A32–6, A32–7 ad. Jen pro ilustraci: po smrti poslední těšínské Piastovny, kněžny Alžběty Lukrécie, požadoval panovník jako náhradu za postoupení Těšínského knížectví (považovaného za odumřelé léno) v roce 1654 od jejího syna a dědice Ferdinanda Jana z Lichtenštejna původně 150 tisíc zlatých, posléze částku snížil na 90 tisíc zlatých. Ani tuto sumu ale mladý kníže neměl k dispozici. KORBELÁŘOVÁ, I. – ŽÁČEK, R.: Těšínsko, s. 138–139. 77 Zajímavé je, že zcela absentují mléčné výrobky (mléko, smetana, sýry), z nichž některé
mohly být servírovány i samostatně, většinou ale byly zcela nezbytné pro přípravu řady slaných i sladkých pokrmů, ale například také med. Snad byly dodávány z některého z komorních dvorů, a tedy nebyly vykazovány v účtech. 78 Dolnoslezská města, dnes Oława, Strzegom a Złotoryje, Polsko. Pokus o vyčíslení zkonzumovaného vína a piva na dnešní jednotky nemůže být ničím jiným než spekulací, zejména vzhledem k velmi rozdílným převodům na současné jednotky, které se nabízejí. Pokud bychom užili jednotky dle vratislavské soustavy, jednalo by se asi o 7840 litrů 191
„... I PŘISEDL VÉVODA DO VOZU KE KNÍŽECÍ NEVĚSTĚ...“ PŘÍSPĚVEK K POZNÁNÍ DVORSKÝCH CEREMONIÁLŮ POSLEDNÍCH PIASTOVCŮ
Přestože z pouhého soupisu potravin a pochutin nelze usuzovat na kulinární charakter svatební hostiny ani dalších uspořádaných tabulí, o některé závěry se na jeho základě přece jen můžeme pokusit. Především je zřejmé, že výsadní pozici si při aristokratických festivitách stále udržely masité pokrmy nejrůznějších úprav, kombinací a výsledných vizuálních kompozic. Pro břežskou svatbu bylo zpracováno a spotřebováno 50 volů různé kvality, 9 krav a 73 telat, 46 vepřů, z toho jeden speciálně krmený špekový, 172 selat, 150 skopců, 258 ovcí a 40 jehňat. Z drůbeže přišlo v nejrůznějších úpravách na stoly 1118 starých a 521 mladých kuřat, 59 kapounů, 609 husí, 222 kachen, 85 krocanů a 52 holoubat. Nechyběla ani zvěřina, třebaže její podíl byl nižší než kupříkladu na poslední svatbě Viléma z Rožmberka roku 1587. V Břehu se snědlo 5 jelenů, 12 laní a 8 kolouchů, 25 kusů srnčího, tři divočáci, dvě bechyně a čtyři divoká selata, ale jen 59 zajíců.79 Poměrně pestrá byla naopak nabídka pernaté zvěře – 35 divokých husí a 97 divokých kachen, 33 jeřábků, 112 koroptví, 18 bažantů, 12 tetřívků a pět tetřevů, dva dropi, 29 kop skřivanů a dalších několik desítek nespecifikovaných „velkých a malých ptáků“. Poměrně významnou složkou dobového jídelníčku urozených i neurozených vrstev při obdobných příležitostech byly ryby, a to nejen v postní dny.80 Také pro slavnostní příležitosti se proto nakupovaly ryby a vodní živočichové, kuchaři je pekli a dusili a poté podávali v zajímavě aranžovaných kompozicích teplých i studených, upravovali je v rafinovaných polévkách a omáčkách. Pro břežské hodování bylo objednáno a kuchyní odebráno z čerstvých ryb například přes 1600 kaprů, takřka 1000 pstruhů, 161 štik různé velikosti, devět sumců a 68 úhořů, množství grundlí a také cizokrajný rejnok. Solené ryby byly zastoupeny mihulemi, lambredami, rejnokem, sušené pak herinky, treskami, platýsi, pstruhy ad. Pro přípravu byli dodáni rovněž solení šneci a čerství raci, vzhledem k nevelkému množství se ale zdá, že zejména posledně jmenovaní členovci
79
uherského vína, 92540 litrů piva domácí produkce. Jedná se o množství na první pohled zarážející. Nutno ale připomenout, že desetidenní svatby se mohlo účastnit několik set hostí nejrůznější společenské úrovně a apetitu. BRZOBOHATÝ, Jan – DRKAL, Stanislav (edd.): Karolínský katastr slezský. Sv. 1. Praha 1972, s. 42–43, 53–54; http://pl.wikipedia. org, (28. 2. 2012), citováno podle FENNA, Donald: Jednostki miar. Warszawa 2004, s. l; srov. KORBELÁŘOVÁ, Irena: Viktuálie a personálie v kuchyňských účtech břežské knížecí komory z roku 1660. (Ediční příspěvek k výzkumu barokních dvorských slavností). Rkp. pro ČSlM–B.
Na Pražském hradě se u příležitosti svatby Viléma z Rožmberka a Polyxeny z Pernštejna spotřebovalo ze zvěřiny 36 jelenů, 49 srnců, 1290 zajíců, 11560 kvíčal, a dále 5800 kaprů. Na výše uvedené lehnické svatbě ve stejném roce 54 srnců, 179 zajíců, dále 54 volů, 97 ovcí, 2000 kuřat a asi 5500 ryb. PÁNEK, Jaroslav: Vilém z Rožmberka. Politik smíru. Praha 1998, s. 227; JEŽ, R.: Slavnosti, s. 5, 9; citováno dle SCHREMMER, Wilhelm (ed.): Fahrten und Taten des Junkers Hans von Schweinichen. Deutsche Kulturbilder um 1600. Breslau – Oppeln, s. d., s. 63–65. 80 Zvěřina, zejména pernatá, ryby a vodní živočichové jsou určovány s pomocí BERANOVÁ, Magdalena: Jídlo a pití v pravěku a ve středověku. Praha 2011, s. 121–131; ZÍBRT, Čeněk: Staročeské umění kuchařské. [ed. upravili V. FAKTOR a M. HRUBÝ]. Praha 2012, s. 569–582; dále HANZÁK, Jan a kol.: Světem zvířat. Sv. II a IV. Praha 1963 a 1969; ŠTĚPNIČKA, Miloš: Velký rybí receptář. Praha 2003; RANK, Josef: Všeobecný slovník příruční jazyka českého a německého. Sv. I, II. Praha Vídeň - Lipsko, s. d. ad.
192
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
byli určeni jen k ozdobě talířů a podnosů, případně do polévek a omáček, nikoli k servírování jakožto samostatného chodu.81 Kromě slaných pokrmů, teplých i studených, vařených i pečených, jejichž základem bylo maso či ryby, a které byly doplněny zejména chlebem a světlým pečivem – kaše, placky a další moučné příkrmy byly považovány za jídlo chudých – byly svatebním hostím připravovány i sladké moučníky a jiné laskominy. Svědčí o tom množství objednaného cukru, tehdy vzácné a drahé suroviny, stejně jako konfektů, sirupů, mandlí, rozinek, marcipánu, vybraných zavařenin a dalších pochutin, a také množství spotřebované mouky – dle dnešní terminologie hladké, polohrubé i hrubé.82 Zda byli svatebčané – kníže Jiří III. s mladou manželkou Alžbětou Marií Karolínou a zvláště jejich úctyhodní hosté – s kulinární stránkou svatebních slavností spokojeni, těžko odhadnout. Nepochybně náležela z hlediska sestavy, kompozice i konkrétních předložených pokrmů k tomu nejvybranějšímu, co mohl příslušník slezské společnosti jen krátce po uplynutí desetiletého výročí od skončení třicetileté války nabídnout. Zážitky z výjimečné gastronomie jistě podtrhl doprovodný program hostiny. Vedle barevně i tvarově složitých kompozic pokrmů, lahodících oku přítomných, možná i vizuálních efektů provázejících jejich servírování, přispěly k zábavě a dobré náladě hostí i další drobnosti. Počítat můžeme s hudební, možná i pěveckou produkcí přímo v hlavní hodovní síni.83 Vyloučit také nemůžeme, že právě setkání u společného stolu využili novomanželé k tomu, aby svým hostům předali upomínkový dárek – některou z pamětních medailí připravených a ražených speciálně u příležitosti jejich svatby.84 Jednalo se o výtvarně velmi moderně řešené ražby využívající barokní alegorie. Na reversu jedné z medailí byly vypodobněny váhy s vyobrazením rodového symbolu lehnicko-břežských Piastovců – orlice s prostým perizoniem – na jedné misce a rodového znaku nevěsty – lva s mitrou na hlavě – na misce druhé. Další z medailových ražeb měla velmi romantický charakter. Kupido, mytologický bůh lásky, na ní mířil na šachovnici, symbol Břežského knížectví.85 Po skončení oficiálního programu břežské svatby, tedy zřejmě po 23. říjnu 1660, odjeli knížecí novomanželé na svatební cestu do lázní Landek v Kladsku.86 Lázeňské 81 Raků byly odebrány pouze dvě kopy. 82 APO. AMB, sign. 116. Srov. KORBELÁŘOVÁ, I.: Viktuálie. 83 Trumpetista a muzikanti byli uvedeni mezi nejrůznějšími profesionisty a nádeníky v kuchyňských účtech vážících se ke svatbě. APO. AMB, sign. 116. 84 Při pohřební hostině, pořádané den po posledním rozloučení s Jiřím Vilémem LehnickoBřežským, byly z podnětu jeho matky Luisy (osobně se jí neúčastnila) rozdávány všem hostům dvě pamětní medaile, malá a velká, ražené speciálně pro tuto příležitost. LUCAE, F.: Schlesiens, s. 1534. 85 KAGANIEC, Małgorzata: Heraldyka Piastów śląskich 1146–1707. Katowice 1992, s. 36–41, 65, 174–175. 86 Město Landek (dnes Lądek Zdrój, Polsko) a blízko něj položená místa s teplými prameny byla známá již na sklonku středověku. Nejstarší lázeňský dům, Jiřího lázně/Georgenbad, zde nechal vybudovat kladský zeměpán Jiří I. Minstrberský koncem 15. století (uvádí se rok 1498). Sirné prameny byly popsány roku 1625, popularita lázní se poté ještě zvýšila. V roce 1678–79 byly v Landeku vybudovány nové přírodní Mariánské lázně/Marienbad s barokní budovou upravenou pro pití minerální vody, přebudovanou v 19. století. Většina soukromých lázeňských zařízení přešla kolem poloviny 18. století do majetku města.
193
„... I PŘISEDL VÉVODA DO VOZU KE KNÍŽECÍ NEVĚSTĚ...“ PŘÍSPĚVEK K POZNÁNÍ DVORSKÝCH CEREMONIÁLŮ POSLEDNÍCH PIASTOVCŮ
pobyty se v té době stávaly mezi vysokou aristokracií módou a v českých zemích se postupně etablovala řada míst, nabízejících movité klientele oddych a léčebné kúry.87 Landecké horké prameny údajně měly mimo jiné přispívat ke zvýšení plodnosti, což bylo v případě knížecího páru – a zejména jeho mužské poloviny, disponující zatím pouze jedinou dcerou – více než vítané. Bohužel, jednalo se v tomto případě o naděje marné, třebas je obtížné hledat toho pravého „viníka“. Druhé manželství Jiřího III. Břežského zůstalo bezdětné – stárnoucí kníže se nedočkal ani další dcery a už vůbec ne tolik očekávaného syna – dědice. Na vině ale asi nebyla ani tak neplodnost jednoho, či dokonce obou osobností z knížecího páru, jako spíše jejich pozvolna se ke slovu hlásící onemocnění. V té době už se ale nad břežskými Piastovci stahovaly osudové mraky. Vážně stonala jak mladá břežská kněžna, tak sám kníže. Alžběta Marie Karolína onemocněla nejpozději dva roky po svatbě. Zpočátku asi nevinný kašel se ukázal být pro ni zhoubným. K rychlému postupu nemoci možná přispěla nejen neefektivnost dobové léčby, ale také vyčerpávající životní styl, který podle všeho vedla. Její manžel jako nejvyšší představitel slezské stavovské obce, byť v té době již ztrácející na svém původním lesku i vlivu na úkor prosazujícího se leopoldovského absolutismu, pobýval většinu času – tak jako dříve – ve Vratislavi. Kněžna jej tam asi často doprovázela a plnila v městském paláci lehnicko-břežských knížat88 společenské role, které se od ní očekávaly. Současně ale dojížděla také do Břehu, hlavní knížecí rezidence. Tam ji také zastihla 20. května 1664 smrt, jen několik dní poté, co přijela z Vratislavi. Vzhledem k příznakům jejího onemocnění se spekuluje, že důvodem úmrtí byla tuberkulóza. Kněžně bylo pouhých 26 let.89 Ani Jiřímu III. již v té době nezbývalo do konce života mnoho dní. Zemřel Landek patřil zřejmě k místu vyhledávanému nejen Jiřím III., ale i dalšími členy knížecí rodiny. Jezdila tam například i Luisa, manželka jeho bratra Kristiána a matka posledního piastovského knížete Jiřího Viléma. S cílem podpořit narození potomka navštívil takřka ihned po svém prvním sňatku lázně i August z Lehnice. BUW. Sign. Akc 1948/1094; CIEŻKOWSKI, Wojciech: Ląndek Zdrój. Wrocław 1998; BRZEZICKI, Sławomir – NIELSEN, Christine – GRAJEWSKI, Grzegorz – POPP, Dietmar (edd.): Zabytki sztuki w Polsce. Śląsk. Warszawa 2006, s. 471–472; SCHIMMELPFENNIG, C. A.: Herzog, s. 145. 87 PETRÁŇ, J. a kol.: Dějiny II/2, s. 738. 88 Vratislavský palác lehnicko-břežských knížat, položený kdysi v těsné blízkosti královského hradu, později jezuitské koleje/univerzity (dnes ul. Szewska), měl v době užívání Jiřím III. renesanční podobu, kterou získal přestavbou ve druhé polovině 16. století. Barokně byl upraven za Kristiána II. V paláci posléze – až do své smrti – sídlila Kristiánova dcera, poslední žijící Piastovna Karolína/Charlotta (2. 12. 1652–24. 12. 1707) poté, co se roku 1680 rozvedla se svým manželem Fridrichem Holštýnským ze Sonderburgu-Wiesenburgu. Syn Leopold (1674–1744), který byl svěřen otci, vratislavský palác prodal roku 1709 řádu uršulinek, které zde zřídily dívčí školu. JASIńSKI, K.: Rodowód, s. 242–243; CONRADS, Norbert: Die Huldigungsbesuch des letzten Piasten 1675 in Wien. In: Schlesien in der Frühmodern. Zur politischen und geistigen Kultur eines habsburgischen Landes. Ed. J. BAHLCKE. Köln - Weimar - Wien 2009, s. 77–101 (také in: D. MEIER (ed.), Erinnertes Erbe. Beiträge zur schlesischen Kirchengeschichte. Festschrift fűr ChristianErdmann Schott, Herrnhut 2002, s. 207-232); HARASIMOWICZ, Jan (ed.): Encyklopedia Wrocławia. Wrocław 2006, s. 645. 89 JASIńSKI, K.: Rodowód, s. 233; http://de.wikipedia.org/wiki/Elisabeth_Marie_Charlotte_
von_Pfalz-Simmern (25. 2. 2012).
194
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
necelé dva měsíce po své choti, 14. července 1664, v důsledku zhoršující se, dnes blíže neznámé nemoci, ve věku 53 let.90 Svatba knížete Jiřího s Alžbětou Marií Karolínou v roce 1660, které jsme se obšírněji věnovali, nebyla poslední událostí tohoto druhu na břežském zámku před vymřením zdejší větve slezských Piastovců. Další oddavky se uskutečnily o tři léta později. Jiřího dcera Dorotea Alžběta tehdy vstoupila do manželství s mladým knížetem Jindřichem Nassavsko-Dillenburským.91 V souladu s tehdejšími pravidly byl sňatek předjednán prostřednictvím „českého pána zvaného Rosin“ v závěru roku 1662. Heinrich tehdy pobýval ve Vídni, snad se tam předtím setkal s břežským knížetem a o svém záměru ucházet se o jeho dceru jej informoval.92 V roce 1663 pak Jindřich Nassavsko-Dielenburský navštívil Břeh osobně, aby svůj úmysl potvrdil a dojednal všechny podmínky svatby. Bezpochyby úspěšně, neboť 13. října 1663 se svatba sedmnáctileté kněžničky Dorotey Alžběty „za účasti mnoha knížat a pánů“ uskutečnila.93 Někdy nedlouho poté se na Břežsku konala ještě jedna svatba příslušníka knížecí rodiny, a to Augusta z Lehnice. A přestože zřejmě proběhla jinde, možná na Augustově zámečku v Siebenhufenu,94 svými kořeny byla bezprostředně spjata s břežským zámkem. Právě zde, u příležitosti vzpomenuté svatby neteře Dorotey Alžběty, se totiž August seznámil se svou budoucí druhou ženou. Dvacetiletá Karolína byla sestrou novomanžela, Jindřicha Nassavsko-Dillenburského, a August, v té době už nějaký čas vdovec,95 se údajně zprvu ostýchal na Karolínu jen pomyslet. Pocházel sice z knížecího rodu, ovšem z nerovného otcova druhého manželství, a sám byl pouhým svobodným pánem s nevelkým majetkem. Společensky se jí tedy nemohl rovnat. Jaký zaujímal k celé záležitosti postoj kníže Jiří III., nelze s určitostí usuzovat, snad ale nebyl zcela záp*rný. August byl totiž nejen jeho nevlastním bratrem, ale pře90 Pohřební obřady obou manželů se posléze uskutečnily jen den po sobě, 7. a 8. prosince 1664. TAMTÉŽ, s. 233; LUCAE, F.: Schlesiens, s. 1494–1498; BUW. Sign. Akc 1948/1094. 91 LUCAE, F.: Schlesiens, s. 1493–1494; BUW. Sign. Akc 1948/1094; JASIńSKI, K.: Rodowód, s. 239. 92 Jiří III. se v tomto roce pokusil při osobní návštěvě Vídně znovu projednat u dvora možnost přeměny rodové državy – nyní již jen Břežska – ve „weibliches Lehen“, avšak bezúspěšně. LUCAE, F.: Schlesiens, s. 1493; BUW. Sign. Akc 1948/1094. Podobně neúspěšný byl pokus o převzetí Těšínského knížectví o několik desítek let dříve ze strany Alžběty Lukrécie. Povoleno jí bylo pouze doživotní užívání rodové domény, a to možná jen proto, že neváhala a ujala se rázně dědictví po bratrovi. 93 Datum uváděno dle JASIńSKI, K.: Rodowód, s. 242. Některé zdroje říkají, že se svatba konala počátkem roku 1664 se stejným účelem, nyní již jen ve vztahu k Břežsku. LUCAE, F.: Schlesiens, s. 1487, 1494; BUW. Sign. Akc 1948/1094. Dorotea Alžběta krátce po sňatku odjela s manželem Jindřichem/Heinrichem (28. 8. 1641–18. 4. 1701) do jeho daleké domoviny v severozápadní části Říše. Narodilo se jim mezi léty 1666 až 1688 celkem 16 dětí, z toho devět synů. Pochována byla v Dillenburgu, viz http://de.wikipedia.org/wiki/Heinrich_(Nassau-Dillenburg) (29. 2. 2012); JASIńSKI, K.: Rodowód, s. 242. 94 Siebenhufen na Střelecku, dnes Siedmin, Polsko, součást statku Prieborn. 95 Jeho první manželkou byla Alžběta z Ruppy původem ze starého českého rodu, vdova
po Karlu Deodatovi ze Zahrádek. Jejich sňatek se uskutečnil 8. 10. 1653. Alžběta zemřela 25. 4. 1660. Manželé měli tři děti, syna Kristiána Augusta (1655–1671) a dvě dcery, které zemřely v útlém věku. TAMTÉŽ, s. 239; SINAPIUS, Johannes: Schlesischer Curiosität erster Vorstellung. Darinnen die ansehlichen Geschlechter des schlesischen Adels mit Erzehlung des Ursprungs etc. Bd. 2. Leipzig 1728, s. 139. 195
„... I PŘISEDL VÉVODA DO VOZU KE KNÍŽECÍ NEVĚSTĚ...“ PŘÍSPĚVEK K POZNÁNÍ DVORSKÝCH CEREMONIÁLŮ POSLEDNÍCH PIASTOVCŮ
devším jeho osobním přítelem. Pohyboval se v jeho nejužší blízkosti takřka po celý život, působil v nejvýznamnějších dvorských funkcích – jak již bylo řečeno, zastával nejprve místo břežského a poté lehnického hejtmana a byl tak druhou nejvlivnější osobou v zemi – a nepostradatelným druhem mu byl i v soukromí. Vše nasvědčuje tomu, že i Jiřího okolí Augusta uznávalo a respektovalo. Je tedy docela dobře možné, že kníže podporoval svého nevlastního bratra i v úsilí uzavřít a posléze naplnit podle vlastních představ druhé manželství. Augustovy pozice „přijatelného“ ženicha se postupně zásadně zlepšovaly. V lednu 1664 byl povýšen do hraběcího stavu a v létě téhož roku posílil i majetkově. Dne 14. července toho roku totiž zemřel nejen Jiří III., který na něj pamatoval v testamentu, ale rovněž vlastní bratr Zikmund, po němž zdědil statky. Augustův sňatek s Karolínou Nasavsko-Dillenburskou se podle všeho uskutečnil nedlouho poté, snad v roce 1665.96 O svatbě žádné podrobnosti neznáme. O mnoho více nevíme ani o manželství tohoto vskutku posledního žijícího Piastovce v mužské linii, byť z větve vyloučené z dědictví lenních slezských knížectví,97 a dokonce ani o místě jeho posledního odpočinku. Na rozdíl od pompézních sarkofágů a mauzoleí členů rodové primogenitury jej připomínají jen drobné zmínky v zastrčených písemnostech.98 Zlomky zpráv o svatbách a s nimi spojených rituálech a slavnostech na dvoře břežské linie posledních příslušníků slezského rodu Piastovců ve druhé polovině 17. století, o jejich přípravách, průvodních aktivitách i vlastním průběhu naznačují, jak velký význam nejen osobní, ale zejména veřejně reprezentativní, kulturní a společenský (a v neposlední řadě i politický) této festivitě její protagonisté a jejich blízcí přikládali. Jednalo se o jednoznačnou demonstraci postavení, vlivu, tradic a současných vazeb – rodinných, náboženských i politických – stejně jako zámožnosti, životního způsobu a stylu. Kníže Jiří III. Břežský, resp. Lehnicko-Břežský, prostřednictvím svatebních obřadů, jejich okázalostí, výpravností, charakterem doprovodných programů a celkovým vnějším rámcem potvrzoval výlučné postavení, které jemu a jeho rodině ve všech liniích, primo- i sekundogeniturních, náleželo a které bylo také tehdejší společností, 96 Do roku 1665 (bez denního data místa konání) klade Augustův sňatek jeho současník Friedrich Lichstern a odtud i Friedrich Bernard Werner. Rovněž C. A. Schimmelpfennig konstatuje, že datum sňatku není známo, pouze jej časově zařazuje, na základě vlastního úsudku, do doby po Augustově povýšení do hraběcího stavu. Moderní literatura uvádí, že se tato svatba konala 2. 8. 1665, což je vzhledem k okolnostem pravděpodobnější. Srov. dále. LUCAE, F.: Schlesiens, s. 1495; BUW. Sign. Akc 1948/1094; JASIńSKI, K.: Rodowód, s. 239. 97 Manželství s Karolínou/Charlottou (2. 6. 1643–2. 3. 1686) bylo bezdětné. Syn z prvního manželství zemřel nedospělý ještě za otcova života. TAMTÉŽ, s. 239; SCHIMMELPFENNIG, C. A.: Herzog, s. 149, 156, 248. 98 August zemřel 14. 5., pohřben byl 28. 9. 1679. Už současníci vdovu Karolínu pomlouvali, že se vdala pouhých 21 týdnů a 10 dnů po pohřbu, tedy před uplynutím povinného ročního smutku, a sice za Ferdinanda Goberta, hr. z Aspernmontu. Svému manželovi nenechala v žádném ze tří kostelů jejich panství vybudovat náhrobek ani prostou desku, která by jej připomínala. Konkrétní místo jeho pohřbu v dnešní vsi Siedmino je tak neznámé. Podobný osud potkal i jeho bratra Zikmunda, uloženého zřejmě v kostele v Ossigu, dnes Osiek, Polsko. Údajně na tom mohl mít podíl i tamější pastor, kterému vyhovovalo mlčení o „reformovaném“ zemřelém, tedy kalvinistovi. JASIńSKI, K.: Rododwód, s. 239–241; SCHIMMELPFENNIG, C. A.: Herzog, s. 163–164, 284–285.
196
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
nejen slezskou nobilitou, ale rovněž panovníkem (bez ohledu na nesouhlasné Ferdinandovy i Leopoldovy postoje k možné dědičnosti lenních držav ve feminních či pobočných liniích) a kurfiřtskými rody v Říši respektováno.
Summary: „…and the duke sat down in the carriage beside the princely bride…“: A Contribution to the Cognition of the Court Ceremonials of the Last Piasts on the Example of George III of Brieg Irena Korbelářová - Rudolf Žáček The wedding was one of the most elementary solemnities of passage, accompanied with set rituals and ceremonials. On the basis of fractions of written accounts of official as well as narrative nature, the article focuses on the circ*mstances, preparations and course of the festivities and ceremonies connected with the second wedding of Duke George III of Brieg (1611– 1664) in context of his life story. George, the son of John Christian of Brieg and the nephew of George Rudolf of Legnica, eminent representatives of the Silesian estates, belonged to the penultimate generation of the ducal line of the Piasts. George III became the high hetman in Silesia. Despite his Protestant (Calvinist) religious identity, he was loyal to the emperor. Thus, Leopold I appointed him as a secret counselor and chamberlain. George III demonstrated his affiliation with the highest strata of Silesian society by means of his lifestyle. His sumptuous ducal court was marked by a strict etiquette, dress code and ostentatious appearance, banquets and entertainments. He also invested into a reconstruction and modernization of the dynastic residence in Brieg, supported educational, artistic and cultural activities as well as non-Catholic immigrants. George III was married twice. With his first wife Sophia Katharina of Münsterbeg, he had one daughter (Dorothea Elisabeth). His second marriage, with Elisabeth Maria Charlotta of Pfalz-Simmern (the niece of Frederick, elector palatine and king of Bohemia), took place in the chateau in Brieg in October 1660. The wedding ceremonies and all the related rituals and festivities (organized arrival of the bride from Krosno, wedding itself, banquet, theatrical and musical performances, tournaments, etc.) lasted for ten days. It can be estimated that several hundreds of guests participated in this event, which became a demonstration of the dynastic power and the significance of the newlyweds, an illustration of courtly culture and Baroque pomposity. The wedding culminated in the departure of the married couple to the spa in Landek (present-day Ląndek Zdrój in Poland). Despite the unique status, material welfare and young age of the bride, the marriage remained childless. George and his wife died one soon after the other and were buried in the church in the chateau in Brieg. The present article also touches upon two other weddings of the members of the Silesian Piasts: the wedding of Dorothea Elisabeth (George’s daughter) and Henry of Nassau-Dillenburg and the wedding of August of Legnica (Geroge’s stepbrother) and Charlotte of Nassau-Dillenburg.
Translated by Demeter Malaťák 197
198
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
BERTHA VON SUTTNER A TŘEBOVICE MARIE STONY1 KULTURNĚHISTORICKÁ STUDIE Martin Pelc Abstract: The article cocentrates on the figure of Maria Stona, a writer and hostess of the chateau salon in Třebovice in Silesia, and examines her ways of establishing contacts on the example of her friendship with the Nobel Peace Prize recipient Bertha von Suttner. The focus is laid on Suttner’s visit in Třebovice in the summer of 1913. Keywords: Maria Stona (1859–1944); Bertha von Suttner (1843–1914); Helene Scholz-Zelezny (1882–1974); Augusto Giacometti (1877–1947), correspondence, pacifism, liberalism, Silesia
O
Kdo je kdo
strava se nedávno v rámci kandidatury na titul Evropského hlavního města kultury rozpomněla na některé významné rodáky, jejichž prostřednictvím dokládala tradici své kulturnosti a civilizačního evropanství.2 Mezi postavami, které zalidnily mediální prostor, sehrály důležitou úlohu sochařka Helena Scholzová-Železná3 a její matka, spisovatelka vystupující pod pseudonymem Marie Stona.4 O Heleně Scholzové i kulturním prostředí třebovického zámku, vytvořeném Marií Stonou, už byly publikovány odborné studie, které ovšem téma nemohly vyčerpat,5 a nedávná medializace obou osobností jen znovu prokázala, jak málo o kulturním fenoménu Třebovic ve Slezsku víme. Vinu nenese nezájem odborníků, nýbrž 1 2 3 4 5
Studie vznikla v rámci plnění vědecko-výzkumných aktivit projektu OP VK 2.3 „Historizace střední Evropy“ (CZ.1.07/2.3.00/20.0031), jehož nositelem je Slezská univerzita v Opavě. Studie vznikla v rámci řešení projektu OP VK 2.3 „Historizace střední Evropy“, č. CZ.1.07/2.3.00/20.0031. Většinou ve tvaru Helene Scholz, Helene Scholz-Zelezny nebo ještě častěji Helene ZeleznyScholz. V tomto textu bude užívána česká forma. Většinou ve tvaru Maria Stona. V tomto textu je užívána česká forma.
JŮZA, Jiří: Helena Železná-Scholzová, zapomenutá sochařka první poloviny 20. století. In: Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska 19. Šenov u Ostravy 1999, s. 147– 199
BERTHA VON SUTTNER A TŘEBOVICE MARIE STONY KULTURNĚHISTORICKÁ STUDIE
zničení starého šlechtického sídla i archivu třebovického velkostatku po druhé světové válce, které poznání Třebovic6 Marie Stony proměnily v archivní dobrodružství středoevropského formátu. Pohled na Stonin společenský „salon“ je třeba konstruovat na základě dokumentů uložených mimo regionální paměťové instituce (odeslaná korespondence, vzpomínky návštěvníků). Tato studie je jedním z prvních pokusů o hlubší vhled do spleti vztahů, které třebovické sídlo Marie Stony na počátku 20. století epizodicky integrovaly do lichotivé společnosti center evropské kultury od Vídně, přes Vratislav, Berlín, Mnichov, Paříž po Kodaň nebo dokonce Helsinky.7 Stejně oslňující je i výčet jmen, s nimiž dává odborná literatura Třebovice do souvislosti, ať už jde o francouzského premiéra Georgese Clemenceaua, anglického egyptologa Williama Flinderse Petrieho, zakladatele sionismu Theodora Herzla, filozofa Rudolfa Steinera, rakouské spisovatele Huga von Hoffmannsthal, Karla Krause, Stefana Zweiga, Marii von Ebner-Eschenbach, Karla Schönherra, Paula Antona Kellera, Alexandera Roda-Roda, malíře Oskara Kokoschku, dánského literárního kritika Georga Brandese nebo pacifistku Berthu von Suttner. Odlesk jejich génia měl aspoň dočasně propůjčit význam i řadovému venkovskému sídlu. Pro stav poznání třebovického centra pozdní zámecké kultury je příznačné, že většina výše jmenovaných zde nikdy nebyla. Na druhou stranu je nutno dodat, že sem zavítaly některé zajímavé osobnosti, o nichž historiografie mlčí. První významné persony nepřivedla do Třebovic Marie Stona. Už rod Demblinských hostil v polovině 19. století na svém zámku malíře Franze Alta,8 leč teprve Stona zde cíleně budovala kulturně společenské centrum srovnatelné v blízkém okolí jen s Hradcem knížat Lichnovských. Využívala při tom svých vlastních uměleckých aspirací, díky nimž se jí dařilo navazovat kontakty hlavně v uměleckých a intelektuálních kruzích střední Evropy. Kdo byla Marie Stona? Odbornému světu je známa jako německy píšící spisovatelka, publikačně aktivní od druhé poloviny osmdesátých let 19. století až do druhé světové války. Narodila se ve slezských Třebovicích, dnešním ostravském městském obvodu, 1. prosince 1859.9 Od svého dívčího jména Marie Stonawski později odvodila umělecký pseudonym Marie Stona. Její otec Josef Stonawski, rodák z Nebor na Těšínsku, pocházel z vrstvy svobodných sedláků. Osamostatnil se nejdříve jako pachtýř dvora Lonczka, později si pronajal statek Třebovice, který v roce 1865 od hrabat Demblinů odkoupil. Dcera Marie byla nejmladší z trojice potomků, kteří se narodili z manželství Josefa Stonawského s Marií Prymusovou, dcerou majitele statku v Horních a Dolních Soběšovicích. Prvorozený syn Karl zemřel v dětském věku,
6 7 8 9
175; ŠOPÁK, Pavel: Třebovice Marie Stony. Salon jako kulturní centrum na periferii. In: Salony v české kultuře 19. století. Praha 1999, s. 125–133.
Až do první poloviny dvacátých let oficiálním českým názvem Střebovice (něm. Strzebowitz), poté Třebovice (Trzebowitz). Za první detailnější studii o stycích Marie Stony s významnými evropskými intelektuály je možno považovat nedávný text: DULÍKOVÁ, Veronika: Ztracená a zapomenutá opavská kolekce egyptských nálezů. Příběh egyptiak z vykopávek proslulého Flinderse Petrieho. ČSZM-B 60, 2011, s. 71–83.
KOSCHATZKY, Walter: Rudolf von Alt mit einer Sammlung von Werken der Malerfamilie Alt der Raiffeisen Zentralbank Österreich AG. Wien – Köln – Weimar 2001, s. 247.
Nikoli 1860 nebo 1861, jak se donedávna tvrdilo. Správné datum uvedl až SVOBODA, Jiří: Marie Stona. In: Biografický slovník Slezska a severní Moravy – nová řada 3/15. Ostrava 2007, s. 111. Srv. Zemský archiv [dále ZA] v Opavě, Sbírka matrik Severomoravského kraje, sign. ET I 7, fol. 32.
200
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
druhorozený Gustav se živil jako hospodářský správce a statkář mimo rodné Slezsko a zemřel ještě před svým otcem roku 1905, takže třebovický statek v roce 1910 zdědila dcera Marie. Ta od roku 1881 žila v manželství s Albertem Scholzem, synem jednoho z nejzámožnějších moravských podnikatelů Aloise Scholze. Novomanželé pobývali nejdříve v Chropyni, kde Albert Scholz zastával funkci ředitele cukrovaru a kde se narodily i obě jejich děti: budoucí sochařka Helene (1882–1974) a syn Siegfried Albert (1884–1939). V roce 1887 se ale kvůli finančním problémům uchýlili na třebovický statek. Poté, co se údajně vinou Alberta Scholze ocitl v dluzích, došlo v roce 1900 k rozvedení manželství tehdy už známé spisovatelky Marie Stony, která s pomocí otce dokázala hospodářství konsolidovat a po otcově úmrtí převzít jeho správu včetně přidružených průmyslových provozů.10 Ekonomické zabezpečení z otcovy i manželovy strany umožnilo Stoně oddat se svým uměleckým zájmům. V roce 1887 vydalo těšínské Prochaskovo nakladatelství její knižní prvotinu, krátký cestopis Presto prestissimo s podtitulem Eine Reise in 288 Stunden. Po něm následovaly už většinou ve Vídni publikované úspěšné sbírky poezie, krátké prózy, cestopisy, a romány, z nichž poslední se jako jediná Stonina kniha dočkal českého překladu. Pražské Vilímkovo nakladatelství ho v roce 1936 vydalo pod názvem Před pádem. Konvolut samostatných publikací Marie Stony čítá přibližně třicet položek. Otázce jejich úrovně se zde vyhneme: Stonino umělecké angažmá nás bude zajímat jen jako prostředek navazování kontaktů s význačnými osobnostmi evropského kulturního dění belle époque. Proces utváření sítě vazeb, který začínal seznámením nebo písemným oslovením, pokračoval vzájemnou korespondencí a schůzkami v některém ze středoevropských center a v několika případech vyvrcholil návštěvou adresáta Stoniných dopisů na zámku v Třebovicích, se pokusíme načrtnout na příkladu přátelství s nositelkou Nobelovy ceny za mír Berthou von Suttner. Kdo byla Bertha von Suttner? Rozená Bertha hraběnka Kinská z Vchynic a Tetova už v dětství opustila Prahu, s ovdovělou matkou se nejdříve odstěhovala do Brna a následně do Vídně. Ve finanční tísni přijala roku 1873 místo guvernantky v rodině podnikatele Karla von Suttner, kde se sblížila s jeho synem Arthurem Gundaccarem. Přes nesouhlas rodiny se rozhodla pro tajný sňatek s ním a následný odjezd do Gruzie, kde se manželé živili vyučováním ve šlechtických rodinách a psaním článků do rakouských a německých novin. Formativní význam přičítala Suttnerová prožitku hrůz rusko-turecké války, během níž vypomáhala ve válečných lazaretech. Odtud si odnesla své pacifistické přesvědčení. Po návratu do Rakouska a usmíření s rodinou pobýval manželský pár na rodinném zámku Harmannsdorf u Vídně nebo přímo v metropoli. Přelom v životě Berthy von Suttner znamenalo vydání románu Waffen nieder! (česky Odzbrojte!) v roce 1889, kterým se zařadila po bok čelných představitelů mírového hnutí. Zbytek života zasvětila vedle spisovatelské činnosti boji proti antisemitismu, za práva žen a za věc pacifismu. Nejvýznamnějšího osobního ocenění se dočkala v roce 1905, kdy se stala první ženskou laureátkou Nobelovy ceny za mír. Zemřela ve Vídni 21. června 1914, týden před sarajevským atentátem. Patřila k nejznámějším ženám své doby. 10 STONA, Maria: Mein Vater. Uloženo v: Slezské zemské muzeum, Památník Petra Bezruče [dále SZM, PPB], Opava, f.: Marie Stona, kart. 2, kniha novinových výstřižků Marie Stony z let 1879–1905, s. 107; TÁŽ, Meine Mutter. In: EICHLER, Fritz (Hg.): Erzähltes Erbe. Auslese ostsudetendeutscher Erzählkunst. Heidelberg 1961, s. 27–54.
201
BERTHA VON SUTTNER A TŘEBOVICE MARIE STONY KULTURNĚHISTORICKÁ STUDIE
Často byly připomínány její kontakty na rodné Čechy, včetně české národní kultury: známý je její obdiv k básnickému dílu Svatopluka Čecha a Jaroslava Vrchlického.11 Vazby na moravské prostředí reprezentovala v prvé řadě německy píšící spisovatelka Marie von Ebner-Eschenbach.12 Oproti tomu přicházela třetí historická země Koruny ve většině líčení zkrátka. Přitom zde Bertha von Suttner měla příznivkyni, kterou dokonce na sklonku svého života navštívila. Z tohoto pohledu je přátelství mezi známou pacifistkou a spisovatelkou ze slezské provincie zajímavé nejen pro regionální dějiny. Jedna poznámka, než se vydáme po stopách přátelství Stony a Suttnerové: poznávat síť vazeb Marie Stony znamená vzdát se pozitivistického požadavku heuristické úplnosti a smířit se s častou torzovitostí odpovědí. Jak bylo zmíněno, spisovatelčin osobní archiv vzal za své a s ním i nejdůležitější zdroje informací o třebovickém centru: knihy návštěv a nepochybně hojná přijatá korespondence. Tu můžeme předpokládat už vzhledem k poměrně velkému objemu odeslané korespondence, dochované v řadě evropských knihoven a archivů. A za pravdu nám dává i Stonina dcera. Helena Scholzová-Železná, která o této pravděpodobně ztracené bohaté sbírce matčiných dopisů psala po druhé světové válce z USA spisovateli Rudolfu Jeremiasu Kreutzovi.13 Dnes můžeme jen litovat „zásuvek naplněných korespondencí s mnoha duševními velikány jako Brandes, Clemenceau, Suttnerová, Theodor Herzl“ ad., které Helena Scholzová-Železná jen namátkou zmínila.14 Ztráta těchto kulturních statků je nenahraditelná. Oželet musíme i korespondenci adresovanou Stoně Berthou von Suttner. O to cennější je soubor osmi Stoniných dopisů Suttnerové z let 1891–1909, uložených v knihovně Organizace spojených národů v Ženevě a zpřístupněných také na internetu.15 K „zásuvkám naplněným dopisy“ ještě dodejme, že Stona byla už svými současníky považována za neobyčejně pilnou korespondenční partnerku. V roce 1898 se Thea Ettlinger zmínila německému žurnalistovi a blízkému Stoninu příteli Ludwigu Jacobowskému o „čilé korespondenci, jakou pěstuje M[aria] St[ona]“.16 Udržovala tedy i na poměry rozvinuté Briefkultur 19. a počátku 20. století intenzivní korespondenční styk s řadou osobností evropské kultury. Mohl ji k tomu vést jednak její zvyk literárně zpracovávat vlastní myšlenky a prožitky, ale i pragmatická snaha kompenzovat periferní 11 Srv. např. HAMANN, Brigitte: Bertha von Suttner. Život pro mír. Praha 2006, s. 190. Z české
literatury HODUROVÁ, Jana – HAUBELT, Josef: Bertha Suttnerová: laureátka Nobelovy ceny míru 1905. Aus Anlass des Internationalen Bertha-von-Suttner Symposiums 2005: Frieden, Fortschritt, Frauen 27. bis 29. Mai 2005, Stadt Eggenburg, Österreich. Říčany 2005; ROTH, Waltraud – HODUROVÁ, Jana – HAUBELT, Josef: K odkazu Berty Suttnerové. Říčany 2006.
12 Marie von Ebner-Eschenbach (roz. svobodná paní Dubská, 1830–1916), spisovatelka působící na zámku ve Zdislavicích (okr. Kroměříž). 13 Rudolf Jeremias Kreutz (vl. jm. Rudolf Křiž, 1876–1949), rakouský spisovatel, pacifista, odpůrce národního socialismu. 14 Wienbibliothek im Rathaus, Handschriftensammlung, Nachlass Rudolf Jeremias Kreutz,
korespondence s Helenou Scholzovou-Železnou, inv. č. 2.1.1.253, dopis H. ScholzovéŽelezné R. J. Kreutzovi z 2. 1. 1948 (Bronxville). 15 United Nations Office at Geneva, Registry Records Archives Unit [dále UNOG, RRAU], Bertha von Suttner Papers, General Correspondence, Maria Stona. 16 STERN, Fred B. (ed.): Auftakt zur Literatur des 20. Jahrhunderts. Briefe aus dem Nachlaß von Ludwig Jacobowski. Band 1. Heidelberg 1974, s. 454, č. 522, Thea Ettlinger Ludwigu Jacobowskému 4. 2. 1898 (Lausanne).
202
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
polohu svého sídla, která ji znemožňovala pravidelný osobní kontakt s konverzačními partnery. I když Bertha von Suttner nepatřila mezi nejčastější adresáty jejích dopisů, byla – jak uvidíme – v několika ohledech důležitou součástí Stonina světa. Seznámení Stony s Berthou von Suttner Vídeňský hotel Meißl & Schadn tvořil neodmyslitelnou součást života liberálního poslance vídeňského parlamentu Bartholomäa von Carneri17 od té chvíle, co jej dva dny po jeho otevření navštívil se svou manželkou, aby zde společně povečeřeli po představení v opeře. Dalších dvacet let své poslanecké kariéry tu bydlel a jedl i šest až osm měsíců v roce.18 Tady se kolem tabule štýrského antiklerikála Carneriho, který se přinejmenším stejně intenzivně jako politikou zabýval i filosofií,19 soustředili převážně zástupci liberálního politického proudu a jejich příznivci. Právě zde podle všeho došlo i k prvnímu setkání Marie Stony s Berthou von Suttner. Seznámily se pravděpodobně na jaře 1891 – první dopis adresovaný Stonou Suttnerové je datován 13. května 1891 a pisatelka v něm vyjadřuje naději na opětovné shledání ve Vídni. Na rozdíl od ostatních listů ještě Stona oslovuje adresátku velevážená baronko, aby teprve v korespondenčním lístku z 3. října 1891 opustila vykání, přešla k nejmilejší Suttnerová a rozloučila se slovy objímá Tě Tvá Stona.20 Mezitím se buď odehrálo další setkání nebo Bertha von Suttner nabídla Stoně tykání v nedochované odpovědi na první list. Stolová společnost z hotelu Meißl & Schadn byla hlavní scénou navazování kontaktů, ze kterých Stona splétala síť vazeb na evropské intelektuály a umělce. Ve svém článku Carneri pro německý časopis Die Gesellschaft přiblížila tuto společnost jmenovitě: nechyběl „vážný baron Baron Kübeck, který se neustále zabýval vědeckými studiemi, hrabě Khuenburg a dr. Baernreither, pozdější ministři; poslanec Wagner, hrabě Attems, baron Hackelberg, rytíř von Tersch, baron Spens a mnozí další představitelé liberální strany“. K nim usedali novináři, filosofové a umělci, mj. žurnalista a spisovatel Balduin Groller,21 německý darwinista Ernst Haeckel nebo Theodor Herzl.22 To, že se Stona se Suttnerovou seznámily zde, nebylo v žádném případě náhodou. Naopak. Vždyť právě Carneriho propagace měla velkou zásluhu na uměleckém průlomu obou spisovatelek.23 17 Bartholomäus von Carneri (1821–1909), rakouský liberální politik, poslanec štýrského zemského sněmu a říšské rady, filozof, básník, blízký přítel Marie Stony. 18 Wienbibliothek im Rathaus, Handschriftensammlung, Nachlass Marie Eugenie delle
Grazie, dopis B. von Carneri M. E. delle Grazie z 22. 2. 1895 (Maribor), inv. č. 100 099.
19 Zejména etikou darwinismu, které věnoval v odborných kruzích diskutovanou třísvazkovou práci Sittlichkeit und Darwinismus (1871), zatímco širší veřejnosti byl známější jako autor populárně psané knihy Der moderne Mensch (1. vyd. 1891). 20 UNOG, RRAU, Bertha von Suttner Papers, General Correspondence, Maria Stona, dopisy M. Stony Bertě von Suttner z 13. 5. 1891 a 3. 10. 1891 (Třebovice). 21 Balduin Groller (vl. jm. Adalbert Goldscheider, 1848–1916), rakouský novinář, spisovatel. 22 STONA, Maria: Ein Besuch bei Ernst Haeckel. In: SCHMIDT, Heinrich (Hg.): Was wir Ernst
aeckel verdanken. Ein Buch der Verehrung und Dankbarkeit, Band 1. Leipzig 1914, s. 386.
23 HAMANN, B.: Bertha von Suttner, s. 135; korespondence B. von Carneri s Wilhelmem
Bolinem, uloženo v: Wienbibliothek im Rathaus, Handschriftensammlung, Sammlung 203
BERTHA VON SUTTNER A TŘEBOVICE MARIE STONY KULTURNĚHISTORICKÁ STUDIE
Jak se dosud málo známá spisovatelka ze slezské periferie u Carneriho tabule ocitla? Podle svých slov byla poslanci představena nejmenovaným známým. S Carneriho společností ji ale zřejmě pojily i kontakty jejích příbuzných.24 Nemáme na mysli zemitého otce Josefa Stonawského,25 který si na vídeňský společenský život příliš nepotrpěl, nýbrž rodinu Stonina manžela Alberta Scholze. Od něj už byl ke Carnerimu jen krok: chybějícím článkem mezi rodinou mladé spisovatelky a liberálním poslancem mohl být třeba Stonou zmíněný rytíř von Tersch. Podnikatelský tandem Tersch – Scholz byl na Šumpersku spojen řadou vazeb, Stonin tchán Alois Scholz například odkoupil za účelem výstavby vlastní honosné vily (dnes sídlo Vlastivědného muzea v Šumperku) Terschův statek,26 Louise von Tersch byla zase kmotrou Stonina syna Siegfrieda Alberta.27 Jiný možný spojovací článek představuje další zámožná severomoravská podnikatelská rodina Kleinů. Jednoho z příslušníků podnikatelského klanu Kleinů zmínila Stona mezi návštěvníky Carneriho tabule v Baernreitherově nekrologu pro Neues Wiener Journal a Bertě von Suttner psala o Kleinech už v prvním dopise jako o přátelích svého manžela, který prý ostatně byl také starým známým chotě Suttnerové. Všichni se měli v metropoli stýkat za studií Alberta Scholze v letech 1869–1871.28 Stona navštěvuje Berthu von Suttner V době seznámení se Stonou žila Bertha von Suttner už dva roky na vlně úspěchu románu Odzbrojte! a povzbuzena jeho ohlasem připravovala založení Rakouské mírové společnosti (Österreichische Friedensgesellschaft). Současně stále intenzivněji vystupovala proti bujícímu antisemitismu. Stona ji poznala na vrcholu sil a stýkala se s ní po zbytek jejího života, kdy zejména po smrti manžela Arthura Gundaccara (1902) a pod dojmem stále zřejmějšího krachu mírových snah Suttnerová propadala deziluzi a „její pohled získal hluboký, rezignovaný výraz“.29 První dva Stoniny dopisy se ještě nesou v duchu velkých nadějí na úspěch mírového hnutí. Hlavně první list zachycuje Berthu von Suttner jako organizátorku, která prostřednictvím kontaktních osob propaguje své myšlenky v rakouské provincii. Cenná jsou pro nás jména nahlášených členů spolku proti antisemitismu, která Stona uvádí. Vzhledem k okruhu pisatelčiných známých nepřekvapí, že šlo vesměs o cukrovarníky: otce Josefa Stonawského, manžela Alberta Scholze, ředitele opavské rafinerie cukru Heinricha Janottu a Alexandra von Jutrzenka, ředitele cukrovaWilhelm Börner. O návštěvách Suttnerové u Carneriho: SUTTNER, Bertha von: Lebenserinnerungen. Berlin 1969, s. 222.
24 STONA, Maria: Carneri (separát z: Die Gesellschaft 1900), s. 158–159. Uloženo v: SZM, PPB, Opava, f.: Marie Stona, kart. 2, kniha výstřižků 1879–1905. 25 Srov. STONA, M.: Mein Vater. Uloženo v: SZM, PPB, Opava, f.: Marie Stona, kart. 2, kniha novinových výstřižků Marie Stony z let 1879–1905. 26 ZATLOUKAL, Pavel a kol.: Slavné vily Olomouckého kraje. Praha 2007, s. 20. 27 Moravský zemský archiv Brno, Sbírka matrik, sign. 7773, fol. 236. 28 UNOG, RRAU, Bertha von Suttner Papers, General Correspondence, Maria Stona, dopis M. Stony Bertě von Suttner z 13. 5. 1891 (Třebovice). 29 STONA, M.: Carneri, s. 158. Uloženo v: SZM, PPB, Opava, f.: Marie Stona, kart. 2, kniha výstřižků 1879–1905; TÁŽ: Baernreither. Ein Erinnerungsblatt, Neues Wiener Journal 6. 12. 1925. Uloženo: TAMTÉŽ, kniha výstřižků 1922–1929.
204
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
ru v Chybie na Těšínsku Williga a otce Stoniny přítelkyně Hoppové. Dodejme ještě, že v korespondenci zmiňovaný Verein gegen den Antisemitismus vznikl pod názvem Verein zur Abwehr des Antisemitismus in Österreich za bojů antisemitských nacionálů proti liberálům ve volbách do říšské rady roku 1891, o kterých už byla řeč v souvislosti se ztrátou Carneriho poslaneckého mandátu. Na jeho ustavení se podílel především Arthur Gundaccar von Suttner. Přestože se k „Antiantispolku“ připojily takové osobnosti jako Marie von Ebner-Eschenbach, Theodor Billroth nebo Johann Strauß, už ve druhé polovině devadesátých let organizace skomírala tváří v tvář úspěchům rakouského antisemitismu v čele s hlavou vídeňské radnice Karlem Luegerem a zahnaná do kouta konkurenčním sionismem Theodora Herzla. V prvním Stonině dopise nescházejí ani zmínky o jiném velkém podniku Berthy von Suttner: za Friedensligou se pravděpodobně skrývá rakouská mírová společnost (Österreichische Gesellschaft der Friedensfreunde). K jejímu založení sice Bertha von Suttner vyzvala veřejně až 3. září 1891, jak ale vidíme, agitovala pro ni už o několik měsíců dříve.30 Hnutí nalezlo podporu například u spisovatelů Mór Jókaie a Petera Roseggera nebo u antiklerikálních filozofů, jako byl Bartholomäus von Carneri a Josef Popper-Lynkeus.31 Pokud se první kontakty Stony s Berthou von Suttner v roce 1891 nesly ve znamení politického angažmá, nepochybně spojeného s volební prohrou společného přítele Carneriho, další listy se týkají antologie veršů současných básnířek, vydané Berthou von Suttner v roce 1896 ve Stuttgartu pod názvem Frühlingszeit. O jejích přípravách se Stona dozvěděla od společné přítelkyně, rakouské literátky Marie Eugenie delle Grazie,32 a přispěla do ní pěti básněmi. Následné dopisy z let 1903, 1909 a 1913 jsou informačně chudé, a tak je nutno sáhnout po dosud nevydaných denících slavné pacifistky. V místy velmi zběžně psaných dvanácti sešitech s denními záznamy je možno sledovat vztah obou žen od roku 1897 průběžně až do smrti Berthy von Suttner. Dozvídáme se, že paralelně s korespondenčním stykem probíhala osobní setkání Stony se Suttnerovou ve Vídni. K nim se někdy připojovaly i další osobnosti z okruhu známých Berthy von Suttner. První Stonina návštěva zaznamenaná v denících Suttnerové se odehrála 15. prosince 1897: poté, co se Bertha von Suttner vrátila z divadla, spolu obě ženy povečeřely.33 O den později se opakoval tentýž scénář, jen doplněný o novou zajímavou dvojici postav, Theodora Herzla s chotí. Ideologa židovského státu Herzla Stona přirozeně jako přispěvatelka do fejetonistické rubriky Neue Freie Presse znala, občas si s ním v této záležitosti vyměnila i korespondenční lístek.34 Osobně se s ním setkávala při příležitostech, jakou byla večeře s Berthou von Suttner, navštěvovala ho v redakční kanceláři nebo bývala pozvána do jeho domu, jak sama vzpomíná35 a jak 30 UNOG, RRAU, Bertha von Suttner Papers, General Correspondence, Maria Stona. K obecným souvislostem srv. příslušné kapitoly v knize HAMANN, B.: Bertha von Suttner, s. 151–233. 31 JOHNSTON, William M.: Österreichische Kultur- und Geistesgeschichte. Gesellschaft und Ideen im
Donauraum 1848–1938. Wien – Köln – Weimar 2006, s. 320.
32 Marie Eugenie delle Grazie (1864–1931), rakouská literátka, přítelkyně Marie Stony. 33 UNOG, RRAU, Bertha von Suttner Papers, Diary Vol. I (1. 1. 1897–26. 1. 1899), fol. 27. 34 Doloženo za léta 1896–1902. SCHÄFER, Barbara (Hg.): Theodor Herzl. Briefe und Tagebücher.
Briefe. Band 4, 5, 6. Berlin 1990, 1991, 1993.
35 STONA, Maria: Die Sehnsucht Herzls. In: NUSSENBLATT, Tulo (Hg.): Zeitgenossen über Herzl. Brünn 1929, s. 220 (vyšlo také anglicky).
205
BERTHA VON SUTTNER A TŘEBOVICE MARIE STONY KULTURNĚHISTORICKÁ STUDIE
potvrzuje i další záznam z deníku Suttnerové (13. prosince 1898). Berta von Suttner v něm popisuje večer v Herzlově nádherném domku ve společnosti jednoho architekta, šéfa novin Neues Wiener Tagblatt Wilhelma Singera a právě Stony.36 Dalším z přátel, s nimiž se Stona setkala u Berthy von Suttner, byl i spisovatel s tragickým osudem Adalbert von Majersky.37 Není vyloučeno, že se obě spisovatelky někdy potkaly i ve vídeňském salonu Idy von Gutmann, který obě navštěvovaly.38 V prvním desetiletí nového století se Stona se Suttnerovou setkávala sporadičtěji, Bertha von Suttner byla díky svým funkcím v mírovém hnutí často na cestách. Teprve kolem roku 1910 se opět množí doklady o vzájemném kontaktu nad rámec literární spolupráce a gratulací k životním jubileím. V poznámkách Suttnerové o těchto shledáních před námi defiluje plejáda osobností nejrůznějších profesí. Co však tyto botaniky, spisovatele a aristokraty spojovalo, byly sympatie s mírovým hnutím nebo alespoň zájem o ně. Například 30. ledna 1910 byli na povedeném odpoledním čaji u Suttnerové39přítomni Montecuccoli (admirál Rudolf Montecuccoli?), Fulda (spisovatel Ludwig Fulda), dva Taaffovi (syn bývalého premiéra Taaffeho Heinrich s ženou Magdou), (Thurn-)Taxis, Münz (dr. Siegmund Münz z Neue Freie Presse), Sarntheim (botanik Ludwig hrabě von Sarnthein z Innsbrucku), Fanny Metternichová a mezi nimi Marie Stona.40 Jindy Bertha von Suttner přivedla Stonu na soirée u sociologa a pacifisty Rudolfa Goldscheida, názorově blízkého sociální demokracii.41 Ke Goldscheidovi byl pozván také nejbližší spolupracovník Suttnerové Alfred Hermann Fried,42 sociálnědemokratický politik Engelbert Pernerstorfer,43 dr. Adler,44 německý reformátor vzdělávacího systému Gustav Wyneken45 a některý (či některá) z Bartenfeldů. Stona byla nadšená a jako velmi zajímavý hodnotila celý večer u Goldscheida naplněný duchaplnými disputacemi i Suttnerová.46 36 UNOG, RRAU, Bertha von Suttner Papers, Diary Vol. I (1. 1. 1897–26. 1. 1899), fol. 70. 37 TAMTÉŽ, Diary Vol. I (1. 1. 1897–26. 1. 1899), fol. 27. – Adalbert von Majersky (1866–1898), spisovatel, žurnalista, stoupenec mírového hnutí. 38 Ida von Gutmann (1847–1924), manželka velkoprůmyslníka Wilhelma rytíře von Gutmann, hostitelka známého salonu ve Vídni a Badenu u Vídně, mecenáška umění. – STONA, Maria: Ida von Gutmann-Wodianer. Ein Gedenkblatt, Neue Freie Presse 12. 6. 1924, s. 4 a deníky Berthy von Suttner (průběžně). 39 Zřejmě v bytě na Zedlitzově ulici, který obývala na sklonku života. K bydlišti Berthy von Suttner ve Vídni srv. Lehmanns allgemeiner Wohnungs-Anzeiger nebst Handels- und Gewerbe-Adreßbuch für die k. k. Reichs-Haupt- und Residenzstadt Wien, průběžně. 40 UNOG, RRAU, Bertha von Suttner Papers, Diary Vol. IX. (1. 7. 1909–31. 12. 1911), fol. 23. 41 Rudolf Goldscheid (pseud. Rudolf Golm, 1870–1931), sociolog, pacifista, spoluzakladatel Wiener Soziologische Gesellschaft, od roku 1922 vydavatel listu Die Friedenswarte. Ke vztahu Bertha von Suttner – Rudolf Goldscheid viz FRITZ, Wolfgang – MIKL-HORKE, Gertraude: Rudolf Goldscheid – Finanzsoziologie und ethische Sozialwissenschaft. Wien 2007, s. 58. 42 Alfred Hermann Fried (1864–1921), publicista, pacifista, laureát Nobelovy ceny za mír (1911). 43 Engelbert Pernerstorfer (1850–1918), politik, nejdříve v německonacionálním táboře Georga von Schönerer, později člen sociálnědemokratické strany, dlouholetý poslanec říšské rady, místopředseda poslanecké sněmovny. 44 Neznámo, zda sociolog Max Adler, známý Pernerstorferův souputník Viktor Adler nebo jiný z řady významných nositelů toho jména. 45 Gustav Wyneken (1875–1964), německý volnomyšlenkář, reformátor vzdělávání se silným vlivem v německém mládežnickém hnutí. 46 UNOG, RRAU, Bertha von Suttner Papers, Diary Vol. XII (1. 1. 1914–2. 6. 1914), fol. 13.
206
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
Stonu tak můžeme chápat jako součást širokého okruhu osob, jež se buď v mírovém hnutí angažovaly, nebo se zapojovaly do diskuzí o jeho strategiích a cílech. Ovšemže slezské spisovatelce šlo také, a možná hlavně, o socializaci. I kdyby ale sledovala v prvé řadě společenské styky, nesmíme bagatelizovat skutečnost, že si z nepřeberného množství různých kroužků a stolových společností, co jich Vídeň přelomu století nabízela, vybrala právě liberální a pacifistické milieu kolem Carneriho, Suttnerové a delle Grazie, názorově sice pestré, přesto ale charakteristické některými rysy, jako byl vysoký podíl židovských intelektuálů a odmítnutí války coby formy řešení mezinárodních konfliktů. Další z vídeňských pobytů Marie Stony, který si zaslouží zvláštní zmínku, se odehrál na přelomu května a června 1913. Zajímá nás už proto, že tvoří preludium k návštěvě Berthy von Suttner na třebovickém zámku. Tu dokážeme díky deníkovým záznamům Suttnerové rekonstruovat poměrně přesně. Víme dokonce, že byla dohodnuta 29. května 1913. K tomu dni si Bertha von Suttner do deníku zapsala: „Stona mě zve do Třebovic, což na konec června přijímám.“ Při rozloučení s „červenavě elegantní Stonou“ (1. června 1913) ještě došlo k drobné, ale pro Stonu osobně důležité epizodě, když Bertě von Suttner sdělila, že se vdala.47 Je s podivem, že teprve poté, co byla návštěva Suttnerové potvrzena, řekla jí její hostitelka o svém druhém sňatku. Evidentně šlo o utajovanou informaci – Stona jistě mohla Suttnerové o vdavkách říci dříve. Druhé Stonino manželství – a Stona ve svých dopisech výslovně o manželovi hovoří – je vůbec opředeno tajemstvím: po rozvodu s prvním mužem Albertem Scholzem ještě podle platných právních předpisů nový sňatek uzavřít nemohla, po jeho úmrtí v roce 1905 už ano. Utajování druhého manželství, které notabene opět nebylo šťastné, neboť její druhý manžel žil na sklonku života s jinou ženou,48 je snad možno přičíst Stoniným obavám z reakce konzervativního katolického obyvatelstva, kterému bylo zámecké prostředí sice fyzicky blízké, třebovický zámek stál vlastně v samém centru obce, ale mentálně mu zůstávalo na hony vzdálené a mnohdy nesrozumitelné.49 Výjimku tvořily nečetné intelektuální a umělecké elity regionu, které zahrnovaly hlavně katolické a evangelické duchovní, výtvarníky a několik dalších vybraných jednotlivců. Bertha von Suttner v Třebovicích Návštěva Berthy von Suttner na třebovickém zámku se odehrála během jediného letního týdne roku 1913. Laureátka Nobelovy ceny přicestovala vlakem z Vídně 27. června večer, takže ještě stihla večeři na zámku se Stonou a Erasmem. Není pochyb o tom, že druhým Stoniným manželem byl právě onen zmiňovaný Erasmus: 29. června se objevuje v deníku Suttnerové znovu a dokonce pronáší u stolu řeč společně s farářem.50 O identitě druhého muže Marie Stony sotva může být pochyb; i další prameny 47 TAMTÉŽ, Diary Vol. X (1. 1. 1912–31. 12. 1913), fol. 43. 48 Srv. STONA, Maria (Hg.): Ein Alt-Österreicher Karl Erasmus Kleinert. Sein Leben und seine Wer-
ke. Troppau 1933, s. 10–11.
49 Jak ukazují i vzpomínky pamětnic, které sebrala a ve své diplomové práci uveřejnila VYSLOUŽILOVÁ, Markéta: Maria Stona. Leben und Werk. Diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci. Olomouc 2009. 50 UNOG, RRAU, Bertha von Suttner Papers, Diary Vol. X (1. 1. 1912–31. 12. 1913), fol. 45.
207
BERTHA VON SUTTNER A TŘEBOVICE MARIE STONY KULTURNĚHISTORICKÁ STUDIE
ukazují na Karla Erasma Kleinerta, který během své novinářské kariéry působil jako šéfredaktor několika rakouských a německých listů (Grazer Tagespost, Hamburger Tagblatt, Grazer Zeitung, Wiener Zeitung).51 Dnes už bývá tento předseda německého svazu spisovatelů připomínán jen jako biograf básníka Roberta Hamerlinga (Hamerling, 1889). Stona po jeho úmrtí vydala vzpomínkový sborník Ein Alt-Österreicher Karl Erasmus Kleinert, v němž člení Kleinertův život podle tří jeho žen. Prostřední úsek, strávený v Třebovicích, nazývá Grüne-Insel-Zeit, protože na svém venkovském sídle poskytla Kleinertovi klidné útočiště uprostřed zeleně. V jeho úzkém rámci se prý ale Kleinert časem začal cítit stísněně, a proto se rozhodl pobývat ve středoevropských kulturních metropolích, aniž by se se Stonou rozešel ve zlém.52 Je známo, že Stona udržovala styky i s dalším příslušníkem Kleinertovy rodiny: bratr Karla Erasma Kleinerta, vídeňský malíř Josef Edgar Kleinert, ilustroval už její knihu König Eri (1907) a ještě v prvorepublikovém období se podílel na výmalbě třebovického kostela Nanebevzetí Panny Marie (oltářní obraz sv. Josefa).53 Umělci a spisovatelé si na Třebovicích cenili především možnosti nerušeně tvořit v klidném a příjemném prostředí, které přes svou periferní polohu bylo snadno dosažitelné po Severní dráze. Také Bertha von Suttner v dojmech z Třebovic vyzdvihla „krásný zámek, hezkou domácnost i nádherný park...“ Čím se během třebovického týdne zabývala? Vedle příjemných svačin, hovorů a promenád se na dálku věnovala polemice s jednou ze svých nejzarytějších odpůrkyň, německo-nacionální spisovatelkou Edith von Salburg.54 Na programu snad byla i návštěva jisté výstavy.55 Nepřestávala také sledovat výbušnou politickou situaci na Balkáně, která se stala předmětem jejích diskusí s přáteli Marie Stony. Opakovaně se ve Slezsku setkala s nečekaně konzervativními Rohrmannovými, zřejmě bývalým poslancem slezského zemského sněmu a říšské rady Moritzem Rohrmannem a jeho rodinou, kterou Stona mohla znát díky východoslezskému původu svých rodičů – bývalý rohrmannovský statek Dolní Bludovice sousedil s prymusovskými Soběšovicemi. Rohrmannovy navštívila Suttnerová 28. června automobilem, 2. července Rohrmann oplatil návštěvu v Třebovicích. Rodilý Vídeňan Rohrmann několikrát doprovázel Stonu i při jejích návštěvách u Berthy von Suttner – s jistotou to lze tvrdit o schůzkách z 28. ledna 1910 a 25. října 1911.56 Bertha von Suttner se ale během svého třebovického pobytu zdaleka nesetkala jen s přívrženci mírového hnutí, nýbrž i s pestrým průřezem zdejší společnosti – Čechy, Němci, konzervativci i antisemity.57 Z našeho pohledu nejzajímavější setkání proběhlo mezi Berthou von Suttner a dcerou Marie Stony Helenou Scholzovou, která většinu roku tvořila v Itálii a do Tře51 Karl Erasmus Kleinert (1857–1933), rakouský novinář, spisovatel, známý hlavně svými přednáškovými večery. 52 STONA, M. (Hg.): Ein Alt-Österreicher Karl Erasmus Kleinert, s. 11. 53 Prokop, Alois – HADAMČÍK, František: Třebovský kostel 1738–1938. K 200. výročí postavení
kostela. Třebovice 1938, s. 20.
54 Její militaristické postoje v té době odsoudila například v dopise svému spolupracovníkovi Alfredu Hermannu Friedovi ze 4. srpna 1913. HAMANN, B.: Bertha von Suttner, s. 554, pozn. 146. 55 Zkratka, kterou lze číst jako „Ausstell.“ Záznam z 2. července 1913. UNOG, RRAU, Bertha von Suttner Papers, Diary Vol. X (1. 1. 1912–31. 12. 1913), fol. 45. 56 TAMTÉŽ, Diary Vol. IX. (1. 7. 1909–31. 12. 1911), fol. 22, 87. 57 TAMTÉŽ, Diary Vol. X (1. 1. 1912–31. 12. 1913), fol. 45.
208
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
bovic se vracela jen na letní měsíce. Pro pramenně chudé prostředí třebovického centra je toto setkání výjimečně dokumentováno z obou stran. Bertha von Suttner na mladou sochařku zapůsobila svým vznešeným obličejem moudré, shovívavé ženy, která celý svůj život mnoho trpěla a mnoho vykonala, a vzdor tomu si zachovala duševní rovnováhu.58 Nemenší bylo zaujetí na opačné straně: pro slavnou návštěvnici byla Helena Scholzová zajímavým, osobitým uměleckým zjevem.59 Díky Heleně Scholzové můžeme do spektra diskutovaných témat zařadit i umění. K hovorům o něm ostatně zámek se svými bohatými sbírkami přímo vybízel. Nešlo přitom jen o „staré“ umění, ale také o vysloveně moderní kusy, jež i u Berthy von Suttner, uvyklé vídeňským standardům, narazily pro svou novost na nepochopení. Helena Scholzová jednu takovou situaci líčí následovně: „Nejdříve se smála Giacomettiho obrazům, ale když jsem jí řekla, že jde o barevné harmonie, ihned tento pohled pochopila. „Takže barevné orchestry“, mínila, a „ovšem velmi pěkné“.“60 Ve skutečnosti jde o více než jen anekdotickou epizodu, neboť Giacomettiho díla z Třebovic svým významem daleko přesahují region a ve druhé polovině 20. století vzbudila zaslouženou pozornost i u vedení Národní galerie v Praze.61 Zmínka nastoluje hned několik otázek: 1) jak se obrazy švýcarského malíře na okraji ostravsko-karvinského revíru ocitly, 2) co zachycovaly a 3) jaké byly jejich osudy po zlomovém roce 1945. Položené otázky si zaslouží krátký historický – a v budoucnu z povolanějšího pera jistě i rozsáhlejší uměleckohistorický – exkurz. Pravděpodobně je řeč o dílech, která se dnes nacházejí ve sbírce Slezského zemského muzea: o olejomalbě Giacomettiho autoportrét, o obrazu vedeném jako Ornamentální kompozice a kresbě s námětem klečícího koně a dvojice postav.62 Jde o studii k větší práci nazvané Smyslnost (Die Sinnlichkeit). Giacomettiho Vlastní podobizna a kresba charakterizovaná jako Dvě postavy na ležícím koni se objevují v inventáři zámeckého mobiliáře vytříděného Národní kulturní komisí (1949),63 Ornamentální kompozice, vystavená společ-
58 ZELEZNY-SCHOLZ, Helene: Aus der Jugend einer Bildhauerin. Tagebuchblätter aus den Jahren 1908– 1917. Roma 1972, s. 64. 59 UNOG, RRAU, Bertha von Suttner Papers, Diary Vol. X (1. 1. 1912–31. 12. 1913), fol. 45. – Deníkem Berthy von Suttner se mihnul zřejmě i syn Marie Stony, Siegfried Albert Scholz. Pravděpodobně k němu se vztahuje poznámka: Syn pohledný gentleman. – TAMTÉŽ. 60 Citováno dle ZELEZNY-SCHOLZ, H.: Aus der Jugend einer Bildhauerin, s. 64. Augusto
Giacometti (1877–1947), švýcarský malíř.
61 Viz úryvek z dopisu Evy Klimešové z Uměleckohistorického oddělení Slezského muzea v Opavě dlouholetému řediteli Národní galerie v Praze Jiřímu Kotalíkovi ze dne 11. 9. 1972: „Vážený pane doktore, snad si ještě vzpomenete, jak jsme se bavili o našich věcech, patrně od Giacomettiho, na oslavách ostravského muzea. Posílám Vám konečně ony tři snímky [...]. Ti tři Giacomettiové jsou konfiskáty ze zámku Marie Stony v Třebovicích, matky sochařky Heleny Scholzové-Zelezné [...].“ SZM, Uměleckohistorické oddělení, neroztříděná korespondence z let 1972–1979, sign. UH 27/72. 62 V roce 1986 došlo k vyřazení kresby ze sbírky, ale nedávno byla opět nalezena. V současnosti je vedena pod přírůstkovým číslem G 62.29 (bez inv. č.). Za informaci děkuji kurátorovi uměleckohistorického pracoviště Martinu Janákovi. 63 SZM, Uměleckohistorické oddělení, dokument nadepsaný „Soupis předmětů, vytříděných Národní kulturní komisí v Praze jako státní kulturní majetek podle zák. čís. 137/46 Sb. z inventáře zámku Třebovice u Ostravy dne 18. srpna 1949“, bez inv. č. Vlastní podobizna je vedena pod inv. č. U 1434 A, Ornamentální kompozice pod inv. č. U 2319 A.
209
BERTHA VON SUTTNER A TŘEBOVICE MARIE STONY KULTURNĚHISTORICKÁ STUDIE
ně s Giacomettiho autoportrétem od roku 2012 v expozici Slezsko,64 je zřejmě totožná s položkou Obraz barev /Jacometti/ bílý rám, zachycenou v inventáři zbylého zámeckého mobiliáře z roku 1950.65 Kromě námětu tomu nasvědčuje i bílý rám, v němž je obraz dodnes adjustován. Dílo se do Třebovic dostalo nepochybně díky Heleně Scholzové, která Augusta Giacomettiho opakovaně vyhledala ve Florencii, kde tvořil. Už během její návštěvy v roce 1911 prý Giacometti experimentoval s jistými barevnými harmoniemi. Jedna z nich Helenu Scholzovou fascinovala do té míry, že ji podrobně popsala ve svém deníku. Její popis vykazuje pozoruhodnou podobnost s „třebovickou“ abstrakcí: „Odpoledne u Giacomettiho dvě nové barevné harmonie! Jedna menší, velmi pěkná a ušlechtilá. Uprostřed žlutá, z které směrem dolů vycházejí fialové tóny. Nahoře trochu zlaté, malé černé čtverce vlevo nahoře a dole, – celek působí neuvěřitelně jemně, je jako hudba beze slov, barva bez kresby, je extraktem prožitku.“66 Vzájemné kontakty před první světovou válkou stvrzuje i Giacomettiho portrét mladé sochařky. Citujme Helenu Scholzovou: „Giacometti mě nyní maluje. Jsem na tom obraze jako cizokrajná, nepřístupná princezna. Oči hledí velmi chladně.“67 Návštěva Berthy von Suttner v Třebovicích roku 1913 tak mimoděk upomíná na skutečnost, že vztahy slezské zámecké kultury s moderním malířstvím se neodehrávaly jen na mnohem častěji zmiňované ose Lichnovští – Max Liebermann nebo Lichnovští – Oskar Kokoschka.68 I v samotných třebovických sbírkách bylo možno najít vícero zástupců soudobého výtvarného umění. Vzpomeňme ještě alespoň Augusta Babbergera, Giacomettimu osobně blízkého německého expresionistu, zastoupeného na zámku leptem se snovým námětem (1909).69 Zvláštní kapitolu pak přirozeně tvoří četné práce Heleny Scholzové uchovávané na zámku a v přilehlém sochařčině ateliéru až do jejich dislokace ve státních paměťových a památkových institucích po druhé světové válce. Ale zpátky k třebovickému pobytu Berthy von Suttner. Poslední večer se při večeři podávalo šampaňské a Bertha von Suttner jako přípitek slíbila, že se příští rok do Třebovic vrátí.70 Slib ale nemohla splnit – o rok později už nebyla mezi živými. Po večeři ještě Suttnerová psala do jedné hodiny v noci a následujícího dne, 3. července, po hodinovém čekání na svinovském nádraží kráceném četbou novin odjela do Vídně. A to je více méně všechno, co o třebovickém pobytu nositelky Nobelovy ceny za mír víme. I když umělci vyhledávali ústraní třebovického zámku kvůli panujícímu klidu, angažovaná Bertha von Suttner se ani zde nezbavila obav z blížící se válečné katastrofy. 64 Srov. ŠOPÁK, Pavel: Prezentace výtvarného umění ve Slezském zemském muzeu – východiska, stav a perspektivy. In: 66. Bulletin Moravské galerie v Brně. Brno 2010, s. 60–69. 65 Archiv města Ostravy, Místní národní výbor Třebovice, inv. č. 37, kart. 4. 66 ZELEZNY-SCHOLZ, H.: Aus der Jugend einer Bildhauerin, s. 17. 67 TAMTÉŽ, s. 29. Reprodukce obrazu otištěna tamtéž. 68 O vztahu mezi sbírkami starého umění a moderními díly v zámeckém prostředí nejnověji: ŠOPÁK, Pavel: Výtvarná kultura a dějepis umění v českém Slezsku a na Ostravsku do roku 1970. Opava 2011, s. 95–119. 69 SZM, Uměleckohistorické oddělení, dokument nadepsaný „Soupis předmětů ...“, bez inv. č. Babbergerovo dílo se nachází ve sbírce Slezského zemského muzea (Uměleckohistorické pracoviště) pod inv. č. U 4709 G, v době zpracování studie však z důvodu probíhající revize nebylo přístupné. Za informace o něm vděčím kurátorovi uměleckohistorického pracoviště Martinu Janákovi. 70 UNOG, RRAU, Bertha von Suttner Papers, Diary Vol. X (1. 1. 1912–31. 12. 1913), fol. 45.
210
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
Její deníkové záznamy z té doby hovoří za vše. Na přelomu června a července do nich válka vstupuje prakticky denně. Naléhavost zpráv se pak stupňovala až do sarajevského atentátu v červnu 1914, události, které zůstala Bertha von Suttner ušetřena. I v posledním roce jejího života ji Stona ještě několikrát navštívila. Zdá se dokonce, že se obě přítelkyně stýkaly častěji než kdy dříve. Stona využívala období od podzimu do jara k cestám do Vídně, kde mohla strávit chladné měsíce komfortněji než za zdmi třebovického zámku. U Berthy von Suttner ji tak potkáváme v říjnu i listopadu 1913 a znovu v únoru 1914. Třebovice se v deníku Suttnerové objevují také v souvislosti se společnými známými (plukovník Hofmann, s nímž se Suttnerová setkala už během svého třebovického týdne).71 Poslední zpráva o setkání Stona – Suttnerová pochází z 22. března 1914 a týká se zmiňovaného soirée u Rudolfa Goldscheida, kdy Bertě von Suttner zbývaly pouhé tři měsíce života. Závěr Je ještě brzy na to podávat resumé na téma Třebovice a středoevropská kultura. Dovolme si proto závěrem namísto tradiční sumarizace formulovat návod, jak tuto studii číst. Svět Marie Stony a Berty von Suttner byl světem venkovských zámků, které z pohledu místních obyvatel vyrůstaly z okolní krajiny jako solitéry, stavby lišící se většinou na první pohled od svého okolí. Z kulturněhistorického hlediska ale zámky tvořily jednotlivé body sítě, kde je dění pochopitelné jen v jejich vzájemné souvztažnosti. V rámci této sociálně a kulturně integrované sítě rezidencí mohla probíhat komunikace napříč národnostně, konfesně, kulturně a sociálně různorodými provinciemi podunajské monarchie – od thurn-taxisovského Duina v Gradišce, přes dolnorakouský suttnerovský Harmannsdorf se spřízněnými vídeňskými salony, Vrchotovy Janovice Sidonie Nádherné, moravské ebner-eschenbachovské Zdislavice až třeba po slezské Třebovice. Z polohy každé z kulturních enkláv i z osobních preferencí majitelů pak rezultovala jejich specifika. Některé z charakteristických rysů třebovického kulturního a společenského centra vysvítají i z naší tematicky úzce vymezené studie: překryv kontaktů matky-literátky a dcery-sochařky zrodil unikátní profil kulturního centra, v němž se mohla – a proč nepoužít dílčí zjištění jako charakteristiku celých kulturních Třebovic – nositelka Nobelovy ceny Bertha von Suttner seznamovat s obrazy Augusta Giacomettiho.
71 Návštěva plukovníka Hofmanna u Berthy von Suttner 24. října 1913, po níž měl Hofmann údajně opět namířeno do Třebovic. TAMTÉŽ, Diary Vol. X (1. 1. 1912–31. 12. 1913), fol. 54, 56, 60; TAMTÉŽ, Diary Vol. XII (1. 1. 1914–2. 6. 1914), fol. 6–7.
211
BERTHA VON SUTTNER A TŘEBOVICE MARIE STONY KULTURNĚHISTORICKÁ STUDIE
Summary: Bertha von Suttner and Třebovice of Maria Stona: A Study in Cultural History Martin Pelc The chateau salon of the writer Maria Stona in Třebovice in Silesia (today part of Ostrava) was visited by a number of eminent European artists and intellectuals. The present article examines Stona’s ways of establishing contacts on the example of her friendship with the Nobel Peace Prize recipient Bertha von Suttner. The focus is laid on Suttner’s visit in Třebovice in the summer of 1913. The text also contributes to a better understanding of the scarcely explored chapter of the late chateau culture in the periphery of the Habsburg Empire.
Translated by Demeter Malaťák
212
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
PROMĚNY STÁLÉ EXPOZICE SLEZSKÉHO ZEMSKÉHO MUZEA V OPAVĚ: VÝZVA PRO SOUČASNOST1 Pavel Šopák Abstract: The article cocentrates on the permanent exhibition of the Silesian Museum, opened in May 2012. Keywords: Silesian Museum; Museology Dne 19. května 2012 byla ve výstavní budově Slezského zemského muzea (SZM) v Opavě otevřena veřejnosti stálá expozice, od druhé světové války po expozicích z let 1955 a 1981 třetí v pořadí. Tato událost vyžaduje podrobnější a současně kritický komentář, jakkoliv je obecně známo, že v současné muzejní tvorbě absentuje kritický přístup k prezentacím s více či méně vyslovenými pochybami, komu by kritika mohla prospět či uškodit.2 Odhlédneme-li od tohoto rizika, pak slovu kritika je třeba rozumět ve smyslu analýza, nikoliv jen ve smyslu hodnocení v polaritě dobré – špatné; tj. ve smyslu potřeby artikulovat kritéria a analytickým způsobem pátrat po jejich „naplnění“ v konkrétní prezentaci. Jedním z kritérií, jak výsledek postihnout, je nazírat jej v diachronním pohledu v rámci fenoménu, jehož je manifestací. A tím je muzejní prezentace Země slezské,3 její tvářnosti, jedinečnosti a dějinně podmíněné rozmanitosti. Pro takovýto kritický přístup ke stálé expozici je dále třeba zdůraznit, že samo SZM je ve smyslu tvůrce i arbitra expoziční činnosti historickým fenoménem; je nadáno historicitou a priori a bez časové dimenze je nemyslitelné dokonce hned ze dvou důvodů: 1 2 3
Studie vznikla v rámci plnění vědecko-výzkumných aktivit projektu OP VK 2.3 „Historizace střední Evropy“ (CZ.1.07/2.3.00/20.0031), jehož nositelem je Slezská univerzita v Opavě.
Např. VESELSKÁ, Dana: Nedostatek kritiky – aktuální problém muzejní výstavní tvorby? In: Kritika muzejní výstavní tvorby. Sborník přednášek ze semináře 16.–17. června 2005. Hodonín 2006, s. 4. V rozsahu daném Berlínským mírem (1742; jako samosprávný celek do 1928), resp. rozšířené o Ostravsko v rozsahu daném expoziturou Moravskoslezského zemského národního výboru v Moravské Ostravě (do roku 1950). 213
PROMĚNY STÁLÉ EXPOZICE SLEZSKÉHO ZEMSKÉHO MUZEA V OPAVĚ: VÝZVA PRO SOUČASNOST
ve smyslu vztahu (tvůrčí) subjekt – objekt4 i ve vztahu jednotlivých složek uvnitř objektu. Kritický pohled na současnost tedy ani není myslitelný bez pohledu do minulosti – a tu je jistě vítanou pobídkou k uvažování výstava Pod křídly Genia, vhodně doplňující stálou expozici a mapující problém využití výstavní budovy.5 Umožňuje konfrontaci aktuální zkušenosti s muzejní budovou, s jejími někdejšími podobami – s pozměněným interiérem, se sbírkami, se zaměřením expozic a se způsoby jejich formálního řešení. A je tento pohled do minulosti cenný o to víc, oč nápadněji se dnešní stálá expozice vymezuje vůči těm minulým. Kontrast vůči předešlým expozicím se odvíjí od několika principů, jež novou expozici vyznačují: 1) sféry přírody a kultury fungují v prezentaci – chápeme-li ji skutečně jako jeden celek – přece jen odděleně. Zvlášť se ocitá Příroda Slezska, odděleně stojí sekce Encyklopedie Slezska a Křídla myšlenek a svým způsobem v distanci materiálem sice příbuzná, koncepcí nicméně kontrastní Historie Slezska.6 Toto oddělení snad ještě posiluje více fakt, že naturfakty jsou užity – bohužel sporadicky, v rozporu s původním očekáváním a záměrem – v kulturněhistoricky koncipovaných částech expozice; 2) vývojový princip není dominantní, je více méně alternativou vůči principu založenému na jiném způsobu třídění podle skupin objektů a jevů, což se týká zčásti Křídel myšlenek a programově Encyklopedie Slezska. Tento motiv v prezentaci programově navazuje na předmoderní tradici muzejních sbírek, jelikož vývojový princip byl běžně přítomen v muzejních prezentacích 19. a zejména 20. století a dospěl svým tu více, tu méně přiznaným perspektivismem do zjevné krize. Direktivu vývoje naopak připomínají části Příroda Slezska a Historie Slezska, jež jsou determinovány vývojovým modelem; 3) cílem bylo prezentovat materiálově a typově rozmanitý materiál v opticky konstantním prostředí, čehož je dosaženo zatemněním, barevným scelením zdí a panelů pomocí studených a kalných barev a uplatněním bodových světel. Budiž zdůrazněno, že tento způsob prezentace je dnes standardní, diktovaný nabídkou na současném trhu s prezentační technikou, a z tohoto pohledu nelze chápat expozici SZM jako přínosnou v muzeologickém smyslu. Ba naopak, dokonce lze říci, že právě v tomto ohledu je nová expozice ve srovnání se dvěma jejími předchůdkyněmi, které se snažily o individuální výraz, vůbec nejkonzervativnější; 4) z hlediska typologie expozic – tj. prezentace individuálních artefaktů coby unikátů, prezentace dějové linie jakožto textu, prezentace počítající s divákovou aktivitou ve smyslu interaktivity a prezentace jakožto virtuální prostředí7 – využívá nová stálá expozice SZM první, druhou a čtvrtou z uvedených možností, jež se vzájemně kombinují či potkávají.8 V sekci Křídla myšlenek jsou to kóje se simulova4 5 6
7 8
Text se záměrně nezabývá chápáním stálé expozice SZM muzejní prezentace z hlediska komunikace (tj. psychologie vnímání) nebo z hlediska muzejní pedagogiky, tj. zejména potenciálním didaktickým využitím. Autorkou této výborné, koncepčně promyšlené výstavy je Barbora Honková, která výstavu doplnila příležitostným tiskem se stručným postižením peripetií výstavní budovy. Přírodě náleží suterén výstavní budovy, Křídlům myšlenek přibližně polovina parteru, Encyklopedii Slezska patro bez ochozu kolem dvorany, rezervovaného pro časové výstavy, a Historii Slezska ochoz vložený do enfilády místností v patře a komunikačně přístupný schodišti v koncových polohách.
Podle KESNER, Ladislav: Marketing a management muzeí a památek. Praha 2005, s. 177–178.
V tomto směru je třeba zdůraznit, že výsledek připomíná expozici Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm Městečko pod Radhoštěm, instalovanou v objektu tzv. 214
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
ným prostředím (kabinet počátku 19. století; umělecký salon – měšťanský byt; sbírka uměleckých děl) a současně prezentace originálů uměleckých děl v galerijním uspořádání,9 v sekci Encyklopedie Slezska je to v oddílech Alegorie nebo Kostel prezentace vedená prvním způsobem (prezentace unikátů) a současně prezentace jako virtuálního prostředí, například v oddílech Les, Obchod a zčásti Bydlení. Naopak tradiční, deskriptivní princip prezentace, postavený na sledování dějové linie (prezentace jako text), u níž je vzájemný poměr psaných textů a artefaktů vyrovnaný (tj. rozsáhlejší texty fungují jako exponáty sui generis), jenž je u Encyklopedie Slezska Opava, Slezské muzeum, výstavní budova po náletu na jaře 1945, a Křídel myšlenek záměrně foto Slezské zemské muzeum – anonym oslabený, diktuje podobu Historie Slezska. Z hlediska typologie pak Příroda Slezska nenaplňuje ani jeden z typů, jelikož je spíše studijním depozitářem, byť s tím upozorněním, že to autoři otevřeně nikde nedeklarují, což je chyba. Právě přiznaný koncept studijního depozitáře, který v divácích formální řešení expozice nutně vyvolává, by byl jistě oceňován jako novátorský.
9
sušáku, což jen potvrzuje a rozvíjí poznámku z bodu 3), že výsledky vzájemně na sobě nezávislých snažení vyznívají nápadně podobně nepochybně proto, že určité priority a akcentovaná specifika jsou dobovým příznakem každé z muzejních instalací. Rožnovská expozice je staršího data, veřejnosti byla otevřena 14. října 2010. Vedle sebe se potkaly obrazy Eugena Jettela, Ferdinanda Krumholze, Egona Josefa Kossutha, Rudolfa Quittnera a socha Karla Schwerzeka. Díla ale nejsou prezentována s důrazem na uměleckou hodnotu těchto originálů, jakkoliv ji nikdo nechce zpochybňovat, ale jako kulturněhistorický dokument sběratelství, mecenátu nebo v případě portrétních děl úcty k zobrazovanému (což se týká zejména Schwerzekovy bysty Eduarda SchönaEngelsberga). 215
PROMĚNY STÁLÉ EXPOZICE SLEZSKÉHO ZEMSKÉHO MUZEA V OPAVĚ: VÝZVA PRO SOUČASNOST
Opava, Slezské muzeum, expozice pravěku z roku 1955, foto Slezské zemské muzeum – Arnošt Pustka Jaká je tedy stálá expozice pohledem autora jádra celé expozice, tj. částí Křídla myšlenek a Encyklopedie Slezska?10 Ačkoliv Encyklopedie Slezska a Křídla myšlenek vystupují jako racionální prezentační útvary, při jejichž tvorbě hrály – nebo spíše měly hrát – roli i další principy, zejména princip významových asociací a princip kontrastu v setkání různých materiálů a předmětů různé provenience a funkce. Prioritní bylo totiž vyvolat v divákovi emocionální prožitek, nikoliv zprostředkovat pouhé poučení, jak to bylo vždy striktně vyžadováno u předešlých expozic. Tento princip asociace a hry se staví – resp. měl se stavět – vůči interpretační doktríně zejména historie a deskriptivně pojímané přírodovědy, spočívajících na pouhém převyprávění hotového „příběhu“ poznání. Bohužel, v tomto ohledu ke kýženému efektu vůbec nedošlo, protože v rozporu s námětem, libretem a scénářem kurátoři, reprezentující jednotlivé společenskovědní a zčásti též přírodovědní obory, nebyli v realizaci s to překonat omezení dané jejich disciplínami a interpretačním kánonem. Zjednodušeně řečeno: jestliže v expozici z roku 10 ŠOPÁK, Pavel: Stálá expozice Slezského zemského muzea v Opavě – sekce B) Křídla myšlenek,
C) Encyklopedie Slezska. Opava 2010, nepubl. strojopis. Scénář byl zpracován na základě vlastní rešerše a současně za přispění (abecedně řazeno) Aleny Chudárkové, Petra Koukala, Jaromíra Olšovského, Věry Michnové, Sylvy Pracné, Miroslavy Suchánkové, Jiřího Šíla a Markéty Tymonové. Tento materiál v prostorovém a základním významovém řešení vycházel z projektu stálé expozice, zpracovaného týmem projekční kanceláře Kubínová + partneři, s.r.o. z Hlučína (autoři projektu: Helena Kubínová, Daniel Kočica, Zuzana Kočicová, Pavel Šopák). 216
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
Opava, Slezské muzeum, expozice přírody z roku 1981, foto Slezské zemské muzeum – Josef Solnický 1981 byly obory odděleny do samostatných místností – a tento princip byl zachován i při různých, začasto naprosto nahodilých, nouzových řešeních, jež inovovaly stálou expozici v letech 1989–2010 – dnes se materiál potkává vedle sebe ve vitrínách místo toho, aby byl organicky prolnut, jak koneckonců ze scénáře k Encyklopedii Slezska a zčásti ke Křídlům myšlenek vysvítá. Proč se tak stalo, je nabíledni: předpokladem byla aktivizace práce s muzejním materiálem ve smyslu hry, nikoliv onoho pasivního třídění, pasivní deskripce a odtud odvozené popisné prezentace. Hra vyžaduje sice na straně jedné dodržování pravidel, na straně druhé aktivní a současně myšlenkově inovativní potenciál hráčů, fantazii, imaginaci, a nadto něco zásadního – samu ochotu si hrát, podmíněnou vnitřní svobodou. Je v samé povaze hry, že obsahuje dialektickou jednotu závazku vůči normě (podřízení se určité disciplíně) a současně její překonávání směrem k individuálnímu rozvedení východisek. A tato svoboda účastníkům – kurátorům, kteří se ocitli v časovém stresu, – naprosto zjevně chyběla. Budeme-li se držet představy muzejní práce jako hry, pak jak je patrné zejména u Encyklopedie Slezska, provokující už svým názvem,11 že oním hřištěm je sám výstavní 11 Pojem encyklopedie asociuje různé diskursy, v nichž se tohoto pojmu užívalo od antiky
do současnosti. Jen zčásti historie pojmu, zejména v 16.–18. století, souvisí s muzejnictvím: je synonymní významově odlišným pojmům thesaurus ve smyslu sklenutí oblouku syntézy – v té souvislosti lze připomenout požadavek encyklopedicky, tj. univerzálně založené sbírky, který nárokuje v 16. století již Samuel Quicchelberg (viz VIEREGG, Hildegard: Museumswissenschaften. Paderborn 2009, s. 140); jiný dobový synonymní pojem k musaeum, 217
PROMĚNY STÁLÉ EXPOZICE SLEZSKÉHO ZEMSKÉHO MUZEA V OPAVĚ: VÝZVA PRO SOUČASNOST
Opava, Slezské muzeum, nouzová expozice středověkého umění, foto Slezské zemské muzeum – Luděk Wünsch prostor, vytyčený do hracích polí – témat, podle nichž se měly předměty seskupovat. Tato témata jsou viditelně označena na bannerech, spuštěných – bohužel ne ve všech případech jednotně – ze stropu. Zvolené orientační schéma záměrně připomíná princip, který se uplatňuje v dnešních supermarketech, kde jsou označeny části obchodní plochy s určitým typem zboží cedulemi, zavěšenými od stropu směrem dolů. Viditelná narážka na hodnotově nízké – totiž na supermarket – je současně latentním kritickým komentářem k nynější situaci muzea – a zvláště Slezského zemského muzea coby muzejní instituce s tradicí jdoucí k samým počátkům 19. století: chrám múz je zde připodobňován k „chrámu spotřeby“ 21. století, tedy v opačné logice, kdy 19. století užívalo rétorické prostředky sakrální architektury (např. motiv kopule) na profánních stavbách (např. muzeích, jak ukazuje koneckonců opavský případ). Domyšleno do důsledku, lze dát stálé expozici SZM epiteton postmoderní. totiž theatrum ve smyslu „divadla paměti,“ připomíná představa encyklopedie vědění u Giulia Camilla, jehož metoda mnemotechniky souvisela s funkcí kabinetů kuriozit jako „divadel paměti“ (tuto souvislost připomněla POPCZYK, Maria: Estetyczne przestrzenie ekspozycji muzealnych. Artefakty przyrody i dziela sztuki. Kraków 2008, s. 61). Podrobněji tyto myšlenky rozvedl WEST, William N.: Theatres and Encyclopedias in Earl Modern Europe. Cambridge 2002, s. 14–43, zvl. s. 19. Odlišný význam včetně konsekvencí ke koncepci muzeí má pak pojem encyklopedie v praxi, zavedené francouzskými encyklopedisty po polovině 18. století. 218
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
Dalším adjektivem, jež ji charakterizuje, by mohlo být označení expozice strukturálně antropologická – a opět zůstalo jen u předpokladu, protože výsledek spíše hovoří o expozici popisně deskriptivní, byť za použití různých expozičních postupů. Princip předmoderního kabinetu kuriozit, v závislosti na postmoderní muzeologii dnešní doby hojně studovaný a oceňovaný právě pro sílu imaginace, tj. pro inovativní potenciál, který je v těchto prezentacích (resp. v jejich dokumentaci) obsažen a jenž ve 20. století inspiroval a i dnes inspiruje výtvarné umělce,12 neznamená totiž v muzejní praxi rezignaci na vědeckou korektnost. Ovšem nadřazený pojem, jenž by se sklenul jako pomyslný oblouk syntézy nad disparátní materií v muzejních sálech opavského muzea, nebyl z rodu termínů tradičních disciplín (dějiny umění, archeologie, etnografie apod.), nýbrž blížil by se pojmu antropologie ve smyslu co nejširšího a současně nejobecnějšího chápání základních civilizačních standardů a kulturních jevů; vskutku souhrnné obecné lidské zkušenosti. Lze se nadít, že čtení antropologicky koncipované expozice SZM by bylo pro diváka přece jen obtížnější než to, které by vycházelo z principu hry. A je tomu tak záměrně: jestliže bazální úroveň čtení expozice měla zůstat v rovině hry s předměty, tvary, barvami a asociacemi, které vyvolávají, pak vyšší úroveň interpretace se měla odvíjet od poznání na základě antropologických konstant a pojmů (v Encyklopedii Slezska jsou to zejména pojmy Smrt nebo Mír). Nevycházíme přece jen z představy, že muzeum je pouhá zábava, trávení volného času a že nejvýznamnějším z diváků je dětský divák, jak se dnes zhusta v muzeích děje. Nelze přece rezignovat na obecnou intelektualitu, na intelektuální náročnost – a tou je podmíněn i koncept muzea jako náročného čtení ve smyslu dešifrace významové – dejme tomu antropologické – struktury. Nemá smysl divákovi příběh jen usnadňovat; náročnost, jež „četba“ expozice coby specifického „textu“ vyžaduje, je žádoucí, zvláště u muzea státního, u něhož se předpokládá nejvyšší intelektuální náročnost. Ještě jednu charakteristiku lze na adresu nově otevřené expozice uvést: nutným předpokladem samotné realizace stálé expozice je způsob organizace a řízení muzejní instituce jako takové. Je nesp*rným faktem, že jedině díky novému vedení SZM, jež nastoupilo v roce 2009, se tak vůbec stalo; jedině změnou na postu ředitele instituce a jmenováním nových vedoucích pracovníků, reorganizací struktury a nalezením nových pracovníků pro různé pozice se dnes SZM může novou expozicí vůbec prezentovat! A je přirozené, že pohled na předešlou éru od listopadu 1989 do roku 2010, tj. téměř celé dvacetiletí, je pohledem na SZM jako na tápající instituci bez jasné koncepce, bez vize i bez schopnosti vedoucích pracovníků stimulovat lidskou kreativitu – je-li jaká – a činorodost. Tímto se dostáváme k další charakteristice předešlých expozic, možná té nejdůležitější: stálá expozice (každého) muzea je vrcholný čin nejen z hlediska intelektuálního nasazení a tvůrčí práce jednotlivce či jednotlivců, kteří přicházejí s vizí, jak má expozice vlastně vůbec vypadat, ale především produktem harmonizace a účinné kooperace různých složek, tj. produktem řízení. Jakkoliv je z hlediska mana12 Příklady viz MAURIÉS, Patrick: Das Kuriositätenkabinett. Köln am Rhein 2011, s. 211–254.
Na jaře 2012 připravilo Muzeum umění v Olomouci výstavu Františka Skály Muzeum, která je jakožto prezentační celek opět chápána jako aluze na kabinety kuriozit, zde v naprosto klíčové roli „muzea hry a tvůrčí fantazie“, jakým měla být, byť částečně v přeneseném smyslu slova, i nová stálá expozice SZM. 219
PROMĚNY STÁLÉ EXPOZICE SLEZSKÉHO ZEMSKÉHO MUZEA V OPAVĚ: VÝZVA PRO SOUČASNOST
žerského zvládnutí přípravy stálé expozice obtížné o čemkoliv hovořit – události jsou příliš čerstvé, aby bylo kvalifikovaně a s odstupem řečeno, co bylo dobré a co špatné, co nutné a co možné – je zjevné, že všechny předešlé (stálé) expozice, jež se v muzejní budově vystřídaly, a to od jejího otevření v roce 1895, byly produktem nikoliv „krizového managementu“, jak tomu bylo nyní, nýbrž kontinuálním vyústěním relativně – ale skutečně relativně, jak bude ještě řečeno – stabilizované instituce a jejího růstu. Odhlédneme-li od řízení samotného, tj. od osobního přínosu těch, kteří se ve funkci ředitele Slezského zemského muzea kdy vystřídali, i od těch, s nimiž ředitelé při naplnění konceptu muzea byli ochotni či nuceni spolupracovat, a soustředíme se skutečně jen na formální, vnější aspekty, pak ona připomenutá „jistota“ či „stabilizovaná situace“ vlastně vyznačuje krátké období vzniku muzea do první světové války, což je patrné ve využití budovy a jejích proměnách. Celé období od roku 1914 do dnešní doby je údobím zvratů, diktovaných politickými změnami a současně změnami společenskými, promítajícími se do měnících se nároků na podobu a funkci muzea i jeho budovy. Čím je či má být muzeum, vyjadřuje budova sama, měnící se v metaforu aspirací, nároků a potřeb. Na počátku – a vlastně i na konci, uvědomíme-li si, co dnešní divák vidí hned před vstupem do muzejní budovy a co v něm ještě dnes, po více než sto deseti letech, vyvolává asociace k abstraktnímu pojmu muzeum – je muzejní budova symbolem tradičního pojetí druhé poloviny 19. století, naplňujícího ideál své epochy, tj. pozdní františko-josefinské epochy. Je jí stavba odvozená z palladiánských vil 16.století, tj. z doby, kdy se v kabinetech umění a kuriozit začínají tvořit zárodky příštího moderního veřejného sekulárního muzea, díky sochařské a reliéfní výzdobě zatížená četnými symbolickými významy, z nichž vinou ztrát druhé světové války jsou čitelné jen některé, která je památníkem své epochy. Jestliže muzejní správa, rozhodující o obsazení postu ředitele příštího Slezského zemského muzea na konci 19. století, které bylo primárně koncipováno jako muzeum uměleckoprůmyslového typu, vznesla nárok na obsazení této pozice graduovaným historikem umění, což se jí – oproti kupříkladu Brnu – skutečně podařilo, pak se muzeum stává i památníkem dějin umění. Věda, tvořící intelektuální oporu muzejní činnosti, pak s architekturou muzea tvoří jednotu.13 A tato jednota podmiňuje i harmonické vyznění (jakékoliv) prezentační a expoziční aktivity. Tak, jak to bylo k vidění v jiných německých a rakouských muzeích, opavské muzeum nabízelo uměleckohistorické artefakty, seskupené podle technologických a materiálových kritérií, nechyběla odborná knihovna a důležitou součástí byla i veřejná kreslírna, s níž se setkáváme v německých muzeích od sedmdesátých let 19. století.14 V tomto směru kopírovalo vzory odjinud, soudě podle výstavní budovy samé zejména z Vídně. Napětí v prezentaci i ve funkci symbolu nastalo ve chvíli, kdy se vážně začalo uvažovat o sloučení opavských muzeí – uměleckoprůmyslového Muzea císaře Františka Josefa pro umění a živnosti a gymnazijního muzea, jehož těžiště tkvělo v přírodovědě. Důvody k tomuto radikálnímu kroku byly principiálně dva: vzít konečně pod zemskou správu oba ústavy, dosud vyvíjející činnost na spolkové bázi a řízené kuratorii, a současně starobylé gymnazijní muzeum vrátit do centra pozornosti ve svazku s muzeem 13 Obecně v příkladech JOACHIMIDES, Alexis: Die Museumsreformbewegung in Deutschland und
die Entstehung des modernen Museums 1880–1940. Dresden 2001, s. 41–43.
14 MUNDT, Barbara: Die deutsche Kunstgewerbemuseen im 19. Jahrhundert. München 1974, s. 147–
148.
220
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
uměleckoprůmyslovým ve smyslu nové jednoty, nastolené v reflexi regionální kultury a přírody. Řešení nemohla poskytnout stávající budova, nýbrž novostavba, využívající zčásti současného muzea, k němuž architekti Oskar a Eugen Felgelové přikomponovali druhou část, identickou s dosavadní budovou, a oba celky provázali středovou sekcí, jež měla náležet muzejní knihovně, resp. gymnazijní knihovně, dosud umístěné v nevyhovujících prostorách minoritského kláštera.15 Novou institucí by bylo vskutku Slezské zemské muzeum, zahrnující jak složku přírodovědnou, tak společenskovědní. Funkci předobrazu zde mohl sehrát příklad Ferdinandea v Innsbrucku, jehož sbírky zahrnovaly čtyři relativně samostatné složky: knihovnu, přírodovědu (zoologie, mineralogie a geologie), společenskovědní sféru (topografie a kulturní dějiny, archeologie, zbraně, etnografie, mince, nábytek, plastika a drobné umění, práce z kovu) a dějiny umění (materiál rozdělený do uměleckých škol a na typy, obrazy, akvarely a kresbu). Zemské muzeum v Innsbrucku bylo tedy jak tradičním muzeem umění, tj. obrazárnou či galerií, tak muzeem kulturněhistorickým, uměleckoprůmyslovým či technologickým současně, a nadto ještě historickým. V úhrnu těchto obsahových souvislostí vyvstává jeho funkce vlastivědného muzea pro Tyrolsko.16 Podobně si představovali Slezské zemské muzeum na počátku 20. století představitelé obchodní a živnostenské komory i Edmund Wilhelm Braun, který posun od dějin umění k historické vlastivědě předpokládal, požadoval a rozvíjel. Vytvořit vlastivědné muzeum v časech Rakouska se mu ale nepodařilo – jako se to nepodařilo v letech první republiky, jež dosti mechanicky sloučila různé sbírky a fondy (např. archeologickou kolekci, prezentovanou ve dvoraně ve více méně provizorních podmínkách; etnografické sbírky v několika nevyhovujících prostorách; numismatiku na ochozu dvorany apod.). Vytvoření Říšského župního muzea, což bylo opatření okupační moci po Mnichovu 1938,17 jež platilo do jara 1945, nemohlo na věci nic změnit. Otázka skutečně koncepčního řešení se otevřela až s rokem 1945, byť se na jaře toho roku – někdy se uvádí Zelený čtvrtek, připadající na 29. března, jindy až duben – budova muzea stala obětí amerického bombardování Opavy. Do nové situace se muzejní budova dostala v souvislosti s událostmi z jara 1945. Destrukce budovy, požár, záhy však návrat předválečného ředitele Karla Černohorského do Opavy a urychlené práce na záchraně torza budovy, to vše posilováno optimismem ze znovunabyté svobody, vidinou znovuobnovení Země slezské a Opavy jako jejího politického a kulturního centra se promítlo do ambiciózního a ve své podstatě 15 ŠOPÁK, Pavel: Návrh dostavby výstavní budovy Slezského zemského muzea v Opavě z roku 1903.
Vlastivědné listy (=VL) 22, 1996, č. 2, s. 33–34.
16 Muzeum v Innsbrucku bylo založeno v roce 1823 a původně bylo umístěno ve zrušeném
klášteře, vlastní budovu získalo v letech 1842–1845, kdy byla postavena podle projektu Antona Mutschlechnera; v letech 1884–1886 byla přebudována do dnešní podoby. Funkci muzea a distribuci sbírek v sálech v době kolem roku 1900 odhaluje Illustrierter Führer durch das Museum Ferdinandeum in Innsbruck. Innsbruck 1903, s. 3, 7 a 35. Tím se muzeum v Innsbrucku podstatně lišilo například od muzea ve Štýrském Hradci, tzv. Joannea, založeného již roku 1811, které bylo v roce 1887 reformováno na štýrské zemské kulturněhistorické a uměleckoprůmyslové muzeum (tj. bez přírodovědy), načež byla pro ně v letech 1890–1895 postavena nová muzejní budova. K tomu viz LACHER, Karl: Führer durch das Culturhistorische und Kunstgewerbe-Museum in Graz. Graz 1895. 17 Okolnosti fúze muzeí objasnil BAKALA, Jaroslav: Sjednocení opavského muzejnictví. In: 150 let Slezského muzea 1814–1964. Ed. J. DUDA. Ostrava 1964, s. 55–71. 221
PROMĚNY STÁLÉ EXPOZICE SLEZSKÉHO ZEMSKÉHO MUZEA V OPAVĚ: VÝZVA PRO SOUČASNOST
nereálného, nicméně dodnes inspirativního konceptu Zemského muzea, tvořeného čtyřmi organizačními celky: 1) Zemskou obrazárnou, jež by integrovala uměleckohistorické sbírky z opavského muzea i zámku Hradec včetně tamní kolekce historických zbraní, obohacenou o depozitum ministerstva školství a národní osvěty, resp. Národní galerie v Praze. Tato obrazárna by sídlila na zámku v Hradci u Opavy, který by se stal integrální součástí Zemského muzea, a plnila by funkci muzea umění; 2) Přírodovědeckým muzeem, jemuž byla vyreklamována celá výstavní budova; 3) muzeem vlastivědného typu, tj. zahrnujícím materiál z prehistorie, národopisu, numismatiky, kulturní historie a literární a hudební archiv, pro něž byla zamýšlena novostavba, resp. přístavba muzea;18 4) konzervátorsko-restaurátorskými dílnami.19 Únorové události roku 1948 a odchod Karla Černohorského do Brna tyto záměry zhatily; to, co dodnes zůstalo jako div ne romantická vzpomínka na ony časy znovubudování Slezského muzea, jsou architektonické výkresy muzejní budovy se zakreslením distribuce jednotlivých částí Přírodovědného muzea. Už tehdy se k muzeu obrátila pozornost zkušených architektů – jednak manželů Elly a Oskara Oehlerových (Olárových) z Ostravy, jednak brněnského architekta Zdeňka Alexy. Ten se nakonec obnovy muzea skutečně zhostil.20 Uzavřenou periodou vývoje Slezského muzea a současně jeho výstavní budovy je období let 1949–1955. Obecně lze namítnout, že výše uvedená slova o tom, že stálé expozice vyrůstaly ze stabilní situace jako produkt poměrů, nikoliv jako následek „krizového managementu“, neplatí zejména o expozici dotažené k zdárnému cíli na jaře 1955. Dokonce lze situaci muzea v první polovině padesátých let vyhodnotit jako kritickou: bylo stiženo absencí statutu muzea a tudíž jasné koncepce, nejasnostmi kolem povinností vůči státu a kraji,21 komplikacemi s fúzí se Slezským studijním ústavem, k níž po letech příprav nakonec ani nedošlo, personálními nedostatky, zejména obtížemi s navýšením systemizovaných míst a současně s jejich poklesem vinou povinného odchodu určité kvóty pracovníků muzea do výroby, a konečně prostorovými nedostatky.22 Setrváme-li u nich a omezíme-li se jen na výstavní budovu, dospíváme k následujícímu závěru: v červenci 1947 započala rekonstrukce, vedená technickým referátem Krajského národního výboru v Ostravě coby stavebníkem, dovedená do cíle 18 Na projektu manželů Oehlerových (viz níže) je zakresleno napojení k přístavbě budovy 19 20 21
22
na úrovni podesty hlavního schodiště, z čehož lze usuzovat, že novostavba by vyrostla na místě Müllerova domu. Tuto strukturu uvádí Karel Černohorský v materiálu nazvaném Průvodní správa k návrhu rozpočtu Zemského muzea v Opavě na rok 1947, srov. Zemský archiv v Opavě (=ZAO). Krajský národní výbor Ostrava (1949–1955), inv. č. 361.5, kart. 908. ZAO. Zemský národní výbor – expozitura Ostrava, kart. 1101, inv. č. 1294. Zde je třeba vzpomenout zejména požadavek zřízení ústředního krajského muzea a odtud nastolení nového status quo mezi Slezským muzeem coby státním muzeem a Ostravským muzeem, což by vedlo jednak k reorganizaci muzejní sítě na Ostravsku, jednak se promítlo do usnesení rady NKV z 6. března 1952 o funkci Slezského muzea coby odborného „dozorčího orgánu“ nad všemi muzei v Ostravském kraji. Požadavek krajského muzea zazněl na krajském sjezdu muzejních pracovníků, který se v Opavě konal ve dnech 16. a 17. června 1951, viz BUŽGOVÁ, Zdenka: Sjezd muzejních pracovníků v Ostravském kraji. Slezský sborník (=SlSb) 49, 1951, s. 286–287. PLAČEK, Vilém: Slezské muzeum na cestě k překonání poválečného provizoria (1949–1955). Časopis Slezského Muzea – B (=ČSlM–B) 32, 1983, s. 39–69. 222
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
k 3. červenci 1951, ovšem s tím, že další dva roky se odstraňovaly různé závady, vzniklé špatným provedením prací nebo jejich nedokončením. Své si přitom vyžádaly finanční úspory, promítající se do změn technologií a uplatnění lacinějších materiálů (příkladem budiž podlaha ve dvoraně, kde bylo místo navrženého teraca či žuly nakonec užita kameninová mozaika, která zde vydržela až do poslední rekonstrukce). Do těchto dokončovacích prací vpadla jedna událost, která ilustruje labilní pozici muzea ve společnosti raných padesátých let: dne 24. února 1953 navštívila ředitelství Slezského muzea vládní dislokační komise, která si prohlédla nově opravenou, tedy stavebně plně dokončenou muzejní budovu a autoritativně prohlásila, že budovu, která „je prázdná a nic se v ní nedělá“, zabírá pro geologickou fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě a obratem ji také přidělila tehdejšími ministerstvu vysokých škol. Tato fakulta měla získat k užívání rovněž bývalý dům spolku katolických tovaryšů, později známý jako závodní klub Na Rybníčku. Ředitel muzea Lumír Jisl i krajský národní výbor proti tomuto aktu protestovali – a úspěšně. V dubnu 1953 bylo dosaženo dohody, že muzeum vyklidí druhé patro bývalého Zemského domu tak, aby se od podzimu 1953 mohlo začít učit (ovšem na vyklizení sbírek na zámek v Hradci u Opavy dostalo pouhé čtyři dny!), a tak jedině skutečnost, že škola v Opavě nakonec vůbec nevznikla, ovlivnila fakt, že muzejní sbírky nebyly ohroženy. Počátek instalování stálé expozice ovšem tyto patálie opět zdržely, a to až do srpna 1953. Dokument, v němž se Lumír Jisl coby ředitel muzea ohradil proti zabrání muzejní budovy, je cenný pro užitou argumentaci: klíčový je závazek vůči státu, jejž Jisl odvodil z projevu Zdeňka Nejedlého při přebírání muzea státem v roce 1949,23 i aspekt pokrokovosti, když zdůraznil, že „instalace měla všechny předpoklady stát se jednou z nejmodernějších a nejpokrokovějších v našich muzeích po stránce ideové i technické“ i proto, že „její příprava děje se s využitím sovětských zkušeností“. Dále je užitečná chronologie, kterou Jislovo stanovisko doplňuje: v době, kdy dislokační komise budovu navštívila, už byly hotovy dva sály s ptactvem, další místnosti (sál savců a sál ryb, obojživelníků a plazů) byly připraveny, alespoň co se tkne sneseného materiálu. V prvním patře se již pracovalo na archeologii a oddělení feudalismu (1200–1620), nadto zde byla k dispozici truhlářská dílna, obnovující zejména nábytek pro etnografické části expozice.24 Následující chronologii lze připomenout jen heslovitě: k roku 1954 byla dokončena instalace pravěku ve dvou místnostech a současně bylo pro raný středověk dokončeno libreto, předložené ke schválení, obdobně i oddělení národopisu připravilo libreto a odevzdalo ke schválení, a co se týče oddělení uměleckohistorického, práce byly hotovy z tří čtvrtin s tím, že libreto části zabírající léta 1620–1955 bylo doplněno ve spolupráci s Josefem Polišenským a odesláno ke schválení.25 A tu je další důvod ke zdržení: práce na libretu,
23 Projev Zdeňka Nejedlého přetištěn ve sborníku 150 let Slezského muzea 1814–1964. Ed. J.
DUDA. Ostrava 1964, s. 69–71.
24 Státní okresní archiv v Opavě (=SOkA Opava). Jednotný národní výbor Opava (=JNVO),
kart. 116, inv. č. 431 (Lumír Jisl referátu ŠOT Jednotného národního výboru v Opavě, 16. března 1952). 25 [Kol.]: Zpráva o činnosti oddělení společenských věd Slezského muzea v Opavě za rok 1954. ČSlM–B 4, 1954–1955, č. 1, s. 62–64. 223
PROMĚNY STÁLÉ EXPOZICE SLEZSKÉHO ZEMSKÉHO MUZEA V OPAVĚ: VÝZVA PRO SOUČASNOST
vedené pracovníky muzea,26 bylo nezbytně nutné konzultovat s pražskými odborníky (J. Böhm, J. Filip, J. Polišenský) a současně schvalovat pražským ministerstvem kultury. Proto se muzeum otevřelo až 16. prosince 1954 (přírodovědná expozice v přízemí a archeologie), resp. 7. května 1955 – a tak se naskytla příležitost spojit tento akt s oslavami desátého výročí osvobození Československa.27 Pro expozici nebylo určující pouhé setkání sbírek přírodovědných a společenskovědních pod jednou střechou, ale především direktivní aspekt vývoje, jenž měl být jimi velice názorně a srozumitelně vyložen. Lumír Jisl hovořil o „vývoji přírody a lidské společnosti od provopočátků až po socialistický zítřek“28 a skutečně šlo o dlouhý, nepřetržitý a především zákonitý (na principech historického materialismu založený) obraz vývoje, do něhož byla zapojena i nejstarší vůbec myslitelná údobí nejen ve smyslu prehistorického, ale i geologického vývoje země včetně antropogeneze. Toho bylo dosaženo na svou dobu sugestivní formou – dioramaty s obrazy Zdeňka Buriana. Jistě ne náhodou vypovídá o tomto dobovém okouzlení i skutečnost – náhodná a s muzeem nijak nesouvisející – že totiž známý film Karla Zemana Cesta do pravěku byl do československých kin uveden právě v roce otevření opavské stálé expozice, konkrétně dne 5. srpna 1955. Současně však byl vývoj chápán jako dovedení historie k současnému lidově demokratickému zřízení – a tu zaujme koncepce dějin 19. a 20. století jako povýtce sociálních dějin, dějin dělnické třídy, proletariátu a jeho emancipace, což představovalo jedno z dobových badatelských, tím spíše pak expozičních desiderat.29 A je pochopitelné, že tato závěrečná část expozice novodobých dějin působila ve svém omezení na problematiku emancipace dělnické třídy nepřesvědčivě.30 Dalším aspektem – a neméně problematickým, jenž by vyžadoval podrobnější komentář – bylo sepětí vědeckého a vlastivědného prvku v muzejní práci obecně, jehož by pak stálá expozice byla přirozeným produktem a logickým vyústěním. O čem nebylo pochyb, totiž že vědecký aspekt garantuje doktrína marxismu-leninismu a navazující angažmá odborníků, specializujících se na jednotlivé disciplíny. Naopak obtíž byla zjevně s vlastivědným aspektem, s tím, co vlastně vlastivěda má být v nové politické a společenské skutečnosti. I když to nikdo otevřeně neříkal, lze dovodit, že Slezské muzeum mělo být vědeckým ústavem a současně muzeem vlastivědným – a to, čím má vlastivědné muzeum být, nebylo v polovině padesátých let vůbec jasné.31 26 Přírodovědnou část zpracovali Z. Tesař a J. Duda za externí spolupráce T. Kruťy 27 28 29
30 31
a M. Prosové, společenskovědní část Z. Bužgová, E. Christová, L. Jisl, A. Turek za externí spolupráce J. Polišenského pro vývojově nejmladší období. BITTNER, Eustach: Otevření výstavní budovy Slezského muzea v Opavě, ČSlM–B 4. 1954–1955, č. 1, s. 58. SOkA Opava. JNVO, kart. 116, inv. č. 431 (Lumír Jisl dislokačnímu referátu Jednotného národního výboru v Opavě, 11. července 1952). Chabou úroveň historiografie k této otázce vyčteme ze shrnutí MACŮREK, Josef: Stav a úkoly českého bádání o minulosti Slezska. SlSb 48, 1950, s. 156–158. K řešení tohoto úkolu Slezským studijním ústavem zevrubně KNAPÍK, Jiří: Slezský studijní ústav v Opavě 1945– 1958. Proměny vědeckého pracoviště v regionu. Praha 2004, s. 108–128. PLAČEK, V.: Slezské muzeum, s. 65. Toto pátrání po výměru pojmu vlastivěda v soudobých poměrech odhaluje např. RICHTER, Václav: Vlastivědné muzejnictví. Časopis Společnosti přátel starožitností českých 63, 1954, s. 65–75. 224
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
Z hlediska formálního šlo o vytvoření naprosto nové vizuální situace, kontrastující s dochovaným a až na detaily respektovaným historizujícím pláštěm budovy, spočívající v bílých prostorách, osvětlených denním i umělým světlem, v nichž se obory potkávaly nikoliv co místnost, to obor muzejní činnosti, nýbrž v syntéze, podřízené jednotné vývojové linii. Jestliže autor projektu adaptace Zdeněk Alexa chápal interiér jako modernisticky věcný, přece jen tu a tam připomněl doznívající architekturu sorely (například kanelování dříků sloupů ve dvoraně a užití umělého mramoru). Takto lze chápat i drobný detail, jímž jsou profilované dřevěné římsy, ukončující panely, avšak celkový výraz byl nanejvýš prostý, věcný a moderní. Co překvapí zejména, že pro stálou expozici musely být mnohé sbírky, zejména přírodovědné, teprve zakoupeny či jinak opatřeny, to znamená, že koncept stálé expozice nevycházel z reálných možností muzejních sbírek; tyto možnosti musely být teprve vytvořeny, a to za dosti značných finančních nákladů. A dále: v představách zainteresovaných nebyl expoziční celek ve výstavní budově ukončen jejími zdmi. Naopak, Lumír Jisl usiloval o získání objektu sousedního bývalého německého gymnázia (a již v tomto směru podnikl různé kroky včetně příslibu finanční dotace na jeho rekonstrukci) s tím, že se kolem gymnazijní budovy, Müllerova domu a muzea vytvoří „malá botanická a zoologická zahrada“, o jejímž zřízení již roku 1950 jednal se zoologickou zahradou v Praze.32 Ze záměru sešlo, nicméně je zjevné, že muzeum si velmi dobře uvědomovalo, že jedna výstavní budova mnohosti témat nestačí a že stálá expozice, ač je chápána jako ústřední, základní a současně jako experimentální – a možná implicite jako úlitba současnému režimu – nenabízí muzeu příležitost k prezentaci atraktivního materiálu, který by bylo vhodné nabídnout divákům a jenž se přitom interpretačnímu modelu příčil. Tak tomu bylo zejména s uměleckohistorickým materiálem, uplatňujícím se ve stálých expozicích zámku v Hradci u Opavy, včetně reprezentativní umělecké galerie otevřené v roce 1950. Jinou formu přesahu připravilo uměleckohistorické oddělení Slezského muzea v podobě stálé expozice zámeckých kapel 18. století, nazvané Hudba 18. století ve Slezsku a umístěné v březnu 1955 do Janottovy vily.33 Co zaujme především a co se jeví být vyloženě nečasové, je otevřená připomínka Slezska, tj. fakt, že expozice programově sledovala jak území Ostravského kraje, tak okresy, které po reformě samosprávy (1950) připadly Olomouckému kraji. A toto teritoriální vymezení zase lze chápat jako implicitní polemiku s představou, že by Slezské muzeum, jemuž české slezanství dal do vínku citovaný projev Zdeňka Nejedlého z roku 1949, mělo být „jen“ krajským muzeem. A další docela náhodný, přece však výmluvný prvek expozice: centrální prostor pod kopulí, jenž je obecně vnímán jako významové těžiště celé expozice, byl vyhrazen středověkému gotickému – a tudíž sakrálnímu – 32 SOkA Opava. JNVO, kart. 116, inv. č. 431 (Lumír Jisl dislokačnímu referátu Jednotného národního
výboru v Opavě, 11. července 1952).
33 PLAČEK, V.: Slezské muzeum, s. 62; z hlediska materiálu připravena již v roce 1954, viz
[Kol.]: Zpráva, s. 64. Expozice zjevně navazovala na výzkum organizovaný Slezským studijním ústavem v Opavě a publikačně zhodnocený na stránkách Slezského sborníku, jejichž přehled podává FICEK, Viktor: Slezský ústav ČSAV v Opavě 1848–1968. Opava 1968, s. 119 a dále texty Vladimíra Gregora a Bohumíra Indry, srov. INDRA, Bohumír: Šlechtická kapela ve Velkých Hošticích v druhé polovině 18. století. SlSb 53, 1955, s. 122–124; TÝŽ: Archivní materiály k starším hudebním dějinám Slezska. SlSb 56, 1958, s. 109–124. 225
PROMĚNY STÁLÉ EXPOZICE SLEZSKÉHO ZEMSKÉHO MUZEA V OPAVĚ: VÝZVA PRO SOUČASNOST
umění, oné v raných padesátých letech doceňované slezské gotice. Kdybychom se vmyslili do představ padesátých let a rozváděli je do důsledků pomocí analogie v expoziční praxi kupříkladu nedalekého zámku v Hradci u Opavy, proměněného v Krajské osvětové středisko, jak dobře by se i zde, v ohnisku Slezského muzea, místo středověkých madon a světců vyjímala taková Síň úderníků, jíž byl na Hradci věnován největší ze salonů piana nobile! Leč nikdy zde nebyla. Jistý signál určitých pochyb o ideové správnosti či korektnosti expozice lze sledovat už z toho, že ani Rudé právo, ba ani tiskový orgán krajského výboru KSČ – deník Nová svoboda – nezveřejnily o otevření stálé expozice ani noticku.34 Nezařazení jakékoliv zprávičky do politicky vlivných deníků minimálně dokládá její politickou neaktuálnost, ač ta byla kupříkladu v červenci 1952 ředitelem muzea Lumírem Jislem avizována jako „jakási pokračovací škola všeho pracujícího lidu“.35 Šlo patrně o určitou obecně vnímanou předpojatost: o pochyby o smyslu muzea v moderní době; o představu, že muzeum je „ponurá budova, kam nikdo nechodí“, jíž nezbývá, než se pro její nevlídnost „bát“.36 Situace byla ale viditelně horší a otevřeně kritických slov zaznělo více, než bychom patrně čekali. Tak Hana Podešvová si v jinak stručném textu o expozici neopomněla postesknout, že vývoj „slezské a mimoslezské přírody“ je vyjádřen materiálem, jehož bohatost „je místy až překážkou přehlednosti a jednotné vývojové linie“, naopak didaktičnost společenskovědné části, spočívající v užití diagramů, fotografií a map, je „místy bohužel na úkor věcného materiálu“. Stejně tak etnografické sekci – resp. instalaci lidového interiéru – vytkla, že tento materiál není popsán, takže „pro neinformovaného diváka…nemůže mít značný význam“. Bezpochyby nejzávažnější výtku učinila nedostatečnému připomenutí tvůrčí síly lidu – tedy jedné z ideologických doktrín padesátých let 20. století – v kontrastu k vazbě lidové kultury ke kultuře umělé, artikulované expozicí: „Překvapuje nás jen, že je zdůrazněna závislost lidové kultury na kultuře slohové velkým nápisem (j e d i n ý m nápisem mimo označení jednotlivých krojů a předmětů), zatímco nesp*rná samostatná tvořivost našeho lidu je zcela pominuta. V diváku tedy budí instalace dojem, že náš lid jen přejímal a vůbec netvořil sám. Nebylo-li snad možno z technických důvodů zdůraznit vlastní tvůrčí lidové síly v doprovodných textech, nebylo nutné vyzvedávat ani přejímání ze slohové kultury.“37 Další doslova vlna kritiky se na muzejní expozici snesla při příležitosti II. celostátního sjezdu muzejníků, který se v Opavě konal
34 V inkriminovaném období publikovala Nová svoboda pouze zprávu o přijetí závazku
pracovníků Okresního stavebního podniku v Opavě, provádějících stavební práce na objektu Památníku Petra Bezruče na Ostrožné ulici, viz Nová svoboda 11, 1955, č. 113 (11. května), s. 2. 35 SOkA Opava. JNVO, kart. 116, inv. č. 431 (Lumír Jisl dislokačnímu referátu Jednotného národního výboru v Opavě, 11. července 1952). 36 Na této vstupní představě postavil fejeton jinak postihující strukturu přírodovědné expozice Slezského muzea BŘUSTEK, Jaroslav: Nebojte se muzea! Červený květ 2, 1957, č. 7, s. 178– 179. 37 H. P. [Hana Podešvová]: Slezské muzeum otevřeno. Radostná země. Sborník materiálií pro studium lidu 5, 1952, č. 2, s. 60–62. 226
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
Opava, Slezské muzeum, stálá expozice Encyklopedie Slezska z roku 2012, foto Slezské zemské muzeum – Luděk Wünsch ve dnech 3.–8. července 1956,38 jakkoliv nakonec byla přijata „za expozici vzorovou, podle níž byla vybudována většina expozic muzeí všech kategorií na území ČSR“.39 Netrvalo dlouho, aby byla expozice z roku 1955 pociťována zejména v nejmladší části jako naivní ve své didaktické přímočarosti a současně jako propagandistická. Jedině to však muzeum v padesátých letech uchránilo od devalvace muzejní práce, jíž se neubránila kupříkladu činnost Domu umění v Moravské Ostravě. Tradiční stánek umělecké kultury, ve třicátých letech známý svými vynikajícími uměleckými produkcemi, se v padesátých letech proměnil na dějiště výstav typu Vývoj Vesmíru, výstava Dřevony, zlepšovatelských návrhů apod.40 Šedesátá léta ale přišla s pozměněnou doktrínou: jednostranně, nepoměrně více než léta padesátá, operující s určitou mírou historismu, jenž je vlastní této době akcentem na 19. století a národně obrozenecký proces, zdůrazňovala současnost. Aby muzeum – myšleno jakékoliv československé muzeum – prioritně prezentovalo současnost, tj. aby jeho činnost spočívala v dokumentaci tzv. nejnovějších 38 K chronologii akce viz INDRA, Bohumír: Druhá celostátní pracovní konference muzejníků
v Opavě. Archivní časopis 6, 1956, s. 228–230; VACHOVÁ, Zdena: Opavské sjezdy muzejních pracovníků. In: 150 let Slezského muzea 1814–1964. Ed. J. DUDA. Ostrava 1964, s. 82–83. Příspěvky včetně diskuse viz Sborník materiálů z 2. celostátní konference Svazu českých muzeí a Zväzu slovenských múzeí, Opava 3.–8. července 1956. Opava 1957. 39 Cit. dle ZAO. Severomoravský KNV v Ostravě – odbor kultury, kart. 11, inv. č. 48 (Návrh na vybudování nové expozice Slezského muzea v Opavě, strojopis). 40 ŠOPÁK, Pavel: Výtvarná kultura a dějepis umění v českém Slezsku a na Ostravsku do roku 1970. Opava 2011, s. 340. 227
PROMĚNY STÁLÉ EXPOZICE SLEZSKÉHO ZEMSKÉHO MUZEA V OPAVĚ: VÝZVA PRO SOUČASNOST
dějin, nárokovala kupříkladu celostátní konference Dokumentace a expozice nejnovějších dějin v regionálních muzeích, která se sešla ve dnech 24. a 25. září 1964 v Ostravě a jež se tak i místem konání vydělovala z jiných akcí, spojených s oslavami sto padesáti let od vzniku gymnazijního muzea v Opavě.41 Odehrávala se poté, co v muzeu otevřeli novou část expozice věnovanou 19. a 20. století, tj. kapitalismu a socialismu. Ta si – jak se ostatně dalo očekávat – vysloužila kritiku.42 Ta byla Milanem Myškou vedena dvěma směry: jednak poukazovala na metodické nedostatky při prezentaci tohoto údobí, jednak – což je možná ještě závažnější – se pozastavovala nad percentuálním rozsahem vůči celku expozice při vědomí, o jak mimořádně závažnou epochu jde a jak by proto měla být prezentována. A také proto bylo v Ostravě coby pobočka opavského muzea zřízeno samostatné Muzeum revolučních bojů a budování socialismu.43 Na konci šedesátých let se schylovalo k nové expozici, jelikož ta stávající svou didaktičností a popisností přece jen morálně zastarala. V červenci 1969 byl vznesen požadavek, aby „nová expozice byla velkou, celostátní a experimentální záležitostí,“44 v němž nepochybně rezonovala i snaha tehdejšího muzejního vedení udržet si pozici mezi nejvýznamnějšími československými muzei.45 Důrazem na experiment se myslel především současný výtvarný výraz, méně pak zapojení techniky (ta přišla ke slovu až v osmdesátých letech!). Jak mohla expozice vypadat, ukazují dvě jiné experimentální prezentace Slezského muzea té doby: srub Petra Bezruče na Ostravici a Památník Petra Bezruče.46 A nelze se ubránit určitému srovnání s dneškem, totiž tomu, že slovo experiment mělo podobný dobový půvab jako adjektivum dynamický, připomínaný dnes v souvislosti s nynější expozicí. Všechny přípravy, jež měly být završeny expozicí, plánovanou k otevření v roce 1974, resp. 1975, oddálily srpnové události roku 1968 až na počátek let osmdesátých. Podobně jako v padesátých letech, i nyní stálá expozice vznikala ve vícestupňovém procesu tvorby a schvalovacích řízení, a to počínaje již rokem 1969, kdy se již pracovalo na prvním ideovém scénáři,47 přes září 1972, kdy ředitelství muzea předložilo krajskému národnímu výboru po projednání ve vědecké radě muzea ideový námět a rámcový rozpočet. Situace oproti roku 1955 byla pozměněná: muzeum tehdy nechtělo nabídnout ani přehled sbírek spravovaných jednotlivými odděleními, ani kontinuální vývojový model, nýbrž „pásmo obrazů“, totiž Pravěkou společnost, Vývoj výrobních sil ve Slezsku 41 PUBAL, Václav: 150 let Slezského muzea. Muzejní a vlastivědná práce 2, 1964, s. 129–130. 42 Autorem expozice byl Jaroslav Bakala. Viz MYŠKA, Milan: Na okraj nové expozice kapitalismu
a výstavby socialismu. ČSlM–B 11, 1962, s. 126–130.
43 BORÁK, Mečislav a kol.: Z dějin KSČ a socialistické výstavby v Severomoravském kraji. Průvodce
expozicí Muzea revolučních bojů a budování socialismu v Ostravě. Ostrava 1979.
44 Pro novou expozici byla sestavena pracovní skupina tvořená Evou Klimešovou (vedoucí),
Evou Purkyňovou, Zdenou Vachovou a Dušanem Kopou. Viz PLAČEK, Vilém: Slezské muzeum v druhé polovině šedesátých let (1966–1970). ČSlM-B 33, 1984, s. 66. 45 Jaroslava Bakala si kupříkladu posteskl, že v roce 1968, na který připadly oslavy 150 let československého muzejnictví, Slezské muzeum zůstalo stranou. Na to svým způsobem odpověděla muzeologická konference v Opavě, konaná ve dnech 28.–30. května 1969. Viz BAKALA, Jaroslav: Muzeologická konference v Opavě. Muzeologické sešity 2, 1970, s. 70–73. 46 URBANEC, Jiří: Památník Petra Bezruče jako experimentální muzejní expozice. Muzeologické sešity 2, 1970, s. 54–61. 47 ZAO. Severomoravský KNV v Ostravě – odbor kultury, kart. 12, inv. č. 49 (plány práce Slezského muzea v Opavě). 228
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
před industrializací, Vývoj třídních vztahů ve Slezsku, Vývoj umění v oblasti Slezského muzea48 a Současnost, u níž šlo o „emocionální podtržení komplexního přínosu naší budovatelské cesty“.49 Libret se za sebou sešlo několik a teprve to třetí v pořadí z října 1976 bylo vzato v potaz. O rok později, v říjnu 1977, byla stará expozice demontována a přistoupilo se k výstavbě expozice nové, jež byla instalována od února 1981, kdy Okresní stavební podnik v Opavě ukončil stavební práce na budově.50 Vedle zajímavého výtvarného řešení interiéru51 se o slovo více hlásila moderní technika, ovlivňující obecně prezentační praxi osmdesátých let. Oceňováno bylo užití holografie, u příležitosti jubilejní expozice v roce 1984 byl uveden do provozu diapolyekranový program o muzeích v kraji,52 později přibyly i stolní počítače s edukačním programem. Jestliže vývojový model zůstal zachován, poněkud zmírněn větším důrazem na oborovou skladbu, tj. na prezentaci jednotlivých odborných pracovišť Slezského muzea, oproti expozici z roku 1955 se nová expozice odklonila od Slezska už svým názvem: Vývoj přírody a společnosti v Severomoravském kraji. Hodnocení expozice z roku 1981 bylo ale rozpačité, podobně jako tomu bylo u té předešlé, a je až překvapující, že takto byla připomenuta náměstkem ministra kultury Josefem Švagerou v referátu na celostátním aktivu k hlavním úkolům muzeí a galerií v 8. pětiletce, když charakterizoval nové instalace předešlého období: „jsou mezi nimi instalace vynikající úrovně, …ale existují i takové, které nesplnily v plné míře očekávání, jako například kompletní instalace Slezského muzea v Opavě.“53 Jaký je závěr této úvahy o nové stále expozici Slezského zemského muzea v Opavě, jež byla avizována jako kritické vyrovnání s ní? Především tkví v poznání, že pro opavské muzeum bylo komplikované stálé expozice dělat vždy a že jejich vznik byl složitý z vnějších i vnitřních příčin stejně tak jako vždy bylo nejednoznačné, ba přímo rozporuplné jejich přijetí. Takto byl vždy vnímán celek expozic – avšak ten obvykle divák neviděl a ani dnes jej nevidí, protože vždy do muzea nacházel a snad i dnes nachází cestu především za individuálními prožitky, vždy se sem vracel a vrací, setkávaje se s věcmi, jimž může dát vlastní smysl, stojící mimo koncepce, prezentační strategie a dokonce i mimo užité prezentační technologie. Tak tomu bylo nepochybně v letech před první světovou válkou, v roce 1955 i o pětadvacet let později a tak je tomu i dnes. 48 Podle předpokladu mělo jít o prezentaci výtvarného umění, literatury i hudby, té pak 49 50 51
52 53
formou „divadla hudby, umožňující prezentovat na místě notového zápisu samotný znějící artefakt“. Srov. následující pozn. ZAO. Severomoravský KNV v Ostravě – odbor kultury, kart. 11, inv. č. 48 (Návrh na vybudování nové expozice Slezského muzea v Opavě, strojopis). Základní data viz PLAČEK, Vilém: Nová základní expozice Slezského muzea. VL 8, 1982, č. 1, s. 1–3. Architektonického řešení se zhostil tým brněnského architekta Zdeňka Langa (nar. 1928). Architekt Lang byl v roce 1955 vedoucím architektem 1. celostátní spartakiády, později se specializoval na výstavní komplexy a národní i mezinárodní veletrhy, po roce 1989 byl za výstavní architekturu vícekrát oceněn. BAKALA, Jaroslav: Jubilejní výstava Slezského muzea v Opavě. Muzejní a vlastivědná práce 23, 1985, s. 41. Projev náměstka ministra kultury ČSR Josefa Švagery na celostátním aktivu k hlavním úkolům muzeí a galerií v 8. pětiletce, Muzejní a vlastivědná práce 23, 1985, s. 3–18, cit. ze s. 11. 229
PROMĚNY STÁLÉ EXPOZICE SLEZSKÉHO ZEMSKÉHO MUZEA V OPAVĚ: VÝZVA PRO SOUČASNOST
Summary The Changes of the Permanent Exhibition of the Silesian Museum in Opava: A Contemporary Challenge Pavel Šopák Nowadays, the nineteenth-century concept of the museum as some kind of representation (of power, of a specific field) is justifiably regarded as obsolete. The permanent exhibition of the Silesian Museum, opened in May 2012, is an attempt to go beyond the borders of the idea of the museum as a means of a pure representation of power or of a specific field, which was the basic concept of the Silesian Museum after 1945. At that time, two types of permanent exhibitions were held one after the other (1955 and 1981), based on the two aforementioned types of representation. These exhibitions lacked elements of entertainment and imagination, which were typical features of pre-scientific types of museums (cabinets of curiosities). Only these elements can lead to a full interaction between museologists, exhibited objects and spectators. This goal, however, was not achieved, since imagination is possible only thanks to freedom and willingness to “play”. These preconditions were not realized and with regard to the contemporary situation of the Silesian Museum are currently unrealizable.
Translated by Demeter Malaťák
230
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
NOVÉ INDIKÁTORY PRO NÁVRH A HODNOCENÍ EKOMUZEA – PŘÍSPĚVEK K NOVÉ MUZEOLOGII1 Miloš Zapletal Abstract: The article explores how an ecomuseum can contribute to the preservation of traditional ecological knowledge and practices of local communities for the sustainable development of landscape and the conservation of nature. Based on an analysis of published ecomuseum indicators, that refer only little to the protection and preservation of the natural environment, the list of indicators were designed. These indicators were applied to find potential location and community for ecomuseum in Moravské Kopanice in which the traditional ecological knowledge and practices will be preserved. Keywords: ecomuseum, ecomuseum indicators, local communities, traditional ecological knowledge, sustainable development, conservation of nature, new museology 1. Úvod V šedesátých letech minulého století vznikla ve Francii myšlenka ekomuzea a jejím propagátorem byl Georges Henri Riviere, který chápal ekomuzeum jako vztah mezi místním obyvatelstvem a jeho prostředím, interpretovaným v současné situaci, ale také v historickém vývoji a s kritickým uvědoměním budoucího rozvoje.2 Podle Riviery ekomuzeum dokumentuje evoluci člověka, evoluci přírodního prostředí (původní krajiny v její divoké přírodní formě zapomenuté člověkem) a kulturního prostředí (sídel a zemědělských ekosystémů).3
1 2 3
Studie vznikla v rámci plnění vědecko-výzkumných aktivit projektu OP VK 2.3 „Historizace střední Evropy“ (CZ.1.07/2.3.00/20.0031), jehož nositelem je Slezská univerzita v Opavě. RIVIÈRE, Georges Henri: The ecomuseum – an evolutive definition. Museum. Images of the ecomuseum 37, 1985, č. 4, s. 182–183. TÝŽ: Le musée de plein air des Landes de Gascogne: expérience française d’un musée de l’environnement. Ethnologie française 1, 1971, s. 87–95.
231
NOVÉ INDIKÁTORY PRO NÁVRH A HODNOCENÍ EKOMUZEA – PŘÍSPĚVEK K NOVÉ MUZEOLOGII
Slovo ekomuzeum použil Hugues de Varine (francouzský muzeolog působící v letech 1965–1976 v čele ICOMu a jeden z hlavních představitelů tzv. nové muzeologie) v roce 1971 pro francouzské ministerstvo životního prostředí, jako opatření na podporu rozvoje zemědělských, horských a rybářských vesnic. Pro návrh konceptu ekomuzea byl inspirován skandinávskými muzei v přírodě a muzei sousedství ve Spojených státech amerických.4 Jde o muzeum s trvale žijícími obyvateli, jehož součástí je výstavní síň, přírodní prostředí, hospodářství, lesy, loviště a osada. Varine navrhl muzeum, které využívá místní kulturní dědictví a místní obyvatelstvo k rozvoji daného území. Ekomuzeum chápe jako kulturní proces, ve kterém se místní komunita ztotožňuje s určitým místem a využívá společné kulturní a přírodní dědictví jako zdroj pro svůj rozvoj na rozdíl od klasického muzea, které charakterizuje sbírka uvnitř budovy přístupná veřejnosti. Od šedesátých let minulého století byl pojem ekomuzeum aplikován na řízení společenských projektů zabývajících se sociálním, ekonomickým a environmentálním rozvojem území. V sedmdesátých letech minulého století byl vytvořen nový vztah mezi muzeem a společností pomocí koncepce ekomuzea. V té době vznikla tzv. Nová muzeologie, jejíž základní koncepce byla prezentována na konferenci Neue Muzeologie v Santiago de Chile v roce 1972. Na této konferenci byly navrženy principy, cíle, struktura, organizace a úlohy nového muzea. Úloha ekomuzeí v rámci nové muzeologie je uvedena například v pracích Boylana,5 a Davise.6 Stručná historie nové muzeologie a úlohy ekomuzejnictví v rámci nové muzeologie jsou uvedeny například v práci Doláka,7 kde je rovněž zachycena reakce českého a slovenského muzejnictví na podněty nové muzeologie a ekomuzeologie. Muzeologové se snažili a snaží definovat ekomuzeum na základě seznamu jeho základních charakteristik a porovnáním s tradičním muzeem. Zatímco většina indikátorů a charakteristik ekomuzea publikovaných v literatuře8 velmi podrobně specifikuje vztah ekomuzeí ke kulturnímu dědictví a kulturní paměti komunity, objevují se úvahy o malém odkazu existujících indikátorů ekomuzea na přírodní prostředí, rozdíly v zeměpisných oblastech, minulé a současné problémy životního prostředí, na roli živých sbírek a povahu sbírek, o které ekomuzeum pečuje.9 V rámci filozofie a praxe ekomuzeologie lze identifikovat řadu definic a ukazatelů, které mají tendenci charakterizovat jednotlivá ekomuzea a mohou být považovány
4 5 6 7 8 9
VARINE, Hugues: The local museum as a process. Nordisk Museology 1, 1996, s. 61–66.
BOYLAN, Patrick: Ecomuseums and the new museology – some definitions. Museums Journal 92, 1992, č. 4, s. 29; TÝŽ: Is yours a classic museum or an ecomuseum/‘new‘ museum? Museum Journal 92, 1992, č. 4, s. 30. DAVIS, Peter: Ecomuseum. A sence of place. London 1999.
DOLÁK, Jan: Nová muzeologie a ekomuzeologie. Věstník Asociace muzeí a galerií České republiky, 2004, č. 1, s. 11–16. HAMRIN, Örjan – HULANDER, Mats: The Ekomuseum Bergslagen. Falun 1995; DAVIS, P.: Ecomuseum. CORSANE, Gerard – DAVIS, Peter – ELLIOTT, Sarah – MAGGI, Mauricio – MURTAS, Donatella – ROGERS, Sally: Ecomuseum Evaluation: Experience in Piemonte and Liguria, Italy. International Journal of Heritage Studies, 13, 2007, č. 2, s. 201–216.
232
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
za základní principy ideálního ekomuzea,10 nicméně podle Davise11 je obtížné uplatňovat jednotný standard, kterého by měla všechna ekomuzea dosáhnout. Jestliže tradiční muzeum chápeme jako souhrn budov, sbírek, odborníků, technik atd., potom ekomuzeum je souhrn území, kulturního a přírodního dědictví, paměti a společnosti.12 Heron navrhl tři hlavní rysy ekomuzea: 1. silný pocit hrdosti na místní tradice, zvyky a lidovou architekturu, 2. souvislost ekomuzea s hospodářskou obnovou, 3. pokus ekomuzea zachránit ohroženou kulturu.13 Boylan uvádí pět kritérií, podle kterých je třeba rozlišovat mezi „klasickým“ muzeem a ekomuzeem.14 Jde o velikost území, hlavní zaměření studia a komunikace ekomuzea, organizační priority, zákazníky a řízení. Zatímco „klasické“ muzeum je budova, zabývá se sbírkami, které dokumentují odborníci, zaměřuje se na návštěvníky jako hlavní spotřebitele a je řízeno odborným personálem, ekomuzeum má různá geografická území od jedné vesnice až po celou oblast regionu kulturního dědictví, používá interdisciplinární přístup, vnímá místní obyvatele a turisty a je řízeno představiteli komunity. Hamrin a Hulander publikovali 18 základních charakteristik ekomuzea.15 Podle jejich názoru ekomuzea souvisí s určitým územím, uchovávají a interpretují prvky kulturní krajiny in situ, jsou založena na existenci centra a několika tzv. antén rozmístěných po území, zachovávají a obnovují nejvýznamnější prvky lokálního dědictví, na aktivitách ekomuzea participuje místní komunita, probouzí v obyvatelích pocit vlastní 10 RYDZEWSKI, Wladyslaw (ed.): The Ecomuseums. ICOM Natural History Museums‘
11 12 13 14 15
Newsletter 1978; RIVARD, René: Opening up the museum. Quebec City. [= Typescript at the Documentation Centre, Direction des Musées de France]. Paris 1984; TÝŽ: Museums and ecomuseums – questions and answers. In: Økomuseumsboka – Identitet, Økologi, Deltakelse. Edd. J. A. GJESTRUM – M. MAURE. Tromso 1988, s. 123–128; HERON, Paul: Ecomuseums – a new museology? Alberta Museums Review 17, 1991, č. 2; viz také Boylanovy studie v pozn. 4; CORSANE, Gerard – HOLLEMAN, W.: Ecomuseums: a brief evaluation. In: Museums and the Environment. Ed. R. De Jong. Pretoria 1993, s.111–125; HAMRIN, O. – HULANDER, M.: The Ekomuseum Bergslagen; OHARA, Kazuoki: The image of ‚Ecomuseum‘ in Japan, Pacific Friend. Jijigaho-Sha 25, 1998, č. 12, s. 26–27; DAVIS, P.: Ecomuseum; TÝŽ: Ecomuseums and the democratization of Japanese museology. International Journal of Heritage Studies 10, 2004, č. 1, s. 93–110; TÝŽ: Place, ‚cultural touchstones‘ and the ecomuseum. In: Heritage, Museums and Galleries. Ed. G. CORESANE. New York 2005; TÝŽ: Standards, performance measurement and the evaluation of ecomuseum practice and ‘success’. In: Communication and Exploration. Guizhou 2005; JOUBERT, A.: French Ecomuseums. In: TAMTÉŽ; MAGGI, Mauricio – FALLETTI, Vittorio Gli ecomusei: che cosa sono e che cosa potrebbero diventare. Torino – Londra 2001; MAGGI, Mauricio: Ecomusei. Guida Europea. Torino – Londra – Venezia 2002; CORSANE, G. – DAVIS, P. – ELLIOTT, S. – MAGGI, M. – MURTAS, D. – ROGERS, S.: Ecomuseum Evaluation; TITÍŽ: Ecomuseum Evaluation: Experience in Piemonte and Liguria, Italy: The Significance Of Capital. International Journal of Heritage Studies, 13, 2007, č. 3, s. 224– 239; CORSANE, Gerard – DAVIS, Peter – HAWKE, Stephanie – STEFANO, Michelle: Ecomuseology. A holistic and integrated model for safeguarding ‘spirit of place’ in the North East of England. In: 16th ICOMOS General Assembly and International Symposium. ‘Finding the spirit of place – between the tangible and the intangible’.. Quebec 2008.
DAVIS, P.: Standards, s. xxx.
RIVARD, R.: Opening up; TÝŽ: Museums and ecomuseums, s. 123–128.
HERON, P.: Ecomuseums.
BOYLAN, P.: Is yours a classic museum, s. 30.
HAMRIN, O. – HULANDER, M.: The Ekomuseum Bergslagen.
233
NOVÉ INDIKÁTORY PRO NÁVRH A HODNOCENÍ EKOMUZEA – PŘÍSPĚVEK K NOVÉ MUZEOLOGII
identity, usilují o aktivizaci návštěvníků, aby prostřednictvím vlastních zkušeností lépe porozuměli danému prostředí, směřují k propojení oblasti kultury a turismu, vycházejí ze spolupráce místních autorit, organizací a sdružení, popřípadě soukromých subjektů. Zaměstnanci ekomuzea působí v roli konzultantů a koordinátorů. Ekomuzea jsou závislá na činnosti dobrovolníků, snaží se zpřístupnit turistům málo známá a méně navštěvovaná místa, obrací se na školní publikum, realizují různé vzdělávací programy a uskutečňují výzkumnou činnost. Davis použil pozměněnou verzi tohoto seznamu k porovnání ekomuzeí s tradičními muzei a prozkoumal funkce, které by mohly být použity jako indikátory ekomuzea.16 Koncept ekomuzea pomáhá chránit část komplexního dědictví a pomáhá místní populaci, která dává smysl tomuto dědictví. Ekomuzeum je společností řízený projekt ochrany kulturního a přírodního dědictví, který mobilizuje proti ohrožení kulturního a přírodního dědictví a pomáhá trvale udržitelnému rozvoji společnosti. Ekomuzeum tedy není omezeno na budovu (budovy) muzea, může si vybrat různé priority ochrany a interpretace dědictví ve svém území. Corsane a Holleman a Davis uvádí tři hlavní pilíře myšlenky ekomuzea: 1. ochrana smyslu a ducha místa prostřednictvím komplexního (holistického, systémového) přístupu k zdrojům dědictví v jejich prostředí, 2. zapojení veřejnosti, 3. myšlenka ekomuzea je tvarovatelná a měla by reagovat na unikátní kontexty.17 Ekomuzeum je v podstatě „holistický“ přístup pro trvale udržitelný rozvoj prostředí a společnosti,18 který klade důraz na význam celku a zároveň provázanost jeho jednotlivých částí, což umožňuje reagovat na kontext, který je mnohovrstevný, pokud jde o stávající a hrozící škody na kulturním a přírodním dědictví. Ohara uvádí, že ekomuzeum zahrnuje tři prvky: 1. záchranu různých druhů dědictví, včetně přírody, a kulturních a průmyslových tradic v dané oblasti, 2. management a činnosti s účastí místního obyvatelstva s ohledem na jejich budoucnost, 3. muzeum, které představuje funkce pro zachování přírody a tradic.19 Kulturní a přírodní dědictví, místní komunita a muzeum by měly být vzájemně propojeny. Joubert shrnul čtyři principy pro francouzská ekomuzea - území, jeho dědictví, obyvatelstvo a vzdělávání.20 Davis zdůraznil hrdost místních lidí v jejich vlastním prostředí jako hlavní charakteristický znak pro všechna ekomuzea.21 Podle Corsane a kol. tvoří tradiční muzeum budovy, sbírky, odborný personál a návštěvníci, zatímco ekomuzeum je území, dědictví, paměť a obyvatelstvo.22 Corsane a kol. sestavili seznam otázek a využili je k hodnocení pěti ekomuzeí v Piemontu a Ligurii v Itálii.23 Otázky jsou rozděleny do tří skupin. Otázky z první skupiny zkoumají, jaké byly podmínky před založením ekomuzea, ve druhé skupině
16 17 18 19 20 21 22 23
DAVIS, P.: Ecomuseum. A sence.
CORSANE, G. – HOLLEMAN, W.: Ecomuseums, s. 111–125; DAVIS, P.: Ecomuseum. A sence.
Viz předchozí pozn. OHARA, K.: The image, s. 26–27. JOUBERT, A.: French Ecomuseums. DAVIS, P.: Place.
CORSANE, G. – DAVIS, P. – HAWKE, S. – STEFANO, M.: Ecomuseology.
CORSANE, G. – DAVIS, P. – ELLIOTT, S. – MAGGI, M. – MURTAS, D. – ROGERS, S.: Ecomuseum Evaluation, s. 201–216.
234
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
jsou otázky identifikující indikační znaky (indikátory) ekomuzea a ve třetí skupině jsou otázky, které identifikují znaky, které nejsou charakteristické pro ekomuzeum. V předložené studii jsou na základě analýzy indikátorů pro hodnocení funkce ekokomuzea publikovaných v literatuře navrženy indikátory umožňující hodnotit funkci ekomuzea v zachování, monitorování a nedestruktivním výzkumu tradičních ekologických znalostí, činností a způsobů využívání přírodních zdrojů a hospodaření místních komunit v krajině. Tyto indikátory zohledňují sociální a kolektivní paměť komunity, která rozvíjí činnosti udržující ekosystémové služby území a trvale udržitelný rozvoj krajiny. Tyto indikátory byly aplikovány k vyhledání potenciální lokality a komunity pro ekomuzeum, ve kterém by byly zachovány tradiční ekologické znalosti a činnosti přispívající k ochraně krajiny a zachování biodiverzity a služeb ekosystémů. 2. Úloha ekomuzea v oblasti zachování tradičních ekologických znalostí a činností pro trvale udržitelný rozvoj krajiny Podle Prettyho jsou lidské kultury formovány místními ekosystémy.24 Lidstvo intenzivně mění prostředí, a to má za následek dramatický pokles přírodního a kulturního kapitálu. Sociálně – ekologické systémy jsou stále zranitelnější z důvodu narušení zdrojů potravin, přírodních a kulturních tradic. Tradiční ekologické znalosti jsou používány komunitou k ochraně a rozvoji přírody. Ekomuzea mohou umožnit místním komunitám zachovat si nebo se snažit získat zpět své spojení s okolím, a zlepšit tak jejich odolnost. Revitalizační projekty ekomuzeí mohou nabízet způsoby, jak propojit znalosti s činnostmi, aby bylo dosaženo optimálních výsledků jak pro přírodu, tak pro kulturu. Tradiční ekologické poznatky místní komunity ekomuzea mohou být potenciálně důležité pro zachování biologické rozmanitosti v rámci spojeného sociálně - ekologického systému kulturní krajiny. Tradiční ekologické poznatky se na celém světě ztrácejí spolu s biologickou rozmanitostí.25 Systémy integrace tradičních a vědeckých poznatků mají větší naději na úspěch v ochraně kulturního a přírodního dědictví. Místní ekologické znalosti a související praxe jsou nezbytné pro udržení a zlepšení ekosystémových služeb. Ekosystémové služby dělíme na zásobovací (např. poskytování potravin nebo genetických zdrojů), regulační (např. regulace záplav, regulace klimatu), kulturní (užitek nemateriální povahy, např. estetické nebo duchovní obohacení) a podpůrné (např. koloběh živin, tvorba půd nebo opylování rostlin atd.). Podle Barthela a kol. a Sejáka, Cudlína, Pokorného, Zapletala a kol. je mnoho ekosystémových služeb na ústupu.26 24 PRETTY, Jules: Interdisciplinary progress in approaches to address social-ecological and ecocultural
systems. Environmental Conservation 38, 2011, s. 127–139.
25 CULLEN-UNSWORTH, Leanne Claire – HILL, Rosemary – BUTLER, James – WALLACE, Marilyn: A research process for integrating Indigenous and scientific knowledge in cultural landscapes: principles and determinants of success in the West Tropics World Heritage Area, Australia. The Geographical Journal. [dostupné na DOI: 10.1111/j.1475-4959.2011.00451.x: 2011]. 26 BARTHEL Stephan – FOLKE, Carl – COLDING, Johan: Social-ecological memory in urban
gardens – Retaining the capacity for management of ecosystem services. Global Environmental Change 20, 2010, č. 2, s. 255–265; SEJÁK, Josef – CUDLÍN, Pavel – POKORNÝ, Jan – 235
NOVÉ INDIKÁTORY PRO NÁVRH A HODNOCENÍ EKOMUZEA – PŘÍSPĚVEK K NOVÉ MUZEOLOGII
Ochrana přírody a krajiny potřebuje nové principy, kterými by se řídila.27 Ačkoli veřejnost možná nerozumí koncepci biodiverzity, váží si přírody jako zdroje vody, paliva, stavebních materiálů, rekreace a inspirace. Existují dvě strategie ochrany přírody a krajiny, a to strategie ochrany ohnisek biodiverzity a strategie využívání a ochrany ekosystémových služeb. Základní myšlenka strategie využívání a ochrany ekosystémových služeb vychází z ujasnění si závislosti lidí na různých ekosystémech (např. příjem místních obyvatel z turistického ruchu) a identifikace těch ekosystémů, které jsou vážně ohroženy a jejichž degradace by ohrozila i místní obyvatele.28 V této oblasti by mohla ekomuzea pomoci vypracovat záchranný plán pro poškozené ekosystémy, který bude chránit jak ekosystémy, tak prospěch, který z něj plyne místním komunitám. Pokud místní komunity zřetelněji uvidí závislost svého zdraví a ekonomické soběstačnosti na různých ekosystémech, budou ekologické projekty podporovat. Ve výsledku zůstane biodiverzita zachována, ale nebude to na úkor lidí. Místní ekologické znalosti a související praxe jsou nezbytné pro udržení a zlepšení ekosystémových služeb v území ekomuzea. Ekomuzea se mohou zaměřit na sociální a kolektivní paměť krajiny, podporovat ekosystémové služby a zkoumat, kde a jak jsou ekologické přístupy, znalosti a zkušenosti zachovány a předávány. Ekomuzea mohou pomoci při analýze sociálně - ekologická paměti krajiny a jejích jednotlivých prvků (luk, polí, ovocných alejí, remízků atd). Po roce 2000 se objevuje v Evropě (především v Itálii) snaha zapojit ekomuzea do využití a obnovy přírodních prvků krajiny a kulturních památek in situ, integrovat místní obyvatele s krajinou a životním prostředím, zabezpečovat trvale udržitelný rozvoj místních komunit a životního prostředí pomocí činností, ve kterých jsou zapojeni místní obyvatelé a turisté.29 Maggi a Falletti rozlišují komunitní a environmentální model ekomuzea.30 V komunitním modelu ekomuzea se angažují lokální komunity v rámci ekomuzejních aktivit. V enviromentálním modelu je základem otevřené muzeum krajiny s informačním a dokumentačním centrem parku, které se zajímá o místní komunitu a vztahy mezi přírodním a kulturním prostředím. Maggi definuje ekomuzeum jako zvláštní druh muzea, kde na základě dohody místní obyvatelé pečují o místo, kde žijí.31 Dohoda znamená dlouhodobý závazek místních obyvatel plnit etické závazky a vize pro budoucí rozvoj místa, a to včetně komplexu kulturních, sociálních a přírodních hodnot, které definují jedinečné místní tradice. Úlohu ekomuzea v trvale udržitelných scénářích rozvoje společnosti, prostředí a krajiny uvádí Corsane.32 V některých oblastech Itálie bylo legislativně podpořeno fungování ekomuzeí, která zhodnocují kulturu a lokální ZAPLETAL, Miloš a kol.: Hodnocení funkcí a služeb ekosystémů České republiky. Ústí nad Labem 2010.
27 KAREIVA, P. – MARVIER, M.: Zachovejme Zemi pro sebe. Scientific American, 2008, April/May [České vydání], s. 56–63. 28 ZAPLETAL, Miloš: Aplikace moderních přístupů k ochraně přírodního dědictví (ochrana lesního ekosystému v oblasti Hrubý Jeseník). Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis 6, 2003, s. 66–80. 29 MAGGI, M.: Ecomusei. Guida Europea. 30 MAGGI, M. – FALLETTI, V.: Gli ecomusei. 31 MAGGI, M.: Ecomusei. Guida Europea. 32 CORSANE, Gerard: Sustainable future scenarios for people, environments and landscapes in Cumbria: the ecomuseum ideal and issues related to its use. International Journal of Biodiversity Science and Management 2, 2006, č. 3, s. 218–222.
236
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
tradice za účelem podpory životního prostředí, krajiny, kultury, turistiky a ekonomiky.33 Legislativně byla rovněž podpořena snaha o integraci místních obyvatel s krajinou.34 Tento přístup zdůrazňuje úlohu ekomuzea v trvale udržitelném rozvoji krajiny.35 Pressenda a Sturani zkoumají úlohu ekomuzea v řízení a trvale udržitelném rozvoji krajiny především v historických a kulturně geografických souvislostech, vztah komunity k životnímu prostředí prezentují na příkladu italských ekomuzeí.36 Aktivity některých ekomuzeí v oblasti trvale udržitelného rozvoje krajiny jsou v souladu s obsahem Evropské úmluvy o krajině37 a programu Člověk a biosféra.38 Evropská úmluva o krajině se snaží zajistit ochranu jednotlivých typů evropské krajiny, přírodních a kulturních hodnot a podpořit vnímání krajiny místními obyvateli s ohledem na skutečnost, že krajina má biologickou a kulturní historii a je součástí kultury dané společnosti. Krajina je chápána jako součást lidské kultury z perspektivy biologické a lidské historie. Pojetí biosferických rezervací v rámci programu Člověk a biosféra spočívá v jádrovém území, ve kterém jsou biologická společenstva a ekosystémy přísně chráněné, obklopeném ochranným pásmem, ve kterém jsou tradiční lidské činnosti monitorovány a je zde prováděn nedestruktivní výzkum.39 Na ochranné pásmo navazuje přechodová zóna, v níž jsou povoleny některé činnosti udržitelného rozvoje (např. maloplošné tradiční hospodaření) spolu s dobýváním některých zdrojů (např. kácením stromů) a možností experimentálního výzkumu. Takové uspořádání rezervace může povzbudit místní komunity k podpoře záměrů chráněného území a vrátit místní komunitě smysl tradičního vlastnictví a odpovědnosti za zdroje. Příkladem ekomuzea participujícího na programu Člověk a biosféra je Ekomuzeum a biosférická rezervace Kristianstads Vattenrike ve Švédsku. 40
33 Legge Regionale 14 Dicembre 2007, N. 34, Promozione e disciplina degli ecomusei [dostupné na http://www.ecomusei.net/attachments/article/46/Umbria_14_12_2007.pdf, ]. 34 Legge regionale 12 Luglio 2007, N. 13, Riconoscimento degli ecomusei per la valorizzazione della cultura e delle tradizioni locali ai fini ambientali, paesaggistici, culturali, turistici ed economici [dostupné na http:// www.ecomuseilombardia.it/partner/lr_2007_13.pdf]. 35 MAGGI, M.: Ecomusei. Guida Europea. 36 PRESSENDA, P. – STURANI, M. L.: Open-air museums and ecomuseums as tools for landscape management: some italian experience. In: European Landscapes and Lifestyles. The Mediterranean and Beyond. Edd. Z. ROCA et alii. Lisboa 2007. 37 Council of Europe: The European Landscape Convention, Chapter 1, Article 1a [dostupné na http:// www.coe.int/t/dg4/cultureheritage/heritage/landscape/default_en.asp]. 38 MAGNUSSON, Sven Erik: The Changing Perception of the Wetlands in and around Kristianstad, Sweden. From Waterlogged Areas toward a Future Water Kingdom. Annals of the New York Academy of Sciences 1023, 2004, č. 1, s. 323–327. 39 PRIMACK, Richard – KINDLMANN, Pavel – JERSÁKOVÁ, Jana: Biologické principy ochrany přírody. Praha 2001. 40 MAGNUSSON, S. E.: The Changing Perception, s. 323–327.
237
NOVÉ INDIKÁTORY PRO NÁVRH A HODNOCENÍ EKOMUZEA – PŘÍSPĚVEK K NOVÉ MUZEOLOGII
3. Metodologické přístupy V literatuře41 byly publikovány různé varianty 21 indikátorů identifikujících ekomuzem navržených Corsanem42 a Corsanem a dalšími.43 Tyto indikátory jsou založeny na třech kritériích, a to: 1. na účasti, posílení a zapojení místních obyvatel, 2. na ochraně, uchování a interpretaci zdrojů dědictví, 3. na strategii a řízení místního udržitelného rozvoje. Při detailní analýze těchto indikátorů bylo zjištěno, že pouze dva indikátory zohledňují úlohu ekomuzea v oblasti trvale udržitelného rozvoje krajiny. Na základě této analýzy indikátorů pro hodnocení funkce ekokomuzea publikovaných v literatuře, které dostatečně nereflektují úlohu sociální a kolektivní paměti komunity ekomuzea pro zachování a rozvoj ekosystémových služeb území a trvale udržitelný rozvoj krajiny, byly navrženy indikátory umožňující hodnotit funkci ekomuzea v zachování, monitorování a nedestruktivním výzkumu tradičních ekologických znalostí, činností a způsobů využívání přírodních zdrojů a hospodaření místních komunit v krajině. Tyto indikátory byly aplikovány k vyhledání potenciální lokality a komunity, ve které byly zachovány tradiční znalosti ochrany krajiny, biodiverzity a služeb ekosystémů.44 Byla vybrána lokalita Moravské Kopanice s vysokou koncentrací přírodního dědictví, památek hmotné kultury, zachovalými lidovými tradicemi a komunitami aplikujícími tradiční ekologické znalosti a činnosti. Stanovené ukazatele byly aplikovány na této lokalitě. Posouzení lokality bylo provedeno ve dvou etapách.45 Nejdříve byla provedena analýza informačních zdrojů a byl sestaven seznam těchto zdrojů, včetně internetových stránek, návrhů projektů, knih, map, poznámek a výstřižků novinových článků. Potom následovaly návštěvy a jednání s klíčovými osobami reprezentujícími skupiny místního obyvatelstva, organizace a instituce. Bylo identifikováno několik skupin místních obyvalel, které řídí a monitorují řadu ekosystémových služeb na různých úrovních. Činnost těchto skupin místních obyvatel zahrnuje řizení a ochranu ekosystémů, dlouhodobé a podrobné monitorování druhů a změn ekosystémů, místní tradiční ekologické znalosti, tradiční způsoby hospodaření, veřejnou podporu ochrany a řízení ekosystémů. 41 HONG YI, Sabrina: Implications of international frameworks for assessment of chinese ecomuseums.
In: The 18 Biennial Conference of the Asian Studies Association of Australia in Adelaide.. Adelaide 2010; NAZARIADLI, S. – RAYATIDAMAVANDI, M.: A Survey on Current Situation, Problems and Requirements of Ecomuseums. With Particular Reference to Their Historical and Philosophical Backgrounds. American Journal of Scientific Research 19, 2011, s. 91–103. 42 CORSANE, Gerard: From ‚outreach‘ to ‚inreach‘: how ecomuseum principles encourage community participation in museum processes. In: Communication and Exploration-International Ecomuseum Forum.. Guizhou 2005; TÝŽ: Using ecomuseum indicators to evaluate the Robben Island Museum and World Heritage Site. Landscape Research, 31, 2006, č. 4, s. 399–418. 43 CORSANE, G. – DAVIS, P. – ELLIOTT, S. – MAGGI, M. – MURTAS, D. – ROGERS, S.: Ecomuseum Evaluation, s. 201–216.
44 ZAPLETAL, Miloš: Ecomuseum as a tool for preservation of traditional ecological knowledge and practices for sustainable development of landscape. Ecomuseum 2012 – 1st Intennational Conference on Ecomuseums, Community Museums and Living Comunities. 2012. 45 TAMTÉŽ.
238
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
K nejdůležitějším identifikovaným místním skupinám patří ČSOP Moravské Kopanice, Centrum Veronika, Občanské sdružení Tradice Bílé Karpaty, Informační středisko pro rozvoj Moravských Kopanic a Muzeum Bojkovska. Jako centrum navrženého ekomuzea byla vybrána obec Starý Hrozenkov. Pro ilustraci, jak se místní skupiny obyvatel spojily ve víceúrovňové sítě a spolupracovaly na konkrétních záležitostech ochrany přírody a krajiny, byly vybrány dva projekty, a to projekt Obnova původních bělokarpatských luk, který koordinuje CHKO Bílé Karpaty, a projekt Záchrana starých regionálních odrůd ovoce, který koordinuje Občanské sdružení Tradice Bílé Karpaty. Tyto a další projekty mohou být spojeny na podporu ochrany a řízení ekosystémů na úrovni krajiny prostřednictvím navrhovaného ekomuzea. Navrhované ekomuzeum může být flexibilní obecní organizace působící jako “spojující organizace”, která koordinuje a propojuje mnoho skupin místních obyvatel do instituce, která optimálně podporuje ochranu a zachování tradičních ekologických znalostí a činností na kvalitativně vyšší úrovni.46 4. Výsledky 4.1 Návrh indikátorů zdůrazňujících úlohu ekomuzea jako nástroje zachování tradičních ekologických znalostí a činností pro trvale udržitelný rozvoj krajiny. Byly navrženy otázky identifikující indikátory ekomuzea v pěti oblastech: I. Zachování, monitorování a nedestruktivní výzkum tradičních ekologických znalostí, činností a způsobů využívání přírodních zdrojů a hospodaření místních komunit v krajině. 1. Udržuje sociální a kolektivní paměť ekosystémové služby a zkoumá, kde a jak je udržována a přenášena ekologická praxe, znalosti a zkušenosti? 2. Jsou ekosystémy záměrně a aktivně udržovány místní komunitou pomocí tradičních postupů (z perspektivy kulturní i zemědělské)? 3. Jsou tradiční činnosti realizovány v chráněném území? 4. Jsou tradiční činnosti monitorovány a řízeny a je prováděn jejich nedestruktivní výzkum? 5. Jsou místní zemědělci motivováni ke správnému managementu chráněných luk? 6. Probíhá rozhodování a řízení ekomuzea na základě pochopení místních a regionálních znalostí o ekologických a sociálních procesech, funkcích, struktuře a složení a vztazích mezi nimi? 7. Je prováděn sociologický a ekonomický výzkum (demografie, ekonomika, tradiční znalosti)? 8. Uchovávají se přírodní hodnoty prostředí a tradiční využívání přírodních zdrojů místními komunitami?
46
TAMTÉŽ. 239
NOVÉ INDIKÁTORY PRO NÁVRH A HODNOCENÍ EKOMUZEA – PŘÍSPĚVEK K NOVÉ MUZEOLOGII
9.
Jsou obyvatelé podporováni v pěstování místních krajových plodin a chovu místních plemen hospodářských zvířat tradičními způsoby, aby uchovali nepostradatelný zdroj genů pro moderní šlechtitelské programy?
II. Začlenění místních obyvatel do řídících strategií a projektů ochrany přírody a krajiny, ve kterých formulují své vlastní rozvojové cíle a naplňují je. 1. Jsou chráněná území využívána místními obyvateli? 2. Je využití chráněných území místními obyvateli a návštěvníky zahrnuto do plánů péče a ochrany území? 3. Souhlasí místní obyvatelé se záměry rezervace a respektují pravidla rezervace pro uchování přirozených společenstev? 4. Jsou zakládána lokální a regionální sdružení zaměřená na praktickou ochranu přírody? 5. Zúčastňují se místní obyvatelé plánování, řízení rezervace a jsou zaměstnáváni správou rezervace? 6. Mají místní obyvatelé z ochrany biodiverzity a regulace aktivit v rezervaci prospěch? 7. Formulují místní skupiny své vlastní rozvojové cíle? 8. Jsou místní komunity zapojeny do ochranářských projektů? III. Školení a vzdělávání místních komunit v rámci ekologických školících programů. 1. Jsou místní komunity a návštěvníci školeni (vzděláváni) v rámci ekologických či environmentálních školících programů? 2. Je účel chráněného území (rezervace...) srozumitelně vysvětlen místním obyvatelům? 3. Existují prostředky pro environmentální vzdělávání a další veřejné aktivity (návštěvní centra, interpretační programy pro návštěvníky a turisty, přírodní stezky)? 4. Existují komunitní workshopy pokrývající environmentální ekonomická a sociální témata? 5. Jsou zapojeny místní komunity do výzkumné činnosti? IV. Participace místních komunit na turistických programech. 1. Nabízí místní obyvatelé turistům ubytování, průvodcovské služby, místní výrobky a jiné komodity? 2. Zvyšují turistické programy napojené na dopravu, ubytování, vzdělávání a návštěvu ekomuzea a chráněného území genia loci místa? 3. Poskytují turistické programy napojené na dopravu, ubytování, vzdělávání a návštěvu ekomuzea a chráněného území uspokojivé turistické zážitky? 4. Jsou turistické programy napojené na dopravu, ubytování, vzdělávání a návštěvu ekomuzea a chráněného území efektivně nabízeny a propagovány?
240
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
5. 6. 7. 8.
Jsou turistické programy napojené na dopravu, ubytování, vzdělávání a návštěvu ekomuzea a chráněného území účelně řízeny a koordinovány? Podporují turistické programy napojené na dopravu, ubytování, vzdělávání a návštěvu ekomuzea a chráněného území lokální ekonomiku a vytváří investiční podmínky a pracovní místa? Nebrání turistické programy napojené na dopravu, ubytování, vzdělávání a návštěvu ekomuzea a chráněného území přirozenému rozvoji místní komunity? Je sledováno a vyhodnocováno negativní a pozitivní působení turistiky na ekomuzeum?
V. Účasti komunity v trvale udržitelném rozvoji vesnice, krajiny a přírodních zdrojů a uchování přírodní hodnoty prostředí. 1. Jsou nabízeny pracovní příležitosti místním obyvatelům v rámci trvale udržitelného rozvoje? 2. Je podpořena rovnováha mezi ekonomickým rozvojem oblasti a ochranou přírody? 3. Probíhá v komunitě trvale udržitelné hospodaření? 4. Je zajištěna účast komunity při obnově vesnice s využitím místních tradic a aktivní spolupráce občanských spolků a sdružení? 5. Používá ekomuzeum nejlepších současných vědeckých poznatků k vytvoření koordinovaného plánu trvale udržitelného využití území, jež zahrnuje biologické, ekonomické a sociální složky, legislativní požadavky, zájmy podnikatelů, nevládních organizací a zájmy místní komunity? 6. Existují ekomuzejní demonstrační projekty trvale udržitelného využití přírodních zdrojů? 4.2 Identifikace potenciální lokality a místních komunit pro ekomuzeum. Podrobný popis aplikace indikátorů pro nalezení potenciálního ekomuzea, ve kterém jsou tradiční ekologické znalosti a činnosti chráněny, je uveden v práci Zapletala.47 V této práci jsou uvedeny rovněž výsledky aplikace těchto indikátorů. Zde uvádíme pouze stručnou rekapitulaci. Byla připravena případová studie, která spočívala v provedení dotazníkového šetření podle navržených indikátorů se zohledněním znalostí získaných na předchozích návštěvách lokality, z propagačních materiálů, literatury atd. Pomocí otázek byly získány odpovědi „ano“ nebo „ne“ a bylo provedeno bodové ohodnocení zkoumané lokality a zjištěno kolik má tato lokalita pozitivních ekomuzeologických vlastností. Navrhované ekomuzeum tvoří oblast Moravských Kopanic, která se nachází na moravsko-slovenském pomezí v rámci CHKO Bílé Karpaty. CHKO Bílé Karpaty je zapojena do programu biosferických rezervací MAB a je součástí Evropsky významných lokalit soustavy NATURA 2000. Bílé Karpaty jsou známy především 47 TAMTÉŽ.
241
NOVÉ INDIKÁTORY PRO NÁVRH A HODNOCENÍ EKOMUZEA – PŘÍSPĚVEK K NOVÉ MUZEOLOGII
jako území s nejvyšší diverzitou a s největší kvantitou vstavačovitých rostlin ve střední Evropě.48 Moravské Kopanice mají zachovalý tradiční krajinný ráz, dochované zbytky tradičních řemesel a folklóru. Z hlediska přírodních podmínek se jedná o území zkultivované člověkem, od čehož se odvíjí také způsob obživy většiny obyvatel. Provedením průzkumu a aplikováním indikátorů byly definovány podmínky v ekomuzeu Moravské Kopanice.49 Bylo zjištěno, že tradiční ekologické činnosti, pravidelné kosení bělokarpatských lučních společenstev nebo pěstování starých a regionálních odrůd, jsou monitorovány a je prováděn jejich nedestruktivní výzkum.50 Místní obyvatelé jsou obeznámeni s problémy biodiverzity a souhlasí se záměry ochrany přírody a krajiny, jsou ochotni respektovat pravidla pro uchování tradiční kulturních a ekologických činností a podporují ekosystémové služby.51 V omezené míře místní komunity podporují turistické programy, poskytují ubytování a průvodcovské služby. Organizace a instituce v lokalitě potenciálního ekomuzea poskytují environmentální vzdělávací a školící projekty pro místní obyvatelstvo. Nicméně byly identifikovány problémy způsobené nerovnováhou mezi ekonomickým rozvojem oblasti a ochranou ekosystémových služeb. V práci Zapletala je podrobně analyzováno zapojení a příspěvky místních komunit a organizací do projektu Obnova původních bělokarpatských luk a je zde uvedena analýza managementu místních obyvatel, jejich působení na vybrané ekosystémové služby a ekosystémy.52 5. Závěr Muzeologové se snažili a snaží definovat ekomuzeum na základě seznamu jeho základních charakteristik a porovnáním s tradičním muzeem. Zatímco většina indikátorů a charakteristik ekomuzea publikovaných v literatuře velmi podrobně specifikuje vztah ekomuzeí ke kulturnímu dědictví a kulturní paměti komunity, objevují se úvahy o malém odkazu existujících indikátorů ekomuzea na přírodní prostředí, rozdíly v zeměpisných oblastech, minulé a současné problémy životního prostředí, na roli živých sbírek a povahu sbírek, o které ekomuzeum pečuje. V předložené studii jsou na základě analýzy indikátorů pro hodnocení funkce ekokomuzea publikovaných v literatuře navrženy indikátory umožňující hodnotit funkci ekomuzea v zachování, monitorování a nedestruktivním výzkumu tradičních ekologických znalostí, činností a způsobů využívání přírodních zdrojů a hospodaření místních komunit v krajině. Navržené indikátory zohledňují sociální a kolektivní paměť komunity, která rozvíjí činnosti udržující ekosystémové služby území a trvale udržitelný rozvoj krajiny. Navržené indikátory byly aplikovány k vyhledání potenciální lokality a komunity pro ekomuzeum, ve kterém jsou zachovány tradiční ekologické znalosti a činnosti 48 MACKOVČIN, Peter – JATIOVÁ, Matylda: Chráněná území ČR – Zlínsko. Sv. II. Praha 2002. 49 ZAPLETAL, M.: Ecomuseum. 50 JONGEPIEROVÁ, Ivana: Metody údržby travních porostů Bílých Karpat. Veselí nad Moravou
2001.
51 ZAPLETAL, M.: Ecomuseum. 52 TAMTÉŽ.
242
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 VARIA
přispívající k ochraně krajiny a zachování biodiverzity a služeb ekosystémů.53 Byla vybrána lokalita Moravské Kopanice s vysokou koncentrací přírodního dědictví, památek hmotné kultury, zachovalými lidovými tradicemi a komunitami aplikujícími tradiční ekologické znalosti a činnosti. Tradičními činnostmi v oblasti potenciálního ekomuzea Moravské Kopanice jsou pravidelné kosení bělokarpatských lučních společenstev a pěstování starých a regionálních odrůd ovoce. Místní obyvatelé respektují pravidla pro uchování tradiční kulturních a ekologických činností. Navrhované ekomuzeum může být flexibilní organizací působící jako „spojující organizace“, která koordinuje a propojuje mnoho skupin místních obyvatel a místní organizace do instituce, která optimálně podporuje ochranu a zachování tradičních ekologických znalostí a činností na kvalitativně vyšší úrovni.54
Summary NEW INDICATORS FOR THE DESIGN AND EVALUATION OF ECOMUSEUM - CONTRIBUTION TO NEW MUSEOLOGY Miloš Zapletal Traditional ecological knowledge and associated practices are essential for sustainable development of landscape. The article explores how an ecomuseum can contribute to the preservation of traditional ecological knowledge and practices of local communities for the sustainable development of landscape and the conservation of nature. Based on an analysis of published ecomuseum indicators, that refer only little to the protection and preservation of the natural environment, the list of indicators were designed based on five aspects: (1) criteria about conservation, monitoring and non-destructive research of traditional ecological knowledge, practices and use of natural resources and the landscape, (2) criteria about inclusion of local communities into the projects of nature and landscape conservation, (3) criteria about education of local communities in environmental training programmes, (4) criteria about participation of local communities in touristic programmes, (5) criteria about participation of communities in sustainable development of villages, landscapes and natural resources. These indicators highlight the role of ecomuseum in maintaining and developing social and collective memory of local community as specific form of cultural heritage linking cultural and biological diversity. This collective memory develops activities sustaining ecosystem services and the sustainable development of landscape in accordance with The European Landscape Convention and The Man and the Biosphere Programme. These indicators were applied to find potential location and community for ecomuseum in Moravské Kopanice in which the traditional ecological knowledge and practices will be preserved.
Translated by Miloš Zapletal
53 TAMTÉŽ. 54 TAMTÉŽ.
243
RECENZE A ANOTACE
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 RECENZE A ANOTACE
Kozák, Petr – Prix, Dalibor – Zezula, Michal a kolektiv: Kostel sv. Martina v Bohušově. Národní památkový ústav Ostrava 2011, 527 s. ISBN 978-80-85034-59-2 Pojem „kolektivní monografie“ vpadl s nebývalou razancí do slovníku české akademické komunity, přitom nezbývá než konstatovat, že jen málo z takto označovaných svazků dokáže působit natolik kompaktním dojmem, aby dostálo svému označení. Kniha věnovaná osudům, archeologickému a památkovému výzkumu kostela svatého Martina v Bohušově, tvořící volnou sérii s monografií věnovanou kostelu svatého Benedikta v Krnově-Kostelci (Prix, Dalibor: Kostel sv. Benedikta v Krnově-Kostelci. Ostrava 2011) však podobné pochybnosti velmi rychle rozptyluje. Na jejích stranách se setkáváme se vzorovou mezioborovou spoluprací, cílenou na celistvé uchopení památky v jejím architektonickém, památkovém a historickém kontextu, na kterém se podílely dvě desítky autorů. Bohušovské monografii se také už dostalo náležitého ocenění. Toto stručné upozornění na práci věnovanou bohušovskému kostelu se proto obrací k dalšímu aspektu, než jaký byl dosud zdůrazňován, a to ke skrytým dějinám rodu Fulštejnů, obsaženým zejména v kapitolách Dalibora Prixe (s. 85-200) a Petra Kozáka (s. 335-364). Rod Fulštejnů, resp. jeho působení na moravsko-slezském pomezí, se dosud nedočkal shrnující monografie. Tuto roli do určité míry suplují příslušné pasáže v Hradech českého Slezska, ale zde jsou dějiny rodu podřízeny pohledu na osudy hradních fortifikací celého sledovaného teritoria a nutně proto zůstávají torzem. Dalibor Prix tak nyní dostal možnost vrátit se k Fulštejnům v mnohem ucelenějším zamyšlení. I když se v tomto případě stává svorníkem předložených úvah kostel, nahrazující tak hrad ležící na nedalekém
návrší, právě počátky sakrální stavby se staly výchozím bodem mapování nejstarších osudů Herborda z Fulštejna a jeho synů ve službách olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku. Na pozadí politických událostí je tak předestřen plastický obraz rodových strategií a jejich korigování v návaznosti na vnější podmínky i dynamiku fulštejnského rozrodu, který významně promlouvá do diskuse současné české medievistiky stran vzniku a fungování šlechtických domén vrcholně středověkého období. Dalibor Prix obratně spojuje jednotlivé fulštejnské linie s okolními knížecími, biskupskými i panovnickými dvory a jakoby mimochodem se vrací k osudům svatomartinského kostela. Moravsko-slezské pomezí se zdůrazněnými moravskými i slezskými vazbami, neboť zdejší šlechta se dobře orientovala v poměrech markrabství, opavského vévodství i niského knížectví, představovalo ve sledovaném období enklávu, o jejíž ovládnutí byl sváděn právní i mocenský souboj z obou stran pomyslné hranice. Fulštejnové dobře znali význam svého sídla, které s blízkou biskupskou Osoblahou chránilo severovýchodní díl přemyslovské domény, a svým vystupováním dokázali svůj vliv dále rozšiřovat. Svatomartinský kostel v Bohušově naplňoval požadavky mocného rodu na důstojné rodové pohřebiště. Kvalita použitých kamenických článků, jednota architektonického rozvržení a zřejmě i podíl osoblažské stavební hutě na jeho budování vytvořily vzor venkovského šlechtického kostela, který se dočkal řady následování. Jestliže rozsáhlý úvodní exkurs o dějinách rodu vyústil v tezích Dalibora Prixe ve vyzvednutí unikátnosti zdejší sakrální stavby v rámci komplexu venkovských šlechtických kostelů, další osudy rodu se pak splétají s dějinami stavby v řadě událostí (obléhání Fulštejna spojenci Matyáše Korvína, Švédů ap.), které vedly k závažnému poškození stavby a následné proměně její stavební podoby. V raně novověkém období už komplex zakladatelských práv převzaly další vrchnosti. I když Prixův text sahá daleko za prodej Fulštejna Janem Supem v roce 1565 a je doveden až do samého konce 18. století, za skutečné završení dějin rodu lze považovat biografickou črtu vratislavského světícího biskupa Jindřicha Supa z Fulštejna z pera Petra Kozáka. Označení muž na přelomu epoch přitom nemusíme vnímat pouze jako mapování života církevního preláta čelícího nastupující reformaci, ale také
247
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 RECENZE A ANOTACE
šlechtice, s jehož uložením do rodové hrobky v Bohušově v roce 1538 se kariéra rodu přiblížila svému zenitu. Skryté dějiny Fulštejnů, na jejichž plastickém konstruování se podílí i další kapitoly předložené kolektivní monografie, tak můžeme vnímat jako součást příkladné spolupráce při souhrnném zhodnocení důležité sakrální památky, ale i jako vylíčení osudů rodu, které výrazným způsobem posouvá naše poznání šlechtického prostředí šířeji vnímaného moravsko-slezského pomezí. Martin Čapský
Siegfried Hanke – Rainer Vogel (Hgg.): Urbare des Fürstentums Jägerndorf aus der Zeit der Markgrafen von Brandenburg-Ansbach 1531–1535–1554/78 Berlin, LIT Verlag 2010 (Erträge Böhmisch-Mährischer Forschungen. In Verbindung mit der Sudetendeutschen Akademie der Wissenschaften und Künste, München, Band 8), 470 s., ISBN 978-3-643-10845-6 Urbáře náležejí mezi prameny, kterým je již tradičně věnována značná pozornost. Je tomu tak bezpochyby díky jejich mnohostranné využitelnosti v různých oblastech historického bádání, ať už jde o hospodářské, sociální či třeba regionální dějiny. Značný význam má však uvedený typ úředních knih i z hlediska bádání jazykovědného, již proto, že zpravidla obsahuje velké množství materiálu pro výzkum vlastních jmen osobních, místních i pomístních. Právě zájem o filologické využití uvedeného typu pramene se stal primárním východiskem pro anotovanou edici tří urbářů krnovského knížectví z 16. století, která byla roku 2010 publikována v německém nakladatelství LIT Verlag zásluhou Siegfrieda Hanke-
ho a Rainera Vogela. Jelikož uvedená dvojice autorů koncipovala svou práci jako příspěvek k poznání vývoje německého jazyka, je pochopitelné, že z okruhu editovaných pramenů vyloučila čtvrtý (nejstarší) krnovský urbář z roku 1521 (J. Řezníčkem datovaný do roku 1523), který je psán česky. Ze stejného důvodu editoři do přepisu nezahrnuli ani jazykově české vpisky, které se nacházejí v editovaných urbářích (naopak latinské pasáže textu pramenů z edice vypuštěny nebyly). Tato skutečnost pochopitelně poněkud limituje využitelnost edice pro potřeby historického bádání, jemuž jinak nabízí bohatý materiál pro studium hospodářsko-sociálních, právních, sídelních či jazykových poměrů v dané části Slezska v době před Bílou Horou. Výpovědní hodnotu vydávaných pramenů bezpochyby zvyšuje i vzácná konstelace jejich dochování – právě zachování tří různých urbářů pro totéž území ze tří časově jen málo vzdálených momentů nabízí bohaté možnosti srovnávání různých sledovaných aspektů vývoje situace v daném regionu, a kompenzuje tak jednu z největších nevýhod urbářů – totiž jejich povahu pramene statického, tj. zachycujícího situaci pouze k určitému datu. Co se týče vlastního edičního zpřístupnění urbářů, autoři zvolili pro účely filologického bádání bezpochyby nejvhodnější formu přepisu, kterou lze charakterizovat jako transliteraci (ačkoli sami v textu hovoří o transkripci): Editoři tedy do značné míry zachovávají grafickou podobu vydávaného textu, včetně například zdvojování souhlásek (ff, mm, nn), ponechání „v“ ve významu „u“ atd. Zcela důsledná transliterace je pak uplatněna v případě vlastních jmen místních a osobních (rozlišení různých grafických podob písmene „s“), jejichž dohledávání v textu edice je usnadněno užitím jiného typu písma (kurzívního, resp. tučného) – tato skutečnost jistě ulehčí práci s edicí nejen jazykovědcům, ale také zájemcům o historickou topografii či genealogii. Přepis tří urbářů, tvořící přirozeně podstatnou část publikace, dále doplňují přílohy – vysvětlení transkripčních pravidel, velmi užitečný výkladový heslář v pramenech užívaných pojmů, stejně důkladný místní rejstřík (přinášející pro jednotlivé lokality jak konkordanci německých a českých, případně i polských podob místních jmen, tak i přehled jejich historického vývoje), seznam krnovských a opavských hejtmanů, mapové přílohy přibližující zkoumaný geografický prostor. Nechybí ani tematicky strukturovaný seznam
248
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 RECENZE A ANOTACE
užité literatury, obsahující vedle obsáhlého výčtu německojazyčné odborné literatury také několik základních prací psaných v češtině, týkajících se zejména historického místopisu a vývoje místních jmen (L. Hosák, R. Šrámek, A. Turek ad.). V souvislosti s citací soupisu moravských a slezských urbářů Jana Řezníčka pak poněkud překvapí, že editoři nepřijímají autorovu opodstatněnou dataci nejstaršího editovaného urbáře do roku 1530, nýbrž zůstávají u původního vročení 1531, které uvádějí starší badatelé (W. Latzke, E. Kober, A. Turek). Celkově lze konstatovat, že publikace, která představuje výsledek pečlivé a dlouholeté práce dvojice autorů, se jistě stane cennou pomůckou, vděčně užívanou dalšími badateli, neboť nabízí bohaté možnosti využití nejen pro jazykovědce, ale také pro všechny historiky, kteří se zajímají o dějiny daného regionu a jeho předbělohorských obyvatel.
Pavel Pumpr
Between Revival and Uncertainty. Monastic and Secular Female Communities in Central Europe in the Long Eighteenth Century/ Zwischen Aufbruch und Ungewissheit. Klösterliche und weltliche Frauengemeinschaften in Zentraleuropa im „langen“ 18. Jahrhundert. Eds.: Veronika Čapská, Ellinor Forster, Janine Christina Maegraith, Christine Schneider. Opava 2012. ISBN 978-80-7248-786-8 Oživením a nejistotou – netradičními, ale výstižnými termíny charakterizují autoři problematiku ženských světských i řeholních společenství v „dlouhém“ 18. století. Kolektivní monografie, kterou připravily Veronika Čapská,
Ellinor Forster, Janine Christina Maegraith a Christine Schneider, soustřeďuje příspěvky vzniklé během dvouleté spolupráce předních středoevropských badatelů na poli ženského monasticismu. Studie publikované v této knize byly diskutovány na plénu autorského kolektivu – v červnu roku 2011 se součástí International Congress of the International Society for Eighteenth Century Studies konaného ve Štýrském Hradci se stala i sekce věnující se ženskému řeholnímu životu ve středovýchodní Evropě. V květnu následující roku se badatelé setkali na půdě Slezské univerzity v Opavě v rámci workshopu s názvem Piety and Fluidity of the Boundaries between Convent and World. Rušení klášterů kontemplativních řádů rozhodnutím panovníka v závěru 18. či na počátku 19. století uzavřelo jednu z kapitol řeholního života. Antimonastický diskurz, který je provázel, ovlivnil také bádání. Problematika fungování klášterů po završení tridentských reforem se neocitla v centru zájmu historiků; argumenty o úpadku monasticismu znějící v době sekularizace ovlivnily, jak předpokládá Veronika Čapská ve vstupní studii, i je. Klášterům v 18. století tak nebyla ve středoevropském prostředí věnována výraznější pozornost. Nárůst počtu sester, široký akční rádius ženských řeholních komunit, významný počet osob sdílejících s klášterním prostředím zbožnost, stabilita a prosperování řeholních komunit – atributy typické pro katolické oblasti západní Evropy – jsou jednou z výzev prozkoumání tohoto období i ve středoevropských souvislostech. Ženský život v řeholních i sekulárních institucích v „dlouhém“ 18. století lze nahlížet z mnoha úhlů pohledu. Přístup využitý v představované monografii vyplývá z akcentu na stýkání kláštera a světa. Kláštery jsou nahlíženy jako místa začleněná do společnosti, hranice mezi klášterem a světem jsou „propustné“. Mezi řeholním domem a okolní společností dochází k neustálé interakci, jak fyzické, tak i na poli zbožnosti, myšlenek, představ. Badatelský koncept June L. Mecham, primárně formulovaný pro středověk, se ukazuje jako vhodný i pro zkoumání následného historického období.1 1
249
Srov. June L. Mecham, Cooperative Piety among Monastic and Secular Women in Late Medieval Germany. In: Church history and Religion Culture 88, 2008, 4, s. 581-611. Viz Between Revival and Uncertainty, s. 25.
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 RECENZE A ANOTACE
Deseti příspěvkům věnujícím se jednotlivým aspektům řeholního života předchází úvodní studie z pera Veroniky Čapské (Slezská univerzita v Opavě). Přináší základní přehled problematiky, odhaluje deziderata historiografie a nastiňuje možná témata a badatelské možnosti. Mj. poukazuje na nižší hustotu konventů, ojedinělý vznik „domácích“ řádů i omezené zakotvení nově etablovaných řádů vzniklých v jiných oblastech v prostoru střední Evropy. Mezi základní otázky, které si mohou badatelé klást, patří problematika kontinuity či změny charakteru řeholního života v 18. století na základě takových faktorů jako je věk, sociální postavení či kategorie genderu. Kniha je dále rozdělena do tří částí – okruhů výzkumu. Realitu „prostupnosti“ hranic mezi klášterem a světem detailně zkoumá první oddíl monografie – Contacts across the Convent Walls/ Kontakte über Klausurmauern hinweg. Jan Zdichynec (Univerzita Karlova Praha) se zabývá legislativou i praktickým uchopením klauzury v klášterech cisterciaček. Mezi tridentskými předpisy a konkrétní realitou věnuje Zdichynec pozornost „mezistupni“, reflexi celocírkevních nařízení ve statutech provincie. Kontakty „přes klauzuru“ byly někdy vynuceny dispozicemi konkrétních domů; panovala nejistota ohledně přesné lokalizace. Zdichyncova studie odhaluje dynamické vnímání reprezentativních prostor, v nichž sídlila abatyše a kam chtěli vstupovat laici. Vztahy mezi klášterem a světem zajišťovaly také klášterní lékárny. Jak ukazuje Janine Christina Maegraith (University of Cambridge) pro oblast dnešního jihozápadního Německa, mohly lékárny fungovat také po sekularizaci kláštera. Přestože stát deklaroval vlastní péči o nemocné a chudé, zůstával zde prostor pro to, aby řeholnice vykonávaly svou činnost a setrvaly v původních podmínkách. Obnovení života a disciplíny v potridentské době reflektuje na příkladu kláštera klarisek v Starém Sączu Olga M. Przybyłowicz (Polska Akademia Nauk); tato jistá stabilizace na poli norem se nesmí předpokládat pro oblast klášterních zvyků – projevy zbožnosti naopak prošly v raném novověku proměnou. Komunity sester kopírovaly zbožné zvyky oblíbené světem (procesí, dramatizace klíčových událostí evangelia atd.). Oddíl State Interference in Convents and Secular Chapter/Hineinregieren in Klöster und Stifte reflektuje zásahy osvícenského státu. Sekularizace se dotkla také „přeživších“ domů. Christine Schneider (projekty při Fond für wissenschaftliche
Forschung) objasňuje, jaké důsledky mělo pro činné komunity přijímání členek zrušených domů. Množství sester přicházejících z jiných řádů, jejich neochota i nemožnost převzít novou identitu, přeplněné budovy a tedy odmítání vlastních kandidátek vytvářely situace, s nimiž se musely vyrovnat například vídeňské voršilky. Sekularizace se ale nevyhnula ani domu, jenž nebyl primárně řeholním konventem. Ellinor Forster (Universität Innsbruck) odhaluje sekularizační strategie uplatněné vůči světské instituci. Jakým způsobem bylo třeba interpretovat toto společenství žen, aby pro ně platil sekularizační dekret? Státním zásahům neunikla překvapivě ani komunita, zabývající se i obecně prospěšnou činností (vzděláváním a péčí o nemocné), jak ukazuje Christine Tropper (Institut für Österreichische Geschichtsforschung). Závěrečná kapitola Self–Assurance/Selbstvergewisserung nahlíží děje v konventech z jiné perspektivy. Po využití řeči norem přicházejí na řadu vlastní reflexe konventů, například ve formě kronik. Cenný vnitřní pohled na založení kláštera Säben poskytuje příspěvek Ingrid Facchinnelli. Pojetí vlastních dějin ženských komunit analyzuje také Stephan Benz (Universität Bayreuth). Christine M. Gigler (Institut für Österreichische Geschichtsforschung) popisuje formování kongregace školských sester v rakouském Halleinu od 20. let 18. století a obtíže plynoucí ze spojení klášterního života se službou lidem. Oddíl uzavírá studie Teresy Schröder (projekty při Georg-August-Universität Göttingen a Westfälische Wilhelms-Universität Münster) sledující sféry vlivu abatyší řeholních i světských komunit. Sekularizace v závěru 18. a na počátku 19. století zasáhla světské i řeholní komunity v období jejich poměrné stabilizace, v čase bohatých a inspirativních kontaktů s okolní společností, ale současně v době proměňujícího se vnímání role zasvěceného života – což se odrazilo také ve vytvoření hlediska „užitečnosti“. Soubor deseti příspěvků představované kolektivní monografie znamená důležitý přínos do této problematiky. Jestliže je jejím cílem také iniciovat diskusi a pozvat další badatele ke zkoumání této kapitoly dějin, zbývá už jen dodat, že se jedná o cenný a zásadní krok na této cestě.
250
Jarmila Kašpárková
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 RECENZE A ANOTACE
Myška, Milan: Hrabě Hodic a jeho svět. Zámecká kultura ve Slezsku mezi barokem a osvícenstvím. Filozofická fakulta Ostravské univerzity. Ostrava 2011, 351 stran. ISBN 978-80-7368-952-0 Už od poloviny 18. století vznikala početná a žánrově různorodá literatura zabývající se jednou z nejzajímavějších osobností mezi slezskými šlechtici – Albertem Josefem hrabětem z Hodic a Volframic (1706–1778), držitelem několika panství na Osoblažsku, zejména však Slezských Rudoltic. Vedle literatury věrohodné ale vznikala i taková, jejímž autorům nebylo mnohdy úplně cizí v zájmu atraktivnosti díla použít i informace nepodložené, tradované či přímo smyšlené. Na stránkách těchto děl pak začal hrabě Hodic žít svůj druhý život – život fantasty a podivína. Některé z těchto falešných konstrukcí se pokusil ve své nové knize vyvrátit Milan Myška, historik, ve středu jehož badatelského zájmu stojí sice problematika hospodářských a sociálních dějin (nyní působí v Centru pro hospodářské a sociální dějiny při Filozofické fakultě Ostravské univerzity), ale svou širokou erudici uplatnil např. i při vydávání Biografického slovníku Slezska a severní Moravy. Již v minulosti publikoval několik studií o osobě Alberta Josefa hraběte Hodice a tak lze anotovanou monografii vnímat jako logické vyvrcholení dlouhodobějšího zájmu Milana Myšky o Hodicovu osobnost a jeho odkaz. Milan Myška při členění publikace zkombinoval hledisko chronologické a věcné – samostatné kapitoly věnoval Hodicovým aktivitám, které zasluhují větší pozornost, např. kulturnímu dění ve Slezských Rudolticích, Hodicově vztahu ke svobodnému zednářství a činnosti v zednářských lóžích, nebo hospodářským problémům na jím držených manských statcích. Bez zajímavosti jistě není, že se autor při
pojmenování některých kapitol nechal inspirovat nápisy na pohřební komoře Hodiců v kostelíku sv. Kateřiny ve Slezských Rudolticích. Úvodem knihy se trochu netradičně stal epilog – autor čtenáře vtahuje do dění barvitým vylíčením příjezdu smutečního konduktu s ostatky hraběte Hodice do Slezských Rudoltic. Teprve poté se Milan Myška vrací na počátek Hodicova života a líčí rodinné poměry, ze kterých Albert Josef pocházel; přináší tak i drobný příspěvek ke genealogii slezské šlechty. V další kapitole autor doplňuje postřehy z období Hodicových studií a následných kavalírských cest úvahami nad etablováním se mladého Alberta Josefa ve šlechtických společenských kruzích nejen v habsburské monarchii, ale také v německých zemích. V kapitole nazvané „Femina ultra laudes magna aneb femme fatale hraběte Hodice“ je čtenáři kromě biografie manželky hlavního aktéra nabízen i vhled do dobového dění na dvoře bayreuthských markrabat v první polovině 18. století – manželkou Alberta Josefa byla totiž Sophie, ovdovělá markraběnka z Bayreuthu, rozená vévodkyně Sachsen-Weisselfels, organizátorka tamějších okázalých slavností, která se provdala za o mnoho let mladšího hraběte Hodice proti vůli své rodiny. Vznikla tak určitá kontroverze – ne první, ani poslední v Hodicově životě. V několika následujících kapitolách autor vybočuje z plynulého líčení Hodicových životních osudů a dává prostor věcným tématům - podobě hodicovského sídla ve Slezských Rudolticích v době Alberta Josefa a především tamnímu bohatému společenskému a kulturnímu životu - tedy dvěma fenoménům, které Hodicovi přinesly věhlas. Slezské Rudoltice bývaly označovány jako „sídlo múz a grácií“ nebo také „Slezské Versailles“, staly se místem konání mnoha slavností, na kterých se setkávala různorodá společnost z mnoha koutů Evropy. Zásadní roli při vytváření zdejšího genia loci sehrálo zámecké divadlo, balet a hudební produkce, ale třeba také pozoruhodná rudoltická zámecká knihovna. V „Postupimském finále“ dává autor čtenáři nahlédnout do posledního období Hodicova života – do jeho pobytu v Postupimi, kam se pod ochranu pruského krále Friedricha II. uchýlil po svém (finančními problémy vynuceném) odjezdu ze Slezských Rudoltic a kde také v roce 1778 zemřel. Postupim, město, které si pro své letní sídlo zvolili pruští vládci, se mís-
251
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 RECENZE A ANOTACE
tem Hodicova azylu nestala náhodou - hraběte s Friedrichem II. pojilo nejen osobní přátelství, ale i příbuzenské vztahy (Hodicova manželka markraběnka Sophie byla tetou Friedricha II.). Závěrečná kapitola „Jaký byl Albert Josef Hodic?“ je pak autorovou úvahou nad Hodicovou osobností a jeho odkazem. Hrabě Hodic je představován jako člověk plný kontrastů, jemuž se na pozadí jakéhosi balancování mezi loajalitou habsburské monarchii a obdivem k pruskému králi Friedrichovi II. (a snahou o smíření obou mocností a jejich vládců v době, kdy již po mnoho let docházelo mezi oběma stranami k válečným konfliktům střídaným obdobími napjatého míru) podařilo ze svého nevelkého sídla ve Slezsku vytvořit proslulé centrum zámecké kultury pozdního baroka a osvícenství – „… svět, v němž se pokusil dosáhnout životního štěstí a uspokojení vyznavače Epikúrovy životní filozofie“ (s. 316). Publikace „Hrabě Hodic a jeho svět“ je první souhrnnou, komplexně pojednanou biografií Alberta Josefa Hodice, založenou na precizní kritice pramenů, ve které autor vyvrací některé tradované a s určitou oblibou opakované smyšlenky vyskytující se v dosavadních Hodicových biografiích – např. o pobytu francouzského osvícence Voltaira ve Slezských Rudolticích. Čtivý jazyk a množství obrazového materiálu přidávají publikaci na atraktivnosti. Lze ji považovat za zdařilý příspěvek k problematice kulturních dějin daného období a regionu, který si jistě najde své čtenáře v širokých kruzích odborné i neodborné veřejnosti.
Veronika Marková
Šopák, Pavel: Výtvarná kultura a dějepis umění v českém Slezsku a na Ostravsku do roku 1970. Slezská univerzita v Opavě, Opava 2011, 463 stran. ISBN 978-80-7248-761-5
Uměleckohistorických knih zabývajících se kritickou reflexí rozvoje vlastního oboru nalezneme v českém prostředí pohříchu málo. I když výtvarné umění sehrálo při konstituování novodobého českého národa nemalou roli (převedení nacionálních mýtů 19. století do vizuální formy patřilo k jednomu z předních úkolů rodící se moderní české společnosti), a vznikem dějin umění jako samostatného univerzitního oboru pak byl naplněn jeden z atributů samostatného moderního státu, neměly snahy kri-
tickým způsobem pojednat samotný vznik a rozvoj dějepisu umění, tedy reflektovat dějiny vlastního oboru, velký ohlas a historiografie dějin umění neměla v moderní české společnosti na růžích ustláno. Jakoby se intelektuální potenciál české společnosti vyčerpal už samotným úsilím po naplnění obsahu tohoto oboru a nezbývalo už sil na rozvíjení této zdvojené reflexe, kdy je nutné reflektovat jak samotný umělecký vývoj, tak i jeho obraz v proměnlivých zákrutech oboru, jímž je vývoj nahlížen. Tedy uchopovat nejen umělecký vývoj v jeho konkrétní historické danosti, ale především reflektovat samotné způsoby jeho konstituce jako předmětu bádání. Jestliže se české dějiny umění mohou vykázat znalostí vývoje vlastního oboru alespoň v rámci českého a částečně moravského prostředí, je situace pochopitelně daleko horší, co se týče poznání tohoto vývoje na intelektuální a kulturní periferii, jakou představoval a dosud představuje region českého Slezska a severní Moravy. Do této situace přichází kniha Pavla Šopáka, která, jak by čtenář soudil podle jejího názvu, nezaplňuje jen informační vakuum o vývoji oboru v nepříliš známém regionu, ale je především knihou, která poutá tím, že v mnoha ohledech vymezené téma dalekosáhle přesahuje, tím, že podněcuje k mnoha úvahám a implicite nastoluje metodologické otázky, které jsou pro obor dějin umění zásadní. Jestliže pro přírodovědně fundované obory nemá příliš valného smyslu vracet se k předvědeckým začátkům jejich rozvoje, je historická reflexe v případě humanitních oborů, jako jsou dějiny umění, přímo nutností. Právě návrat k podloží, z něhož dějiny umění, koncipované a provozované jako věda (a zde zdůrazněme, že dějiny umění spadají do oblasti Wissenschaft a nikoli Science), vyrůstají a z něj se napájejí, má pro dějiny umění jako disciplíny zásadní význam. Protože umělecké dílo nelze nikdy redukovat a převést na kvantitativní ukazatele, i když se novověká věda o to neustále snaží. Dějiny umění budou vždy zakot-
252
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 RECENZE A ANOTACE
veny v podstatě existenciálně: umělecké dílo se ještě před jakýmkoli pokusem o diskurzivní kritickou reflexi, z níž se pak etablují vědecké dějiny umění, nejdříve ocitá v poli vědění a vidění. Umělecké dílo je vždy nevyhnutelně spjato s divákem, byť nemusí být a většinou také není jeho role zřejmá, ať už se jedná o věřícího v církevním prostoru, poučeného aristokratického sběratele a milovníka či úředníka v novodobých státních institucích, které mají co do činění s výtvarným uměním. Primát tohoto vědění a vidění vyplývá z toho, že se vlastně jedná o nezrušitelné a neredukovatelné předvědecké a vlastně mimovědecké akty, které jsou základem veškerých věd o uměleckých dílech a artefaktech, jelikož se vždy na dané umělecké dílo někdo díval a současně o tom něco věděl, byť se mohlo jednat o banality. A úkolem dějin umění jako disciplíny je tyto akty vědění a vidění kultivovat. Předvědecký dějepis umění tedy vyrůstá z výtvarné kultury v širším slova smyslu, je její součástí, součástí vědění o uměleckých dílech, součástí jejich recepce, ať už formou výtvarné kritiky, či předpojatých názorů, co by umělecké dílo mělo být, vždy je zakotven v určitém, ještě vědecky nerozvinutém poli vidění a vědění. Tyto akty vědění a vidění, vztahující se k umění a uměleckým dílům, jsou pak ztělesněny v předivu sociálních vztahů a institucí či protoinstitucí, v určitých vzorcích sociálního chování (Michael Baxandall). Tento poněkud obsáhlý úvod je snad nutný, abychom s plnou vážností vzali slova, která jako poslední zaznívají v úvodní kapitole Šopákovy knihy, kde autor píše, že „vědění a vidění jdou pro historika umění ruku v ruce“ a „vědění se neobejde bez vidění“. Slovy Carla Friedricha von Rumohra, jednoho ze zakladatelů dějin umění jako odborné disciplíny, autor knihy vlastně říká, že abychom pochopili určitou podobu výtvarné kultury, i té regionální, musíme osvětlit všechny okolnosti a vztahy, z nichž a za nichž tato výtvarná kultura vznikala. Kniha Pavla Šopáka se právě o výše řečené pokouší, pokouší se rekonstruovat milieu rakouského Slezska a severní Moravy, znovuvzkřísit prostor myšlenek, úvah a idejí, v němž byla umělecká díla objednávána, zadávána, vnímána, hodnocena, sbírána a institucionalizována. Všechny tyto procesy jsou univerzální a probíhají i v prostředí velkých kulturních center, ale studium regionálního prostředí vede k zaostřenějšímu pohledu, k mi-
kroskopickému studiu těchto procesů, a snad právě proto si Pavel Šopák tato regionální témata vybírá, protože na nich jsou tyto děje lépe vidět. Ve dvaceti kapitolách se kniha zabývá dlouhým časovým úsekem zhruba od roku 1742, tedy od doby, kdy vzniklo Rakouské Slezsko jako samostatný útvar, až do konce 60. let 20. století, končí tedy na samotném prahu normalizace, započaté v roce 1970. Po stránce teritoriální si autor přibírá vedle vlastního území Rakouského Slezska jednak příhraniční moravské regiony (Budišovsko, Fulnecko), jednak regiony hlásící se k Ostravě a širšímu Ostravsku (Lašsko, Valašsko) či specifické Kravařsko (představované městy jako je Fulnek, Nový Jičín nebo Příbor). Rozvoj výtvarné kultury a s ní spjatého dějepisu umění pak autor analyzuje v síti vztahů, jež se vytvářely a proměňovaly v průběhu času, a to mezi třemi uzlovými body, které si autor stanovil jako základní: mezi vlastním regionem, tedy zemí slezskou ve výše uvedeném smyslu, jejími obyvateli a jejími výtvarnými a uměleckými díly a památkami. Z této triády kategorií pak autorovi přirozeně vyplynula i specifická dílčí témata a specifické metodologické nástroje, jejichž prostřednictvím načrtává, přiléhavější je však říci, že přímo utkává, hutný a plastický obraz uměleckého a kulturního vývoje slezského regionu, v němž jsou jednotlivé skutečnosti, ve většině známé z dosavadní odborné literatury, zasazeny do nového a v mnohém i překvapivého obrazu. Zemi a její výtvarné památky, převážně architektonické, avšak nikoli výhradně, v předmoderní době autor reprezentuje prostřednictvím topografických děl a vedut (kap. Obraz a slovo, kap. Umění v epoše biedermeieru), její obyvatele pak prostřednictvím zasvěcených portrétů autorů jednotlivých topografií a průvodců (R. Kneifel, F. Ens, F. K. Weidmann) či představením aristokratických a duchovních osobností, podílejících se na fenoménu uměleckého mecenátu a sběratelství (kap. Sběratelé umění I. a II.). Svorníkem spojujícím tato do určité míry disparátní témata, jež náleží ještě době před zrozením novodobých institucí, je pregnantní charakteristika povahy umění na sklonku 18. století a v prvních desetiletích 19. století, s nímž se soudobý divák setkával a dnešní divák dosud potkává na území slezského teritoria (kap. Rakousko a jeho umění). Nosnou osnovou dalších kapitol je pak vznik muzejních institucí v slezském regionu
253
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 RECENZE A ANOTACE
a na Ostravsku, zasazený do kontextu uměleckoprůmyslového hnutí (kap. Uměleckoprůmyslové hnutí), kde autor zúročuje výsledky své mnohaleté badatelské aktivity na tomto poli. Z oddílu Historik umění na periferii I. je více než zřejmé, že se pro autora knihy postava historika umění E. W. Brauna stala nejen nosným tématem této kapitoly a celé řady dalších pasáží, ale i celoživotním tématem a určitým životním a badatelským vzorem a ideálem toho, jak si má historik umění na poli muzejnictví, dějin umění a kultury, působící nadto na periferii, počínat. Touto kapitolou dějepis umění, tedy druhé téma avízované v titulu knihy, v tomto regionu vlastně teprve začíná, jelikož, jak autor zdůrazňuje, do té doby oproti Pruskému Slezsku tato disciplína v Rakouském Slezsku vlastně vůbec neexistovala a neuplatňovala se. Moderní doba vyžaduje moderní umění a nejinak tomu bylo i ve Slezsku a na Ostravsku. Zcela samozřejmě tedy otevírají první desetiletí 20. století kapitoly, které sestavují tříšť nesčetných údajů o jednotlivých výstavách a kulturních aktivitách, konaných a provozovaných ve sledovaném období, do přehledné a poutavé mozaiky, přičemž onen výtvarný a kulturní kvas autor knihy sleduje opět v souřadnicích: současné umění, sběratelé umění, galerie, památkové instituce a muzea. Ty vlastně představují obměnu oné triády pojmů (země, obyvatelé, umění a památky), s nimiž se čtenář seznámil již v úvodních pasážích. Následující líčení doby první republiky a charakteru její umělecké a kulturní tvorby je postaveno na dvou dominantních fenoménech, a tedy i tématech: na jedné straně je pro období první republiky klíčová snaha o rozvoj moderní, nacionálně chápané české výtvarné a umělecké kultury, která by byla nezávislá na „německém“ umění a byla by oproštěna od dosavadní orientace na vzory nacházené v německy mluvících kulturních centrech (Vídeň, Mnichov, Berlín) – teprve z tohoto úhlu pohledu – tedy z pohledu zezdola, z umělecké mikrohistorie, a nikoli z idealizovaných dějin stylů a jejich působení, je srozumitelná druhá strana, a sice orientace proklamovaného moderního českého výtvarného umění na francouzskou kulturu. Z toho i vyplývá programová aktualizace „slovanské senzuálnosti“ a příklon k lidovosti, kdy v obou prvcích byl spatřován prvek afinity s francouzským uměleckým vývojem. Právě proto byl v meziválečném období aktualizován odkaz Josefa Mánesa a českých
krajinářů 19. století. Francouzsky orientovaná avantgarda na jedné straně a lidovost a výboje až k určitému zlidovělému primitivismu (Josef Lada) na straně druhé se tak napříště staly hlavními komponentami prvorepublikového výtvarného života. Můžeme dodat, že tento příklon k primitivismu spolu s náběhy k lidovosti či přímo oslavy lidovosti vlastně sloužily a dodnes slouží jako náhrada za umělecké polohy a díla, která by autenticky vyjadřovala „vznešené“ (sublime), tedy témata jako je patos, tragika, monumentalita. Tento dvojdomý charakter moderní české výtvarné scény, který je v podstatě platný dodnes a tvoří jeden z konstituentů moderní české kultury, však v prvé řadě vyplynul z touhy českých a slezských protagonistů výtvarného umění vymanit se z německého uměleckého prostoru a odpoutat se tak od po staletí utvářeného podloží, které bylo prosyceno německým živlem. Spolu s rozvojem moderního českého výtvarného umění logicky došlo i na snahu konstituovat akademický obor dějin umění, jehož založením tak byl naplněn jeden z atributů moderního českého národa v samostatném politickém útvaru. Pro oblast Moravy a Slezska to bylo Brno, které se s ohledem na oblast severní Moravy a Slezska stalo, či jak Pavel Šopák zdůrazňuje, spíše mohlo stát centrem uměleckohistorického zkoumání tohoto regionu, jehož peripetie spolu s přehledem a charakteristikou spolkových institucí a počátků výtvarné kritiky na Moravě a ve Slezsku autor knihy podrobně líčí. Jak z mnoha autorových slov zaznívá, setkáváme se, co se týče dějepisu umění v meziválečném období, vlastně s paradoxem. Ačkoli za první republiky došlo ke vzniku tohoto univerzitního oboru, jeho reálné fungování, a především jeho fungování na periferii (což je v podstatě celá česká společnost mimo úzkou a nepočetnou intelektuální špičku), bylo spojeno spíše s intelektuálním úpadkem, kdy se dějiny umění stávaly úřední záležitostí, podílející se především na inventarizaci státního majetku, jak je tomu ostatně dodnes, a jedině z tohoto titulu čerpaly a bohužel dosud čerpají své oprávnění na svou existenci jako samostatného společenského oboru. Opavské Slezské muzeum, tato klíčová instituce pro dějiny umění ve slezském regionu, se během prvorepublikového období proměňuje z chrámu umění v ústav sloužící především výchově lidu, jak jinak než českého.
254
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 RECENZE A ANOTACE
Přesto v meziválečných letech si svou cestu k náročnějším tématům spjatým s uměleckohistorickým materiálem Slezska nacházeli i historikové umění stojící mimo slezský region, i když i nadále si svou vůdčí pozici mezi nimi udržoval opavský Edmund Wilhelm Braun. Ten se snažil o systematicky přístup, který měl vyústit v syntézu na poli barokního sochařství, nicméně k té bohužel nikdy nedošlo. Role E. W. Brauna je v povědomí odborné veřejnosti přece jen už dostatečně známa, P. Šopák však nezůstává jen u tohoto tématu, ale z drobných střípků trpělivě skládá obraz, jenž zachycuje úsilí dalších osobností snažících se o poznání uměleckého vývoje Slezska, ať už je to pražský V. Denkstein, či brněnský A. Kutal. Ostatně brněnský Seminář dějin umění, založený při brněnské Masarykově univerzitě, byl z hlediska profesionálních kvalit nejkompetentnější k profesionálnímu uměleckohistorickému výzkumu Slezska, byť se nakonec omezil jen na jednotlivé středověké památky. Autor knihy zde připomíná a vlastně ze zapomnění, jež se s nástupem internetu a záplavou informací ještě více prohlubuje, vynáší takové základní texty, jako je Denksteinova studie o proboštském kostele v Opavě či Kutalova stať zabývající se opavským obrazem Nejsvětější Trojice, které zasazuje do doby jejich vzniku. Další poválečné dění sleduje autor na vztahu a sepětí Opavy a Ostravy, která se jako určující činitel dostala plně do popředí až v poválečné době, přičemž k strhujícím pasážím patří zejména podrobný popis rozkrádání a devastace zámků a zámečků v letech 1946 – 1947 (zámek Solca Larisch-Mönnichů, Bellegardů ve Velkých Heralticích). Při četbě těchto řádků si čtenář naplno uvědomí, že sice tzv. muzealizaci nelze srovnávat s bezskrupulózním rabováním zámeckých mobiliářů, ale že tento vznešeně znějící pojem často jen slouží k zakrytí prostého faktu, že se vlastně jedná o radikální transformaci funkce uměleckých děl a artefaktů a s tím spojené znehodnocení původního kontextu, v němž osobní sbírka, ať už se jednalo o sbírku Wilczků, Larischů či Bellegardů, vznikala. Už v koncepci poválečných aktérů této muzealizace (Z. Wirth) byly inherentně přítomny prvky, které vedly k obdobné, byť snad přijatelnější likvidaci původního sběratelského milieu a individuálně motivovaného zájmu o umění, jako ona poválečná devastace a rozkradení cenných sbírek na slezských zámcích a zámečcích.
Obdobně pro méně znalé čtenáře může být překvapující, že k největší devastaci architektonických památek, ať už církevních (kostel v Osoblaze) anebo zámeckých (odstřel zámku v Odrách), došlo nikoli v padesátých, ale v oněch politicky liberálnějších 60. letech. Důležitý nebyl ani tak ideologicky motivovaný tlak, ale spíše tlak motivovaný technokraticky, tlak zahájený v souvislosti s nastoupenou modernizací venkova. Tedy motivy, které se příliš neliší od těch dnešních. Závěr knihy pak patří dvěma tématům. Jednak osudům muzejních, galerijních a památkových institucí a s nimi spjatých historiků umění (namátkou Alena Königová-Kudělková, Eva Klimešová, Vilém Jůza, Antonín Grůza, Petr Holý ad.), žijících své profesionální životy na slezské periferii v poválečné době do nástupu tzv. normalizace (kap. Historik umění na periférii III.) a jednak recepci a postupnému prosazování modernistického výtvarného názoru, kdy se i Ostrava a Opava přiřadily k tomuto proudu a staly se jedněmi ze zajímavých a podnětných center, v nichž se sice v rámci určitých, neustále rozšiřovaných mezí modernismus prosazoval. Tyto výstavy současného umění a soudobá výtvarná kritika se odehrávaly v ještě relativně svobodnějších a k současnému modernímu umění příznivějších poměrech 60. let. Samotný závěr může na pozorného čtenáře působit až depresivně. Během normalizačních let byla definitivně zpřetrhána veškerá dosavadní kontinuita s minulostí, která do té doby byla stále, byť s obtížemi udržována a reflektována. Konzumismus 70. a 80. let jdoucí ruku v ruce s ideologickou propagandou definitivně ukončil dlouhé období, které začíná někdy na konci 18. století, kdy osvícenští intelektuálové se snažili pozvednout vkus občanské společnosti a veřejnosti a doufali, že si obyvatelé země slezské najdou cestu k porozumění a hlavně ocenění umění. Samozřejmě mezi tím se udály historické zvraty, které českou společnost změnily k nepoznání. Čtenář se ale nemůže zbavit myšlenky, že na vině nejsou jen poslední změny politického klimatu v době tzv. normalizace. Autorovo líčení neschopnosti odpovědných institucí uchopit a docenit špičková díla výtvarného umění, která se v slezském a ostravském regionu nacházejí (přičemž se podle názoru autora těchto řádek tyto instituce k tomuto ocenění ani o málo nepřiblížily), naznačuje, že fenomén krátkých period
255
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 RECENZE A ANOTACE
vzmachu české společnosti, střídaných pak obdobími intelektuálního a morálního propadu, nelze redukovat jen na záležitosti politického diktátu a moci, ale představuje zřejmě integrální součást kulturní fyziognomie moderní české společnosti.
Jaromír Olšovský
Milena SECKÁ: Vojta Náprstek, vlastenec, sběratel, mecenáš Praha: Vyšehrad, 2011, 301 s. ISBN 978-80-7429-173-9
Kniha Mileny Secké, etnografky a historičky Sbírkového oddělení Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur Národního muzea, přináší odborné i laické veřejnosti ucelený a propracovaný obraz významné a pozoruhodné osobnosti 19. století Vojty Náprstka. V knize se odráží dlouholetá odborná práce autorky zaměřená směrem k historii Náprstkova muzea a osobnostem, které jsou s touto institucí spojeny v kontextu 19. století. Ve svých odborných i popularizačních studiích se autorka zaměřuje rovněž na život krajanů a jejich kontaktů s mateřskou zemí a na činnost Amerického klubu dam. Ve velmi bohatém a aktivním životě Vojty Náprstka je možno nalézt několik aspektů, které prostupují celým jeho životem – rodina, vlastenecké smýšlení, touha pomáhat, sbírat, šířit osvětu a prosazovat moderní přístupy. Autorka zvolila přehledné chronologické členění knihy, které pomáhá postupně odkrývat a sledovat prolínání těchto několika hlavních linií Náprstkovým životem. Jeho obdivuhodná a rozsáhlá činnost tak čtenáře nezavalí, ale příjemně se postupně otevírají všechny více či méně známé aktivity této činorodé osobnosti. Důležitou úlohu rodiny a jejich domu U Halánků v životě Vojty Náprstka osvětluje již úvodní kapitola, kde se čtenář rovněž dozví, kdy se z Adalberta Fingerhuta stal Vojta Náprstek. Klíčovou postavou, která silně ovliv-
ňovala Náprstkův život, byla matka Anna Fingerhutová, tzv. „panímaminka od Halánků“, bez jejíž vytrvalé hmotné pomoci by Náprstek nemohl většinu svých činností realizovat. V domě U Halánků potkal Vojta i druhou důležitou ženu svého života, manželku Josefu Náprstkovou, která vedla živnost po smrti Náprstkovy matky a pokračovala tak v zajišťování rodinného rozpočtu. Již od útlého dětství se u Vojty Náprstka projevovalo na jedné straně značné vlastenecké cítění, ale na straně druhé touha cestovat a poznávat exotické kraje. Prohlubující se vlastenecké cítění se projevovalo společně se značným organizačním talentem již na gymnáziu a později i na studiích ve Vídni. Prostřednictvím deníkových záznamů Vojty Náprstka přiblížila autorka i jeho narůstající touhu poznat Ameriku, ale i jiné vzdálené země. Revoluční rok 1848 představoval pro Náprstka, který se aktivně účastnil povstání, rozhodující podnět k odjezdu do Ameriky. Náprstkův pobyt v Americe měl pro jeho další veřejnou činnost velký význam a i přes to, že lze toto období jen obtížně rekonstruovat, přináší autorka dostatek informací o Náprstkově pobytu v New Yorku a Milwaukee, kde se rovněž zapojil do veřejného života a vytvořil si mnoho kontaktů. Po deseti letech se v roce 1858 vrátil nikoliv jako „americký občan, ale jako pokorný občan rakouské monarchie“. Čtenáře jistě nepřekvapí zvědavost, kterou projevovala pražská společnost při návratu Náprstka z Ameriky a kterou autorka přiblížila prostřednictvím citací z korespondence a osobních zápisků. Současníky například zajímalo „jak vypadá, jest dosud bílý nebo v té Americe sčernal“. Po návratu z Ameriky se plně rozvinula Náprstkova bohatá spolková, osvětová politická, dobročinná, organizátorská a muzejní činnost. V 60. letech 19. století pomáhal při vzniku mnohých spolků, což ilustruje seznam Náprstkových dochovaných spolkových diplomů v příloze. Náprstek si uvědomoval potřebu osvěty a zřídil v domě U Halánků knihovnu, která byla nejen místem pro vzdělávání, ale i pro setkávání. Velký prostor věnovala autorka Americkému klubu dam, u jehož vzniku stál právě Vojta Náprstek a jehož činnost významně podporoval. Popisované aktivity, úspěchy či obtíže při činnosti tohoto ve své době netypického výhradně ženského uskupení ukazují, jak obtížně do české společnosti pronikaly nejen moderní přístroje, ale především pokrokové
256
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 RECENZE A ANOTACE
myšlenky. Náprstkovým splněným snem bylo založení soukromého Českého průmyslového muzea nejprve provizorně v domě U Halánků a teprve v roce 1887 v nové budově. Náprstek si přál, aby se po jeho smrti sbírky nerozdělovaly a zůstaly na místě, kam byly přivezeny. Do roku 1907 na to dohlížela Josefa Náprstková, ale ze závěrečného stručného líčení dalších osudů muzea, které autorka dovedla do poloviny 50. let 20. století, zjistíme, že toto Náprstkovo přání nebylo naplněno. Text knihy je obohacen množstvím citací z dobového tisku, korespondence a deníků, které přibližují dobové smýšlení o nejrůznějších skutečnostech a akcích. Jednoznačně pozitivně lze hodnotit hojné obrazové přílohy, které pomáhají k lepšímu pochopení a utvoření představy o tom, jak lidé v 2. polovině 19. století Náprstka vnímali, když neúnavně prosazoval moderní myšlenky. Kniha předkládá dobře zpracovaná fakta o životě a díle Vojty Náprstka, ale neposkytuje zhodnocení ani hlubší reflexi. Z epilogu je patrné, že Náprstek měl ve své době jak množství odpůrců, tak i mnoho příznivců nejen v Českých zemích, ale i v zahraničí. Autorka ponechává čtenáři prostor pro vlastní úvahu nad tím, ke komu se po přečtení knihy přiklonit. Iveta Fürstová
Pavel Kladiwa – Andrea Pokludová: Hans Kudlich (1823–1917). Cesta života a mýtu. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě 2012. 376 str. včetně obrazových příloh. ISBN 978-80-7464-159-6 Konvenční metafory splácení dluhu a zaplňování bílých míst, jakými odborná veřejnost vítá nové tituly, by jistě bylo možno recyklovat i pro potřeby recenze monografie o Hansi Kudlichovi. Nevystihly by však celou podstatu prezentované knižní novinky. Ani před jejím vydáním nebyla Kudlichova osobnost bílým místem. Lze dokonce říci, že historiografická produkce o Kudlichovi – revolucionáři roku 1848 převážila jeho „historický“ význam. Německy píšící dějepisci zpracovali o tzv. Osvoboditeli rolníků hned tři monografie, byť knižně byly publikovány jen dvě z nich – práce W. Seiferta v roce 1954 a F. Prinze roku 1962 –
zatímco třetí zůstala v rukopise. Ústředním problémem celé „kudlichiády“ však není slabá reflexe Kudlichovy osobnosti, nýbrž její zatížení národními mýty a stereotypy. Toho si byli oba autoři recenzované publikace, Pavel Kladiwa a Andrea Pokludová, nejen vědomi, ale svou kudlichovskou monografii na tomto rozporu dokonce postavili. Avizovali to už podtitulem knihy, jehož znění myslím znamenitě dostáli. Osou vyprávění je napětí mezi obrazem Hanse Kudlicha na straně jedné a empiricky ověřitelnými fakty na straně druhé. Pochopitelně, čím větší toto napětí bylo, tím se i líčení stává zajímavějším a dynamičtějším. O nová zjištění tu není nouze, vždyť Hans Kudlich: Cesta života a mýtu je vůbec prvním pohledem na Kudlicha z české strany, odhlédneme-li od drobnějších příspěvků Marie Gawrecké, Viléma Plačka nebo Zdeňka Hojdy. Ale vraťme se ještě jednou na začátek, k tématu recenzované publikace. Hans Kudlich byl hlavně německou společností českých a části rakouských korunních zemí oslavován jako Osvoboditel rolníků. Vznosné epiteton si vysloužil podáním návrhu na zrušení poddanského svazku se všemi souvisejícími právy a povinnostmi, adresovaným předsednictvu říšského sněmu 25. července 1848. Příslušný zákon byl později v pozměněné podobě schválen a císařským patentem vydán. Tímto stručným konstatováním by představení Hanse Kudlicha mohlo v podstatě skončit, kdyby se kolem něj už za jeho dlouhého života nevytvořil poměrně silný kult, k jehož kořenům nás publikace A. Pokludové a P. Kladiwy zavede. Kniha se v souladu s podtitulem dělí na dvě, vzájemně se prolínající části, obdobně jako se prolínal kult Osvoboditele rolníků druhou polovinou Kudlichova života. Důslednou demytizaci Kudlichovy osobnosti v úvodní části a následný výklad mýtu umožnil autorům jednak hermeneutický přístup k více či méně propagandistickým starším kudlichovským textům, jednak výzkum dříve nevyužitých pramenů, mj. z obou dílčích pozůstalostí
257
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 RECENZE A ANOTACE
uložených v St. Pölten a Amsterdamu. Autoři analyzovali také dokumenty z několika českých archivů a z Haus-, Hof- und Staatsarchivu ve Vídni. K tomu je třeba připočíst obdivuhodné množství periodického tisku, doplněné o další tištěné prameny a vědeckou literaturu. Na takto široké faktografické základně dokázali A. Pokludová a P. Kladiwa postavit suverénní a vyvážený výklad. I když za největší přínos považuji komplexnost a zmíněnou chronologickou i tematickou vyváženost monografie, rád bych vyzdvihl několik konkrétních tezí a zjištění. Autoři rekapitulují a uvádějí na pravou míru často mylně interepretovanou otázku Kudlichova zvolení do říšského sněmu „českými hlasy“, nenechávají se strhnout k přeceňování jeho zásluh o zrušení poddanství, relativizují přídomek Osvoboditele rolníků (něm. Bauernbefreier), který ale myslím správně považují za výstižný v tom smyslu, že Kudlichovi nešlo o venkovské obyvatelstvo jako celek, nýbrž jen o jeho vyšší vrstvy, z nichž sám vyšel a o jejichž postavení měl jakés takés povědomí. Kudlicha roku 1848 charakterizují jako sice nadšením prodchnutého mladíka, který však o sociální, právní a geografické složitosti problému neměl dostatečný přehled. Ten se pokoušel doložit až retrospektivně v pamětech psaných počátkem sedmdesátých let. V některých kapitolách doznala korekcí také Kudlichova biografie, jež se dříve nekriticky řídila Kudlichovou sebeprezentací. Revolucionářův život autoři podrobně sledují až po jeho emigraci do Spojených států amerických, načež je rytmus narace diktován jeho návraty do staré vlasti. Život v emigraci je v důsledku menšího množství pramenů načrtnut zběžněji. Počínaje nejpozději první Kudlichovou cestou do staré vlasti začíná vyprávění sledovat utváření kultu Osvoboditele rolníků, jehož trajektorii stopuje i po Kudlichově úmrtí až do současnosti. Jak je řečeno v textu: „Kudlichův ,život po životě‘ začal již za jeho života (...)“ (str. 214). Dokazuje to i podrobný přehled existujících i zaniklých kudlichovských pomníků, zaujímající padesát stran v závěru knihy. Jako příloha č. II je publikován grafologický rozbor Kudlichova rukopisu. Očekával bych však, že autoři k tomuto v historiografii zatím ještě neobvyklému přístupu zaujmou stanovisko a jeho výsledky – pakliže je publikovali a považují je za spolehlivé – účinněji promítnou do textu. V dané podobě působí spíše jako kuriózum.
Přestože organizace vědy vybízí k vytváření výzkumných a autorských kolektivů na úkor individuálních výkonů, u historických prací může hlavně setkání odlišných stylů někdy působit rušivě. U kudlichovské monografie to není nijak akutní problém, byť na několika místech lze vznést výhradu. Je otázkou vkusu, zda přijmout mediální slovník i s jeho trendovými slovy a obraty, jež se občas objevují v kulturněhistorických pasážích knihy (masivní, dehonestující, tlačit na někoho nebo tlačit někoho k něčemu, vystoupit proti něčí osobě). Recenzent od nich spíše zrazuje, i když se jich v minulosti také vždy nevyvaroval. Za drobný nedostatek prostupující celou knihou považuji skloňování příjmení, majících funkci šlechtických přídomků, tedy Franzem von Heinem namísto správného Franzem von Hein atp. Na osobních preferencích závisí také skloňování německého Bauernbefreier. Snad by v takovém případě, kdy je nutné slovo neelegantně deklinovat, bylo vhodnější použít český výraz, jenž se v tomto případě nabízí. Některé stylistické neobratnosti souvisí patrně s překladem z němčiny (uhelné podnikání, zakládací podvody). Namísto ministerstva práce by mělo být spíše uvedeno ministerstvo veřejných prací, místo ministerstva zemědělství je v pro danou dobu běžnější výraz ministerstvo orby (str. 212), tělovýchovnými organizacemi jsou myšleny tělocvičné spolky (str. 163), místo teorie smlouvy zřejmě mělo být teorie společenské smlouvy (str. 45), místo Svazu slezských Němců pak Svaz Němců Slezska apod. Na věcná pochybení jsem narazil jen výjimečně, monografie je faktograficky spolehlivá. Za zmínku stojí snad jen omyl s novinami Silesia (str. 125), jež byly těšínským, nikoli opavským periodikem. Hanse Kudlicha také nemuselo natolik trápit, že proti němu vystoupil studentský (správněji akademický) spolek Oppavia, protože jeho synovci byli organizováni v buršenšaftu Silesia, jenž se od Oppavie názorově do jisté míry lišil. Přínosnější než ulpívání na jednotlivostech nicméně mohou být náměty jiného čtení hostorie. Lze v tomto ohledu diskuzi, kterou A. Pokludová s P. Kladiwou posunuli o kus dále, nějak obohatit? Jinou perspektivu, než prezentují autoři, nabízí současná historiografie podle mého názoru v chápaní revolucí 1848. Ta rakouská je v kudlichovské monografii skicována živě a čtivě, ovšem jako celek poměrně konzervativně (což automaticky neznamená nesprávně). Někteří autoři se nicméně v poslední době odklánějí od mechanických
258
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 RECENZE A ANOTACE
metafor vysvětlujících revoluci/-e roku 1848 jako požár přeskakující z jednoho státu na druhý nebo – jako v recenzované knize – kostky domina, kde jedna revoluce vzniká v reakci na druhou. Takové pojetí, na něž jsme byli zvyklí, vnímá revoluce obecně jako události, s čímž ovšem souvisejí další, zčásti neřešitelné problémy – kupř. s vymezením počátku a konce revoluce. V případě rakouské revoluce 1848 nevystupuje toto dilema do popředí nijak markantně, přesto by stálo za zvážení, zda nechápat revoluci spíše jako revoluční situaci. Pak by se namísto dominového efektu dalo v Evropě mluvit o jednotném komunikačním prostoru nebo o velkoprostorové jednotce jednání (viz např. sborníkové příspěvky D. Langewiesche: Kommunikationsraum Europa. Revolution und Gegenrevolution nebo John Breuilly: 1848. Connected or Comparable Revolutions?). Obdobným směrem se u nás vydal i J. Randák ve svém Kultu mrtvých. Zmíněné teze zdůrazňují jednotící úlohu politických ideí, mýtů a obrazů revolučních hrdinů, jež kolovaly Evropou. Filozoficky jde vlastně o odklon od marxistického materialismu a mechanistické terminologie (akce / reakce) nebo přinejmenším jeho obohacení o idealistický aspekt. Za vysloveně diskutabilní považuje dnešní historiografie pojetí konfliktu roku 1848 jako buržoazní revoluce. Chápu, že autoři použili tento termín v souvislosti se situací ve Vídni (str. 45), ale nebyla už samotná účast Kudlicha, selského syna se zájmem o venkovské elity, důvodem k opuštění tohoto konceptu? Skládá-li se kniha z části biografické a „mytologické“, obraťme ještě krátce pozornost ke Kudlichovu „druhému životu“ (spíše než „životu po životě“), který, jak bylo řečeno, začal už několik dekád před jeho úmrtím. Autoři myslím správně vyhodnotili přínos, který si od Kudlichova kultu slibovaly jednotlivé skupiny německé společnosti. Když hovoří o meziválečné kultivaci jeho komemorace, z velké části v souvislosti s nuceným odstraňováním pomníku Josefa II., očekával bych ale, že více zdůrazní ještě hledisko leckdy klopotného budování společné sudetoněmecké identity a mytologie na základech staršího zemsky definovaného českého, moravského a slezského němectví. Zde lze hledat jednu z hlavních příčin prvorepublikové obliby kudlichovského kultu, jak jej propagovali zejména němečtí agrárníci. Kudlich se zde nabízel jako jedna z mála ikon, schopných integrovat Němce českých zemí do jediného, dříve neexistující-
ho sudetoněmeckého kolektivu, a to zejména Němce ve venkovském pohraničí, neoslovované tolik vyššími a sofistikovanějšími formami kultury. Přehled Kudlichových pomníků je obsáhlý, autoři při jeho sestavování využili i databázi zapůjčenou jedním z potomků revolucionářova klanu. Metodicky by snad bylo třeba citlivěji vnímat rozdíl mezi konceptem místa paměti (lieu de mémoire), zmíněného v úvodním slovu k příloze, a pomníky / památníky uváděnými v následném katalogu. Místo paměti představuje pojem obsahově mnohem širší. Lieu de mémoire může být i obraz nebo dokonce nehmotná „památka“. Jedním z kudlichovských míst paměti a současně do jisté míry hraniční případ monumentu je také Obethův reliéf z roku 1940, představující Kudlicha v životní velikosti jako Rozsévače. Dílo je dodnes zachováno na fasádě opavského obytného domu Městské spořitelny (viz B. Tinzová – M. Čep: Sochař Josef Obeth). S ním by přibyl další adept do pomyslné konkurence o nejmladší kudlichovské místo paměti u nás. Údaje o některých v katalogu uváděných pomnících je ještě možno doplnit – např. o autorství daného uměleckého díla. Vídeňský Kudlichův portrétní reliéf umístěný na zemském domě kupř. nepostrádá signaturu známého slezského sochaře Paula Stadlera, jehož jméno autoři neuvádějí. Bylo by zajímavé sledovat kult i po této linii: kteří výtvarní umělci se na jeho budování nejvíce podíleli. Ke Kudlichově vartě jako ústřednímu kudlichovskému místu paměti pak existuje ještě poněkud pestřejší literatura (M. Dziedzic, P. Šopák – P. Vojtal ad.), než obsahuje citace. Ale dost kritiky, která v této recenzi beztak zaujímá více prostoru, než kolik je úměrné nesp*rným kvalitám knihy. Těmi nemám na mysli jen erudovaný výklad, jak jsem už uvedl výše, ale také příjemnou grafickou podobu publikace, která bohužel není v našem oboru zdaleka samozřejmostí. Abych závěrem parafrázoval latinské úsloví: několikaleté grantové úsilí korunoval chvályhodný finální opus.
259
Martin Pelc
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 RECENZE A ANOTACE
Lacina, Václav: Co vám mám ještě povídat. K vydání připravil Martin Kučera, Praha 2011, 276 s. ISBN 978-80-86712-91-8 Levicově orientovaný prozaik, básník, autor satirických textů a parodií Václav Lacina (1906–1993) není českým čtenářům neznámý. Jeho rozsáhlé dílo, v němž se projevovala zejména literární parodie a společenská satira, výrazně ovlivňovalo českou literaturu zejména po druhé světové válce. Lacina přispíval do celé řady periodik a jeho příspěvky většinou reagovaly na aktuální problémy. Jako vystudovaný právník a soudce získal již za první republiky řadu důležitých kontaktů, které s jeho politickou orientací umožnily upevnění jeho společenské pozice zejména po roce 1945. Lacina postupně působil v několika resortech, a to i na vysokých postech, byl přítelem řady vrcholných komunistických politiků, avšak jeho kariéra směřovala k tomu, co dělal nejraději – k psaní. Jako spisovatel se živil od roku 1953 až do svého důchodu. Lacinovy literární schopnosti byly v 50. letech 20. stol. oceněny státní cenou, což pouze upevnilo jeho postavení mezi tehdejšími oficiálními tvůrci. O tom, že Václav Lacina má své nezastupitelné místo v české literatuře, svědčí i fakt, že jeho pozůstalost je uložena v Památníku národního písemnictví. Martin Kučera, který byl s Václavem Lacinou ve styku, připravil k vydání paměti Co vám mám ještě povídat. Ty navazují na první Lacinovu retrospektivu, která vyšla již v roce 1966 pod názvem Co vám mám povídat. Publikaci vydal Národní archiv a její předností je, že je doplněna poznámkovým aparátem, jmenným rejstříkem a vlastními vzpomínkami Martina Kučery na Václava Lacinu. Paměti jsou rozděleny celkem do 23 kapitol, které víceméně souvisí s významnými předěly v životě Václava Laciny. Vlastní vyprávění začíná vznikem pro-
tektorátu, pokračuje přes významné milníky let 1945 a 1948 až do 80. let 20. stol. Lacina popisuje jednak své působení v různých pracovních pozicích (od soudce přes posty na ministerstvu informací a spravedlnosti, dále v Československém rozhlase až po jeho ryze spisovatelskou kariéru), reflektuje dobovou atmosféru a vazby, které utvářely prostředí, v němž celý život působil. Celá řada vzpomínek je věnována tehdejší kulturní sféře, jejím aktérům a zájmům. Na pozadí toho všeho lze sledovat i postupné utváření Lacinova politického názoru. Lacinova politická orientace se utvářela v době politické heterogenity první republiky, okupace a válka se jej dotkla zejména ve vztahu „kdo s kým nebo čím si zadal či nezadal“, přičemž vývoj po osvobození jej jen utvrdil v jeho levicových názorech. Nicméně po polovině 50. let 20. stol. Lacina postupně „střízliví“, což má později za následek i jeho vystoupení z komunistické strany a život v ústraní, i když na jeho levicovou orientaci to nemělo vliv. Lacinovy memoáry jsou tak zajímavým a díky satirickému nadání autora i čtivým svědectvím doby, kterou postihují. Lze konstatovat, že tento výbor ze vzpomínek Václava Laciny je pro historika zabývajícího se moderními československými dějinami velmi cenným pramenem. Na Lacinu sice můžeme nahlížet jako na příslušníka společenské elity, jehož kariéra byla navíc výrazně usnadněna jeho levicovou orientací, avšak jeho kritické myšlení a nadhled ho postupně dostaly do střetu se systémem, na jehož utváření se podílel. Lacina si všímá závažných společenských problémů doby, u jednotlivých osobností hodnotí více jejich schopnosti a morální vlastnosti než jejich politickou orientaci, rozkrývá osobní vazby nejen v kultuře, ale i politice, a tím de facto podává reálný obraz života ve sledovaném období. Lacina se nesnaží svými pamětmi obhajovat – právě naopak, předkládá a vysvětluje své postoje, aby si sám čtenář udělal obraz o době, kterou popisuje. Je proto přínosné, že tyto memoáry byly vydány, neboť společně s dalšími mohou pomoci orientovat se ve velmi složitých společenských proměnách české společnosti ve 20. stol.
260
David Váhala
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 RECENZE A ANOTACE
Friedl, Jiří: Státní politika vůči polské menšině na Těšínsku v letech 1945–1949. Výběrová edice dokumentů. Praha - Český Těšín: Nakladatelství Historický ústav, 2011, 623 s. ISBN 978-80-7286-194-1 Edice „Státní politika vůči polské menšině na Těšínsku v letech 1945–1949“ je třetím svazkem v yd ava t e l s k é h o počinu „Bibliotheca Tessinensis“. Hlavním zpracovatelem dokumentů a autorem vstupní studie je historik Jiří Friedl, který spolupracoval se širším okruhem českých i polských historiků a archivářů. Jiří Friedl zúročil při vzniku díla své zkušenosti vědeckého pracovníka Historického ústavu AV ČR, specializujícího se na dějiny 20. století, s důrazem na vývoj československo-polských vztahů v průběhu II. světové války a po ní. Edici pak zastřešili vzájemnou spoluprácí Historický ústav AV ČR a Dokumentační centrum Poláků v ČR. Hlavním cílem jejího vzniku se stalo dokumentografické zmapování poměrů mezi československými státními orgány a představiteli polské národnostní menšiny žijícími v Těšínském Slezsku pod svrchovaností ČSR. Otištěné texty reflektují československo-polský spor o příslušnost Těšínska k jednomu ze znepřátelených státních celků. Obě strany začaly po roce 1945 opět hrozit zbraněmi a až na intervenci SSSR, který si nepřál konflikty mezi svými satelity, byla v roce 1947 podepsána spojenecká smlouva. Spor však ve skryté podobě doutnal až do června 1958, kdy bylo zrealizováno konečné vytýčení státních hranic. I z toho důvodu edice obsahuje dokumentární texty až do roku 1949, přičemž se jedná o nepostradatelnou pramennou základnu ke studiu této části Slezska. Zde shromážděné dokumenty obsahují velké množství informací k obecným otázkám postavení národnostních menšin v poválečné ČSR a její menšinové po-
litice. Mnoho podnětného zde však nalezne každý historik či badatel v oboru poválečných česko-polských vztahů i vnitropolitického vývoje ČSR, a to z hlediska střetů na půdě Národní fronty. Výběr dokumentů se soustředil zejména na záznamy z porad a schůzí státních orgánů, ministerstev a politických stran k problematice polské minority na Těšínsku, včetně diskuzí na půdě Prozatímního a Ústavodárného shromáždění. Celkovou situaci dokreslují i dobová memoranda a dokumenty KSČ, jež měla na Těšínsku velký vliv a o polskou otázku se intenzivně zajímala. Výběr dokumentů v předkládané edici má komplexní charakter. Čerpá sice z fondů ústředních archivů (Národní archiv, Archiv bezpečnostních složek a Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR), zároveň však vychází z předpokladu, že významnou roli při utváření oficiálních postojů vůči polské menšině hrály i nižší stupně státního aparátu. Proto byly čerpány archiválie na regionální úrovni zejména ze Zemského archivu v Opavě a Státního okresního archivu v Karviné. Doplňkovou roli sehrály dokumenty z brněnského Moravského zemského archivu a Vojenského ústředního archivu. Konečnou podobu edice formovalo i studium v polských archivech, zejména v Archiwum Ministerstwa Spraw Zagranicznych a v Archiwum Akt Nowych. Editor využil i dobový tisk, a to v první řadě listy KSČ „Nová Svoboda“ a ČSNS „Nové slovo“. Zpracování dokumentů proběhlo dle zásad pro editování moderních archivních pramenů. Až na důsledné opravování chyb a překlepů se hlavní editor snažil zachovat jejich autentické znění. Badatelskou práci s textem ulehčuje i ta skutečnost, že z dokumentů jsou vypuštěna místa, jež se tématu evidentně netýkají. Otištění dokumentů s čísly jednacími tam, kde se je podařilo dohledat, ulehčí nalezení souvisejících materiálů pro badatele zajímající se o další souvislosti tématu. Předkládaná edice představuje cenný příspěvek ke zkoumání československo-polských vztahů a stane se bezesporu hybným momentem k prohloubení vědeckého poznání v této nejen regionálně významné oblasti.
261
Stanislav Polnar
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 RECENZE A ANOTACE
LIZCOVÁ, Zuzana: Kulturní vztahy mezi ČSSR a SRN v 60. letech 20. století. Praha FSV UK 2012, Teritoria, sv. 7, 190 s. ISBN 978-80-87404-13-3
Ačkoli čeští a němečtí historikové již celkem do hloubky zkoumali kulturní a kulturně politický vývoj Československa i ve Spolkové republice Německo po druhé světové válce, problematika vzájemných kulturních vztahů představuje (poněkud překvapivě) málo frekventované téma. Právě na tento deficit naší historiografie se pokouší reagovat práce Zuzany Lizcové, časově zaměřená na 60. léta 20. století. Studie Zuzany Lizcové původně vznikla jako doktorská dizertace na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Téma je rozvrženo do čtyř relativně samostatných celků. První dvě kapitoly reprezentují teoretický a obecně historický základ, na němž je založeno další zkoumání. Vlastní výzkum je pak soustředěn zejména do třetí a čtvrté části, které mapují politické, hospodářské a zejména kulturní styky mezi Československem a Spolkovou republikou Německo v 60. letech 20. století. Autorka v nich sleduje postoje a zejména strategie obou politických reprezentací, které měly (vzhledem k jejich odlišným politickým a ideologickým postojům) usnadnit vzájemný dialog, neopomněla ani zohlednit komplikaci vzájemných vztahů v podobě „třetího vzadu“ – Německé demokratické republiky. Dále Lizcová mapuje konkrétní projevy kulturní výměny, její dynamiku a specifika; koncentruje se přitom na interakce v oblasti kinematografie, televizní tvorby a výtvarného umění. Zdůrazňuje například význam filmových festivalů v Mannheimu a Oberhausenu jako „brány“ českého filmu do SRN, v případě výtvarného umění vyzdvihuje jako důležitý mezník v růstu intenzity spolupráce změnu vedení Svazu československých výtvarných umělců v roce 1964, kdy se do čela svazu postavil Adolf Ho-
ffmeister. Současně je třeba konstatovat, že předmětem badatelského zájmu autorky jsou zejména kontakty česko-německé a slovenská kultura či její prezentace v zahraničí zde v zásadě není reflektována. Práci Zuzany Lizcové uzavírá obsáhlý a několikavrstevnatý závěr, v němž autorka představila soubor zjištění svého výzkumu; kromě celkového charakteru a limitních faktorů kulturní výměny mezi oběma zeměmi zasadila zkoumanou problematiku do teorie mezinárodních vztahů, poukázala na konkrétní pozitivní přínosy, k nimž kulturní výměna mezi oběma zeměmi vedla, poukázala na rozdílná očekávání a přístupy politických reprezentací a kulturní inteligence obou zemí. Stručná a funkční dílčí shrnutí přitom obsahují i jednotlivé kapitoly. Předkládaná práce je z metodologického hlediska pojata inspirativně, neboť kombinuje několik různých přístupů, jimiž lze tuto historickou problematiku zkoumat. Studie Zuzany Lizcové tak uplatňuje koncepty výzkumu mezinárodních vztahů, dějin kulturní politiky a přístupy kulturně historické. Dominantní je především koncept tzv. nových kulturních dějin zdůrazňující kulturní interakce různých společností a pojetí tzv. nových politických dějin, které kromě stanovisek a aktivit politických elit vyzdvihují také význam různých zainteresovaných společenských skupin a veřejných diskusí na politická témata. V této souvislosti autorka kulturní sféru vnímá jako „měkkou sílu“ a konkrétními zjištěními přispívá ke zkoumání možností kulturní diplomacie mezi dvěma státy s odlišnou politickou strukturou. V obsáhlé úvodní kapitole se rovněž vyslovuje k různým názorům na roli kultury ve vývoji lidské společnosti, potenciálu kultury a umění ovlivňovat veřejné dění a prosazovat se na poli mezinárodních vztahů. Výzkum Zuzana Lizcová založila na studiu rozsáhlého souboru domácí a zejména zahraniční odborné literatury, pramennou základnu tvoří přirozeně archivní a tištěné zdroje. Těžiště archivního výzkumu leží ovšem v domácích fondech, tedy Národním archivu a Archivu Ministerstva zahraničních věcí. Významnou skupinu pramenů tvoří dále český a německý dobový tisk, dobové katalogy a statistiky, dále paměti, vzpomínkové stati apod. Přejme si, aby zajímavá práce Zuzany Lizcové inspirovala další badatele k rozvíjení tohoto tématu; nabízí se možnost komparovat dosažené výsledky s kulturní politikou Němec-
262
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 RECENZE A ANOTACE
ké demokratické republiky a její kulturní (sebe) reprezentací ve střední Evropě v 60. letech 20. století, nebo rozšířit záběr výzkumu o další sféry kultury a umění. Jiří Knapík
Knapík, Jiří – Franc, Martin a kol.: Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. Nakladatelství Academia. Praha 2011, 1300 s. ISBN 978-80-200-2019-2. Dlouholetá spolupráce Jiřího Knapíka a Martina France vyústila roku 2011 v publikační výstup dvousvazkové monografie mapující vývoj kulturního života v poúnorovém Československu. „Průvodce kulturním děním a životním stylem“ vznikl za přispění řady badatelů a představuje u nás první lexikální dílo toho druhu. Anotovaný lexikon reaguje na současný příklon české historiografie k výzkumu kulturních aspektů v systémech politické moci a zároveň je zpětnou vazbou současnému resentimentu či spíše reminiscencím na život v éře socialistického Československa. Publikace usiluje o plošné zachycení problematiky, platí však přitom, že v knize nejsou zastoupeny biografické příspěvky. To patrně odpovídá úsilí o prioritní důraz na jednotící charakteristiky pro celou společnost. Podstatné je také zdůraznit, že autoři téma konceptualizovali jako „proces proměny společnosti“ determinovaný kulturně politickými direktivami. Součástí tohoto pojetí je i reflexe na reakce společnosti, která pochopitelně hledala cesty, jak různá nařízení podle možností obcházet. A právě v tomto ohledu přináší Průvodce řadu přesahů, ve kterých mnohdy vystupuje na povrch absurdita a iracionalita komunistického režimu, ale ve kterých se zároveň jasně odhaluje problematika jako nejednoznačné a komplikované téma. Na tomto místě je již zřejmě patrné, že pojem kultura se zde nepře-
krývá s dějinami umění a hesla z této oblasti zde rovněž nejsou zastoupena. Obě části publikace, tedy heslář a průvodní studie, představují úzce propojené celky, které jsou zpracovány jako autoreferenční systém odkazů. Ve struktuře studie se to projevuje tak, že text je protkán hustou sítí odkazů na abecedně řazená hesla a funguje tak jako základní orientační rozcestník. Vzájemně provázaná je také encyklopedická část. Jednotlivá hesla tak nefigurují jako izolované prvky, ale naopak jsou kontextualizována. Součástí úvodu je také periodizace kulturního vývoje, která však nevytváří vlastní kulturně dějinnou chronologii, ale svazuje obě hlavní témata s politickými a hospodářskými událostmi v zemi. V celé publikaci se pak prolínají v zásadě dvě základní roviny, které zároveň reprezentují předchozí individuální badatelské výsledky obou hlavních autorů. Prvním tématem je kulturní politika, která byla pojednána ve smyslu institucionálního řízení kulturního života společnosti. Pro zakladatelské období poúnorového režimu je pak zahrnut i výklad politických a ideologických třenic v KSČ. Komunistická strana je v tomto smyslu chápána nejen jako politický subjekt, nýbrž jako pole, na němž se jednotliví funkcionáři pokoušeli prosadit svůj osobní vliv. V systému řízení kultury je definována hierarchizace a působnost různých složek vládnoucí moci od ÚV KSČ k národním výborům. Přitom jsou tyto pasáže protkány údaji o změnách v názvech a v přesunech kompetencí, k nimž u některých orgánů v průběhu času docházelo. Rovněž je pojednána vzájemná proliferace vlivu ministerstev informací (resp. kultury) a školství, které se na určování kultury spolupodílely. Mimo vymezení centralizačního úsilí režimu (vznik tvůrčích svazů atp.) vzniká také přehledná dichotomizace kulturní správy, která se, pomineme-li zásahy ze Sovětského svazu, pohybovala takřka výhradně v mantinelech moci stranických aparátů na straně jedné a státní správy na straně druhé. Pokud v návaznosti na výše uvedené přejdeme k charakteristice lexikální části, pak hovoříme o heslech zaměřených na sjezdy, konference, zákony, periodika atp. Druhou osou je téma životního stylu. Jak autoři uvádějí, v intencích jimi stanovené problematiky představuje životní styl obtížný metodologický problém. Látka zde byla uchopena využitím několika přístupů, které zahrnují jak rovinu běžného studia tištěných pramenů, tak
263
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 RECENZE A ANOTACE
metodiku oral history nebo kritického zhodnocení pramenů alternativní povahy (např. hraný film). Mikrohistorická sonda či sémiotická analýza, tedy postupy, o nichž by se dalo v takto pojatém díle také uvažovat, přímo využity nebyly. Výsledná práce však do široka pokrývá pole kultury života a zachycuje i jeho metamorfózy ve vymezeném období dvou poúnorových dekád. Zahrnuta je jak geneze socialistického konzumu, tak recepce dílčích prvků světa konzumu charakteristických pro západní societu. Ty jsou zejména pro éru 60. let relativně bohatě dokumentovány. Definuje se každodennost, volný čas, módní trendy atp. Tomu odpovídají také hesla zaměřená na elementy prostupující běžný den člověka, který je postupem času silněji vtahován do světa rodících se subkultur (z hesel např. zájmové činnosti, hygiena, oděv, sexualita, alkoholismus atd.).
František Švábenický
REGIONALIA Drahomír Polách: Historické toulky Šumperskem. Veduta. Štíty 2012, 238 stran ISBN 978-80-86438-42-9
Autor, někdejší kronikář města Šumperka a historik věnující se dějinám tamních č a r o d ě j n i ck ý ch procesů, shrnul v knize čtyřicet textů, které dříve průběžně uveřejňoval v regionálním tisku nebo širší veřejnosti osvětloval na vlastivědných přednáškách. Interpretuje v nich minulost známých hmotných památek Šumperska: píše například o následcích obléhání šumperského zámku Švédy, o přenesení žerotínské hrobky do Bludova a nalezení ostatků Karla st. ze Žerotína, dále zaujme popisem devastace mauzolea podnikatelské rodiny Kleinů v Sobotíně. Při práci s autentickými historickými prameny, kde zúročil erudici
odborného pracovníka Národního památkového ústavu v Olomouci navyklého práce s ranně novověkými písemnostmi vrchnostenských a šlechtických archivů, se podařilo nalézt reálný základ některých v místě dlouhodobě tradovaných pověstí: o zlém drábovi Kubinovi na velkolosinském panství a morové ráně v Horní Temenici či krutém zúčtování s loupežnickou bandou v Šumperku. Milovníky vlastivědných toulek může zaujmout téma poutních míst Jesenicka (konkrétně Vřesové studánky u Červenohorského sedla a léčivého Kříže u Podlesí) včetně popisu pozvolné likvidace nebo naopak nedávno znovuobnovených, doceněných solitérů místní krajiny (staleté lípy v Lužné, tzv. Hromových křížů v Bratrušově, unikátní renesanční kaple v Kunčicích). Upozorněme také na příběh dávno zaniklého renesančního letohrádku ve Vikýřovicích a dramatického střetu žerotínského myslivce s medvědem, kde při určení místa této historické události z roku 1660 Polách komparoval údaje získané ze zrenovovaného (dlouho nečitelného) plátna na losinském zámku, úmrtní matriky Rejhotic a mapy vízmberského panství. Nechybí ale ani postižení historických příběhů (a práce s dobovým tiskem) podstatně mladšího data například text o raritním obřím včelíně v Bratrušově, který má dodnes ve svém logu krajanský časopis Mein Heimatbote. Použité prameny D. Polách cituje za příslušnými články, což nebývá ve vlastivědných publikacích cílených na širší čtenářskou obec obvyklé. Kniha si záhy našla své čtenáře: ani ne po čtvrt roce od vydání je její náklad vyprodán. Ostatně, co se týče výkladu geneze nepřehlédnutelných krajinných monumentů – smírčích křížů, ty v současnosti jitří zájem jak umělců (viz sbírky sochaře Vladimíra Preclíka a básníka Radka Fridricha), tak i laických badatelů (viz fotografie smírčích křížů na Opavsku ve fondu Hrbáček v Zemském archivu v Opavě nebo brožura Hynka Jurmana: Smírčí kameny na Vysočině vydaná Státním okresním archivem ve Žďáru nad Sázavou 1996). Publikaci příhodně vedle množství ikonografických materiálů (nástěnných maleb v sakrálních stavbách, vedut, amatérských kreseb pamětníků, tištěných pohlednic, které autor důsledně vytěžil) doprovází také fotografie dokumentující současný stav popisovaných památek i mapa vyznačující jejich výskyt mj. v okolí Starého Města, Hanušovic, Koutů a Loučné nad Desnou, Nového Malína a Oskavy. Jaromíra Knapíková
264
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 RECENZE A ANOTACE
Tomáš Skalík: Tiché dominanty veřejného prostoru / OPAVSKÉ SOCHY I. / Historické centrum. Občanské sdružení Za Opavu, Opava 2012, 123 stran, ISBN 978-80-905039-1-5 Svým rozsahem útlá a formátem nevelká knížečka zaujme na první pohled čtenáře svým výrazným grafickým řešením, kdy se na obálce, v nezvyklém úhlu a ve velkém detailu objevuje na pozadí průčelní fasády opavské spořitelny socha sv. Františka z Assisi, zakladatele františkánského řádu, jež doprovází atiku vysoké vstupní předsíně opavského minoritského kláštera Sv. Ducha. Tento detailní záběr na obálce, jehož prostřednictvím může čtenář takto bezprostředně ocenit jednu z nejkvalitnějších opavských barokních soch od neznámého, snad olomouckého mistra, která je pro své umístění ve značné výšce vizuálně špatně dostupná, můžeme chápat jako určitou vizuální metaforu, z níž vyčteme účel, proč se Tomáš Skalík rozhodl sepsat tuto knihu: jeho záměrem bylo občanům Opavy a samozřejmě i všem zájemcům nabídnout užitečné vademecum či bedekra, který by právě poskytoval takovýto detailní „pohled“ na sochařská díla, nacházející se v opavském veřejném prostoru. Kniha, která je sestavena ze sedmdesáti devíti hutně psaných medailonů, vztahujících se k jednotlivým sochařským památkám a dílům, ať už jsou to volné sochy, reliéfy, druhotně přemístěné náhrobní desky či krucifixy nebo celé portály se sochařskými a štukovými detaily, doprovázených fotografiemi, tak vlastně slouží čtenáři jako určitý dalekohled i mikroskop zároveň, kdy zprostředkovává podobu sochařských děl, která jsou buď příliš vzdálená a tedy špatně viditelná pro neozbrojené oko diváka, anebo naopak jsou snadno přehlédnutelná pro své nenápadné umístění či drobně rozměry. Jak vyplývá z titulu i z úvodu, autor knihy se zaměřil na exteriérové sochy, které
přispívají k obsahové náplni současného veřejného prostoru, ať už se jedná o sochařský doprovod architektury anebo o solitérní sochy, rozmístěné po opavských prostranstvích a parcích v městském historickém centru. Nenajdeme zde tedy sochy zaniklé a známé pouze z fotografické dokumentace. Jednotlivá katalogová hesla jsou strukturována obdobně jako tomu je v případě odborných katalogů a soupisů uměleckých děl (catalogue raisonné), nalezneme zde tedy základní údaje o díle jako je jeho název, umístění, včetně dnes tak populárních souřadnic GPS, umožňujících jeho přesnou lokalizaci, autora, dataci a materiál, za nimiž následuje vlastní text shrnující přístupným způsobem základní historické skutečnosti vztahující se k danému dílu. Katalogové části předchází autorova studie, jež může čtenářům sloužit jako určitý úvod do problematiky té části sochařské tvorby, která stejně jako architektura tvořila od historických dob neodmyslitelnou součást opavského veřejného prostoru. Jak T. Skalík upozorňuje, dochovaný fond sochařských děl in situ je značně různorodý a přirozeně velmi disparátní. Zcela chybí kamenosochařské práce, které zcela jistě spoluutvářely městský veřejný prostor už od středověku, ale ty, pokud se vůbec dochovaly, byly přesunuty do depozitářů muzeí. Nejstaršími dochovanými sochařskými pracemi v tomto ohledu jsou tedy až díla z doby barokní, a sice z první třetiny 18. století, kdy došlo jednak k barokní přestavbě a následné sochařské výzdobě průčelí minoritského kostela sv. Ducha, a jednak k osazení průčelí jezuitského kostela sv. Vojtěcha na Dolním náměstí sochami řádových světců. Velkou skupinu sochařských památek pak tvoří práce z druhé poloviny 19. století a z počátku století dvacátého, jejichž popis tvoří snad nejpoutavější pasáže celé knihy, přičemž je výčet sochařských památek a realizací doveden až do současnosti. Nejmladší sochařskou prací zařazenou do knihy se tak stal pomník Josefa Marii Olbricha, známého opavského rodáka a významného evropského architekta, který je od roku 2008 umístěn na náměstí Osvoboditelů, a to ve formě bronzové bysty od sochaře Gottharda Jandy. Čtenář rovněž ocení autorské a další údaje u ostatních, nedávno vzniklých sochařských děl, vesměs od výrazných sochařských osobností (Kurt Gebauer, František Skála, Michal Gabriel) a děl drobné architektury sochařské povahy, které se dnes podílejí na utváření
265
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 RECENZE A ANOTACE
opavského veřejného prostoru, a to včetně prací utilitární povahy, jako jsou např. fontány na náměstích či v zahradách, anebo hodinový sloup a sloup s opavským městským znakem, obojí na ulici Ostrožná. Kniha je doplněna pro zájemce užitečnou mapkou, zachycující situování těchto veřejných sochařských památek po opavském historickém centru, za níž následují stručné biogramy autorů děl a slovníček nejfrekventovanějších pojmů z oblasti architektury a sochařství. Výběrová bibliografie a jmenný rejstřík pak knihu uzavírají. Jak vyplývá z římské jedničky v titulu knihy, můžeme se těšit na druhý díl, který se zaměří na sochy rozmístěné po opavských předměstích.
Jaromír Olšovský
266
KRONIKA
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 KRONIKA
Ústav historických věd v roce 2012 Práce na Ústavu historických věd se v uplynulém roce 2012 nesla kromě standardních činností ve znamení zahájení celkem tří velkých projektů Evropského sociálního fondu, konkrétně operačních programů Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Díky těmto projektům bylo možné významným způsobem obohatit výuku historických oborů, zejména z hlediska působení špičkových tuzemských i zahraničních odborníků, z hlediska inovace řady studijních předmětů a podpory historického výzkumu. Kromě projektu „Historizace střední Evropy“ jako téma pro rozvoj lidského potencionálu v oblasti
Letní škola s tématem: ŠKOLSTVÍ, VÝCHOVA A VZDĚLÁVÁNÍ V 19. A 20. STOLETÍ - přednáší doc. Knapík, vedoucí ÚHV výzkumu, inovací, vzdělávání a zapojení současných a budoucích vědeckovýzkumných pracovníků do mezinárodních VaV aktivit (garantem od 1. 1. 2012 Z. Jirásek), který chápeme jako hlavní projektovou aktivitu ústavu, byl zahájen projekt „Zkvalitnění výuky muzejní konzervace a restaurování a průzkumu historických materiálů“ (garantem A. Šimčík) a posléze také 269
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 KRONIKA
Doc. Javor a Doc. Gawrecká na semináři se studenty ÚHV projekt „Popularizace nejnovějších výzkumných výsledků ÚHV FPF SU“ (garantem J. Knapík). Vedle těchto náročných projektů byl na ÚHV řešen také jednoletý centralizovaný rozvojový projekt MŠMT „Letní muzeologická škola“ (řešitelem J. Knapík) zaměřený na přiblížení klíčových aspektů opavské výuky muzeologie vysokoškolským studentům nemuzeologických oborů v ČR; přednáškové kurzy přitom obohatily návštěvy expozic řady muzeí v Moravskoslezském kraji, projekt počítá i s vydáním publikace „Vademecum muzeologie“. Vedení Ústavu historických věd zůstalo oproti předchozímu roku nezměněno, personální změny se naopak dotkly ústavu jako celku. Je třeba na prvém místě zmínit odchod dlouholetého pracovníka ústavu prof. Dušana Uhlíře do důchodu k 30. 6. 2012; při této příležitosti byl D. Uhlíř na společný návrh vedoucího ústavu a předsedy oborové rady doktorského studia jmenován prvním emeritním profesorem Filozoficko-přírodovědecké fakulty SU v Opavě. V září 2012 pak odešla na mateřskou dovolenou Veronika Čapská, kterou nahradil specialista na právní dějiny Moravy Dalibor Janiš. Další personální posily ústav zaznamenal v souvislosti s řešením výše zmíněných projektů ESF; díky projektu zaměřenému na inovaci výuky konzervace mohlo být Konzervátorské centrum ÚHV na jaře 2012 posíleno hned o dva nové pracovníky na plný úvazek, Tomáše Skalíka a Hanu Rajhelovou. Z neakademických pracovníků začala na ÚHV působit Irena Šindlerová, a to jako finanční manažerka a administrátorka projektu „Popularizace“. V souvislosti s odchodem prof. Uhlíře je třeba také zmínit změny v oborové radě doktorského studia; v srpnu 2012 se novými interními členy této rady stali Marie Gawrecká a Pavel Šopák. 270
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 KRONIKA
Studenti ÚHV na přednášce z projektu OPVK V rámci projektu „Historizace“ se v roce 2012 uskutečnily celkem 3 workshopy, a to za účasti řady významných zahraničních odborníků, kteří v rámci svého pobytu na ústavu navíc realizovali speciální přednášky a semináře pro naše posluchače. První workshop na téma „Piety and Fluidity of the Border between Convent and World (1350−1810)“ (13. 4.) byl realizován společně s experty z univerzit ve Vídni, Innsbrucku a Cambridge. Na další akci „Industrializace, migrace, národnostní a kulturní aspekty středoevropských regionů v 19. století“ (9. 5.) zavítali odborníci univerzit v Katovicích, Opolí, Ljubljani a Prešově. Podzimní sadu workshopů otevřelo téma „Třebovice Marie Stony v souřadnicích evropské kultury“ (15. 10.), jež kromě tuzemských odborníků rozvinul i expert ze Swarthom*ore College (USA, Philadelphia). Vedle workshopů uspořádal ÚHV v rámci projektu „Historizace“ také letní školu na téma „Školství, výchova a vzdělávání v 19. a 20. století“ (11. – 13. 9.) a vědecké kolokvium „Procesy kulturní výměny ve střední Evropě v letech 1200 – 1800“ (6. 12.). Projekt „Popularizace“ si klade za cíl zprostředkovat badatelské výsledky řady grantových projektů řešených v posledních letech na ÚHV, a to na jedné straně středoškolským studentům ve 13 krajích České republiky (mj. byla dojednána spolupráce s gymnázii v Kutné Hoře, Svitavách, Šternberku či Ústí nad Labem), na straně druhé posluchačům bakalářského studia historie na Slezské univerzitě. V mnohem příznivějších podmínkách tak chceme pro naše posluchače navázat na tradici cyklu přednášek hostů a přátel ÚHV, konkrétně inovativními semináři z oblasti kulturních dějin. Významnou příležitostí pro prezentaci Ústavu historických věd se stal ve dnech 29.–30. 3. 2012 další ročník celostátní studentské vědecké konference HISTORIE 271
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 KRONIKA
Dr. Pelc zahajuje workshop věnovaný osobnosti Marie Stony
Středoškolští studenti na přednášce tuzemských a zahraničních odborníků v Kulturním domě Na Rybníčku v Opavě 272
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 KRONIKA
Prof. Judson z USA při doktorském semináři na ÚHV 2011; pořadatelské role, včetně vydání tradičního sborníku nejlepších prací, se totiž po deseti letech ujal opět náš ústav. Do Opavy se sjelo rekordních 28 soutěžících z celkem 16 historických pracovišť, resp. 13 fakult českých vysokých škol, a během tří dnů prezentovali své odborné práce. Jsme přesvědčeni, že jarní Opava i organizační zabezpečení celé akce přispěly k celkově příjemnému pracovnímu prostředí a setkání historiček a historiků všech generací. Pro ÚHV je rovněž potěšitelné, že se podařilo navázat na úspěchy z předešlých ročníků, když naši posluchači Ondřej Haničák s Hanou Komárkovou obsadili přední příčky (dělené s kolegy z jiných univerzit). Uplynulý rok byl pro Ústav historických věd významný také z hlediska publikování odborných výsledků. V září 2012 vyšly v Nakladatelství Lidové noviny dva svazky syntézy „Slezsko v dějinách českého státu“; zmíněné kolektivní dílo je hlavním výstupem výzkumného záměru řešeného pracovníky ÚHV v letech 2007–2011 a prezentuje vývoj této historické země od prehistorických dob až do poloviny 18. století. Završilo tak řadu let nejnovějšího bádání našich pracovníků na poli slezské historie, které vedle výzkumu kulturních dějin a kulturního dědictví představuje základní výzkumný profil ÚHV. V tomto směru jsme zaznamenali i pozitivní hodnocení ústavu na X. sjezdu historiků ČR v Ostravě v září 2011, na němž byly vyzvednuty živé vazby ÚHV na hlavní centra výzkumu v České republice a skutečnost, že naše pracoviště je aktivní ve výzkumu všech dějinných epoch od středověku až po nejnovější dějiny. Je potěšitelné, že z tribuny sjezdu zazněla i pochvalná slova na adresu ústavu z hlediska celkové šíře vědeckého záběru pracoviště metodologického. Konkrétně pak byla v referátu Jana Horského oceněna Veronika Čapská a její nová kniha Představy spole273
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 KRONIKA
čenství a strategie sebeprezentace. Řád servitů v habsburské monarchii 1613–1780 (Praha 2011). Na X. sjezdu historiků byla též předána Cena Josefa Šusty studentovi doktorského studijního programu ÚHV Viktoru Pohankovi. Mezi události, jež přispěly k pozitivnímu obrazu Slezské univerzity a zdejší výuky historických oborů, lze zařadit také ocenění dvousvazkového díla „Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967“ (hlavními autory J. Knapík a M. Franc) jako Kniha roku 2011 nakladatelství Academia a zejména cenou Magnesia Litera (Litera za literaturu faktu) na jaře 2012. Nelze opomenout ani úspěchy ÚHV na poli vědecko-pedagogickém. Na ústavu byly od září 2011 do konce roku 2012 obhájeny další tři doktorské dizertace: Život, dílo a pozůstalost moravského historiografa Františka Bedy Dudíka (1815–1890) (Richard Mahel), Das Reichsarchiv Troppau (Die NS-Etappe in der Geschichte des Archivwesens in tschechisch Schlesien) (Zdeněk Kravar) a Frýdecké arcikněžství v letech 1654–1770 (v kontextu těšínského biskupského komisariátu) (David Pindur). Zmiňme také, že ústav v lednu 2012 spolupořádal další ročník Krajského kola dějepisné soutěže pro gymnázia. Od září 2011 prezentuje ÚHV své aktivity i na facebookovém profilu. Jiří Knapík
Opavská pobočka Sdružení historiků ČR (Historický klub 1872) v akademickém roce 2011/2012 Opavská pobočka Sdružení historiků České republiky (Historický klub 1872) se snažila i v akademickém roce 2011/12 oslovovat svými aktivitami studenty Slezské univerzity i širokou opavskou veřejnost. Obvyklá pololetní členská schůze, která se konala 26. září 2011 v Knihovně historie ÚHV FPF SU, přinesla mj. změnu ve funkci pokladníka pobočky. Po Davidu Váhalovi ji převzala Hana Komárková, tehdy studentka 5. ročníku historie. Předsedou pobočky zůstal doktorand Martin Sosna a tajemníkem Petr Waleczko, posluchač 4. ročníku historie. Na zářijovém X. sjezdu historiků v Ostravě předseda prezentoval činnost pobočky na jednání volné sjezdové sekce „Studentský život a aktivismus“. Současně zastupoval pobočku na volebním valném shromáždění SH ČR. V průběhu zimního semestru realizovala pobočka tři akce, všechny tematicky spjaté s minulostí českého Slezska, dějinami Opavy a okolí. Především pro studenty 1. ročníku historických oborů na SU byla určena 19. 10. 2011 podvečerní komentovaná vycházka centrem Opavy, aby se seznámili s městem, ve kterém budou studovat, poznali památky v jeho středu a dověděli se, kde se nacházejí historická pracoviště a knihovny, jež mohou při studiu využít. Nečekaným zpestřením byla návštěva nově zrekonstruovaného ředitelství Slezského zemského muzea neboli bývalého paláce Razumovských, kam nás pozvala členka pobočky a současně náměstkyně ředitele pro společenské vědy SZM Markéta Kouřilová. Účast na vycházce byla potěšující, dvacítku studentů 1. ročníku doplnilo dalších patnáct starších kolegů. 274
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 KRONIKA
Komentovaná vycházka centrem Opavy Společným dílem naší pobočky, Matice slezské a Opavské kulturní organizace byla přednáška „Americké letectvo nad Opavskem 1944“ s podtitulem „Příběh havárie amerického bombardéru kousek od Opavy“. Konala se 15. 11. 2011 v Sále purkmistrů Obecního domu. Akci zahájil předseda opavského odboru Matice Jaromír Breuer, který hovořil o spojeneckých náletech v Evropě za 2. světové války a zejména o náletech
Posluchači přednášky Mgr. Vojtěcha Szajkó 275
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 KRONIKA
americké 15. letecké armády z Itálie na strategické cíle v Horním Slezsku. Poté předseda Martin Sosna nastínil osud amerického bombardéru B-24 Liberator, jenž havaroval 22. srpna 1944 na Opavsku mezi obcemi Jakubčovice a Raduň, a jeho desetičlenné posádky; čerpal přitom nikoli z vlastního výzkumu, nýbrž z poznatků, jež shromáždili začátkem 90. let jeho dědeček a kronikář Hradce nad Moravicí Ladislav Sonnek a čechoamerický badatel Manuel van Eyck. Přednáška díky kvalitní propagaci a atraktivitě tématu zaznamenala nejvyšší účast na akcích naší pobočky minimálně v posledních dvou letech – přišlo na ni okolo 70 lidí! Trvala i s následnou diskuzí dvě hodiny. O týden později (22. 11.) vystoupil doktorand Vojtěch Szajkó s výkladem na téma „Prusko-rakouská válka 1866 a Rakouské Slezsko“. Třičtvrtěhodinovou přednášku si vyslechlo dvacet mladých posluchačů, převážně studentů. Další série přednášek přišla na řadu v letním semestru. Výklad „K dějinám Vítkovska po roce 1945“ o poválečných peripetiích poněkud opomíjeného slezského regionu podala 13. 3. 2012 absolventka oboru Kulturní dějiny Viola Müllerová. Vítanou přípravou na posléze úspěšné vystoupení na Celostátní studentské vědecké konferenci „Historie 2011“ byla pro studenty SU Hanu Komárkovou a Ondřeje Haničáka „dvojitá“ přednáška, která se pod hlavičkou naší pobočky uskutečnila 26. 3. 2012. Hana se zabývala „Přísahou v raně středověkém městě“ a Ondřej „Měšťanskými renesančními domy v Opavě“. Doktorand Petr Chlebec přednášel 18. 4. 2012 o historii badatelské činnosti na Štrambersku v přednášce nazvané „Kotouč – Hora Olivetská“. Přednášky v letním semestru bohužel navštívilo málo zájemců, mezi 5 až 15. O akcích opavského Historického klubu jsme informovali na sociální síti Facebook, e-mailovými pozvánkami členům a příznivcům klubu, pozvánkami na fakultních webech FPF a FVP SU i tištěnými plakáty, rozvěšovanými po univerzitních budovách v Opavě. Členská základna byla poměrně stabilní, několik členů přibylo, několik naopak své členství v ní ukončilo. V říjnu 2012 pobočka evidovala celkem 31 členů. Všichni jsou nějakým způsobem spjati se Slezskou univerzitou. Pohříchu je třeba konstatovat, že organizace akcí spočívala jen na několika skutečně aktivních členech. Kladem je naopak to, že kromě členů měla pobočka navíc několik dalších příznivců, kteří se opakovaně účastnili jejích akcí. Ústav historických věd nadále poskytoval naší pobočce ochotně místnosti a audiovizuální techniku pro přednášky, zázemí v knihovně historie i možnost zdarma množit plakáty. Pokračovala též dobrá spolupráce s Opavskou kulturní organizací, konkrétně s novou kurátorkou Kateřinou Vojkůvkovou a jejími kolegyněmi ze stálé expozice „Cesta města“, Hanou Miketovou a Simonou Juchelkovou, které jsou členkami naší pobočky. Martin Sosna předseda opavské pobočky SH ČR (Historický klub 1872)
276
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 KRONIKA
Projekt OP VK Zkvalitnění výuky muzejní konzervace a restaurování a průzkumu historických materiálů na Slezské univerzitě v Opavě a Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava Počátkem března letošního roku byl spuštěn tříletý projekt, jehož cílem je inovace výuky muzejní konzervace a restaurování, realizovaný Konzervátorským centrem ÚHV FPF SU. Partnery a spoluřešiteli projektu jsou Centrum nanotechnologií VŠBTUO a Slezské zemské muzeum (SZM). Vzájemnou spoluprací dvou odlišně zaměřených vysokých škol – humanitní (Slezská univerzita v Opavě) a technické (Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava), spojenou Garant projektu Mgr. Šimčík při zahájení workshopu s intenzivní praxí (Slezské zemské muzeum) vzniká unikátní model výuky ochrany kulturního dědictví v České republice. Díky této vzájemné a také mezinárodní spolupráci budou mít absolventi větší míru flexibility a kreativity, čímž budou mimo jiné také lépe uplatnitelní na trhu práce. Realizaci projektu zajišťuje tým složený ze stávajících i nově přijatých pe- RNDr. Petr Slaný, Ph.D. vysvětluje principy optické mikroskopie dagogů ÚHV FPF SU a CN VŠB-TUO za účasti zahraničních špičkových odborníků z dalších VŠ pracovišť a odborníků z praxe ze SZM a dalších významných institucí. Od zahájení projektu dochází k postupné inovaci studijních kurzů SU a VŠBTUO, vytváření multimediálních studijních opor podporujících názornost a srozumitelnost studovaných témat. Je připravován soubor workshopů a přednášek zahraničních speci277
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 KRONIKA
alistů a mimovýukových přednášek pedagogů v rámci praxí se zaměřením na optimální využití laboratorního zázemí řešitelských pracovišť. Možností využití technologického vybavení, kterým disponuje CN VŠB-TUO, se studentům otevírají možnosti realizace i náročných analytických částí průzkumů přímo během studia. Koncept projektu vychází z odborné diskuze, která se v případě ochrany kulturního dědictví vede již řadu let. V rámci této diskuze je jako jeden ze závažných brzdících faktorů procesu zvýšení úrovně oboru spatřována špatná schopnost vzájemné komunikace odborníků z humanitních a technických oblastí. Vysoce specializovaní absolventi obou směrů disponující poměrně odlišnou vědomostní výbavou a zkušenostmi v praxi, komplikovaně nacházejí platformu pro společnou spolupráci, která je ale při řešení otázek ochrany kulturního dědictví nevyhnutelná. Model propojení humanitní a přírodovědné složky vzdělání spolu s dostatečnou dotací praktické výuky v obou oblastech je všeobecně pokládán za jeden z účinných způsobů, jakými lze dosáhnout zvýšení úrovně oboru. Právě touto snahou je motivován výše popsaný projekt. Tomáš Skalík MgA. Skalík vysvětluje studentům, jak pořizovat fotodokumentaci 278
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 KRONIKA
Studenti ÚHV při práci s mikroskopy
Celostátní studentská vědecká konference HISTORIE 2011 Již sedmnácté setkání posluchačů historicky zaměřených oborů hostilo ve dnech 29. – 30. března 2012, tedy po deseti letech, opavské pracoviště. Tradičního jednání se tentokrát zúčastnil rekordní počet soutěžících, a tak patnáctičlenná komise posuzovala příspěvky o velmi rozmanité tematické náplni. Připočte-li se k tomu navíc slušná úroveň prezentovaných příspěvků, nelze než konstatovat, že porotci stanuli před obtížným úkolem. Ač během obou dní zaznělo 28 příspěvků, byl letošní ročník, ve srovnání s tím loňským, ochuzen o medievistickou sekci, neboť ryze středověce laděný referát nezazněl. O to silněji byly v programu zastoupeny příspěvky raně novověkého rázu, obstarávající náplň větší části úvodního dne konference. Nezáviděníhodná role první referentky připadla Lence Vandrovcové reprezentující FF UK, která se zaměřila na analýzu soběslavských kšaftů, respektive na ekonomické a příbuzenské kontakty mezi testátory. Pořadatelskou instituci poté reprezentovala prezentace Hany Komárkové, která poukázala na badatelský potenciál přísežných formulí pro poznání dynamiky proměn městské společnosti, a Ondřeje Haničáka, jenž se za pomoci širokého spektra pramenů, mezi nimi i 24 v historickém jádru dochovaných objektů, pokusil upřesnit dobu, v níž byly vystavěny opavské renesanční domy. Za zmínku rovněž stojí pokus Petra Kindlmanna odhalit, jakým způsobem budovali svůj obraz jihočeští magnáti – Rožmberkové. 279
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 KRONIKA
U bezpochyby zajímavé sondy do symbolické komunikace šlechtice 16. století však i po diskuzi zůstala otevřená otázka, nakolik vlastně samotní objednavatelé výzdoby průčelí českokrumlovského zámku byli s to chápat rafinované ztvárnění zobrazených ctností. Odpolední program otevřela posluchačka pedagogické fakulty plzeňské univerzity Jaroslava Škudrnová, která seznámila obecenstvo s nejstaršími dějinami sedmi horažďovických mlýnů, jímž zatím regionální bádání nevěnovalo pozornost, a v následující diskuzi pružně reagovala na dotazy týkající se sociálního postavení jednotlivých mlynářů, které vznesla především dr. Martina Ondo-Grečenková. Pakliže se v případě mlynářů nepotvrdila teze Richarda van Dülmena o jejich marginálním společenském postavení, pak u lazebníků, bradýřů a chirurgů o něčem podobném netřeba pochybovat. Alžběta Laňová ve své prezentaci podchytila právě proměnu ve starším období opomíjených profesí ve vážené odborníky novodobých dějin, přičemž sledovala i odlišnosti v náplni jejich povolání v jednotlivých dějinných etapách. Jestliže posluchačka katedry PVH a archivnictví FF UK vzpomenula na tematicky blízké badatelské počátky jednoho z letošních porotců, dr. Davida Tomíčka, spojené právě s opavskou konferencí před deseti lety, pak Eliška hom*olková z Českých Budějovic navázala částečně na loňské sdělení Jaroslava Mrňy (oba posluchači konzultují své práce s doc. Marií Ryantovou) a představila přítomným potenciál, jejž ukrývá nejstarší farní kronika obce Němčic. Pak již řečnický pultík opanoval Petr Wohlmuth z FHS UK, jehož kulturně antropologicky laděná práce o dlouhém čase pevnostního města Josefova podnítila bohatou diskuzi. Interdisciplinárně zaměřený příspěvek se pokusil zachytit formy záchranných aktivit probíhajících v pevnosti, jimiž se tamější lidé pokouší ukotvit v sociálně vykořeněném prostředí. Autor přitom obrátil svou pozornost k některým rituálům, jež toto úsilí doprovázejí, u nichž by se možná nabízelo spíše využití metody „zhuštěného popisu“, jež by více konvenovala s charakterem vlastního výzkumu (neopírajícím se o písemné prameny). Při Wolhmutem využitém strukturalistickém východisku se však jedná jen o poznámku na okraj interesantního příspěvku. Neméně interdisciplinárně přistoupil k vodovodu císaře Františka Josefa v Děčíně David Skalický z Ústí n. Labem. Nákladnou stavbu, jež měla přispět k zamezení vzniku infekcí ve městě a která se později významně podílela na propuknutí epidemie tyfu tamtéž, totiž pojednal také v její rovině památkové, a jím pořízená kresebná dokumentace se dokonce stala základem pro žádost o zapsání vodovodu mezi technické památky. Na samém konci programu náročného prvního dne pak, opět s ryze historickým sdělením, vystoupila Pavla Dubská reprezentující olomoucké pracoviště, která přiblížila jako na houpačce se odvíjející dějiny textilnictví na Šumpersku a zejména osudy jeho čelních představitelů, rodin Sieglů a Seidlů. Ale to se již přiblížila příjemnější stránka velmi dlouhého konferenčního dne, který uzavřel společenský večer uspořádaný pod záštitou primátora města Opavy, prof. Zdeňka Jiráska, v Obecním domě. Přestože se nakonec diskuze o shlédnutých vystoupeních poněkud protáhla, byl program druhého dne za plné koncentrace porotců a obecenstva zahájen na minutu přesně, přičemž vstupní sdělení přednesl sice nervózní, avšak nakonec úspěšný zástupce ostravské univerzity Aleš Materna. Ten v době zhoršených odbytových možností na finančních trzích zaujal problematikou, před níž na konci 19. století stanulo vedení Vítkovických železáren řešící jak provedení nezbytné, ale současně reálně profinan280
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 KRONIKA
covatelné technologické inovace ve výrobě, tak následné, stejně aktuální, lobbistické praktiky, s jejichž pomocí podnik dosáhl na velmi výnosné státní zakázky v oblasti rakousko-uherského válečného námořnictva. „Bojovnou“ náladu přihlížejících však od námořní tonáže zpět k lásce, alespoň platonické, nasměrovala Eliška Charvátová z Katedry PVH a archivnictví FF UK. Analýzou korespondence letos v konferenčním programu vůbec poměrně silně zastoupené, sledovala proměnu vztahu malíře Jana Kavána k druhé ženě Pavle, která dokázala obratnou manipulací dotlačit Kavána k obnovení pravidelné výstavní činnosti. Pak již dostaly prostor soutěžící prezentující vybrané problémy z nejnovějších dějin, z nichž však porotu výrazněji zaujal pouze osobitě přednesený příspěvek Jana Stejskala, jenž se zaměřil na aspekty udržování bezpečnosti v několika vybraných obcích na Šumpersku, ležících v podhůří Jeseníků, v posledním roce druhé světové války. Obědová pauza poněkud utlumila hlad soutěžících po vyhlášení výsledků, nicméně po jejich opětovném shromáždění se v konferenčním sále byla ve vzduchu znovu cítit nervozita. Vyhlášení výsledků, jež započalo o půl hodiny dříve, než bylo původně plánováno, proto vykouzlilo úsměv na tváři 11 (bez výjimky výše představených) oceněných účastníků, jejichž příspěvky budou otištěny v tradičním konferenčním sborníku. Úspěchu se přitom dočkala i pořádající instituce, jejíž zástupci se umístili na děleném třetím (H. Komárková společně s P. Wohlmuthem) a prvním místě, které obsadil Aleš Materna z Ostravské univerzity a Ondřej Haničák, jenž se s výrazem naprostého klidu, pro něj tolik charakteristickým, dostavil do sálu ihned po skončení celého slavnostního ukončení konference. Fenomenální úspěch zástupců pracovišť Moravskoslezského kraje podtrhlo vyhlašování Ceny Josefa Šusty, již každoročně udílí Sdružení historiků České republiky (Historický klub 1872). Toto ocenění, udílené nezávisle na samotném konferenčním klání – posuzován je pouze text předkládaných prací –, bylo komisí přiřknuto opět Aleši Maternovi. Opavské setkání, nesoucí se letos nejvíce patrně v duchu interdisciplinarity, tím bylo u konce a na řadě bylo již jen loučení. Nezbývá než poděkovat všem organizátorům za velmi dobře připravené prostředí a těšit se na další zajímavý ročník, který uspořádá plzeňské pracoviště. Viktor Pohanka
281
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 KRONIKA
Workshopy realizované v roce 2012 v rámci projektu Historizace střední Evropy V rámci projektu Historizace střední Evropy (realizovaného na Ústavu historických věd (UHV, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Slezská univerzita v Opavě) se během roku 2012 realizovaly celkem tři workshopy, a to za účasti řady významných zahraničních odborníků, kteří v rámci svého pobytu na ústavu navíc realizovali speciální přednášky a semináře určené nejen pro posluchače historických věd. Během workshopů se hovořilo o tematice klášterů, proměnách v regionech střední Evropy v 19. století a také o problematice německé kultury v regionu. Workshop Piety and Fluidity between the Boundaries of Corvent and World Nejenom na Slezské univerzitě v Opavě není zcela běžným konání vědeckého setkání, které je vedeno zároveň ve dvou světových jazycích (angličtina a němčina), a to bez prostřednictví překladatelů. Takový byl mezinárodní workshop 23. dubna (s hlavní organizátorkou Mgr. Veronikou Čapskou, Ph.D.) věnovaný tematice klášterů a zbožnosti pod názvem Piety and Fluidity between the Boundaries of Convent and World (1350–1810)/ Frömmigkeit und Durchlässigkeit zwischen Kloster und Welt (1350–1810). „Kláštery jsou historiky i sociology oceňovány jako vlivné modely disciplinovaného života v západní kultuře, jež posilovaly smysl pro pravidelné členění denního programu a jež byly tradičně centry charitativní a vzdělávací péče,“ uvedla Veronika Čapská. Workshop přilákal mj. badatelky z Cambridge, z Vídně, Innsbrucku a Regensburku. Na workshop navázaly další dvě přednášky a seminář vedené zúčastněnými zahraničními expertkami. Přednášky byly určeny studentům vyšších ročníků historických věd, posluchačům doktorského studia a akademickým pracovníkům. Výstupem workshopu je publikace Between Revival and Uncertainty. Monastic and Secular Female Cummunities in Central Europe in the Long Eighteenth Century autorek Veroniky Čapské, Ellinor Forster, Janine Christina Maegraith a Christine Schneider. Kniha byla představena během prosincového kolokvia Procesy kulturní výměny ve střední Evropě 1200–1800. Industrializace, migrace, národnostní a kulturní aspekty Druhou významnou akcí v tomto směru byla akce věnovaná společenským, národnostním a ekonomickým proměnám v regionech střední Evropy v 19. století (pořádaná doc. PhDr. Marií Gawreckou, CSc. a prof. PhDr. Dušanem Uhlířem, CSc. z Ústavu historických věd). K tématu Industrializace, migrace, národnostní a kulturní aspekty středoevropských regionů v 19. století se 9. května sešli badatelé z univerzit v Ljubljani, Katowicích, Opoli a Prešově. Během svého pobytu uspořádali zahraniční účastníci workshopu sérii přednášek, svým zaměřením určených pro studenty vyšších ročníků oborů vyučovaných na ÚHV, posluchačům doktorského studia a akademickým pracovníkům. Vedle toho vedli také 282
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 KRONIKA
Prof. Pieter Judson ze Swarthmore College ve Philadelphii v Opavě v říjnu mj. přednášel, účastnil se workshopu a vedl doktorské kolokvium. Foto Michal Novotný doktorské kolokvium a několik seminářů. Sedmého května proběhla přednáška Dr. Bojana Balkovce (Univerza v Ljubljani) s názvem Slowenians in the polling stations, ten stejný den doc. Balkovec vedl seminář s názvem The population and Statistics. Ve čtvrtek přišlo na řadu téma Radikálne formy osvietenstva v habsburskej monarchii, kterému se věnoval doc. PhDr. Martin Javor, Ph.D. (Prešovská univerzita v Prešove), na kterou navázal seminář Slobodomurárske hnutie v českých krajinách v 18. storočí. Nabitý čtvrteční program uzavřelo doktorské kolokvium Prasa na górnym Śląsku podczas I. wojny światowej – Inhaltsanalyse, které vedl prof. dr. hab. Ryszard Kaczmarek (Uniwersytet Śląski w Katowicach). Definitivní tečku za přednáškovým cyklem udělal prof. PhDr. Dan Gawrecki, CSc. (Uniwersytet Opolski w Opolu), který 15. května přednášel na téma Parlamentarismus ve střední Evropě v 19. století. Workshop věnovaný německé kultuře v regionu Posledním mezinárodním workshopem, který se v rámci projektu Historizace střední Evropy v roce 2012 uskutečnil, byla 19. října akce věnovaná německé kultuře v regionu a jejích vazbách na evropská centra (hlavní organizátor Mgr. Martin Pelc, Ph.D.). Zúčastnil se jí mj. prof. Pieter Judson z prestižní Swarthmore College ve Philadelphii, autor několika knih, šéfredaktor periodika Austrian History Yearbook, specialista na Německo, Rakousko-Uhersko a na východní Evropu v období 1815-1945. 283
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 KRONIKA
Klíčovou částí byla závěrečná diskuse v prostředí expozice Slezského zemského muzea a výstavy Město – zámek – krajina. Pieter M. Judson, který se zaměřuje na moderní evropské dějiny, konkrétně na nacionalistické konflikty, revoluční a kontrarevoluční hnutí a také na historii sexuality, také v Opavě přednášel a vedl doktorské kolokvium. Držitel státní ceny udělované rakouskou vládou Karl von Vogelsang promluvil ve čtvrtek 18. října na téma Everyday Empire: Writing a New Kind of History of Habsburg Central Europe, tentýž den vedl také doktorské kolokvium National Indifference on the Language Frontiers of Central Europe: Between Local, National, and Imperial History. „Pobyt prof. Judsona rozvinul jeho spolupráci s Ústavem historických věd, která byla navázána v roce 2011 na konferenci s názvem Cizí ve vlastním: cestovní ruch v Rakousku-Uhersku a jeho následnických státech, která proběhla v Praze,“ uvedl Martin Pelc. (red)
Zpráva o kolokviu Procesy kulturní výměny ve střední Evropě 1200–1800 (Process of cultural exchange in central Europe 1200–1800), 5.–6. prosince 2012, Opava. V předvánočním čase, 5.–6. 12. 2012, se konalo mezinárodní kolokvium „Procesy kulturní výměny ve střední Evropě 1200–1800“ v Opavě v rámci projektu „Historizace střední Evropy“ jako téma pro rozvoj lidského potenciálu v oblasti výzkumu, inovací, vzdělávání a zapojení současných a budoucích vědecko-výzkumných pracovníků do mezinárodních VaV aktivit“. Úvodní večer konference, odbývající se v Obecním domě, se nesl ve slavnostním duchu. Po registraci účastníků a úvodních slovech předstoupila první a toho dne jediná referentka Dana Cerman-Štefanová z Vídně, která představila koncept „Kulturtransfer“ a jeho vývoj v německo-francouzské a středoevropské historiografii. Následně bylo očekáváno představení a křest knihy „Between Revival and Uncertainty. Monastic and Secular Female Communities in Central Europe in the Long Eighteenth Century“, o které si mohli všichni podebatovat na konci dne nad občerstvením v salónku. Druhý den začínala konference hned z kraje dopoledne, avšak tentokrát se přesunula do zasedací místnosti v budově rektorátu. V úvodu byla oznámena menší změna v programu z důvodu nepřítomnosti některých referentů a hned poté mohla Lucie Storchová z Prahy zahájit první blok s příspěvkem „Role (trans)nacionálních (meta) narativů v bádání o kulturním transferu“, v němž tematicky navázala na referát z předchozího dne. Po teoretickém úvodu přešla k praktickému příkladu „renesance jako myšlenky civilizace šířící se světem“ a proměny v nacionalismu 19. a 20. stol. Jako příklad ji posloužilo město Olomouc, na němž demonstrovala možnosti kulturního transferu 284
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 KRONIKA
vycházejícího z jednotlivých příběhů podle vzoru Carla Ginzburga. Poté následoval koncepčně podobný referát Alessandry Becucci z Florencie, která představila osobu Ottavia Piccolomina, jenž vybudoval svou pověst na vojenské a později diplomatické kariéře, díky čehož se stal spojnicí mezi severoitalským teritoriem a Habsburským rodem. Po krátké diskuzi bylo kolokvium přerušeno pauzou na kávu, po níž vystoupila Veronika Čapská z hostitelské univerzity. Ve svém referátu představila překladatelská díla 19. stol. v českých zemích, do nichž se promítlo kulturní zázemí dvou autorek z rodiny Sporcků. Od literárních děl se nevzdálila ani následující referentka, Janine Maegraith z Cambridge, která upozornila na vliv lokální lékařské literatury v akademických kruzích a v centrální vládě císařství na počátku 19. stol. Po další krátké diskusi byli účastníci uvedeni do sakrálního světa poutníků přednáškou Jana Hrdiny z Prahy, využívajícího ke svému výzkumu interdisciplinárních metod vlastních Janu Klápštěmu, který bohužel nemohl na konferenci dorazit. Na příkladě poutních odznaků poukázal na jisté podobnosti jednotlivých poutních míst a vliv poutníků a papeže na formování této subkultury. Následně Pavla Slavíčková z Olomouce obrátila pohled posluchačů na materialističtější prvky lidské společnosti, na podvojné účetnictví, jež vytvořil již v 15. stol. Luca Pacioli. Autorka poukázala na vliv a znalost jeho myšlenky na několika novodobých příkladech, ve kterých se zrcadlilo i vlastní kulturní zázemí autorů. K symbolickému světu se znovu navrátil Martin Nodl z Prahy, který pokusil vystihnout pohled středověkých autorů na putování bohyně Minervy („translatio studii“) navazující na univerzitní síť. Druhý blok ukončil referát Martina Čapského z Opavy. Přednášející ve zkratce načrtl odlišné koncepty urbánní historiografie v druhé polovině 20. stol. odrážející se na vnitřních bojích městské společnosti. Druhý blok přednášek byl ukončen krátkou debatou a nakonec se všichni odebrali na oběd. V odpoledních hodinách se konference přesunula do závěrečného bloku, v němž měli vystoupit poslední čtyři referenti zabývající se elitami ve středověku. Libor Jan z Brna se chopil mikrofonu jako první, aby představil své tradiční téma „česká šlechta“. Z pohledu materiální kultury na něj navázal Marcin R. Pauk z Vratislavi, jenž se pokusil zachytit obraz hradů v českých zemích na základě informací Dalimilovi a Zbraslavské kroniky. Ve finále se konference opět stočila ke svému hlavnímu tématu „kulturní transfer“ prostřednictvím příspěvku Przemysława Wiszewskeho z Vratislavi, který se pokusil nastínit možný vzor pro koncepci vlády slezských Piastovců v případě Jindřicha Bradatého a českého krále Přemysla Otakara I. Pro nedostatek času nevystoupil poslední referent Robert Antonín z Opavy, který se ovšem po bouřlivější diskuzi chopil závěrečného shrnutí kolokvia, které bylo následně doplněno i dalšími účastníky. Po ukončení kolokvia mohli debaty pokračovat nad šálkem kávy a občerstvením připraveným organizátory. Petr Chlebec
285
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 KRONIKA
Letní škola „Školství, výchova a vzdělávání v 19. a 20. století (ve středoevropské perspektivě)“ Po úspěšných workshopech z jara 2012 pokračovalo řešení projektu „Historizace střední Evropy“ na Ústavu historických věd FPF Slezské univerzity v Opavě letní školou, zaměřenou na epochu novodobých a nejnovějších dějin. Akce se konala v Opavě od 11. do 13. září 2012. Objektem zájmu třídenního setkání odborníků z tuzemských vědeckých pracovišť a Slovenska i doktorandů a studentů Slezské univerzity byla problematika školství, různých forem vzdělávání a výchovného působení v minulém a předminulém století. Čím déle letní škola trvala, tím zřetelněji se ukazovalo, nakolik je toto poměrně tematicky i časově široké téma ve skutečnosti sevřené a propojené. Přednášky a diskuze odkrývaly paralely napříč režimy a regiony a inspirovaly k promýšlení strategií školního a mimoškolního působení na děti, mládež i dospělé ve střední Evropě uplynulých dvou staletí. Ke komparaci přímo vybízely příspěvky zaměřující se na výchovné a vzdělávací přístupy vládnoucí moci v komunistickém Československu (Jiří Knapík, Martin Franc, Karla Vymětalová) a nacionálně socialistické Třetí říši (Jiří Němec). Totéž lze říci o vystoupeních, které se zabývaly školskou otázkou v národnostně nebo nábožensky pluralitních oblastech – za Rakousko-Uherska v Předlitavsku (Marie Gawrecká) a konkrétněji ve Slezsku (Jaromíra Knapíková) a na středním Slovensku (Imrich Nagy) či po druhé světové válce na východě Slovenska (Štefan Šutaj). Pozornosti se v průběhu letní školy dostalo různým formám a stupňům vzdělávání od základních škol přes gymnázia a vysoké školy (Zdeněk Jirásek) až po lidové školy pro nižší vrstvy dospělé společnosti (Jiří Pokorný). Pavel Šopák navrhl sledovat u tématu školství v 19. století současně aspekty spadající pod pojmy „kultura“ a „civilizace“ jakožto dva prvky přítomné v jednom jevu, a zabránit tak nevyváženému pohledu na dějiny školství, respektive konkrétněji jednotlivých školských institucí, pouze očima kvantitativních statistických pramenů. Právě za onu spleť čísel a za výčty institucí se podařilo proniknout Andreji Pokludové, jež si položila otázku, zda vzdělání v době procesu modernizace plnilo roli sociálního výtahu. Oprávněnou pozornost posluchačů vzbudila interdisciplinárně pojatá sonda Dany Moree, která formou interview s třemi desítkami učitelů dvou základních škol nejmenovaného českého města a dalšími metodami sociálních věd dokázala poodkrýt situaci na školách za normalizace a její změny po Sametové revoluci. Letní škola „Školství, výchova a vzdělávání v 19. a 20. století (ve středoevropské perspektivě)“ přinesla podněty pro odbornou diskuzi a zároveň poskytla plastický vhled do dané problematiky přítomným studentům a doktorandům. Martin Sosna
286
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 KRONIKA
Prof. PhDr. Dušan Uhlíř, CSc. jmenován emeritním profesorem FPF SU V červnu 2012 došlo na Filozoficko-přírodovědecké fakulty k významné události, když její Vědecká rada jmenovala Prof. Dušana Uhlíře, CSc. emeritním profesorem této fakulty. Vědecká rada tím vyhověla společnému návrhu vedoucího Ústavu historických věd a předsedy oborové rady doktorského studia Historie se zaměřením na české a československé dějiny. K udělení titulu emeritního profesora přitom došlo poprvé od vzniku fakulty, proto je potěšitelné, že tato událost nalezla ohlas i mimo akademickou obec Slezské univerzity.1 Prof. Uhlíř (nar. 1938), který k červnu 2012 ukončil na Slezské univerzitě svou aktivní akademickou kariéru, byl spjat s Ústavem historických věd již devatenáctým rokem; na Slezskou univerzitu totiž přišel v roce 1993. Počátky jeho vědecké dráhy jsou svázány s brněnskou pobočkou Historického ústavu ČSAV, na níž působil od roku 1963, poté pracoval v letech 1973–1979 v Krajském kulturním středisku v Brně, dále v Historickém muzeu ve Slavkově u Brna Prof. Uhlíř - foto Ivan Augustin a Muzeu města Brna.2 Již tento výčet působišť prof. Uhlíře naznačuje jeho široký odborný zájem, který je rozprostřen na poli evropských a středoevropských dějin 18. až 20. století; široká veřejnost spojuje jeho jméno především s problematikou napoleonských válek (zejména se zpracováním Bitvy tří císařů u Slavkova), ta ovšem představuje pouhý výsek jeho bohatého tematického záběru. Ve výčtu jeho dosavadních prací bychom našli řadu knih a studií zabývajícími se vztahy mezi velmocemi v 18. a 19. století, často je líčí i prostřednictvím osudů významných šlechtických rodů a osobností, rejstřík jeho výzkumů zahrnuje také široké spektrum slezských témat. Je ovšem také autorem významné práce o vývoji agrárního hnutí v meziválečném Československu. V této souvislosti je třeba také zmínit umění prof. Uhlíře prezentovat mnohdy spletité historické děje široké veřejnosti - je mj. autorem desítek televizních scénářů, populárně historických statí a nikoli náhodou dvojnásobným laureátem Ceny E. E. Kische. Na Ústavu historických věd vždy nadstandardně plnil své vědecko-pedagogické povinnosti. Jeho vědecké renomé se odrazilo ve členství v řadě redakčních, oborových a vědeckých rad i dalších odborných grémií v České republice i v zahraničí. 1 2
Region Opavsko 26. 6. 2012, roč. 6, č. 26, s. 8; internetové noviny Regiony24cz (www.regiony24.cz/
17155894).
Podrobně k působení a dílu D. Uhlíře viz GAWRECKI, Dan: K životnímu jubileu Dušana Uhlíře. In: Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis 7, Opava 2007, s. 475 – 480.
287
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 KRONIKA
Na Slezské univerzitě řešil samostatné projety GA ČR a podílel se také na pracích spojených s řešením výzkumného záměru „Slezsko v dějinách českého státu a střední Evropy“ v letech 2007 – 2011, naposledy přispěl i k plnění projektu OP VK „Historizace střední Evropy“. Akademickou dráhu Dušan Uhlíř završil v roce 1998 jmenováním univerzitním profesorem; na tomto místě je potřeba vyzdvihnout, že se jednalo o první profesuru na Ústavu historických věd, čím mj. významně podpořil i akreditaci doktorského studia Historie v následujícím roce. Ke jménu prof. Dušana Uhlíře se dnes hlásí řada absolventů magisterských i doktorských studií na Slezské univerzitě, jeho žáků. Svým pojetím výuky a osobním zaujetím vzbuzoval vždy u našich posluchačů respekt i uznání. Slezská univerzita již ocenila zásluhy prof. Dušana Uhlíře udělením Stříbrné medaile SU. Jmenování emeritním profesorem Filozoficko-přírodovědecké fakulty je třeba chápat nejen jako logické vyústění jeho vědecko-pedagogické dráhy v Opavě, ale současně jako možnost uchovat vzájemně živé vazby na Slezskou univerzitu i na Ústav historických věd FPF SU. Jiří Knapík
288
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 Seznam přispěvatelů
Seznam přispěvatelů Doc. Dr. Bojan Balkovec (nar. 1963, Univerza v Ljubljani), studied history and sociology at University in Ljubljana. In 1992 he published master thesis in the book Prva slovenska vlada 1918–1921 (First Slovene Government 1918–1921). In 1998 he obtained PhD in History at University in Ljubljana. Thesis was published in 2011 in the book „Vsi na noge, vsi na plan, da bo zmaga čim sijajnejša“ : volilna teorija in praksa v prvi jugoslovanski državi (»All Come Forward, Help Us Achive a Glorious Victory!« The Theory and Practice of Election in the first State of Yugoslavia). He is focused on researching political history of Slovenes in the period between world wars but also having interest for other topics like local history, history of educating history and genealogy. He is an assistant professor at Department of History at University in Ljubljana. As guest he lectured also in Opava, Leipzig and Skopje. Mgr. Martin Čapský, Ph.D. (nar. 1974 v Pardubicích) vystudoval historii a muzeologii na FPF SU v Opavě a titul Ph.D. získal v roce 2006 na FF MU v Brně. Absolvoval zahraniční stipendijní pobyty na Herderově institutu v Marburku, Jagellonské univerzitě v Krakově a Vratislavské univerzitě ve Vratislavi. V současnosti působí jako odborný asistent na ÚHV FPF SU v Opavě. Zaměřuje se na politické a kulturní dějiny pozdního středověku, dále na urbánní dějiny a fenomén komunikace v předindustriálním období. Vedle účasti na mezinárodních projektech věnovaných dějinám moci a formování regionálních identit publikoval biografii Vévoda Přemek Opavský (1366– 1437). Ve službách posledních Lucemburků (Brno 2005). Autorsky se podílel na řadě monografií věnovaných urbánním dějinám a přípravě kolektivní monografie Hejtmanská správa ve vedlejších zemích Koruny české (Opava 2009). Kontakt: [emailprotected] Dr. Wojciech Dominiak (ur. 1978 w Kluczborku), ukończył studia ekonomiczne (2000 r.) i historyczne (2002 r.). W maju 2008 roku na podstawie rozprawy „Władysław I, książę opolski (ok. 1225–1281)” uzyskał stopień doktora nauk humanistycznych. Jest autorem ponad 40 publikacji z zakresu historii średniowiecza i historii regionalnej, uczestnik wielu konferencji naukowych (w tym międzynarodowych, w Opawie, Ostrawie i Paryżu). W latach 2002–2012 pracował w Katedrze Średniowiecza Uniwersytetu Opolskiego, obecnie jest związany z Muzeum Ziemi Prudnickiej w Prudniku. Doc. PhDr. Marie Gawrecká, CSc. (nar. 1954 v Čeladné, okr. Frýdek-Místek) vystudovala obor historie-němčina na Univerzitě Palackého. V letech 1980-1990 pracovala jako odborná, později vědecká pracovnice Slezského ústavu ČSAV. V r. 1988 získala vědeckou hodnost CSc. na Ústavu čs. a světových dějin ČSAV. Od roku 1990 působí na Ústavu historických věd FPF Slezské univerzity (1991–1994 a 2001–2007 proděkanka pro vědu a zahraniční styky). V r. 2005 se habilitovala na Univerzitě Palackého. Zabývá se problematikou českých a středoevropských novodobých dějin a poli289
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 Seznam přispěvatelů
tickými a národnostními zejména česko-německými vztahy ve Slezsku (Němci ve Slezsku 1918–1938, 2002). Kontakt: marie.gawrecka@ fpf.slu.cz Prof. PhDr. Dan Gawrecki, CSc. (nar. 1943 ve Frýdku-Místku) vystudoval obor dějepis-ruština na Univerzitě Palackého. V letech 1968–1993 pracoval ve Slezském ústavu ČSAV (1987-1991 ředitelem). Od roku 1993 působí na Slezské univerzitě v Opavě (1994–2008 vedoucím Ústavu historie a muzeologie). 1977 získal vědeckou hodnost CSc. na Ústavu čs. a světových dějin ČSAV, habilitoval se v r. 1997 na FF KU v Bratislavě, v r. 2006 jmenován prezidentem Polské republiky profesorem humanitních věd. Jeho vědecké zaměření je soustředěno především na novodobé středoevropské dějiny a dějiny Slezska. Je členem několika vědeckých rad doma i v zahraničí a členem redakčních rad historických časopisů. Kontakt: [emailprotected] Dr. Anna Grabowska. Born in Opole. Graduated from the University of Opole,direction - History (specialization: Biographies). In 2008, was awarded inthe competition of the name of John and Wojciech Wawrzynków for the bestmaster‘s thesis devoted to the history of political, cultural andsocial problems of Silesia for her work: „The life and work of Duke ofOpole Mieszko II Obese (ca. 1220-1246)“, written and defended underthe direction of Prof. Anna Pobóg – Lenartowicz. In 2012 she defendedher doctoral thesis titled: „Prince of Opole Boleslaw I(c. 1254/1256 - 1313)“. During Doctoral Studies she participated inlocal, national and international conferences, inter alia in Krakow,Wroclaw, Opole, Olsztyn, Szczecin and Brno.The author of twenty different texts, including: scientific articles,reports, book notes, biograms and biographical traits. Secretary of Polish Historical Association (branch in Opole), a member of the Polish – Sorbian Association “Pro Lusatia” and of the Polish-Czech Scientific Association. Research topics: Duchy of Opole inthe Middle Ages, the Polish - Czech relations in the thirteenth andfourteenth centuries; the policy of Princes of the Piast Dynasty; the timeof disintegration on Polish lands. Mgr. Dalibor Janiš, Ph.D. (nar. 1973), vystudoval PrF Masarykovy univerzity v Brně (zde 2000 Ph.D.). Od roku 2000 působil jako vědecký pracovník v Historickém ústavu AV ČR v Brně, od roku 1996 externě vyučoval na FF Masarykovy univerzity v Brně. V současnosti působí jako vědecký pracovník na PrF Univerzity Palackého v Olomouci a jako odborný asistent na ÚHV FPF Slezské univerzity v Opavě. Odborně se zabývá dějinami pozdního středověku a raného novověku se zaměřením na právní dějiny, dějiny šlechty a památkovou péči. Kontakt: [emailprotected] Mgr. Jana Janišová, Ph.D. (nar. 1978), vystudovala historii a českou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, titul Ph.D. získala na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (2006). Od roku 2004 působí jako odborná asistentka na Katedře teorie práva a právních dějin PrF Univerzity Palackého v Olo-
290
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 Seznam přispěvatelů
mouci. Odborně se zabývá právními dějinami pozdního středověku a raného novověku, především zemským právem a kritickými edicemi právněhistorických pramenů. Kontakt: [emailprotected] Doc. PhDr. Martin Javor, PhD. (nar. 1977) je docentom na Katedre stredovekých a ranonovovekých dejín Inštitútu histórie na Filozofickej fakulte Prešovskej univerzity. Vyštudoval odbor Filozofia - Dejepis. Doktorandské štúdium v odbore všeobecné dejiny ukončil obhajobou dizertačnej práce „Slobodomurárske hnutie v Čechách, na Morave a v Uhorsku v 18. storočí“ v roku 2004. Je autorom dvoch monograifií (Slobodomurárske hnutie v českých krajinách a v Uhorsku v 18. storočí. Prešov 2009 a Slobodomurárske Košice. Bratislava 2010) desiatok vedeckých štúdií, učebných textov a odborných článkov. Venuje sa dejinám slobodomurárstva v krajinách strednej Európy, prenikaním a formami osvietenstva v krajinách monarchie. Je členom redakčných rád časopisov Annales historici Presoviensis a Historia Ecclesiastica. Je predsedom redakčnej rady časopisu „Kľúčové kompetencie pre celoživotné vzdelávanie“. Kontakt: [emailprotected] Prof. zw. dr hab. Ryszard Kaczmarek (Uniwersytet Śłaski w Katowicach) po zakończeniu studiów na Uniwersytecie Śląskim (1978–1982), w 1989 roku obronił pracę doktorską na temat: „Józef Biniszkiewicz. Biografia polityczna 1875–1940”, uzyskując w tym samym roku tytułu doktora nauk humanistycznych. W 1999 rokuuzyskał tytułu doktora habilitowanego w dziedzinie historia – historia XX wieku, od 2003 roku mianowany na stanowisko Profesora Uniwersytetu Śląskiego. Od 1982 roku zatrudniony w Instytucie Historii UŚ kolejno jako: asystent, adiunkt, doktor habilitowany, profesor UŚ. W latach 1999–2000 kierownik Zakładu Metodologii i Dydaktyki Historii. Od 2000 r. kierownik Zakładu Historii Śląska. W latach 1999–2002 zastępca dyrektora do spraw naukowych w Instytucie Historii UŚ, 2002-2005 Prodziekan do spraw Naukowych Uniwersytetu Śląskiego. Kontakt: [emailprotected] Doc. PhDr. Jiří Knapík, Ph.D. (nar. 1975 v Opavě) vystudoval historii na FPF Slezské univerzity v Opavě. Je vedoucím Ústavu historických věd FPF SU, na němž působí od září 2000. Zabývá se kulturní politikou v Československu po roce 1945 a společenskými aspekty volného času v 50. a 60. letech 20. století, věnuje se také dějinám Českého Slezska ve 20. století. Je autorem řady knižních prací, naposledy publikoval dvousvazkového Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967 (Praha, Academia 2011; s M. Francem a kol.), který získal v dubnu 2012 prestižní ocenění MAGNESIA LITERA v kategorii Literatura faktu. S M. Francem nyní připravuje do tisku knihu Volný čas v českých zemích 1957–1967 (Praha, Academia 2013). Je členem oborových rad doktorského studia na FPF SU a FSV UK, Vědeckých rad FPF SU a FSV UK a Akademické rady Literární akademie J. Škvoreckého, členem redakčních rad časopisů Soudobé dějiny, Slezský sborník, Kuděj, Marginalia Historica, Dvacáté století. Působí také v panelu pro dějiny 19. a 20. století Grantové agentury ČR. Kontakt: [emailprotected] 291
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 Seznam přispěvatelů
Prof. PhDr. Irena Korbelářová, Dr. (nar. 1963) absolvovala obor archivnictví na FF Univerzity Karlovy a postgraduální studium českých dějin na Univerzity Palackého. V roce 2005 se habilitovala na Univerzitě Hradec Králové a roku 2010 byla jmenována profesorkou. V r. 1988 nastoupila do Slezského ústavu ČSAV v Opavě, od r. 1993 působí na Slezské univerzitě v Opavě, kde přednáší pomocné vědy historické, dějiny správy a archivnictví. Odborně se zabývá dějinami Slezska, zvláště dějinami měst, a vydáváním pramenů k dějinám raného novověku. V rámci svých vědeckých aktivit vydala vedle četných studií a dílčích kapitol v kolektivních dílech kupříkladu knihy Poddanská města Opavského a Krnovského knížectví v letech 1648–1740 a Města na Těšínsku v 18. století, společně s R. Žáčkem je autorkou publikace Těšínsko – země Koruny české/ Ducatus Tessinensis – terra Coronae Regni Bohemiae. Kontakt: irena.korbelarova@ fpf.slu.cz Prof. dr hab. Anna Pobóg Lenartowicz, působí na katedře středověkých dějin Opolské univerzity (Uniwersytet Opolski). Ve své vědecké práci se zabývá problematikou středověkého mnišství, středověkou hagiografií, dějinami církve ve Slezsku a středověkými dějinami opolského knížectví. K těmto tématům publikovala a redigovala bezmála desítku kniha kolektivních prací. Vedle toho je autorkou více než stovky odborných studií. Kontakt: [emailprotected] Mgr. Martin Pelc, Ph.D. (nar. 1980 v Bílovci) vystudoval historii na FPF Slezské univerzity v Opavě. V r. 2008 obhájil disertační práci o německých turistických spolcích v českých zemích. V současné době působí jako odborný asistent na ÚHV FPF SU v Opavě. Zabývá se kulturními a sociálními dějinami 19. a první poloviny 20. století, specializuje se na dějiny volného času. Je autorem knih: Struktury opavského sportu 1850–1938 (Opava 2009), Umění putovat. Dějiny německých turistických spolků v českých zemích (Brno 2009) a spoluautorem knihy Opava – Vídeň. Měšťanská kultura 19. století mezi periférií a centrem (Opava 2011). Kontakt: [emailprotected] JUDr. Marek Starý, Ph.D. (nar. 1974) absolvoval magisterské i postgraduální studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde působí jako odborný asistent na Katedře právních dějin. Vedle toho je vedoucím Katedry práva a veřejné správy na Vysoké škole finanční a správní. Odborně se zaměřuje zejména na zemské právo a organizační uspořádání veřejné moci v českém státě v období raného novověku. Zabývá se též historií Frýdlantského vévodství a genealogií panovnických a šlechtických rodů. K zmíněným tematickým okruhům publikoval několik desítek studií v různých periodikách, kolektivních monografiích a sbornících. Kontakt: [emailprotected] Doc. PhDr. Pavel Šopák, Ph.D. (nar. 1970 v Opavě) vystudoval teorii a dějiny umění na FF Univerzity Palackého (zde 2000 PhDr., 2006 Ph.D.), od roku 1997 je odborným asistentem Ústavu historických věd FPF Slezské univerzity v Opavě. Zabývá se uměleckou kulturou Moravy a Slezska v 19. a na počátku 20. století, dějinami moder292
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012 Seznam přispěvatelů
ní architektury, památkové péče a historiografií dějin umění. Autor výstav ve Slezském zemském muzeu v Opavě a Domě umění města Opavy. Je autorem knih Klasicistní architektura Opavy let 1780–1850 (Opava 2003) a Koliba (Opava 2004), Edmund Wilhelm Braun (Opava 2008) a spoluautorem knihy Opava – Vídeň. Měšťanská kultura 19. století mezi periférií a centrem (Opava 2011). Kontakt: [emailprotected] Prof. PhDr. Rudolf Žáček, Dr. (nar. 1948 v Ostravě) vystudoval obory historie a ruština na Univerzitě Palackého v Olomouci, studium zakončil roku 1971 a v roce 1998 byl na téže univerzitě habilitován. Profesorskou hodnost získal v Opavě roku 2011. Přes původní zaměření na moderní dějiny – zejména problematiku Slezska a česko-polských vztahů, jej jeho působení v Okresním vlastivědném muzeu ve Frýdku-Místku v letech 1971–1989 přivedlo k tematice starších dějin slezského Poodří, především Těšínska a přilehlých oblastí Moravy. Po změně režimu roku 1989 nastoupil jako vědecký pracovník do Slezského ústavu ČSAV (AV ČR), kde setrval i po inkorporování tohoto pracoviště Slezským zemským muzeem a působí zde do posud (v letech 1991– 2000 jako jeho ředitel). Od roku 1991 pracuje též na Slezské univerzitě v Opavě, v současné době jako její rektor. Jeho odborný záběr je široce rozkročen mezi problematikou starších slezských dějin a moderní historií česko-polských vztahů. Vedle toho se zabývá i přípravou pramenných edic z období raného novověku. V rámci této tématiky publikoval desítky studií a odborných článků. K jeho pracím z poslední doby náleží mimo jiné knihy Dějiny Slezska v datech či Těšínsko – země Koruny české/Ducatus Tessinensis – terra Coronae Regni Bohemiae (společně s Irenou Korbelářovou). Kontakt: [emailprotected]
293
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012
294
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012
Pokyny pro autory příspěvků Příspěvky pro Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis jsou přijímány výhradně v elektronické podobě (editor Word), společně s jednou vytištěnou a podepsanou verzí. Rozsah příspěvku činí maximálně 40 normostran textu včetně poznámkového aparátu, který je umístěn na každé straně pod čarou. Citace odborné literatury, archivních fondů a sbírek se řídí podle normy Českého časopisu historického. Každý příspěvek musí být vybaven anglickým resumé (20–30 řádek), případně doplněným o resumé v jiném světovém jazyce. Příspěvek v anglickém jazyce je doplněn resumé českým. Obrazové přílohy (v počtu max. do 5 ks) se přijímají pouze v elektronické podobě, včetně popisků a informace o uložení originálu. Autoři spolu s příspěvkem dodávají také stručnou informaci o autorech (zaměstnání, stručná charakteristika odborné činnosti, rok narození – není povinný). Adresa redakce Ústav historických věd FPF SU, Masarykova 37, 746 01 Opava 1.
E-mail [emailprotected] [emailprotected]
295
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012
296
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012
V řadě Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis dosud vyšlo:
297
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012
298
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012
299
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012
300
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012
301
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012
302
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012
303
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012
304
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012
305
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5/2012
306
ACTA HISTORICA UNIVERSITATIS SILESIANAE OPAVIENSIS 5/2012 Hornoslezská středověká knížata v komparativní perspektivě Industrializace, migrace, národnostní a kulturní aspekty středoevropských regionů v 19. století Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Ústav historických věd, Masarykova třída 37, 746 00 Opava Redakční úprava: Mgr. Robert Antonín, Ph.D., Mgr. Viktor Pohanka, Doc. PhDr. Jiří Knapík, Ph.D. Jazyková úprava textů: PhDr. Karla Vymětalová Překlad resumé: Mgr. Demeter Malaťák, M. A. Sazba a obálka: Aleš Orlík, Opava. Tisk: X-Media Ostrava
ISSN 1803-411X
